Hřbitov

Vraní oči Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 12

Po několika slunných dnech babího léta padl podzim na krajinu jako šedý cár. Mlha pohltila les i město, déšť vytrvale cuchal jemnými pramínky zlatavé listoví. Měnil vlasy poutníků ve zplihlá temná háďata, jen Gert se chlubí temně zlatými prstýnky, vroubí jeho hezkou kudůckou tvář.

Ani les to nevlídné ráno nepůsobí odpočatě. Dnes opět zaútočila bestie, narušila pokojný spánek bučinám i bezovému houští, roztrousila za sebou stopy v podobě kuliček vraního oka. Vraní oko, symbol zla. Kořenářka se podivovala nad jeho hojností, přičítala jeho výskyt šeré přítomnosti démonů.

Mezi osadami Samot v ranním chladu prodírá se malá skupinka lidí, téměř mlčky probírají les kousek po kousku, však už jej znají jako vlastní pole: v předchozích dnech jej nesčetněkrát prohledali, mlhou, deštěm, nečasem raného podzimu, záplavou černých jedovatých kuliček Ale pelech bestie nebyl k nalezení, ba ani tábor skřetů, jimž za vinu dávají rozsápaný dobytek osadníci. Nene, dnes jsme kravku viděli, tak strašnou smrt nezpůsobila chladná šavle skřetího zběha, tu řádily tesáky šelmy… Velmi hladové šelmy.

Mokří, bez pořádné snídaně, jen Yleda hřeje doušek medoviny šetřené pro chvíle nouze nejvyšší, putují dvě ženy a dva muži, z nichž jednoho považují za dítě, lesem vraních ok. Vraních očí, očí zla.. Nevesele chlapci sledují Aridu a Mornelen, neveselé studivě šedivé ráno, zmokle zvlhlé, lepivé. Stopy směřují do hlavní vsi. Alespoň teplá světnice v roubence lovce Pracha je blízko.

Stopa se ztrácí…nebo? Mění se ze skřetí na lidskou?

„O vlkodlacích bych mohl ledaccos vyprávět,“ podotkne Yled, statečně snáší váhu cizokrajné kroužkoplátové zbroje, která mu tiskne provlhlé šaty těsně k tělu. „Ale skřetodlak? O něm jsem ještě neslyšel…“

„Kam to vede?“ zajímá se zbytečně Gert. „Vlkodlaci se mění v noci, že?“

„Ehm…jo, v noci. A ne každou noc.“

„Takže máme do večera dost času s tím něco udělat. Teď bych zašel za kořenářkou. Můžem se jí zeptat jestli ona neslyšela něco o takových proměnách, a taky bych chtěl…no…“ zatváří se rozpačitě.

„Co?“ je zvědavá Arida, sama již ví, ke kterému domečku dětská stopa míří. Ví, kdo je bestie, proto ji Gertova zvědavost a snaha vyzískat z nepohodlného výletu mimo Polesno i něco jiného než prochlazení, přijde zábavná.

„No, tys říkala, že vraní oko je jedovatý,ne?“

Děvče přikývne, zatímco její přítelkyně Mornelen i se štěnětem se stále zaobírá záhadou „skřetodlaka“.

„Napadlo mě, jestli by babka neuměla udělat nějaký jed na šipky…“ Co jiného, bleskne hlavou Aridě, jen se usmívá a s Yledem v závěsu odchází k Sukulovic domku. Musíme si s panem Sukulou vážně popovídat, a nejlépe odvést nalezence do města, co nejdřív, dokud zabíjí jenom zvířata. Vzpomene si na Bratra inkvizitora, lehce se zachvěje, při vzpomínce na jeho oči. Jako vraní oka. Ale nezkoumal tehdy, co je děvče stepí zač, Mornelen ji zatím naučila náležitosti, jaké je třeba respektovat v krajích kde vládne Hospodin.

Oči. Černé, neproniknutelné, naplněné výsměchem a nenávistí, čirou pobavenou zlobou. Tyto oči se upírají na Aridu z okna.

