Hřbitov

Bojovník Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 13


Bojovník



„Jdu po louce, je celá zasypaná spadaným listím. Nikde není žádný strom a v dáli šumí asi moře. Šedá mračna se pomalu pohybují po obloze a fouká studený štiplavý vítr. Převrací listy. Ve vzduchu jsou jemné kapičky vody, které studí na tváři a rukách. Havrani ostře krákají, když cupují všude okolo mrtvá těla. Z některých lehce spoutá pára. Kráčím krajinou sám, občas vyplaším některého z hodovníků a on pak s křikem popolétne.
Mám pocit, že kráčím v kruhu. Nevím vlastně, kam jdu, jestli hledám nepřátele, nebo přátele. Nikdo tady není, nikdo je nepohřbí.
Pomalu mi dochází síly, blíží se zima. Sedám si na jednoho z mrtvých a mé brnění mě studí. Jeden z havranů přistál vedle mě na noze mrtvého a začal hodovat. Mohl bych ho zabít jedinou ranou meče, ale – proč bojovat?
Chtěl bych najít dveře pryč z toho všeho. Chtěl bych mít klid. Opravdu bych chtěl.
Ale to přece nejde! Přece se nevzdám. Ještě je koho zabít, je co dobíjet. Ještě jsem nenašel bělostnou volavku.“
Bojovník vstal, kapičky vody mu stekly po brnění a z kovu trochu smyly stopy krve. Pohlédl na svůj meč a rukou z něj setřel vodu. Ze země zvedl svou helmu a nasadil si ji. Potom zvedl hlavu a s povzdechem se vydal k obzoru.




Byla noc. Bílý sníh už zakryl zem. Pod několika stromy plápolal malý ohýnek a u něj seděl Bojovník. Hleděl na obrovský zářící měsíční kotouč a meč měl vedle sebe.
Vzpomínal na bělostnou volavku, jak ji potkal. V té době byly bitvy daleko jednodušší, neřešil, koho zrovna poráží, neřešil proč bojovat. Chtěl vítězit. Pak jednoho dne sešel k řece, kde již byl mnohokrát.
Stála tam bělostná volavka a lovila ryby. Úplně ho uchvátila, sedl si na břeh a sledoval ji. Úplně zapomněl na boj a přemýšlel o lovu ryb, klidném vysedávání na břehu a pozorování plynoucí vody.
Často pak chodil dolů k řece a bojoval, jen když musel. Povídal si denně s bělostnou volavkou a ona se ho postupně přestala bát a přišla klidně až k němu a poslouchala jeho vyprávění. On si zase užíval chvíle klidu s ní, kochal se pohledem na její bílé peří a vždy byl unesený technikou jejího lovu. Byl v tom boj, ale o to víc ho to lákalo, že takový druh boje neznal.
Pak postupně začali přicházet další a další lidé k řece a bojovat mezi sebou a s Bojovníkem a volavka odletěla.
Od té doby ji viděl několikrát, vždy k němu bez obav přišla a nechala se pohladit po hlavě. Vždy ale přišel někdo kdo chtěl s Bojovníkem bojovat a volavka zase odlétla.
Povzdechl si.
Tak rád by se stal také volavkou, našel by ji a zůstal, v klidu lovil ryby. Tak jako to bylo u řeky.




První paprsky studeného jarního slunce konečně prokličkovaly až k obličeji spícího muže. Jeho tvář nevypadala nijak staře, ale už nesla několik vrásek a pár jizev. Měl nakrátko ostříhané vlasy a vousy narostlé za pár dnů. Jeho tvář byla ve spánku pokojná. Muž ležel přikrytý jednoduchou hnědou dekou a hlavu měl uloženou na velkém polštáři z mechu. Z pod přikrývky vykukovala špička kovového meče. U nejbližšího stromu ležely složené jeho věci; postroj na koně, sedlo, brašny a v mastném plátně zabalené pláty brnění. Helma posazená navrchu na hrušce sedla vypadala, jako by dohlížela na klid spícího. U stromu byl přivázaný kůň, deku přehozenou přes hřbet a s hlavou svěšenou tiše oddychoval. Oba spali.
Netrvalo dlouho a sluneční paprsky Bojovníka probudily. Ještě než otevřel oči, pevně sevřel meč a jeho špička se lehce pohnula. Druhý si toho ale nevšiml, ani kůň nedal najevo, že by se něco změnilo. Bojovník přemýšlel. Věděl, že Druhý je vedle něj, že jen čeká, až se on vzbudí a pak se ho pokusí zabít. Nevěděl, kdo je Druhým. Nechtěl nic riskovat, takže dál dělal, že spí a nepodíval se na něj. Slyšel ho lehce dýchat a věděl, že má meč, protože s ním občas z nudy rýpnul do mechu. Dokonce po chvíli poslouchání získal i celkem přesnou představu, kde a jak daleko Druhý je. Mohl bodnout, mohl zaútočit. Mohl, ale váhal.
Byl si jistý, že plán by mu vyšel bez problémů, ale váhal. Nevěděl, proč bojovat, k čemu by to vlastně mělo vést. Když zabije tohoto, bude tu zítra jiný, možná dva jiní a když zabije i ty, opět to ničemu nepomůže. Vždy, když někoho porazí, najde se někdo jiný. Vždycky.
Přemýšlel o smyslu veškerého svého boje. Vždycky bojoval, vždy vyhrával a vždy ho to bavilo. Nic jiného neuměl, byl Bojovník. Ale teď toužil po klidu, toužil po tom, aby ho už nikdo neobtěžoval bojem, aby mohl pozorovat proud vody a lovit ryby.
Pustil meč a prudce se posadil. Mladého bojovníka očividně překvapil. Chvíle, kterou na sebe oba mlčky hleděli se zdála jako věčnost. Pak si konečně Druhý uvědomil, že přesně na toto čekal a bodl. Meč zajel Bojovníkovi přímo do obnažené hrudi. Lehce studil, ale krev, kterou se rána zaplnila ho ihned ohřála. Bojovník se lehce zachvěl a pohlédl do tváře Druhého. Mladý bojovník, který byl na druhém konci meče, vypadal skoro vyděšeně. Měl dlouhé vlnité vlasy a knírek s bradkou.
„Daleko to nedotáhne,“ pomyslel si Bojovník. „Ani teď si nevěří, a to už se mu to povedlo.“
A opravdu, výraz v očích mladého bojovníka byl úplně prázdný. Jako by stále nevěřil, že je to jeho meč v Bojovníkově hrudi.
Pak Druhý vytáhl meč z rány a prudce vstal. Nadechl se a ještě jednou se podíval na Bojovníka. Seděl pořád na zemi a z rány mu lehce vytékala krev. Druhý se otočil a beze slova odkráčel.
Bojovník si pomalu zase lehl a jen lehce dýchal. Byl spokojený a snažil se udržet klid.
„Jediný způsob, jak vyhrát boj je odmítnout bojovat. Kde jsem to jen slyšel?“ pomyslel si Bojovník. Koukal se do listí stromů a sledoval pomalu vycházející slunce.
Jeho vědomí pomalu popraskalo na střípky, které jeden po druhém odpadávaly do nicoty. Jako dílky skládačky mu mizely s ubíhajícím dnem. Kůň poznal, že ho nikdo neodváže a tak překousal provaz, kterým byl přivázaný, a odešel. S přicházejícím večerem slunečních paprsků ubývalo spolu se střípky Bojovníkova vědomí.
Už mu zbýval jen obraz bělostné volavky složený z posledních několika střípků, které si ještě udržel. Stejně tak zmizela i většina slunečních paprsků.
Pomalu ale jistě ztrácel Bojovník i ony poslední střípky vědomí a slunce se už úplně schovalo za hradbu kmenů, když se na mýtině ozval tichý tlukot křídel. Bílý pták se plynule snesl k tělu Bojovníka. Se smutným výrazem v očích do něj šťouchl černým zobákem. Volavka si lehla k Bojovníkovi a hlavu si složila na jeho hruď. Její peří na palouku v lese bělostně zářilo.
Pak i poslední střípek zmizel do tmy.




