Chléb vezdejší
| Autor: | prokletý Dilvish |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 10 |
Všude prach. Zatuchlina. Neuklizeno. Ticho...
A pak jej našli. Básník ležel svalený na zemi ve své pracovně, mrtvý. Na stole vedle sklenice bylo prázdnou lahvičkou od jedu zatíženo pár pergamenů s posledním výkřikem bláznovy mysli.
Chléb vezdejší
I. Procitnutí
Procitnul jsem snad ze snu? Cítím se, jako bych právě otevřel oči, ale nic nevidím.
Zrak mne pálí a štípe, jistě se skutečně někam dívám. V tom případě je tedy tma.
Nevím jak jsem se sem vlastně dostal. Vím ale, že ta tma všude kolem mě nemůže trvat věčnost. I když mi tak už připadá. Matně si vzpomínám, ona tu byla i když jsem oči zavíral.
Proč jsem to udělal? Nevzpomínám si.
Snad je to opravdu jenom tma. Avšak moje černé obavy mi říkají, že není. Není totiž černá - zvláštní tma. Celou moji existenci jaksi podivně obklopuje svojí nerozměrností, zaslepuje tak zrak, sluch, čich i hmat... Divná tma.
Ne, sluch ne!
Slyším totiž.
Slyším jak odnikud, či možná odněkud uvnitř, promlouvá nějaký Hlas. Promlouvá a já mu rozumím, musím tedy slyšet. Ale než jsem zavřel oči, tak... ne, byl tu, už si vzpomínám, o něčem mne dlouho přesvědčoval. Asi to zkusí znovu.
-
Stejně nemá pravdu. Jsem si jistý, vím, co říkám. Chtěl bych ho umlčet, ale to bych se nejspíš musel zabít, protože opravdu je tam uvnitř.
Agonie.
Vzdávám se, mluví pravdu... I když používá lží. Ale hezky jsem se obelhával, že? Tvrdí mi, aniž by cokoliv řekl, že nežijeme, pouze pomalu umíráme, že svět ovládá zlo a čím horší člověk, tím lepší život má. Vnucuje mi tuto ošklivou pravdu.
Nechci ji!
Křičel bych o pomoc, nikdo mě však nikdy neposlouchal, nevzrušil by se tím asi ani vánek, který právě někde na hřbitově zhasnul svíčku. Taková bezohlednost.
Když tak o tom všem uvažuji, je na čase konečně otevřít ty oči. Tmu bez barvy jsem si přece taky nalhal já... Ano, otevřu oči. Třeba potom zmlkne ten hlas, který jsem si, jen tak mezi námi, také nalhal já sám. Ale co, mluví pravdu, tak nezáleží na tom, jestli je skutečný, ne?
Otevřel jsem oči... venku zrovna svítalo, rodil se nový zkurvený den.
II. Opar probuzení
Další ráno.
Sotva jsem procitnul, a musím uznat, že dnes mi to trvalo blaženě dlouho, vstupuji na onen člun z olova.
S převozníkem si nemáme co říci, moc toho nikdy nenamluví. Alespoň ne slovy.
Mlčky mu zaplatím - je materialista, jako asi každý dnes - a vyplouváme na cestu.
Starouš Chárón někde ztratil vesla, nebo mu je spíš někdo ukradnul. (K čemu komu budou?)
Umí si poradit, šikula, pádluje mosazným krucifixem - Kristus na něm by plakal žalem, nebýt tolik morbidní...
Plujeme o to pomaleji, ale zvyknu si.
Člun se plazí šedými mlhami.
Je jasno, řekl bych - neb šeď dnes nic nekalí, snad až... Ano, při břehu řeky stojí pár halucinací. Co s nimi.
Trocha iluzivní nenávisti navíc nikdy neuškodí.
III. Město
Zamyslel jsem se.
Pod nohama praskají střepy z barevného skla, sem tam se nějaký zabodne do bosé nohy, sem tam ji pořádně pořeže. Alespoň že nejsou žhavé.
Poledne chutná slaně. To ty slzy... Někdo je tu zapomněl a ony ne a ne vyschnout, teď abych se jimi brodil. Na jazyku mi tančí bál čepele obsidiánových nožů, sotva, že svedu mluvit. Má krev má příchuť po hadím jedu, neměl bych ji tolik pít.
Takové kyselé, slané, sladké, hořké a snad i trpké nápady!
Salutuji přátelům, které míjím při cestě.
Ne že by mi někdy odpověděli.
Nedivím se ani... Přece jen jsou ukřižovaní už stovky let.
Hloupost, vymyslel jsem si je, žádní přátelé neexistují!
Očistím si nohy od těch protivných střípků a přejdu konečně na pohodlnou cestu z rozpáleného denního jasu na kovových zrcadlech. Žádný zázrak.
Město otevírá svoji náruč, jako by to byla nestydatá kurva s nymfomanskými choutkami. Všem kolem mne se to očividně zamlouvá... Jiné cesty není, já vím.
Stejně však není nutné stupidně se usmívat a křičet "Sláva nám!", snad abych se za ně styděl. Vždyť mají stejnou krev, maso, kůži, oči, slzy, snad i duši a rozum!
No co, snad je jim tak dobře. Ostatně, co když jsou oni správní a já ten zlý?
K čertu s moralizmem, idejemi, filozofickými žvásty a mrtvým uměním!
IV.
Moře oblohy setmělo krví havranů, mlhavé naděje šly už spát...
Došla mi slova už předevčírem, Nyní došly i emoce!
Nechci... už nechci další ráno!
Diskuze
Ale no tak, mluvíš jako bych tě gramaticky zkopal do kulatý krychle, a já přitom výslovně řekl, že se v tom hrabat nebudu...
To co nalezl Krteček je editační chyba, ale nemohu za ni tak úplně já. Protože formátování textu dělá redaktor dle svého, já měl čtvrtý oddíl ve verších, ne takto v řádcích. Ono to nijak moc nevadí... Nyní může být s velkým N tak i tak. Proč by nemohlo?
Slovosled je subjektivní věc, já jej zvolil dle sebe, neb celá báseň je subjektivní lyrikou.
A výčet slov je jenom pádný argument určitosti, nebo proud metafor - chcete-li.
Aneb: Kdo chce psa bíti, hůl si najde, ale ať počítá s ostrými zuby...
Stylistika se dá zcela reálně vytýkat jenom ve formě, která má stylistická pravidla... V básni (ať už ve verších nebo próze) potom hodně záleží jakým duchem je psána. A nakonec leží hromada neméně důležitých (ba spíše důležitějších) subjektivních dojmů.
Čímž chci jenom říci, že samotný útvar dodává hodně volnosti, takže je trochu zcestné zakládat svoje zhodnocení jenom na stylistických kopancích.
Hele, přesně to jsem mu taky řekl...kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Nevěřil mi, ošklivec, ale myslím, že třeba takový Krtecek by ještě něco našel ;-)
Kdo chybu chce, vždycky si ji najde... (nebo jak to k čertu je :D)
MW
Mě ve městě kárají všichni ;-) Ale město nemělo být jako metafora, páč školu mám opravdu ve městě ;-)
Jinak, prokletý se mi pokoušel namluvit, že v případě básně v próze nejde kritizovat stylistika...imho se dá vrtat do všeho a za všech okolností, ale já nebudu, protože to nemám zapotřebí(a navíc by mi to mohl někdy vrátit i s úroky ;-))
Tak s tím prdem v zahradě si mě Barbare dostal :D.
A že by město jako učitelka co tě kárá? ;)
Nebudu se vrtat v gramatice, sám to nesnáším a navíc je tu spousta jiných, povolanějších. Když odstraním gramatiku, zbytek se mi docela líbí. Je to takové pěkně depresivní, to mám rád, a "Moře oblohy setmělo krví havranů, mlhavé naděje šly už spát... ", tak tohle se fakt povedlo...
Jinak, jak říkal Miki, každý vidíme něco jiného...já v tom např. úplně vidím svou každodení cestu do školy. Pokaždé vstanu o dvacet minut později, než bych měl, přičemž se peru sám se sebou...s řidičem busu taky neprohodím ani slovo, a ztracená vesla - samozřejmě spoždění. Člun se plazí mlhou...jo, typické podzimní ráno. A město, bez komentáře...
Toto dílo je jako svěží prd v zahradě vonných růží...ale nic se nemá přehánět.
Zdravím autora,
Lyrika je působivá, jazyk bohatý. Vulgarity IMHO ctí Cimrmanovu teorii šrapnelu.
- je materialista, jako asi každý dnes -
tady mi hodně vadí slovosled. Rozhodně bych tu větu sestavil jinak.
Vždyť mají stejnou krev, maso, kůži, oči, slzy, snad i duši a rozum!
ehm, takový výčet. Na lyrický útvar mi to přijde dost ... nesedí mi to tam a nedokážu přesně vyjádřit proč.
