www.Dracidoupe.cz



Marion, královna zlodějů

Příprava pro tisk (tisknuto 644x)
Autor:Aazyiah
Přidáno: 22:13:59 26.06.2003
Hlasovalo: 45
Průměrné hodnocení: 4.96

Anotace: Doufám, že nevadí ta úvodní povídka, slouží k vykreslení charakteru Marion a jako ukázka jejího chování. Je to psané ve Wordu, takže povídka by měla být kurzívou a také poislední texty o králi... Zkuste to prosím zařídit, pokud to schválíte

Marion, královna zlodějů


„Kdepak máme tu drzou holku?“ zeptal se zvědavě zamračený král. Seděl pohodlně ve svém vyřezávaném trůnu a pravou rukou svíral téměř prázdný kalich s vínem. Modrýma očima do něj nepřítomně hleděl, jakoby chtěl z rudé hladiny nápoje nabrat energii na následující rozhovor…

„Už ji sem vedou, Vaše Výsosti“ sdělil monotónním hlasem sluha. Richardo třetí, král Damalkaru, odložil číši a zvedl se. Nebude to zrovna příjemné setkání. Ale musí ho podstoupit.
Nervózně přešel po místnosti. Je to teprve pět let, co jeho otec zemřel a on musel převzít vládu nad království . Přitom za celé ty roky si s loupežemi moc velkou hlavu dělat nemusel. Až poslední rok zdejší cech lupičů, vrahů a jiných budižkničemů znepříjemňuje život jak jemu, tak i celému obyvatelstvu Damalkaru.
Z vedlejší chodby zazněl panovačný, vysoko položený ženský hlas: „ Pusťte mě, vy plecháči! Au! To bolí! To řeknu králi, jak zacházíte s vězni! Dlouho vám nevydrží, co?“

U dveří se objevila malá, světlovlasá dívka. Měla na sobě potrhaný šat ze světle hnědé kůže a ruce byly pokresleny nejrůznějšími škrábanci. Po té, co ji stráže pustily z pevného sevření si poopravila své rozcuchané jemné blonďaté vlasy a její velké hnědé oči spočinuly na králi, který si ji s velkým zájmem prohlížel. Neviděl ji poprvé, se slavnou damalkarskou zlodějkou se seznámil, když byla ještě na svobodě. To ale nevěděla, že je král, a on zase nevěděl, že pytlík zlatých, který držela v ruce, patřil ještě před chvílí jeho společníkovi…
„Tak tohle je ten král?,“ podivila se Marion, která si vládce očividně představovala jinak. Zamhouřila oči, jakoby lovila v paměti. Pak zklamaně a znuděně pronesla: „Toho už jsem viděla…“
Stráže překvapeny její drzostí ji byly připraveny okamžitě uhodit, ale Richardo je zarazil.
„Ano, tohle je ten král. A nebylo by na škodu říkat tomu králi Vaše Veličenstvo,“ upozornil ji klidným hlasem panovník.
„Dobře Vaše Veličenstvo, co mi chcete?“ tázala se koketně dívka. Richardo se nepatrně usmál. Na takové jednání nebyl zvyklý, ale dívka mu přišla roztomilá… Přesto si dával na svá slova mimořádný pozor. Věděl, jak je bystrá…
„Moc se omlouvám, že vás obtěžuji, drahá Marion,“ ušklíbl se ironicky. „Snad jsem vás nevyrušil z nějaké veledůležité činnosti?“ „Zrovna jsem se snažila napočítat do miliónu. Už jsem měla devět tisíc šest set dvacet osm.“
Sluha se koutky úst usmál. Netušil, že tahle ušpiněná holka umí také počítat... Sám byl vychován na královském dvoře a byl také patřičně vzdělaný, jak se sluší na muže, který dělá společnost králi a chudinou z ulic vždy pohrdal.
Král neztratil kamennou tvář, pohledem stále probodával tu mladou pohlednou dívku.
„Tak to je mi opravdu líto… Mimochodem, jak se vám líbí prostředí naší cely?“
Dívka se ušklíbla: „Cssss, chcete si to snad vyměnit?“
„Myslíte?“
Marion se jen kysele podívala na krále. Rozhlédla se po sále. Byl skutečně honosný… „Že bych přesídlila z železné klece do zlaté? Proč ne, třeba by mi dávali lepší jídlo… Ale zase bych nechtěla nabýt stejných rozměrů jako…“ svýma hnědýma očima posměšně sledovala králova sluhu, kterému se to očividně nelíbilo. Brada se mu zlostně zachvěla.
„Řeknete-li, Výsosti, dáme ji do hladomorny, nebo…“ „Jonatáne, nikdo vás o radu neprosil,“ král nepatrně zvýšil hlas, aby sluhovi naznačil, že se do rozhovoru nemá plést. „A vy , slečno,“ obrátil se znova k Marion, „mě prosím následujte.“
Richardo se chystal opustit sál, potřeboval s trestankyní mluvit o samotě. Nikdo je nesmí rušit, král musí získat její důvěru a přesvědčit ji. Tento rozhovor mu možná ulehčí následující vladaření…

Vešel do dveří a čekal, až za ním přijde i dívka. Když vešla, zavřel dveře a posadil se do křesla.. Společnici pokynul, ať se také posadí. Marion se rozhlížela, byla to malá komnata sladěná do ruda. Splývavé závěsy na oknech, které Marion připomínaly plachty lodi, byly zakončeny zlatým vyšíváním. Sama se uvelebila mezi rudé saténové polštářky a zadívala se směrem ke knihovně plné vzácných starodávných knih, které podle ní stejně nikdo nečte…
V duchu se vysmívala takovémuto bohatství. Pokrytci, myslela si. V koutku duše jim však záviděla. Nikdy nepoznala blahobyt, vždy musela o jídlo o přežití tvrdě bojovat. A tito? Od narození jsou vychovávání k nicnedělání… Jak je svět nespravedlivý!
„Ehm,“ odkašlal si král. Vypadal trochu nervózně. Marion si pomyslela, že teď, když není v obklopení služebnictva a stráží má asi strach… Ale příčina byla jiná. Král hledal co nejvhodnější slova, kterými začít… „Marion, téměř všechny poslední největší loupeže na celém Damalkaru spáchal jeden člověk. Jeden tak drzý člověk, že byl schopen loupež předem ohlásit a pak, přes všechnu stráž, ji vykonat. Jeden člověk, který už tolikrát proklouznul spravedlnosti mezi prsty, až je k nevíře, že je v královském žaláři teprve teď.“ Při svém projevu sledoval král reakci dívky, která na všechno horlivě kývala, a když se odmlčel ledabyle se zeptala: „A co dál?“
„Nebudu tu jmenovat váš trestní rejstřík, Marion, chci jen zdůraznit vaše neuvěřitelné schopnosti a činy, za které už jste měla dávno viset,“ Marion dělala, jako že ji tato informace velmi ohromila.
„Ale proč tomu tak není?“ tázal se sám sebe Richardo, „Proč jste ještě stále naživu?“
Následovala pomlka následována významným pohledem krále.
„Protože jste pro království velmi potřebná a důležitá,“ řekl tiše. Nepřestával sledovat dívčinu tvář.
Marion se poškrábala na hlavě a přitakala králi: „Jistě, komu jinému by pak dávali královští kuchaři sežrat zbytky od večeře, že? Ano, tohoto poslání je třeba si vážit…“
„Marion, Marion,“ povzdychl král. „Jste mladá pohledná dívka. Kdybyste chtěla, svět by vám ležel u nohou. Jste chytrá a máte sebevědomí. Jistě byste si našla zajímavou práci a hodného hocha, ale to byste se nesměla chovat jako protivné dítě.“
Zlodějka si znuděně pohrávala s konečky vlasů.
„Jenže vy musíte být tvrdohlavá a drzá. Víte vy, jaké máte štěstí, že ještě žijete?“
Hmm, štěstí… honilo se dívce hlavou.
„Zatím jsem měl s vámi trpělivost, neboť jsem věděl, že vás budu potřebovat, ale pohár se pomalu, ale jistě plní. A nechtějte vědět, co se stane, až přeteče…“
„Zavoláte jednu z posluhovaček, ať utře vylité víno?“ neodpustila si Marion drzou poznámku.
Richardo jen zakroutil hlavou. Jiné chování ani nečekal.
„Teď vám ale nabízím volnost.“
Marion zpozorněla. Cože? Volnost? Proč?
„Prokážete mi ale malou službičku… Vlastně jich bude víc.“
No to se mi snad zdá, už se pomalu smiřovala s tím, že zbytek svého skvělého života stráví sama v tmavé cele ve společnosti očekávání rozsudku… Nijak moc ji to netrápilo, její život stejně za moc nestál… Avšak teď by mohla začít od znova! Ať už si král bude přát cokoliv… „Poslouchám,“ ujistila dívka krále. Přitom si už představovala, jak se zbaví starého cechu, cechu nemehel, kteří nebyli schopni ji dostat ven z vězení, a založí nový. A bude slavná! A bude bohatá!
Král ztišil hlas a naléhavě se podíval Marion do očí.
„Poslední dobou mizí klenotníkům vzácné kameny. Alchymisté ze spolku Zlatého flakónku ztrácejí své hole i předměty s lektvary. Máme strach, že zmizí i přísně střežený Černý kámen.“
Král si všiml, že se Marion při jeho vyprávění mračí. Vždy byla zvyklá, že ona patří k těm nejhbitějším lupičů na celém ostrově a teď, když sedí, se objevil někdo, kdo ohrožuje její pozici. To se jí ani za mák nelíbilo. „Máme za to, že o něm bude vědět zlodějský cech,“ řekl král jakoby četl dívce myšlenky, „Ano, váš cech, který se nám zatím nepodařilo pochytat. Ale to nevadí, bez vůdkyně byl značně oslabený… Ale teď se objevila další osoba. A zřejmě se postavila do čela vašeho cechu.“
Zlodějka se ušklíbla. Měla pravidelné informace o ději v cechu a zdejším podzemí, ale poslední dobou zdroj mlčel. Nevěděla nic nového a teď slyší takové zprávy… to si nenechá líbit!
„A myslíme, že mají spadeno právě na černý klenot našeho království, na Černý kámen. A jeho zmizení nemůžeme dopustit. A i kdyby ne, stejně bude celé město spát s klidnější duší, když bude vědět, že je ten lotr za mřížemi.“
Marion věděla stejně jako král, že není možné, že by tohle vyváděl cech sám. Musel se objevit někdo nový, kdo cech sjednotil, někdo, kdo ho řídí. Někdo, kdo ji vystřídal!
„Ať už je to kdokoli, vy mi ho pomůžete chytit.“
„Jste si nějak jistý…“
Marion však umírala touhou pomstít se svému konkurentovi. Ona našla nejlepší zloděje v kraji, vycvičila je k dokonalosti a teď si přijde nějaký budižkničemu a nahradí ji! Ona si může sedět v base, koho zajímá, že nebýt jí, cech neexistuje? Vždyť co je cech bez ní?
„Myslím, že se vám nelíbí, že cech poslouchá někoho jiného, než vás,“ odhadl správně král. „Sama budete ráda, když zmizí a vy znovu získáte zpět vaše postavení.“ Diskuse se vyvíjela správným směrem.
„A jak bych to jako měla provést?“
Král vstal z křesla a přešel k oknu: „Pustím vás. Vaši přátelé se nebudou divit, že jste se dostala ven. Hravě si vymyslíte více či méně důvěryhodnou historku o omráčení stráží a tajné pomoci jednoho ze sloužících. Jste přece tak šikovná… a máte fantazii. Já vám dám svobodu. Vy si můžete dál okrádat sem tam nějakého občana, aby to nebylo podezřelé, ale na majetek šlechty nesáhnete, stejně tak na Černý kámen a jiné klenoty. Za informace o cechu budete volná. Ovšem tak jednoduché to zase nebude, já si vás, drahá Marion, pohlídám. V patách vám bude neustále jeden můj člověk, v cechu ho uvedete jako dalšího uprchlého trestance, který vám pomohl. Až tak vám nedůvěřuji…“ usmál se na dívku, která se na něho mračila. Když se zlobí vypadá tak rozkošně…
„Shrnuto: vy mi pomůžete získat kontrolu nad cechem a já vám dám volnost a měsíční příděl zlatých, abyste si žila dobře…“ Marion přemýšlela. Richardo však věděl, jak se rozhodne. Doufal, že to ví…
„Nemáte na vybranou. Buďto zůstanete nadosmrti v příšeří cely, a že nebudete žít zrovna dlouhý život. Nebo vás tajně propustím a vy mne zavedete k tomu zloduchovi.“
Marion dobře věděla, že tohle je jediná šance na záchranu… Ovšem nechtěla udělat králi radost…
„Přijmete nabídku?“
Marion se zamyslela. „Kolegové se nepráskají,“ řekla po chvíli.
„Dobře,“ téměř zašeptal. „Zůstanete tedy hnít za mřížemi a postarám se, já osobně se postarám, aby vaše poprava byla událostí roku. Nedělám to rád, ale už dál nejste užitečná. Je mi líto…“ Král měl hlas rozhodný. Otevřel dveře od místnosti a zavolal stráže. „Počkejte.“ Přesně to vladař čekal.
Král se s nadějí otočil a čekal, co se bude dít.
„Myslím, že máte pravdu.“
Muž se usmál. Dokázal to! Dokázal ji přesvědčit!
„Musím říct, že s vámi souhlasím.“
Skvělé! A je to vyřízené! Přemluvil ji!
Následující větu Marion pronesla, jak nejvíce zpytavě uměla… „Opravdu si nezasloužím nic lepšího, než chládek žaláře…“

Tentokrát to bylo na krále příliš. Přikázal strážím, aby ji dali do řetězů a uvrhli ji do žaláře a zakázal přísun jídla po dobu tří dnů a k pití jen zkyslé mléko. To ji naučí… Zatím byl mírný, ale teď mu došla trpělivost!
Marion ho velmi zklamala…


Po této události byl panovník ve špatné náladě. Tolik sil vynaložil, aby vymyslel, jak ji donutit ke spolupráci, a ona takhle! Nemohl na ni přestat myslet, taková krásná dívka, a tak zahazuje svůj život. Přitom ho měla mít celý před sebou! Mohla toho ještě tolik dokázat! Jednou se neudržel a šel se tajně podívat k cele. Jenže pak si uvědomil, že je ve věži. Dal ji tam uvrhnout. Proč mu jen nepřistoupila na jeho nabídku… Byl velmi rozčilený, když za ním přišel pět dnů poté sluha, že si s ním přeje Marion promluvit. Panovníka to překvapilo, ale hned zahnal své marné naděje. Zlodějka se ho zase bude snažit co nejvíce urazit…
Přikázal ji přivést do své knihovny.
„Dobrý den“, pozdravil stroze vladař. Byl zvědavý, co mu vězenkyně chce. „Už probíhají přípravy na vaši popravu. Bude u toho celé město. Již jsem nechal vyvěsit pozvání všech okradených občanů.“
„To je mi líto, Výsosti.“ Marion byla ušpiněná a vypadala vskutku žalostně. Hladomor jí moc nesvědčil. Už tak velmi štíhlá postava ještě více zchudla. Byla bledá a z hlasu se jí vytratil ten energický tón. Avšak stále byla pohledná. Královi až bylo líto, že na ni byl tak tvrdý…
„Máte snad nějaké připomínky ohledně té události. Chcete, aby se účastnil někdo výjimečný? Vaše rodina?“
„Ne, žádnou nemám.“
„Tak tedy přátelé?“
Marion vzdychla. „Měla jsem dost času na přemýšlení, Výsosti.“
„A?“ Richardo byl nedočkavý.
Lupička se na krále dlouze zadívala.
„Jak taková poprava probíhá?“
Král se znovu probudil ze snu. Čekal že se zeptá na něco jiného… Ale to by nebyla Marion…
„Víte, napadlo mě, že by se na mě jako na slavnou zlodějku hodila důstojná poprava, setnutí takovým krásně nabroušeným mečem by se mi líbilo… Pak byste, Vaše Výsosti, mohl nechat mé tělo zabalzámovat a vystavit někam, jestli mi rozumíte, udělat z něho atrakci… Pomník by se též hodil… „To je vše, co jste chtěla?“ Richardovi se nepodařilo skrýt rozčilení a zklamání.
„Ne.“
„Co tedy?“ Král hořel nedočkavostí.
„Myslím, že se popravy neúčastním.“ Marionin pohled byl pevný a rozhodný.
„Vy mě pustíte.“


Richardo se díval za zahalenou postavou do temné noci. Všechno bylo tak dokonalé… Bude to vypadat jako útěk. Útěk velmi vychytralé zlodějky, která se vrátila ke svému cechu. Marion získá ještě vetší slávu a úctu mezi zloději. A on bude mít toho tajemného zloděje… A Černý kámen i město budou v bezpečí. Jeden padouch bude sedět, druhý bude pod kontrolou. I když… Je jisté, že to s ní tak jednoduché nebude, určitě se pokusí něco vyvést. Taková pohledná dívka, a zrovna zlodějka, proradná a neuctivá. Ale zase je jiná, než všechny ty paničky z paláce… Třeba je tu i naděje, že by ji mohl změnit. Je sám a musí si najít královnu. A ona je přece tak pěkná… Bože, jen blázní! Jak ho mohlo něco takového napadnout… Ale… Marion je opravdu hezká dívka. A rozhodně nezná nikoho podobného!
Richardo se usmál. Už se nemůže dočkat jejich dalšího setkání. Za tři dny o půlnoci v hospodě U Děravého ucha. Snad je nikdo nepozná… Řekne mu vše, co od cechu zjistila. Zase uslyší její pisklavý hlas! Podívá se jí do jejích temných očí… A konečně zjistí, kdo jí dělá konkurenci.
Té noci král spal podivně klidně. Opravdu se na Marion těšil.
Ale marně…

Jak to bylo dál?

Marion neměla v plánu porušit královu dohodu. Všechny členy cechu začala pomalu nenávidět za to, že ji nechali sedět a našli si nového vůdce. Králův člověk byl vyhublý chlapec stejného věku, inteligentní a mlčenlivý. Marion toho s ním mnoho nenamluvila, ale kupodivu jí jeho přítomnost moc nevadila. Jejich první kroky vedly samozřejmě do tajného sídla cechu.
Zde se zlodějka stala svědkem srazu s novým velitelem. Poslouchala za oknem. Podle hlasu si udělala o vetřelci obrázek, že to bude asi třicetiletý muž, měl přízvuk seveřana, a jak znala horké severské kraje, bude muž zřejmě tmavovlasý se snědou pletí. Mluvil pomalu a zřetelně a v hlase měl cosi zvláštního… He, dlouho si tady velet nebude, říkala si Marion.
Neukázala se kolegům, tajně poslouchala celou schůzi. Jednalo se o obchodě s nějakými západňany s omamnými látkami. Žádná zmínka a Černém kameni. Král může být zatím klidný. Pak jí její kolega prozradil. Hned, jak ji spatřili, začali radostně objímat a vyprávěli jí, jak se jim stýskalo, a jak nedělali nic jiného, než vymýšleli způsob, jakým ji dostat ven. Marion jim nevěřila ani slovo… Jásali, že je jejich paní, královna zlodějů, jak jí říkali, zpět. Uslyšela také píseň, kterou jí složili na rozloučenou. „…Marion Tadennská, jó to byla ženská, byla královna zlodějů, uteče pryč s lupem dřív než se naděju…“ Básnického talentu tedy moc nepobrali. Za celou dobu, co poslouchala za oknem se o ní ani nezmínili. A teď se k ní lísali jak prašiví psi. Svou radost hráli opravdu dobře… Jen jestli neměli strach, že je nějak potrestá za jejich nevěru.
A pak k ní promluvil on…
Dozvěděla se, jaká je to pro něho čest, že ji poznává. Políbil ji na ruku a řekl, že její krása je ještě větší, než si představoval. I po týdnech strávených v žaláři… Byl zdvořilý a vůči Marion velmi galantní… Na to zlodějka z cechu zvyklá nebyla… Byl to opravdu snědý černovlasý muž, jak si Marion myslela. Měl svítivé modré oči a na čele ošklivou jizvu, která mu však přidávala na zajímavosti. Z jeho očí mohla zlodějka vyčíst spoustu zážitků a také v nich plán vášnivý oheň . Pro ty zvláštní a podmanivé oči mu Marion odpustila jeho drzost nahradit ji v cechu…
Muž se představil jako Delzar, pocházel z jednoho ostrůvku na severu. Vyprávěl jí, jak se náhodou setkal s partou zlodějíčků, kteří se snažili zrovna dostat přes hradbu paláce. Vyhrožoval jim udáním, pokud mu neřeknou, co se za hradbami skrývá. …a tak se dozvěděl o Marion.
Ta musela ovšem vyprávět, jak se jí podařilo utéct. Seznámila je s chlapcem, který hrál svou roli skutečně věrohodně. Tak si Marion vymyslela historku o sluhovi, který kdysi patřil ke společenstvu Rudého Božstva. Věřil, že Marion je dcera boha, a tak ji nemohl nechat zemřít a tajně jí pomohl. Všichni byly při jejím mimořádně dramatickém vyprávěním nezvykle pozorní. Zvláště Delzar napjatě poslouchal…


Po několika dnech strávených v cechu se Marion s Delzarem sblížila. Měl podobné dětství, jako ona. Nepoznal rodiče, žil na ulici a byl zvyklý na to nejhorší zacházení. Nechoval se k Marion jako zbytek cechu. Bral ji vážně, ale ne jako polobohyni. Měl taky smysl pro humor, který Marion milovala. Hned pochopila, proč si cech zvolil jako její náhradu právě Delzara. Byl to velmi inteligentní muž. A vzbuzoval úctu a respekt. Marion sváděla v hlavě velký souboj, zda má zajít na schůzku s králem. Na první schůzi poslala jen chlapce, předstírala, že se jí udělalo zle… Její hlídač měl co dělat, aby sehnal někoho, kdo dá pozor na Marion, kdyby se pokusila utéci…
Ani druhé schůzi se neúčastnila. Rozhodla se. Uteče. Uteče spolu s Delzarem. A že to bude útěk ve velkém…
Vezmou si jako suvenýr Černý kámen.


Jak si Marion usmyslela, tak taky udělala. Její bývalí nejlepší přátelé ji najednou vedle velkého Delzara připadali jako malé neschopné děti. Rozhodla se tedy svěřit Delzarovi se svým posláním. V té době už věděla, že je do něho zamilovaná. Věřila, že ji to nebude vyčítat. A před sebou měla život plný dobrodružství, který povede, až uteče s klenotem Damalkaru. Byla si téměř jistá, že na Delzara udělala dojem… A naštěstí měla pravdu. Delzara na ní fascinoval její temperament a rozvernost. Napřed si nepřipouštěl, že by s tím skoro ještě dítětem mohl něco mít… Ale Černý kámen byla lákavá nabídka. Když nic jiného, bude mít alespoň Černý kámen… a později spoustu peněz. A to se neodmítá.
Delzar hravě zbavil hlídače Marion, a pustili se spolu do díla…
I přes armádu, která ji hledala se jim podařilo úspěšně vzít drahocenný kámen a společně utéct. Při útěku se ještě více sblížili a nakonec Delzar Marion vyznal lásku. Přeplavili se tedy po rybářské lodi a kámen bohatě prodali cechu hlavního města největší země v celém Seasmaru, ve slavném Halderonu. Sami se usadili v Oldenu, velkém přístavu daleko od Halderonu, a tam společnými silami vedou nový, velmi schopný cech. Sem tam podniknou nebezpečnou cestu do hor, ale poslední dobou se jim zalíbil (poměrně) klidný život v čele jedné z nejobávanější skupiny zlodějů v Seasmaru.


Trocha historie…

Marion se narodila mladé dceři sedláka z vesnice nedaleko Damalkaru, která zrovna utíkala před svým otcem. Dítě čekala se svou tajnou láskou, která ji však opustila (a dosud se přesně neví, kdo to vlastně byl, neboť se o svém příteli nikomu nezmiňovala – jednou přišla domů a svěřila se s pláčem rodičům, že asi čeká dítě) a při těžkém komplikovaném porodu na půl cesty do Damalkaru zemřela. A tak roku 1804 přišla na svět malá kouzelná a bezbranná holčička…
Plačící dítě u mrtvé matky našli chudí pocestní, kteří zrovna mířili do Damalkaru, a tak ji vzali s sebou. I přes dobré úmysly se o děvčátko díky finančním problémům nemohli postarat a tak ji v Damalkaru museli nechat. O Marion, se tak střídavě staral hospodský jedné zapadlé hospůdky se svou ženou, chudá knihovnice Rollwen, která ji pojmenovala po hrdince její oblíbené legendy, a polobláznivý alchymista (alespoň se za něho vydával) Haagh.
Jednou, když měla Marion asi pět let, se připletla k sektě Rudého Božstva. Knězi ji chtěli obětovat, ale maličká Marion byla tak roztomilá, že oběť stále odkládali, až jeden z knězů vyrukoval s tím, že se mu ve snu zjevil nejvyšší a prozradil mu pravdu o původu Marion, která podle něho byla jediná dcera boha Jiungwaze. Marion s nimi žila obklopená blahobytem, měla vše, na co si vzpomněla. Jenže pak se sektě začali postupně mizet různé posvátné sochy a obětní dýky vysázené drahokamy. Nejdříve nikoho nenapadlo podezírat milé božské děvčátko. Když ale šlo do tuhého, Marion pobrala, co se ještě dalo, a utekla.
Marion pak žila sama na ulici a živila ji to, co si sama sehnala od nevinných obyvatel. S nerozlučným přítelem Marcem, který v nehodě s koněm přišel nejen o levou paži, ale také o rodiče, spolu vymysleli plán, jak získat co nejvíce peněz od dobrosrdečných lidí. Marco žebral, zatímco nic netušícím lidem, kteří chtěli mrzáčka obdarovat, Marion sebrala všechno, co u sebe měli. Takhle si vydělali mnohokrát velkou sumu peněz. Jenže pak, když měla Marion dvanáct, Marco onemocněl, a následně zemřel. To byla pro Marion velká rána. Rozhodla se, že začne žít poctivý život. Ale dlouho nevydržela a vrátila se ke starým kořenům…
Postupem času se stala Marion ve městě slavnou. Když ji při činu nachytali stráže, většinou ji pro malý věk pustili. Později, když už jí chtěli opravdu potrestat, stačilo jen malé (a velmi bolestné) kousnutí ostrými Marioninymi zoubky. A jak zrála Marion ve schopného zloděje, nikdy už se nenechala vidět při činu a ve svých šestnácti (!) se stala hlavou cechu. Společně pak pořádaly různé loupeže a obchody, až jednou, když se nechala Marion unést svou mazaností a dokonalostí a nedala si pozor, sklapla past. Marion byla chycena a odsouzena k trestu smrti, ale král později trest z nějakých zvláštních důvodů zrušil. Měl s Marion jiné plány….
…plány, které mu nevyšly.


<>bTrpký konec Marion přichystal osud…

Marion si v Oldenu - mimo kolegy zloděje - našla přátele, které o jejím nočním životě v cechu netušili. Výjimkou byl velmi schopný kouzelník Warlom s černou minulostí, který ji vytvářel různé svitky s kouzly, které si Marion přála, a sháněl ji od svého přítele alchymisty předměty (právě od něho získal její manžel Prsten Probuzení, Kamerollský náramek však získala již v Damalkaru).
Marion začala vyhledávat různé nově příchozí cizince, aby jí pomohli získat informace o starostovi, vyřešit různé záhady a odhalovat tajné intriky. Spousta dobrodruhů jí prokázalo drobné službičky, a nemálo jim taky svou krásou popletla hlavu. Do svých třiceti čtyř takto spokojeně žila, ale jednou se vše zvrtlo…
Do Oldenu se jednoho dne připletli halderonští zlodějíčci. Byli to poslové obávaného halderonského spolku Temné růže. Marion jim kazila kšefty… Alespoň to se od nich dověděla. Zlodějíčci jí přinesli výhružky a nabídku „hledět si svého a nechat Temnou růži na pokoji“. Zlodějka netušila, o co jde, ale poslíčky vyhodila z města.
Do Marion byl tehdy velmi zamilovaný mladý bard. Nebyl to její první milenec, Marion měla slabost hlavně pro statečné cizince, ale poprvé měla Marion podezření, že Delzar něco tuší. Dávala si tedy velmi pozor… Ale jak zjistila krátce před svou smrtí, ostraha nestačila. Delzar věděl všechno o ní a o Jutrichovi, jak se pohledný muž jmenoval. S hrůzou pak zjistila, že dříve její muž patřil ke spolku Temné růže … Pozdě si uvědomila, že spolku dal její manžel falešný typ, a že Temná růže ji teď má jako velkou překážku, kterou je nutno odstranit. Marion to tak nemohla nechat… Musela si to s Delzarem o samotě vyříkat…


Toho večera byla bouře. Za okny Marionina domu se neustále blýskalo. Mezi ní a Delzarem začala velká hádka, kde Marion Delzar vylíčil, jak ji nenávidí, že ho už léta podvádí, že ji miloval a ona si mezitím užívala s jinýma… Marně se ho Marion snažila přesvědčit, že nikdy nešlo o žádný cit, Delzar se cítil hluboce zrazen a připravil Marion na krušné časy jejího života, když se teď on sám vrátí k Temné růži a postará se o to, aby zbytek života Marion strávila na ulici, nebo ve vězeňském chládku, „kam děvky patří…“ Rozzuřený manžel jí postupně začal slibovat, že se postará, aby shnila v cele, a aby byla ponižována tak jako on od ní… Marion mu v zápalu hněvu líčila, co všechno s milenci dělala, jak si s nimi užívala, že Delzar jí nestál za nic… Muž to nesnesl a… …a uhodil ji. Marion něco takového zaskočilo a její hrdost to nenechala jen tak. Pohotově vytáhla svou dýku a vyhrožovala muži, že jestli se k ní přiblíží, tak to nepřežije… Delzar se začal hystericky smát, a to bylo na ni moc… Vrhla se na něho.
Mezi manželi se strhla bitka, která skončila pro obě strany špatně… Delzarovi se podařilo dýkou zasáhnout krční tepnu své ženy, a Marion se sesunula manželovi do náručí. I přes svůj vztek tento čin samotného Delzara vyděsil, a začal panikařit a omlouvat se a prosit Marion o odpuštění. Přece jenom Marion stále miloval… Přes všechno, co mu vyvedla... Oči mu zalily slzy, hořké slzy jeho ohavného činu. Držel pevně bezmocné umírající tělo jeho lásky, křičel na ni, že nesmí zemřít, chtěl její odpuštění, říkal jí, že on sám jí odpustí všechny ty hříchy proti němu… ale Marion mlčela a vyděšeně zírala před sebe… Delzar byl zoufalý a pevně ji k sobě tiskl.
Marion mu skonala v náručí.

Dlouho Delzar hleděl do mrtvé tváře zlodějky, která ho kdysi tak ohromila svou drzostí. Dlouho vzpomínal na jejich útěk z Damalkaru, na jejich první setkání, na jejich výlety s mladými a nezkušenými dobrodruhy, na její zvonivý smích. Jak se od těch dob změnila… Chovala se k němu čím dál více chladněji… Jak mohl být tak slepý? Poslední měsíce si byli tak cizí… Proč, když byli tak šťastní? To ona… panovačná a nadřazená! Nemohla se smířit s tím, že on byl lepším zlodějem… Nebo ne? Ale tohle si přece nezasloužila… Stále ji měl rád… miloval ji…

Delzar necítil ani bolest z ran, které mu v hádce připadly ženinou rukou. Nechápal, co se s ním dělo. Viděl smrt tolika lidí… tolik lidí sám zabil. Ale Marion… Krásná Marion… Jeho Marion! Co to udělal?!?!? Nikdo se to nesmí dozvědět…

Druhého dne její tělo pečlivě skryl. Sám si vymyslel výmluvu, že Marion musela naléhavě odjet do Halderonu, aby si to vyřídila s Temnou Růží. Ovšem trápily ho bezesné noci, kde se mu mrtvá žena zjevovala. Jeho rány od Marion se stále zhoršovaly a Delzar se cítil stále hůře. Nic se mu v cechu nedařilo, nedokázal myslet na nic jiného, než na… její bledou tvář měl pořád před sebou. Začal ji nenávidět. Pronásledovala ho na každém kroku. On si ale neuvědomil, že to nebyla ona, ale jeho svědomí. Svůj smutek začínal utápět v alkoholu. Ale nezbavil se jí…Začal bláznit…

Jednoho obzvláště chladivého rána ho našli mrtvého před hospodou. v ruce držel ztuhlými prsty láhev vína…

Byla to jedna z nejkrutějších zim, které kdy zemi postihly. Psal se rok 1838 po osídlení Seasmaru.




--------------------------------------------------------------------------


Popis vzhledu: Menší světlovláska, s tmavě hnědýma očima. Své rovné vlasy nosila ráda rozpuštěné. Pobledlý obličej jí zvýrazňovaly pěkně tvarované rty věčně špitající různá slůvka. Obvykle byla zahalena do tmavého pláště, ale ráda nosila i krátké kožené šaty, které lichotily jejím ženským tvarům. Na rukou jí cinkalo velké množství různých náramků, ale náhrdelníky nebo prsteny byste u ní našli velmi zřídkakdy. Jejím typickým znakem byla velmi rychlá tichá chůze, dělala velké kroky.

Pravidlový popis:
Marion Tadennská, lupička
17. úroveň.

Síla: 8 –1
Obratnost: 20 +4
Odolnost: 10 +0
Inteligence: 17 +3
Charisma: 18 +3
Životy: 78

Zvláštní předměty: Obyčejně u sebe Marion nic zvláštního nenosila, pouze Kamerollský náramek zvyšující charismu o 1.
Na své loupeživé výlety si sem tam půjčila manželův Prsten Probuzení, který sesílá kouzla Neslyšitelnost a Nevycítitelnost, obsahuje 15 magů.

Poznámka pro PJ: Marion sice zemřela, ale v době, kdy ještě žila, vyhledávala dobrodruhy a mladé nadějné detektivy, aby jí pomohly s případy a problémy, na které sama neměla čas. Narodila se ve světě zvaném Seasmar, ale pokud by se Marion chystal někdo v dobrodružství použít, je samozřejmé, že si ji přizpůsobí pro svůj svět. Pokud se tak chystá někdo učinit, přeji příjemnou zábavu při hraní této postavy:o).

P.S: A co král? Zpočátku sice Richardo třetí trpce litoval, že Marion propustil, ale po čase se mu podařilo získat Černý kámen - dědictví Damalkarského ostrova - zpět. Nikdy se nesnažil zlodějku znovu najít. Nechal ji žít si svůj život, věděl, že na Damalkar se už nevrátí. Ani se nikdy nedověděl o její tragické smrti. Našel si moudrou královnu a spokojeně kraloval. Ale dívka mu navždy utkvěla v paměti…

Měla takové zvláštní kouzlo…



Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
  [Předchozí]
Počet zobrazených příspěvků: 1-10 / 40
Ikonka uživatele Ellizion    [pošta] NEW     14:22:41 16.02.2006
Perfektní.....

Ikonka uživatele Aazyiah    [pošta] NEW     12:02:08 06.03.2005
Děkuji všem za reakce.

Skorpion: Copak je na tom divného? Podle mě je to velmi atraktivní kombinace... a znám několik lidí, co se jí můžou pyšnit.

Ikonka uživatele Skorpion    [pošta] NEW     20:56:21 05.03.2005
Tak už konečně vím, proč to dostalo Ohyzdu, je to naprosto úúúúúžasné!!! Jenom jedno malé rejpnutí: Není divné, že má blonďaté vlasy a hnědé oči? Jen tak dál, krásná Aazyiah!

Skorpion

Ikonka uživatele Helis    [pošta] NEW     19:39:08 05.03.2005
říběh tvé zlodějky se mi moc líbyl byl dobře propracovaný Pařbě zdar Helis

Ikonka uživatele -=Waylander=-    [pošta] NEW     15:43:47 28.01.2005
Mě se to tak moooc libí:)))

Ikonka uživatele Morrigan    [pošta] NEW     15:48:47 25.09.2004
Opravdu jsi to krásně podala studánko.
Výborný výkon.

Ikonka uživatele Gallatos    [pošta] NEW     16:51:36 12.09.2004
výborné, moc se mi to líbilo… Myslím, že nemusím k tomuto dílu nic dodávat!!!

Ikonka uživatele Kuzma    [pošta] NEW     15:05:13 31.08.2004
tyyyyy brdo

Ikonka uživatele Tolberti    [pošta] NEW     22:05:21 10.08.2004
Ty jo, klobouk dolů fakt dost dobrý. // + 3

Ikonka uživatele irook    [pošta] NEW     12:24:45 20.05.2004
Aazyiah:
tak jsem to konečně celé přečetl a musím konstatovat, že tomu snad nechybí vůbec nic. Krásně se to čte, je to bez chyb, myslím, že, není co dodat. Dostaneš ode mne pět kousků.

  [Předchozí]


Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
0 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.11117696762085 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách