Hřbitov

Magpie Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 13

„Mamííí, mamííí, prosííím tě…“

„Ne, Raeno, prostě ne. Pořídit si domácího mazlíčka není jen tak! Kdo se o něj bude starat?“

„Já! Mami, slibuju, slibuju. Prosííím!“

„Jako o lávovníky, co? Kdybych tomu nedala nažrat, tak by to chcíplo.“

„Mamííí, ty jsou táák nudní. Pořád jen leží nebo se za týden převalí na druhý bok. A nedají se pochovat! Mamííí, prosím tě, prosíím, prosííím…!“

Ghatra násilím odtrhla svou devítiletou dcerku od vchodu do rozpálených stájí a táhla ji pryč, když za nimi vyběhl vytáhlý, asi dvacetiletý mladík. „Počkejte, madam Ghatro! Na okamžik!“

„Co si přeješ, Nevile?“

„Slyšel jsem vaši dcerku. Ahoj, Raeno,“ mrkl na uplakanou holčičku a pak se usmál na matku. „Pojďte se aspoň podívat, za to nic nedáte.“

„Nevile,“ zavrčela matka výhrůžně, „nemysli si, že nám vnutíš jednu z těch svých bestií.“

„To by mě ani nenapadlo, madam Ghatro. Krom toho nikomu nic nenutím, leda prodávám. Kam bych jinak přišel, že jo,“ uchechtnul se tichým, nakřáplým smíchem a než se Ghatra vzpamatovala, už byla vlečena svou dcerkou do stájí. V obrovitých boxech ležela vždy jedna samička a kolem ní se batolila sotva roční mláďata. Bylo tu vedro k zalknutí. A ten puch! Neuvěřitelné, jak tu ta zvířata mohla vydržet. Ghatra si přiložila na tvář navoněný kapesníček. A tohle by měla snášet doma? To ani náhodou!

„Omlouvám se, obvykle takhle nesmrdí, ale to víte, je jich tu hodně. Za pár dní, až si je rozeberou zájemci, to tu bude zase vonět jako v mithrilových dolech. Tak jak se ti líbí, Raeno?“

„Jsou nádherní, pane Nevile. Mamíí, dívej na tohohle! A na tohohle! Jééé, pane Nevile, můžu si ho pochovat?“ Ukázala štíhlým prstíkem na jedno docela maličké a neskutečně roztomilé zvíře. Nevil přikývl a vzal mládě od matky. Ta se trochu naježila, párkrát neškodně prskla, ale pak přivřela oči na důkaz souhlasu a v Raenině náruči se objevil teploučký, poddajný tvoreček. Dívenka si k němu okamžitě přitiskla tvář a zasmála se, když jí ten drobeček olíznul čelo.

„Raeno, při bozích Herdorofu! Ať tě to nelíže! Ještě něco chytneš!“

„No dovolte, madam! Všechna mláďata jsou vykoupaná a prošla lékařským vyšetřením! Sám Velký Zeron…“

Ghatra jen mávla rukou. Velký Zeron nebyl nic jiného než velký opilec, který by za láhev medoviny prohlásil zdechlou kobylu za šampióna Nížinského okruhu. „Už půjdeme, Raeno. Vrať tady… tohle… panu Nevilovi a vyrazíme.“

„Nééé! Mamííí, já ho chci!“ Když matka zavrtěla hlavou, skoro se rozplakala. „Tak si ho aspoň pohlaď, mami. Uvidíš, jaký je heboučký, a jak voní!“

„No dobře, dobře, ale nebreč,“ nechala se přemluvit a špičkami prstů se dotkla lehce protáhlé hlavy. Raena měla pravdu. Bylo „to“ heboučké. Měkké, teplé a když jí to nesměle olízlo ruku, pocítila v hrudi zvláštní pocit, něco mezi štěstím a dojetím. Vzpomněla si, jak tu kdysi dávno stála se svou vlastní matkou a také žadonila. Plakala a dupala, slibovala hory doly, ale matka byla neoblomná. Zřejmě věděla proč, i když to Ghatře nikdy nevysvětlila.

Stáhla ruku z přítulného drobečka a pohledem vyzvala Nevila, aby si mládě vzal. Pak popadla Raenu za ruku a vřískající a kopající ji vystrčila na kozlík jejich malého vozíku. Domů to měly ještě pěkný kousek.



*

„Cože chce?“ zařval Jensen tak hlasitě, že kdyby byla Ghatra slabší povahy, určitě by se rozklepala strachem. Takhle jen pokrčila rameny a pečlivě odměřila dávku anděliky na odvar proti bolení žaludku. Jensen ho bude potřebovat.

„Draka,“ řekla lakonicky. „Nevil měl stáje dokořán, to víš, že jsem tam s ní musela jít.“

„U paty Herdorofu! Draka! Krávu by nechtěla?“

„Ne. Ptala jsem se. Krávy jsou… krávy. Ona chce draka.“

„Doufám, žes jí to vysvětlila!“

„No, vlastně…“ zarazila se, protože jí hrudí projel onen zvláštní pocit jako ve stáji. Štěstí, dojetí, něha. Jak bylo to dráče miloučké, s velikýma zlatozelenýma očima, s měkkými výrůstky táhnoucími se od temena hlavy přes celý čenich zakončený tou nejroztomilejší tlamičkou s ještě mléčnými zuby, s měkkým ještěrčím tělem a tenoučkými blanitými křidélky, které mělo mírumilovně přitisknuté k šupinatým zádům.

„Ghatro!“ zavrčel Jensen varovně. „Doufám, že nepřemýšlíš…“

„No a proč vlastně ne?“ Sama byla překvapená, že to vyslovila nahlas. „Je to jen drak, jsou milí a poslušní.“

„Herdorofská proláklino! Máš vůbec představu, kolik toho taková bestie sežere? A kde to bude bydlet? Co když to někdo zastřelí, co když to chcípne, svatá bráno Herdoro – kde to asi tak pohřbíme? Ten hrob budu kopat nejmíň tejden!“

„No tak, Jensene, tehdy to byla nehoda.“ Chápavě mu položila dlaň na rameno. „Já vím, žes ho měl rád, ale nedalo se nic dělat.“

Přes Jensenovu tvář se převalila celá řeka emocí, od něžného úsměvu po přísné stažení čela až po lehkou nostalgii. „Kdyby se ten blbeček aspoň naučil pořádně lítat,“ povzdechl si s pohledem upřeným do minulosti, „nemusel ho srazit ten starý blázen, když se vracel z nějaké té své zatracené sféry. Jak já ho tenkrát nenáviděl!“

„Byla to nehoda. Nikdo nemohl za to, že se tvůj mazlíček rozhodl vyspat na místě, kde se otevírala astrální brána. Tohohle budeme víc hlídat. Ze zahrady se nehne. A budeme ho chodit venčit a na procházky, spolu jako kdysi, vzpomínáš?“

„Já mám tak čas někde courat s drakem!“ zahudroval už o poznání mírněji. „A vůbec. Chce ho mladá? Chce? Tak ať se o něj stará. A nemysli si, že to zbude na mě!“ odvrátil se od manželky a nasypal šedivým lávovníkům do litinového terária hrst železných pilin. Dvě neohrabané, hrbolaté koule se přes ně převalily a bublavě vydechly. Že jim chutná se dalo poznat jen podle jejich změněné barvy. Už nebyly šedivé, ale žhnuly jako rozpálená láva.

„Jsi zlatíčko,“ Ghatra ho políbila na tvář a pak se k němu láskyplně přitiskla.



*

„Madam Ghatro, ve vší úctě…“

Ghatra si povzdechla. Tenhle týden to už bylo potřetí. Co to zvíře provedlo tentokrát? Kačeny? Kočky? Psy?

„… ten váš drak mi už zase sežral celej kurník! Celej, madam. I dvaatřiceti slepicema. Chudinky malý. Stará si je vypiplala, jako malý děcka je měla. A teď jsou v čudu. Doslova!“

„Já vám tu škodu nahradím, nebojte se. Zajděte za správcem, dá vám dřevo na nový kurník a pár kvočen. A nezlobte se. To víte, je to jen zvíře.“

„Zvíře,“ odplivnul si soused. „Dneska to sou slepice, zejtra ovce, pozejtří…“

„Nestrašte,“ snažila se vše zlehčit. „je ohromně milá…“ Jenže vysvětlovat člověku, kterému tohle milé zvíře vyplenilo hospodářství, nebylo zrovna citlivé a soused jí to dal řádně najevo.

„Ještě jednou a koupím si ohnivou kuši, madam. Todle já teda snášet nemusím.“



*

„Raeno! Raeno!“

Místo dcerky vylétla ze stáje Magpie. Byl jí rok a půl a byla velká asi… asi jako rok a půl starý drak, měřila v kohoutku přes metr a půl, byla štíhlá a šlachovitá, jak se na dospívající slečnu sluší, slabě zelenkavá barva jí postupně tmavla do barvy řezaného nefritu, šupiny rohovatěly a stávaly se čím dál pevnější a odolnější. Už to nebylo žádné roztomilé mláďátko, i když hlavu měla ještě měkkou a v očích stále tu stejnou zlatozelenou zvědavost. Vyletěla do vzduchu v kombinovaných spirálách, na okamžik zůstala viset, až jí slunce prosvítalo skrz měnivě zelené blány křídel, pak svěsila hlavu, celá se uvolnila, až vypadala jako splasklý míč, a řítila se střemhlav k zemi. Raena tomu říkala „dělat mrtvolku“.

„Magpie!“ vykřikla Ghatra. „K noze a hned!“

Deset metrů nad zemí se dráče vzpamatovalo a jalo se uposlechnout povel, jenže z polí se vznesl bělavý orel se zajícem v drápech. Bylo jen otázkou času, kdy oba donese paničce k nohám. Teprve, když obě mrtvolky obřadně položila před paničku, zařadila se k její noze a oddaně jí hleděla do očí, načež se začala čumákem dobývat do kapsáře na její sukni.

„Přestaň!“ sykla Ghatra, ale ten psí pohled dračích očí by pohnul i křemenem. Ghatra jí ukázala ocelovou tyčinku a když Magpie třikrát vyfoukla kouř z nozder, mohla si na ní pochutnat. Ghatra ji mezitím drbala mezi výrůstky na hlavě. „Jsi zlá holka, Magpie. To se dělá, žrát celé kurníky? Lítat podél hradeb a plivat oheň po každém, kdo kolem projede? Vždyť se k nám za chvíli každý bude bát jezdit! A sežrala jsi páníčkovi brnění. Je na tebe pěkně rozzlobený.“

Magpie si stočila ocas pod sebe a s vyplazeným jazykem čekala na další tyčinku. Kázání paničky šlo mimo ni, protože náhle zavětřila ve vzduchu vůni malé Raeny. Celá se nastražila, svaly se jí rozehrály, jen, jen vyrazit. Než stačila Ghatra říct „nesmíš“, zvedla se ze sedu a po zadních nohách a s roztaženými křídly se rozběhla ke startu. Pak vzlétla, vykroužila několik efektních otoček a za chvíli byla zpátky i s Raenou na zádech. Dívenka však nevypadala nadšeně. Jen co seskočila z dračích zad, pleskla Magpie po čumáku.

„Ty… dračice! Já si hrála s holkama! Mamííí, ona mě normálně unesla! Okamžitě mě zavez zpátky!“

„Raeno!“ Ghatra ji šokovaně okřikla. „Je to tvé zvířátko! Slibovala jsi, že se o ni budeš starat. Tohle není lávovník!“

„Je ještě horší,“ zamumlala dívenka. „Holky se jí bojí. Mamííí, já ji nezvládnu. Posledně za námi vlezla do hradu a sežrala madam Kalisen svatební šaty. Vsadím se, že ty perly a diamanty má v pelechu! Je to normální zlodějka!“

„Raeno,“ matka podezíravě přivřela oči. „Teď si vymýšlíš. Tohle by Magpie nikdy… Konec debaty. Když už jsi tady, vyčistíš jí stáj. A mrskni s sebou. Vezmu ji zatím na procházku.“ Pak se obrátila k dráčeti, které k nesnesení smutným pohledem pozorovalo naštvanou dívenku. Nechápalo, proč si její malá panička už nechce hrát, proč nechce lítat a proč už jí dávno nepožádala, aby udělala mrtvolku nebo plivla oheň na mladého pána z Rathulu. Vždyť ten kurník také sežrala jen kvůli ní, aby se smála a tleskala rukama.

„Kdepak máš vodítko, Magpie? Vodítko. Kdepak je? Honem, dones ho!“

Ještěže mělo tuhle velkou paní. Magpie zamávala ocasem a vlítla do stáje, aby si přinesla mithrilový obojek s dlouhým, tenkým vodítkem, které nedávno dali očarovat, aby se nepřetrhlo. Ghatra zaklapla obojek kolem útlého dračího krku a Magpie se vznesla do vzduchu. Neměla to takhle ráda, ale panička se s ní bála chodit na volno. Magpie to chápala, znala se, kdyby se na nebi objevil jiný drak, pocítila by nutkavou touhu se za ním rozletět. Nebo by mohla vletět na partu těch dětí, pro které na ni nemá Raena vůbec, ale vůbec čas, a kdoví, co by jim byla schopná udělat.

Raena zatím kydala dračí stáj a zlostně si něco mumlala. Kdyby věděla, kolik dá práce takové zvíře, nikdy, nikdy by ho nechtěla! Bestie jedna smradlavá. Mamka to říkala dobře. Měla ji poslechnout. Ne! Mamka měla být přísnější a neměla to dovolit! Úplně ji znemožnila. Před všema holkama i klukama. Kanisenovi mají také draka, ale to je úplně jiný drak. Celé dny leží ve sluji kus za zámkem, jednou za týden sežere pár volů a nějaké ocelové tyčky, jinak o něm nikdo neví! Umí se o sebe postarat sám. Kdežto Magpie, ta šupinatá zlodějka dělá jen problémy. Co má z toho, když pro ni ukradne třeba panenku nebo stříbrnou čelenku, stejně se s tím nemůže nikde pochlubit, protože by to vypadalo, že to ukradla ona. A plive oheň po všech, co kolem projdou. Když ji to učila, byla to legrace, jenže nedávno plivla na Derika z Rathulu, a Derik s ní od té doby nemluví! Ach, kéž by umřela! Kéž by nebyla!



*

„Ta potvora půjde z domu!“

„Jensene, uklidni se. Vždyť se zase tak moc nestalo.“

„Nestalo? Ghatro, ona mi zdemolovala celou laboratoř! Už rok bádám, jak vytvořit ochranný, pružný, průsvitný, neprostupný, křišťálový zvon, který by pojmul naše pozemky, aby ta potvora nemohla zdrhat, nebo aby ji někdo nezabil, a teď je můj výzkum v háji! Víš, co bychom na tom vydělali? Mohl jsem to prodávat dalším majitelům těchhle bestií, i když pochybuju, že někde žije cosi jen vzdáleně podobného tomu, co máme doma. Jen si vezmi všechny ty šamany, zaříkávače, kouzelníky, mágy! Všichni tvrdí, že draci jsou moudří a milí. A ten náš? U kostí Herdorofu! Mě už to nebaví!“

„Ale jak se dostala dovnitř? Ví, že sem nesmí…“

„Ach, nebuď směšná. Odkdy tě poslouchá? Dělá si, co chce. Prostě sem vlítla. A mám důkaz! Našel jsem tam šupinu! Tuhle!“ zamával jí před nosem tuhou nefritovou destičkou. „To ti říkám, buď se uklidní, nebo…“

Co nebo už nedořekl, protože do síně vešla Raena. Byla z ní už skoro patnáctiletá slečna, užívala si zájmu potenciálních nápadníků, péči lazebnic a kadeřníků a o nějakého draka, kterého si kdysi vydupala, nejevila pražádný zájem. I stáje už uklízela matka, protože té jediné Magpie dovolila se k ní přiblížit. Na všechny ostatní prskala, všechno živé v okolí stáje buď sežrala nebo spálila svým dechem, život začínala trávit na vodítku a byla čím dál zklamanější a zatrpklejší. Jen matce občas složila překrásnou hlavu do klína a nechávala se od ní hladit.

„Tak copak náš mazlíček provedl tentokrát?“ zazpívala něžným hláskem Raena a naklonila se před zrcadlo, aby si mohla načechrat lokýnky. Když za zády spatřila otcův zuřivý pohled, honem nasadila usoužený výraz. „Ach tati, chudáčku můj milovaný, rozmlátila ti laboratoř, že jo? Ale to nevadí, ty jsi šikulka, zase to dáš dohromady.“ Lísavě po políbila na tvář a otcův pohled okamžitě změkl. „Nikdy bych nevěřila, že z ní vyroste taková zmije. Když jsme si ji přivedli, byla přece tak roztomilá, že?“

„Raeno!“ procedila matka skrz zuby. „Kdyby ses jí věnovala…“

„Ale mamá, já mám přece jiné starosti, než se tahat s tím přerostlým netopýrem. Proč jí neseženete nějakou sluj, jako má Kanisenův drak?“

„Vždyť by tam byla úplně sama!“ zhrozila se Ghatra.

„No a? Je to drak. A to jsou samotáři. Sama vidíš, že to k ničemu není. Všechno zničí. A smrdí až sem. Co říkáš, papá? Nějakou pěknou jeskyni snad na pozemcích máme, ne?“

„No já nevím, zdá se mi to poněkud… drastické.“

„Budeme za ní chodit, uvidíš. Bude jí tam fajn. No nic. Běžím. Derik mě pozval na vyjížďku. Neboj, chůva jede s námi. Tak pa.“ Potichu vyklouzla ze síně, šťastná, že se její malý plán vydařil. Teď snad už rodiče pochopí, že Magpie je nezvladatelná a musí pryč. A jakmile bude pryč, už nic nebude bránit, aby se doma pořádali veselice a hody jako v jiných normálních rodinách. Už se k nim nikdo nebude bát jezdit. Už ji nebude pronásledovat na každém kroku a snažit se vlézt do její nadýchané postele! Už nikdy nebude za hradbami číhat a řvát na kdejakého čápa, co se mihne nad věžemi. Bude tu klid a mír. Přece si kvůli té zelené mrše nenechá zkazit život!

Ghatra vešla do ocelovými pláty pobité stáje a v zšeřelé místnosti hledala Magpie. Bylo tu zvláštní ticho a prázdno. Chvíli myslela, že se drak opět vysmekl z obojku a pláchl za Raenou, když si uvědomila, že leží v tom nejzazším rohu stočený do zoufalého klubíčka.

„Mag, spíš?“ zašeptala a opatrně se posadila vedle ní. Drak zvedl hlavu a vyhaslýma očima se zadíval ke dveřím. Hledal Raenu. Když zjistil, že nejde, znovu si netečně položil hlavu na udusanou a ožehlou zem, a docela neslyšně, zato však velice bolestně vzdychl.

„Já vím, já vím,“ zašeptala Ghatra a pohladila ji po výrůstcích na hlavě. Zvláštní, měla je pořád měkké a heboučké. „Už vyrostla, jako ty. Nemá tolik času.“ Sama cítila, že její lež drak prohlédl. „Nechtěla bys ven? Kdepak máš…“ zarazila se, vždyť obojek i vodítko měla na sobě. Byla tu uvázaná jako nějaký pes. „Ach, bohové, kdybys aspoň tak nevyváděla. Páníček se zlobí za tu laboratoř.“

Drak prudce zvedl hlavu a nechápavě se jí podíval do očí. V tu chvíli Ghatra věděla, že to neudělal. Ale kdo, kdo? Raena? Ale proč, propána? Proč by to sváděla na Magpie? „Víš co? Půjdeme ven. Co bys řekla, kdybychom zašli za Tasdarem? Říká se, že v jeho společnosti lidé čistého srdce cítí štěstí. Třeba to platí i pro draky. Tak pojď, proletíš se.“

Kanisenův drak Tasdar měl opravdu tu moc, Ghatře se hned před jeho slují poněkud ulevilo. Přivolala Magpie k sobě a pak jí sundala obojek. Kanisen se vyhříval na sluníčku a vypadal spokojený sám se sebou. Bylo to obrovské zvíře, s tlustou kožnatou kůží zbarvenou do tmavé hnědi. Na slunci se jeho ztvrdlé, zrohovatělé destičky zlatě leskly. Nepamatovala si, že by ho kdy viděla létat, a pochybovala, že by svou váhu vůbec vynesl do oblak. Zřejmě to nepotřeboval. Zvláštní zvíře, Ghatra před ním okamžitě pocítila až posvátnou úctu. „Zdravím tě, Tasdare. Přivedla jsem Magpie, je poslední dobou smutná.“

Tasdar se ani nepohnul, ale očima Magpie sledoval. Chudinka malá, pomyslel si, když se k němu váhavě blížila. Pak sklonila hlavu a způsobně ulehla pár metrů od jeho boku. Ghatra měla pocit, že ti dva spolu mluví, ale byl to samozřejmě nesmysl. Přesto Magpie vypadala šťastně. Jako by jí Tasdar vlil do žil novou naději. I jí bylo ve společnosti obou draků dobře. Aniž si to uvědomovala, přilehla si k Magpie a nechala se přikrýt jedním z jejích průsvitných zelených křídel. A pak Magpie začala zničehonic zpívat. Tichounké tóny beze slov, konejšivá, uklidňující melodie ji houpala na příjemných šťastlivých vlnách něhy. Bohové Herdorofu, tohle bude muset říct Raeně. A Jensenovi. Jejich Magpie umí zpívat! To je přece zázrak, no ne? Škoda, že sem Raena nechce chodit, báječně by se tu uvolnila.



*

„Tak, Deriku, zahrajeme si takovou malou hru, co říkáš?“

Raena zastavila před dračí stájí, seskočila z koně a počkala, až tak učiní i Derik. Chůvu nechali daleko za sebou, k těmhle hrám ji nepotřebovali. Zvláště Raena ji dneska nepotřebovala. Dneska to totiž musí vyjít. Už má toho zatraceného draka plné zuby! Zpívající drak, kdo to kdy slyšel! Máma s tátou jsou z toho celí pryč, nemluví o ničem jiném! Jsou šťastní, jako by je očaroval! Denně chodí do stáje, drží se za ruce, civí si do očí a na ni nemá nikdo, ale nikdo čas! Courají se s Magpie po lesích, chodí k tomu ošklivému Tasdarovi a na ni vyloženě kašlou! Celá vesnice je z jejího zpěvu jak vyšinutá. Lidi se na sebe culí, vzájemně si pomáhají, nikdo se nehádá, nikdo nechce dělat vylomeniny jako lézt po skalách nebo popíjet víno z tátova sklepa! Stačí, aby ta bestie jen otevřela tu svou zelenou tlamu a už se všichni tetelí, div se sem nesbíhají, aby si ji poslechli zblízka. Všichni už zapomněli na sežrané slepice a psy! Nenáviděla je! Nenáviděla ji! Stokrát, tisíckrát víc než kdy předtím. Musí se jí zbavit, musí. Za každou cenu.

„Jakou hru?“ Derik sotva popadal dech. Byl sice o půl roku mladší než Raena, přesto požádal rodiče, aby mu s ní domluvili svatbu. Byl pro ni ochotný položit život.

„Tak…“ usmála se. „Na draka a princeznu. A ty mě budeš vysvobozovat.“

„Jak prosím tě?“

„Normálně, ty troubo. Já budu v zajetí u draka a ty ho musíš zabít, abys mě vysvobodil.“

„Za…. zabít draka?“ zakoktal se. „To si snad děláš legraci, ne?“

„Chceš mě za ženu? Tak mi dej důkaz! Magpie!“ Zařvala do stáje a vrazila Derikovi do ruky ohnivou kuši. Drak, zaslechnuvší svou milovanou malou paní, vyběhl k vratům a pak ještě kus před stáj, co mu dovolovalo napnuté vodítko. Radostně roztáhl křídla a zběsile s nimi mávat Raeně na pozdrav.

„Zařvi, Magpie! Plivni oheň! A ty střílej, ňoumo!“

První střela prolétla tenoučkou blánou smaragdového křídla jako nic a zanechala po sobě ošklivou propálenou díru. Magpie nechápavě couvla, bolest v křídle byla nesnesitelná, ne však tolik, jako skutečnost. Její malá, drahá Raena… Drak to nemohl pochopit. Znovu vyběhl před stáj, zoufale mával zdravým křídlem, snažil se dívence vysvětlit, že jí přece neublíží, nikdy to neudělal, proč by měl nyní? Ale Raena se dívala tak… krutě. Donutila chlapce, aby znovu vyslal ohnivý šíp. Magpie uhnula, co jí vodítko dovolilo, a šíp se zapíchnul do spálené země. Raena zuřivě vytrhla Derikovi kuši z rukou. Magpie si oddechla. Ta maličká ji zachrání, nedovolí, aby jí ten darebák ubližoval.

Jenže Raena nic z toho neudělala. Naopak. Nabila kuši, která okamžitě rozpálila ostrý šíp doběla, a pak ho vyslala přímo do dračí hrudi. Magpie se nebránila, nijak se nesnažila schovat nebo utéct, prostě tam jen tak stála a… nechala do sebe pálit jeden šíp za druhým. S každým rozžhaveným hrotem se v ní lámalo křehké a věrné dračí srdce. Ani jednou se nepokusila uhnout, ani jednou po Raeně neplivla smrtonosný oheň. Jenom couvala, ohnutá, strašlivě zmatená, krvácející a popálená do svého osamělého koutku v sálající stáji. A Raena šla s ní. Co krok, to další rozžhavený šíp. Magpie už neměla sílu couvat, ani nebylo kam. Zhroutila se do kouta a snažila se zuby vytahat aspoň pár smrtonosných šipek z měkké hrudi. Její nádherné, zlatozelené oči byly plné bolesti a slz. Stékaly jí po popáleném čumáku a když se dotkly udusané země, proměnily se v trsy omamně vonících fialek. Raena je zlostně zadupala.

„Tak už umři, ty mrcho! Nikdy jsem tě neměla ráda, slyšíš? Nikdy!“ Pak se prudce otočila a zuřivě opustila stáj i umírajícího draka. Derik na ni nechápavě zíral.

„Cos to… udělala?“ vykoktal zděšeně. „Tys ji…“

„Zabila, no a co?“

„Ty… ty…“ nemohl přijít na jméno, které by vystihlo její pravou podstatu. „Nikdy si tě nevezmu. Nemohl bych s tebou žít!“

„Vážně?“ jízlivě přivřela oči „A proč bys taky měl?“ Než si stačil uvědomit, co dělá, Raena ho praštila kuší do hlavy. Cítil, jak se mu podlomila kolena a jak klesl na zem. Další rána ho omráčila, další vytvořila v hlavě naprostou tmu. „Ach, bohové Herdorofu,“ slyšel nad sebou její zkřivený, soucitný hlásek. „Musela jsem to udělat, Deriku. Magpie tě napadla, chudáčku malý, praštila tě ocasem, až jsi upadl a já ji musela zastřelit. Musela, víš? Ale bylo to zbytečné, protože tys to stejně nepřežil… Ach, takové neštěstí, takové hrozné neštěstí…“ Pak Raenin hlásek zanikl v nádherné, tiché melodii, v něžných vlnách dračího zpěvu, bylo v něm tolik lásky a štěstí, že chtěl vstát a jen tak poslouchat píseň o věčném slunci a údolí plném zelenajících se trav, ale další rána kuší ho zbavila vědomí navždy.



*

Ghatra naposledy objala bezvládnou hlavu mrtvé Mag a pak ji opatrně, jako by byla ze skla, položila na měkkou ovčí houni. Dorazila sem s Jensenem hned, jak ji zaslechli zpívat. Tentokrát v jejím zpěvu nebylo štěstí, ale nesmírná bolest, zoufalé volání, tisíce výkřiků, její hlas zněl jako hejno zraněných volavek, jako pláč dítěte, umírání světa. Přiběhli pozdě, příliš pozdě. Magpie umírala a nebylo nic, co by jí mohlo pomoci. Jensen měl v očích slzy, on, který brblal, když ji měl vzít na procházku! Raena stála docela vzadu, jako by se bála do stáje vstoupit. Už jim všechno řekla, jak se Magpie zalekla Derika, jak na něho zaútočila, protože si myslela, že chce Raeně ublížit, a jak ji pak musela s přetěžkým srdcem zabít, protože maminka s tatínkem ji vždy učili, že lidský život je posvátný.

„Vykopu jí hrob… velký… hluboký, aby ji psi nevyhrabali…“ Jensenovi se zlomil hlas a když ho dcera chtěla vzít za ruku, z nepochopitelného důvodu se jí vysmekl.

Vraceli se domů ve stísněné náladě. Bylo potřeba odvézt tělo mrtvého Derika rodičům a pokusit se jim vysvětlit… Ale jak? Že drak jen chránil svou malou paničku? Že to bylo zvíře, které jednalo podle instinktů? Jak tohle vysvětlit rodičům jejich jediného dítěte?

Už byli na nádvoří, když slunce náhle překryl hnědozlatý stín. Vítr zesílil, bylo slyšet mocné máchání kožovitých křídel. Tasdar? Všichni si zaclonili oči a s nevěřícným úžasem sledovali staletého draka, jak se v pomalých kruzích snáší na kamenné nádvoří. Jedním křídlem zavadil o východní věž a urval jí střechu. Neuvěřitelné! Nikdo si nepamatoval, jestli Tasdar umí létat, byl přece starý a tlustý a zpohodlnělý, žil si ve své sluji a o nic a nikoho se nestaral. Lidé k němu občas zašli, ale jen ti čistého srdce pocítili v jeho přítomnosti štěstí. Časem se z toho stala jen legenda. Přesto, když přistál, většina lidí vydechla čirou radostí, aniž by chápali její původ.

Tasdar se uklonil a pak se hluboce zadíval Ghatře a Jensenovi do očí. Ať jim řekl či vnukl cokoli, madam Ghatra se zhroutila v bezbřehém pláči a otec třesoucí rukou postrčil Raenu směrem k drakovi.

„Tak pojď, Raeno,“ ozvalo se v její hlavě. „Chtěla sis přece hrát? Dobrá, svou pohádku o princezně a drakovi budeš mít.“

Než se kdokoli vzpamatoval, Tasdar se těžkopádně vznesl do výše a v zadních nohách si odnášel Raenu, jedinou dceru madam Ghatry a jejího muže Jensena. Kdokoli se ji potom vydal hledat a zachránit ji tak z dračích spárů, neuspěl. Tasdar se totiž do své sluje nikdy nevrátil. Jen bohové Herdorofu znají jeho úkryt a k těm se obyčejný smrtelník málokdy přiblíží.

Diskuze

 Uživatel úrovně 3

5hvězd. Sry mě blbne klávesnice.


 Uživatel úrovně 3

Moc hezké. Já mám rád tragické konce. Škoda že nemůžu hlasovat dal bych taky 5★/


 Uživatel úrovně 0

Příběh se mi líbil,jen je škoda,že to s Magpie špatně skončilo.


 Uživatel úrovně 5

Dobrý den

Příběh mne pohltil takovou tou pohádkovou atmosférou. Bohuzel uz nemohu hlasovat, dal bych 5. Konce postav dracaku bohuzel nebyvaji takto epicke. Proste by se tam porad pletli ti ostatni hrdinove. Herni postavy vetsinou skonci v nejake davno zapomenute lokalni bitce. Neco mi to pripomelo, zalistoval jsem mailem a nalezl konec jedne z vlastnich postav. Na samotny prispevek to neni ale jen tak pro odlehceni mozna ano:

Sejdou se takhle jednou v nebi Horalka, dva krollové, goblin, barbar a kudůk a společně čekají u nebeské brány. Po chvíli se s vysloveně otráveným výrazem ve tváři
ze země do nebe dokodrcá nějaký další kudůk. Sv. Petr má už dnes zavřeno, do knihy ho musí zanést jeho zástupce Archanděl Vedroel.

AV: „Takže jméno…?“
Kudůk: „Křivák“
AV: „Jak jste skonal?“
Křivák: „Elementární. Bylo to elementární“
AV: „No jistě, i teď je to elementární údaj, jinak bych se na to neptal”
Křivák: “Aha, tak tedy byl jsem pohlcen”
AV: “Zvíře, prosím specifikujte konkrétní druh. Je to nařízení oblačných druidů”
Křivák: “Větrný vír”
AV: “Hm…mám to. Výr to je nějaký druh sovy ne?”
Křivák: “To teda jo…rozhodně jde blbě uspat

AV chvíli listuje knihou a srovnává záznamy.

AV: “Poslyšte, neměl jste tu být už včera ráno? V osudovníku se píše něco násilném deliktu s gobliny?”
Křivák: “To je zlodějská cháska, ale nestálo to za řeč. To se dalo rozchodit”

AV ještě chvíli listuje

AV: ”Mate pravdu, je to tu zaškrtané. Ale stejně jste tu měl být nejpozději včera navečer???”
Křivák: “Zdržení na hranicích, kontrolovali nám všem přesvědčení. Chtěli mě poslat do pekla…”
AV: “A co děláte tady?”
Křivák: “No to víte, mám tam nějaké známosti. Nakonec mě nechtěli”
AV: “Tak už běžte, a opovažte se nám destilovat Božskou manu”
Křivák: “Hmmm (a sakra)”

Skupinka čekajících vřele přivítá Křiváka a poplácají ho po zádech.
“Budeš to tady vést, jsi z nás nejstarší. Už ti bylo 19 lev.”

Všichni zajdou k pomníku a šikovný Muška vytesá nové jméno.

> PAVEZA
> HUGO
> BAF
> MUSKA
> JANTAR
> AFEQT
> KRIVAK


 Uživatel úrovně 0

Trochu podivný, tedy především nezvyklý, příběh. Vlastně mi hodně připomíná známou sérii knížek o čaroději Kedrigernovi (autor: John Morressy), jak tím lehce humorným nadhledem, stylem postav či svojí atmosférou. Jsou to také pohádky s morálním poučením, jen ne tak strohé jako v tomto případě. Sice se mi to tak nelíbí, jenže tím neovlivním fakt, že takový svět prostě je.

Navíc Lyrie tady používá draka jako plnohodnotnou postavu s charakterem, nikoliv jako obyčejné "blbé křoví na zabití", což je mně osobně velice sympatické. A nijak mi nepřekáží (zde je to úplně přirozené), že je v takto podřadném postavení. Takže jsem byl lehce překvapený začátkem (drak jako domácí zvířátko, drak jako pejsek na vodítku), ukonejšený pozdějším vývojem (který byl naprosto předvídatelný a logický) a nakonec zatraceně šokovaný tím závěrem.

Dračice a dívka, dvě dospívající slečny a přitom takový kontrast v povahách i žebříčcích hodnot, kterými určují své postavení...

Pořád nedokážu pochopit, jak se dá z takovéhohle naivně (až hloupě) vypadajícího námětu udělat tak dobře a uceleně působící příběh. Jak je možné do něj zároveň vměstnat tak strohé morální ponaučení (pokud to tedy ještě je o absolutní vině a nezbytnosti trestu). V jaké zkratce lze přitom vylíčit charaktery postav (a zároveň nechat čtenáře, aby si je volně dotvářeli podle sebe) a jak lze i složité zvraty děje s takovou lehkostí přejít, aby nezatížily a nezamlžily hlavní myšlenku, tedy záměr_autora.

Ten svět na pomezí fantasy a pohádky tvoří kulisu a rámec stmelující vše v jeden přirozený celek a přitom působí přátelsky, až domácky obyčejně a vlídně.

Příběh je plný symboliky a myšlenek sahajících do veliké hloubky, přitom i lehký a jednoduchý, pokud ho nehodláte rozebírat - zkrátka určitě stojí za to si ho přečíst.

Na závěr ještě dodám, že se mi převelice líbil, trošku se mi sice příčí ta vyložená krutost, ale to je spíš jen můj pocit (ten věčně nespokojený hlásek), ono u takovéhohle příběhu vymyslet takto působivou závěrečnou pointu je také veliké plus.


 Uživatel úrovně 4

Magpie, tedy anglicky straka. Název vzbuzuje očekávání příběhu o zvířátkách. Postupně se ukazuje, že tenhle příběh se zvířátky jenom hemží. A jsou to tvorové zajímaví.
Holčička (asi z bohaté rodiny, když zakoupili a v minulosti rovněž chovali něco jistě tak nákladného, jako je dráček) si vybrečí nového mazlíčka. Ten ale roste a jsou s ním problémy.
Holčička nakonec na mazlíčka nestačí, jak to bohužel často bývá i ve skutečnosti. V tomhle a nejen v tom je příběh dost moderní. Někdy to ale ujede i po jazykové stránce („v boxech“). Není to taková ta „historická špinavá fantasy“ jako třeba nedávná Hrdinka (když píšu tohle, nevím, kdo je autorem, ale podle geografie Nížin snad stejný člověk jako u tohoto textu), jsou tu mazlíci v rodinách (jev skutečně dost novodobý), silná magie a moderně pojaté rodinné vztahy.

Chudák Magpie, dračice je postupně opuštěna a jen dívčina matka je na ni hodná. Mladá slečna už má dávno jiné starosti, rodiče jsou skutečně dost trpěliví, že jí trpí ty rozmary a nezájem o něco, co tak vyžadovala. Líbí se mi motiv dračího zpěvu, působícího jako blahodárný balzám na starosti tohoto světa. A nesnáším arogantní děti s určitou mocí. Jako je ten bastard ze Hry o trůny, co nechá zabít Eddarda. Kdo sledoval seriál Spartacus z produkce HBO, ví taky přesně, co myslím. Kdyby Tasdar tu mrchu zabil, zasloužila by si to. Rodiče si nezasloužili takovou dceru.
Ale v tomhle bohužel není život nijak fér. Podobné případy, ač s jinými reáliemi, vidíme denně a je určitě zajímavé, položit podobnou skutečnost do fantasy roviny. Příběh je krutý a dojemný zároveň. Po formální stránce postačuje plánovanému sdělení. Zde dominuje myšlenka krutosti, odvrhnutí, a na druhé straně lásky a věrnosti.
Je to sice černobílé, až pohádkové, ale proč ne. Mně se tahle pohádka líbila. Za 4 hvězdy.


 Uživatel úrovně 8

Pes nie je domáci miláčik, domáce zvieratko, mazel, maznák, ale pes je šelma. Pes potrebuje pána, a ani kabelku. To si, žiaľ, mnohí rodičia neuvedomujú, keď svojim ratolestiam pod stromček kupujú zlatučké šteniatko, ktoré im počas sviatkov párkrát omočí koberec, kým sa po Troch kráľoch s konečnou platnosťou – ak má šťastie – ocitne v útulku. Starý známy príbeh s tradičným posolstvom sa stal základom tejto poviedky, pri ktorej sa spočiatku zdá, že je v nej len chudák šteniatko vymenené za chudáka draka, ale inak sa nič nemení. Expressis verbis sa v poviedke dávajú pes a drak do analógie v konštatáciách ako ten „psí pohled dračích očí“ či v opisoch postáv (drak na vôdzke, drak kývajúci chvostom).

Ako sa však príbeh postupne rozvíja, motív draka sa čoraz viac vyčleňuje od implicitne prítomného motívu psa – drak, to nie je domáce zvieratko, ale kúzelný, cnostný tvor. V poviedke sa v podstate hovorí o dospievaní, a to tým spôsobom, že sa v priebehu času vyhraňujú charaktery. S rastom charakterom rastie i problematickosť konfliktov: spočiatku dráča robí len neplechu, časom, ako obe rastú, sa drak však stáva veľkým, ba kolosálnym problémom pre mladú paničku, ktorej výchova v panskom sídle rozhodne nepomohla. Zároveň do príbehu vstupuje i postupne aktualizovaný motív draka, ktorý ma v závere mytologický apel.

Príbeh sa mi páči, autorka sa hrá s anticipáciou čitateľa a dokázala graciózne vykorčuľovať z tematických reštrikcií daných touto rubrikou. Z prvoplánovej (fuj, aké odporné slovo) ekobájky sa nám tak dostáva pod ruky celkom solventný príbeh. Áno, dalo by sa argumentovať, že práca má neujednotený tón: spočiatku je humorná a ku koncu zas pripomína triler. No treba vziať do úvahy, že sa v práci využíva personálny rozprávač.

Čo sa týka nedostatkov, v texte chýba zopár čiarok, a to najmä pri viacnásobných spojkách, ako sú napr. a když, či pri vložených vedľajších vetách a po citoslovciach. Celkovo si však myslím, že poviedka si plné hodnotenie zaslúži. Je to opäť interpretačne otvorený text, pri ktorom sa budem tešiť aj na komentáre ostatných čitateľov.