Poslední úkol
| Autor: | Fenqel |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 27 |
„Už naposledy. Dneškem to všechno skončí.“
Postarší muž sevřel uzdu koně a dále vyčkával. Byla bezmračná noc, úplněk zaléval okolní krajinu tekutým stříbrem, střechy domů se leskly jako temná zrcadla. Byl by to krásný pohled, ale pro obdiv dnes nebyl ten správný čas. A Howard si to uvědomoval. Pevně svíral opratě a neklidně čekal na své společníky.
„Co se děje? Měli by tady už dávno být,“ mumlal si neustále dokola.
Po chvilce se v dáli ozval dusot koní. Howard si oddechl. Tak přece jen se to obešlo bez komplikací. Otočil koně, nechal se dojet svými společníky a pak se na ně tázavě podíval. Jejich spokojený úsměv mu byl dostatečnou odpovědí. Pobídli koně a za chvíli už tryskem letěli k lesu. Howard jen s obtížemi držel svou zvědavost na uzdě. Přece jenom – pokud by se to nepovedlo… Na to ani nechtěl pomyslet.
Vjeli do temného lesa a hned za prvními stromy zastavili. Howard seskočil ze zpoceného zvířete a nedbale ho poplácal po hrudi.
„Žádné problémy? Udělali jste vše podle plánu?“
„Ano, pane. Myslím, že je po všem. Když jsme to brali, byl v domě naprostý klid. Dneska jsme měli štěstí, pane, dveře ani nebyly zamčeny. Jen jsme tam potichu vklouzli a sebrali to. Tady to máte, pane,“ odpověděl jeden z mladíků a podal Howardovi malou truhličku.
Samotného ho zajímalo, proč to pán tak chtěl, vždyť to měla být jen nějaká smlouva nebo doklad, ale po chvíli nad tím mávl rukou. Zaplaceno dostane, tak co by se staral? Vždyť věděl, že do toho nemá strkat nos. Po několika letech plných menších i větších krádeží se naučil být opatrný. Naučil se, že ptát se nevyplácí.
„A co odměna, pane?“ Do rozhovoru se zapojil i druhý mladík. „Chci to mít z krku, protože tak jako dnes jsem se ještě nebál. Fakt doufám, že to bylo naposledy, protože…“ větu nedokončil, protože do něj Vinc varovně strčil.
Howard ale jen pokýval hlavou a podal mu váček. Mladík bez váhání nasedl na koně a odpelášil pryč.
„Co s ním je, Vinci? Nikdy jsem ho takhle neviděl.“
„Nevím, pane,“ Vinc bezradně pokrčil rameny. „Mě to taky překvapilo. Ale když nad tím tak přemejšlím, tak se dneska choval dost divně. Představte si, že zamířil rovnou k zadnímu vchodu, jako by to tam znal… A pak rovnou do druhýho patra. Tam, kde to bylo schovaný. Tehdá jsem si to neuvědomoval, ale když nad tím tak přemejšlím… Pane, vy jste nám přece neříkal, kde je to schovaný, že ne? Tak jak to, že to věděl?“
„To už je teď jedno,“ odvětil Howard nepřítomně. Pak ale na Vince znovu upřel pohled: „Co teď hodláš dělat, hochu? Budeš se někde živit jako drobný zlodějíček? Nebo se přidáš k nějaké bandě, co?“
Vinc tenhle jeho tón nesnášel. Měl pocit, jako by se mu pán vysmíval. Jako by ho považoval za něco míň, ale snažil se ten pocit potlačit. Nikdy by se pánovi neodvážil vzdorovat, nezapomínal, že mu vděčí za všechno, co dnes umí. Bylo to tak dávno, co ho vytáhl z ulice a naučil ho to, čím se teď živí, přesto na to nemohl zapomenout. Sám nechápal, proč to pán Howard udělal. Byl bohatý, peníze nikdy krást nepotřeboval. Ale nechával si krást bezcenné papíry a svazky, které byly aspoň podle Vincova názoru zcela nepotřebné. Jako tuhle malou truhličku. Vinc se na ni podíval a na chvilku se ponořil do vzpomínek…
Když byl ještě docela malý, rodiče ho jednoho dne zanechali na ulici. Jen tak… Prostě ho zavedli do míst, kudy by se bála proběhnout i kočka, a… odešli. Nepamatoval si, kolik mu bylo, pamatoval si na zimu, na hlad, na zlobu ostatních podobně opuštěných dětí, které mu nevybíravě dávaly najevo, že k nim nepatří. Jen díky drobným krádežím na trhu se mu podařilo dožít se šestnácti let. Nebyly to lehké roky, nicméně z něj aspoň vytloukly dětskou důvěřivost. Až jednoho jarního dne nastal v jeho životě nečekaný zlom.
