Hřbitov

Sladké sny, chlapče Hodnocení: Vítěz soutěže Vítěz ZD

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 20

Sladké sny, chlapče

Prudký vítr se opíral do korun stromů. Utrhané listy létaly noční tmou a narážely do malé, drolící se zídky zdejšího hřbitova. Hromádka hadrů ležících u zdi se pohnula. Vstříc kulaté luně na obloze pohlédly dvě přivřené oči. Schoulená postava se unaveně zvedla. Mohutný poryv větru ji skoro porazil. Opřela se o zeď. Podle výšky se zdálo, že je to ještě dítě. Asi tak jedenáct, dvanáct let. Nejspíš chlapec. Nejspíš Christian de Lorain...

Rod de Lorain býval kdysi mocný. Jeho příslušníci po generace spravovali rozlehlá panství Felderského kraje a těšili se přízni samotného krále. Věky slávy a prosperity však skončily s První válkou pánů ze Sakadonu. Bývalá královská dynastie zanikla, trůnu se chopili uchvatitelé ze severu a začali zdejším šlechtickým rodům diktovat svou vůli. Někteří se podřídili, jiným hrdost zapříčinila vlastní pád. Páni de Lorain se nedokázali smířit s rolí otroků cizí vůle a bránili se novému králi, seč mohli. Nikdo je však v jejich snaze nepodpořil, a tak zůstali proti moci nové monarchie sami. Jejich marný odpor byl krutě potlačen, území dostali severští přistěhovalci a přeživší šlechtici museli přijmout roli psanců. Přesto se však našlo několik věrných přátel, kteří bez vědomí panovníka vzali uprchlíky pod svá křídla. Strach z vladařova hněvu ale dohnal dva zbabělé služebníky až před trůn v hlavním městě. A tak jedné temné noci rukou najatého žháře vzplály zamčené pokoje rodiny de Lorain a s nimi shořely i životy uprchlíků. Následný požár zachvátil polovinu zámku, a než se ho podařilo uhasit, zmizel vrah beze stopy. Ale ne všichni zemřeli té hrozné noci v plamenech utrpení. Nejmladší syn knížete Samuela byl toho večera zrovna v konírně a fascinovaně přihlížel, jak dva veteráni hrají kostky a vyprávějí si přitom příběhy o svých bojích s démony ze severních zemí. Zmatek a shon na nádvoří se ho netýkaly. Poplach k němu doléhal jen z dálky. Usnul na seně. Netušil, že se zrovna stává sirotkem. A tak zbyl poslední zástupce kdysi tak slavného a mocného rodu de Lorain.

Před několika dny, při svých toulkách po kraji, Christian narazil na malý hřbitov nedaleko města Sati. Zdejší lidé měli ve zvyku dávat na hroby svých blízkých místo květin vždy malou misku s ovocem. Byl už zesláblý a unavený neustálým cestováním z místa na místo, a tak mu ta pohostinnost přišla vhod. Rozhodl se tu nějaký čas zůstat. Žil v opuštěné rozpadající se chatrči po hrobníkovi.

Toho večera však přišla nečekaně silná vichřice. Surové nápory větru rozlámaly ztrouchnivělé trámy a celý domek se s dunivým lomozem zřítil k zemi. Christian se právě vracel z lesů, když se jeho příbytek sesul mezi náhrobky. Teď se chlapec, schoulený v roztrhané dece, tiskl ke hřbitovní zdi a doufal, že alespoň ta ho proti větru ochrání. Na obloze nezářila jediná hvězda, protože svit všech přebilo obrovské, sněhově bílé oko měsíce v úplňku. Ledový vítr změnil směr a začal z chlapce vyhánět životadárné teplo. Christian otevřel oči a vyčerpaně se rozhlédl po okolí. Byla už tma, ale díky měsíčnímu svitu si přece jen všiml, že nedaleko něj zeje hluboká jáma, vykopaná ve zdejší jílovité půdě. Už na ní dřív narazil, ale měl za to, že ji nedávno vyhloubili pro někoho starého nebo těžce nemocného, který si umírání na poslední chvíli rozmyslel. Ať už byla skutečná příčina jakákoliv, před promrzlým chlapcem ležela hluboká díra, kterou se nikdo nenamáhal zavalit. A do hrobu prý vítr nefouká...

Opatrně slezl až na jílovité dno a posadil se do rohu. Mrtvá zem sice studila, ale proti ledovým drápům vichřice to bylo jen drobné nepohodlí. Christian zavřel oči. Skučení větru mu nedovolovalo usnout, tak se snažil alespoň odpočívat. Přemýšlel o svém dětství, o rodičích, ale hlavně o nynějším bídném životě. On, šlechtic, kterému podle dědičného práva náleží území o rozloze tisíců mil, se v otrhané dece tiskne ke stěně prázdného hrobu. Spravedlnost už na světě asi nemá své místo.

Po chvíli ho únava přece jen přemohla a on spadl do hřejivé náruče snění.

Zdálo se mu o nějakém pokoji. V krbu hořel oheň a osvětloval zlaté mísy s jídlem na mohutném dřevěném stole. Jeho pozornost ale nejvíc upoutala veliká postel s purpurovými nebesy. Ve stínu tam ležela jakási žena. Velice krásná žena. Se sklopeným zrakem si prohlížela sklenku vína, kterou držela v ruce. Její krvavě rudé rty se však zatím skla nedotkly. Červené víno jí na tvář vrhalo proměnlivé stíny. Náhle zvedla hlavu a pohlédla přímo na něj. Její smaragdově zelené oči se prodraly až na samé dno jeho duše. V tom pohledu bylo něco nebezpečného, až dravého, ale současně mu přišel nesnesitelně svůdný a vášnivý. Nedokázal to vydržet...

Prudce se vzbudil. Nic zvláštního se však nedělo. Vichřice neztrácela na síle a praskání lámaných větví, které k němu doléhalo z okolní temnoty, to jen potvrzovalo. Přesto se už necítil tak zoufale. Možná ten sen.

Pootočil hlavu, aby si pořádně prohlédl, kam že to vlastně vlezl. Nebesa náhle roztrhl mohutný úder blesku. Bílá pěst sjela do země několik metrů před ním. Christian cítil, jak mu tlaková vlna hromu svírá tělo. Neskutečná bolest. Připadal si, jako by mu slepující záblesk roztavil mozek, rozžhavený vzduch seškvařil kůži a hrom rozdrtil orgány. Chvíli to vypadalo, že se chlapec už vůbec nezvedne.

Na bezhvězdné obloze se mezitím začaly formovat černé mraky. Houstly stále víc a po chvíli dopadla na zjizvenou tvář světa i první kapka. Studený déšť omráčenému chlapci prudce bušil do hlavy. Musí žít...

Temné mraky zakryly měsíc a jediným světlem na obloze zůstaly všudypřítomné blesky. Naštěstí se přesunuly pár mil jižněji, takže jejich ohromná síla doléhala na Christiana jen jako varování. Pootevřel oči. Drobné kapky ho surově bičovaly do tváří s bezcitnou vytrvalostí. Byl promočený a chlad se mu pomalu vkrádal do těla. Na jeho ruku dopadl proužek hřejivého žlutého světla. Podíval se, odkud vychází. Blesk uvolnil obrovské jílovité bloky země a odkryl masivní kamennou stěnu. Mezi kvádry byla drobná škvíra. Zdálo se mu, že ve světle za kamenem zahlédl nějaký pohyb. Pomalu se zvedl. Šlo to ztěžka, bolavá záda ho odmítala poslouchat a svým nohám nevládl už vůbec. Opřel se o stěnu hrobu a kulhavě se vydal směrem k desce. Z dálky jakoby zaslechl čísi smích... Jemný chichot na hranici slyšitelnosti.

Po chvíli ticha však usoudil, že se mu to nejspíš jenom zdálo. Prochladnutí ho velmi oslabilo a nebyl si jistý, jestli neblouzní. Došel až ke kamenné stěně. Naklonil hlavu ke škvíře. Za kamenným kvádrem pokračovala chodba lemovaná loučemi. Zdálo se, že se v mírném náklonu svažuje až do středu země. Na jejím konci se do tmy vnořila lidská postava. Zahlédl ji sice jen na zlomek vteřiny, ale přesto si byl jistý, že jde o ženu. Dokonce mu postavou trochu připomínala tu ze snu. V marné snaze dohlédnout dál se chlapec opřel o chladný kámen. Ozval se dunivý skřípot, deska vypadla a roztříštila se o zem. Překvapený Christian stál ještě chvíli na místě, ale hřejivý závan tepla z chodby mu vehnal novou krev do žil. Vešel do chodby.

Opatrně postupoval dopředu. Držel se stěny a neustále si očima hlídal únikovou cestu. Celá ta věc s bleskem mu přišla čím dál tím podezřelejší. Jaký tvor by jen mohl žít v hrobce pod hřbitovem? Na tom nebylo nic dobrého. Ale svět mu už tolikrát ukázal svou odvrácenou tvář, že si zocelený chlapec myslel, že stačil ochutnat ze všech pohárů hořkosti. Pustil se stěny a odvážně se ponořil do stínů na konci chodby.

Najednou na tváři ucítil chladné pohlazení jakési sametově hebké látky. Odhrnul závěs. Jeho unavené oči zalilo hřejivé světlo z plamenů v krbu. Stál v té místnosti. Sen a realita právě splynuly v jedno. Opatrně pohlédl směrem k posteli s nebesy. Byla prázdná. To zjištění ho na kratičký okamžik vyvedlo z míry.

„Posaď se, Christiane.“

Až teď si jí všiml. Seděla na židli vedle krbu. Byla k němu obrácená zády, takže její temně černé vlasy splývaly s okolními stíny. Drobná bělostná ručka mu pokynula, aby si sedl na protější židli. Něco mu říkalo, že nejlepší by bylo se obrátit a rozběhnout vstříc venkovní bouři. Ale jeho zvědavost byla silnější. Došel až k ženě a posadil se na židli. V rukou držela zlaté jehlice a pletla. Chvíli tak proti sobě mlčky seděli. Hrobové ticho narušovalo jen praskání ohně v krbu.

„Jsi nejspíš promočený, chlapče. Vezmi si ty čisté šaty, co leží na stole a ohřej se u krbu.“

Christian poslechl a oblékl se do toho, co mu připravila. Obdivně se prohlédl. Stříbrný úbor, který měl na sobě, musel dřív patřit přinejmenším princi. Ale druh střihu nepoznával. Šlechtické rody této země nosily mnohem nepohodlnější oblečení. Ba ani král neměl v šatníku tak kvalitní šaty, jaké dostal on.

Kuinatelpe. Nebo živé stříbro, chceš-li. Mnoho lidí věří, že se tento elfský materiál získává spřádáním měsíčního svitu. Pravda je ale mnohem prostší. Jde o mistrně zpracovaná lýková vlákna z posvátných stromů. Proto tento mimořádně jemný šat náleží jen královské rodině.“

Christian se zarazil. Celé to začínalo dávat smysl... Ale nechtěl dělat závěry ukvapeně.

„Promiňte paní, že jsem tak smělý, ale vy jste to dostala od krále darem?“

Její tvář se zachmuřila. Poprvé od chvíle co vešel do hrobky na něj pohlédla. V jejích smaragdových očích se zračil nezměrný smutek. Bezděčně sklopil pohled.

„Ne. Tyto šaty nejsou mé. Patřily mému synovi... Ale to už je dávno.“

Po ruměnci na tváři jí skápla slza. Sklopila hlavu a roztřesenými prsty začala znova plést. Christian si byl už jistý. Věděl koho má před sebou. Kdysi mu chůva vyprávěla starodávný příběh. Pamatoval si ho dokonale...

Před dávnými věky, když byl svět ještě mladý a lidská moudrost právě vstávala z kolébky, v těch časech vládli zdejšímu kraji elfové. Byla to doba rozkvětu umění a nádherné paláce rostly jako houby po dešti. V čele aristokracie tehdy stával král. Jmenoval se Hirelasse a o jeho modrosti a statečném srdci se dodnes pějí písně po všech krajích Felderu. Vládl v míru a dokázal to, co se nikomu jinému už nikdy nepodaří. S armádou tisíce nejvěrnějších se vydal až za Propast temna a porazil staré síly na jejich vlastní půdě. Samu královnu zla Tsake pak dal spoutat a odvézt do středu království, aby už nikdy neunikla pozornosti Felderských vládců. Tímto hrdinským činem si zajistil mír na dalších tisíc let své vlády. Ale čirá zloba se nedá jen tak uzavřít v nejhlubší kobce a zapomenout...

Nenávist se šířila zdmi hradu jako nákaza. Otrávila ovzduší a ze zatuchlých koutů vyhnala temnotu. Královský dvůr zachvacovaly hádky, boje a intriky. Jednoho dne na vstupní bránu zaklepala smrt. A Tsake jí otevřela.

Skupina mocichtivých šlechticů zavraždila krále. V extázi z úspěchu jeden dvořan vyslyšel vtíravé prosby vánku na chodbách a vydal se do sklepení osvobodit královnu Tsake. Za vidinou vlády nad samotným vesmírem jí zbavil magických pout a zlomil mocné zaklínadlo, které bránilo její moci vyrvat se kořenům země.

Toho večera se zatměla obloha a mohutná bouře ničila statky po celém Felderském kraji. Tehdy padla moc starých králů a měl začít věk temna. Ale zlá královna udělala osudnou chybu. Místo aby navždy pohřbila starodávný hrad, který tak dlouho sloužil jako sídlo dobrých králů Felderu, jmenovala ho ve své pýše centrem nového království smrti.

Po královi Hirelassovi zbyla jeho žena Annaruin a dvanáctiletý syn Turma. Čerstvé vdově osud nedal čas ani oplakat manžela a už musela čelit smrtelnému nebezpečí sama. Nenávistná Tsake pátrala po královně seč mohla. Toužila po pomstě. V podobě ohnivého démona trhala zdi hradu a volala Annaruinino jméno. Panovníkova žena však nebyla hloupá. Se svým synem se schovala do tajné skrýše v jedné místnosti s krbem. Vyřkla magická slova a nechala se pohltit plameny.

Tsake jí hledala tři dny a tři noci. Nakonec si ale musela ve vzteku přiznat, že stopu ztratila. Sedla si do místnosti s krbem a zamyšleně hleděla do plamenů. Prý přemýšlela o legiích zatracenců, kteří ovládnou svět smrtelníků. Ale pořád jí něco bránilo v soustředění. Na tom ohni se jí něco nezdálo. Občas jakoby dostával obrysy nějakých postav...

V té chvíli lest prohlédla. Vstala ze židle a promluvila na ohnivé jazyky jejich vlastní řečí. Plamenná rouška opadla a před dravou tváří královny zla se krčila Annaruin se svým synem. Tsake jí vyzvala na souboj. Pak si ale všimla vyděšeného chlapce. S ďábelským úsměvem vyslovila smrtící formuli. Turma se svalil mrtev k zemi. Annaruin ovládl smutek a zoufalství. Její beznaděj se však rychle měnila v čirou nenávist. Začal boj.

O tom, co se dělo dál, legendy mlčí. Lidé viděli jen mohutné záblesky mocných kouzel, která otřásla samými kořeny starého světa. Annaruin se od manžela leccos přiučila a dodnes elfové tvrdí, že se stala nejmocnější královnou, která kdy kráčela po povrchu země. Její síla se utkala s čistou podstatou zla v souboji, jež navždy změnil tvář světa. Roztrhlo se nebe a čarovná slova v horských ozvěnách drtila kontinenty. Toho dne zemřely staré síly a Felderský hrad se propadl sám do sebe. Z trosek povstala přízračná duše mladého kralevice, aby zvěstovala druidským mistrům, že příroda mění zákony. Oblohu zachvátil oheň a lidé viděli, jak hoří oblaka. Tehdy elfská kouzla porušila rovnováhu a zasadila světu šrám, ze kterého se už nikdy nevzpamatuje.

Co se stalo s Annaruin a Tsake, nikdo neví. Po jejich tělech a místnosti s krbem jakoby se slehla zem. Někdo říká, že je skrz jejich nenávist pohltilo peklo. Jiní si myslí, že vyhrála elfí královna a Bohové její statečnost odměnili místem na nebesích. Pár lidí je dokonce přesvědčeno, že zvítězila temná paní a dodnes tajně vládne světu.

Jisté je ale jen to, že zatímco Annaruin byla živá elfka, její protivnice Tsake měla v krvi nesmrtelnost, propůjčenou všem démonům. Přesto jí mohla královna dobra pohřbít ve vlastním těle. Ale moudří soudí, že tento osud by byl snad horší než sama smrt.

„Annaruin.“

Slovo prořízlo ticho jako rozžhavená dýka. Žena strnula. Jejich oči se opět setkali. Ale tentokrát ho ta obrovská síla, kterou viděl v jejím nitru, ani v nejmenším nepřekvapila. Mohla ho ve chvilce rozdrtit. On však svůj život svěřil pravdivosti starých legend.

„I po tolika staletích si lidé pamatují mé jméno? Zvláštní. Nebo spíš bezvýznamné. Nejtemnější je poražena a s ní do temnot padla i Annaruin. Jak zvláštně mi to jméno teď zní.“

„Takže jste nakonec Tsake přemohla! Proč ale nevyjdete na světlo, rozhlásit tuto radostnou novinu do světa? Jste legenda, má paní! Váš život je opředen tajemstvím a ani velcí učenci se nemohou dnes shodnout, jestli jste existovala, či nikoliv! Řekněte jim o největším vítězství všech věků! Řekněte to všem, jen ať slyší! Vy přinášíte novou naději, má paní.“

Smutně se na něj usmála. V jejím výrazu byla bolest a utrpení. Christianovi přišlo, jako by před ním v tu chvíli seděla jen křehká elfí dívka. Už ani v nejmenším nesálala tou obrovskou silou.

„Nemohu, chlapče. Nechala jsem se pozřít démonem a veškerá má síla jde na to, aby zůstal spát. Nemohu opustit tuto komnatu. Je to mé vězení. Až do konce všech věků tu budu já, královna Annaruin, se spícím démonem v srdci. Někdy bych si přála umřít a odsoudit tak svět pod vládu plamenných legií pekla. Zanechat vší té bolesti a osvobodit svou duši z této zlaté klece. Ale nemohu. To je prokletí našeho rodu. Závidím ti smrtelnost, lidské dítě.“

Své jehlice a klubko niti položila na krbovou římsu. Zvedla se a protáhla si záda. Naznačila Christianovi, aby šel za ní. Postavila se k masivnímu stolu se zlatými mísami. Mávnutím ruky odstranila veškeré nádoby z jeho povrchu. Chlapec ještě chvíli v němém úžasu pozoroval její bělostnou ručku. Nikdy předtím kouzla neviděl. Nedokázal si ani představit, jak jsou nádherná...

Annaruin ho gestem ruky požádala, aby stůl trochu odsunul. Christian se dotkl dřeva. Bylo ledově chladné. Zdálo se mu, jako by z něj ten leštěný dub chtěl vysát život. Zatlačil. Nic se ale nestalo. Stůl se odmítal pohnout. Opřel se do něj celou svou silou. Dřevo se začalo se skřípavým drhnutím pomalu posouvat. Už byl v obličeji celý rudý, když ho Annaruin lehkým dotykem zastavila. Pustil tedy dubovou desku a celý zadýchaný se podíval na místo pod stolem. Byla tam mělká prohlubeň a v ní... lidská kostra. Zděšeně se podíval na královnu.

„To jsou jen pozůstatky jejího těla. Démon sám o sobě tělesnou schránku nemá. Musí někoho živého nejprve ovládnout a pak ho teprve může začít využívat.“

„Ale proč mi to všechno říkáte? Nemohu být přece jediným, kdo to tajemství v sobě ponese!“

„Christiane, ty o mém vítězství povíš světu. Neřekneš ale nikomu, kde jsi mě našel. Po tvém odchodu nechám katakomby zavalit a nikdo živý už nikdy nespatří tvář padlé královny Annaruin.“

Stála tam před ním. Královna dávných věků, krásná a vznešená. A jeho žádala o pomoc.

Bože, děkuji ti, žes mi dal tu možnost!

„Dobrá, má paní. Splním vše, jak si přeješ.“

Mile se na něj usmála. Sáhla za sebe a podala mu sklenku červeného vína. Sama si vzala druhou.

„Tak tedy, na šťastný osud lidstva a smrtelnost člověka!“

„Na tebe, má královno.“

Christian se napil vína. V červeném se vyznal. Jeho otec měl rozsáhlé vinice a častokrát ho brával s sebou do sklepů. Ale tohle víno nepřipomínalo nic, co kdy v životě poznal. Bylo ostré jako břitva a pálivé jak oheň. Rozproudilo mu krev.

Annaruin vypila svůj pohár a unaveně na něj pohlédla.

„Půjdu si odpočinou, Christiane. Než se navždy uzavřu před světem, chtěla bych tě požádat ještě o jednu službu.“

„Žádej o co chceš, má paní! Dovol mi splnit ti jakékoliv přání!“

Královna si lehla na postel. Christian překvapeně zjistil, že najednou jsou nebesa nad místem, kde navždy odpočívá kostra prokleté čarodějnice. Ta kouzla mu nikdy nepřijdou na rozum...

„Polib mě!“

„To je vše, co ode mě žádáš?“

„Ano, Christiane. Chci se dotknout rtů smrtelníka. Pro vás jsem ztratila vše, co jsem kdy milovala. Vaši budoucnost jsem vykoupila svou duší. Chci vás poprvé a naposledy poznat.“

„Jak si přeješ, Annaruin.“

Přistoupil k posteli a rozhrnul nebesa. Před ním ležela elfí královna. Měla zavřené oči. Z jejího obličeje sálal nadpozemský půvab. Na chvíli dostal strach, že svým polibkem tu dokonalost poškodí. Ale nemohl odolat. Sehnul se k ní. Ještě naposledy vdechl vůni její tváře. Zavřel oči. Políbil ji...

Náhle otevřel oči. Dělo se něco divného. Místo hebkých rtů jakoby se dotkl jen suchého papíru. Navíc ho hrozně pálily rty. Pohlédl na místo pod sebou. Zděšeně vyskočil.

Po posteli nebyly ani památky. Seděl skloněný nad kamenným sarkofágem. Masivní kamenné víko bylo odklopené. Jediná věc, která zůstala na svém místě, byl krb. Jinak se celá místnost změnila k nepoznání. Na kamenných stěnách byly cákance dávno zaschlé krve. V rozích visely obrovské chuchvalce pavučin a plesnivých hadrů, které možná kdysi mohly být záclonami. Promočené oblečení mu ledově svíralo kůži. S hrůzou v očích si otřel ústa. Sytě rudá barva mu zašpinila ruku. Koukl se, co to vlastně drží v druhé ruce. Sklenici na víno, potřísněnou krví. A rozbitou. Nebylo pochyb, že právě jí si rozřezal rty. Vyděšeně se podíval do sarkofágu.

V jámě ležela seschlá mrtvola člověka. Musela tu být už stovky let, protože smrt mezitím stačila proměnit její kůži v cáry papíru a kdysi půvabnou tvář změnila k nepoznání. Kosti, zlehka potažené černým plátnem dávno shnilých svalů, ležely v sarkofágu s jakousi obřadní důstojností. Na hnědé lebce, pokryté zbytky kůže, ještě držel pramen křehkých černých vlasů. Christiana ale nejvíc děsila její rozšklebená ústa. Mezi obnaženými zuby stékala do temných hlubin lebky stružka temně rudé tekutiny.

Krev. Moje krev...

Smrtelně bledý chlapec začal trhaně couvat. Šlápl na něco oválného. Ozvalo se suché křupnutí a jemu podklouzly nohy.

To není pravda...

Spadl na zem. Otřesem se mu zatmělo před očima. Cítil hnilobu. A smrt.

Nesmí být!

Všude kolem. Slyšel vlastní přerývaný dech, jako zvon na cestu poslední.

Já přece nemůžu... To ne!

Chlad kamene pod sebou. Tmu a zatuchlý vzduch plný prachu. A smrt.

Krev. Zůstaň spát!

S vypětím všech sil otevřel oči. Před ním ležela lebka.

Proč?! Má paní.

Zaslechl tichý vzdech. Pohlédl k sarkofágu. Nic se nedělo. Uklidnilo ho to. V tom další vzdech. A smrt.

Spi! TAK SPI PŘECE!!!

Tlukot vlastního srdce. Sípavý nádech. Praskání suchého papíru. Slovo.

Já. Osud?!

„Tsakhé!“

Smrt...

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Zajímavé, jen jsem nepobrala ten konec, nejak mi uniklo kdo je kdo...


 Uživatel úrovně 5

Musím se přiznat, že ze začátku mě povídka nudila - už zase další sirotek, který má určitě před sebou napřed samé strázně a pak zachrání svět a stane se hrdinou... A pak mě dílko začalo překvapovat - zaujala mě legenda (kde jsem se pousmála pro mne poněkud naivnímu schování se do krbu - ale legendy už takové bývají, míchají velkolepost s prvky absurdními) a konečně závěr, který bych podle úvodu opravdu nečekala...

Sem tam je nějaké to stylistické zaškobrtnutí (např. neobratné "veškerá má síla jde na to, aby zůstal spát"), ale není to nic tragického, takže s klidem dám plný počet.


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autora.

Pro změnu bude můj komentář krátký; zde totiž prakticky není co vytýkat.

Neobjevila jsem žádné gramatické či výraznější stylistické chyby.
Povídka má originální zápletku a je bravurně řemeslně zpracovaná.
Autor vynikajícím způsobem graduje napětí.
Překvapivé vyústění.
Začátek, který popisuje "odkud se tam ten kluk vzal" působí přirozeným, nenásilným a navíc velmi reálným dojmem.

Máš to za 5*.

Hodně štěstí do další tvorby
--Sol


 Uživatel úrovně 0

Moc se mi to líbilo,-1 hvězdička dolů proto že jsem moc nepochopila konec,jinak mi to připadá jako velmi kvalitní příběh


 Uživatel úrovně 0

Chtěl bych jen upozornit, že nejprve píši svůj názor, než čtu diskuzi, takže mě omluvte, pokud by se některé názory, jež vyřknu, už zde vyskytovaly.
Takže, Deephe, v celkovém souhrnu, to není špatná povídka, právě naopak. Co jsem měl možnost číst z tvého repertoáru, držíš se svého stylu, který již dnes dosahuje kvalit vybroušeného diamantu. Ale bohužel, někdy perfektní styl může zlomit vaz, a to se ti stalo u této povídky osudným. Zejména ze začátku, kde se objevuje mnoho žánrových klišé a opakovaných popisků, které jen brzdí děj. Kdyžbych to musel říct tvrdě, tak nudí. V následných chvílích se to zlepšuje až do perfektního závěru, z něhož přímo číší děs a napětí. A samozřejmě závěrečná pointa, která je vyvedená, neboť je dobře vykonstruovaná v nenápadných stopách, i když to při prvním přečtení není zřejmé ;). Toť k rámcovému příběhu. Samotná historie Tsakhé a Annaruin je velmi vyvedená. Velkou vahou na tom spočívá fakt, že je detailně a smysluplně sepsaná a dokáže diváka zaujmout. Zamrzí pak ale, že se v rámcovém příběhu zabýváš pouze poslední částí. Potenciál tebou vymyšlené historii apeluje na celou plejádu dalších povídek. I samotná tato povídka by mohla být mnohem rozsáhlejší, už jen díky tomu, jak bohatou minulostí a zkušenostmi si vybavil hlavní aktéry. Bohužel, postavy si stvořil a pouze zneužil.

Děkuji za pozornost,
vše vidící Crawler

P.S. hodnocení: čtyři hvězdičky, ale pokulhávají ;)


 Uživatel úrovně 3

Milý pane Deephe, něco odpovím“ ( :-D )

Co se týče tvého vidění povíkdy, myslím, že je celkem dobře vysvětleno a spadá do části vcelku pravděpodobné. Ale… Tak se nemusí zdáti všem, proto cítím potřebu celou povídku rozpasážovat a ohodnotit (stejně, jako jsi to udělal ty). První odstavce jsou nudného popisu. Nevidím zde hororové prvky, které někdo popisoval (myslím naprostý úvod). Nalézám zde pouze nudu v podstatě popisu, kde se autor snaží co nejdříve ukázat, jak děj vypadá. Tady bych hodnotil jedničkou. Zlom přijde v sedmém odstavci, kde se chlapec dostává do snu. Zde se konečně trochu začíná něco dít a nuda pomalu vyprchává – úvody jsou v delší, příběhových povídkách snad skoro nutností, ale někdy nejsou nudné (například u Zelazneho), zde je úvod velikým negativem. Právě protože se autor až moc horlivě snaží uvést do děje.
…Zlom je až v sedmém odstavci, kde se chlapec dostává do snu. Tahle část je předmluvou k promyšlenosti příběhu, jak se později dá vydedukovat. Děj pak pokračuje vcelku napínavým tempem až k vzpomínce na příběh. Tahle část je celkem nadprůměrná a zajímavá. Nikoli však dokonalá. Dal bych průměrně trojku.
Ta část kurzívou (bacha na ni, redaktor živá mrtvola by ti povídku nevzal, právě díky ní) – o válce zla a dobra. O válce dvou žen. O tom, jak beznaděj lásky bojuje proti čirému zlu. Právě díky této skryté informaci hodnotím ta čtyrku. Ale jinak vcelku vzato, napsané je to lehce naprůměrně.
Dokonalá část se objevuje až na konec. Jak Deephák říká – kecací část. Tady je popis prolíván myšlenkami (to mám strašně rád). A ke všemu je to uděláno naprosto výborně. Vždycky zakončení řádku… nemohl bych jinak než za osmičku.
Celkově, s dozvukem konce to vidím na pětku, kterou jsem dal. I když nezapomenu na lehce odličný vkus s autorem. Je to rubrikové, je to vyvrcholené. Je to fajn

Vidím, že jsem možná napsal lepší kritiku, než prvotně : -)


Deeph (2) –
To, proč jsem ti dal pětku jsem vysvětlil výše. V prvotní kritice jsem se špatně vyjádřil k našemu rozdílnému vkusu.
Jinak si nemyslím, že bylo potřeba prozrazovat, co se stalo takhle přímo. Kdo to pochopil, užíval si to – jako já. Kdo to nepochopil, nechť nechápe. Máš docela dobré pointy. Četl jsem všechny tvé práce, co jsem číst mohl – tedy dvě ( :-) ) a musím říct, že především ta první bylo až novelová. Jednou mi Lišaj napsal – když jsme se o tobě trošku zmínil – „Deeph to sakramentsky v ruce“. Ale neříkej mu, že jsem ti to napsal. : -)


 Uživatel úrovně 0

A teď je řada na mě.

Jsem autor povídky, takže své vlastní dílo hodnotím z jiného úhlu. Byl jsem přítomen jeho zrození, dal jsem mu část sebe samého a byl jsem to zase já, kdo ho přivedl před přísnou tvář irookovu a následně zraky vás ostatních. Tuto povídku jsem četl nesčetněkrát. Vidím v ní sílu všech dojmů a emocí, které daly vzniknout každé větě, slovu, ba i poslednímu písmenu. Je nesmírně obtížné vidět pouze to, co je napsané. Nicméně se o to pokusím…

Moc se mi nelíbí začátek. Přijde mi lehce křečovitý a roztěkaný. Autor se mermomocí snaží vytvořit atmosféru hned na úvodu a přitom zapomíná na tempo čtenáře. Svou horlivostí dokonce proces vcítění se do děje prodlužuje.
Zlom přináší legenda o Tsaké a Annaruin. Je zde akční děj nesoucí se v lehkém oparu mytologie a vznikající atmosféru perfektně podtrhují ohromující popisy s monumentálním završením. Tato část povídky je jednoznačně jedna ze dvou nejlepších pasáží a bez diskuse u mě apeluje na 5*. Bohužel, hned po ohromujícím zakončení se děj náhle zčistajasna utne a čtenář, rozvášněný doznívajícími představami o „Souboji věků, který navždy změnil tvář světa“ spadne do té kecací části. Tady sice také přichází atmosféra, ale je úplně jiného druhu, než ta původní.
Vytvořit to správné prostředí je umění a autor ho bezpochyby ovládá. Bohužel jeho ruka už byla méně šťastná při volbě kompozice příběhu. Ze začátku je atmosféra pochmurná a zoufalství se jí prolíná jako mlha ztichlým hřbitovem. Nádech veskrze hororový. Poté navazuje akční část s ohromujícím popisem a čtenáře vyšponuje až do té nejvyšší možné míry. Pak náhle vše padá a jedeme od začátku. Je spoustu lidí, kteří ten pád z útesu nepřežijí a zbytek povídky se jim tím pádem celý znechutí. Kdo vydrží, ten sleduje, jak napětí postupně narůstá. Vrcholí těsně před koncem a mistrným závěrem čtenáře naprosto ovládne. Toto je druhá pasáž, která by nemohla poznat méně než pět hvězdiček.
Budeme ale spravedliví a vezmeme v potaz i dvě slabší části povídky. Obě tak lehce nadprůměrné, takže za 3*. Výsledný průměr je 4*.

Pokud bych mohl hodnotit, dal bych své povídce 4*. Nesmírně mě těší, že podle dosavadního průměru jsem ji lehce podcenil. Není hřejivějšího pocitu, než úspěch u čtenářů. To vědomí, že lidé těch pár minut strávených nad mou prací hodnotí takto pozitivně, je nádherné…



Původně jsem nechtěl reagovat na kritiku vůbec. Ale vlastně, proč ne. Když už jste dali ten čas a sílu k napsání několika řádků či odstavců, dám ho i já.

Irook:
Stylistika je jedna z nejspornějších částí. Po napsání první verze jsem byl nucen spoustu skvělých a perfektních věcí vypustit, protože při druhém přečtení už tak skvělé a perfektní nebyly. Dnes bych asi také něco málo napsal jinak. Ale jsme jenom lidi a to nám dává právo občas chybovat ;)
Punc ta povídka rozhodně má. Ale jde o to, kolik ho zůstalo v mé hlavě.
Připomínky si beru k srdci a za shovívavost a přání úspěchů uctivě děkuji :)

Adso:
Snažil jsem se o kompromis mezi „popis“ vs. „atmosféra“. Nechtěl jsem se příliš věnovat věku a událostem před příchodem na hřbitov, protože mi přišly pro hlavní příběh nepodstatné. Ale možná jsem to vyvážení nevystihl tak úplně přesně…
Oddaluju konec? No, ten závěr si to snad zaslouží :)

Pioma:
No jo… S elfy je kříž. Klišé vládne světem.
Hřbitov. Místo přímo stvořené pro příběhy tohoto ražení. Mockrát děkuji za tak kladné ocenění a jako výraz mého vděku ti nastíním něco z myšlenky, která mě vedla po klávesnici.



Následující odstavec je jen pro ty, kteří četli povídku, nebo ji číst chtějí.


Při souboji Tsaké a Annaruin elfka zvítězila. Podařilo se jí porazit démona a na čas ho uspat. Sama byla smrtelně zraněná, a tak tělo jen uzamkla do sarkofágu. S posledním vydechnutím pronesla mocnou kletbu. Duše temné královny se po nějaké době probudila a zjistila, že kouzlo vykoupené životem elfky je silnější, než ona. Přesto dokázal proklouznout ven její stín. V temnotě své kobky pak několik staletí čekal na dostatečně slabého a zoufalého člověka. Jednoho dne se naskytla příležitost. Iluze ovládla nevinnou duši chlapce a s její pomocí zlomila dávné prokletí…




Pozorný čtenář toto pochopitelně mohl odvodit sám a to hned z několika skutečností. Ale ty už tady prozrazovat nebudu :)

Salmar:
U tebe mě nesmírně těší už jen fakt, že jsi vůbec něco napsal :))
První tři odstavce na jedna? Já teda spíš na dvě…
Rozdílný vkus asi máme. Ale ty jako čtenář nemusíš chápat autora. On to psal pro tebe, ne ty pro něj. On se musí snažit pochopit tebe. A pokud se mu to nepovede, nevidím nejmenší důvod, proč mu ty dvě* nedat.
Vědomí, že mě někdo ohodnotil vysoko ze soucitu je skoro horší, než kdyby mi ty dvě dal…
Snad tě k tvému rozhodnutí vedlo něco jiného.

Krtecek:
Máš pravdu. Já jsem tam tu palici prostě nedokázal postavit. Někoho rána bolí…

Tony-Z:
Vidíš, já zase otevřené konce zbožňuju… Máloco dá fantazii čtenáře takový prostor k rozletu, jako rázné utnutí v nejlepším.
Představ si povídku, jako dálnici. Nejdřív jedeš pomalu a jak jsou okolní vesnice řidší, přidáváš. Pak najednou kopec. Vede až do nebes. Ne, počkat, je to most. Monumentální konstrukce ze zlata a platiny. Místo asfaltu přechází povrch vozovky v hladký obsidián. Nikdo kolem. Jen ty a neuvěřitelná rychlost. Blížíš se k cíli. Konci. Vrcholu!

A teď si představ, že most najednou z ničeho nic končí. Posledních pár metrů a pak nic. Prázdno. Vítr kolem. Záblesk vědomí. Vidíš, že dole je hlubina a útesy ostré, jako břitva. Budeš žít už jen pár vteřin, ale ty budou nejsilnějším okamžikem celého tvého života. Co na tom, že posledním…
Nebo můžeš přejet most a postupně zpomalovat. Zabrzdíš až ve městě a vystoupíš z auta. Dojdeš si koupit zmrzlinu. Chceš zchladit žár a vzrušení z jízdy. Najednou ale zjistíš, že už není co chladit…

Findred z Celenu:
Já spíš myslel, že podobnými příběhy znalce zdejšího hřbitova spíš omrzím. Nicméně děkuji za ohodnocení :)

A nakonec

Deeph:
Začátek… no, vzniklo víc verzí a tato část povídky byla asi nejčastěji opravovaná. Je absurdní, že když se člověk snaží napsat něco dokonalého, většinou z toho udělá nejhorší část celku. Ale svůj účel tento úvod splnil a mnozí píší, že jim dokonce pomohl vcítit se do příběhu.
No jo… na legendě jsem se vyžil. Ale třeba tahle část je příkladem, kdy jsem sám sobě zavinil přílišným sebevědomým pád. Není těžké napsat příběh tak, aby čtenáře zaujal a vyšponoval ho na tu nejvyšší mez. Pokud člověk ví jak.
Stejné tendence jsou vidět v Bestiáři u mnoha vesměs málo hvězdičkových příspěvků. Co největší a nejsilnější. To je motto mnoha. Bohužel i já jsem se jím zde nechal strhnout.

Není těžké zaujmout popisem souboje obrů a stohlavých draků. Zato je pravým uměním docílit téhož na květině a motýlovi…

Já jsem šel za nej-. Pak ale logicky musela přijít chvíle, kdy už nebylo, co silnějšího nabídnout…

S pozdravem

Deeph


 Uživatel úrovně 0

Salmar

Opatrně, chlapče, hlavně opatrně. Tony-Z jenom napsal svůj subjektivní postoj, kterým zohlednil své subjektivní hlasování. To mu nemůžeš upřít. Pokud tě nějaká kniha neosloví (proto, že třeba nepochopíš její závěr, pointu nebo i děj samotný), taky nakonec řekneš, že se ti to vlastně zas_až_tak nelíbilo. Je to normální, žádný autor nemůže napsat dílo, které by se zamlouvalo každému.

Nakonec:
v žádném případě není chyba autora v tom, že jej (jeho dílo) čtenář nepochopí. Ale zároveň to není ani chyba čtenáře, takže je zbytečné někoho osočovat a doporučovat mu, ať si dílo (konec) přečte znovu.

i.


 Uživatel úrovně 3

Tony-Z

- "Pokud něco nechápu, je to tedy špatně a velice průměrné" - i tímto se někdo říd, zvláštní.

# Doporučuji přečíst koncepci rubriky - smrt jakákoli a čehokoli. Tedy nemusí zemřít ani postava, jak píšeš, ale například láska. V podstatě dílo do hřbitova by bylo i takové, kdyby všichni a všechno nesmrtelně žilo - to by znamenalo, že zemřela Smrt (tedy taky zajímavý námět).

# Jaký je zde otevřený konec pro boha? Co je to za výtku? Nejdříve píšeš, že nemáš rád otevřené konce a pak, že jsi rád, když celou věc pochopíš. Z toho plyne, že máš rád autory, kteří neumí zakomponovat složitější body do složitějších věcí a jenom se o to snaží.
Konkrétně zde je konec (závěr, chceš-li), na vysoké úrovni. Pokud jsi ho nepochopil, přečti si ho znova. Mimoto pravděpodobně není tak zavřený, jak si myslíš.

# Za to, že jsi totálně nepochopil, co se na konci stalo nemůže autor, ale ty sám (v tomto případě, jsou i případy opačné)


That's me. Evil Salmar. Salmar like destroys bad write-up.


 Uživatel úrovně 0

irook:
Vím že temřít nemusí postava, proto jsem záměrně použil slovo osoba.
Navíc hodnocení je subjektivní a můj subjektivní dojem mi zkrátka říká, že PŘÍLIŠ otevřené konce nejsou zrovna nejlepší. Umístění v hřbitově tomuto dílu samozřejmě neupírám, pokud bych je měl zařadit, poslal bych je sem.

No vidíš tady je ta smrt skrytá tak rafinovaně, že jsem ji vlastně ani pořádně nenašel. Nežádám si brutální popis létajících střev ale chci vědět, jak to vlastne dopadlo...

Můj názor-nic víc...