www.Dracidoupe.cz



Conchar

Příprava pro tisk (tisknuto 1968x)
Autor:Lyrie
Přidáno: 8:50:59 29.03.2008
Hlasovalo: 16
Průměrné hodnocení: 4.88

Černé vrány slétají se…
Strom života byl podetnut!
Větve jeho sklánějí se
dnes více nežli doposud.

Rab je mrtev, v boji pad.
V bitvě slavné na břehu Sáry.
Na čelo nám věnce klad,
my jeho na černé máry.

Bard se na chvíli odmlčel a nechal plačky žalostně kvílet. Svíjely se jako posedlé kolem hrobu, rvaly si vlasy a čely bily o kamenitou zem. Mohlo jich být třicet, možná víc. Rab si je přece zasloužil. Rab – vůdce, Rab – král. Jejich nářek se nesl údolím a chvějivě se odrážel od strmých kamenitých strání, ze kterých se co chvíli zřítí lavina sutě, aby navždy pohřbila krále a jeho poklady. Jen co skončí obřady, údolí zavalí vysoká vrstva těžkých balvanů, aby nikdo nerušil králův poslední odpočinek. Aby nikdo jeho hrob nenašel a nepokusil se ukrást vzácné dary, s kterými bude pochován. Královna se postarala, aby to byly jen ty nejlepší kousky.

Zalétl pohledem ke královně Lanii. Vypadala úchvatně. Oděná ve splývavých bílých šatech, s rozpuštěnými vlasy na znamení smutku připomínala spíše královnu víl než manželku velkého Raba. Neplakala, ale v očích měla prázdno. Stála jako ledová socha obklopená klečícími pannami jako hejnem labutí. Schoulené dívky s ladnými krky ohnutými povinností… Pláč a slzy… Naučené výkřiky bolesti, agónie – Lanii bylo zle. Kvílení a nářky nebraly konce. Desítka statných chlapců monotónně tloukla do obrovských měděných gongů a ty svými temnými hlubokými zvuky jen umocňovaly tísnivou pohřební atmosféru. Den se chýlil ke konci – krvavý západ slunce halil krajinu i lidi do přízračných rudých barev.


V ten slavný den nás vůdce Rab
ved do bitvy vítězné,
pak u Sáry hrdě pad.
Zde pohřben v zbroji železné

a zlaté bude v rodném lánu,
Rab Statečný, Rab Vůdce klanu,
otec osmi statných synů,
kteří vrahů strašnou vinu

pomstí a s ní celý klan!
To na duši přísahám!

Údery do bubnů i gongů se zrychlily a pak naráz přestaly. Bard měl toto představení nacvičené, celé tři dny skládal oslavnou báseň na Raba, kterou by ověnčil jeho mizerný život. Vlastně nebyl mizerný v tom pravém slova smyslu, Rab byl výtečný vůdce a požíval všeobecné úcty, ale jako člověk to byl bezcharakterní, bezpáteřní plaz.

Paličky znovu zavířily do blan bubnů a přiměly barda k pozornosti. Přesto se stihl podívat ke královně. Osm Rabových synů stojících před rakví pevně sevřelo své meče a v očích se jim objevila nesmiřitelná nenávist a touha po pomstě. Jejich matky naříkaly jako smyslů zbavené, ale Lanie se ani nepohnula. Vždyť ona nedala Rabovi syna. Jen dceru.


Dnes naposledy ženy bledé
roní slzy za Srdce Smělé,
jak říkali mu v širém kraji.
Když v čele vyjel, dech se tajil

strašlivému nepříteli!
My všichni s ním jsme zapomněli
na obavy a strach z Smrti.
Jako on jsme byli krutí!