Sukula, jak se dalo čekat, nechce nic slyšet o tom, že by němý nalezenec byl zplozenec zlých sil noci. Ani jasné stopy pod oknem jej nepřesvědčí, vlastní Sukulovy děti nalezence kryjí. A chlapec upírá černé oči jako dvě trnky, bodliny, na rozpačitou družinu vědom si svého dočasného vítězství. Gert chce svůj jed.

„Někdo tu musí zůstat hlídat, nevíme, jestli je to skřetodlak, nevíme co je to… tak kdyby náhodou…“

to je naposledy, co slyšíme jasný a příjemný Mornelenin hlas. Arida však vnímá jen ty potměšilé oči, které vědí, že ona ví.

Muži přikyvují, větrná bere svůj oštěp, opouští zlý pohled, opouští učeňku Královských hraničářů, jen kývne na rozloučenou.

„Tak pojď, Maley, projdeme se po humnech,“ zamumlá vysoká bledá mladá žena ke strakatému štěněti. Maley dovádí, přestalo kapkat, z krůpějí noční vody se staly hračky rozverného psíka.

I děti vyšly do sychravého dopoledne, která z oblíbených her to bude dneska? Buk sice nemluví, ale je chytrý, zná tolik nových her!

Nene, dneska si nebudou hrát na dvorku ani na humnech…


***

„Tak jed?“ stařena má zastřený hlas, zastřený vůní nesčetných bylin. V podhůří Šerohor roste kdejaká vzácná květinka, arnika léčí neplodnost, výluh ze světlíku vrátí zrak. „Poptejte se alchymisty, ale surový jed z plodů oka? Ne, to vám neudělám…“

Arida se rozhlíží, chalupa jí připomíná jurtu šamana, ale vůně nejsou známé… Yled rozmrzelý jako vždy, pomyšlení na vlko či jiné dlaky by si raději odpustil, Gert odhodlaný dosáhnout svého. Než se skupinka dozví cokoli užitečného, ves zburcujeu jekot.

„Děti!“ vyhrkne Gert, víc ho jed nezajímá. V běhu zpět k lesu, k poslednímu Sukulových stavení snímá ze zad kuši, nabíjí. Tasit meč, připravit oštěp, to je záležitost chvilky, větrná i Yled jsou rychlí… jako vítr. Málo rychlí. Tak zoufale pomalí…


***

„Jé, pejsek! Pojďme si hrát s pejskem!“

Vyčouhlý sedmiletý kluk s neobvykle chytrýma a pronikavýma očima rázně zavrtí hlavou. Dnes žádní pejsci, žádné hloupé dětské hry, dnes je čas na dobrodružství. Jdeme si hrát do lesa. Nemluví, ale děti rozumí.

„Né, já chci pejska!“ protestuje maličký hošík, sestřička se zastává Buka. V lese bude zábava, však tatínek vždycky zakazuje samotným chodit dál než k prvním stromům.

„Dones!“ vržený klacek přeletí dávno posekanou louku. Maley o dřevo nejeví příliš zájem, bude to ještě měsíce cvičení, než se z něj stane skutečný průvodce hraničářky. Nebohý Tyjak, hrdinně padl při obraně paní vlčí mordou! Tak to v životě chodí. Maley se má dost co učit. „No tak, dones!“

Nejmladší z dětí stále jeví o štěně zájem, ale zájmy dětí jsou vrtkavé.

„Pojď, tatínek říkal, ať se s nimi nebavíme, jsou prý divní.“ A rázem je vymyšlená hra na dobrodruhy a dobrodruzi přeci chodí do lesa.

„Tak jdeme za nimi…“ povzdechne si Mornelen, ještě jednou zkusí hodit klacek, pomalu se loudá za dětmi.


***

Vchází mezi první stromy, nahá bučina, podrost tvoří pouze bez, kostřava, vraní oko. Ale první jsou smrky, k zemi dlouhé pichlavé větve. Výkřik. Dětský výkřik.

„Poběž!“ mávne na psa, tohle gesto i štěně pochopí, bude lov!

Zahlédne barevné šatečky, nějaký stín…jekot.

Hraničářka tasí meč, běží, spěchá. Nenapadlo ji, jak je bestie rychlá, kam až děti odtáhla.

Bestie vzhlédla. Štěně se stahuje za nohy paní, vrčí. Pichlavé černé oči, prohnané, bezcitné. Ale jinak? Přihrbená postava, snad by i skřetu odpovídala: silná, šlachovitá, neuvěřitelně rychlá, mrštná. Skok a hop! Pařáty se mihnou vzduchem, ohyzdné zbytky tkáně potřísní šedavou kůži. Tvář má protáhlou, vpadlé tváře, chmýří šedivých vlasů, jinak holá bez chlupů. Tlama zbrocená čerstvou krví nevinných.

Bestie vzhlédla.

Mornelen strne. Pohledy se střetly; štěně se třepe strachem, ale hraničářka odhodlaně svírá meč, rychle stahuje z úchytu štít. Pozdě. Bestie je rychlá. Šedá šmouha proletí vzduchem, kožená zbroj je párána na cucky ostrými spáry, rudými krví, se zbrojí se trhá i maso. Maley s kníkotem ustupuje. Kdyby paní poručila, snad by nestvůře zaťal zuby do houževnatého těla.

„Utíkej! Pryč!“ poslední slova, která se změní v neartikulovaný výkřik bolesti. Děvče promáchne mečem, ale ani příštímu útoku bestie se nevyhne, i štít bude ozdoben otiskem drápů. Zvířecí morda v téměř lidské tváři, snad se pokouší o úšklebek. Vraní oči se nesmějí, prahnou po krvi. Spáry sápou, tesáky konečně prohryznou hrdlo.

Na kraji lesa je povyk. Přiletí šipka, z dálky však byla střela nepřesná.

Vraní oči se lesknou záští. Nedá si vzít kořist, ne teď! Ale toto již nebude rovný boj. Snad lépe utéct. Nebo…? Ten v kovovém šatu běží, rychlým pohledem hodnotí bojiště. Možná mu lehce vyschne v hrdle, ale dlouhý meč zasviští. Bestie se mu vrhá vstříc. Síla jejího drobného těla válečníka překvapí. Náraz neustojí, v mžiku se dvojice obluda a člověk válí po zemi. Do toho přilétá s pokřikem dalekých plání větrná, její oštěp je rychlý, ale zraňuje málo, zvláště nestvůru nenávisti. I pro trojici je boj tuhý, několikrát spáry nebezpečně seknou válečníkovi mimo ochranu zbroje, než skutečně se tvor rozhodne pro ústup. Meč je rychlejší. Rozštípl mu lebku vejpůl.


***

Arida usedá do tratoliště. Z Mornelen nezůstalo než pár cárů, i tvář je spáry potrhaná k nepoznání: tvor započal s hostinou. Opatrně za záclonou slzí vytahuje nůž. Uřízne pramen ořechově hnědých vlasů, ještě Mornelen nestačily dorůst ani pod uši. Déšť opět chladí krajinu, vlahý jako Aridiny slzy. Nezajímá se o děti, nezajímá se o srocený dav osadníků, mezi nimiž dva jistě jako venkované nevypadají: právě přišla o přítelkyni, která ji učila rozumět lesům, lidem, jazyku. Později, někde na kraji lesa, který měla ráda, později vlasy vypustí, osvobodí duši po zvyku stepního lidu, aby nestrašila v místě, kde byla zabita nečistým tvorem.

Yled se také o nic nezajímá, znechuceně přejede očima mrtvolu stvůry, vyloví láhev medoviny. Neměl Mornelen rád, neustále jej přiváděla do rozpaků, dělala z něj blázna, ale tento osud jí nepřál.

