Hřbitov

Bledý osud černého muže Hodnocení: Vítěz soutěže Vítěz ZD

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 43

Autor a redakce upozorňují čtenáře, že příspěvek není vhodný pro osoby mladší patnácti let a osoby citlivé!!!

BLEDÝ OSUD ČERNÉHO MUŽE

Tma.

Déšť.

Záblesk čepele.

Krev.

Proč?

***

„Počkej, nikam nechoď,“ žadonila a zdvihla se na posteli tak, že jí pokrývka sklouzla až na břicho. Nezajímalo mě to.

„To se prostě stává… třeba i králům.“ Její hlas byl zvláštně zastřený, a ano, velmi krásný.

„Drž hubu,“ odsekl jsem a hrábnul rukou do tmy, „co ty o tom můžeš vědět?!“

Ihned jsem si uvědomil, že noční ženka o tom bude vědět hodně, jistě víc, než kdokoliv jiný.

„Zatraceně… ty to vůbec nechápeš,“ cosi jsem v temnotě před sebou nahmátl, ale nebyla to věc, kterou jsem hledal.

Neodpověděla.

„Zatraceně!“ zařval jsem, „kde mám tu zasranou druhou botu?!“

„Ty chceš vážně odejít?“ zeptala se s obavami v hlase – s obavami, že přijde o své peníze.

„Jo… neboj, prachy ti nechám. Nezáleží mi na nich.“

„Tak jsem to -“

„Jo, já vím,“ skočil jsem jí do řeči. Konečně jsem našel botu, obul se a zvedl se k odchodu.

„Kdyby sis to přece jen rozmyslel, budu tady až do rána.“

Poslední dvě slova jsem zaslechl tlumeně přes zavřené dveře. Rychle jsem zamířil k balkónu. Hned, jak mě ovanul studený vítr, se mi ulevilo. Alespoň trochu. Ovšem na pořádnou úlevu to chtělo něco jiného.

Přehoupl jsem se přes zábradlí a skočil do ulice. Dolů to sice bylo něco přes pět metrů, ale já tohle dělal odmalička a nebyl to pro mě problém ani v mokru, kdy se dláždění měnilo v klouzavou past.

Vydal jsem se již známou cestou k maličkému náměstí se zahradou a šedým domem druhého obchodního poradce místního velkovévody. Tento měsíc jsem tudy šel už podruhé.

Během chůze jsem přemýšlel. Proč se mnou ta šlapka šla? Patřila k nejbohatším nočním ženkám ve městě, jistě spala i se zástupcem velkovévody a mohla si vybírat, ke komu, a jestli vůbec, ulehne večer na lože. Proč by si vybírala muže bez minulosti, o kterém nic neví, a který je navíc značně ošklivý, když mohla mít bohatého kupce z cechu Bílé Roucho nebo třeba nechvalně proslulého nezávislého obchodníka Ledarda? Třeba proto, že ji to nudí, že chtěla zažít vzrušení z neznámého – ano, to je vcelku logické. Vždy jsem si dokázal odpovědět sám. Skoro na všechno.

Ze zamyšlení mě přivedla zpět na ulici špinavá čtyřprstá ruka držící můj levý rukáv koženého kabátu.

„…zbytečnej měďáček… jenom jeden…“, zasípal přede mnou bezzubý obličej starce, jemuž ruka patřila.

Okamžitě jsem se vzpamatoval.

„Zmizni, odporná lůzo!“

Dědek nezareagoval tak, jak měl a ještě vteřinku po tom jeho pracka svírala můj kabát.

„Ty jeden zavšivenej humusáku!“ chytil jsem dědka za halenu po krkem, a protože nevážil víc než padesát kilo, mrštil jsem s ním do hromady odpadků, která sloužila jako domov dalším čtyřem jemu podobných.

Když jsem došel o čtvrt hodiny později na náměstíčko, vstoupil jsem do zahrady a zpod vzrostlé vrby u jezírka pozoroval okolí. Teprve po půl hodině jsem si byl jistý, že mě nikdo nesledoval, a tak jsem zaklepal u bočního vchodu šedého domu.

***

Druhý obchodní poradce Karias byl ještě vzhůru, protože mi přišel otevřít ne v noční košili, ale v pracovním oděvu. V jeho postarší tváři se zračilo překvapení, nicméně zachoval chladnou mysl a bez okolků mě pustil dovnitř.

„Neměl bys tady být,“ pravil po chvíli polohlasem, „říkal jsem ti, že až budu něco mít, pošlu pro tebe. Teď nic nemám a už jenom tím, žes přišel, oba riskujeme naše životy.“

„Potřebuju peníze.“

„Peníze? Kdo dokáže utratit půl tisíce zlatých za dva týdny v hospodách a nevěstincích?“ V jeho zelených očích se zračilo pohrdání, věděl jsem, že už nějakou dobu si o mně myslí, že jsem úplná troska.

„Do toho ti vůbec nic není!“ štěknul jsem hlasitě. Pak jsem si uvědomil diskrétnost naší situace a zase se zklidnil.

„Podívej, já vím, že nezaměstnáváš jenom mě. Dej mi práci,“ zkusil jsem to znovu.

Karias přihmouřil oči a podíval se na můj zjizvený obličej se zájmem.

„Řekni mi, co v tom je,“ řekl tiše, „peníze to určitě nejsou. Tebe to prostě baví.“

Během mrknutí jsem vytasil od pasu dlouhý nůž a opřel jeho hrot o Kariasovo hrdlo. Kapička krve se objevila snad ještě dřív než se čepel skutečně dotkla kůže. Svým dvěma zbraním se věnuji opravdu důkladně.

„Máš pravdu, baví mě to,“ zahrál jsem na něj drsňáka, „a teď se zeptám já. Ty se mnou nechceš spolupracovat, protože si myslíš, že na sebe příliš upozorňuju. Je to tak?“

„Ano.“

Pusu měl plnou slin, protože se bál i polknout, aby si pohybem ohryzku nepořezal krk. Když už mu sliny tekly pravým koutkem, pustil jsem ho. Karias ustoupil o dva kroky a namáhavě vydechl. Rukou si instinktivně mnul ohryzek.

„Dobře,“ řekl nakonec, „můžu ti dát práci, ale musíš mi něco slíbit.“

„A ty mi budeš věřit?“ překvapeně jsem hvízdnul.

„Slib mi, že tentokrát to uděláš rychle, čistě a pokud možno bez zbytečného rozruchu.“

Přikývl jsem.

„Fajn. Takže – jedná se o osobu jménem Rivvin,“ řekl Karias a nadechl se k pokračování.

„To jméno jsem neslyšel,“ vpadl jsem do toho, „co je to za chlapa?“

„Kdybys mě nechal domluvit, zjistil bys, že se nejedná o chlapa, ale ženskou.“

„Ženská?“ v mém hlase bylo zřetelně slyšet překvapení. Že to překvapení bylo příjemné, to už jsem věděl jenom já.

„Ano, ale nenech se zmást,“ pokračoval Karias, „je to žoldnéřka s tím nejtvrdším výcvikem. A je vysoce nebezpečná. Když jí před dvěma lety kníže Raskan nezplatil za práci, bez okolků pobila jeho osobní gardu a kníže sám měl štěstí, že vyvázl jen s lehkým zraněním. Pak někam zmizela a celé dva roky o ní nikdo nevěděl. Až nyní se prý objevila ve městě – vydává se za stopařku a nechává si říkat Risa. Prý přišla doplatit svůj dluh. Kníže ovšem nelenil a jakmile se zprávu dozvěděl, ihned nabídl odměnu devětset zlatých. Šest stovek pro tebe, tři pro mě.“

Kývnul jsem hlavou na znamení souhlasu a přemýšlel.

„Původně jsem ji chtěl nechat na doporučení Runového pána Gaarovi. S těmito lidmi není legrace a kdyby něco nevyšlo, Gaar je v boji tváří tvář lepší než ty.“

„Cha – stejně jako já víš, že je to holý nesmysl. Ve městě není lepšího muže na ostří čepelí než jsem já.“

Karias pozdvihl šedivé obočí.

„Až vyřídím tady tu záležitost s žoldnéřkou, asi ukážu Gaarovi i těm Runovým zlodějíčkům, že jejich vychloubání je trošku neopodstatněné.“

„Doufám, že mě z toho vynecháš,“ utrousil Karias suše.

„Ale jenom proto, žes to nakonec svěřil mně. Ještě něco bych měl vědět?“ zeptal jsem se na oko nepřítomně a konečně zasunul nůž tam, kam patří.

„Nic, co by sis nedokázal zjistit sám.“

***

K dílně koželuha to sice bylo něco přes dvacet minut, ale mně vůbec nevadilo, že si takhle zacházím. Tentokrát jsem zvolil knírek a mastnou černou paruku.

„Dobrý den,“ uvítal mě mladý hubený tovaryš, „mistr tu momentálně není. Čímpak posloužím?“

„Dobrej, potřeboval bych čtvrtku agresivního bělidla na kosti,“ řekl jsem a přitom mávnul rukou před nosem, jakože mi to tam opravdu nevoní, „už jsem to sháněl všude, ale marně. Tak snad odtud nepůjdu s prázdnou.“

Tovaryš kývnul, že rozumí a vydal se k jedné zamčené skříni.

„Můj bratr přinesl z lesa nádhernou trofej,“ pokračoval jsem nenuceně, „jelena – no a hlavu bychom potřebovali vyvařit, ať to trochu vypadá.“

Mezitím se tovaryš vrátil i s naplněným flakonem.

„Přidat desetinásobek vody a pak aspoň čtyři hodiny vařit. Líp tak šest.“

Přikývnul jsem a nabízený flakon schoval do vaku.

„Budou to čtyři stříbrný.“

***

Žoldnéřka Rivvin nebyla pohledná žena. Čekal jsem to, to ano, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Zjizvený obličej, kterému dominovaly vystouplé lícní kosti a mužská hranatá brada, polodlouhé mastné vlasy připomínající vlhkou slámu, široká ramena, mozolnaté a svalnaté ruce a nohy zkřivené do písmene O – takového člověka snad nebude ani škoda.

Že toho má už dost v životě za sebou, jsem poznal po prvních deseti minutách. Z pohybu a vystupování člověk pozná téměř vše – tedy vše, co potřebuje. V okolí byla skutečně známa jako stopařka Risa, proto se nijak nemusela na veřejnosti tajit s nošením širokého meče s ohmatanou rukojetí. Vsadil bych se, že jej neodkládá ani při spánku, ba dokonce ani když v posteli není sama.

Druhého dne jsem zjistil, že do její výbavy patří i velmi slušná kroužková košile – ráno se v ní vrátila odněkud z venku. Pryč z města byla asi tři hodiny, ale kde byla, to jsem nevěděl. A popravdě řečeno, ani mě to nezajímalo. Co však bylo důležité, hostinec opouštěla před pátou hodinou ráno za tmy.

Třetího dne byla na své předúsvitové cestě znovu, a tak jsem se rozhodl, že si na ni počkám následující den ve stáji. Odpoledne jsem strávil čištěním a olejováním čepelí, a pak vydatným spánkem.

***

Když jsem se probudil v noci někdy po dvanácté hodině, zmocnilo se mě vzrušení. Až dosud jsem byl přesvědčen, že Rivvin zabiju bez okolků, rychle a čistě. A už je to tady zase – teď jsem věděl, že ji hned nezabiju, že to zase udělám jako posledně.