Všiml si, jak se královna poprvé zachvěla. Mohlo to být z příšerného napětí, z bubnů, které po libosti buď tep zrychlovaly nebo naopak zpomalovaly, z hysterického pláče, který se nesl žalostným údolím, nebo z ostrého větru, který se co chvíli přihnal z hor, ale jen Conchar věděl, že tomu tak není. Určitě si vzpomněla na Mellor, na svou nádhernou černovlasou dcerušku, kterou Rab dal za ženu Trónovi, starému, slintajícímu vůdci ze vzdálené země jako důkaz spojenectví. Bylo jí pouhých devět let. Lanie ji už nikdy nespatřila. A nikdy nezapomněla a… nikdy neodpustila. Conchar byl mnohokrát svědkem jejího pláče, jejích zoufalých proseb, kdy ona, královna! klečela před Rabem a prosila ho, aby jí dovolil dcerku navštívit. Odkopl ji jako prašivou kočku a odešel do stanu ke svým děvkám.


Zabrali jsme mnohé země
a v nich svoje mocné sémě
zanechali, a dali vládu
každému z těch cizích klanů!

K bohatství nás vedl Rab,
hojnost byla, žádný hlad,
moc a síla, úcta lidu,
hrdost, čest… Vždy dostál slibu,

že danou zemi dobudem!
Teď přikryje ho rodná zem.

Conchar se odmlčel a ustoupil kousek stranou, aby mohl projít průvod poddaných nesoucí svému králi bohaté dary. Rod Strenchirů – výbojný, divoký lid ze stepí žijící ve stanech a honící svá tučná stáda od pastviště k pastvišti nelitujíc přitom obětí, které za sebou zanechá – vedl svému králi toho největšího býka, jakého kdy lidé viděli. Zvířeti se srst leskla zdravím, mělo pozlacené rohy i kopyta, i ohlávka a postroje byly z pozlacené kůže. Bubny utichly. Kvůli zvířeti, aby se nesplašilo a při bezhlavém útěku nezabilo truchlící. Rod Pelcinerů – horský lid živící se krádežemi koní a dobytka, vedl svému vůdci nádherného černého hřebce. Kůň se divoce vzpínal, jeho kopyta vzpurně prorážela vzduch, hříva spletená v tisíc copánků a ozdobená stuhami vlála ve větru jako prapor. I tohle zvíře bude obětováno, aby měl Rab v zásvětí jen to nejlepší. Na sto ovcí bude poraženo, na sto krav a na tisíc koz. Nejjemnějšími kožešinami bude vystlán Rabův hrob, nejvzácnější oleje provoní místo jeho posledního odpočinku. Všechny rody se chtěly předvést, všechny rody chtěly ukázat, jak moc si krále vážily. Přitom…

Přitom nejen Conchar, Rabův bard, věděl, jak křehké tyto vztahy byly, jak bylo častokrát spojenectví násilně uzavíráno pomocí sňatků nezletilých dětí, jak byla brána rukojmí, kolik krve na rukou jejich mocný vládce měl. Těch vypálených vesnic, znásilněných měst! Tolik lidí odvlečených a tolik lidí prodaných do otroctví! Lanie… drahá královna Lanie zničená až běda jeho násilnickým chováním, ta bílá labuť ubíjená šíleným tyranem! Ale co naplat, byla jeho žena, jediná královna, právoplatná manželka a nyní i… nositelka dědice. K ní se upínaly veškeré naděje, jen ona jediná mohla zabránit krvavým válkám. Stačilo jen porodit syna. Syna, který, až by dospěl, by převzal vládu. Do té doby měla panovat Lanie. Obklopená Rabovými rádci, dající na rady starších. Jen syn, syn ji mohl ochránit před zapomněním. Byl to ale opravdu Rabův syn? Conchar o tom věděl své.


Břehy Sáry zdivočelé
poznaly ty šiky smělé,
kterým velel slavný Rab!
Nám vítězství a sobě pád

přivodil, když v čele roje,
řítil se do víru boje,
jeho prapor prudce vlál,
oheň v jeho srdci plál,

bohové vždy při něm stáli,
na čelo mu věnec dali,
pak pozvali ho v Antreval…
Ach, zahynul nám dobrý král!