Gert sbírá po lese ostatky dětí. Mnohokrát zabil, mnohokrát viděl smrt, ale smrt nevinných jej dokáže rozčarovat. Mornelen byla hraničářka, riskovala, že dříve či později svůj život položí v boji, ale děti si ještě svou cestu nezvolily…

Trapný okamžik společného neštěstí, současně je každý sám… Sukulovi, družina, dvojice cizinců.

„Sestřičko!“

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Zvláštní, že zrovna to, co bylo vesměs kritizováno, mi na povídce připadá nejlepší - jazyk.

Ty sáhodlouhé popisy, přítomný čas a ne až tak úplně obvyklá slova (třeba slovo za všechny - morda - většina lidstva včetně mě by tam pravděpodobně napsala tlama), to je prostě špičkové. Je možné, že mi to prostě sedne do mého stylu, ale hodně se mi to líbí.

Je jenom škoda, že někdy je to dovedeno až do extrémů (třeba Fee zmiňovaná věta Mokří, bez pořádné snídaně...), to povídce dost ubírá. Taky jsem (hlavně ze začátku, ale i potom) byla dost zmatená, kdože je kdo.

Není jasné, kdo je družina, a kdo ne; nepoznala jsem, kdy jsou v lese a kdy už v chalupě, ten přesný okamžik jsem odhalila až na druhé přečtení.

Je to škoda, protože nebýt to tak zmatené - a jsem si skoro jistá, že to je kvůli přemíře toho skvělého jazyka - mohla jsem dát výrazně víc, než jen tři hvězdičky.

Ale i tak - těším se na příště!


 Uživatel úrovně 0

Razas:
Povedená sice není, ale ta bestie rozhodně není richlá. Já myslím, že Ascella napsala rychlá. No a že jí rozdělil válečník hlavu, tak to prostě přemohl její rychlost kupříkladu v nestřeženém okamžiku.

Ale možná by nebylo od věci si po sobě příspěvky číst. Autorovi určitě pomůže, když kritika na jeho hlavu bude přehledná. Je dobré si po sobě názory přečíst. Je to součást toho, co si potom o tobě ostatní pomyslí.

A pokud tomu nerozumíš, z vlastní zkušenosti ti doporučuji, aby sis to přečetl ještě minimálně jednou a hodně pečlivě.


 Uživatel úrovně 0

tahle povídka moc zdařená není mně se zdá lehce nepřehledná v ději a takynelogická proč by vesničané pouštěly deti ven kdiž jim v lese řádí skřeti a bestie??? to je trochu blbost a pak takyjednou je bestie děsně richlá a pak náhle ji rodělí hlavu válečník?? víc k tomu asi nemám co říct


 Uživatel úrovně 0

Takže, k tomuto dílu jsem si dělala průběžně výpisky a teď se je tu pokusím nějak prezentovat.

Dost často dílo vystihuje jedno slovo. Chaos. Ani tentokráte se tohoto dojmu nezbavím. A co jej zapřičinilo? Část z mých výtek by mohla býti odůvodněním.
Nejvíce bylo mému oku vidno toto:

1) Věty často nebyly rozčleněny tak, jak by měly být. Obsahovaly příliš mnoho čárek, někdy by potřebovaly rozčlenin do více a nebo naopak spojit. Příklad?

Mokří, bez pořádné snídaně, jen Yleda hřeje doušek medoviny šetřené pro chvíle nouze nejvyšší, putují dvě ženy a dva muži, z nichž jednoho považují za dítě, lesem vraních ok.

Ve větě je několik zbytečných informací. Nač nám je potřeba vědět, že jenom Yleda hřeje medovina? Zatím ani nevíme, kdo to je. Jednoho z mužů pokládají za dítě. Ale to je také vcelku zbytečný detail.

2) Chybí užívání synonym.
Dost často se opakuje v různých tvarech "vraní oko". Někdy by se mohlo vynechat, ne? Když je to dvakráte za sebou, je to zbytečné opakování.

Dnes opět zaútočila bestie, narušila pokojný spánek bučinám i bezovému houští, roztrousila za sebou stopy v podobě kuliček vraního oka. Vraní oko, symbol zla.

Zde je dvakrát stejné slovo. Vraní oko. Nebylo by lepší, spojit to v jednu větu?

3)A na závěr chyba ze začátku textu.

Měnil vlasy poutníků ve zplihlá temná háďata, jen Gert se chlubí temně zlatými prstýnky, vroubí jeho hezkou kudůckou tvář.

Není to spíše:

...jen Gert se chlubí temně zlatými prstýnky, vroubí jeho hezkou...

Chyb jsem našla ještě více, ale povětšinou jsou v kategorii již zmiňovaných. Toto je stručnější výčet. Dílo obsahovalo na můj vkus moc chyb, nesáhnu na více než dvě hvězdy.


 Uživatel úrovně 5

Zdravím vás všechny!
Děkuji za přínosnou kritiku a hlavně za váš čas, který jste přečtení mého dílka věnovali.
V tomto vidím hlavní přínos tohoto serveru: zpětná vazba a kritika od vás zběhlejších, zkušenějších; jedině díky ní se člověk (nebo alespoň já) může učit.
Předem, jedná se o příběh postav na nízkých úrovních, bez valných zkušeností. Postavy jednaly špatně, měly děti zachránit; vsadily ovšem na jediný nápad, že dítě trpí jistou formou lykantropie, s níž již měly co do činění: že přes den bude bezpečno (vyjma Mornelen, která na to doplatila, byť nemusela...) Dítě se nijak špatně neprojevovalo. Nejde o můj svět a nápady, jen jsem se pokusila příběh, kterého jsem se účastnila coby Arida, vyjádřit, sepsat nekrolog pro Mornelen. (pro Shadowmage, jsem jediná žena hráčka v družině; smrt Mornelen, jejíž hráč je bezmála padesátiletý muž, ostatní hráči spíše uvítali, jeho transformace do vlastního bratra byla pro náš RP přínosem :-)) ... nu, ale toto nesvědčí o (ne)kvalitách dílka. O nich pojednává to, že jsem vám výše zniňované nedovedla sdělit, že na většinu z vás působí text chaoticky a zmatkovitě. Nu, vezmu si z toho poučení, tomu věřte.
Příště se pokusím tvořit výhradně z mého světa (veřejně k dispozici zatím jen Město Vlahouc, Skleněná slza - jeskyně, která snad tento rok vyjde v Dechu draka) kde si mohu stát za svým, lépe postihnout atmosféru, což uznávám při zpětném čtení, zde jsem nezvládla. Napsat tento text bylo o to těžší, že skutečně mám právo hovořit jedině za Aridu, ale stvořit jej coby nekrolog jsem chtěla... Svět mého PJ je temný, akční, ano, začínám mít pocit, že pokusy o mé poetično, které jsem si sama zničila dlouhými souvětími, se k němu nehodí.
Kritiku si beru k srdci. A ještě jednou vám děkuji.
S pozdravem Ascella


 Uživatel úrovně 1

Narozdíl od Fenqela to podruhé ani číst nebudu. Zabrousil jsem zpět jen k několika sporným pasážím. Taky ale narozdíl od něj tvrdím, že nějakou atmosféru to mělo. Nabořenou složitými větami, dlouhými popisy a složitostí textu, ale nějakou přece.

Také jsem dlouho přemýšlel kdo je kdo, postav bylo na tak "krátký" text až moc. Přitom na tento děj a tuto zápletku je vlastně text dlouhý až až. Ne zrovna přehledný začátek na mne přesto působil ještě docela dobře, snad zvoleným prostředím, vraními oky a nějakou tou jakože bestií na začátek. Inu, proč ne. Navnadilo mě to, ale posléze zklamalo.

V další části šlo hodně o to, o čem mluvil Shadowmage. O cizí svět, o jiné zvyklosti, o jiný prostor k tvorbě, s kterými nás autorka ne zrovna přesvědčivě seznamovala. Důsledkem toho se čtenář ztrácí víc a víc.

Že to mělo být akční? Mno já nevím. Je to asi takový mišmaš mezi atmosférickou scénou, která měla možná nahnat trochu strach, možná to přece jen měl být spíše srdcervoucí a dechberoucí výlet do akcí prosyceného lesíka, kde bychom na sobě pocítili cákance krve a nějaké to zavrčení. Bohužel to mělo zhruba tolik akce jako předchozí mnou napsané souvětí. A atmosféra nám tady ukázala jen malou část svojí tváře, která se v potenciálu téhle situace mohla skrývat.

Nesnažím se ale říct, že by ta povídka byla autorkou nějak zkažená, nebo zpatlaná. Říkám jen, že zjednodušit a lépe provázat, zvýraznit pro děj důležité věci a zbavit se některých přebytečných popisů, tak by to mohlo být i dobré čtení.

Za klady považuji propracované prostředí. Taky mám ten dojem, že na tomhle díle se odvedl nějaký kus práce, takže mé hodnocení je průměrné.


 Uživatel úrovně 0

Rád bych chválil, ale.. Moc to nejde. Povídka by se dala charakterizovat slovy - nepřehledná, chaotická, obtížná a lehce i nerozumná.

Povídka je velice obtížná. Špatně se čte, což je vinou velice dlouhých souvětí, u kterých je i několik čárek špatně. Tím to celé mění smysl a špatně se to chápe. Ze začátku jsem měl problém si vůbec uvědomit, kdo je kdo a než jsem se v tom zorientoval, byl už děj někde jinde a pak už konec. Nelíbilo se mi to, řeknu to na rovinu. Použití mnoha jmen vede čtenáře k tomu, že si špatně zapamatuje charakter postav, zvlášť když jsou nejasně popsány a vykreslen jejich charakter. (Teď mluvím obecně) Poté se děj zaběhne někam jinam, kde autorka vesele píše činy různých postav, ale nikdo si není pořádně při -prvním- přečtení vědom, o koho se jedná. (začínám zase mluvit k dílu) Samotný úvod je celkem matoucí. Popravdě, kdybych si to nepřečetl podruhé, ani bych nevěděl o kom se vlastně mluví. A kde se děj odehrává. Také nepočítám některé překlepy, to se stává. Horší je to s čárkami, které pak špatně rozvádějí příběh.

Do očí bije nelogičnost jejich činů, vím, že to asi bylo těžké zakomponovat, aby to dávalo smysl, ale aby čekala jedna u dítěte, o kterém ví, že vraždí okolo? Ne, to se mi nezdá. Jít si hrát do lesa? Že by hraničářka nezasáhla? Nevím.

Já dávám při hodnocení obrovský důraz na atmosféru u příběhu, je to pro mě hlavní faktor. Tato povídka pro mě žádnou neměla. Zavinilo to až přespříliš přiřazení a metafor. Začátek byl spletitý a příliš okecávaný. Jenže formou, že mě to neupoutalo, ale přemáhal jsem se, abych to přečetl dál. Čekal jsem nějakou pointu. Jenže ta přišla v takové nelogické formě, že mě to zklamalo. Ti se snaží prokázat, že ta kreatůra se stává bestií, vraždící bestií a o pár okamžiků později už jde Bestie na výlet s dětmi. A hraničářkou za zády... *povzdech* Les neměl atmosféru na to, aby mě dokázal zaujmout, nebo dokonce vystrašit. Bohužel.

Jednu věc pochválit ale musím - přirovnání Vraního oka ke Zlu. To bylo vhodné.

Některá slovesa se ani nehodila k podstatným jménům, jinak řečeno, nehodilo se činnost k věci. Všiml jsem si toho, že už to vypíchl i Shadowmage. Jde právě o to, že některá slovesa se opravdu nepoužívají ve spojení s těmito slovy. Jen bych si dovolil nesouhlasit s panem Shadowmagem v tom, že jsou postavy propracované. Nebo možná jsou, ale přinejmenším na mě tak moc nazapůsobily. Možná popis, ale charakter až tak ne.

Zpomalenost povídky je druhá největší chyba. Ze snad akčního děje se stává pomalostí nudná povídka bez smyslu a dějového spádu. Takto to bohužel každého autora částečně při čtení otráví a díky tomu se nedá počítát s vysokým hodnocením. Mnoho autorů dává důraz na pocit z povídky, jiní zase na styl a pravopis, atmosféra je pro ně až druhořadná, jiní zase povídku nepřečtou a hodnotí podle dosaženého průměru. Takže - je důležité lidi zaujmout hnedka ze začátku. Pokud je znudíš někde uprostřed, aspoň už něco mají v sobě. Ale pokud není začátek chytlavý, je jen malá šance na úspěch.

Já tedy hodnotím za dvě hvědzičky, uvažoval jsem i o jedné, ale nakonec v porovnání s jinými hrůzami jsem si uvědomil, že dvě si to snad i zaslouží. Ačkoli se mi povídka nelíbila.

Snad lepší napříště..


 Uživatel úrovně 3

Nechci byt na autorku nejak zla, sama se pokousim psat a vim jaka tezka cesta to je,ale clovek se nauci hodne uzitecneho pokud posloucha dobre minene rady. Nerikam ze ty moje jimi jsou. Na to at si udela autorka sama nazor.

Vetsinou se shodnu s nazorem Shadowmage, ovsem co se tyka propracovanosti postav,muj nazor je spise protichudny. Pribeh sam je dosti kratky a o postavach se toho moc nedozvidame. Ja osobne mam rada kdyz si muzu postavu dokonale predstavit,tim nerikam ze je treba opisovat kazdou pihu nebo pupinek,to zase ne. Ctenar ani nema cas se s postavami seznamit a uz nektere z nich umiraji. Atmosfera take neni nijak moc dotvorena. Clovek uz precetl tolik pribehu kde jsou hrdinove rozsapani,ze uz mu tento pribeh nemuze nic noveho nabidnout.
Mne osobne by treba zajimal osobni vztah mezi Mornelen a Aridou. Ale zustava pro mne otazkou kdo byla ona tajemna "vetrna".jestli to byla prezdivka Aridy nebo ne. Mozna to pro ostatni je jasne. Navic mi dost vadilo,jak se micha minuly cast s pritomnym.Dost dobre je to videt v prvnim odstavci. Nevim,mozna to naopak pridava na zajimavosti,mne osobne to vsak spis prekazelo.
A ted abych presla take ke chvale,coz take vysvetli proc jsem nedala hvezdy dve ale tri. Libili se mi prechody mezi deji,minim tim opisy deje, prostredi. Myslim ze to dokazuje ze autorka ma k hrani drd blizko a take urcite k vedeni hry jako PJ.
Celkove bych dilko ohodnotila jako nicim mimoradny pocin ale na druhou stranu,cetla jsem nejen lepsi,ale i horsi dila.

na zaver preji autorce mnoho trpelivosti a dodavam jednu radu: pokud chces aby byl pribeh dobry, nechej ho chvili lezet jen tak v supliku. Radi to vsude na workshopech a vedi co rikaji.I kdyby to bylo jen mesic,za tu dobu clovek lecos precte,v leccem se pouci.

Doufam ze tyto radky nikoho neurazili a ani si nikdo nemysli ze jsou trapne...:-)


 Uživatel úrovně 4

Zdravím Ascellu.
Tahle povídka má hned několik kladných znaků, které jsou místy bohužel doplňovány jistými vypravěčskými nedostatky.
Co bych především ocenil, to je propracovanost hlavních postav, troufnu si tvrdit, že se jedná o skutečné hráčské postavy ze hry, kterým byla při vzniku věnována velká pozornost. Jejich jednání, motivy a zvyky (vynikající pasáž se stepním vlasovým rituálem) jsou dost ovlivněné herním světem (podíval jsem se při této příležitosti znovu na město Vlahouc v galerii), což mám rád, líbí se mi jemné náznaky na místní zvláštnosti a vlastní jména. Každému to ovšem nevyhovuje a je pravda, že místy je pro laika až příliž obtížné získat při čtení o popisovaných pojmech (Bratr Inkvizitor) takovou představu, jakou mají hráči nebo dokonce tvůrce světa. Laik pak tuší jakousi naváznost, ale v akčním příběhu toto zkoumání působí rušivě (mohu se domnívat, že je vazba mezi zmíněným inkvizitorem a zeměmi Hospodina, ale plynulosti děje to nepřidá a atmosféře také ne tolik, kolik těm, co se v daném světě vyznají.)
Poutavá je i jistá mystika, která dílo provází. Vraní oko coby symbol zla je tu dovedeno až do konce, kdy hlavní nebezpečí v podobě nestvůry pohlíží na svět právě takovýma očima. Lezavé prostředí podzimní divočiny se k zmíněnému tajemnému stylu více než hodí, je proto možná škoda, že setkání s nestvůrou je takové narychlo zahrané, nějakou dobu by nestvůra mohla oběť sledovat, lákat dál od lidí... a pak udeřit.
Dějová linie s dětmi mi přijde vcelku zbytečná a trochu zmatečná, jistě by šlo oddělit někoho z družiny (hraničářku) i jinak. Co kdyby třeba zatímco jednají u kořenářky o jedu a temná atmosféra graduje babčinými řečmi o vraních okách a jedech, Maley by vyběhl do lesa s tím dítětem. Jen hraničářka, cítíí neurčité zlo, by se za ním vydala, ostatní by strach z lesa, odkud by se třeba ozval nějaký skřek, ven nepustil. Až výkřiky hraničářky by je přizvaly ke krvavému finále.
Co se jazyka týče, líbilo se mi to, ale sem a tam jsem postřehl podivné obraty:

- les nepůsobí odpočatě (tuším, cos chtěla vyjádřit, ale tohle je divné)
- hlas zastřený vůní bylin (pach nemá vliv na zvuk)
- u popisu bestie se nehodí "tvář má protáhlé, propadlé tváře..." nevhodné opakování slov
- spáry sápou: sápat !se! neoznačuje trhat, rvát, nelze takto použít
- větrná bych raději psal Větrná

Shrnutí: zajímavá povídka, které by prospělo proškrtat sem tam nějakou větu, přehlednosti by to pomohlo a více by vynikly i povedené autorčiny nápady ohledně postav a prostředí.
Hodnotím tedy třemi hvězdami, hlavně kvůli té atmosféře podzimu.

S úctou Shadowmage

P.S.: Ve vaší družině je většina dívek? Podle jistých věcí to tak na mě působí...


 Uživatel úrovně 0

Asi se neshodnu s ostatními, kteří budou asi též kritizovat totodílo, protože já proti němu snad nemám nic. Pár drobností se mi nelíbilo. Ale na druhou stranu musím uznat, že na mě velice dobře zapůsobilo, jak je příběh ze začátku poněkud línější. Jejich cesta lesem vraních ok je popsan tak, že to vidím před sebou jako bych byl mravenec na jejich botě.

Pak se děj postupně zrychluje až dospěje k příšeře, kde už to má opravedu spád takový rychlejší, ale podle mého se k tomu výborně hodí. Boj za život dětí se mi sem taky velice hodil i ten drsný popis zvířecí brutality.

Poslední, co mě opravdu dostalo, byl poslední výkřik.. sbírání ostatků dětí potrhaná těla.. Jen ta představa mi připadá taková..(možná mi došla slova).

Ten kontrast..Klidná jakoby procházka lesem a o pár řádků níž již pozůstalí sbírají své známé..