Zatraceně. Možná vážně nejsem v pořádku. Možná má Karias pravdu. Možná mě to skutečně baví dělat ošklivě.

Potlačil jsem vzrušení a disciplinovaně si připnul všechnu dopředu nachystanou výstroj a výzbroj. S oběma noži u pasu mě opět ovládla touha.

***

Bylo něco kolem půl páté ráno, když jsem z bezpečné vzdálenosti uviděl Rivvin, jak s nachystaným koněm opouští hostinec. Vyvedla jej na ulici, nasedla a odjela směrem k severní bráně.

Nyní jsem měl asi tři hodiny na obhlídku celé stáje a přípravy vůbec. Nakonec připadly v úvahu jen dvě možnosti: buď se schovat ve stínu mezi dveřmi a zaútočit hned, jak vejde, nebo zůstat v prázdém kotci vedle jejího. Vzhledem k faktu, že zpět povede svého koně, jsem vybral prázdný kotec.

***

Vyhřebelcování koně jí trvalo téměř dvacet minut – mrcha jedna poctivá, skoro jsem se začal bát, že to nestihnu před úsvitem. Naštěstí už byl však pozdní podzim, takže slunce vycházelo až kolem osmé.

Konečně jsem se dočkal. Naposledy polaskala svého koně a vyšla z kotce. Cítil jsem, jak mi krev buší ve spáncích, vzrušení narůstá. Už velmi, velmi brzy.

V rukou jsem měl nachystané čepele – v pravé dýku, v levé dlouhý nůž. Udělal jsem dva kroky – pokaždé jsem došlápl do míst, která jsem si předem upravil, abych nestoupl na zbytečné stéblo slámy či malý klacík. Vše precizní jako vždy.

Žoldnéřka ale nebyla obyčejný člověk – byla bojovník, a bojovníci mají něco jako šestý smysl, kterým dokáží odhalit jakékoliv bezprostřední nebezpečí.

Zabodl jsem svou dýku pod pravou lopatku až po rukojeť, Rivvin se ve stejném okamžiku otočila kolem své osy, jakoby ani nezaregistrovala zranění. Rovnou z pohybu mi vyťala drsný políček hřbetem ruky takovou silou, že jsem skončil na zádech. V mžiku měla vytasený meč a já na kratičkou chvilku myslel, že umřu. Stačilo přikročit a přibodnout mě k zemi.

Rivvin udělala krok a podlomila se jí kolena. Byla nucena se nadechnout a nešlo to – ozvalo se tiché zachrčení, žoldnéřka se s vypětím všech sil opřela o meč a postavila se. Obdivuhodná houževnatost.

Mezitím jsem se sebral ze země, dlouhý nůž připravený v pravé ruce.

„Ty bastarde, já tě-,“chtěla zoufale něco říct, ale plíce se jí plnily krví a tak se ozvalo jen tiché zabublání.

Mávla rezignovaně mečem, pak se zase snažila získat zpět ztracenou rovnováhu. Krev se jí hrnula z úst a stékala po bradě. Já byl téměř na vrcholu blaha – bylo to lepší, než s děvkou v posteli.

„Jaké to je, když chceš, ale nemůžeš, co?“ procedil jsem skrze zuby ohavnou otázku.

Neodpověděla, místo toho se pokusila znovu zaútočit. Tentokrát se neudržela na nohou, ale jako zázrakem se ještě jednou dokázala vzchopit. Počkal jsem, až se napřímí, pak jsem přikročil a bodl ji dlouhým nožem do slabin. Zachroptěla a opřela mi hlavu o rameno. Trhnul jsem čepelí vzhůru a rozpáral ji jako králíka – současně jsem do ní kopnul, aby se mi všechny ty vnitřnosti nevysypaly na nohy. Dopadla na zem jako pytel s obilím, koně zavětřili čerstvou krev a začali poděšeně frkat.

Přišel jsem blíž a díval se na rozseknuté tělo, na zkrvavený obličej plný tmavých chuchvalců a slz, na bublinky vycházející mezerou mezi rty. Ještě žila. Ještě nebylo po všem – musel jsem to skončit s ní a také sám se sebou.

Přerývaně jsem dýchal, když jsem z vaku vytahoval agresivní bělidlo na kosti. V malé míře a hodně zředěný se používá na čištění ran, koncentrát likviduje tkáň stejně jako kyselina, kosti zbaví zašlosti a vetkne jim sněhově bílou barvu.

Odzátkoval jsem flakon a pomalu, beze spěchu, jej vlil do otevřeného Rivvinina břicha. Ozval se syčivý zvuk, z rány se vyvalil dým a tělo žoldnéřky se začalo zmítat po podlaze. Celé tohle divadlo trvalo okolo dvou minut – Rivvin nevydávala žádné zvuky kromě tichého bublání. Pak jsme to měli konečně oba za sebou.

Když mé vzrušení opadlo, všiml jsem si, že ve vratech do stáje stojí mladý hoch – podkoní. Byl naprosto v transu z toho, co právě viděl a tak nemohl zareagovat na vrhnutou dýku. Když se sesul, už jsem byl u něj a za nohu jej táhl do stáje. Tam jsem mu pro jistotu ještě podříznul krk a nechal ho vykrvácet jako prase na zabíjačce. Chlapce jsem oproti žoldnéřce zabil absolutně chladně, bez vzrušení. Svědci nejsou žádoucí.

Pak jsem ještě Rivvinino tělo pověsil za nohy na trám a chvíli se díval, jak se zbytové bělidlo hrne krkem do hlavy. O pět minut později, při odchodu ze stáje, vyšlo slunce a začalo svou každodenní pouť přes azurově modrou oblohu.

***

Probudil jsem se večer s pocitem obrovského hladu. Oblékl jsem se tedy a rozhodl se, že si zajdu na večeři do blízké a levné vývařovny na rohu, a pak se uvidí. Měl jsem totiž v plánu zajít za Kariasem pro čerstvě vydělané peníze. Ne že bych je potřeboval, ale řekl jsem si, že na nějakou dobu vypadnu z města, takže se menší hotovost může hodit.

V jídelně to vonělo rozehřátým máslem a medem. Dal jsem si pořádnou porci horké ovesné kaše, k tomu svařené červené a po jídle si ještě spokojeně poseděl u otevřeného krbu. Když jsem se zaposlouchal do místních hovorů, nemohl jsem si nevšimnout skupinky sedláků bavících se o ohavné vraždě, jež se stala v noci na dnešek. Vrah prý oběť rozčtvrtil a ruce si asi vzal s sebou, protože je vyšetřující vojáci nemohli najít. Městem se šířila spousta falešných a mylných informací, ostatně jako vždycky. Dál jsem tomu nevěnoval pozornost – jakmile si od Kariase vyzvednu peníze, odjedu na sever a tím to pro mě skončí.

Asi po hodině a dvou pohárech svařeného vína jsem se zvedl a i když se mi od krbu moc nechtělo, vzal jsem kabát a vyšel do ztemnělé ulice. Potlačil jsem nutkání vzít si rozmařile drožku a vyrazil směrem k notoricky známému náměstíčku se zahradou a šedou vilou obchodního poradce. Půjde-li všechno hladce, odjedu z města ještě dnes večer.

Záměrně jsem se vyhnul žebrácké části a k poradcu domu jsem si to kvačil širokou třídou. Přes velké náměstí jsem ale jít nechtěl, a tak jsem zahnul do jedné z přilehlých uliček – shodou okolností to byla ulice, kde jsem zabil svou první oběť. Při té vzpomínce se mi zrychlil tep i dech. Objevilo se však i něco jiného. Já nebyl žádný bojovník s šestým smyslem, ale něco mě stejně varovalo a donutilo otočit. Dostal jsem ránu do prsou, pak jsem na chvíli ztratil půdu pod nohama, a dopadl na záda se šplouchnutím do kaluže. V ústech jsem cítil krev a při nádechu mě pálilo na plicích – navíc to tak podivně chrčelo. Před očima jsem kromě mžitek spatřil také bílé opeření šípu.

„Vy jste ho dostal!“ ozval se hlas mladého muže, „jdu se podívat, jestli je po něm a když tak toho hajzla dodělám.“

Ihned potom jsem uslyšel rychlé kroky – někdo běžel ke mně.

„Hlavně opatrně, chlapče,“ řekl hlas se severským akcentem, „hlavně opatrně.“

To už se nade mnou skláněla tvář jistě ne více než dvacetiletého kluka, zahlédl jsem také čepel krátkého meče, jenž svíral v ruce. Škoda někoho tak mladého. Švihl jsem pravačkou a dlouhým nožem vysekl na mladém obličeji ošklivou krvavou brázdu. Chtěl instinktivně odskočit, ale já byl rychlejší. Levou rukou jsem jej chytil za límec a čepel nože mu zarazil do podbřišku. Nezmohl se na nic jiného než na tiché heknutí. Pak jsem trhnul trupem do prava, nůž otevřel mladíkovo břicho a vnitřnosti se vyhrnuly na dlažbu. Ležel jsem na pravém boku a naslouchal čvachtavým zvukům za mými zády.

„Pane bože…aaaaaahhh,“ kluk se konečně svezl na zem za svými střevy.

Ještě několik vteřin jsem ležel na zemi, abych nasbíral něco sil, a pak to přišlo. Triumfální pocit ukázat těmto floutkům, kdo je postrachem města. Postavil jsem se s nožem připraveným v ruce. Bolelo to nehorázně, skoro jsem nemohl dýchat, ale navenek jsem nic nedal znát. Asi patnáct kroků přede mnou stáli dva muži – jeden z nich vypadal na válečníka, měl na sobě precizní koženou zbroj, u pasu široký meč s rovnou čepelí a v ruce lovecký luk. Nikdy jsem jej neviděl. Druhý muž stál sice ve stínu, ale i tak jsem ho poznal – byl to Karias.

„Já to věděl,“ řekl jsem ledovým hlasem a zalomil šíp trčící z mé hrudi.

„Jsi… zrůda,“ zašeptal Karias a když viděl zlomení šípu bez sebemenší grimasy bolesti, ustoupil o dva kroky dozadu.

„Nehraj to na nás, vím, že doděláváš,“ pronesl severský cizinec a vytáhl z toulce u pasu další šíp.

„Jsem Varuah z Kersu, ale říkají mi Šedý Vlk,“ pokračoval cizinec nenuceně, „byl jsem najat, abych ukončil tvou bídnou existenci.“

V tom okamžiku jsem věděl, že poprvé v životě stojím v souboji, který nemůžu vyhrát. Šedý Vlk byl legenda celého severního kontinentu, nejlepší z nejlepších. Na chvíli mou mysl zaplavila neskutečná hrdost – svými činy jsem si vysloužil pozornost nejlepšího lovce lidí na světě! Když už tedy mám umřít, tak ať to aspoň vypadá.

„Tohle je moje město,“ zachrčel jsem, „a v mém městě jsem v boji jeden na jednoho nejlepší.“

Karias tomu zřejmě věřil, protože ustoupil o další dva kroky dozadu. Já jsem odhodlaně vykročil vstříc legendárnímu válečníkovi. Ten zasadil šíp do tětivy a zamířil. Když jsem od něj byl deset kroků, vystřelil.

Šíp mě zasáhl do břicha a donutil mě ohnout. Varuah věděl, jak to udělat, abych cítil velkou bolest.

Dalších pět kroků – šíp se mi zabořil pod levou klíční kost. Napřáhl jsem ruku s nožem k ráně – a v další vteřině jsem už jen nevěřícně zíral na pahýl, který mi po ruce zbyl. Klekl jsem na kolena. Varuah stál nade mnou s obnaženým zakrváceným mečem a mrzačil mě tak, jako jsem já mrzačil všechny své oběti. Možná jsem si to skutečně zasloužil. Možná.

A pak už jen tma – déšť – záblesk čepele – krev.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Je to fakt úchvatné, takovej masakr sem uz dlouho necetl :-) Akorat ten typek mohl skoncit trochu hůř, přece jenom to byl masovej vrah ne? :-D


 Uživatel úrovně 0

musím říct klobouk dolů, jinak to nejde. v podstatě nemám co bych vytknul. no, možná míň střev, ale to je jenom otázka vkusu... ale jsem rád, že ten hajzl chcípnul...


 Uživatel úrovně 0

Co dodat? Zemřel tak, jak si zasloužil. Stálo na jeho náhrobku.


 Uživatel úrovně 0

Crawler:
ono jde docela dobře po přečtení zjistit, proč je hlavní (anti)hrdina takový sadista. Nemyslím, že by motiv byl nějaký skrytý. Stačí mít oči otevřené.


 Uživatel úrovně 0

Dobré povídání


 Uživatel úrovně 0

Všechno již bylo vystiženo a tak zbývá dodat jen to, že se ti ta jeho "úchylka" povedla vypilovat až k dokonalosti!


 Uživatel úrovně 0

Mohl bych říct, že je to mistrovské dílo, ale už bych se opakoval, takže svůj názor nepatrně zdetailním. Povídka má neuvěřitelný spád, i když ke konci příliš zrychluje, což mi při prvním přečtení vadilo, ale při dalším jsem pochopil, že opravdu není potřeba dalších slov. Nejdůležitějším prvkem této povídky je bezpochyby hlavní "hrdina" - stroj na jatka. Je jednoduše, ale výstižně načrtnutá postava (myslím, že opravdu nepotřebujeme vědět nic z jeho dětství, proč je tak násilný a zlý :) ) a severský lovec je oproti němu nula.


 Uživatel úrovně 0

Padla zde zmínka (od Annalin), že tento námět si zaslouží více prostoru. Nemyslím. Pochopitelně šlo víc popsat život a zvyky hlavního záporáka, nebo prostě rozvést příběh do větších detailů. Ale tím by autor podrazil hlavní trám, který drží celou konstrukci pohromadě. Totiž dynamičnost. Právě tato křehká dáma činí z povídky mistrovské a čtivé dílo.
Sám za sebe bych ještě rád podotknul, že nehledě na zasloužené vítězství v OHZD je Bledý osud černého muže nejlepší práce, kterou jsem na tomto serveru měl dosud to štěstí najít. Irooku - všechna čest ;-)


 Uživatel úrovně 0

Tak tohle je mistrovské dílo. Někomu se autor sice do vkusu nemusel trefit, ale mně se to líbilo. Dost líbilo. Hlavně popisování těch bojů a vražd (možná jsem divnej, ale fakt ty popisky byly dost krutý a já jsem při tom nebývale ožil :-)), jako by u nich irook skutečně byl...


 Uživatel úrovně 0

Těžko něco dodávat. Dějově je to velmi povedené dílo a zaslouženě bojuje v OhyZDě. Sice už nemůžu hodnotit, ale i tak autorovi rád říkám, že by to bylo za pět. Patnáct mi bude zhruba za tři měsíce, ale myslím, že příběh je poměrně stravitelný a mohou ho číst i mladší ročníky. Jinak ke zpracování také nemám výtek, přehledně napsané, bez nějakých překlepů atd. Prostě velice povedené.