Antreval… Conchar si neslyšně povzdechl. Nepochyboval, že se tam Rab dostane, do toho ráje bohů, kde tečou řeky plné mléka a stromy se ohýbají pod tíhou zralého ovoce, kde je hojnost zvěře a hojnost žen. Neboť Rab nebyl obyčejný smrtelník, byl to král. Král, který byl tak krutý, že bylo více než těžké na něho složit oslavnou báseň. Král, který… který nezahynul v boji, jak byli všichni přesvědčeni, ale král, který byl zavražděn.

Bard se musel moc ovládat, aby se neschoulil do klubka a nerval si vlasy za ten podlý čin… Pak se ale opět zadíval na Lanii, na její štíhlé tělo s lehce vyklenutým bříškem. Syn, ať je to syn, modlil se v duchu, třebaže si byl jist, že jeho prosby bohové nevyslyší. Kdo také kdy vyslechl králova vraha? Který bůh by si přál, aby na trůn nastoupil bardův a ne králův potomek?

Znovu se nenápadně podíval na Lanii. Nevnímala nic než Rabovu mrtvolu obklopenou horami pokladů. Další a další vyslanci jednotlivých kmenů přinášeli hory jídla a soudky s vínem, aby jejich král netrpěl ani po smrti hladem. Pokladnice přetékaly zlatými i stříbrnými šperky, většinou válečné kořisti, neboť Rabův lid byl lid bojovný, kočovný, který putoval z místa na místo a zotročoval místní kmeny. Buď se mu podvolily a své životy vykoupily šperky a doživotní věrností, nebo byla jejich vesnice srovnána ze zemí a doživotní věrnost vynucena silou. Rabovi válečníci uměli jediné – bojovat. Jejich zbraně byly pro svou kvalitu známé po celém světě. Vyznali se v mečích, dokázali ocenit krásu dýk, kopí, seker a palic, ale výrobě šperků odmítali rozumět. Nebylo ani proč – Rab je vždy zavedl na místa, kde byla šperků hojnost. Sami vůdcové osad jim přicházeli v ústrety s plnými truhlicemi a prosili o slitování. A Rab vůdce pověsil a na jejich místa dosadil své lidi. Výsledkem byla obrovská říše, která nyní byla bez krále. Bitva u Sáry, ačkoli vítězná, říši přinesla jen nejistotu a strach. A přitom mohlo být všechno jinak, kdyby… Kdyby…


Viděli jste Raba krále,
jak do bitvy nenadále
vyjel na svém bujném oři,
aby cizí sílu zbořil,

aby chránil celý klan!
Takový byl Rab - náš král!
Odvážný a smělý vládce,
co řadami proklouzl hladce

a mečem svým pak šířil smrt!
Kam seknul, tam se podlá hruď
nepřátelská otevřela!
Pokosil on mnohá těla,

mnohým mužům setnul hlavy,
kosil řady, kosil davy!
Pak zcela náhle, nečekaně,
shodili to dravé káně,

koně jeho prokláli,
a dupali po králi,
jejich podlé, mstivé meče
bodali, jen krev ať teče!

A Rab náš drahý, drahý král,
Na březích Sáry dokonal!

Conchar na sobě ucítil královnin pohled, ale zakázal si ho opětovat. Ona jediná věděla, jak to bylo doopravdy, ona jediná věděla, jak krále vydal nepříteli. Jak za ním vyjel a pak ho v nestřeženém okamžiku bodl mečem do ledvin. Rab v sedle zaváhal, ochromen bolestí upustil zbraň a cizí horda ho pak stáhla z koně a dokonala zkázonosné dílo.