Potloukal se zrovna po tržišti a přemýšlel, zda si má ukrást klobásku nebo kousek uzeného, když kolem něj projel muž ve středních letech. Okamžitě si všiml jeho bohatého ošacení a hlavně jeho velkého váčku. To byla výzva, která se neodmítá a Vinc si toho byl dobře vědom. Zanechal klobásky klobáskami a nenápadně se přitočil k neznámému muži. Zabavení váčku byla věc rutiny. Nenápadně ho utrhl a lhostejně odcházel pryč. Tohle ho může zajistit na celé léto, zapřemýšlel se v duchu. Možná i déle.
„Tak zlata se zachtělo zlodějíčkovi…“
Vinc sebou trhnul ani ne proto, že by se lekl, ale proto, že byl nevybíravě chycen za rameno. Nikdy by neřekl, že ten chlap bude tak rychlý.
„Tak pojď sem a vrať mi to,“ řekl skoro posměšně. Něco v jeho pohledu Vince opravdu donutilo natáhnout ruku a váček vrátit. Muž k jeho překvapení nejenže nezavolal stráž, ale dokonce ho ani neudeřil.
„Někoho takového bych mohl potřebovat,“ řekl nečekaně vlídně. „Na malou prácičku. Zaplatím ti a zaplatím dobře.“
„Pro by jsem měl něco takovýho dělat?“
„Protože když to neuděláš, nahlásím tě stráži,“ pokrčil rameny. „Taková noc ve vězení… Myslím, že spoluvězni by z tebe byli nadšení.“
„Stejně nemám co ztratit. O co jde?“ zavrčel Vinc a nenávistně pohlédl na muže, který měl tu moc ho zničit. Za krádež byla odjakživa šibenice. Nehledě na ty spoluvězně. A tak tedy Vinc skončit nechtěl.
Když ho pak pozorně poslouchal, jak vysvětluje plán na ukradení vzácného obrazu z domu známého zámožného měšťana, pocítil obrovskou vlnu vzrušení. Stane se nájemným zlodějem! To bude víc než se potloukat na ulici a krást klobásy z řeznického háku! Vydělá si celkem slušné peníze, bude cestovat po světě... Nad případnými riziky mávl rukou.
Ten večer mu přálo štěstí. Díky své opatrnosti a mrštnosti se dokázal tichounce vplížit do bohatého domu a nikoho přitom nevzbudit. Najít plátno, které mělo být v galerii v druhém patře, a co nejrychleji vypadnout – tak to se mu povedlo výborně. Když pak s plátnem přišel na domluvené místo, čekalo ho překvapení. Vedle cizince postával neznámý kluk a nervózně se ošíval. Za nimi frkali tři koně.
„ Je zajímavé, že stejné chutě na můj měšec měl i tady ten mladík,“ řekl cizinec, jen co převzal od Vince plátno. „Jmenuje se Benz a já doufám, že si budete rozumět. Měli byste, budete totiž pracovat společně.“
„Ano, pane,“ přikývl Vinc a zvědavě si Benze prohlížel.
Dlouhých šest let jezdili po městech a vesnicích a dělali to, co jim Howard přikázal. Bylo velice těžké se v něm vyznat, stále jako by byl zahalen rouškou tajemství. Když už si mysleli, že ho mají prohlédnutého, udělal něco, s čím nepočítali. Byl nevyzpytatelný. V jednu chvíli se smál a v té druhé byl nemluvný, býval protivný a hned zase velkorysý. Jediným, čím si mohli být jistí, byl fakt, že je nikdy nenechal na holičkách. Jednou nebo dvakrát, když měli tu smůlu a nechali se chytit, je Howard vykoupil z vězení. Se svou důvěryhodnou tváří a uhlazeným vystupováním dokázal snadno přesvědčit soudce, že z těch dvou pacholků udělá poctivé muže. Kolikrát se nasmáli, když vzpomínali, jak Howard s vážným výrazem líčil soudci, jak z nich veškeré lumpárny vyžene tvrdou prací! A hned druhý den je poslal opravdu pracovat. Ukrást nějaký obraz nebo důležitou listinu.
Život byl snadný a lehký jako peříčko. Nikdy jim nechyběly peníze, už nikdy nestrádali. Byli nejznámější dvojicí lupičů v okolí, on a Benz, a byli na to náležitě pyšní. O Howardovi nikdo nevěděl, samozřejmě. Jenomže jak dlouho se dal takový život žít? Jak dlouho mělo trvat jejich bezstarostné mládí? Pokaždé, když šli dělat dvou práci bylo den ode dne větší riziko, že je někdo chytí.
V tom městečku neměli zůstávat tak dlouho, ale žilo se tu tak krásně. Město vzkvétalo, na každém rohu stál nějaký ten bohatý dům až po střechu napěchovaný obrazy, šperky, jídlem, dokumenty. Ale majitelům těchto věcí – tedy těm původním – se drzost lapků začínala zajídat. Na radnici se dveře netrhly a radní museli začít jednat. Na dopadení neznámých lapků byla vypsána vysoká odměna.
„Poslední akce, hoši, a zmizíme odsud.“
Vinc s Benzem se na sebe ohromeně podívali. Mysleli, že z města zmizí po setmění, stráže jim byly už dlouho na stopě. Howardovi, tomu bylo hej. Bydlel si v útulném hostinci a hrál si na bohatého obchodníka, to oni spávali po opuštěných stodolách a ukrývali se před strážemi. Město jim bylo těsné, chtěli pryč. A Howard je posílá na další akci? Cítili to jako podraz.
„No tak, chlapci, dlužíte mi to. Kdo vás vytáhl z ulice? Kdo se o vás celou dobu stará? Nezachránil jsem kolikrát tu vaši bezcennou kůži? Mohl jsem vás v těch vězeních nechat shnít, ale já to nikdy neudělal! A proč? Proč, ptám se? Protože vás mám rád, vy tupci! Takže od vás očekávám aspoň trochu vděčnosti!“
Oba zrudli a zabodli oči do země. Benz dokonce nervózně přešlápl, asi se ho Howardova slova dotkla víc, než by přiznal.
„Takže, pánové, tady je plán. Víte, kde je dům starosty? Víte. V jeho domě se nachází malá truhlička…“ načež vytáhl z pod opasku žlutý svitek. „Vidíte, jak vypadá? Tak tu chci, je to jasné?“.
Přikývli a Vinc si vzal svitek s obrázkem. Podíval se na Benze, ale ten odvrátil zrak. Když se pak vydali k městu, Benz vztekle kopal do kamínků na cestě. Měl už toho dost, přestal mít chuť riskovat krk kvůli takové hlouposti, jakou se mu zdála malovaná šperkovnice místního starosty. Starosta, panečku, to není jako obchodník s brokátem, to je dost vážená osoba! Navíc za této situace! Jestli je chytí, stáhnou z nich kůži a ani Howard už jim nepomůže!
„Dneska řekne naposledy a pozítří řekne, že chce ještě jednu poslední věc,“ mručel si po cestě a znovu nakopl malý oblázek. Vinc nechápal, co ho žere. Měli se snad u Howarda zle? Neměli, tak o co mu, sakra, jde?
„Rozdělíme se a za dvě hodiny se sejdeme před starostovým domem, dobře?“ navrhl Vinc a Benz neochotně přikývl. „Někde se zašij a moc na sebe neupozorňuj!“
“Dej mi pokoj, Vinci, nejsem malej kluk!“
„Vinci! Vnímáš mě? Já na tebe mluvím, jestli sis nevšiml!“ Howardova slova ho práskla jako bič a Vinc sebou poděšeně trhnul.
„Promiňte, pane, jen jsem se trochu zamyslel. Přemýšlel jsem o...“ Jeho slova však přerušilo nečekané zařehtání koně. Vinc rychle pohlédl na pána, který hbitě vyskočil na koně a nečekaně zmizel v houští. Vinc zůstal v lese sám, v úplně zpocených dlaních držel ukradenou truhličku. Pánův odjezd ho doslova rozhodil, najednou nevěděl, co má dělat, kam se dát, i Benz, ten pacholek jeden byl… Vtom se z hustého křoví vynořila skupinka asi osmi velkých silných mužů. Ani si je nestačil pořádně prohlédnout a dostal ránu jakýmsi tupým předmětem, snad klackem, snad násadou, netušil čím, jen cítil, jak je jeho tělo svazováno a přenášeno někam pryč. Pak se svět setměl a Vinc ztratil vědomí.
* * *
Když se probral, do očí mu svítily sluneční paprsky. Ležel na studené kamenné zemi, na neomítnutou zeď dopadala podivná mřížka vykreslená sluncem. Měl pocit, jako by tu už někdy byl, ale bylo to zdání. Všechna vězení si jsou dost podobná. Ale jak se sem dostal? Najednou si vzpomněl, les, ti muži, pánovo zmizení. Zasténal a sáhl si na hlavu. Kromě obrovské boule nenahmátl žádné jiné zranění. Zaplaťpánbu, pomyslel si s úlevou. Pak se ale zarazil. Nikde neviděl Benze. To je divné, pomyslel si, byl by se vsadil, že ho také dostali, o pár hodin dřív by přísahal, že se Benz prostě nechal chytit jako malý kluk na švestkách. No, možná ho chytili a teď je v jiné cele. Ať tak či onak, stejně nemůže dělat nic jiného, než počkat na pána, až ho přijde vykoupit. Tak si raději pohodlně natáhl nohy a zavřel oči. Hlava ho bolela, jako kdyby v ní měl rozžhavených tisíc malých kamínků.
„Vstávej, spratku! Máš tady návštěvu!“
Vinc se s trhnutím probudil a málem vyskočil radostí. Pán stál za mřížemi a podle nacvičeného postupu dělal, že ho nikdy předtím neviděl. I Vinc se přemohl a tak na něj hleděl studenýma, lhostejnýma očima.
„Jen chvilku, pane, víte, co říkal starosta. Promluvit do duše a… však vy víte,“ strážný se začal smát a pobaveně odkráčel. Jakmile byl z doslechu, Vinc vyskočil a rozběhl se k mřížím. Jeho šikovné štíhlé prsty sevřely chladné tyče.