Bojovník otevřel oči. Byl v listnatém lese, hustá studená mlha kolem něj odkrývala siluetu jeho koně opodál. Bylo naprosté ticho. Ptáci nezpívali, žádní tu nebyli. Listí nešumělo ve větru, protože bylo bezvětří. Celá krajina byla jaksi nereálná, snová.
Posadil se. Byl slabý, unavený jako nikdy. Sotva se udržel v sedě a rozhlížel se po okolí. Otřásl se, přestože mu zima nebyla. Uvědomil si, že vlastně vůbec teplotu necítí.
Chvíli zhluboka dýchal a sbíral síly, potom se za pomoci nejbližšího stromu začal zvedat na nohy. Kůň udělal dva kroky k němu. Jakoby se vynořil z mlhy a Bojovník uviděl jeho oči. Byly smutné jako vždycky, ale tentokrát zahlédl někde hluboko jakousi myšlenku, jakoby mládí, které Kůň dávno ztratil.
Bojovník cítil, jak se mu pomalu vrací síly, přesto trvalo dlouho, než se dokázal vyšplhat Koni do sedla. Chvíli tak zadýchaný seděl a přemýšlel, kde vlastně je. Ať už byl kdekoli, nechtěl tam být, nelíbilo se mu tam. Věděl, kde chce být; chvíli ještě přemýšlel a pak se rozjel.
Byl zase na cestě!
Jak se vzdaloval od místa, kde se probudil, uvědomoval si to víc a víc. Ten pocit ho naplňoval štěstím. Zase na cestě!
Jestli v životě dělal něco radši než boj, bylo to cestování. Pocit z cestování nedokázal popsat. Byl sice rozporuplný, ale krásný. Vždy sice něco opouštěl, něco nechával za sebou, ale vždy také směřoval do nových končin. Do neobjevených krajů, tak zajímavých, tak překvapivých. Tak lákavých.
Vyjel z mlhy a les prozářily paprsky dopoledního slunce. Pobídl Koně a ten bez zaváhání zrychlil. Samotný pohyb na cestě mu dělal radost.
„Když jsi v pohybu, nemohou tě chytit,“ pověděl mu kdysi jeden starý mistr.
Tady ho ale nikdo nechytal. Zpomalil koně a užíval si jízdy. Věděl, že je poslední. Nejel objevovat nové končiny, dobíjet nové kraje.
Tentokrát se vracel. Vracel se tam, kde mu v životě bylo nejlépe. Tam, kde chtěl zůstat už napořád.
Krajina přešla z lesa v prosluněné louky a Bojovník dál spokojeně jel. Už necítil slabost ani únavu. Zato cítil svěží vzduch a vůni čerstvé trávy pod kopyty Koně. Zastavil ho a seskočil na prosluněnou louku. Když se otočil, viděl v dálce les v mlze, ze kterého odjel. Něco ho drželo, táhlo zpátky k lesu.
Pochopil.
Les nechal za sebou, ale mnoho z něj si ještě vezl s sebou. Rozhlédl se po planinách táhnoucích se do dáli. Začal si sundávat své brnění. Plát po plátu odkládal kov do svěží trávy a stával se tak lehčí a lehčí. Přesto cítil, že stále zůstává Bojovníkem.
Pak se vydal dál. Opět nasedl na koně a rozjel se s radostí nad nově nabytou lehkostí. Jel snad několik hodin, než dojel k potůčku, přesto se vůbec necítil vyčerpaný. Zastavil a rozhlédl se, kousek od místa, kde stál, vytvářel potůček malý vodopád. Bojovník seskočil, aby nechal Koně odpočinout. Sám se chtěl občerstvit ve vodě. Lehce se opláchl a roztáhl se na trávě na břehu. Kůň se napil a hleděl na něj, vypadal lehce průhledně. Bojovník jako by slyšel: „Musíme jet dál, čeká nás ještě dlouhá cesta.“
Když se ale zvedl a chtěl opět nasednout na svého koně, cítil se zase těžší. Kůň na něj navíc koukal, jako by něco nebylo v pořádku. Bojovník se rozhlédl, bylo odpoledne, ale už nebylo tak jasno. Vzduch už také nevoněl tak svěže. Na obloze bylo několik obláčků.
Bojovník netušil, co je špatně. Stál, koukal se střídavě na Koně, oblohu a okolí. Po chvíli se posadil na břeh a hleděl do vody. Seděl na břehu a přemýšlel, proč podle Koně nemůže jet dál. Nic ho nenapadalo. Vzal meč a rýpal s ním do vody.
Najednou viděl na hladině svůj obraz a došlo mu to. Těžko se poté loučil s mečem, ale nezabralo mu to víc jak pár úderů srdce. Opatrně ho se zbývající nostalgií položil na dno potůčku pod vodopád. Potom zase nasedl a rozjel se dál.
K večeru dojel ke svému cíli. Ke snovému údolí s řekou. Tak klidnému, jak si pamatoval. Rozhlédl se a mezi řídkými stromy uviděl bílé světlo. Rozjel se k němu.




Má to spíše filosofický než epický smysl, tak to prosím tak i berte.
S pozdravem
T.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Ono s tou osobou byl tento klid spojen... Tedy byla to osoba, která kolem sebe prostě nějak šířila tento klid.
T.


 Uživatel úrovně 0

Tuvy: Já to též pochopil jako klid a mír nitra... Osobu jsem v tom nespatřoval.


 Uživatel úrovně 0

Zdravím

Děkuji za komentáře i kritiky.
Jen k Lyriiným poznámkám - je to trochu jinak. Na začátku bojovník stále žije, umírá až na konci třetího příběhu (tedy nyní fyzicky myšleno) a druhá věc je poté bílá volavka sama, která je metaforou, ale ne metaforou klidu, ale osoby, kterou bojovník potkal.
S pozdravem
T.


 Uživatel úrovně 0

Konečně jsem se dostala ke čtení Tvé povídky, milý Tuvy.

Nemá asi smysl opakovat to, co psali kritici nížeji, snad jen pár poznámek.

Úvodní přímá řeč: Zprvu jsem ji chápala jako jakýsi prolog, něco, co mělo být závěrem, a Tys to dal na úvod. Bylo by se to tam i docela hodilo. Bojovník odchází do bílého světla a přitom si třeba rekapituluje život. Jenomže Tys to tak neudělal nebo patrně ani nezamýšlel, jinak bys nenechal v závěru Bojovníka svléct brnění. V úvodu to brnění má na sobě. Navíc jsi tam přidal ty havrany, a to dost nešťasně, neboť cupovaly všude okolo mrtvá těla. Ta věta je špatně postavená, vyvolává naprosto absurdní představu. Myslím, že lépe by se hodilo: Havrani ostře krákají, když cupují mrtvá těla rozesetá po okolí.

Únava z boje: někdo tady psal, že takhle se bojovníci nechovají, ale myslím, že Tvého Bojovníka docela dobře chápu. Někdy opravdu ten příslovečný pohár přeteče, člověk cítí znechucení ze sebe samého, ptá se po smyslu života, přemýšlí, zda to, co dělal, mělo vůbec nějaký smysl. Tyto myšlenky se spíše hodí pro staršího člověka, předpokládám tedy, že Tvůj Bojovník měl už ledacos za sebou.

Bílá volavka: je to krásná metafora pro klid duše, pro touhu všechno opustit a začít znovu nebo naopak všechno skončit. Tím, jak ho ta volavka často navštěvuje, jsi krásně vyjádřil, jak moc byl klid duše pro Bojovníka důležitý. A nakonec, proč se tak lehce a bez boje vzdal života a nechal toho Druhého, aby mu ten vytoužený klid přinesl.

Když jsem dočela třetí část povídky, řekla jsem si, skvělé, hezký příběh, pěkně popsaný. Ale ouha, on na mne čekal ještě čtvrtý, který mi dojem pokazil. Nebylo v něm totiž řečeno nic nového, takovéhle konce, kdy se hrdinova duše ztrácí ve mlhách, jsem četla několikrát.

Co se týče gramatické stránky a onoho "dobíjení" zemí, myslím, že jsem to pochopila, a to měkké "i" mi tam vůbec nevadí. Je to jakoby hra se slovy či spíše s jeho významem, mě se docela zamlouvá.

Jinak chybí pár čárek, některé věty jsou významově nepřesné, ale to tu už zmínili ostatní. Jen malá poznámka: ve větě "Jakoby se vynořil z mlhy a Bojovník uviděl jeho oči." se jakoby píše rozděleně jako by se vynořil...

Opakování slova bojovník bylo opravdu na škodu, to slovo šlo nahradit např. zájmenem.

Lehce nadprůměrné dílko, tedy za tři.

S pozdravem

Lyrie


 Uživatel úrovně 0

Tohle byla fakt povídka na jeden nádech. Ani jsem si to neuvědomil a zjistil jsem, že koukám na monitor s otevřenou pusou a slinou na klávesnici.
Zapůsobilo to hodně. To je asi náladou - výborná.
Líbilo se.


 Uživatel úrovně 0

Nuže autore...

Úplně jsem nepochopil přímou řeč na začátku příběhu. Měl-li to být nějaký myšlenkový pochod, tak to nemělo být v uvozovkách, měla-li to být nějaký závěrečná řeč nad bojištěm, nepochopil jsem její význam. Je to dobrý a naturalistický popis, přestože mě překvapil ten přechod od šumějících listů k hodujícím havranům, ale v pořádku.

Líčení setkání s volavkou na mě působí velice pozitivně a krásně. Je v tom něha, jemnost, kterou v příspěvích tady na serveru téměř nikde nenajdete.

Uvědomění si nesmyslnosti bojů a Bojovníkova smrt se mi také líbily, stejně tak popis překvapení a nerozhodnosti Bojovníkova přemožitele. Co mě ale nakonec zklamalo, byl až přehnaně patetický, filozofický a divný závěr, ze kterého jsem se cítil "nenaplněně" a "neuspokojeně".

Shrnuto a podtrženo, hezká povídka, ale o ničem. Pár krásných momentů (hlavně okamžiky s volavkou, ty chválím nejvíce), ale jinak jsem v tom neviděl žádný hlubší smysl, přestože tam zřejmě být měl. Dle mě lehce nadprůměrné dílo.

Vidím Vás.


 Uživatel úrovně 0

Tuvy: Já jsem ještě povídku v MS neměl :-) A pochybuju, že někdy mít budu. Sova je místo, kam každého před odesláním díla posílám, leč sám tam ani nepáchnu. Když chce někdo opravit gramatiku, stačí mi písnout poštou, opravím to, ale jinak tam nechodim. Já, potřebuju-li poradit, raději napíšu lidem do pošty... ani nevim proč :-)
Ale chápu, jak to myslíš...

S tvou teorié "dobití" ale prostě nemohu souhlasit :-) Chápu, jak to myslíš, ale prostě to neberu... Nezlob se, ale jsem už takovej. ;-)


 Uživatel úrovně 0

Takže. Jak už se zde mnoho lidí k příspěvku vyjádřilo, nebudu opakovat chyby. Jednou napsané to stačí. A jinak se mi dílko celkem líbí.
Hodnotím nadprůměrným


 Uživatel úrovně 0

Ahoj Darne - díky moc za komentář!

Jen k tomu dobití - bojovník není politik - krajinu, kterou dobije nedobude. Pamatuji se, že jsem to musel vysvětlovat už "tenkrát" - jde o fyzické zničení nepřítele - nejde mu o nic jiného (tj. krajinu, území cokoliv "dobytého" zase stejnak opustí - zanechá být) - proto ono měkké i.
Je tam naschvál. A má opodstatnění.

T.


 Uživatel úrovně 0

Pro mě je to prvotně něco nového. S věcmi s podobným jádrem se setkávám opravdu jen zřídkakdy, takže jsem Bojovníka přelouskal s chutí. A pokud něco tu chuť navodit dokáže, nedá se tomu upřít plus.

Bylo tady hodně zmíněno o češtinářské nedokonalosti. Mám na to vlastní názor. Podle mě je právě ta nedokonalost, řekl bych jednoduchost tím, co dává celému dílu nenahraditelné kouzlo. Na nic si nehraje, nepoužívá zvláštní obraty. Opakuje slova, chybí mu nějaké čárky… Proč ne? Mi se to v tomhle případě líbí.

Jedinou výtku (nebo přinejmenším jednu z mála) bych měl k tomu dobi/ytí. IMHO dobíjeli jen Mongolotataři, ostatní opravdu dobývali a dobývají.

Obsahová stránka díla je nepopiratelně spjata s DrD, což vyplývá už jen z toho, že to napsal pravidlorubrikový Tuvy. A toho si mimochodem vážím, IMHO je lidí, co dokážou napsat povídku i rozpracovat démona, jako šafránu a měli bychom si jich vážit. Ovšem zpět k dílu… Myslím si, že obsahově zapadá do rubriky více než hodně jiných zde uveřejněných. Pohřbívá postavu, navíc dračákovskou. Nenechává ji umřít, jestli chápete ten rozdíl. Což podporuji :o)

A hodnocení? Tři, tři a půl, čtyři.. Škoda, že tři a půl nejde… Nechám si to projít hlavou…

--Darn--