Conchar si nedokázal vzpomenout na okamžik, kdy svolil k tomu stát se královrahem. Bylo to tehdy, když viděl Lanii plakat? Nebo tenkrát, když se vraceli z únavné návštěvy jakéhosi kmene, a ona si ho pak pozvala do stanu, aby jí zazpíval? Tehdy poručila služebným, aby odešly. Lehla si na lůžko plné kožešin a nechala na svou tvář dopadat laskavé světlo svící. Vypadala jako vzdálená hvězda a jemu se dostalo té milosti se jí dotýkat. Skoro shořel. Byla tak… horoucí, tak oddaná, zoufalá královna potřebující útěchu. Conchar věděl, jak špatně s ní král zachází, jak běhá za každou sukní jako obyčejný kmán, jak se neštítí ponížit ji i před ctihodným poselstvem. A ona to všechno trpně snášela. Chtěl jí být nablízku, chtěl ji utěšit. Proto zpíval, vyprávěl příběhy a miloval. Rab poznal, že je bard okouzlený nějakou ženou, ale v životě by ho nenapadlo, že tou vyvolenou je jeho vlastní manželka! Zabedněnec.

Obřad se již chýlil ke konci, ve vzduchu se držela syrová vůně čerstvě poražených zvířat, všude planuly ohně a osvětlovaly místo králova odpočinku. Záměrně bylo vybráno toto údolí pro svou nedostupnou polohu a pro fakt, že mohlo být zasypáno kamením. Sám Rab na toto místo mnohokrát vzpomínal. Nejčastěji když byl namol opilý a přemýšlel o smrti. Snad odtud pocházel, snad mu toto údolí připomínalo něco z jeho dětství. Conchar to nevěděl jistě, ke klanu se přidal, až když mu Rabovi vojáci vypálili vesnici a jeho donutili k přísaze. Rab si ho oblíbil, rád poslouchal jeho příběhy a ještě raději byl, když bard zpíval o něm

Královna pokynula vůdcům jednotlivých rodů a ti podle dávné tradice vybrali po nejkrásnější dívce a nejhezčím chlapci. Byli oblečeni v nákladných šatech, jako na svatbu. Poklekli před Lanií a sklopili hlavy. Vůdcové už na nic nečekali, svolali své lidi a houfně opustili údolí. Vrátili se do nedalekého tábora, kde na ně čekala velkolepá hostina. V údolí zůstala jen královna se svými družkami, vojáci nutní k ochraně, páry vybraných mladých lidí a královo nejvěrnější a nejoblíbenější služebnictvo. Bubny opět prudce zaduněly a pak naráz utichly. Conchar tušil, co se nyní bude dít. Tušil, neboť ještě na žádném královském pohřbu nebyl, ale to, co o nich slyšel, ho naplňovalo hrůzou.

„Conchare?“

Prudce vzhlédl, když ho královna oslovila, a maličko se na ni usmál. Jen maličko, aby si toho nikdo nevšiml.

„Má paní?“

„Nikam nechoď.“

„Jak si přeješ.“

Rabova mrtvola vystavená na dřevěném podstavci připomínala voskovou svíci. V okruhu mnoha sáhů se vršily hromady darů potřísněných krví obětovaných zvířat a povadlých hlaviček květů. Obklopen ohni připomínal tento obraz spíše výjev z Moronu – místa, kam odcházejí vrazi a násilníci a kam jednou bude muset odejít i on – bard. Z hor se přihnal silný vítr a donutil plameny, aby se schoulily v ohništích jako neduživé stařeny. Vzápětí však opět vyšlehly a osvítily skupinu mladých lidí klečících před hrobem. Modlili se… a pak padali pod Rabův podstavec zasaženi nečekaně rychlým šípem. Pak přišlo na řadu služebnictvo… A pak Conchara uchopily silné paže jakéhosi vojáka.

„Co… co to děláš?“ vyjekl zděšeně. „U všech bohů, pusť mě!“

Nejenže ho nepustil, ale povalil ho na zem a jeho zmítající tělo pevně svázal připravenými provazy. A pak ho dovlekl před královnu. Stála nad ním jako bohyně, bledá, nádherná, s malým bříškem, v němž rostl jeho syn.

„Má paní, má paní…“ šeptal rty ztuhlými hrůzou.

Jen se tak usmála. Možná smutně, možná nešťastně, vzdálená jako ta hvězda, nedotknutelná, božská. V jejích očích se však blýskal led a Conchar pochopil.

„To nemůžeš! Vždyť já… já tě miluji.“

„Samozřejmě. Jsem tvá královna. Král tě měl také rád.“

„Lanie!“ vykřikl a pak její jméno zoufale vzýval až do chvíle, kdy jeho srdce proklál smrtící šíp.

Královna se obrátila k odchodu a údolí pohřbila lavina obrovských balvanů.




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
  [Předchozí]
Počet zobrazených příspěvků: 1-10 / 12
Ikonka uživatele Mgr. Holger    [pošta] NEW     23:28:38 06.06.2008
Ctěná Lyrie,
Nemíním hodnotit dílko (třebaže s názory Kibeho na poezii v dílku se příliš nerozcházím), jen nabídnout myšlenku ke zvážení.
Conchar, takové až skoro gaelsky znějící jméno...
Ve starém Irsku existoval takový zajímavý zvyk. Ollam, tedy nejvyšší mezi filí (básníky), kterého si obvykle držel u sebe samotný král, měl mnohá výsadní práva. Mj. například krále korunovat (toto právo si podrželi skorem až do 15. stol.) a dále pak soudcovské právo a tučné honoráře za své satiry či chvalozpěvy...
Jedním z nejzajímavějších zvyků však byl obřad, který probíhal při královské svatbě. Zde král daroval svému ollamovi královnin svatební šat. Zajímavé, že? Mnohem zajímavější však byl účel tohoto daru. Pokud zemřel král ollam si tyto šaty oblékl při obřadu a přednesl truchlozpěv, tedy báseň královny, která truchlí nad ztrátou svého chotě. Samozřejmě, že ji složil on sám a sám ji interpretoval.

Ostatně - nereprezentoval tu či onu ženu, ale královu mýtickou choť - ríghe, vládu, zemi, matku jich všech, jejímž ztělesněním měla královna žena být. Jejími ústy však byl ollam.

Ikonka uživatele Kibe    [pošta] NEW     18:54:06 05.05.2008
Zdravím autora...musím říct, že se mi dílo příliš nelíbilo. Věty jsou vystavěny dosti násilně a to platí i celkovém složení textu. Poetická stránka díla je dosti primitivní a školácká-pokud by něco takového napsal nějaký bard o svém králi, tak by to bylo asi jeho poslední dílo... Ale je dobře, že si autor nepíše pro sebe, ale podstupuje konfrontaci veřejnosti. Moje rada zní...hodně se učit a to nejen všeobecně, ale i konkrétní postupy. Přeji hodně úspěchů v budoucnu, neb odhodlání je to hlavní.
(hodnotit nebudu)

Ikonka uživatele Mordredian    [pošta] NEW     23:39:14 30.04.2008
Herdek nesnáším otevřený konce.Ale nicméně...Je to povídka vysoké kvality a to se cení v této době :-). také musím říct že mě tahle povídka opravdu natchla *rukou si podepře hlavu a palce stírá slzy* četl sem spoustu povídek které v sobě nemají ani zrnko pochopení ATD...
ZA tuhle povídku ti moc děkuji.

Ikonka uživatele anarion    [pošta] NEW     8:59:33 19.04.2008
Šaptné konce... nikdy nesklamou, nikdy neomrzí. Je to zajímavé. Hodně z nás má dobré konce rádo, hodně z nás je hledá a mnozí známí spisovatelé přímo tvrdí, že každá dobrá knížka, musí skončit dobře **Tolkien** Ale jaká je pravda? Ať už čtete povídky z Pevnosti, nebo zdejší dílka, pokud se autorovy podaří, aby se s hlavním Hrdinou zžil a ke konci ho necháte nehrdinsky odpravit, čtenář má na výber ze 2 obecných variant:

a) Autora nepochopí, odejde zhnusen a sklamán s pocitem, co si to autor dovolil a povídka v něm nezanechá hlubší význam.

b) Čtenář odejde s zajímavým pocitem v podbřisku... napětí v něm vře. Vzpírají se v něm 2 pocity... lítost a obdiv. Na jednu stranu lituje hlavního hrdinu, na stranu druhou se mu povídka vryje do paměti a řekne si za pár let... Jo, tohle byla dobrá povídka, moc dobrá **takový pocit mi navnadila povídka z Pevnosti od Zdeňka Žemličky: Mazlíček


Tedy co říci k tomuto dílku? Neodešel jsem sklamán, odešel jsem s pocitem, že středověk je místo kruté a nekompromisní. Místo plné protikladů. Místo romantiky a intrik zároveň. Místo kde se vášeň mísí s nenávistí, láska se smrtí a zrada s přátelství. Chutné kombinace, které když umí autor chutně naservírovat, mnozí z nás si pochutnají :o)

Ani tato povídka nebyla vyjímkou... ze začátku se linula líně, pomalu, klidně... jako jarní bystřina v líbivém údolí... vlastně ani pro mě osobně moc nezrychlovala... vlekla se takto celou dobu, ale nebyla to zrtáta času, ani nudná procházka. Lyrie si už nemusí dokazovat, že umí krásně využít přídavných jmen, že umí navodit krásná přirovnání a atmosféru s poctity, které kolem čtenáře krouží jako přízračné pařáty, dokud se mu v poslední vteřině nazahryznou do srdce :o)

Opravdu, povídka byla klidná a na konci nezvratně vyvrcholila v konec rychlý, nenadálý, překvapivý a silně emotivní. Už to je silná porce koření, které člověk stravuje těžko, leč s chutí :o)

Jako když kováte železo a v posledním kroku ho spálíte, jako když ryjete rytinu a v poslední čárce přetáhnete :) Konec rychlí a nezvratný. Asi proto dnes dám Lyrii 5 hvězdiček, za literární gurmánství, které opět připravila. Se slovy jen tak dál, se loučí Tvůj
anari

Ikonka uživatele sanife    [pošta] NEW     8:53:11 02.04.2008
Lyrie opět nesklamala a přispěla dalším kvalitním dílkem, které se četlo téměř samo. Ani jednou jsem se nezastavila. Ani na logické chybě, ani na gramatické.

Bardova píseň byla umně napsaná. Většinou v takovémto díle bývá poetická pasáž tou nejslabší, ale zde byla rovnocenná.
U Lyriiných děl především, ale i u některých dalších autorů mám někdy pocit, že mi chybí k hodnocení 6 hvězdiček.

I toto dílo má svůj náboj, potenciál a nevyšumí vám z hlavy hned po přečtení.

Co se týče toho sporného psychologického obsahu, nemyslím že by bylo někde v učebnicích vymezeno, co vše má povídka nebo i jiný útvar obsahovat, snad jen rozsah a osnova díla je omezená. Byli i autoři, jejichž díla neměli leckdy hlavu ani patu, smím li to tak říct. A lidé je četli.

To je ode mne asi vše. Přeji hodně zdaru.

Ikonka uživatele Lišák    [pošta] reputace: 1
Darian: +1
NEW     20:58:26 31.03.2008
Pěkná a kvalitní povídka, hezky vykreslený rozvíjející se děj. Přiznám se, že já pointu netušil, stejně jako onen bard jsem byl na závěr překvapen. I když je pointa opravdu logická. Darian to vystihl pěkně, souhlasím snad ve všech bodech.
Poezii kritizovat raději nebudu, to si netroufám.
Co se týče prokreslení postav a jejich jednání a myšlenek mám jen jednu výhradu. A to kupodivu skoro opačnou než Tobša. Plně chápu jednání i chování krále, dokážu si naprosto představit i motivy a chování královny. Co mi tu nesedí, je pohled barda na královy činy.

Tak jako on na ně hledí moderní člověk moderní doby. Například my, s novodobou výchovou – milostnice, týrání ženy, prodávání nezletilých dítek za politické výhody…
Král se ale prostě patrně choval zcela v kontextu své doby a prostředí. Patrně vládl celkem dobře, pevně. Rozšířil říši, sjednotil kmeny, nedovolil vnitřní rozbroje, zajistil jejím obyvatelům bohatství. Pochybuji, že někdy v historii králům někdo (snad kromě jejich manželek) zazlíval plození synů s jejich milostnicemi. Řekl bych, že v kočovné a bojovné společnosti by se na to naopak hledělo spíše jako na chvályhodný znak mužnosti. K manželce se jistě nechoval z dnešního pohledu hezky, z pohledu starších kultur však nijak výjimečně krutě, patrně spíš naprosto běžně. Vdávání devítiletých nevěst není historicky nijak neobvyklé. O tom, že dceru rodiče pak už patrně nikdy neviděli, asi také není třeba pochybovat.
Ani královnu ani barda by něco takového asi nijak nepřekvapovalo. Dle mého názoru by se nad tím nijak zvlášť nepozastavovali, protože zjevně pocházeli z téže kultury jako král. Nemuselo by je to těšit, ale určitě by jim to přišlo normální.

Není to však chyba zásadní. Dá se i svést na „romantický“ pohled zamilovaného poety, který si zpětně hledá důvody k tomu, proč udělal to, co udělal.

Povídka se mi líbila. Nemyslím, že je rozumné srovnávat jí s ostatními povídkami autorky. Je jiná, jiný styl, o něčem jiném. A alespoň mě potěšila. :-)
Jen tak dál.

Ikonka uživatele Lenucha    [pošta] NEW     17:48:15 31.03.2008
Ano, Lyrie umí psát i lépe, ale mně se povídka i tak líbila, i když jsem necítila takové to mrazení v zádech jako obvykle.
Co se týče vložené poezie, tak ji beru jako takové spestření dané povídky, přestože by se to bez ní v pohodě obešlo. Také si nemyslím, že by poezie nutně musela být o frázování a počtech slabik - ztrácí pak to své kouzlo spontánnosti (leda, pokud by si to chtěl člověk zkusit zazpívat, pak by to rytmus mít mělo :o)). Avšak i do rytmu bubnů a gongů se dá lecos nacpat a v povídce se píše, že to měl Bard řádně nacvičené, takže proč ne ;o)

Ikonka uživatele Hamster    [pošta] NEW     17:21:35 30.03.2008
Bohužel musím souhlasit s Tobšou, i když ne přímo s jeho výtkami, spíše s celkovým dojmem.

Z toho bezvýznamnějšího obalu mi plynulost čtení kazil bardův projev. Ne že by byl špatný, ale takhle napsaný často vyžadoval dvakrát přečíst stejný verš, aby člověk správně frázoval. Nepočítal jsem to všude, ale nejspíš vše vychází na 8 slabik... ale při prvním přečtením jsem se kolikrát zadrhnul... zpětně ani nemůžu na nic poukázat, protože už to čtu správně : )

Trochu mě zradil konec, který jsem vytušil už v prostřed díla (resp. od "Kdo také kdy vyslechl králova vraha?")

Celkově je to však zase špičková práce, hlavní motiv je krásně promyšlen a ozdoben různými odbočkami popisů a vzpomínek.

ad 3* - souhlasím. To není urážka nebo diskriminace, ale .. soukromé hodnocení. Všechny tvé práce jsou špičkové, ale samozřejmě je nějaká lepší a nějaká horší. Například s Deus vult! se tato povídka nemůže rovnat (což je ale hodně subjektivní, záleží na momentální náladě, pozornosti čtenáře, jak je zrovna chytrý, aby odhalil zápletku nebo se naopak spletl, aby byl v závěru stokrát víc překvapen... co se mu líbí, jaké narážky pochopí, co ho vytrhne z raních dřímot nebo ho večer do dřímot pohrouží....)

Hodnocení není důležité, hlavní je, že umíš psát a píšeš, protože tvá díla jsou vždy perfektní, ať už méně či více.

Děkuji ti, Lyrie, piš dál! : )

Ikonka uživatele Tobša    [pošta] NEW     15:09:30 29.03.2008
Lyrie:

// Pospíchám na Saragonovu oslavu, ale odpovím.

1) Ano, vskutku jsi vystihla můj myšlenkový pochod. Ano, no, to bude asi mým vkusem.

2) Děkuji za osvětu.

3) Rozhodně nechci hanit Tvé schopnosti psát, ani shazovat umělecké řemeslo zvané psaní. Pokud sis to tak vyložila, tak se omlouvám.

4) Celkově: serverově vzato vidím povídku za 4*. Na Tvé vlastní schopnosti (kdyby se tak hodnotilo) - tedy podle Lyriina měřítka - bych Ti dal 3*. Říkám tím jen, že třeba Nekromant je mnohem lepší a že se mi povídka nelíbí tolik jako ty jiné.

Bylo to srozumitelné :-)

s úctou,

Tobša

Ikonka uživatele Lyrie    [pošta] NEW     14:46:31 29.03.2008
Můj milý Tobšo,

děkuji za hodnocení i kritiku, ale dovolím si s Tebou maličko nesouhlasit. Hned vypíšu v čem.

1) Výrazové prostředky jsou poměrně pestré, možná až moc. Moc pestré výrazové prostředky? Přiznám, že tohle jsem moc nepochopila, možná bys to mohl trochu upřesnit. Pokud by to mělo znamenat, že jsem popisovala moc barvitě, tak jinak to prostě neumím. Krom toho si myslím, že každé použité slovo do děje přesně zapadá a má v něm své místo. :-)

2) Příběh bohužel neukazuje žádné psychologické pozadí Ale no tak, Tobšo, snad dokážeš číst mezi řádky :-) Psychologické pozadí... vezmi si jen ty motivy. Bard - královrah skládá na svou oběť oslavnou báseň. Bard, který měl poměr s královnou a ta ho následně - aby náhodou nepromluvil, jak to bylo doopravdy (a tím ji kupříkladu v budoucnu nevydíral), aby nááhodou její syn nebyl podobný bardovi - dala zabít -- no to je motiv jako hrom :-)) Nechápu, proč by tam mělo být jakékoliv psychologické pozadí. Tam je hrozně silný motiv, jednání královny, která dosáhla všeho, čeho chtěla. Bude vládnout, čeká dítě... zbavila se krále. A zbavila se svědka - barda. Tím, že ho podle zvyklostí položila králi do hrobu, neboť on tam měl mít vše, co měl za života rád. Měl rád barda? No měl. Tak ho dostal.:-)

O krále Raba tu přece vůbec nejde, jde tu o vztah mezi bardem a královnou. Jde tu o zradu...

3) Začátek je šíleně neosobní, neemotivní a plitký. Lyrie umí psát lépe. Tak tohle mě přiznám, celkem překvapilo, vyznělo to dost negativně. Psaní není žádná hračka a dost mě udivuje, že si to myslíš. Že Lyrie sedne a píše, tu lépe, tu hůře, tu plytce, tu emotivně… Inu, píšu tak, jak umím nejlépe, zkouším pořád něco nového. A co se týče toho začátku, to je přece POPIS, co by v něm mělo být emotivního?

4) Hodnocení: Serverově to bude buď 4* nebo 5*, ještě si to dobře promyslím. Na Lyriině stupnici bych volil 3*, Nezdá se Ti, že mě maličko diskriminuješ? Jako by si Lyrie zasloužila zvláštní stupnici hodnocení. Ostatní podle serverových měřítek a Lyrie podle Lyrie.

No, doufám, že jsem Ti to vysvětlila srozumitelně. Ještě jednou děkuji za hodnocení.

Darian: Děkuji za Tvé hodnocení a kritiku.

Lyrie

  [Předchozí]


Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
6 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.82821798324585 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách