www.Dracidoupe.cz



Měšec plný zubatých mincí

Příprava pro tisk (tisknuto 1331x)
Autor:irook
Přidáno: 14:49:53 05.01.2007
Hlasovalo: 26
Průměrné hodnocení: 4.77

Anotace: Oddechová povídka z podsvětí velkoměsta, plná cynismu, sarkasmu a černého humoru. Nepřemýšlejte, prostě jenom čtěte a bavte se. A nebo ne. Je to na vás.

Měšec plný zubatých mincí

„Ještě s tím počkejte,“ houkl strážce brány, „musím se mrknout do těch posledních vozů.“
„Ale, ale, ale... copak to tady máme?“ strážný potěšeně mrknul na svého kolegu, „myslím, že tady pan Vypasený bude mít co vysvětlovat u kapitána.“
„Co to...?“ tlusťochovi se orosilo čelo a začal lapat po dechu, „ale o tom já nic nevím!“
„Ticho, bečko,“ odseknul strážce a poposunul si přílbici z čela, „hoši, prohlídněte to všechno a pořádně. Když bude potřeba, převrátíme ty povozy naruby.“
Pětice strážníků se dala do nekompromisního prohlížení útrob čtyř krytých povozů. U brány zůstal jen jeden a celé to se zájmem sledoval. Pak se obrátil ke mně:
„A co vy, dědo, vy k nim patříte taky?“
„Ale kdepak, chlapče, my se potkali až tady, před Rowenou. Já mám namířeno z jihu.“
„Aha, tak víte co? Pojďte sem, já vás rychle prohlídnu a pustím do města, ať nemusíte čekat. Vypadá to na dlouho.“
„Hergot, dědo, vy ale smrdíte,“ zašklebil se strážný, „to je hnus. Víte co? Na náměstí s Kapličkou si zajděte do lázní. Je to jen za zlatku a budete třeba vypadat zase k světu.“
Oplatil jsem mu úsměv plný zkažených zubů (teda zkažené zuby jsem měl jen já, on měl zkaženou leda tak chuť k jídlu) a prošel branou.

***

Tak to bychom měli. Dostat se do města nepozorovaně je vždycky ten nejtěžší krok. Na druhou stranu, finta se smradlavým dědou je docela zábavná, hlavně proto, že u ní mám sám co dělat, abych se nepoblil.
Zcela mimochodem jsem si sundal smradlavé falešné vousy, vytáhnul umělé zkažené zuby a obojí zabalil do neméně dobře vonícího pláště. Celý balík jsem pak za chůze nacpal mezi dvě vyrovnané řady dřeva stojící v podloubí malého kamenného domku. Abych zakryl na zádech nebezpečně vyhlížející dvojitou pochvu na krátké meče (pochopitelně s meči), oblékl jsem si černou koženou kazajku. Abych zakryl nehorázný smrad, vytáhl jsem z tlumoku navoněnou lesní vodu, co jsem onehdá ukradl druidům. Moc to nepomohlo. Stejnak se budu muset vykoupat.

***

Špeluňka, co jsem si vybral, nepatřila zrovna k nejlepším – ve vzduchu se vznášela směsice pachů z levné kořalky, ještě levnějšího piva, a potu, který je samozřejmě zadarmo. U hostinského (pokud se tak vůbec ten hubeňour s procvaklým nosem a obočím dal nazvat) jsem si objednal jednolůžák s horkou lázní. Je zajímavé, že v leckterých podnicích všechny tyhle služby neseženete a i u nabídky lepších peněz se budou cukat. Protože si umím vybrat, hubeňour by mi za pár zlatek prodal klidně i svou dceru jako děvku na noc.
Nebo na dvě.

***

Po koupeli jsem se cítil zase (trochu) jako člověk. Protože jsem se koupal i v šatech (přece nepolezu čistý do smradlavého oblečení), chvíli trvalo, než mi u krbu uschly alespoň kalhoty. Lněnou halenu jsem si dal náhradní (taky smrděla, ale ne tolik) a na holou hlavu uvázal černý šátek. Holit jsem se nemusel (ani hlavu), v dětství jsem měl drobný konflikt s asi tuctem čarodějů a od té doby mi na těle neroste žádné ochlupení, zůstalo mi jen obočí (z menší části) a řasy.
S šátkem jsem ale zas tak hloupě nevypadal. Tedy ne zas tak moc hloupě.

***

Trošku mi vyhládlo, tak jsem ve výčepu zamířil k jednomu o něco méně přeplněnému stolu, optal se, zda se tam pro mě najde místo a po ne zrovna přívětivé odpovědi se posadil. Služebná se objevila za okamžik (měl jsem štěstí, moji spolustolovníci už před drahnou dobou dopili své korbele a dávali to celkem okatě najevo), tak jsem si rovnou objednal.
Za druhý okamžik už jsem jídlo měl (kouřící hromadu vepřového a chleba), tak jsem vtisknul dvě zlatky do krví umazané ruky s tlustýma prstama a pustil se do toho. Nešlo si nevšimnout, že si mě jeden z umouněných chlapů prohlíží.
Opřel jsem o něj výmluvný pohled. Mám nepříjemné bledě modré oči (to, že mi nerostou chlupy a vlasy, není jediná památka).
„No nic, nic,“ zachechtal se špinavý chlapík, „sem si jen myslel, že mi někoho připomínáš.“ Usrkl si břečky, co tu čepujou místo piva, a otřel si zelenožlutou pěnu z brady.
„Vážně? Nějaký tvůj známý?“ zeptal jsem se skoro mírumilovně (když člověk zabije za život několik set lidí, už nikdy nemůže být úplně mírumilovný).
Mého pohledu si všimnul další vandrák. „Kruciprdel, ten má ale škaredej pohled!“
Řekl to nepříjemně nahlas. Vlastně spíš zařval. A rozchechtal se na celé kolo.
Zrovna jsem si říkal, že je asi jedno, jestli na sebe člověk nechá upozorňovat a nebo na sebe upozorní sám, když jsem si všimnul dlouhé tenké dýky upevněné ke stehnu chechtajícího se vandráka. Zbytek už zařídily moje reflexy.
Pravačkou jsem chytil chechtouna za halenu pod krkem a prudce zatáhl dolů. Moc to nečekal a svůj obličej zabořil do stolu s otevřenou pusou. Smůla. Ozval se zvuk, asi jako když se někdo s chutí zakousne do stolu, a směsice krve, slin a zubů se skotačivě rozprskla po spolustolovnících.
„Panenko Estel!“ zvolal překvapeně pupkáč sedící vedle vandráka (teď už) bez zubů.
„Uááááá!“ zaječela dámská fistule u vedlejšího stolu.
Nevím proč, zuby s krví se k ní ani nedostaly.

***

Špinavec naproti se vytasil se štíhlou šavlí a rovnou po mně vodorovně seknul.
Zapřel jsem se nohama o nohy stolu a tělem škubnul dozadu. Tak jsem se vyhnul ostří a ještě tak překvapil vousatého dlouhána, co se ke mně blížil zezadu s kudlou. Zajímavé, jeho vousy mi připomínaly ty, co jsem po vstupu do Roweny vyhodil i s pláštěm. Možná i stejně smrděly.
Chytil jsem ho jednou rukou za tuniku, druhou za rozkrok, trošku (víc) stisknul, dlouhán heknul a vyvalil oči, pak jsem zabral a hodil ho přes stůl na umouněnce s šavlí.
Uhnul.
On uhnul!
Sakra.

***

Nejen že uhnul, ale zase se po mně ohnal šavlí. Z druhé strany. Ozvalo se kovové ciknutí, jak ostří narazilo do cínového talíře, který jsem pohotově nastavil. Cín se ovšem s ocelí nemůže srovnávat, a tak se mi šavle zakousla do předloktí. Nic vážného.
Levačkou jsem sebral půlku talíře a hodil jím přes stůl. V řezu měla ta půlka opravdu ostrou hranu. A já jsem se trefil do krku.
Do krkavice.
Po hrknutí vycáklo značné množství krve.
„Uáááááá!“ pokračovala dámská fistule.
Teď už k tomu měla důvod – obličej a horní díl šněrovačky měla hezky rovnoměrně kropenatý. Rudě.

***

Bezzubý vandrák s obličejem na kaši nějakým záhadným způsobem nahmátl dlouhou tenkou dýku a pokusil se mi ji bodnout pod žebra.
„Tak ty nemáš dost?“ zeptal jsem se se zdviženým obočím, dýku mu vykloubil i s prsty a zdravou ruku pak přibodnul ke stolu.
Zachroptěl, u zkrvavených úst se objevily neméně krvavé bubliny a jeho oči se na mě podívaly tak nějak smutně.

***

Pomalu jsem se zvedl od stolu, jako bych chtěl zaplatit a odejít. Není dobré si udělat hned po příjezdu takovéhle jméno. Co už. Zřejmě si mě i přes dokonalou kamufláž někdo všimnul hned po vstupu do města. Vzhledem k tomu, že po mně šli takhle naostro, tipoval bych to na Zlostopaře. Podsvětí, co hýbe celou Rowenou. Tohle velkoměsto je založeno na výhodném obchodu a jeho výnosech. Kupci tady mají hlavní slovo. Vlastně ne kupci. Peníze. A z těch se platí žoldnéřům, aby Svobodná města měla ochranu před velkovévodstvím. A nejen žoldnéřům. Taky zlodějům.
A vrahům.
Rowena je skutečně veliká. Ještě můžu v klidu zmizet a splnit kšeft, kvůli kterému jsem vlastně přijel. Dva tisíce zlatých se nedá dost dobře ignorovat, člověk přece z něčeho žít musí. Ještě můžu zmizet, kromě těch vandráků mě tady nikdo nevid…
A kurva!
Až teď jsem zachytil pohled studených, bledých očí. Stál tak, aby mi znemožnil odejít dveřmi. Pousmál se.

***

Pokud je někdo v Roweně opravdu nebezpečný, tak je to zvláštní odnož Zlostopařské komunity. Říká se jim Utajení. Je to skupina „nelidí“ (kdysi dávno se na několika dětech dělaly alchymisticko-černokněžnické pokusy a pak z těch, co neumřely, vyrostlo tohle), která je využívána na širokou škálu činností. Zabíjení. Zas tak široká ta škála není. A jsou v tom fakt dobří.
Inu, je to tak, já jsem taky Utajený. Ale spíš tak trošku renegát. Ono když vám někdo před očima sejme matku (byť nevlastní, protože kdovíkde jsem se já narodil), jenom aby zjistil, jestli vám zůstaly nějaké emoce, a vy jim ukážete, že tedy ano, zbyly (a dáte jim co proto), tak se moc na domácím dvorku ukazovat nemůžete.
Dobře, bylo v tom i něco jiného. Velemág Horácius, vůdce všech Utajených, byl nanejvýš nepříjemná osoba. Zvlášť proto, že sám ty hnusárny v mládí nepodstoupil. On je totiž organizoval. No a já, protože jsem ho rád neměl (a to je pochopitelně velmi slabé slovo), jsem ho urazil (totiž jeho ego) a pak mu taky urazil tři prsty na levé ruce.
Zubama.
Ale jak říkám, dvě tisícovky se neodmítají.

***

Taky jsem se na něho usmál. Zatím se nehýbal, jen tam stál, v černém splývavém plášti s kapucí, kterou měl nasazenou, aby holou hlavou nebudil rozruch. Ale oči nezakryje.
Moje výhoda byla, že podle všeho mě zřejmě chtěl dostat živého.
Pak jsem zaregistroval jakýsi rozmazaný pohyb.
Ve vzduchu se objevily tři nablýskané čepele vrhacích nožů.
A sakra!
Nejen že mě nemusí dostat živého, navíc si nedělal starosti s tím, že by mě třeba ty nože mohly minout. Hospoda byla totiž dost plná.
Inu, časy se mění a pokud chce jeden přežít, musí jít s dobou.
Hmátl jsem rukou na bedra a vytasil jeden z mečů s krátkou čepelí. Už bylo na čase, nože jsem měl skoro v krku. Rovnou z pohybu jsem jednu čepel odklonil ostřím a druhou dokonce zastavil. Třetí vypadala, že mě mine.
Něco mi trhlo ramenem.
Neminula.
„Krucinál,“ zamumlal jsem a poraněný ramenní kloub zavrzal, jak jsem vytasil i druhý meč.
„Jááááá!“ ozvalo se vlevo ode mě, odkloněný nůž se komusi zakousl do lýtka.
Utajený jediným pohybem vytasil štíhlou šavli s dlouhou dýkou a zároveň shodil (teď už) nepraktický plášť. Měl na sobě tmavě rudou prodlouženou tuniku a kalhoty ve stejné barvě, dokonce i černý šátek na hlavě. Tak nevím, za co se styděl. Byl to celkem fešák.
Asi o čtvrt vteřiny později jsem zjistil, že jsem zabijáka podcenil podruhé. Očekával jsem standardní šermířskou školu, tedy záludný boj šavlí a kryt levoručkou. Samozřejmě posílený o krapet lepší reflexy a regeneraci, jak už u nás bývá zvykem. Místo toho přišlo rozčarování podtržené ošklivým bodnutím do stehna (jen o fous minul tepnu, po které mi pochopitelně šel). Jenomže kdo to mohl čekat?
Já mám to štěstí (spíše dar od boha), že jsem jeden ze zhruba třiceti tisícovek smrtelníků, co umí šermovat dvěma zbraněmi. Myslím tím skutečně šermovat a bít se dvěma čepelemi nezávisle na sobě, samozřejmě s dokonalou precizností. Hezky se to ukazuje při boji jeden na dva. Obyčejní šermíři používající dvě zbraně se vždy jednou čepelí brání a jednou útočí, ti skutečně dobří dokážou útoky a obrany nepravidelně střídat, tak jako tak ale mají vnímání rozdělené na obě ruce.
Já ne. Pro každou zbraň používám zvláštní cit, a je to stejné, jako bych bojoval s jedním mečem v lepší ruce a měl po boku dvojče.
Statisticky vzato, protože Rowena má asi dvanáct tisíc obyvatel, měl bych být jediný dokonalý šermíř široko daleko. Ovšem nezávisle na statistice jsem zjistil, že stejný talent má i můj protivník.
A málem jsem na to dojel.
„Kruci, to je den,“ zasípal jsem si pod pomyslné vousy. Čisté kalhoty jsem měl děravé a teď už i mokré od teplé krve.
„Jsi ve výhodě, mladej,“ zašklebil jsem se na zabijáka, „tak na co čekáš? Pojď mě dorazit.“
Věděl jsem, na co čeká. Až mě krvácení oslabí. Jak prosté.
Zaútočil jsem sám a vyměnil si s fešákem dvě bleskové série úderů. Nebyl špatný. Ba právě naopak, byl víc než dobrý.
I když mám posunutý práh bolesti o hodně „dozadu“, nohu jsem cítil víc než slušně. Vlastně necítil. Odmítala poslouchat, mrška jedna, i když mi regenerace zastavila hlavní proud krvácení.
Jed.
Ovšem, byl dokonale připravený. Ale nakonec stejně udělal chybu – podcenil totiž chromého člověka. Ach, to mladé sebevědomí.
Bodl jsem oběma meči zároveň, čepele souběžně vedle sebe. Zabiják to považoval za akt zoufalství, protože jsem se při útoku pochopitelně dost odkryl. Neponechal nic náhodě, obě čepele mi srazil na stranu šavlí a bodl mě dýkou do srdce.
Nejlepší jsou zasloužená vítězství, která vás hodně stojí. Ta si totiž člověk pořádně vychutná.
Já jsem samozřejmě s jeho protibodem počítal, přenesl jsem váhu na chromou nohu a natočil se k zabijákovi bokem. Dýka mi tak zajela do paže – nic moc příjemného, ale lepší než do srdce. Ano, byl to celkem risk, noha mě udržet nemusela, ale mně takovéhle rošťárny pravidelně vycházejí.
Stál jsem u něj dost blízko na to, abych v jeho bledých očích viděl ten nepatrný náznak překvapení.
Než stihl seknout šavlí, praštil jsem jej hlavou do obličeje. Dost hněvivě.
Z fešáka byl rázem postrach Roweny.
Využil jsem toho, že se trošku zapotácel, pustil jsem meč na zem a dvakrát jej pěstí udeřil do žaludku. On sice není normální člověk, ale já taky ne.
Zabiják se zhroutil na kolena. Škubnul jsem mu bradou do strany, ozvalo se do morku kostí mrazící křupnutí a bylo po všem.
„Bluéééééé!“
Aha, tak ne, majitelka fistule nám ještě chtěla předvést jinou barvu hlasu, ale asi to trošku přehnala s večeří, protože ta hromada, co udělala, byla fakt obrovská.
„Na večer by se tak moc jíst nemělo,“ řekl jsem hostinskému a ukázal na hromadu.
Hostinský se nervózně usmál.
„Tady ten mladý pán to za mě dneska zatáhne,“ ukázal jsem tentokrát na mrtvolu zabijáka, „páč já už musím. Nashle.“
Než se stačil někdo vzpamatovat, sebral jsem z kluzké podlahy svoje meče a vypotácel se do ulice.

***

Kulhal jsem potemnělými uličkami a vyhýbal se osvětleným místům. Asi o dvacet minut později a dvacet uliček dál jsem se odvážil zastavit a zkontrolovat svůj zdravotní stav. Kdybych to měl nějak komentovat, řekl bych nic moc. Spíš nic než moc. Rána na stehně sice přestala krvácet, ale než se zcela zahojí, uplyne rozhodně minimálně čtyřiadvacet hodin. A jed způsobující ochrnutí se ne a ne vstřebat. Ach jo.
Navíc mi Utajený zabiják způsobil při bodnutí do ruky vážnější poranění, než jsem si myslel. Dýka zajela hlouběji a mimo jiné mi také probodla pravou plíci – na kazajce se mi dělaly fajn černé bubliny. A já si celou dobu říkal, že se mi tak špatně dýchá kvůli zahulenému lokálu. A krve jsem ztratil taky víc než dost. Cítil jsem, jak se mi motá hlava. Sakra, musím někam zalézt a vydržet tam aspoň do rána. Pak se uvidí, co dál.
Najednou se se mnou zatočil svět, podlomily se mi kolena a já se tak tak stihnul doplazit do hromady odpadků vedle opuštěné stáje. Ještě jsem se zakryl shnilýma šlupkama od brambor a pak už zůstala jen tma.

***

Probuzení bylo lepší než jsem čekal. No i když…
Ležel jsem na posteli přikrytý čistou dekou. Pod ní jsem byl nahý (jak jsem v zápětí zjistil). Pod obvazem na hrudi, na paži a na stehně mě svědilo. Dobrá známka – zranění se hojí.
Kde to ale jsem?
„Kde to jsem?“ zasípal jsem.
V ústech jsem měl vyprahlo, jako kdybych včera večer vypil osm Rowenských piv (ty jsou silný a dobrý). Na zemi vedle mě ležel hliněný džbán a uvnitř se třpytila (asi) voda. Napil jsem se – byla to voda.
Pak se rozhrnul závěs a zašklebila se na mě tvář pokrytá strništěm a s ustupující pleší.
„Tak jak je?“ zeptala se pleš.
„Ptal jsem se, kde to jsem,“ řekl jsem já, očima těkal po místnosti a hledal svoje zbraně.
„No kde bys byl? Přece u Veselýho Kuplíře, kde jinde,“ odpověděla pleš tak samozřejmě, jako bych ani jinde být nemohl.
V rámci svých možností jsem vytřeštil oči (umím je třeštit hodně, takže i teď to byl slušný výkon) a lehce se zakuckal.
„Che ché,“ řekl Kuplíř.
Krámek u Veselého Kuplíře je totiž legendární. Asi devadesát procent všech obyvatel Roweny jej totiž považují za báchorku (vzniklo třeba pořekadlo Kde nic není, ani Veselý Kuplíř nebere), ti zbývající věří, že existuje. Mají k tomu své důvody. A jen pár vyvolených z těch, co věří, se s ním setkalo osobně.
Veselý Kuplíř je kupec, řezník a sedlák v jedné osobě (ten řezník sedí, ale rozhodně se to netýká hovězího). Mimo to pak také archeolog, lučebník, theurg a vynálezce. Ale hlavně kupec. Kupec, který má všechno, a co nemá, rozhodně sežene. Patrně nejbohatší muž severního kontinentu.
„Na to se musím napít,“ řekl jsem a zhluboka si přihnul ze džbánu. Oči jsem přitom z Kuplíře nespustil.
„Musíš na mě tak čumět?“ řezník zdvihnul obočí.
„Podívej se,“ pokračoval, „je ti snad jasný, že bys tady nebyl, kdybys pro mě nebyl zajímavej.
Finančně.“
Tentokrát jsem obočí zdvihl já.
„No je to jasný,“ řekl a konečně vešel do místnosti celý – byl takový trošku, no, zkrátka s bříškem, „obchod je priorita číslo jedna.“
„My spolu domluvili nějakej kšeft? To jsem teda musel včera vypadat.“
„Che ché,“ řekl Kuplíř, „líbíš se mi.“
„Nejsem teplej.“
„Dobře. Takže k obchodu,“ hodil mi na postel kalhoty a tuniku, „obleč se a pojď za mnou.“
Kuplíř šel rovnou k věci – inu, čas jsou peníze. Taky se mi začínal líbit.

***

Prošli jsme několika strohými místnostmi a dvěma delšími chodbami. Kamennými a vlhkými.
„Máš dost velkej bejvák,“ řekl jsem, „kde to jsme?“
„To ti říct a víš všechno,“ zabručel Kuplíř, vytasil svazek štíhlých klíčků a jeden z nich vrazil do neméně štíhlého zámku. Sluchem jsem odhadnul, že první otočkou a půl zablokoval systém nástražných zařízení a teprve dotočením do druhé otočky zámek odemkl. Zajímavé – když pominu fakt, že zámek je asi samovýroba, tedy značně komplikovaný, na případného zloděje čekaly minimálně čtyři překvapení. Nikdy nechci vědět jaká. Už nikdy nebudu krást.
Vešli jsme do celkem prostorné haly. Soustružárna, rohová laboratoř a tak. A taky střelnice.
Kuplíř a řezník v jedné osobě přešel ke stolu a odhrnul cíp tmavé látky. Otočil se ke mně s takovou maličkou kuší v ruce.
„No a?“
„Jak no a?“ opáčil Kuplíř a podal mi minikuši do ruky.
Na tak malé rozměry vážila celkem dost.
„Všechny součástky kromě pažby jsou z nejlepší překládané oceli – východní technologie. Dvě lučiště pod sebou, dvě nezávislé spouště, citlivé tak akorát, nikdy neselžou. Za to ručím svým krkem. S použitím těch správně těžkých šipek to provalí kroužkovku do deseti kroků jak hovno.“
Vzal mi kuši z ruky, natáhl jeden závěr, vytáhl šipku z luxusního zádového minitoulce, založil do drážky a namířil na figurínu v zašlé kroužkové zbroji. Ozvalo se tupé cvaknutí, které se slilo s již méně tupým cinknutím. Šipka prošla skrz jako máslem.
„Hm,“ řekl jsem uznale.
Kuplíř mi podal kuši zase do ruky. Zkusil jsem si natáhnout závěr, šlo to celkem ztuha. Není divu, že to se zbrojí dělá to, co to dělá.
Plešatý Kuplíř mezitím otevřel truhličku z leštěného dubu a vytáhl dvojče minikuše, co jsem si s ní hrál.
„Aha,“ řekl jsem, „vypadá to, že sis o mě zjistil docela dost věcí.“
„Jenom to nejnutnější,“ zašklebil se (teď zase) řezník, „čtyři nezávislé výstřely. To mi přijde jako dost nebezpečné. Měl bys začít uvažovat o rozšíření zbrojního arsenálu.“
Natáhl jsem všechny závěry, zasadil šipky, zacílil na dvě figuríny.
Cvak-cvak, cvak-cvak.
Hlava, srdce, hlava, srdce.
„Jo-o,“ řekl jsem já, „mně se to zamlouvá. Co se zamlouvá tobě?“
„Sedmset padesát za kus, celkem patnáct stovek.“
„Uhm,“ řekl jsem.
„V ceně je vypasovaný zádový minitoulec z kůže polodraka, dvanáct nejkvalitnějších šipek s přesnou váhou, plus čtyři ze slitiny čtyři ku třem stříbro ocel.“
„Upíři nejsou,“ zašklebil jsem se a sundal všechny obvazy. Po zranění zůstaly jen světle růžové jizvy.
„Ale dlakovlci jo.“
„Ve městě?“
„Jo, u východní brány. Jsou dva, zabili už tři lidi, vesměs žebráky. Myslím, že kapitán Lowenkor to považuje za útok nějakých nemrtvých, jako neopatrných pokusů mágů.“
„My máme v Roweně nemrtvé?!“
„Teď ne,“ mávnul rukou Kuplíř, „říkám, jsou to dlakovlci.“
„Stejně je to hnus. Spousta věcí se změnila.“
„Jo, to jo. Spousta k lepšímu. Tak co?“
„Teď nemám tolik peněz.“
„Ale zakázka za dva klacky už čeká.“
„Krucifix, to snad není pravda. Co všechno víš?“ byl jsem víc překvapený, než naštvaný, ale ať si plešoun dává majzla.
„Jenom to nejnutnější, che che,“ řekl Kuplíř, „potenciální obchod si nemůžu nechat ujít, to je snad jasný.“
„Jasný,“ řekl jsem.

***

Byly už dvě hodiny po setmění a stejně ještě lampy v několika okrajových částech nebyly rozsvícené. Chvilku to trvá, než to strážní obejdou.
Já jsem si to namířil k Vile na Kopečku. Poté, co jsem musel jít se zavázanýma očima a zacpanýma ušima asi dvacet minut, abych ani čirou náhodou neodhalil polohu obydlí Veselýho Kuplíře, jsem si procházku pěkně vychutnával. Prošel jsem navoněnou jablečnou alejí, pak kolem soukromé vinice, až jsem konečně dorazil k bráně z asi třímetrových železných (nahoře naostřených) prutů. Hezké a praktické. Plot táhnoucí se na obě strany kolem rozlehlé zahrady byl stejný – hezký a praktický.
U vrat stála trojice žoldnéřů – nemohou být špatní – to by jim baron Overmark neplatil stováka na tři dny (což jsem si zjistil u Kuplíře).
„Ano?“ zeptal se hladce oholený šermíř. S levačkou na rukojeti meče – zvyk je železná košile.
„Potřeboval bych mluvit s baronem Overmarkem,“ řekl jsem na rovinu.
„Máš s ním domluvenou schůzku, pane?“
„To zrovna ne, ale řekl bych, že na mě čeká.“
„Jo, tak to by moh´ říct každej. Je pozdě, zkus to ráno.“
„Podívej, když na to přijde, dovnitř se stejně dostanu.“
„Ano?“ žoldnéř nehnul ani brvou. Profík.
Vyjednávání mi moc nejde. Prostrčil jsem pravačku mezi pruty (tak rychle, že si toho nikdo nevšimnul), chytil vyjednavače za ruku a přitáhl k sobě. A o jeden z prutů nasadil páku. Žoldnéř syknul a zkroutil se bolestí. I tak ale houkl povel ostatním: „Posily! Je tady Utajený!“
Kruci, řekl jsem si v duchu, barva mých očí v přítmí snad vidět není. Nebo ano?

***

„Tak dost!“ ozval se silný tenor někde ze zahrady.
Řekl to tak autoritativně, že jsem žoldnéřovi ruku nezlomil. Ba co víc, dokonce jsem jej i pustil. Asi stárnu.
„To není zapotřebí,“ objevil se majitel hlasu – k charismatickému hlasu patří charismatická tvář. Asi padesát pět let, minimum vrásek, hluboké, tmavě hnědé oči, vystouplé lícní kosti. A setsakramentsky drahý oblek.
Baron Overmark.
Došel až k bráně a se zaujetím si mě prohlížel.
„Hm,“ řekl nakonec, „tak je to pravda. Přiznám se, příliš jsem tomu nevěřil, že byste se vrátil do jámy lvové.“
„Dal jste dobrou nabídku.“
„To ano. Otevřete bránu, pánové, myslím, že je nejvhodnější doba k tomu, aby si pan Soltis Garou prohlédl můj dům.“
„Uhm, hm,“ zakuckal se žoldnéř, který málem přišel o svou ruku, „jistě pane.“
Jak říkám, profík.

***

Vila měla tři patra plus suterén a rozlohu skutečně velikou. Ve dvou rozích se dalo vyjít ještě výš, asi o dvě patra. Takové nízké věže. Musely být dostavěné později, protože ještě z dob svého neslavného dětství si je nepamatuju.
„Nemáte problém ten barák vytopit?“ zažertoval jsem.
Baron se pousmál. Má styl i grácii, kteroužto jsem mu začínal závidět. Určitě tak jedná i v tísni a to já nikdy neuměl. Vždycky reaguju spontánně. Zase na druhou stranu, párkrát mi to už zachránilo krk.
Došli jsem do pracovny někde v druhém patře. Baron za mnou dovřel dveře, nabídl křeslo a bílé víno, které jsem zdvořile odmítl. Pán domu si tedy nalil sám a s požitkem upil.
„Jedná se o delikátní věc,“ začal opatrně, „potřebuji, abyste ochránil mou dceru. Jedinou dceru.“
„Uhm,“ zalknul jsem se. Co jsem říkal – nemám žádné vychování, no. Baron to velkoryse přešel.
„Zjistil jsem si o vás pár věcí, abych byl přesnější, zjistil jsem všechno, co šlo.“
„Aha, takže víte o tom...“
„Vím, co vědět potřebuji. Proto jste tady.“
Sakra, už druhý člověk během jednoho dne, před kterým se cítím jako nahý. Pravda, před Kuplířem jsem byl nahý i ve skutečnosti.
„Někdo mě vydírá. Mám jisté podezření, ale to uvidíte později sám. Chci k vám být upřímný – vlastním vzácný merrelský artefakt, který jsem získal – řekněme – ne zrovna legální cestou. Není důležité, co to je, ale v rámci zachování dobrých vztahů – jde o Vlčí Zub.“
Sakrakruciprdel! Ne, dvě prdele. Vlčí Zub je válečné kladivo staré cirka dva tisíce let! O jeho síle se vyprávějí legendy široko daleko – zhruba na celém světě.
„Vy jste okradl Zlostopaře,“ vypadlo ze mě (opět) naprosto nezdvořile, „na jejich domácím hřišti.“
„Ne tak docela,“ odvětil ledově baron.
„Aha, tak ne Zlostopaře, ale... Utajené!“
Baron ještě ledověji přikývnul.
„Kurva,“ řekl jsem tentokrát nahlas. Najednou se mi dvě tisícovky zdály tak nějak málo.
„Přesně tak. Proto to teď vypadá tak, jak to vypadá. Někdo se vloupal do pokoje mé dcery a nechal vzkaz na její peřině. Když chudák malá spala a nic netušila. Rozumíte, co říkám? Mohli ji unést, zabít, zmrzačit. Nic z toho neudělali – dávají mi najevo, že to klidně udělají znovu. Prostě si věří.“
„K...,“ tentokrát jsem se ovládnul.
„Mám ještě čtyřiadvacet hodin. Chci, abyste vypátral, kdo přesně to je.“
„Musím se... rozmyslet,“ horečně jsem si dával dohromady jedna a jedna – pořád mi vycházely tři.
„Zdvojnásobím vaši odměnu.“
„Vy máte svou jedinou dceru dost rád, viďte?“
„Tak co říkáte?“ v očích barona jsem zahlédl něco jako nejistotu. Ale mohl to být jen klam. Je opravdu dobrý.
„Beru.“
„Dobře,“ podal mi ruku a vstal, „pojďte za mnou.“

***

„Tohle je Soltis Garou, žoldnéř, tohle mistr Hanukkah,“ představil mě baron hubenému čtyřicátníkovi. Vysokému přes dva metry.
„Mistr Hanukkah je theurg, mimo jiné,“ pokračoval baron a dlouhán se usmál. Sympaťák.
„Ponechám vás tady samotné, pánové,“ řekl baron a otočil se k odchodu, „až tady budete hotovi, ukažte mistře, prosím, panu Garou jeho pokoj.“
„Jistě, pane,“ mírně se uklonil Hanukkah.
Když jsme osaměli, mistr theurg mi ukázal spoustu zajímavých věcí – je do své práce opravdu zapálený. Jak jsem se dozvěděl, baron jeho výzkum bohatě platí. Mistr mimo jiné zajišťuje pro baronovy žoldnéře speciální výbavičku, která jim umožňuje plnit jejich práci ještě precizněji a efektivněji. O podrobnostech se ale moc nezmiňoval. Taky profík.
Pak jsme se vydali na tichou procházku vilou, až jsme přišli ke dveřím do pokoje baronovy dcery.
Mistr dlouhán zaťukal.
„Dále,“ ozvalo se tlumeně.
Uvnitř malého pokojíku (s nádherným stylovým nábytkem) si do malé truhličky balila osobní věci blonďatá dlouhovlasá dívka, tak do dvaceti let – víc určitě neměla. Chvilku nám ukazovala své (luxusní) pozadí, pak se otočila a usmála tak, že se mi podlomily kolena. Jak jsem si všimnul, dlouhánovi taky.
„Tohle je nový vyšetřovatel, slečno Lidsey,“ řekl okázale mistr theurgie, „pan Soltis Garou, jestli se nemýlím.“
„Nikolivěk, mistře Nbavaku, je tomu skutečně tak,“ pravil jsem s úsměvem. Pak jsem se nenápadně naklonil k dlouhánovi a na půl úst syknul: „Trochu jsem to posral, co?“
„Co?“
„No, to vaše jméno.“
„Já nevím, mám mysl zahlcenu jinými vjemy.“
Nervózně jsem se usmál a náznakem políbil Lidseyinu ručku. Voněla po jasmínu.
„Moc mě těší,“ řekla kráska a pak se otočila k mistru Hanukkahovi, „bude vám stačit hodina?“
„Řekl bych, že deset minut bude tak akorát,“ odvětil mistr theurg, opět s mírnou úklonou.
„Tak dobře, budu v loveckém salónku,“ zamávala nám (lišácky na mě mrkla) a dveře zaklaply.
Z toho mrknutí jsem byl takový nějaký naměkko. I když naměkko není zrovna přesný výraz.

***

„No a my se vrhneme do práce,“ promnul si ruce mistr Hanukkah, „pojďte sem – ano, tady k oknu.“
„Teď se uvolněte a zavřete oči,“ řekl, když jsem přišel k němu, a položil mi ruce na ramena. Poslechl jsem. Najednou mě pojal pocit, že vidím i přes víčka – sice špatně, jako v silném lijáku s větrem (i zvuk byl takový), ale přece – nad postelí, kde spokojeně spala Lidsey, se najednou objevil zakuklený muž. Do obličeje jsem mu neviděl. Položil vzkaz, pohladil Lidsey po tváři, velmi jemně, jakoby s láskou, a zase zmizel oknem. Jako duch. Než za sebou okno dovřel, zahlédl jsem jeho oči.
Moje trhnutí málem vykloubilo mistru Hanukkahovi ramena (pořád se mě dotýkal) – noční návštěvník byl ten mladý vrahoun z hostince U tří mrtvých vandráků (nevím, jak se to jmenuje ve skutečnosti, ale tohle mi přijde jako celkem příhodný název).
„Poznal jste někoho?“ otázal se Hanukkah.
„Jak je to možné?“ odpověděl jsem otázkou, jak je mým dobrým zvykem.
„Tak jako hraničáři dokáží v divočině sledovat velmi jemnou stopu i několik týdnů po jejím vzniku, to stejné platí pro theurgy a svět astrální.“
„Nerozumím.“
„To nevadí. Zkrátka, potenciální vrah nebyl žádný čaroděj, protože svůj duchovní odraz po odchodu z Lidseyina pokoje nezamaskoval.“
„Byl to Utajený,“ řekl jsem já.
„Znáte ho?“
„Jo. Znal jsem ho.“
„Znal?“
„No… zabil jsem jej včera večer. Napadnul mě.“
„Co to znamená?“
„Nic moc. Patrně to byl jediný Utajený ve městě – tedy kromě mě, pochopitelně – ale stejně pochopitelně za tím vším stojí velemág Horácius.“
„Horácius?!“
„No jistě, jste theurg a tohle nevíte? Vlastně nemůžete, kdo by vám to řekl, že, když je to velemág.“
„Nicméně,“ pokračoval jsem, „rozhodně to znamená, že baron má teď více než dvacet čtyři hodiny. Horáciovi bude trvat déle, než sežene náhradu a než se nejbližší možný a zároveň vhodný kandidát dostane do Roweny. To je pozitivní.“
„Jenomže?“
„Jenomže mám neblahé tušení, že i kdyby Horácius přišel o dalšího ze svých zabijáků, patrně jej to nezastaví.“
„A z toho vyplývá co?“ Hanukkah se ale uměl ptát.
„Že pokud chceme problém vyřešit, buď pan baron uctivě vrátí kladivo svému původnímu majiteli, anebo někdo – asi já – bude muset stejně uctivě pana bývalého majitele sejmout.“
„Aha.“
„První možnost nepřipadá v úvahu, to by mi pan baron neplatil čtyři tisíce zlatých. Druhá možnost se mi sice líbí ještě méně, ale zase na druhou stranu, je to i trochu osobní, tak do toho půjdu.“
„Co navrhujete?“ přihmouřil oči vytáhlý mistr.
„Teď máme čas. Půjdem se vyspat a ráno omrknu situaci dole ve městě. Pak se uvidí. Možná budu potřebovat nějaké vybavení.“
„Ano, pan baron Overmark se zmiňoval, že pokud budete něco potřebovat, máte mi říci. A teď pojďme, ať se slečna Lidsey může vyspat,“ Hanukkah otevřel dveře a nechal mě projít.

***

Dostal jsem pokoj hned vedle Lydseyina. Prý kdyby něco, tak ať jsem nablízku.
Tak fajn. Potmě jsem zatáhnul závěs, lehce zkontroloval zahradu (oči mám dobrý a za normální bezměsíčné noci vidím celkem slušně), pak se trochu opláchnul a natáhnul se na postel. V botech – přesně tak, jak to mám rád. Ještě se mi nechtělo spát a tak jsem přemýšlel – hlavně o tom, jestli mi za to ta hromada peněz stojí. Až dosud jsem byl přesvědčen o tom, že ano. Jakmile v tom začal hrát roli (a ne zrovna nedůležitou) velemág Horácius, už jsem si tak jistý nebyl.

***

Asi jsem usnul.

***

Když jsem se probudil, ležel jsem polovyslečený a zutý pěkně pod peřinou. Jsem hezky naučený. Vzbudil jsem se proto, že někdo vešel do pokoje.
„Slečno Lidsey?“ řekl jsem potichu.
„Bojím se sama,“ zašeptala slečna, „venku se ozývají takové divné zvuky.“
„To je jen vítr, nic neobvyklého.“
„Stejně mám strach – můžu zůstat s vámi?“
„No… vlastně – proč ne?“ pokrčil jsem pod peřinou rameny.
Slečna Lidsey bez okolků zaplula pod mou peřinu. A sakra – to jsem vážně nečekal. Myslel jsem si, že chce být jen se mnou v pokoji.
„Slečno Lidsey, mám pocit, že váš otec by s tím…“
„Jen Lidsey, prosím,“ půvabné tělo se zavrnělo a čistě náhodou se o mě otřelo.
„Hergot,“ zamumlal jsem a cítil, jak jsou mi kalhoty čím dál těsnější.
Lidsey to musela cítit – byl jsem z toho opravdu trošku v rozpacích.
Co teď?
Baronova dcera pochopitelně mou dispozici cítila a já na oplátku ucítil, jak nemám kalhoty. Už nemělo smysl se ptát, co teď. Přestal jsem totiž myslet hlavou. Vlastně jsem přestal myslet všeobecně.

***

Bylo to naprosto dokonalé – její tělo, její pohyby, její oči… V těch jsem se málem utopil. Nešlo o milování, láska v tom rozhodně nebyla (zatím – co není, může být, že). Ale to její tělo…
Mělo to jen jednu jedinou drobnou vadu na kráse.
A sice, že slečna Lidsey nebyla slečna Lidsey.
Venku sice nesvítil měsíc a byl určitě zatažený závěs. Nějaká (velmi malá) troška světla však v pokoji byla (pro oko normálního člověka naprosto nespatřitelná), která stačila k tomu, abych na kratičký zlomek vteřiny zahlédl záblesk dýky se dvěma hroty – delším, klasickým a kratším, vycházejícím z jílce.
Etrusský kordík.
Je jen jediná žena na celém severním kontinentu, která používá takovou zbraň.
Černá Vdova.
Že je s ní zatraceně dobrá, se zmiňovat ani nebudu.
No možná jo – pokud to přežiju.

***

Bodla mě do krku.
Kdybych byl člověk, byl bych už asi vteřinu mrtev. Já jsem místo smrti zvolil trhnutí hlavou, a tak mě hrot jenom proříznul kůži (a sval) na levé straně krku.
„Kurva,“ řekl jsem a pravou rukou sevřenou v pěst zaútočil na její hrdlo. Do obličeje jsem nechtěl, byla by to škoda.
No jo – ono se sice řekne „vyjel jsem jí po krku“, ale když ta mrcha mi zablokovala ruku předloktím a pak mi nepostřehnutelně rychlým protihmatem vykloubila rameno.
„Jááááá,“ vyjekl jsem. Luplo to opravdu dost nepříjemně – při představě, že se jedná o moje klouby, jsem se otřásl hnusem.
Vdova mi přejela kratším hrotem po obličeji – tak tak minula levé oko.
Tady jde snad o život.
Nejlepší na tom bylo, že náš milostný akt v podstatě pokračoval – jeden by si její hrátky s nožem mohl splést s projevem vášně.
Moje levá ruka už byla v pohybu – ale Vdova se zase kryla včas, tentokrát mi kordíkem slušně probrala šlachy na zápěstí. Fakt hnus.
Jenomže (a už to říkám poněkolikáté), já nejsem obyčejný člověk. Takže jsem se pochopitelně nevzdal a asi napotřetí se mi povedlo chytit Černou Vdovu za blonďaté vlasy. Zatáhl jsem dolů doleva. Zřejmě dost zprudka (naštvaně), protože nejenom že assassinka skončila na koberci, ale taky mi v ruce zůstal slušný chomáč vlasů.
Vstal jsem a s odporným křupnutím si pořezanou rukou nahodil vykloubené rameno zpátky. Tentokrát se otřásla hnusem Černá Vdova.
Nijak jí to ovšem nebránilo v tom, aby mi kordíkem nepřibodla nohu k podlaze.
„Do prdele už!“ vyjekl jsem a kolenem (té nepřibodnuté nohy) ji nabral do hlavy.
Když jsem si s bolestivým syknutím vytáhnul dýku z nohy, Černá Vdova se sbírala celkem těžce. Ženským stačí málo. O to jsou ovšem zákeřnější.

***

„Tak co s tebou?“ zeptal jsem se spíš sám sebe.
Zvedl jsem jí obličej a zadíval se do stále krásných modrých očí. Utřel jsem jí krev peřinou a zlomený nos (s chrupnutím, jak jinak) narovnal. Vyhrkly jí slzy.
A pak že nejsem lidumil.
Asi stárnu – dřív mi nedělalo problémy zabít bezbranného, ale teď už se na to dívám jinak. Každej život má totiž nějakou cenu – i ten můj, prašivej.
„Kolik jsi za mě dostala, co?“ zeptal jsem se a obhlídnul svá zranění. Většina z nich přestala krvácet, nejhorší ale byla ta noha. Musel jsem se hodně přemlouvat, abych to Vdově nevrátil stejnou mincí.
„Čtyři… ti… síce,“ ozvalo se mezi vzlyky.
„Aha,“ řekl jsem já. Když jsem se zamyslel, všechno mi začínalo do sebe zapadat.
„Tak vy jste, kurva, všichni na jedné lodi,“ pokračoval jsem, „tebe si koupil baron a barona zase Horácius. Nechutná verbež.“

***

Otevřely se dveře.

***

„Verbež? Nač používat tak hrubý slovník, pane Garou,“ řekl baron Overmark, „jestli chcete, tak tady mistr Hanukkah vás naučí okázalé mluvě. Zná spoustu jazyků a spoustu kultur – ví, jak se chovat. Je tady totiž už hrozně dlouho. Viďte, mistře?“
Sympatický dlouhán udělal krok do místnosti a vycenil sněhově bílé špičáky. Nevím proč, ale najednou mi byl spíš nesympatický.
„No jiffftě,“ řekl mistr, „fokolif, fo budete ftít.“
S předimenzovaných chrupem se mluví zjevně dost blbě.
„To děvče už nám více nebude užitečné – svou práci už splnila. Koukněte té krve, vskutku nechutné. Postarejte se o ni, mistře, buďte tak laskav.“
„Jiftě, pane,“ přikrčil se (teď už značně nesympatický) dlouhán.
Sklonil jsem se, jako bych si kontroloval probodnutou nohu a na zemi nahmátnul jednu ze svých (vlastně stále ještě Kuplířových) kuší. Rovnou z pokleku jsem zacílil: „Já na upíry nevěřím.“
„Pofor, má kufi!“ houknul Hanukkah a pohnul se.
Cvak! Cvak!
Dlouhán před první uhnul a před druhou ne. Tu první koupil baron do dlaně levé ruky – skoro mu to tu dlaň urvalo. Opravdu vypečená zbraň na krátkou vzdálenost.
„Áááááá, ten hajzl,“ baron zavrávoral a spadl kamsi do chodby, „dostaňte ho, sejměte ho!“
Upír to koupil do břicha. Trošku to s ním trhlo, pak se narovnal a šipka zaduněla o podlahu.
„Krucinál,“ řekl jsem – ty stříbrný jsou pochopitelně v té druhé. Neponechal jsem nic náhodě a přichystal se i na dlakovlky.
„To na mě neflatí,“ usmál se Hanukkah.
Překulil jsem se do míst, kde jsem tušil druhou zbraň. To už byl Hanukkah v pohybu a chytil slečnu Lidsey (vlastně Černou Vdovu) za hlavu a s nechutným mlasknutím ji rafnul do krku. Na koberec vycákla další krev. Asi za půlvteřinu odhodil bezvládné tělo jak hadrovou panenku a skočil po mně. Zrovna když jsem nahmátnul druhou kuši.
Nějak jsme se v kontaktní vzdálenosti nepohodli a já propadl oknem.
Ze třetího patra.
Nahý.

***

Dopadl jsem do větví nějaké (na hloupém místě rostoucí) jabloně, prasklo mi asi pět žeber, kuše mi vypadla z ruky a ztratila se ve tmě. Bolestivě jsem se na větvích přetočil a o moment později dopadl na zem břichem dolů. Obličejem jsem se zabořil přímo do čerstvě porytého záhonu. Potom, co jsem snědl asi bochník hlíny (skočil mi do krku, tak co jsem měl dělat), jsem se pokusil vstát.
Propíchnutá noha bolela jak dva čerti a místo dýchání jsem trošku (víc) sípal. Zlomené žebra se mi asi dostaly do plic. Nic hezkého.
Žbuch!
Aha, tak pan velkozubý už je tady taky. Tři patra mu (z pochopitelných důvodů) nedělaly žádné problémy.
„Takofý pajchanty, jako fef ty, bych nejradfi fysál do poflední kapky,“ řekl upír, „ale kdyf vy máte hnufnou i krev.“
Zkusil jsem mu vlepit políček.
Srazil mi ruku na stranu a druhou rukou mě chytil pod krkem. A zdvihl zhruba tak metr nad zem. Pokoušel jsem se bojovat, ale moc to nešlo. Spíš vůbec. Tak jsem hmátnul do větví jabloně, že si urvu aspoň nějakej kolík, než se mi pokusí Hanukkah zlomit vaz. Osika to sice není, ale já nejsem pověrčivý a třeba bude stačit i jabloň.
Místo klacku jsem nahmátl… kuši!
Cvak!
Obě stříbrné šipky se zaráz zakously dlouhánovi do prsou. Vyvalil oči (víc než je valím obvykle já), chytil se za prsa a zvrátil se na záda. Mezitím mě taky pustil. Z metru.
Křuplo mi v kotníku.
Hanukkah ležel jak v rakvi, ústa otevřená a nehýbal se.
„Tak to funguje,“ řekl jsem zvesela. Dost zvesela na to, že jsem někdy ve tři ráno nahý v temné zahradě s podvrknutým kotníkem, zlomenými žebry a propíchlou nohou.
„Je tu někdo?“ ozvalo se ze tmy.
A s tlupou elitních žoldnéřů za prdelí.
„Sakra, to mi tak chybělo,“ syknul jsem a skočil na jabloň. Vylezl jsem výš a pak přeskočil na parapet okna v prvním patře.
A pak výš.
A ještě.

***

Lidsey (vlastně Černá Vdova, furt zapomínám) ležela tam, kam ji Hanukkah odhodil. Nebyla mrtvá, k tomu měla daleko. Od krve ale byla celá (i když dost jí bylo i mojí). Když jsem já ušetřil její život, nikdo jiný jej mařit nebude. Ne, pokud k tomu mám co říct.
Otřel jsem jí obličej a zavázal krk.
Pak jsem se oblékl.
Baron Overmark se ztratil někde v útrobách svého sídla. Mohl jsem jej sice podle stop krve najít a zabít, ale ne s dvacítkou (nejméně) elitních žoldnéřů po jeho boku.
Ale jednou se sem vrátím.
Až přijde čas.

***

„Pokousal ji upír?“ kněžka na mě vytřeštila oči.
„Jo. Je na tom snad něco divného?“
„Upíři ale přece neexistují, jsou to jen strašidla, kterými maminky straší své ratolesti.“
„Podívejte se, je zcela evidentní, že já ji nepokousal. Ale vás klidně kousnu, pokud mi neřeknete, jestli je nějaká šance na uzdravení.“
„Máme v knihách pár poznámek o vampyrismu…“
„Jenomže?“
„Jenomže, to jsou jen báchorky…“
„Báchorky nebáchorky, potřebuju vědět, co tam píšou.“

***

„Není ji pomoci,“ řekl jsem nakonec.
„Je mi to líto,“ hlesla kněžka, „můžeme však zajistit, aby se z ní nestal potenciální… upír.“
„Děkuju, ale to udělám sám,“ odpověděl jsem ledově, „nechte nás o samotě. Prosím.“
„Sakra, zrovna jsem tě začínal mít i trochu rád,“ zašeptal jsem a pohladil sinalou tvář lemovanou blonďatými vlasy.
Do mysli se mi vkrádaly nepříjemné myšlenky. Nejhorší z nich byla jakási odrhovačka, kterou s oblibou pějí bardi na západě.

Má milá jak ti je, tak jak ti je,
Jsem ten, kdo jednou tvý tělo zakryje.

Nesnáším bardy ze západu.

***

Statistika získala nový, nepříjemně ledový kabát. Když jsem započítal vroubek i za Černou Vdovu, měl jsem na kontě třistapadesát lidí. A jednoho upíra.

***

„Jsem rád, že tě zase vidím,“ ušklíbnul se Veselý Kuplíř.
„Já jsem rád, že jsi mě pozval.“
„Tak jak, máš prachy?“
„Jo.“
„No, to je ale čuch na dobrej obchod, co?“ ukázal si Kuplíř na špičku nosu.
„Jo, dobrej obchod. Akorát nemám rád, když se mnou lidi takhle manipulujou.“
Kuplíř zdvihnul obočí a zvážněl.
„Tys mě využil jako zbraň.“
„Che ché,“ zasmál se Kuplíř nervózně.

***

Třistapadesát jedna.
Plus jeden upír.


Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
  [Předchozí]
Počet zobrazených příspěvků: 1-10 / 25
Ikonka uživatele Fenqel    [pošta] NEW     12:15:45 21.06.2007
Hm, irooku, musím Tvé dílo naprosto pochválit. Čtu jej až teď, kdy jsem projížděl kandidátku na OHyZDu a musím říct, že Tvé dílo je opravdu klasa. Špička. Celou dobu jsem se při čtení bavil, postava s nerealistikými základy byla vykreslena opravdu úžasně.

Bravurní dílo.

Ikonka uživatele dihi    [pošta] NEW     11:07:15 03.03.2007
achjo, to sa musím ospravedlniť... to som fakt blbo prehliadol

Ikonka uživatele irook    [pošta] NEW     20:31:32 24.02.2007
dihi:
v té pasáži, kterou popisuješ, je zcela jednoznačně napsáno, že Černá Vdova skončila schoulená na koberci a hlavní hrdina ji kopl kolenem (té nepřibodnuté) nohy do hlavy. Řekni mi, co nej na tom nereálného, pokud pominu fakt, že hlavní hrdina není člověk.

Co se týká stylu, docela chápu, že každému to nesedne.

Ikonka uživatele dihi    [pošta] NEW     8:43:49 23.02.2007
síce s krížkom po funuse, ale nedalo mi:
Hm no... aspoň viem, že Kulhánka nemusím... ale napísané je to zrejme dobre, pretože som čítal až na koniec. Škoda, že trochu občas krivká realita - s pribodnutou nohou kop kolenom do hlavy... to musela mať chúďa menej než meter päťdesiat (o tom že bola naklonená _až tak_ sa proste nedá uvažovať). Našlo by sa toho viac, ale to je asi spôsobené tým, že ma to neuchvátilo a to si potom človek všíma blbosti. Celkom zaujímavé je, že niekedy prehltnem aj väčšie chyby

Ikonka uživatele Samantha    [pošta] NEW     17:08:36 25.01.2007
Skvělé... hodně mi to připomínalo Kulhánka, a toho mám ráda... souboje byly skutečně akční a mělo to i dobrou pointu. A některé sekvence byly prostě dokonalé (scéna s kněžkou):-) Takže dávám 5*.

Samantha

Ikonka uživatele Sidon    [pošta] NEW     23:46:08 22.01.2007
Skutocna pecka.
Ked sa tu dielo objavilo, odradilo ma svojou dlzkou, ale teraz vidim, ze to bola chyba.
Uzasne oddychove citanie, a vtipne.
par urivkov pri ktorych som "nemohol"(aj ked viac zaposobia v kontexte):
1) Z toho mrknutí jsem byl takový nějaký naměkko. I když naměkko není zrovna přesný výraz.
2) noční návštěvník byl ten mladý vrahoun z hostince U tří mrtvých vandráků...

Len tak dalej.

Ikonka uživatele Shardack    [pošta] NEW     19:40:53 13.01.2007
Výborné a čtivé dílo z pera skutečného mistra. jediné co mě tam trošku rušilo byly ty poznámky v závorkách. Sice vtipné, ale rovněž vyrušující. Jinak je to, ale opravdu výborné dílo.

Ikonka uživatele Hamster    [pošta] NEW     20:02:06 11.01.2007
Krása, miluju Kulhánka... a Měšec plný zubatých mincí je skoro jako z jeho pera... silná inspirace převedená do vynikajícího příběhu

Ikonka uživatele Shelagh    [pošta] NEW     14:37:08 10.01.2007
Akční příběhy se musí umět psát. A irook to umí. Popisy soubojů, správný hláškující tvr´dák, pointa, všechno sedí. S gustem jsem si dílko přečetla, odpočinula si a zlepšila si náladu.

Ikonka uživatele Azucuache    [pošta] NEW     19:07:39 09.01.2007
Perfektní - ostatně jako obvykle ;) Ať se podívám na obsah povídky, styl, kterým je to napsané, pravopis nebo cokoliv jiného, není absolutně nic, co bych tomu vytkla. Bez sebemenších pochyb dávám pět hvězdiček.

Azucuache

  [Předchozí]


Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
3 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.88317513465881 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách