Život ve smrti
| Autor: | ares |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 36 |
Družina po strašlivém boji porazila kamenného chrliče Volvora. V jeho doupěti plném smrti zastavila šílené plány na opětovné získání podoby. Z jeho deníku zjistila vše. Volvor hazardoval s magií a odměnou mu byla kamenná podoba. Nemohl používat svá kouzla a tak pokoušel temnou magii. I v Prokletém městě však došel spravedlnosti. Nebo to snad bylo proto, že upadl v nemilost pána podsvětí? Po důkladné prohlídce narazili na úděsné věci, ta stvůra opravdu patřila do tohoto města. Desítky strašlivě umučených chudáků a mnoho započatých pokusů mluví za vše. Někdo však žije. V odlehlém koutě, zamčen kleci je živý tvor. Jediný žije. To u družiny vyvolává chuť po informacích a tak se ptají…
Kdo jsi člověče?
Je mrtvý?(Ptá se muž v kleci. Myslí Volvora) Věděl jsem to. Město ho zahubilo jako zahubí nás všechny.
Ptám se tě ještě jednou, kdo jsi?
Spíše se mně zeptejte kým jsem byl. Chci na vše zapomenout, chci konečně začít žít. On mně však nenechá, dokonce ani Volvor tomu nemohl zabránit. Čeká na mně. Vzal jsem mu, co bylo jeho a nemůžu to vrátit. Proto mne trápí. Bože, kdybych nikdy neudělal takovou hloupost.
Pusťte mne, chci odtud pryč a dejte mi něco k pití.
Vzápětí se představil jako Welmer a vypotácel se z klece. Vstoupil do světla pochodně. Dostává napít. Usazuje se na kamenný oltář a začíná mluvit:
Dobře poslouchejte, povím Vám příběh, který jsem vykládal snad tisíckrát. Nemyslím, že Vás odradí od Vašich budoucích činů, ale snad Vám nějak pomůže. Byl jsem již nesčetněkrát označen za lháře, jestli mne budete urážet také - nevadí, nechte mě alespoň domluvit.
Začnu hodně hluboko v historii. Mé dětsví nebylo nijak radostné. Byl jsem velmi nešikovný a zkazil jsem co jsem mohl. Řemeslo mi nešlo a těžká práce rodičů mne odpuzovala. Není divu, že jsem od nich brzy odešel. Dlouho jsem dřel bídu s nouzí, až jsem v malém pohraničním městě poznal žoldnéře. Nabídli mnoho peněz za nic a já souhlasil. Nikdy jsem neslyšel o bojích s elfy na hranicích. Není divu, byl jsem vychován v okolí vesnice a širý svět mi byl cizí. Tak mi slova o hrdinství pod vlajkou říše učarovala. Uplynulo dlouhých deset a sen o hrdinství se vytratil. Tisíce mrtvých a válka neměla konce. Elfové nikdy nechtěli rozdělit svůj hvozd a já v hloubi duše věděl, že mají pravdu. Všechny prostředky plynuly do této bohy zatracené války a nikdo nečekal, že nebezpečí číhá mimo náš obzor. Nikdy jsem nevěnoval řečem těch podivných kronikářů více pozornosti než hospodským tlachům, ale jejich varování a věštby se měly vyplnit. Psal se rok 1691. Štěstí se k nám začalo opět vracet. Trpaslíci po sérii vyhraných bitev elfy dokonale zaměstnali. Velká Severní cesta byla téměř hotova a mohutná opevnění ji měla uchránit před elfími útočníky. Tenkrát se již zdálo, že nás nemůže nic zastavit. Taelon však proměnil naše naděje v prach.
Po pádu Romanoru nebylo jednotného velení. Zmatené zprávy ze všech koutů říše na situaci moc nepřidali. Byli jsme povoláni z Cairdu do Endarimu. Generál mluvil o pádu hlavního města a nepoznaném nebezpečí. Nikdo nevěřil a nedovedli jsme si představit, jak mohlo Romanor padnout. To město se silou dobýt nedalo. Válka s elfy najednou nebyla důležitá. Rozkaz zněl soustředit celou Severní armádu pod Valacruzskými horami a čekat před hvozdy Alanestu. Jen bohové věděli, co si k nám klestí cestu a s čím tam elfové bojují.
Z různých zvěstí jsme pomalu začali věřit slovům o pádu Romanoru a smrti císaře. Byli jsme připraveni bojovat a zničit útočníky, o kterých jsme vlastně nic nevěděli. Bohové však chtěli, abychom my a naši potomci nikdy nezapomněli jméno toho místa, kde jsme prohráli celou válku. Stalo se tak na Finuvijské pláni.
Stáli jsme od okraje lesa pouhých 400 sáhů. Všichni připraveni na rozkaz svých velitelů zaútočit na nepřítele. Pak vystoupili z lesa a mě se hrůzou zastavilo srdce. Byli to démoni, démoni plamene a žáru – strašlivá stvoření povolaná na svět samotný Taelonem. Proti nim ani slavná Severní armáda neměla mnoho šancí. Bělostné štíty s rudým křížem, hrdé označení Gardmarských vojáků, nemohli stačit proti síle plamene.
Přemýšlel jsem, proč všichni čekají. Netrvalo dlouho a pochopil jsem. Z první linie vystoupil náš generál a srdnatě mířil vstříc postavě, která se rovněž oddělila od plamenných vojů. Kráčel k Taelonovi, pánu ohně a veliteli armády povstanuvší z ohně. Jeho kroky spalovali zem a sám byl zahalen v oblacích plamene. Démoni bouřlivě skandovali a povzbuzovali svého pána. Generál poklekl, modlil se ke svým bohů. Věděl že zemře. Souboj začal s nenadálou prudkostí. Bojovali dlouhé minuty. My jen s údivem sledovali. Generál začal prohrávat, jeho brnění bylo proraženo a krvácel z mnoha ran. Taelon se skrz svou démonickou masku smál a zasypával jej mnoha ranami. Generál se snažil Taelona alespoň zranit, mocná kouzla mu však nedovolila zasáhnout. Konec. Generál dopadl na zem s hrudí proraženou Taelonovým mečem. Taelon překročil jeho nehybné tělo a zvolal:
„Následujte svého velitele. Byl to statečný muž.“
Jeho slova se nesla nad ztichlým bojištěm. Všichni věděli, kdo bude dnes vítěz. Nebylo však jiné cesty. S dokonalou souhrou se oba voje dali na pochod.
To co se stalo potom již nedokáži přesně popsat. Strašný zmatek a všudypřítomná smrt. Bojoval jsem s něčím, co ani nyní nedokáži pojmenovat, nade mnou svištěly šípy Tarantinských a kdesi zdáli se neslo zaříkávání kleriků. Když se konečně zdálo, že bych mohl tu stvůru zabít přišel konec. Tupá rána mne i stvůru odhodila o několik sáhů zpět a já ztratil vědomí. Dodnes nevím co to bylo. Jen silná záře pronikající skrz víčka dávala tušit, že jsem stále naživu.
Když jsem se konečně probudil, bojiště ztichlo. Všude spousty mrtvých. Všichni spolubojovníci byli mrtví a my prohráli. Přežil jsem jako jediný. V tu chvíli mne bohové zatratili.
Prokletí se brzy objevilo a již mne následovalo. Viděl jsem umírat lidi, ne ty, co jsem později zabil, abych hmohl přežít. Mnoho jiných. Nebyl to sen ale vize, která se vždy vyplnila. Nikdo v té době nechtěl poslouchat má slova. Vše bylo v troskách a já musel odejít. Tak se stalo Prokleté město mým domovem. Nikdo si mne nevšímal a já tak žil se svým utrpením. Sny mne trápily, ale pak přišly i horší věci. Ty pocity selhání, pořád mne nutili přemýšlet o životech padlých vojáků. Smrti démonů, kteří zemřeli pod Taelonovým vedením a já ty smrti prožíval s nimi. Každým dnem jsem věděl víc a víc. Nevím, kde se ty věci ve mně braly. Utrpení brzy přerostlo v apatii. Byl jsem příkladem toho, že si člověk zvykne na cokoliv. Začal jsem bloudit městem a hledat zapomenutá tajemství. To, že od bitvy uběhlo dlouhých 80 let a já měl být dávno mrtvý mne nijak neudivilo. Nečekal jsem, že budu mít tolik štěstí a bohové mne nechají zemřít. Opět jsem začínal věřit ve své schopnosti stokrát posílené prokletím. Neuvědomil jsem si, že magii pokřivení a zmutovaní obyvatelé města mne nechávají na pokoji. Vlastně si mne vůbec nevšímali. Při jedné z výprav jsem byl opravdu hluboko. Stín obrovského kráteru mne vytrhl ze zamyšlení. Proč jsem si jej nikdy předtím nevšiml? Nemohl jsem nic ztratit a tak jsem se rozhodl sestoupit dolů. Nevím kolik dní mi trvala cesta dolů ale nakonci jsem našel ten kámen. Byl však příliš velký a já se rozhodl vrátit se a vzít s sebou svého jediného přítele – hluchého kopáče Aldera.
Na to, co jsme tam spatřili při naší druhé cestě již nikdy nezapomenu. Je to noční můra, která se opakuje v mých snech už desítky let. Věděl jsem, že jsem jeden z nejlepších bojovníků nového světa, ale jediné, čeho jsem dosáhl, bylo ukrást ten kámen. Byla to chyba, nikdy jsem mu ten kámen neměl vzít. On ví o mém prokletí a používá jej proti mně. Nutí mně prožívat smrt každého tvora znovu a znovu. Myslel jsem, že jsem to překonal ale on to opět vzbudil. Vím jen to, že mu ten kámen musím vrátit. Kdo ví, kde je nyní? Samozřejmě jsem o něj přišel. Bylo jich mnoho, nespočítal bych je, kolik padlo pod mým mečem ve snaze získat ho. Nemohl jsem ale vzdorovat dlouho.
Je to již dlouho, co jsem mluvil se samotným princem elfů. On mne chápe. Jeho slova, že ani nejlepší z mágů by neměli šanci mi však nijak nemohou pomoci. Tvrdil, že oni on neví, jak proti tomu zlu bojovat. A jak jsem to měl tehdy vědět já. Lidé mne nazývají šílencem a možná mají pravdu. Chtěl bych to skončit, ale kdoví proč nemohu. Můj přítel, hluchý kopáč Alder, o kterém jsem mluvil na začátku, se již netrápí. Oběsil se ještě tu noc, kdy jsme se vrátili.
Tato povídka je ze světa Stavjarogu. Fiktivního světa fantazie, ve kterém se pohybuje naše družina. Welmer je jednou z cizích postav, které jej doplňují a obohacují. Jeho prokletí je zapříčiněno nechtěnou přítomností při zničení boha Smrti Taelonem. Proto ty vize. Prokleté město bylo zničeno a nazváno Prokletým několik let po pádu Romanoru. Původně neslo jméno po vládci Konrádu – Konrádovo město. Skupina theurgů sama se označující za časoběžce se pokusila zvrátit minulost a zastavit Taelona v jeho počátcích. Kouzlo se však nepovedlo a roztržené astrální sféry přivedli do města démona. Toho se kterým se setkal Welmer. To je ale jiný příběh…
Diskuze
Ptám se tě ještě jednou, kdo jsi?
Spíše se mně zeptejte kým jsem byl.
PĚKNÉ VĚTY:)))
řeknu jen jedno slovo Nádhera:) Povedlo se ti to
Excelentní !!!!!!!!! krása !!!!!!!
Tak tohle je asi na mě příliš náročný čtivo. Některý fotmulace jsou nad mí chápání.
No, je tam spousta chyb (např. kroky spalovali, občas chybí čárka), ale zase na druhou stranu je to skvěle napsané. Rychle se to čte, má to dobrý (možná trochu složitý) děj, takže kdybych mohl, dal bych 4****.
Skorpion
Napsat jenom, že je to skvělé, výborné atd. je málo. Velice se mi Welmerův příběh líbil. Spravil jsem si na něm chuť po jednom nejmenovaném příspěvku. Jen jednu kritiku bych měl. V celém ději není zrovna minimum chyb, které čtenáře odtahují od skvělého a poutavého děje. Například když elfský princ mluví s Welmerem: tvrdil, „že oni on neví“. Musel sem si zmíněnou pasáž přečíst znova, než jsem přišel na to jak to má opravdu být. Ale tuto malou chybu překryje perfektní nápad, dokonalé zpracování a hlavně vynikající poutavost.
Autor píše, protože chce čtenáře upoutat a vtáhnout do děje. To se tady opravdu povedlo.
Musím říci, že přečtení tohoto příspěvku pro mne skýtalo dva rozporuplné pocity...Na jednu stranu má totiž příběh sílu a objevují se tam i dobře zpracované pasáže, nalezneme v něm nejrůznější části které společně tvoří kostru zajímavé postavy. Na druhou stranu, některé pasáže jsou více než krkolomné a tak vzniká krkolomná směsice zdařilých a nezdařilých pasáží, což samosebou sráží čtivost a celkový dojem z příspěvlu. Do toho nějaká ta nesrovnalost a nakousnutí něčeho co není dovysvětleno ...škoda jen že jsi nad tím neposeděl o trochu déle a nepřečetl jsis po sobě vše pozorně a nedoladil jsi to.
Přesto je podle mě tento příspěvek nadprůměrný svým obsahem...
s pozdravem Morr
spousta chyb. na to, kolik jsi do toho vlozil deje a ruznych jmen je to malo vysvetlujici. ale jinak snaha byla a vysledek celkem stoji za to. jen tak dal. (jen doufam, ze priste to uz bude lepsi :-))
Je to dobrý ale ten začátek nic moc ale jina super
Co takhle uvozovky u přímé řeči? Co takhle uvozovací věty k přímé řeči?
Kdo je Taelon? Jaký kámen? Komu vrátit? Jaký princ elfů?
A hluchý kopáč Alder, který nás jako veselý smíšek provázel celým dějem, v 37. kapitole umírá...
Hezké a zajímavé....Jen takové menší nesrovnalosti....