„Pane, pane!“ zubil se Vinc. „Kdy mě odsud dostanete?“
„Bude to trvat déle, než jsem předpokládal,“ sykl pán. „A neřvi tak!“
„Déle,“ protáhl Vinc obličej, ale pak se zase dychtivě naklonil. „Kde je Benz? Už jste s ním mluvil? Včera jsem ho nějak ztratil, v tom domě…“
„Benz je mrtvý.“
„Cože…“ hlesl Vinc ohromeně. „Jak… jak to? To není možný, pane, to není… To není pravda!“
„Mlč už!“ zavrčel pán a sevřel jeho prsty do drtícího stisku. Pak se ohlédl, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá a začal šeptem vyprávět: „Podělali jste to! Benze chytili, než jste se vplížili do domu. Vymlátili z něj, kde máš truhličku předat, a pak tě celou cestu sledovali! Panebože! Když si představím, žes je skoro dovedl ke mně, tak bych tě nejraději…“ byl brunátný vzteky, ale po chvíli se zázračně uklidnil. „Ale neviděli mě, nijak nás nespojují. To je dobře, to je moc dobře.“
„C… co bude se mnou?“
„Nebudu ti lhát. Chtějí tě oběsit.“ Když se Vinc zapotácel, pán ho chlácholivě poplácal po rukou. „Neboj, neboj! Copak jsem tě někdy nechal na holičkách?“
„Nenechal…“ vzlykl a v očích měl slzy děsu a psí vděčnosti.
„Tak vidíš. Teď tu pár dní vydrž, domluvím to se starostou.“
„Díky, pane, díky…“
Howard se usmál a pak zavolal stráž, aby ho doprovodila ven z vězení. Když už stáli na prosluněné ulici, strážný se uznale na pána podíval:
„Je to vod vás vopravdu hezký, že ste se za tím spratkem přišel podívat. Je to usvědčenej zločinec, ale trochu toho lidskýho přístupu si asi zaslouží.“
„Kdy ho vlastně mají oběsit?“ Howard si natáhl rukavice a naskočil na svého koně.
„Zejtra, pane.“
Howard se podíval do dálky a přivřel oči před náporem slunce. „Škoda, že u toho nebudu.“
„Vo takový podívání nejni co stát, pane.“
„To máte pravdu,“ usmál se a pobídl koně. „Sbohem.“
„Sbohem, pane! A někdy se tu zase zastavte!“
* * *
Vinc nechápavě zíral do vyburcovaného davu. Stál na malém pódiu vonícím čerstvým dřevem, za zády se mu tyčila šibenice s konopnou oprátkou houpající se ve vzduchu. Byl svázaný, v ústech měl roubík, lidé po něm házeli shnilé ovoce a častovali ho nejhrubšími nadávkami, ale on nic z toho nevnímal. Zoufale otáčel hlavu a hledal pána. Kde je, kde jen může být? Třeba se jen zdržel. Ano, je stále u starosty, přimlouvá se, prosí za jednoho lapku, kterého převychová. Ach, pane, pospěšte si, pospěšte!
Kdosi četl rozsudek. Nerozuměl jedinému slovu, v hlavě mu hučelo, srdce bušilo děsem, z očí se mu začaly drát zoufalé slzy. Ach, pane, pane! Jestli mě slyšíte, přijeďte! Proč vám to tak trvá?
Pak mu přetáhli přes hlavu oprátku. Cítil její konopnou vůni, cítil drsnost lana, slyšel gradující řev lidí pod sebou. A pak bylo ticho.
Špalek se skutálel z pódia.
Dav zajásal.
Chtěl bych za tento příběh nejvíce a strašně moc Lyrii, která mi s ním pomohla. Nejen po stylistické a gramatické stránce. Ale pomohla mi, aby příběh měl trošku (snad) nečekané zakončení. Opravdu jí vděčím za tu pomoc strašně moc. Její pomoci i přátelství si moc vážím a jsem rád, že byla ochotna mi pomoct. Také bych chtěl poděkovat Folcwinovi, který o tom asi ani neví, ale je ten důvod, který mě konečně dokopal do toho, abych něco napsal.
Diskuze
Hrutgar: Jasně, áno, napíšeš Je to dobry. a dáš tři hvězudičky.. Však co, mi tvoje kritika nic nepomůže a je tady lehce zbytečná. Dáš tři a nezdůvodníš to nějakým normálním důvodem, tak co si mám o tobě myslet? Asi nic hezkého..
Ale mi je to jedno, beru to už s nadhledem.
Ferenna Olgarah: Děkuji. Stejně tak Badalanovi, který nemá co dodat a dal čtyři :)) - Ne, beru to jako srandu. Čtyři hvězdičky jsou pro mě velice dobré až skvělé.. Fakticky - jsem moc rád za čtyři a pět je pro mě veliká odměna.
Shelagh: Šest let? :) Jó, to jsem tam jen tak trochu plácl, ale tak zase - pokud by ho opravdu tolikrát vytáhnul z bryndy, tak by i naivní mohl zůstat. Základ - tady trochu nechápu, jak to myslíš, do dobrodružství bych je asi nedal. je to spíše jen taková povídka, která zas takmoc s DrD nemá společného.
Dobrá práce, hezký sloh:-)
Dobrý nápad...
Je to dobry.
Fakt dobré dílko...nemám co dodat...
Dílko se příjemně čte. Chvílemi je trochu těžkopádné, což přičítám autorově nevypsanosti, ale taková věc se může časem poddat.
Co mi nesedí, je těch šest let, po které pro Howarda pracují. Zdá se mi to dost dlouhá doba na to, aby Vinc zůstal tak beznadějně naivní, zejména při své minulosti.
Zajímá mě jedna věc - jaký základ mají postavy v hraní (autorovy postavy se s nimi při hraní setkaly, jako pán jeskyně je dal do cesty družině...)?
Hmm....článek se mí libil, i když je podle mě trochu smutný, ale já už jsem takový. Můj psychologický profil ale nechme stranou... Můj kamarád kdysi stvořil něco útvarově podobného a ptal se mě, jak se mi to líbí. Líbilo se mi to a toto dílo je zhruba podobné, takže dávám 4* - není to "The best of", ale určitě nadprůměrné... Těším se na od tebe další příspěvky, Fengeli!
Velice zajimavy pribeh. Libi se mi na nem prolinani deju a celkove styl jakym je tento poutavy pribeh napsany.Dale bych pochvalil take co se tyce stranky jazykove ... az na jednu jsem nenasel zadne chyby . Cely text je dobre rozdelen do odstavcu , prolinan primou reci, atd ... coz nuti ctenare aby se do textu vice ponoril a ne ho jenom monotone cetl. Na zaver bych autorovi chtel autorovi rict ze mu drzim palce v dalsim psani a budu se tesit na dalsi pribehy. S pozdravem Nolwë
Tato povídka je celkem zdařilá. Sice není nijak vyjímečná, ale to neznamená že by nemohla být dobrá. Dávám jí tři hvězda proto, protože některé věci by se dali vykládat dvojím způsobem, nebo jsou nepravděpodobné.
S pozdravem Angalar Calen
Sethem Tartir: Dovol, abych se ohradil. Nepovažuji tři hvězdy ani náhoodu za málo. Přijde mi to, že je to dobré. Dobré s vysvětlením, špatné bez vysvětlení. Je to teď vynikající. Děkuji ti. Chtěl jsem odpověď, tvé tři hvězdy nepovažuji za nuláctví :) To je hloupost, kterou jsem nenapsal. Ne, uvedu to na správnou úroveň. Děkui ti za kritiku, kterou jsem vyžadoval z toho důvodu, že jsi byl zatím jediný, který hodnotil méně než ostatní a nevysvětlil to. Teď když jsi to vysvětlil, nemůžu se na tebe ani přinejmenším hněvat.
Tvá kompozice mi přijde kapku nesmyslná. Víš, příběh byl zakládán na tom, že se odehraje mezi dvěma časy. V jednu chvíli je současnost a pak zase minulost. Ujišťuji tě, že je přesně tohle, v co jsem doufal a mohou ti to potvrdit i ostatní. Psal jsem, že bych chtěl co nejlepší průměr (to snad každý pochopí), ale že pokud by byl průměr tři hvězdy, byl bych rád, doufal bych ve čyři. Což je nakonec přesně to, v co jsem doufal..
Spousta pětihvězdičkových děl, se kterými se tohle srovnávat nedá?? Tvůj názor samozřejmě.. Ti co dali pět hvězd, měli jiný názor.
Děkuji ti za kritiku a snad jsme se správně pochopili. Jsem spokojen, že jsi vysvětlil své hlasování, což bylo to, co jsem chtěl..
Wingdingding: Děkuji :) Jen pokud se pokusíš někdy něco napsat, nebo jsi napsala, víš, že je těžké prodlužovat. A když se to dělá uměle, tak pak příběh totálně ztrácí na své poutavosti. Umělé prodlužování není už tak čtivé, je to takové, vypocené.
Lady Jay: Děkuji. Cliché - ano, asi ano. Ale napadlo mě to napsat, až sjem skončil tady.
Ačkoliv jsem své tříhvězdné hodnocení nepokládal za nutné odůvodnění, nemohl jsem odmítnout Fenqelovu žádost, tak se teď omlouvám a pokusím se o nápravu.
Povídka mi tedy nepřišla až tak skvělá, i když musím uznat, že autor není žádný lajdák a zbrklík a publikování předcházela dlouhá doba úprav a (sebe)kritiky.
Hlavní body, které mě vedly k třem hvězdám, jsou špatná kompozice, nelogičnosti a stylistické nedokonalosti.
Ano, kompozice povídky. Nyní přijde trochu čísel a škatulkování což obojí sám nemám rád. Berte to s rezervou, ostatně jako celý svět.
Povídka: 2474 slov
z toho
Úvod: 556 slov (22,5%)
Retrospektivní vysvětlení: 1085 slov (44%)
Pokračování úvodu: 133 slov (5%)
Scéna ve vězení: 548 slov (22,5%)
Pointa: 146 slov (6%)
Samotný děj je jen cirka polovinou příběhu a zbytek tvoří vysvětlování toho, jak se vlastně ta a ona postava ocitla tam, kde je. Nemám nic proti tomu, když chceš rozepsat to, jak se vlastně Vinc dostal do Howardových služeb, retrospektivní pohled na to celé přichází moc brzy, než se čtenář stačí v příběhu rozkoukat.
Poté se děj vrací do přítomnosti a po krátké bitce je opět přerušen.
Do vězeňského rozhovoru se také není možno příliš začíst a záhy povídka končí rychlou popravou.
Problémy reálií a stylistiky tu už byly rozebírány spoustou lidí a myslím, že bych jen nosil dříví do lesa, kdybych je opakoval.
A co se týče tvé reakce, nemyslím si, že tři hvězdy jsou u téhle povídky nuláctvím. Wingdingding velice moudře označil své čtyři hvězdy za "dost". Já dávám tři a říkám, že je to "miniaturně míň než akorát".
Myslím si, že je v tvém vlastním zájmu, Fenqele, když ti příliš nenaroste hřebínek kvůli současnému průměru 4.38, protože pýcha předchází pád. Čímž ovšem nechci říct, že jsem tři hvězdy dal kvůli tomu, že jsem ti chtěl srazit průměr - toto je pouze zpětná a odosobněná úvaha.
Já třeba nechápu všechny ty lidi, co to ohodnotili pěti. Když si prohlédnu v ČaE či Hřbitově ty příspěvky, co dostaly zcela po právu hvězd pět a vcítím se do lidí, co to napsali, tak cítím křivdu, protože je spousta pětihvězdičkových děl, se kterými se tohle srovnávat nedá.
Proč jsi, Fenqele, nenapsal do pošty všem těm lidem, kteří ponižují všechna ta skvělá díla svým hodnocením?
Stydím se za to, že jsem líné prase a tohle nenapsal už před tvým upozorněním. Opět je vidět, že co si člověk nezařídí sám, musí za něj činit jiní. Promiň mi prosím, že jsem tě obtěžoval psaním té zprávy do pošty.
Doufám, že moje slova budou konstruktivní kritikou. Protože by byla škoda, kdybys s psaním přestal.
S.T.