Celkově - vím, co tím autor chtěl říct a podle mého názoru se mu to povedlo. Pár drobných chybek v interpunkci, (Došla mi slova už předevčírem, Nyní došly i emoce!) slovosledu mi ale lehce kazí subjektivní dojem.
Dávám to za 4
Dám to za 4*
(není nic snažšího, než překopírovat i moji reakci)
anarion:
Děkuji za komentář i hlasování.
ad nepřítel vlastní mysl - To je Tvůj velice zajímavý postřeh... Možná máš pravdu, zřejmě. Skutečnost je taková, že si "uvědomuji" a "nenávidím" některé složky vlastní osobnosti. Ovšem, že vidím svět pokřiveně.. to je Tvůj názor, podle mě si spíše většina lidí nepřipouští realitu.
ad bůh s lupou - skvělé přirovnání, není tomu snad tak?
ad dějová linie - žádnou ani sledovat nemůžeš, pokud tam nějaká je, je pouze zdánlivá, žádnou jsem tam nepsal. I když faktem je, že v jistých ohledech záleží spíše na čtenářských vjemech, než autorských záměrech.
První oddíl chápeš vpodstatě "správně", i kdyžs mi na něj dal trošičku nový pohled...
Ehmm... Ony tam jsou ukotveny snad všechny důvody tohoto destruktivního pohledu na svět. každičké slovo je jimi prosyceno. Není důležité zda se tak narodil, nebo ne. (heh, kdo se rodí sebevrahem?) není tam popsáno jak se s tímto pohledem dá žít? eh, je tam popsáno jak končí i jak probíhá, co bys chtěl více? .)
Pokud chceš o článku vědět více, pak věz, že je v něm ukotveno mnoho. Cítím se jako nahý, když jej takhle vystavený čtu na stránkách serveru.
Prokletý Dilvich: Tento článek jako takový, jsem viděl trošku jinak, když jsem se nad ním zamyslel, vyplinulo my to co jsem dole řekl. Ale protože tam mám hodně gramatických chyb, tak mi jedna dobrá duše Maris, obětavě a z vlastní iniciativi chyby opravila a doporučila dílo přeposlat. Tak tedy aby jsi s nedivil, že komentář, ke kterému jsi psal je o 1 místa nahoře. Prostě jsem ho opravil a poslal znovu.
Obecně jsem od tvého příběhu odcházel spokojen a pokud jsem si v komentáři něco usmyslel, asi jsem v tom příběhu viděl více a tak jsem si možná i trošku ztilizoval pohled na ní.
A teď již opravený komentář:
Bylo opravdu pěkné pozorovat myšlenkové pochody hlavního hrdiny. Ne že by jsem se s ním ztotožnil, tak špatně na tom zase nejsem, ale autor pěkně napsal, jak se asi cítí člověk, kterého už to na světě nebaví. Z článku pro mne vyplývá, že jeho největším nepřítelem byla jeho samotná mysl. To ona mu vnucovala ty hrůzné myšlenky. Díky ní se dostal tam, kam se dostal. Díky ní je z něj to, co je. Ona mu totiž úplně změnila pohled na svět. Svět viděl jaksi pokřiveně, realitu až neskutečně krutou a samotný svět jako nevyvedenou divadelní představu. Jakoby samotný bůh někde stál u mraveniště, které zosobňuje jeho svět, a lupou pálil mravence pozorující při tom, jak se chovají (velice známá věta, která se sem velice hodí). Příběhově dílo nehodnotím, protože pro mne spíše jde o psychiku, než o dějovou linii.
Zajímavé je sledovat kde hlavní hrdina zrovna je a jak mu samotná mysl na bídne absurdní alternativu samotné reality. Např. když hrdina na začátku spí, tak se vlastně nic neděje, ale pro něj to je utrpení - i v takové nicotě prožívá vnitří muka a utrpení. Opravdu psycho.
Co ovšem našeho hrdinu vedlo k tomuto záměru? Býval dříve normální, nebo se tak už narodil? Myslím si, že nikdo nedokáže s takovým pohledem na svět žít. Škoda jen že se tam toto nevysvětluje, neberte to jako mínus, jen já jsem si tento článek poměrně oblíbil a chtěl bych se o něm dozvěděti víc, což bohužel nejde. Ale co, autorovi děkuji za pěkné dílo a tak ho ohodnotím i velmi kladně. S pozdravem dalších pěkných příspěvků se loučí...
anarion