Ta místnost byla strašná. Šel z ní děs. Všude jen bílo a bílo a stěny a kov a látka.

Dům nemocných. Dům umírajících. Dům mrtvých.

A ona tam jen bezmocně ležela, mezi změtí bílých trubek a zauzlovaných peřin. Nevidoucí oči se upíraly kamsi na strop. Doktoři říkali, že to s ní vypadá špatně. Žádné nevyléčené fyzické poranění už neměla, ale přesto jí srdce pomalu a neúprosně přestávalo bít a dýchala už jen velmi pomalu a mělce.

Nevnímala. Nic. Chodil jsem sem často, mluvil s ní a říkal, co se děje. Neslyšela. Neviděla. Zabodali do ní stovky jehliček a trubiček, kterými dostávala výživu a léky, ale ona je necítila. Plakal jsem. Ano, plakal. Usilovně, ze smutku, zoufalství, ze vzteku, že se mnou nechce mluvit. Ze vzteku, že mně neslyší. Copak to nechápe? Já se jí snažím pomoct! Vzpomínal jsem na všechno, co jsme spolu zažili. Jak jsem se poprvé osmělil a pozval ji na pizzu, na její narozeninovou oslavu, když jsme všichni byli celí zapatlaní od kečupu a česnekové pomazánky, na to, jak jsme spolu byli v bazénu, na to, jak byla vždycky plná energie a života, že stačilo s ní být jenom chvilku a člověk si připadal jako znovuzrozený. Bezděčně jsem polykal slzy.

Jedna noc plná hrůzy to všechno změnila. Znovu jsem viděl děsivě rychle se přibližující auto, oslňující reflektory a kvílení kol. Chtěl jsem křičet, chtěl jsem tam skočit místo ní, ale nemohl jsem se ani pohnout. Potom náraz, záblesk červené z jejích vlasů, rudé světlo z auta a krev. Potoky a moře krve.

Přišel ke mně muž v bílém plášti. „Vy jste pan Navrátil, že? Kolega mi o vás vyprávěl.“ Proč mě nenechá být? Copak nevidí, že s ní chci být sám? „Já vím, že je to pro vás těžké, pane Navrátile. Ale už byste měl jít. Za pět minut končí návštěvní hodiny, nehledě na to, že už je téměř jedenáct,“ prohlásil starostlivě.

Naštvaně jsem se na něj otočil. „Copak to nechápete? Když tu budu, tak jí uvidím! Pořád na ní myslím, bez přestání! Vy jste to nikdy necítil? Co když umře, když tu nebudu?“

„Pane Navrátile, uklidněte se. Já to s vámi myslím dobře. Zítra je normální pracovní den, a podle toho, co vím, vaše škola normálně učí. A nevěřím, že by naše pacientka byla v tak hrozném stavu. Pouze nevnímá. Toť vše.“

„Jste parchanti, rozumíte?! Parchanti! Nebýt vás, tak tady vůbec neleží!“ Naštvaně jsem ze sebe setřásl jeho ruku, zvedl se a odešel. V očích jsem měl slzy.

Skoro se ve dveřích srazil se sestřičkou. Vezla vozíček a na něm další dávku léků. Jak procházel, otočila se a soucitně se za ním podívala. Pak opatrně vcouvala do místnosti, zavřela za sebou dveře a začala otevírat sterilní obaly na lécích, které měla nalít do kapaček. Doktor si smutně povzdechl: „Ubohý chlapec. Nese to těžce.“ Podíval se na ležící postavu. Byla neskutečně vychrtlá, ale přesto bylo vidět, že je velmi krásná. Měla nádherný oválný, usměvavý obličej, a okolo něj závoj ohnivě rudých vlasů. Strašlivá zranění ji ale i tak stála mnoho. Ruce měla zbrázděné jizvami od injekcí, obličej oteklý a zdeformovaný.

„Už kvůli němu by se měla probudit. Odejít z toho světa, kam před námi utekla.“

Sestřička se na něj podivně podívala. S léky byla hotová, tak vzala tác s prázdnými obaly a odešla. Doktor si ještě jednou povzdechl, zkontroloval přístroje, zhasnul světla a šel předat oddělení noční službě.

Povstanou ze smrti, z popela smutku a žáru zkázy. A jen oni dokáží rozehřát chlad zlomeného srdce.

Učitelka mě ve škole zdržela neskutečně dlouho. Pořád mi opakovala, že ví, jak je to pro mě těžké, ale že to musím přemoct a vzmužit se. Říká jen přesně to, co všichni. Pořád mě litují, jsou smutní, ale oni to nechápou! Nic nepochopili! Já nejsem důležitý! Ona UMÍRÁ!

Černá, černá jako noc v nejtemnějším podsvětí, jako ten jediný koutek světa, kam se světlo nikdy nedostane. Kdo jsem? Kdo jsem byla? Nebyla jsem nic, jsem ve tmě a jsem tma. Nikdo mě nezachrání, už i ty drobné střípky záře pohasly, a naděje spolu s nimi. Jsem tma. Mrazivá a věčná.

Úplněk svítil do zavřeného okna nemocničního pokoje a zaléval ho bledým svitem. Leskl se na bílých tyčích postele, pableskoval po potrubí a skleněných obrázcích na stěnách. Ozařoval ležící postavu. Ležela nehybně, bez života.

A podobným zázrakem, jako je přeměna noci v den, se v bílém měsíčním světle začalo nenápadně objevovat jiné. Nazlátlá záře se rozlévala po pokoji a dodávala mu nádech života. Pohublý a zdeformovaný obličej se na chvíli rozzářil měkkým světlem a na rudých vlasech se objevily potměšilé jiskřičky.

Z nazlátlého svitu se vynořila silueta. Vypadala, jako by ona sama byla světlem, tím, co svítí zbloudilým poutníkům na cestách. Drobná zlatá světýlka se roztančila a zářivá postava se sklonila nad postelí. Jak se naklonila, uvolnila se ze světelného hávu bělostná křídla.

... příchází v noci... vznášejí se okolo postelí... obrázky snů... vymalovaní barvou lidských srdcí... hledají...

Vidím jiskřičku světla. Je zlatá jako příslib naděje a nového úsvitu. Natahuji ruku, abych se jí dotkla, ale ona odskočí a přistane mi na čele. Hřeje a chlad ve mně pomalu roztává. Cítím teplo a okolo mě je záře. Cítím v sobě radost, takovou radost, jakou má dítě, když se narodí. Ale přesto je ve mně smutek, takový, jaký ani světlo neodstraní. Musím na něj myslet, pořád a neustále. Cítím jeho bolest. Neboj se, Míšo. Já se vrátím...

O hodině přišli k nám do třídy. Pro mě. Prý mám hned přijít do nemocnice.

Hned se mi skoro zastavilo srdce. Zděšeně jsem nastoupil do sanitky. Jeli jsme rychle, řidič zapnul houkačku.

Když jsme přijeli, doktor důstojně vyšel z budovy. Tvářil se soucitně, skoro jako by byl na pohřbu. „Pane Navrátile, musím vám říct velmi smutnou zp- “ Odstrčil jsem ho a plný bezmocného vzteku jsem se rozeběhl do budovy. Vyběhl jsem po schodech nahoru do patra. Otevřel jsem dveře. Ležela tam, bledá a bezmocná. Bez hadiček.

Zběsile jsem se vrhl na doktora, který mezitím stihl vyběhnout za mnou. „Jak to, že jste jí to sundali? Nandejte jí to!“

„Nemůžeme a nemáme ani důvod. Je mrtvá. Srdeční zástava ve spánku.“

Ucítil jsem, jak mi po tváři tečou slzy. „To není možné! Určitě žije!“ Začal jsem mezi uzlem peřin zběsile hledat zápěstí. Zkusil jsem nahmatat tep. Nic.

Spadnul jsem na zem, úplně ochromený smutkem. Ležel jsem tam snad hodiny a polykal slzy. Bezmocný, ztracený. Nerozloučil jsem se s ní. Proč bych měl dál žít? Proč bych měl doufat, že někdy k někomu budu cítit to, co k ní? Nic, nic nemá smysl. Jsem sám a vždycky budu. Umřu, co nejdřív, abych mohl jít za ní.

Kdosi mě zvedl. Byl jsem jako ve snu, neschopný se hýbat a vnímat. Věci se okolo mě míhaly a já si jich nevšímal. Přestal jsem cítit, toužit. Přestal jsem žít.

Někdo mě položil do postele a já usnul.

A ve snu... jsem jí uviděl. Byla to ona. Byla nádherná. Svítila bílozlatě, příslibem radosti a štěstí. Vypadala jen jako odraz, odraz tvořený světlem, ale byla to ona. Podívala se na mě. Dívala se na mě tak, jak jsem to důvěrně znal, ale přece tam bylo něco, co jsem nebyl schopen poznat a pojmenovat. V tom pohledu byla nevýslovná radost a nadpozemský smutek, ty oči dodávaly sílu a energii. Zlatá světélka se zatřpytila a ona potichu zašeptala rty tvořenými světlem:

„Potkáme se. Ale teď ještě není čas. Probuď se, Míšo, probuď se a žij!“

Září, létají, dotýkají se našich srdcí. Učí nás žít...

Opatrně jsem otevřel oči. Byl jsem v nemocnici, do mě byly zapíchané hadičky a drátky. Prosklenými dveřmi se do pokoje řinulo světlo. Posadil jsem se, vytrhal všechny hadičky a vstal. Světlo za dveřmi mě oslnilo. Vyšel jsem ven do oslňující záře a odkapávající hadičky jsem nechal za sebou. Cítil jsem se, jako bych se podruhé narodil.