Hřbitov

Qen Tellar Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 29

Vysoké hřebeny hor marně bránily slunečním paprskům v jejich cestě. Teď se první z nich přehouply přes vrchol Naghorty a zlatavé světlo zalilo údolí Tellar. Zvuky potoků najednou jako by zesílily, stromy zaševelily na pozdrav a údolím se prohnal rychlý vánek. Vdechl ránu svěžest, prodral se travou a přiměl ptáky ke zpěvu. Ještě stále se mu nepodařilo rozehnat usedlou mlhu, která na posledních místech údolí nechtěla pustit teplo do stinných míst, ale nevzdával se. Dosud tam vše spalo a ranní rosa se držela v křišťálových krůpějích na listech údolního kvítí. Mírně se stočil a zamířil do vesnice.

Ráno začalo poklidně. Vstal, posadil se na posteli a promnul si oči. Na rtech se mu usadil úsměv a při oblékání si začal dokonce broukat. Dobře naladěný přešel do místnosti, kde se nacházel džber s vodou, a pustil se do omývání obličeje. Okamžitě zabloudil v mysli za Ithis a už nemyslel na nic jiného. Už za chvíli ji přece uvidí.

Rozhrnul látku zakrývající vstup do jeho příbytku a vykročil ven. Tam se s posledním zívnutím protáhl tak, až mu v lopatkách zaznělo ono dobře známé křupnutí, které Ithis tak nesnášela. Jen se usmál, když si na ni opět vzpomněl. Celý klan Tarabokat zatím většinou spal, jen pár lidí se pohybovalo u kmenového ohně na středovém prostranství. Ve srovnání s právě probuzeným čilým mladíkem působil každý pohyb v ještě promrzlé osadě těžkopádně. Postarší lidé se pohybovali pomalu a bázlivě, jiní se rozehřívali u ohně. On pouze přešel osadu k obydlí Ithisiny rodiny a postavil se pod to správné okno. Neměl dost odvahy nakouknout dovnitř, tak alespoň zaťukal na dřevěnou stěnu vedle okna. Chvíli čekal a už se bál, zda Ithis ještě nespí, když vtom se závěs rozhrnul.

Rozespalá Ithis jen matně rozeznala postavu před sebou. Když ho poznala, s úsměvem šeptla: „Samueli,“ a potichu se zachichotala. Samuel už chtěl promluvit, ale ona dala prst k ústům a roztomile ho umlčela. Usmála se a pokynula Samuelovi, aby šel blíž k oknu. Vábila ho pohyby prstů a když se Samuel s pobaveným úsměvem na tváři přiblížil, něžně ho políbila. Pak ho tiše poslala pryč.

Poodešel stranou a sedl si k potůčku, který protékal osadou. S hlavou opřenou o kolena zíral na ubíhající proud a spokojeně čekal. Sem tam zvedl ze země oblázek a vhodil jej do vody. Netrvalo dlouho a Ithis vyšla oblečená a upravená ven. Samuel rychle vstal a otočil se, aby ji mohl přivítat dalším polibkem. Když se od sebe odpoutali, šibalsky navrhl:

„Mám náladu na krátkou procházku do přírody. Určitě se moje víla nebude zlobit, když ji provedu, nebo se mýlím?“

Víla se opět usmála a naklonila se k jeho uchu. Rukou ho chytila kolem pasu a zašeptala:

„Tvá víla se na tebe neumí nikdy zlobit, i kdyby měla za co.“

Samuel ji něžně objal a vedl směrem k lesu. Kráčeli vesele, bezstarostně se smáli, škádlili a lehoučce dotýkali. Svět jako by existoval jenom pro ně.

Ithis pocházela z dobře zajištěné rodiny. Stejně jako ta její, tak i Samuelova žila ve zdejší osadě uprostřed lesů Nordské tundry už přes mnoho let, během kterých si vydobyla úctu a vážnost; zároveň spolu obě rodiny dobře vycházely. Ithis i Samuel se znali odmala a už tehdy se jako v mnoha jiných klanech dohadovalo, zda spolu nakonec uzavřou sňatek. Ano, rodiny se sice mohli domluvit, ale na rozdíl od jiných kultur si zde sami snoubenci rozhodovali o tom, zda životem půjdou spolu. Ithis i Samuel měli dávno jasno. Až Ithis za pár měsíců završí sedmnáctý rok života, vezmou se.

Samuel nebyl špatný muž a Ithis byla zcela právem považována za poklad zdejší vesnice. Nebýt Samuela, vedli by o ni boj všichni mladí muži. Měla nádherné vlasy, rovné a světlé, sčesané tak, aby za ní vždy jemně vlály. Byla štíhlá a vysoká. Její tvář s typickými severskými rysy se nikdy pořádně neopálila, narozdíl od Samuelovy, který často jezdil na obchodní výpravy na jih. Snad kvůli její bělosti ji přezdívali Perla severu. Nijak jí to nevadilo, ani na to nebyla kdovíjak hrdá. Vždy se tomu oslovení pouze jemně usmála.

Samuela si velmi vážila, protože přes veškeré výhody, které nabízelo jeho postavení i obliba, byl sám o sobě skvělý muž. Především jeho pozornost a všímavost ji často přesvědčovaly, že si vybrala správně. Už s ním trávila ve vztahu třetí rok svého života a to vše bez jediné hádky. Samozřejmě, občas se neshodli, ale nikdy to nebyl důvod k nějakým bouřím.

Dojemná bezstarostnost by jim určitě vydržela dlouho, kdyby se ten den nepustili do lesa.

Tellar ovládlo ráno v plné kráse. Sluneční záře mu dodávala zlatavou barvu a Údolí se nadechlo. Smutně hledělo na kapky rosy, pokrývající v jednom tichém místě stále jeho povrch. Nemohlo se dál vyhřívat na příjemném slunci, když vědělo, že někde je potřeba držet. V jednu jedinou chvíli pokryly nebe temné mraky a zatáhlo se. Nad krajinou se rozprostřel stín a zakryl ranní svěžest rouchem smutku. Údolí se rozplakalo.

Smutek se tíživě nesl s dešťovou vodou, která v řetězcích padala na celé Údolí. Spláchla veškerou mlhu a odplavila nechtěné stíny. Jak déšť přišel, tak odešel. Nechal za sebou jen lehce zvlhlou pláň a jedno tiché místo, kam se přes veškerou snahu nedostal.

Za stálého smíchu kráčeli hlouběji a hlouběji do lesa. Právě ona bezstarostnost jim zabránila v tom, aby si všimli, jak jejich okolí zvolna utichá. Snad i proto špatně odbočili.

Samuel se zarazil, až když si všiml, že kromě jeho milované Ithis není kolem nic, co by poznával. Na tváři se mu poprvé za celý den objevil zasmušilý výraz. Téměř nevnímal, co mu Ithis povídá:

„...protože pak by to nemělo... Same? Děje se něco?“

„Zašli jsme si, miláčku. Bojím se, že tady jsme se ocitnout neměli..“

„Tak se prostě otočíme a půjdeme zpátky,“ uklidňovala ho Ithis a pohladila ho po tváři. Samuel se ale otočil dopředu a namísto strachu v sobě objevil zvědavost.

„A co kdybychom šli dál? Třeba narazíme na něco zajímavého. Bude to legrace,“ navrhl ve svém mladickém nadšení. Ithis naopak znejistěla.

„Myslím, že bychom se měli vrátit, Same. Jsme dost daleko. Ani jeden to tu neznáme.“

Ale co předčí zvědavost mladého muže? Nakonec ji přemluvil a i když si stále nebyla jistá, nechala se unést mladou duší svého partnera.

Dostali se po cestě až k vysokému skalnímu převisu. Skála porostlá jehličnatými stromy se tyčila do výšky dobrých dvaceti sáhů a shlížela na dva milence téměř pohrdavě. Uprostřed kamenné stěny zel vstup do jeskyně. Samuel i Ithis na sebe spiklenecky mrkli. Stačilo jediné gesto, přikývnutí a dovnitř se vydali téměř okamžitě. Vrátila se jim dobrá nálada a ani jeden nepomyslel na to, že by se něco mohlo stát. Ještě před vstupem do jeskyně ulomil Samuel z věkovitého smrku suchou větev a vyrobil pochodeň, která jim teď osvětlovala cestu.

Jeskyně měla nízký strop a chvílemi se museli oba krčit, aby mohli pokračovat dál. Ithis nejprve se smíchem ukazovala Samuelovi podivnou houbu, která matně světélkovala ve tmě, pak pro změnu Samuel našel opravdu prapodivný útvar, který v jeskyni vytvořila voda. Podivná výprava do neznáma je začala ohromně bavit.

Jeskyně pozvolna klesala do nitra země. Po vlhkých vápencových stěnách stékala voda a u stropu se začaly objevovat krápníky. Těch postupně přibývalo a dvojice si připadala jako v kouzelné báji. Už se smáli nahlas, zpívali, tančili spolu mezi sloupy, dotýkali se jejich mokrých povrchů.

„Podívej, tady máš svou vílu,“ vykřikla Ithis zvonivě a se smíchem popoběhla hlouběji do nitra jeskyně. Samuel se za ní se smíchem otočil. Viděl, jak se mu její záda ve tmě vzdalují.

Pak už slyšel jen výkřik. A rachot sypajícího se kamení.

„Ithis!“

Prudce se tím směrem rozběhl. Úzká cesta plná krápníků mu nedovolovala běžet rychleji. Klopýtal, zraňoval se, upadl, vstal… Cesta se najednou prudce sklonila a on skočil dopředu s rukama nataženýma. Při dopadu se zle odřel, ale v posledním okamžiku přes okraj nahmátl klouzající ruku milované Ithis.

Jen jedna jediná kapka měla opravdovou potřebu se nepouštět a nepadat. I ty poslední zbytky mlhy povolily a rozpadly se, ale tahle kapka rosy si nedala říct. Ona si žila svým vlastním životem. Jen velmi pomaloučku klouzala po nakloněném listu dolů. Zanechávala za sebou mokrou stopu jako symbol odporu. Trvalo další minuty, než se ocitla na samém kraji listu. Jeho špička teď přemlouvala kuličku vody, aby se beze strachu překulila dolů, ale kapka zůstala viset na tenkém pruhu průhledné vody. Věděla, že se pustit nesmí. Třebaže to bolelo. Třebaže se vlivem přitažlivosti protahovala a táhlo ji to k zemi.

„Lásko, drž mě!“ zoufale volala Ithis. Samuel se vší silou zapřel, přesto cítil, jak se po drolící kamenné suti sune směrem k propasti. Ani se neodvažoval pohlédnout do temnoty, která pod ním rozevírala chřtán. Jen se snažil zjistit, jak na tom vlastně Ithis je. Prsty měl křečovitě sevřené, cítil, jak se mu ruka bolestivě napíná. Nikdy nebyl žádný silák. Ithis přestala křičet. Strašlivým strachem úplně ochabla. Ve tmě byl slyšet pouze tichý vzlykot a Samuelovo sténání.

Kapka už neměla sílu. Ztrácela vůli. Držela jen na posledních stéblech vlastní naděje. Údolí ji pozorovalo a modlilo se. Ten boj kapky s listem byl pozorován celým okolím. Kapka prohrávala.

Samuel cítil, jak se mu potí hřbet ruky. Cítil, jak mu Ithis začíná klouzat ze sevření. Vzlykla. Docela tichounce.

„Ještě ne, Same. Prosím. Ještě ne...“

Srdce mu zoufale bušilo. Co má udělat? Jak jí pomoci dřív, než oběma dojdou síly, a Ithis se zřítí do propasti?! Rozbije se jako loutka... Ach ne, nemyslet na to! Druhou rukou se pokusil přehmátnout a chytit Ithis za paži, ale pod prachem smíšeným s potem a krví mu ruka podklouzla. Rychle drapl po své vlastní ruce, aby jí pomohl udržet tu tíhu. A stále se posunoval blíž ke kraji.

Voda. To je to, co je rosa. Jen voda. Neviditelná síla ji drží pohromadě, ale stačí tak málo a pouto povolí. Země si přála přijmout malou kapku. List se začal pod tíhou rosy prohýbat.

Rozhostilo se neskutečné ticho. Samuel ho vnímal s narůstajícím strachem. Poprvé za celou dobu si uvědomil hrozivý zvuk kapající vody. Krápníky tiše přihlížely jeho snažení. Voda zde odměřovala čas krutěji než hodiny.

List se nepatrně pohnul. Kapka klesla o něco níž.

Kap, kap, kap. Jedna kapka tady, druhá tam. Stékají po krápnících a končí v kalužích.

„Miláčku, drž se pevně, musíš se držet,“ šeptal konejšivě. Snažil se uklidnit ji i sebe. Bude to v pořádku. Musí to být v pořádku! Nemůže Ithis ztratit! Ach, kdyby se jen měl o co zapřít! Dávno by Ithis vytáhl!

Kap, kap. Jedna kapka tady, druhá tam.

List se nezadržitelně skláněl k zemi. Kapka těžkla, to jak se s ní spojovaly další a další rosné perličky klouzající po listu. Táhly ji dolů. Nedokáže to zadržet.

Kap. Jedna kapka tady, druhá tam.

Uvolněná suť se suše zřítila do propasti. Ithis klesla o kus níž. Samovi docházely síly.

Kap.

Padá.

Kap.

Padá.

Kap.

Letí vzduchem. Uvolněně, po dlouhém souboji s přitažlivostí. Padá.

Kap.

Kap.

Kap.

Rozbila se. Roztříštila v bezbolestném jiskření. Na malý okamžik do sebe vtáhla sluneční světlo a pak se v drobné tříšti snesla na tvrdou zem. Údolí vydechlo.

Do ticha se ozvala zesláblá Ithis: „Same?“

Samuel se zalykal panikou, přesto se snažil o klid: „Ano? Mluv, má lásko, mluv.“

„Musíš mě pustit.“

„Ne! To neudělám!“ Necítil ruku, necítil vlastní tělo.

„Musíš, Same,“ šeptla konejšivě, snad i s úsměvem, který tolik miloval. „Musíš mě pustit.“

„Ne! Ne...“ do očí i hlasu mu vhrkly slzy. Kraj propasti se nebezpečně drolil. Oba se posunuli k smrti blíž.

„Přece nechceš, abychom tam spadli spolu... Já,“ zajíkla se, jako by se snažila utajit slzy. Nadechla se, snad i usmála. „Já to tak nechci. Pusť mě, Same. Prosím…“

Vytryskly mu zoufalé slzy. Už neměl sílu. Povolil. Jako ten list.

„Miluji tě."

Kap.

Údolí přivřelo oči. Kapku rosy, jež k zemi padá, nikdo nezastaví.

Diskuze

 Uživatel úrovně 1

Milá Fee, děkuji ti za dodanou kritiku. Už půl roku jsem se nemohl dočkat. :)

Protiklad tam není. Ithis nechce, aby ji nepouštěl. Pokud máš na mysli to "Ještě ne!", tak bych řekl, že to znamená, že ještě nechce umřít. A nikoliv "Ještě mě nepouštěj, pokecáme, pustíš mě za pět minut."

Mně tam dialogy nechybí, dílo je na popisy stavěné. Je lyrieckoepické. :-)


 Uživatel úrovně 0

Rozespalá Ithis jen matně rozeznala postavu před sebou. Když ho poznala, s úsměvem šeptla: „Samueli,“ a potichu se zachichotala. Samuel už chtěl promluvit, ale ona dala prst k ústům a roztomile ho umlčela. Usmála se a pokynula Samuelovi, aby šel blíž k oknu. Vábila ho pohyby prstů a když se Samuel s pobaveným úsměvem na tváři přiblížil, něžně ho políbila. Pak ho tiše poslala pryč.

Poodešel stranou a sedl si k potůčku, který protékal osadou. S hlavou opřenou o kolena zíral na ubíhající proud a spokojeně čekal. Sem tam zvedl ze země oblázek a vhodil jej do vody. Netrvalo dlouho a Ithis vyšla oblečená a upravená ven. Samuel rychle vstal a otočil se, aby ji mohl přivítat dalším polibkem. Když se od sebe odpoutali, šibalsky navrhl: (...)


Hm, jen tak pro zajímavost jsem si spočítala, kolikrát je v těchto dvou odstavcích spojka "a". Dospěla jsem k číslu deset. Odstavec obsahuje cca. 12 vět. :-)) Nebylo by to pro mě tak do očí bijící, kdyby autor neužíval tuto spojku v několika větách za sebou. Rozeberu-li první z odstavců (úvod psaný kurzívou), snad poznáte, co tím myslím.

Vysoké hřebeny hor marně bránily slunečním paprskům v jejich cestě. Teď se první z nich přehouply přes vrchol Naghorty a zlatavé světlo zalilo údolí Tellar. Zvuky potoků najednou jako by zesílily, stromy zaševelily na pozdrav a údolím se prohnal rychlý vánek. Vdechl ránu svěžest, prodral se travou a přiměl ptáky ke zpěvu. Ještě stále se mu nepodařilo rozehnat usedlou mlhu, která na posledních místech údolí nechtěla pustit teplo do stinných míst, ale nevzdával se. Dosud tam vše spalo a ranní rosa se držela v křišťálových krůpějích na listech údolního kvítí. Mírně se stočil a zamířil do vesnice.

Obecný vzorec, sestavený pro výskyt spojky "a" v tomto odstavci by byl asi takovýto: -1V "ne", 2-4V "ano", 5V "ne", 6-7V "ano". (Chápu že tento vzorec je zajisté nepřehledný, ale tak nějak sem si nemohla pomoct a nevytvořit něco takového. ;)) Čistě mimochodem, jmenovaná spojka se vyskytuje v dalším odstavci, vyjma poslední větu, v každé z pěti vět.

V celém textu převládá popis, dialogů se sice pár mezitím vyskytuje, ale rozveden je až na konci v závěru. Nemohu soudit dojem ostatních, ale uvítala bych více přímé řeči. Popis se mi zdá až trochu zdlouhavý.

Nejvíce z celého textu se mi líbí závěrečná věta. Krásně vystihuje situaci v konci příběhu.

Ke stručnému hodnocení celého příběhu bych užila několika termínů. Dovoluji si upozornit, že mé pocity byly i rozporuplné.

Napínavé. Zdlouhavé, až nezáživné. Pěkná pointa. Místy výstižný popis. Krásné srovnání. Protikladný závěr.*

*Dovolila bych si vysvětlit - nelíbí se mi, že Ithis, samozřejmě, žádá Sama, aby ji nepouštěl. Samozřejmě si pak uvědomuje, že by spadli oba a chce se obětovat. Pak náhle, po zdůrazněné žádosti, aby ji nepustil, se náhle rozhodne, že ji pustit má. --Toto mi přijde rozporuplné až protikladné. Nevím, co si o tom myslet.

A na závěr: Doufám, že vše bylo objasněno. P.S.: Autor by za mou kritiku jeho "a" nemusel rejpat do mě za moje "že". :-)


 Uživatel úrovně 0

Již Sethem Tartirem zmiňovaný odstup autora, jakousi neosobnost celého příběhu vnímám spíše jako plus. Je to něco při čem člověka zamrazí když se padající Ithis prolíná s tříštící se kapkou a vše je podáno tak nějak bez emocí.


 Uživatel úrovně 0

No, tak tohle mě upřímně dostalo. Silnej příběh. Dobře vylíčená idilka, co bude...ale najednou...je to pryč, jeden špatnej krok a je to fuč. Opravdu je to povedený. Zas je o čem přemýšlet. Krásná metafora kapky a Ithis, myslím, že to je docela na místě. Četlo se to dobře, ikdyž sem si nejdřív říkala, že je to docela dlouhý, ale najednou konec =o)...(Dost bylo vykecávek)
Takže nemůžu říct (asi) nic jinýho než NÁDHERA!
P.S. Těším se na další dílo...;o)


 Uživatel úrovně 1

Já ti ukážu diskuzi :-)

1. Celá myšlenka byla od začátku vymyšlena jako dvojitý příběh, parafráze, metafora, spojení. Jak údolí, tak Ithis se Samem existovali společně.
Nevím, jestli to tu už padlo, nebo jestli to ví jen pár lidí, ale to Údolí je mocné! Živé! Dýchá, je to Údolí života, má neuvěřitelnou moc darovat život. Je zároveň spojeno s naším světem, je to srdce kontinentu. Údolí dýchá za každého živého tvora ve Visaltře.

2. Smrt dívky byla bohužel od začátku brána jako samozřejmost. Děj jsem naplánoval tak, aby zemřela, celé přirovnání kapky spočívalo v tom, že obě dvě se rozbijí o dno svých možností. Měl jsem Ithis ale docela rád.
Přemístil jsem tedy tento děj do budoucích časů a toto vše se mým hráčům ještě nevypráví. Ithis budou znát jako mladou holčičku :-)

3. Vidíš, zrovna ten začátek, s tím si pohrála Lyr. Mně se to moc líbí, je to takové příjemné, sedí mi to tam.

Musíš pochopit význam údolí jak v symbolice a přirovnání, tak v jeho skutečném významu, abys uzřel jak moc je provázáno se životy ve Visaltře.
Snad tě potěší, že mnoho příběhů z Visaltry bude následovat :-)

Děkuji ti za tvůj konstruktivní podnět k diskuzi.


 Uživatel úrovně 0

Pěkná povídka, je vidět, že Nathaka do toho dával úplně všechno. Chce stylizovat, chce vypisovat emoce, nacházet mosty mezi lyrikou a epikou. A ono se to vcelku i daří.

Je tu bohužel několik neopomenutelných ale.
1. Nevím, jestli je úplně šťastně zvolen název a úvod. Přijde mi, jako kdybys ses, Nathako, rozhodnul napsat povídku z Visaltry, popsal údolí Tellaru jako začátek a poté spásně vymyslel zápletku s jeskynní tragédií.
Nevím, možná je tam ještě něco vzádu, na co nevidím, ale mlžná povaha údolí se mi pramálo neoddělitelně pojí s příběhem kapky a milenců, aby tam měl být za každou cenu dán.
Skloubit povídku z Visaltry a onen příběh by určitě šlo lépe, tohle je na mě moc volné.

2. Vzhledem k výše napsanému jsem získal i pocit, že příběh je autorovi vzdálen, Nathaka k němu nemá žádnou pozici, pouze ho konstatuje. Ale tohle lze brát jako hodnotitelovu úchylku, já zas píšu jen samé autobiografie.
Smrt dívky mi přijde taky trochu chtěná, jako snadné východisko. To už ale nesmíš brát vážně, Nathako, to už je opravdu cynická poznámka.

3. Někdy mi sloh připadal až moc vyumělkovaný, obzvlášť na začátku, viz třeba ranní zívání, křupánía ... zdravý základ ke psaní tam je, dokonce veeelice zdravý. Nemám pochyb o tom, že s přibývajcí intenzitou psaní se to zlepší.

Celkově boužel za čtvery. Je stále co vylepšovat, doufám, že i s mou pomocí;-).

Jestli jsou některé nastíněné myšlenky příliš ofenzivní, psal jsem je jen, abych autora podnítil k diskusi, nemyslím to nijak zle.


 Uživatel úrovně 0

AO: Musím se velice důrazně ohradit, toto Tvé obvinění na mne vrhá velice ošklivý stín. Upravila jsem pouze slovosled, nějaké čárky, gramaticky bylo dílko v pořádku. Dala jsem Nathakovi některé návrhy, bylo zcela na něm, zda se jimi bude řídit nebo ne. Dělám to tak vždycky, spousta autorů Ti to může dosvědčit, koneckonců, podobně spolupracuji i s Tebou. Pokud bych povídku (na)dopsala já, máš dojem, že bych ji schválila, nedejbohové dokonce ohodnotila?

Prosím, aby ses příště vyvaroval podobných útoků. Pokud bys chtěl vidět původní originál, je možné se přece domluvit s Nathakou a sám zjistit, nakolik jsem s dílkem pracovala.

Další reakce na toto téma prosím poštou.

Lyrie


 Uživatel úrovně 0

Je rozkošné, že Ti přijde nevhodné, když prohlásím, že z Tvé hlavy je pouze zápletky a zbytek povídky psala Lyrie. Hm, to že není relevantní?

Ano, jsem zaujatý. Jsem zaujatý proti tomu, žes dostal pět hvězd za Lyriin spisovatelský um.

Ale čert to vem, hlavně že máš kvalitní dílo, že? Hlavně, že jsi populární...


 Uživatel úrovně 0

Krásné vcítění do vztahu mezi Samem a Ithis, také se mi velmi líbila atmosférá příběhu, jeho jednoduchost a kvalita vyprávění. Dále originální přirovnání kapky a Ithis, které obě byly ve velmi podobné situaci.


 Uživatel úrovně 0

Pěkné dílko, i když mě poněkud vyděsil začátek, nevím proč:-)