Hřbitov

Ticho Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 7

Ticho. Hrobové ticho. Ani lísteček nespadne, ani ptáček nezazpívá, ba ani vánek nezafouká a nezašelestí v lesním porostu. Je ticho. Takové zalknuté, mrtvé ticho a já se bojím pohnout, neboť každý zvuk zní tak tlumeně, jakoby z velké dálky a každý pohyb mě tak bolí! Slyším svoje srdce bít tak nahlas, jako bych měl ucho u kostelního zvonu. Bije tak pomalu…tak pomalu. Divím se, opravdu se divím, že ještě žiji.

Po chvilce se odvážím otevřít oči, ale vzápětí je zase zavřu. Řezavá bolest mi do nich vrývá své drápy a jediné, co je zastaví, jsou stisknutá víčka. Dýchám. Bolí to, ale dýchám. Snažím se rozvzpomenout, co se stalo, ale jediné, co si pamatuji, je vystrašený pohled mého přítele. Plakal bych, ale na to nemám sílu, volal bych, ale hlas mi odumřel v hrdle. Ba ani pohnout se nemohu, tak tedy čekám, ležím na studené mokré zemi a cítím, jak mým tělem proniká chlad. Mé oblečení je vlhké, po těle cítím kapičky rosy, cítím perlení potu, cítím teplo vlastní krve. Už ale nekrvácím. Je to možné? Jak je to možné? Ano, smutním...protože má krev bylo to poslední, co mě zalilo teplem. Teď už jen čekám, mám strach. A všude kolem mě těžkne hrobové ticho.

Najednou po mě něco přeběhne. Cítím na tváři jemné zašimrání, lehké doteky několika nožiček. Pootevřu víčka a kupodivu necítím řezavou bolest, jen silné pálení. Spatřím velkého pavouka, leze mi po nose. Hned se ztratí v jehličí a já jsem zase sám. Trošku zesmutním, že mne opustila jediná společnost. Pokouším se vybavit, co se vlastně stalo, ale vidím jen matné záblesky okolního prostředí a slyším jen tlumené ozvěny nic neříkajících dialogů…

Vzpomínám si na les, byl tak zamlklý a zahalen do rubáše mlhy. Jen špičky stromů vykukovaly z toho mlžného oparu a sedavé ticho, ach to ticho, vnikalo do každého koutu, pronikalo do morku kostí, hryzalo každému do srdce… Vidím matně mého přítele ve zbrani, on a já, byli jsme jak bratři. V každé bitvě jsme tasili a pak bojovali společně jako jedno tělo. Byl vždy tak neohrožený! Teď ho však vidím vystrašeného, jak se u blízkého pahorku nad něčím sklání… Divoce na mě zakřičel: „Dagore! Pojď sem, někoho jsem našel. Elfa. Asi je mrtvej.“

Doběhl jsem k příteli a zvědavě pohlédl na mrtvé tělo. Ani jsem se nedivil, že byl bledý jako ta prokletá mlha. Já sám jsem málem vyjekl hrůzou. Žaludek se mi tlačil až do krku… Musel jsem od něho odvrátit oči, a teprve po dlouhé chvilce jsem mohl promluvit: „To je příšerné, příšerné. Kdo mu to mohl udělat?"

„Nevím, v životě jsem nic takového neviděl. Zavolám radši Agalotha“ odvětil a já jsem mu dal za pravdu, že to bude tím nejlepším řešením, on jistě bude vědět co se tady stalo.

Neurčité záblesky minulosti mne oslepují, mám ledový strach. Mráz mě sevřel do drtivých kleští, v děsivé křeči mi strnuly všechny svaly. Ledové prsty mi sevřely hrdlo a já bych křičel...ach tak bych křičel. Neznámá síla vymrštila mé tělo do oblouku, probudila k životu všechny rány a ty vzplanuly v jednom ohni. Byla mi neskutečná zima a přeci jsem cítil, jako by mi každý kousek těla pálili žhavým železem. Při polknutí jsem ucítil řezavou bolest. Tisíce ostrých jehliček! Chci křičet, ale nejde to. Nutím se, jen hlásku uslyšet v tomhle neskutečném tichu! Ta námaha mne ale vyčerpává a já znovu omdlévám.

Když se podruhé probouzím, zjišťuji, že krev na mém oblečení už zaschla a že moje pohyby jsou těžší. Zkouším pohnout rukou a mám téměř dětinskou radost, když se mi to podaří. Ale ostatní končetiny necítím. Vlastně je ani nevidím, nemohu pohnout hlavou. Vidím jen bohaté koruny stromů, které se ke mně sklání v podivném soucitu. Měly by šumět, pomyslím si, ale přestože se koruny pohybují, les je sevřen v tichu děsivějším než nejukrutnější řev. Zavírám oči, naslouchám, snažím se zachytit sebemenší náznak hluku, ale propadám se do snu, který si nepřeji snít.

Vidím Asgalotha, jak se sklání nad mrtvým tělem, jak pokládá dlaň na jeho chladné čelo. Asgaloth…kolikrát nám pomohl? Jak dlouho je s námi? Kdy se k nám přidal tento chodec si už nevzpomínám…ale jedno vím jistě. Bez něho by jsme už oba byli mrtvý. To jemu dlužíme za své životy…několikrát. Jeho umění magie a mistrné vládnutí meče spolu s vychytralou výřečností nám nejednou zachránilo holý krk. Teď klečí nad mrtvým elfem a ve tváři má zvláštní neklid. Ruce mu září studenou namodralou barvou a Asgaloth zavírá oči… Zkrze jeho ruce začala proudit čirá magie a já jen nechápavě stál a koukal, jak někdo vůbec dokáže ovládat tento strašlivý živel, ale Asgaloth to uměl bravurně. Přemýšlí, vraští obočí, po tváři mu stéká kapička potu. Čekám stejně jako můj druh po mé pravici, oba víme, že nesmíme Asgalotha rušit při jeho kouzlení. Je to pro nás tak nepochopitelné, že oba cítíme strašlivé napětí. Nejistota každou vteřinou narůstá a já stále na něco čekám. Takhle dlouho Asgaloth nikdy nekouzlil. Je zpocený námahou a rudý ve tváři a já se nervózně podívám na svého přítele. Oplatí mi pohled; strach mi brání v pohybu, čekám a dívám se na Asgalotha. S hrůzou, obdivem a s jakousi strašlivou předtuchou. Ve vzduchu zavíří tisíce střípků a začínají se skládat v obraz z mé minulosti, na který si však nepamatuji.

Každý nový střípek minulosti zapadá na své místo, ale nepřináší mi úlevu, jen zvláštní bolest. Natolik zvláštní, že se až divím, že ji mohu snést. A kolem mne je takové ticho! Ne, tohle není normální les. Neslyším žádné šustění listí, zvuky lesních zvířat, ani lehký vánek, co by mi pohladil tvář. Pokusím se pohnout hlavou a ona mě konečně poslechne, pootočím jí doleva a vidím, že ležím na mechovém porostu, je téměř černý zaschlou krví. Krev je ale všude, na listech, na stromech, na obloze. Že bych opravdu umíral? Ne! Teď ne! Potřebuji si vzpomenout, co se stalo, potřebuji, aby se obraz složil, zavřu tedy oči a pokouším se usnout a najednou už necítím bolest, opravdu žádnou bolest. Jako bych opustil své tělo, jako bych mu přestal vládnout! Jediné co mě poslouchá, je má hlava. Cítím, jak se čas krátí. Vzpomínej, rozkazuji si. Vzpomínej!

Asgaloth klečel nad mrtvým elfem a byl od hlavy až k patě propocený, ve tváři měl soustředěnou a vážnou grimasu, já jen vyčkával. Upínal jsem na něj celou svou pozornost a silně se soustředil v bláhové naději, že mu tím pomůžu. Přítel vedle mne se ani nepohnul, pravděpodobně byl také ohromený tím, co vidí. Najednou se Asgalothova tvář změnila, otevřel oči a podíval se na nás… Nastala chvilka, kdy se zastavil čas, hleděli jsme mu do tváře a jeho oči byly plné hrůzy a děsu. Tvář se mu změnila a už to nebyl on. Odtrhl ruku od elfa a sesunul se na zem. Oči měl otevřené a plálo z nich šílenství, křečovitě se svíjel na zemi, jako by ho mučili, leč nevydal ze sebe ani hlásku. Já oněměl hrůzou a přítel vedle mne také. S děsem jsme se dívali , jak se Asgaloth svíjí na zemi. V zoufalství na nás hleděl, toužil něco říct, ale nezmohl se na jediné slovo. Potom odpadl. Najednou ležel na zemi a z očí mu tekla krev, celé proudy. zamračil jsem se a najednou si uvědomil, co nám to chtěl naznačit. Vůbec nekoukal na nás, ale za nás!Vidím vystrašený pohled mrtvého Asgalotha, jak se mi dívá za rameno, a já se otočím. Stála tam ona, kolem jejích hedvábných rukou svítila bílá aura a já znehybněl. Můj přítel ve zbrani se sesul během zlomku vteřiny a pak dlouho křičel na zemi. Opravdu si nevzpomínám, zda stačil tasit meč, slyším jen jeho bezmocný křik. Najednou jsem proti ní stál sám. Kolem nás vychládaly tři mrtvoly..

Zalilo mne horko a pot, vybavil jsem si další scénku a najednou se rozpomínám. Zůstal jsem tam stát a čekal, až všichni mí přátelé zemřou rukou té ženy. Čekal a nezmohl se na nic, s děsem a hrůzou jsem viděl jak můj přítel umírá bolestnou smrtí. Trvala dlouho, tak dlouho. Zavřu oči a cítím, jak mi slzy stékají po tváři. Uvědomím si, co se stalo, ale to už je pozdě, najednou slyším onen hlas. Je tak krásný a líbezný, jako jarní šelest v lučním kvítí, jako jemný dotek jarního vánku na nahém těle, ten hlas na mne promlouvá a já vím že, za tím krásným zevnějškem čeká smrt, leč toužebně poslouchám její slova. Její slova byla prostá a leč záhadná.

„Kráčím sama temnými hvozdy,“ řekla, ale to už bylo pozdě. Tázal jsem se kdo je a co se stalo...poklekla ke mně a uchopila mojí hlavu do svých rukou… Její ruce, tak čisté, bílé, hedvábné, ten dotyk byl nezapomenutelný, jako by se mě dotkly křídla samotného anděla, a já jen zavřel oči a poslouchal…

„Hlupáčku můj…čekáš tady na smrt a vůbec si nepamatuješ co se stalo, usilovně jsi se snažil vzpomenout, ale chybí ti poslední článek, vím to. Bylo by to krásné dopřát ti klidnou smrt, s vědomím co se tady odehrálo, ale já se tak ráda koukám na to, jak umíráš. A až to budeš mít nadosah, až zbyde jen krůček k tomu, aby sis vzpomněl, v ten okamžik se o tebe postarám..."

Je ticho…



Poděkování: Patří zejména Lyrii. Děkuji jí za to, s jakou obětavostí a zápalem se pustila do nekonečného závodu oprav a korektury mého díla. Ano, byl to nelehký úkol, ale dílko samotné dokázala vyšperkovat tak, jak já bych nikdy nedokázal. Tímto jí děkuji.

Poznámka autora: V brzké době hodlám napsat další Hřbitovní povídečky navazující na tuto novelu Ticho, snad mi to vydrží…

anarion

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Velice pěkné s velmi originálním stilem provedení. naprosto to zapadá do této rubriky. Po přečtení dalších dvou dílů prostě nemám co dodat či vytknout snad jen popřát...hodně štěstí. Autoru se naprosto nepochybně povedlo vyjádřit temnou a pochmurnou atmosféru,vskutku.

Ps. Omlouvám se při hodnocení jsem se překouk hned jak bude možné opravím na 5.

S úctou Shardack


 Uživatel úrovně 0

Za svými předsudky si stojím. A sedím i ležím.

Ne, neprotiřečím si. Věty a jednotlivá slovní spojení se čtou dobře, ale zbytek díla je nečitelný pro svou literárně stylistickou logickou i jinou kvalitu. Čili bych skoro posměšně prohlásil, že tři hvězdy má ode mě Tvůj korektor, nikoliv však Ty, milý anarione.

Jeho Astrálnost


 Uživatel úrovně 0

anarion: ano, trošku jsem zapomněl. nešlo mi o chaos, který mi odkáže na otázku, nýbrž chaos, který mi přehazuje myšlenky a já nevím, kdo je kde, co dělá atd. prostě lidově mam v tom bordel. nevím přesně co tam na konci kde a jak připadá. Myslím, ale že to vyřešíme později. Nyní jsem už psal i k pokračování. Tam si to snad objasníme :)


 Uživatel úrovně 8

found: Chaotický konec? Umyslím si že o něm jsem už psal. Ačkoliv bylo z mé strany úměrné vyvolat ve čtenáři záplavu otázek, né vždy to je zrovna dobré řešení a né vždy je to provedeno dobře. Toto dílko by mohlo vyprávět :o)

Pokud potřebuješ vědět ještě něco, klidně napiš :o)

s úctou anarion


 Uživatel úrovně 0

anarion: To o Jeníčkovi a Mařence bylo obrazně. Jsem rád, že jsi napsal, že jsem si z toho něco odnesl, ale pořád si mi vlatně nezodpověděl to, jak ta postava dokázala to, co dokázala, protože v jednu chvíli byla před postavou a v druhou už je na zemi a vzpomíná, pak upadá znovu do bezvědomí. Tohle mi na tom nesedí. Jestli tohle právě bude v dalších dílech, tak se na ně těším, protože opravdu mi to dalo hodně dalších otázek, na které rád najdu odpověď. Také jsem to sem nepsal, protože jsem si myslel, že to má pokračování z tvého komentáře mimo tuhle diskuzi. Jestli to ale nebude nikde, tak nemá příběh část dějové linie, což může být z několika hledisek pěkné, na oko skvělé pro čtenáře, ale náročnější čtenář ti řekně "A co se stalo mezitím?" "Proč on nezemřel jako ostatní?" "Proč právě jeho nechala takto trpět?" Otázku, jak dlouho tam leží ... ta mi napadla taky, ale čas je v tomhle vlastně relativní ...

Takže se těším na další pokračování
Found

P.S. pořád jsem nedostal odpověď na chaotický konec


 Uživatel úrovně 8




Tak vás zase všechny opět zdravím. Konečně jsem si našel chviličku času na to, abych odpověděl alespoň na nějaké vaše dotazy a připomínky.

Lyrie: Máš úplnou pravdu. Možná jsem poslal své dílko moc brzy a delší pobyt v MS by mu prospěl. To nepochybně, na druhou stranu tam také strávil uctihodnou dobu a já jsem ho už chtěl vidět v čekárně. Tak nějak mě to tam pořád táhlo. V podstatě máš ale pravdu: u tohoto dílka jsi strávila přece jenom hodně času a tak to zcela chápu. Myslím si že v MS a v poště jsme tyto problémy už vyřešili, takže to pokládám za hotové :o)

Astrální oko:
1. Nechci se s tebou hádat o slovní spojení. Ve větě: „Najednou po mě něco přeběhne po obličeji.“ Já se po přečtení té věty ptám: co? Co ti přeběhne po obličeji a zjištění že je to pavouk mě zas až tak nešokovalo. Nevidím v tom složitosti. Také slovní spojení: najednou mi něco přeběhne po obličeji, tím „něco“ si představuji automaticky něco malého, drobného, nicotného. Slona tam prostě nevidím, ať to čtu jak to čtu. V tvém podání by působil bizarně. Člověk co leží na zemi v pustém lese… v následné zmínce že mu něco přeběhne po obličeji se alespoň mě vybavi lesní havěť: brouci, šváby, škvoři… slon opravdu ne :o)
Ovšem určitě je to tím, že autor a čtenář se na povídku dívají vždy z jiných směrů. Potřebují slyšet kritiku člověka, který nezná myšlenku a nápad, který autor ukryl do povídky a je jen obraz úspěchu a umu, zdalipak to čtenář všechno našel pochopil tak, jak autor zamýšlel.

2. Nad citoslovcem „ach“, jsem se vůbec nezamýšlel. Prostě mi sedělo do celkového příběhu. Povzdechnutí a beznaděj jak píšeš. Jestli to působí kýčovitě? Nevím, mě to tak nepřišlo, ale jak říkám, opak může být pravdou.

3. "Odtrhl ruku od elfa a sesunul se na zem." Podle mě je tato věta naprosto v pořádku… sloveso „odtrhl“. Odtrhl ruku od elfa a sesunul se na zem. Nám říká, že tu ruku odtrhl od elfa, ne že mu jí utrhl. Odtrhl/utrhl. Dále z článku vyplívá, že se sesunul k zemi. Prostě když se dotknul elfa, něco ho přinutilo se sesunout na zem… *šok, bolest, vzpomínka, magie?* Ps. Proč by měl Asgaloth mrtvolu osahávat? To vůbec nechápu. Tak jedině prohledávat, ale osahávat? Není to žádný nekrofil. Také se zabýval otázkou co tam dělá a proč vypadá tak jak vypadá… na bližší zkoumání mrtvoly nebyl čas.

4. Poslední článek: Chtěl jsem, aby se nad tím čtenář zamyslel, ale pravda je, že jsem to s těmi tajemstvími trošku přehnal. :o) Nevím zdalipak found pochopil vše dobře a pokud ne, nevadí. Alespoň si udělal nějaký obrázek. Teoreticky vzato, onen člověk si pořád nemohl vzpomenout proč tam stál a proč jim nepomohl. Jak je vlastně zabila, proč jim někdo nepřišel na pomoc, proč se nemohly bránit a co se stalo jemu. Co mu udělala. Měl něco jako amnézii, vždyť ona ho nechala zapomenout. Musel strastně vzpomínat na to co se stalo, aby si uvědomil co tu vlastně dělá, ale když už byl u cíle, opět zapomněl. Je to takový začarovaný kruh :o)

5. Tak tady si protiřečíš. Cituji: Ale chválím proslov té mršky a i věty se čtou relativně dobře (na to, jaká je to - s prominutím - blbost).

Shrnuto a podtrženo, tuctová depresivní gotická povídka, navíc pofidérně napsaná a tedy i špatně čitelná, nicméně dostatečně fantasy a s pěknými slovními spojeními, za které dávám s lehkým sebezapřením tři hvězdy.

Takže čitelná či nikoliv. Z tvého výroku vyplívá spíše to druhé. Tak i tak děkuji za kritiku :o)

found: Ty jsi mě potěšil :o) opravdu *heh* :o)
Popravdě jsi si z toho odnesl alespoň něco. Těší mě fakt, že alespoň někdo pochopil myšlenku díla a i kdyby ne, uzpůsobil si jí ku obrazu svému. Jinak nevím co si mám myslet o pohádce: Jeníček a Mařenka… proboha. To je něco, co jsem vůbec napsat nechtěl, mělo to být povídka, po které nastane ve čtenáři zmatek v hlavě a musí přemýšlet jako náš hlavní hrdina, co se vlastně stalo a proč. Chtěl jsem, aby čtenář se vžil do té role onoho chudáka a zamyslel se nad tím. To byl můj záměr, někteří to možná odsuzují, že je to na úkor čtivosti, nebo porozumění, ale to bylo záměrem. Ano… opravdu, ačkoliv se to povedlo, povedlo se to moc. Pravdou zůstává že těch tajemství je tam tolik, že čtenář cítí po dočtení chaos… budu se muset ještě holt učit :o)

K Tomu schrnutí: Nenapíši všechno a neodpovím na všechny otázky, protože dosti jich vysvětlí další pokračování povídky… snad :o)
Tedy co se tam tak trošku stalo: Povídka vlastně začíná neznámou postavou, co se probudila ve hvozdu a vzpomíná jak se tam vlastně octila. Mezi vzpomínkami na něj působí temná, dusivá a skličující atmosféra okolního lesa. A když si už konečně vybavuje co se stalo, zjistí že za vším stojí záhadná žena. Vše nasvědčuje tomu, že je to upírka, ale má některé přední schopnosti a o jejím původu a rase nepadlo ani slovo. Čtenáře to ihned vrhne do víru otázek, ale poodhalí se pouze některé, ty ostatní čekají v dalších 2 dílech, ale ani tam jsem je nevypotřeboval všechny, nebo alespoň jsem si nechal další otázky, na které by se dalo v budoucnu navazovat :o)

Nekroskop: Asi máš pravdu. Slova se tam opakují často, ovšem takto jsem já chtěl popsat onu truchlivou atmosféru. Podle toho o píšeš, špatným způsobem. Budu se muset příště více snažit :o)

Kikira:
1. Jak už upozorňoval Nekroskop, opravdu jsem zvolil špatnou formu popisování.

2. Možná se mi tam vloudilo špatné slovíčko… hrdina se probudí a zjistí že se nemůže pohnout, ovšem postupem času ho něco začne poslouchat. Ovšem i s jeho tělem je něco v nepořádku. Najednou ho poslouchá hlava, pak zase ruce… měl jsem tomu dát větší pozornost. :o(

3. Další záhada. Proč mu nepřišel na pomoc? Na to se snaží přijít celou dobu. Ovšem v jednom máš pravdu. Zapomněl jsem to tam napsat, připadalo mi to samozřejmé. Moje chyba.

4. V tagování jsem udělal chybu… nebudu to tady rozebírat, to už jsem probral s jinými uživateli, ale v podstatě máš pravdu.

5. To s tou ženou jsi pochopila naprosto přesně, až na to že ten poslední dílek skládačky je samotná pravda a fakt, co se tam vlastně stalo. Sice píšeš že je zabila, ale jak. Píšeš že Asgaloth po nich vrhla pohledy a snažil se jim něco říci, ale co. Ptáš se proč jim nepomohl… na to vše se snažil přijít :o)

Tak, snad vám tato dosti rozsáhlá odpověď stačí k té velké porci chaosu, kterou jsem vyvolal… nemějte mi to za zlé, byl to účel :o)


S úctou anarion


 Uživatel úrovně 0

Přemýšlím nad hodnocením tohoto díla, dvě nebo tři hvězdy, nevím. Snad po napsání kritiky budu o něco moudřejší a rozhodnu se spravedlivě. Pokusím se tu postupně zhodnotit a nějak konstruktivně zritizovat či pochválit gramatiku, obsah i to, jak to na mě jako na čtenáře zapůsobilo. Asi se mi ale nepodaří vypsat to takhle pěkně popořádku:-)

1) Musím tu trochu oponovat Lyrii a Found(ovi)... dílko se mi nečetlo dobře. Nepřijde mi čtivé a věty mi přijdou napsané nic moc. Uznávám, že po hrůzách, které jsem si zde na serveru měla tu čest přečíst, patří toto dílko k té lepší polovičce, ale ani tak mi pro mě nesplňuje význam slova "čtivý".

Proč mi ale čtivý nepřijde? Hlavně je to velice častým opakováním jednotlivých slov či kombinací slov.
Př. : Je ticho. Takové zalknuté, mrtvé ticho a já se bojím pohnout, neboť každý zvuk zní tak tlumeně, jakoby z velké dálky a každý pohyb mě tak bolí! Slyším svoje srdce bít tak nahlas, jako bych měl ucho u kostelního zvonu. Bije tak pomalu…tak pomalu.
Když jsem si přečetla první odstavec poprvé, ihned mě zarazil počet "tak" v těch několika málo větách. 5... a nepřijde mi, že by to tam nějak podporovalo příběh či atmosféru. Snad jen v poslední větě má opakování nějaký smysl, zbytek mě leda tak přivádí na myšlenku, že autor nemá příliš velkou slovní zásobu.
Dalším příkladem je opakování "řezavé bolesti". Pokud se nepletu, zazní v textu toto spojení třikrát. na tak krátkou povídku je to pro mě příliš mnoho. A to zde uvádím jen příklady, přílišného opakování slov tam bylo víc. Na to, že jsem se při čtení nezaměřila na hledání právě opakování slov, to není zrovna skvělý výsledek.

2) V povídce je pár pravopisných chyb. Ty tu ale vypisovat nebudu... ne, že by jich bylo až tak neúnosně moc, ale dají se opravit pomocí každé učebnice češtiny. Přijde mi tedy zbytečné ztrácet s nimi čas i prostor:-)

3) Co se týče logických chyb v textu, ve druhém odstavci autor píše, že se hrdina nemůže ani pohnout a že je tedy odsouzen k nečinnému čekání. V osmém odstavci se ale píše, že pohyby byly ještě těžší... jak mohly být těžší, když předtím nebyly žádné?

Za další chybu považuji špatné použití slova "přeběhne" ve třetím odstavci. Když něco přeběhne, prostě to přeběhlo a už to tam není. Hrdina však najde pavouka na svém nose.

4) Co se týče chování postav, není to špatné, jen jediná věc mi přijde opravdu hodně zvláštní... když umírá Asgaloth, ani jeden z jeho dvou družiníků mu nejde na pomoc. V textu není naznačené, proč se ani jeden z nich nepohnul a já si tedy představila, jak se jejich družiník, kterému dluží několikrát za své životy, svíjí v neskutečných bolestech na zemi, jak po nich vrhá pohledy nabité jakousi informací, a oni se na něj jen překvapeně dívají a když odpadne (Mimochodem, tohle slovo mě docela rozesmálo. Asi mělo znamenat smrt, ale já si představila jak se ležící tělo zvedne do vzduchu a pak odpadne zase zpět:-)), jen se zamračí. Každý normální člověk by svému příteli spěchal na pomoc.

5) Dále mě trochu mátlo rozdělení textu kurzívou. Pokud to chápu správně, měla kurzíva označovat vzpomínky a normální písmo současnost. Pokud tomu tak je, pak ale toto rozdělení nebylo všude důsledně udržováno a na pár místech se v kurzívě objevily myšlenky ze současnosti. Jako příklad uvádím poslední větu z devátého odstavce, která podle mě už neměla být napsána kurzívou, protože už se nejedná o popis vzpomínky.
Toto rozdělení bylo také porušeno hned v prvním popisu vzpomínky. Tam se ve větě : "Vidím matně mého přítele ve zbrani, on a já, byli jsme jak bratři." používá minulý čas, měl by být ale čas přítomný, protože se jedná o popis vzpomínky a tam byl ten člověk ještě živ.

6) Celkový dojem z povídky je pro mě dost zmatený. Musím dát za pravdu předchozím kritikům díla, že jsem příliš nepochopila, o co vlastně jde. Po delším zamyšlení jsem došla k následujícímu. Tři společníci našli tělo zabitého elfa. Něco postupně zabilo dva z družiníků. To něco je jakási tajemná žena. Zraní i posledního z družiníků, ten upadne do bezvědomí a pochvíli se probouzí. Žena, zatím jím neviděna, mu čte myšlenky.(?) On si postupně rozpomíná. Pak se mu žena zjeví, aby mu řekla, že kráčí sama lesem.(?) A pak zjistíme, že čeká, až družiníkovi bude chybět poslední kousek skládačky jeho vzpomínek, a pak ho zabije.

Pokud je to tak, jak jsem řekla, nevím na co ta žena čeká, protože dílky skládačky už máme celé, i když trochu zamotané ve spleti slov. Pokud jsem to pochopila špatně, tak těch dílků chybí ještě opravdu hodně.

= Nakonec si ode mě autor vykoledoval hvězdy tři. Po porovnání s mými předchozími hodnoceními je to totiž přece jen o něco lepší, než to, za co jsem dvě. Přesto bych však chtěla podotknout, že to jsou tři s velkým minusem:-) A to hlavně za výběr slov...používání méně otřepaných výrazů a rozšíření si slovní zásoby by nevadilo.


 Uživatel úrovně 0

Když jsem dočetl tenhle příběh, vyvolalo to ve mě rozpoluplné pocity.
Celé se to vznáší za mlžným oparem a čtenář neví zhola nic konkrétnějšího (avšak to mohlo být autorovým zájmem).
Co však považuji za největší kámen úrazu díla, tak to, že v textu se až příliž objevuje prvků jako, ticho, ševelení vánku, nejistota, šustění lístků atd... Ano, autor sáhl po správných slovech a slovních spojení...
Víte, i sladkého chleba se člověk brzy přejí a tady jsem ho byl přesycen tak, že jsem byl rád, když bylo dožvýkáno poslední sousto.

Bohužel mě dílko příliš neoslovilo a schledávám ho jako průměrné.

Nekroskop


 Uživatel úrovně 0

Zdravím,

řeknu to tak, jak to na mě působilo, když jsem to četl. Nejdřív to nebylo nic moc, takové nudné, ale když se začínalo něco dít, vžil jsem se do toho. četl jako blázen. Kritiku, že to je nepochopitelné ... no tu nechápu, protože to chápu docela dost. Vidím, že ti, co hodnotili přede mnou se strašně upnuli na pravidla, nebo mě to tak aspoň přijde. Když si přečtu tu povídku jako pohádku O Jeníčkovi a Mařence, tak je to pro mě zcela skvěle napsané. Hlavně napínavě. Dávám proto čtyři hvězdičky.

Na druhou stranu ... musím tomu také vytknout možná trošku složitý konec ve smyslu toho, z jakého pohledu to je ( z pohledu jako postavy). Přijde mi to moc zamotané a chaotické. Pak je tam pasáž o druhém probuzení. Něco ho bere za krk. Předpokládám, že to je ta tajemná postava ( upírka od AO je pěkný nápad :) ). Ale nechápu jednu věc...

1) Na zemi leží elf
2) Chodec padá k zemi
3) Přítel padá k zemi
4) --- co se děje tady ?
5) Hlavní postava je na zemi
6) Druhý příběh ( ten co vypráví na zemi )


Tak ... to je vše.


S úctou
Found


 Uživatel úrovně 0

Nuže autore...

"Najednou po mě něco přeběhne." Tahle věta mi oproti pochmurnému prostředí umírajícího hrdiny připadá směšná. Spíše než pavouka, o kterém jsem se dozvěděl v následující větě, jsem si představil nějakého slona, který zadupává už tak dost zničeného protagonistu.

Jo, starý spisovatelský trik s tím, že něco je tak hrozné, že to ani nejde popsat. Přesně to nemám rád, ztrácím pak možnost si to nějak blíže představit a neberu argument, že autor chtěl dát prostor představivosti čtenáři. Důvod je prozaický - autor je líný to popisovat.

Proč se v příběhu vyskytuje tolikrát citoslovec "ach"? Připadá mi to jako děsně patetický (a nepovedený) pokus navodit atmosféru beznaděje.

"Odtrhl ruku od elfa a sesunul se na zem." Pardon, ale Asgaloth neutrhl tu ruku elfovi, že ne? Já jen, že je to tam docela nepřesně popsané a čtenář není ani obeznámen s tím, že Asgaloth mrtvolu osahával...

Ehm, tajemná žena (upírka?) na konci povídky říká, že hrdinovi "chybí poslední článek", nicméně mě těch článků chybí o dost víc, jak už řekla Lyrka, příběh je přespříliš tajemný a snad i nepochopitelný na to, aby se dal číst.

Ale chválím proslov té mršky a i věty se čtou relativně dobře (na to, jaká je to - s prominutím - blbost).

Shrnuto a podtrženo, tuctová depresivní gotická povídka, navíc pofidérně napsaná a tedy i špatně čitelná, nicméně dostatečně fantasy a s pěknými slovními spojeními, za které dávám s lehkým sebezapřením tři hvězdy.

Vidím Tě