Budu vám vyprávět příběh, který znám snad jen já a nikdo jiný. Přihodilo se to velice dávno na Asterionu. Už ani nevím, kdy to bylo. Pověst ale vypráví tak, že loď Santa Barbara plavíc se k Taře ztroskotala a z ní se nikdo nezachránil - to však podle pověsti. Já ale vím, že 4 námořníci se zachránili na člunu. Měli vskutku štěstí, že se nedostali do spárů odporných mořských oblud.

Mezi oněmi šťaslivci byl i jeden polopirát (tzn. byl na jakémsi "kursu" jak se má chovat na moři). Pravda nějakou tu potyčku za sebou už měl, ale přeci jen ještě sbíral zkušenosti. Ten pirát se jmenoval Valaska, Valaska Roue jeho celé jméno. Mimo bandasky rumu a ostré šavle u boku jste ho mohli poznat díky červeným tříčtvrťovým kalhotám a bílé haleně, jejíž levý rukáv byl v půli natržen. Jeho povolání bylo zloděj - jako tatík, ale raději se vydával za plnokrevného potomka pirátů z azurových moří. V nejvyšší nouzi (byl-li nablízku někdo nežádoucí) se vydával za námořníka či čeledína - nádeníka.

Na palubě malého záchranného člunu se s ním plavili: jakýsi kouzelník a šarlatán z prašivého rodu elfů, který si říkal Zorlac a pyšně k tomu dodával Arcade. Další z trosečníků - opět elf (bylo jimi skutečně přeplněno - na palubě byli sice jediní, ale na člunu tvořili 50% menšinu), ale tentokrát lučištník z elfích pralesů. Říkali mu Xavanga´M´Vanga nebo tak nějak. Pro nás Sir Jazykolam. Poslední z účastníků plavby neznámo kam byl robustní barbar Gorai. S tím si Valaska velice rozuměl, hlavně po desáté sklence rumu.

Naši trosečníci tedy putovali širým oceánem nenacházejíce pevninu, na které by mohli obličeje do písku zabořit a bohům děkovat. Bohové zřejmě neměli nic na práci a tak naše prosby vyslyšeli a když už typovali v kterou hodinu vydechneme naposled zahlédl bystrý Xavanga v dáli pevninu! "Jsme zachráněni!!!" volali všichni. Během rána přirazil člun k písčité pláži a s hlasitým zadrhnutím se zarazil. Celý rozlámaní a zesláblí vyplazili se naši hrdinové z člunu. Gorai se protáhl a jeho hlasité říhnutí nám dalo znamení, že trpí žízní, stejně jako ostatní dobrodruzi.

Ještě dopoledne objevili jezírko, u kterého se vydatně posílili. A po ovocném obědě se vydali na průzkum, zda tu není nějaká civilizace. Naši něco zvláštního - na mýtině stála věž připomínající hada. Po delším prozkoumávání hrdinové usoudili, že vejít se dá pouze tlamou, která byla zavěšena 20 sáhů nad zemí. To byla práce pro Valasku. S obratností jemu vrozenou, vyšplhal se dovnitř, aby mohl svým přátelům oznámit, že nic nenašel. Zato jim hodil lano doufaje, že někdo bude úspěšnější. Všichni zkusili prohledat vnitřek tlamy, aby se usvědčili v tom, že je to snad jen pouhá socha. Valaska tomu nechtěl věřit. Vždyť přece tolik slyšel o různých jiných svatyních podobného tvaru, kde se skrývaly tajné dveře a za nimi poklad, o kterém se mu v životě nesnilo. Začal tedy šplhat na tlamu, aby mohl hadu vydloubnout oči, které jistě měly cenu tisícové flotily a nejméně poloviny rozlohy Almendoru. Avšak i oči držely pevně v podivném černém kameni, ze kterého byl had vybudován. Šavli si na nich Valaska ztupil a zdrcen chtěl šplhat dolů, ale v tom kouzelník Zorlac zděšeně zařval. Tlama, kde byli Gorai s Xavangou se pojednou začala plnit kouřem. Valaska dostal panický strach. Spustil se po laně dolů, ale v polovině cesty mu vyklouzlo z rukou a on dopadl na záda do měkké trávy. Chvíli se potlučený zvedal ze země. Když se rozkoukal, viděl zděšeného Zorlaca, jak se na to strnule dívá. Tlama byla zahalena šedivým kouřem. Valaska zařval: "To je spiknutí bohů!!!" a s několika kletbami na rtech se dal na útěk k loďce řvouc na Zorlaca:"Ty vole jeden kouzelnická táhni vocaď se mnou. Tady nás už nic dobrýho nečeká!" a strhl ho s sebou. Utíkali asi půl hodiny. Pak přešli do poklusu a během dvou směn dorazili k člunu.

