Hřbitov

Pokud mrtvým nevadí mráz Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 9


Černý plášť, boty z kůží černého medvěda. Osoba kráčela po zasněžené cestě. Zanechávala za sebou hluboké stopy a něco, co za sebou trousí každý poutník - pach. Jedinečný pach, který sám necítí.

Černé čumáky sledovaly stopy jako žebrák snažící se zachytit rychle se míhající skořápky, na které vsadil svůj poslední měďák. Tři černé tečky kontrastovaly jak s bílým sněhem, tak se svým zimním kožichem. Od čumáků stoupala pára a hlasité funění. Za stopami poutníka přibývaly i stopy tří stopařů. Ťap ťap ťap. Velké vločky se snášely z oblohy. Krajková přikrývka houstla. Stále větší a větší vrstva těžkého sněhu zpomalovala poutníka a jeho plášť už nebyl barvy černé. Na minutku se zastavit a místo černého hrbolku tyčila by se bílá hrouda. Našim třem tečkám to však šlo o poznání lépe. Tři páry zelených očí sledovaly pomalu se pohybujícího poutníka…kořist.
Vlci skákali a doháněli nebohého poutníka, jehož stopy byly tak hluboké, že by ho podle nich našel i slepý.

Na sněhu se kupila mohyla. Bílá mohyla. Stoupala od ní horká pára. Zatímco vločky padaly, mohyla rudla, černé tečky chladly. Do mohyly se opřel ledový vítr, ale nikomu to nevadilo, pokud mrtvým nevadí mráz.

***

V hostinci se bavili tři trpaslíci. Popíjeli silné trpasličí pivo, po kterém se na různých místech válelo už několik hostů, a vesele se bavili. Hostinský poslouchal jejich anekdoty a veselé povídky a jeho smích neutichal.
Dveře se otevřely. Ledový mráz hostinskému zajel za triko. Než se otočil, nově příchozí stál v krbem vyhřátém hostinci, dveře zavřené. Lokál utichl.
‘Asi sem si loknul piva,’ pomyslil si.
Osoba stála. Mráz se snažil vniknout dovnitř, ať už zavřenými dveřmi či zabedněnými okenicemi, ale na rozdíl od kvílející meluzíny se mu to nedařilo. Černý plášť s tváří ve stínu kápě stál. Na zem kapala krev.
„Á, pán nám krvácí,“ začal se smát ožralý trpaslík. Hostinský se také zasmál.
‘Asi sem si vopravdu loknul...’
Osoba vytasila zakrvácenou stříbrnou šavli zdobenou neznámými runami a jedním pohybem setřela krev o plášť. V tu ránu krev nebyla ani na meči ani na plášti. Trpaslíci zírali na krev. Sice zmizela tak rychle, jak ji osoba setřela, ale její stopa se usadila přítomným v mozku.
‘Fakt sem neměl pít,’ podotkl si hostinský. Jeho rty už se dávno nekřivily v úsměvu. Osoba si sundala kapuci a její skřetí tvář bodla trpaslíky do očí.

„Půlskřet!“ začal šmátrat slavný trpaslík, přezdívaný Thor, po svém kladivu.
„Skřetí svinstvo!“ pokračoval.
Trpaslíci si nenápadně připravovali zbraně k boji, ale to by slyšel i hluchý.
„Jak pozoruhodné, že je nesnášej i skřeti sami! Koukněte...“ větu už radši nedokončil. Ostatně s hlavou mimo tělo mu nezbývalo nic jiného.

Hostinský se pokřižoval.
“Amen.”

Když druhý trpaslík máchl sekerou, zjistil další pozoruhodnou pozoruhodnost. Bez rukou se špatně máchá. Valil oči na své strohé pahýly a jako by si je užíval. Pravda, useknutou hlavu už si neužil. Hostinský se hrdinsky schoval za dávno prázdný sud. Asi měl štěstí, protože vzápětí víko s praskavým rachotem odletělo a nějaké třísky mu zapadaly za krk. Ani to nevnímal. Byl v šoku. Viděl rozostřeně a i tak měl problémy se zvládnutím situace. Z cizince viděl jen tmavou čmouhu, zato trpaslíky dokázal zaostřit. Ostatně, nehybné předměty jdou zaostřit dobře. Všechno viděl nějak červeně. Zavřel oči. Tma. Řinčení oceli přehlušilo meluzínu, jakoby z dálky slyšel praskat oheň. Sesunul se ke zdi.
‘Proč neslyším slova? Výkřiky? Vzdechy?’ Měl něčí krev mezi prsty u nohou. ‘Ticho.’ Pokusil se jí zbavit zahýbáním prstů, ale odpověděla mu začvachtáním. To ho probralo.

Vstal a rozhlédl se po hostinci. Zdi byly ozdobeny obludnými ornamenty cákanců krve. Spolu se stínem hýbajícím se jako na povel plamenů v krbu ho krvavá malba rychle přitlačila zpátky do pokleku.
„Bude to chtít vymalovat,“ povzdechl si.
Náhle si uvědomil, že ho někdo pěknou dobu sleduje. Podíval se nahoru, čekajíc půlskřeta a jeho šavli. O to více ho překvapilo, když mu na obličej dopadlo Thorovo kladivo. Chtěl se s trpaslíky seznámit důvěrněji, ale ne zase tolik.
„I nový personál,“ dodal poutník.

***

Osoba v černém plášti a botách z kůží černého medvěda se brodila vysokým sněhem. Nechávala za sebou krvavé fleky. Vytáhnutím svého meče poutník odhalil náhrdelník z červených rubínů. Když otřel svůj meč o plášť, rubíny temně zazářily, krev jako by nikdy neexistovala a čerstvými jizvami pokrytá tvář se zahojila. Hostinec, stěží viditelný, měl dveře dokořán. Mráz létal dovnitř a ven, jak se mu zlíbilo. Proslavený krb, který hospodu vytápěl, asi dávno vyhasl. Stejně tam není nikdo, komu by to vadilo. Pokud mrtvým nevadí mráz.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Kudy na tuto povídku...?
Zkusím to zhodnotit postupně...

U této povídky vidím hned několik vážných chyb. Začal bych od neosobitosti. Povídka nemá žádnou ústřední postavu, která by měla svůj psychologický profil (čti osobnost). Objevují se tu náznaky, ale ty jsou tak chabé, že je skoro ostuda se o nich zmiňovat.

Krom postav tu nevidím žádné zásadnější poslání povídky: Všichni autoři přeci říkají: Pokud píšete, pište!, ale jen s nějakým posláním. Tedy s tím, že budete vědět, co se snažíte tou onou povídkou čtenářům předat.
Pusté a nesmyslné zabíjení lidí doprovázené nemístnými poznámkami o tom, že mrtvým mráz nevadí, není žádným posláním, nespatřuji v něm sebemenší smysl.

Co se týče slohové stránky, všechny odstavce (bez výjimky) by se daly seškrtat a povídka by byla tak půlstránková. Navíc mám neodbytný pocit, že si autor po sobě své dílo nepřečetl, jelikož by ho jistě napadly lepší formulace, lepší slovosledy; lépe by využil svou slovní zásobu.

Užitá přirovnání nejsou moc dobrá a ve větách (odstavcích) působí poněkud divně. Zde bych jen řekl, že autor by se měl snažit psát tak, aby popisy byly čtenářům co nejbližší.

Celkový dojem z díla je zlý. Nebudu autorovi nic nalhávat a napíši, že je to otřesné. Jediné plus vidím v gramatice, která je dobrá. Jinak jde o povídku, která nic neřekne, nepobaví,... člověk si na ní po přečtení nevzpomene.

(Hodnocení na zdejší stupnici bych přirovnal k 0*.)


 Uživatel úrovně 8

Děkuji za hodnocení.

Cílem díla nebylo představit cizince - "kdo a proč", ale vystihnout událost, ten malý chladný hrobeček, který se vztyčil. Zde na Hřbitově.

Pokud jsem to správně pochopil, vadí vám, že jsem napsal "Bez rukou se špatně máchá." místo "Druhý trpaslík se napřáhl k mocnému seku, avšak cizinec byl jako vítr. Skčil se, prosmýkl a rychlým pohybem ťal po trpaslíkových rukou. V otočce vzal židli a mrštil ji po třetím trpaslíkovi, který se nebezpečně blížil. V závěrečné dotočce usekl hlavu. Celé se to událo tak rychle, že trpaslík nestačil ani mrknout.", ale to opravdu nebyl záměr, hlavně na to nemám nervy : )
Zdá se vám přesílený? Takového rozdílu dosáhl popis, ale ve skutečnosti mohl být poutník pouze pod vlivem kouzla Rychlost...

Na druhou stranu vaše výtky jsou z jiného úhlu pohledu (z mého jiného úhlu pohledu : ) oprávněné.


 Uživatel úrovně 0

Toto dielo je v celku zujímavo spracované. Podla mňa je to príbeh o zabijakovi ktorý putuje v zime a zabíja na stretnutie. Pohnútky ktoré ho však k takémuto činu veú tam absolútne chýbajú (osobne by som odhadol že, buď ten artefaktový náhrdelník, ktorý sa spomenul až na konci, bol prekliaty a nútil ho do zabíjania, alebo zabíjal z vlastnej vôle, aby zvýšil jeho účinky a pôsobenie - otázka potom znie či takáto zbraň ktorá posiluje s každým zabitím nie je moc silná).

Úvodná časť tohto diela sa mi zdá veľmi pútavo napísaná (aj s tím, ako sa autor vyhol pasáži boja s vlkmi). Odkedy sa však začal boj v hostinci, bolo to podla môjho názoru moc prehnané a nerealistické (aj s autorovým prehliadaním skutočných pohybov, ale iba opisom ich vysledku). A s tími odseknutími hlavami a končatinami je to presne ako písal Darian.
Až koniec keď sa konečne poodhalil ten tejomný náhrdelník stojí opäť za to.

A k tomˇu, čo chcel autor povedať tímto dielom iba toľko - Na mňa to zapôsobilo ako by chcel vyjadriť, ako bezvýznamná a nepovšimnutá môže byť smrť v tak krutej zime. Pre ostatných luďí by zjavne ostalo navždy záhadoˇu, čo sa tam stalo.
V celku to na mňa pôsobí ako mierne nadpriemerné dielo.

s úctou

Magnus


 Uživatel úrovně 8

Črta s hit 'n' slash nádychom, situovaná do prostredia krutej zimy.

V prvom rade by som rád povedal pár slov k najzreteľnejšej vlastnosti dielka: viac sa tam deje než myslí a hovorí. V skutočnosti nevieme dohromady nič – ani o pôvode mocného zabijaka, ani o jeho pohnútkach, ani bližšie o svete. Biela zima ale zaujímavo zdôrazňuje jeden dôležitý fakt, ktorý môžeme označiť aj za posolstvo celého diela: pod ťažkým snehom sa dá pochovať hocikto, a pokiaľ mŕtvym nevadí mráz, nie je problém. Pripomína to Divoký západ.

Črta (dielko má príliš malý a oklieštený rozsah deja na to, aby sme ho označiť za poviedku) je rozprávaná zaujímavým spôsobom. Až cítiť rozprávačov cynizmus a ľahostajnosť, chladné ako zimná meluzína. Udržiava si od príbehu odstup a s nadhľadom komentuje situácie. Tu ale vidím aj zdroj problémov – autor sa v rozprávaní možno až príliš na túto stránku sústredil a v snahe, aby zobrazené scénky podal zaujímavo, ich oberá o reálny rozmer.
Kým prvý boj s vlkmi je vydarený (autor sa jeho opisu úspešne vyhýba) a jediný malý detail („...černé tečky chladly“) veľmi podarene, chladne ukazuje na výsledok, v prípade boja s trpaslíkmi sa však irónia v sústredení na detaily boja na úkor opisu deja neuplatnila. Ako obraz totiž boj pôsobí vďaka zdôrazneným fragmentom veľmi nelogicky. Padne tam viac končatín a hláv ako v Star Wars, je to „vybavené“ priveľmi rýchlo (aj keď boli trpaslíci opití, predsa sa mohli účinnejšie brániť) a za týchto okolností priveľmi vyčnievajú nadľudské schopnosti zabijaka. Nie je jasné, ako ich porazil, ako bojoval, len stínal hlavy. Jeho preexponovanosť vnucuje otázky, na ktoré len málo odpovie záverečné odhalenie magického artefaktu v jeho držaní, ktoré takto trochu smrdí po deus ex machina.

Po formálnej stránke je dielko celkom podarené. Chýba len zopár čiarok a na niektorých miestach sa opakujú slová, pretože zbytočne autor opisuje dva razy to isté.
A ešte mám túto poznámku k vete: „Ťap ťap ťap.“ Citoslovcia sú prvotne indiferentné slová, ktoré sa neuspokojivo zaraďujú do gramatického systému. Sú často chápané ako slová-vety a mali by byť preto – i jednotlivo – od seba dôsledne oddelené, napríklad čiarkou.

Príbeh je zaujímavý, nostalgicky pripomenie klasiku, no autor sa v dôležitých častiach nechal priveľmi uniesť, chcejúc asi, aby to v tej treskúcej zime pôsobilo ešte viac „cool“. Hodnotím teda ako priemerné.