Své zděšení Valaska horečně zapíjel rumem. Vypil na ex snad dvě třetiny láhve (bylo v ní asi 0,7 čtvrtky rumu). Opilý padl na záda do písku a zpíval tu vodrhovačky z pirátského prostředí, tu duchovní chorály, které si pamatoval z dětství. Za další půl hodinu dorazili Xavanga s Goraiem řkouce, že oblak už vyprchal a že nebyl nebezpečný nýbrž to byla jen jakási clona o tloušťce do 10 coulů. Tehdy si opilý Valaska všiml podivného zlomyslného úšklebku na Zorlacově tváři, ale v jeho stavu mu to nepřišlo zajímavé.

Družina se dala do kupy během hodiny a dohodla se, že by měli sochu ještě jednou pořádně prohledat a za opileckých odrhovaček Valasky se pustili do práce. Trvalo to několik hodin, ale nakonec se Zorlacovi podařilo najít tajný vchod do "těla" hadí sochy, který byl ukryt v jeho ocasu. Postavy vešly. Oslnila je červená zář světel, která planula z jakýchsi železných pochodní, které nešly vytrhnout ze zdi. Již střízlivý Valaska urputně chtěl jednu získat řka, že za ní si koupí alespoň jednu galéru a najme posádku, se kterou by mohl přepadat páchnoucí, ale zlatem přetékající almendorské koráby. Když mu nepomohly ruce, sekal do toho šavlí, ale způsobil si na ní jen zub. Pochodeň zkrátka nepovolila. A když neustoupila ani nátlaku silných Goraiových paží, rozhodli se marného úsilí zanechat a pokračovat dál v pochodu. Na své cestě prošli několik místností, v nichž objevili nějaké ty prsteny se symbolem hada, hadí dýku a jeden náhrdelník.

Pak objevili jednu obzvláště zdobenou chodbu, u níž stály dvě sochy válečníků z bronzu. S nejistotou se družinka pustila dál chodbou. Narazila na dveře a také na past. Dveře byly zamčené, nikdo neměl klíč a Valaskovy schopnosti byly na podivný zámek také krátké. Do zad jim vpadly ony sochy, které se mezitím uvedly jakousi magií do pohybu. Pravda, naši siláci s nimi bojovali srdnatě, ale fakt, že dostávají solidní čočku nás jutil k zamyšlení a řešení situace nějak političtěji. Zorlac je pozdravil. A tak tak se vyhnul meči, který mu bleskově odpověděl. "To asi nepůjde," pravil Zorlac. Pak dostal Valaska spásný nápad (nebo spíš nápad ze zoufalosti, protože viděl, že Xavanga je unaven a on ho bude muset vystřídat). Vytáhl z brašny hadí prsten, navlékl ho na ruku a poručil sochám aby se vrátili odkud přišly. Sochy strnuli. "Jedině velekněz má přístup sem!" Valaska odpověděl: "Já jsem velekněz!" "A kde máš zlatý prsten?", odpověděla socha. Valaska na nic nečekal a požádal Zorlaca o prsten. Ten kupodivu souhlasil. Nakonec se sochy podařilo ukecat a dovolily postavám vstoupit.

Problém se dveřmi byl také vyřešen. Klíčem byl zlatý prsten, který se do dírky zasunul. Naskytla se velkolepá podívaná. Za dveřmi byla místnost, která měla uprostřed ostrůvek obklopený jakousi červenou tekutinou. Nebyla zde však lávka. Tu se ale (opět náhodně) podařilo něco objevit Goraiovi, když si chtěl něco té vody nabrat do láhve. Narazil rukou na cosi pevného, přec neviditelného. Láhev se roztříštila. Střepy spadly do tekutiny. Pak začala vřít a asi po třech kolech se z ní vynořil had. Největší, jakého kdy družinka viděla. Gorai se ihned stáhl zpět ke stěně a tasil. Xavanga také, ale svůj dlouhý luk, na který byl pyšný. Zorlac si zalezl do kouta, aby nepoutal hadovu pozornost. Valaska se také diskrétně vzdálil a čekal, až siláci hada zaměstnají. Jakmile had soustředil pozornost jen na Goraie s Xavangou, rozběhl se Valaska po lávce na ostrůvek. Tam se mu naskytl nejkrásnější pohled na světě - v jednom kamenném výčnělku byl diamant tak obrovský, že by si za něj koupil celou Almendorskou flotilu i s Almendorem. Dotkl se ho. Had jakoby to však cítil a zanechal Goraie a přesunul svou obrovitou hlavu směrem ku Valaskovi. Ten se příliš dlouho nerozmýšlel a v záchvatu chamtivosti praštil spodkem jílce své šavle do drahokamu. Ten se roztříštil na mnoho kousků. Zamtený Valaska jen tupě zíral na blížící se tesáky hada a s šavlí připravenou k seknutí se krčil u kameného výstupku.

Tu had odporně zavřeštěl. Xavanga mu vrazil do ocasu svou hadí dýku, kterou našel v jedné z místností tohoto podzemí. Had se hbitě otočil. Xavanga ohromen svým nečekaným úspěchem zůstal stát jako přimražený a v poslední chvíli si všiml útočícího hada. Tesáky ho škrábly přes záda. Xavanga zařval. Ale už tu byl Gorai, který rázným sekem zasáhl hada, ale ten na to nereagoval. Šel jen po Xavangovi, který v ruce třímal onu Valaskovu spásu. A Valaska? Ten vida, že je hadovi ukradený sbíral malinké úlomky drahokamu do své brašny. Xavanga mezitím dostával náklep. Had nevypadal o moc lépe. Jednak ho každé kolo připravovaly nemilosrdně o život Xavangova dýka nebo Goraiův bastard. Konečně se do boje přidaly i Valaskovy dýky, které letíce vzduchem se nesmlouvavě zabodávaly do hadí kůže. Při jednom z těchto útoků se polomrtvý had vrhl do tekutiny.

"Ten už to nerozchodí." pravil s hlasitým oddechem Gorai a my si mysleli totéž. Nechval ale dne před večerem! Zatímco se naši hrdinové dávali do kupy, z odporné tekutiny se vynořil had opět v plné síle a ještě rozzuřenější. "Tady už nemáme co dělat!" pravil ustrašený Zorlac a aby ukázal všem, že to myslí vážně, rychlostí geparda opustil místnost. Po něm kapituloval Valaska řka, že by takové štěstí už nemusel mít (také už vysbíral všechny velké kousky drahokamu). Po něm Xavanga ze dveří se vrhl a Gorai vida, že sám bez Xavangy a jeho magické dýky proti silnějšímu stvoření nic nemzmůže opustil elegantním během jemu vrozeným místnost. Dveře pak zavřel a vytáhl z nich prsten-klíč a pustil se za družinou.

Nakonec po ne příliš dlouhém rozmýšlení se družina rozhodla opustit toto místo. Nasedla do člunu a pustila se po pobřeží jihozápadního poloostrova Tary směrem na sever, kde by snad mělo být i nějaké město...