www.Dracidoupe.cz



In Nocturno

Příprava pro tisk (tisknuto 2493x)
Autor:anarion
Přidáno: 19:31:43 08.11.2010
Hlasovalo: 5

Anotace: Volně přepracovaná povídka v podobě fantasy, od Davida Morella: "Orange Is for Anguish, Blue for Insanity."

Saul řekl svému zbrojnoši: "Vytas meč a probodni mě jím, než přijdou ti neobřezanci, aby mě neprobodli oni a nezneuctili." Zbrojnoš však nechtěl, velmi se bál. Saul tedy uchopil meč a nalehl na něj. Když zbrojnoš viděl, že Saul zemřel, také on nalehl na svůj meč a zemřel s ním. Toho dne spolu zemřeli Saul, jeho tři synové, jeho zbrojnoš i všichni jeho mužové.

1. Samuelova 31:4-6

Ostrý konec mého brku volá. To napětí jak přetažená struna, jen prasknout. Ach, cokoliv co uvolní mé duševní kypění, ten tlak v hlavě a očích. Cokoliv co vypíchne mé oči v extázi úlevy. Ach světlo, všude je světlo a pálí! Musím dokola psát ta dvě slova, ale ruka mi už ochabuje a brk se třepí.

Vedle brku na stole vidím dlouhou násadku psacího pera. Oprýskaný hrot nedalekého svícnu už se také ozývá. Ale ne dnes, ani zítra. Musím překonat Tomáše!

Když jsem se kroutil na podlaze a křečovitě si svíral hlavu, aby nepraskla, uvažoval jsem, co jsem vlastně udělal špatně. Bylo to jednoduché. Neměl jsem jí to slíbit.


Seděl jsem ve zpovědnici snad půl hodiny a nic! Bylo vcelku frišno. Zvenčí bylo možno slyšet leda tak tlumené údery motyky a občasné brblání bratra Olafa nad bolavými zády. Byl březen a on okopával záhony hrachu. Jenom tlumené údery motykou, občasné zafunění a sem tam zašumění listů nedalé lípy. Jinak ticho... úplné ticho.

Seděl jsem dál a nudil se. Služba mi teprve začala a mně prodloužili směnu na dobré čtyři hodiny. Jinak se běžně ve zpovědnici střídáme po dvou hodinách.

Protáhl jsem si krk, zase jsem si ho přeležel. Zívl jsem a dal si ruce do klína pozorujíc porcované paprsky světla procházející skrz dřevěné mřížoví vyřezávané zpovědnice. Házely zlatavé čtverečky na kamennou podlahu. Tak jsem seděl a čekal.

„Davide? Jsi to ty?“

„Anno?,“ nadskočil jsem leknutím, „plížíš se jako stín.“

„Promiň...“ špitla potichounku.

„Co si přeješ?“

„Slib mi, že se nebudeš zlobit. Prosím!“

„Ty jdeš zase kvůli svému maželovi? Už jsme to probírali přece nesčetněkrát. Byla to sebevražda Anno! Zabil se sám ve sklepě.“

„Ale já tomu prostě nemohu uvěřit Davide, prostě nemohu. Zrovna on. A že jsi s tím tak srovnaný. Byl to přece tvůj bratr!“

Snažil jsem se ovládnout a zachovat klid ve hlase. „Je to záhada, každého to ochromilo. Prošetřovalo se to dlouho a každý se staral, to přece sama moc dobře víš. Tak proč jsi sem přišla? Písmo svaté přece o sebevraždě mluví jasně.“

„Ne, Davide. Nemluví. Píše se v něm i: Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“

„Chceš mě poučovat o písmu svatém? Copak sama nevíš, že to Bůh rozhoduje kdy a jak člověk zemře? Vzít tuto pravomoc do svých rukou, jak to udělal Tomáš, je rouhání... Jan praví...“

„Sama vím co praví Jan, Davide!“ skočila mi do řeči a zvýšila hlas. Pohlédl jsem na ni skrze mřížoví a viděl jsem, jak křečovitě svírá cosi v rukách, jak má slzy na krajíčku. Úplně mě to šokovalo. Anna byla vždy tvrdá jako skála. Truchlila vždy v soukromí. I po smrti jejího dítěte, které zemřelo pár týdnů po porodu na černý kašel i po smrti Tomáše, svého manžela... Vždy si na veřejnosti udržela kamennou tvář.

„Anno...“

„Nic nás přece nemůže oddělit od lásky Boží: Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny, ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.”

„Římanům 8:38-39“ špitl jsem... pak jsme oba dlouho mlčeli a jenom seděli.

„Přece chápeš, že ať řekneš cokoliv, Otce Martina nepřesvědčíš. Ani ostatní. Řeknou, že nestojíme pevně ve své víře. Mě, že vedou bratrské pohnutky a tebe zase ty tvoje. Co?! Co mám podle tebe dělat? Ne, ne, ne, nejde dělat nic. Musíme se s tím prostě smířit. Tomáš musí být zakopán za zdmi kláštera a jeho duše... však víš.“

„Včera mi konečně notář předal jeho zápisky před smrtí a... a jsou celé divné.odpověděla už vyrovnaně, ani hlas se jí už netřásl. Sám víš jak se najednou změnil a začal se bát světla. Prosím tě, přečti si je. Poslední stránky jsou celé nějaké... podivné. Notář tvrdí, že se zbláznil. Vídal jsi ho, když do deníku psával už dříve. Třeba ti tam nechal vzkaz co pochopíš jenom ty.“

„Deník?! Ne, počkat, nemůžu! Otec Martin mi výslovně zakázal se o tu věc vícekrát zajímat. Dokonce mi prodlužuje směny, kde to jenom jde a nutí mě pracovat i v noci, jenom aby...“

„Prosím, Davide! Prosím, už mi nikdo nezůstal

„Prosím...“ špitla potichounku.“Slib mi to.“

„Dobře, dej mi je, ale rychle, ať nás nikdo nevidí.“


Ty čtyři hodiny ve zpovědnici se táhly jako smůla. Musel jsem ještě naslouchat monologům starého Okurky, kterému na stará kolena umřel už i jeho pes, a tak se rád vybavoval alespoň ve zpovědnici. Nečinilo mu potíže začít s tím, že sousedovi od vedle vzteky rozkopal tři hlávky salátu proto, že si posměšně dobíral jeho nohu, o kterou přišel ve válce, a skončil u toho, kolik hostů přišlo ve třiadevadesátým na zabijačku a že i sám zesnulej starosta Mrázek, co hrál na housle a byl študovanej v umění a hudbě se dostavil. Ovšem čtyři hodiny jsou čtyři hodiny. S Okurkou, nebo bez něj.

Zanedlouho poté, jsem měl přiděleno uvařit kotel houbové polívky. Otec Martin mě v poslední době zapřahal, jako nového mezka. Bál se, že zase budu fantazírovat a myslel si, že samou prací nebudu mít čas zaobírat se tím, co se stalo bratrovi. A že časem mě to snad i přejde. Ostatně měl by pravdu, dneska jsem na to zase až tolik nemyslel... ne po ránu ve zpovědnici, dokud mi Anna nedala ty papíry.

Zjistil jsem, že je to ten jeho deník v koženém vázání. Inu, prolistoval jsem si ho jenom zběžně, na oko a zase vrátil pod hábit a připlácl do žebradla u nohou. Začal jsem připravovat polévku: roztopil v krbu, vyndal sušené houby a hledal kus sádla a mouku. Ovšem ta kniha mě tížila, jako kamení, jak koule u nohou odsouzeného a ze samého strachu, že by mi snad vypadla, nebo že by ji někdo našel, jsem si musel ustavičně sahat k nohám, zda je tam pořád schovaná.

Minuty se vlekly jak hodiny. Polévka vedle se už vařila a já přisypával mouku do jíšky. Ale nedalo mi to a zase jsem se ošil k ujištění, že deník mám stále u sebe. Bohužel jsem u toho drkl loktem o pánev a ta se převrhla na zem. Zhnědlá jíška se začala pomalu rozlévat po zemi, jako med. A bohužel stál za mnou v tu chvíli Otec Martin.

„Davide!“ obořil se na mě Otec Martin. „Sádla máme už tak málo a ty ho liješ po zemi. Dneska jsi celý nějaký duchem nepřítomnej. Copak se děje? Pořád tě trápí ta věc s tvým bratrem? To už jsme přece...“

„Kdepak, kdepak Otče. Jenom jsem odháněl mouchu a svojí nešikovností, jsem převrhnul pánev. Jdu to uklidit. Už se to nestane.“

„Hmmm, hmmmm“ brblal si ještě chvilku pod vousy a odešel.


Večer jsem konečně mohl v soukromí usednout ke stolu a vytáhnout bratrův deník. Zapálil jsem svíčku, vydechl jsem a lehce třesoucíma rukama jsem otevřel desky. Začal jsem číst pěkně od začátku, jak nás to pokaždé učili.

13. Února

Další den půstu, další den bez masa, další den v těhlech nepohodlných opánkách. Ty nové stojí za starou belu. Co bych jenom dal za moje staré, prošlapané opánky.

Čtu dál.

15.Února

Bratr Marcel nesnese pohled na pavouky. Takže jsem u něj v komůrce zase musel chytat křižáka, co mu trůnil v rohu nad postelí. Vzbudil mě kvůli tomu ve tři ráno! Nebo mu mám chodit, když se nikdo nedívá, do sklepa pro brambory. Je tam tma a pochodněma se šetří, kde se dá. Má strach z těch zvuků, které vydává Meluzína.

Zajímavé je, že tam chodím i za bratra Olafa a Marka. Každej z nich mi za to občas dá kalamář z jejich zásob. Jsem takovej jejich Nebojsa.

„Tak s takovouhle bych se nikam nedostal,“ pomyslel jsem si a zvědavost mi nedala a zalistoval jsem trošku dál.

13.Května

In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno, In Nocturno...

Cože?! Posledních asi 60 stránek deníku bylo popsáno jenom těmito dvěma slovy. Listoval jsem dál a zjistil jsem, že nejdřív uvolněný pravopis se postupem času měnil na křečovitý a trhaný. Začal dělat kaňky, jeho kdysi úhledé, tenké, pavoučí písmo teď bylo prorývané takovou silou, že občas protrhl i stránku, nebo mu ujelo celé slovo od toho, jak zlomil brk.

Nechápal jsem to. Na takhle tlustý deník šetřil skoro rok. Byla to tlustá kůže, kvalitní stránky, pevné vázání a to už něco stojí. A on to takhle počmáře. Když jsem se podíval na poslední stránku, byla skoro černá od toho, jak tohle slovo opakoval stále dokola přes sebe. Ve všech růzých velikostech, malá písmena, velká, nebo i přes celou stránku.

Zalistoval jsem na poslední zápisek před tímhle... šílenstvím.

9.Dubna

Všichni dělají na polích a je třeba každé ruky, ale Otec Martin nikdy neodmítne pomoci v nouzi. A tak, když nás sedlák Jan požádal, zdalipak by ho někdo nedoprovodil na jeden měsíc na Černý kopeček, že potřebuje ještě jednoho člověka, co s ním bude hnát stádo a hlídat večer ovce, samozřejmě, že vybral mě.

Honza je hodný člověk a poctivý sedlák. Bojí se zeptat v hospodě. Je to bojácnej rolník a o výbušné nátuře místních stálic v hospodě U Rozvrzané židle, je slyšet už i za zdmi kláštera... Vlastně se mu ani nedivím, že poprosil o pomoc v klášteře. Doprovod je stejně jenom kvůli bezpečnosti, zdejší okolí je klidné a Černého kopečku se nebojím. Je tam koneckonců tráva zelenější než kde jinde. Sám Honza zatím syny nemá. A ke všemu zaplatí, takže proč ne.

Čtu ještě nějaké stránky předtím, ale nic zvláštního. Samé všední záležitosti. O tom, kolik se upeklo chleba, jak si vyvrkl kotník při zvonění na oběd apod. Lehnul jsem si na postel a přemýšlel co bratr dělal, když se vrátil z výpravy hlídání ovcí.

Přišel kolem půlnoci s tím, že ho šíleně bolí hlava a že se jde prospat. Den pak ležel ve své komůrce a potil se. Bratr František mu zkoušel pustit i žilou, ale to nepomohlo. Dokonce jsme povolali i místního hraničáře, co se v bylinkách a magii vyzná, ale marně. Ulevilo se mu jenom na pár hodin.

Druhý den si začal stěžovat, že je všude ostré světlo a že ho z něj pálí oči. Světloplachost. Tak to nazval místní hraničář a doporučil mu pár dní v temné místnosti. Uložili jsme ho tedy do sklepa, avšak od té doby u sebe nikoho nestrpěl. Ani mě. Požádal o brk a svůj deník a týden k němu směl už jenom Otec Martin a to jenom jednou denně s jídem.

Po týdnu ho našel mrtvého. Vrazil si do oka zapomenutou škrabku na brambory, co ve sklepě někdo nechal.


Když Achítofel viděl, že jeho rada provedena nebyla, osedlal osla a vydal se na cestu do svého domu ve svém městě. Udělal pořízení o svém domě a oběsil se. Umřel a byl pohřben v hrobě svého otce.

2. Samuelova 17:23

Píšu stále ta dvě slova. To trochu pomáhá. Cítím už i ten puch. Je to má zanícená duše. Píšu, škrábu, drtím brk v prstech. Stále dokola ty dvě slova: „In Nocturno“. Píšu abych vyplavil hnis.

Poté co jsem zkusil psát toto slovo, stejně jako můj bratr jsem zjistil, že ten tlak v hlavě a ostatní ostrá světla co spalují mou rohovku jako rozžhavené železo... polevují. Svíčka mírně pohasíná, zvuky kolem se utlumí a to na chviličku pomáhá. Nevím ale, čím to je.

Když napíši jakékoliv jiné slovo, nic se neděje. Pouze u slov: In Nocturno, se vše najednou uklidní. Na okamžik, na chviličku. Musím to slovo psát pořád dokola. Nechci skončit jako Achítofel, nebo jako můj bratr. Nechci!


„Honzo, máš tu návštěvu!“

„Tak ať vejde!“

„Davide, příteli, co tě sem přivádí.“

„Otázky Jane. Otázky.“

„Už jsme to probírali nesčetněkrát. Opravdu nevím co ho to pomátlo, vracel se se mnou z města zdráv, jenom si stěžoval že ho bolí hlava, to už se stává, občas.“

„Vím, tohle jsi mi už vyprávěl tisíckrát. Mě ale zajímá, kam šel. Kam přesně jste šli!“

Jan si zaťal nehty do zápěstí. „Je mi líto.“

„Co?“

„Nemohu ti pomoci.“

„Nemůžeš, nebo nechceš? Myslíš tím, že nevíš kde to je, nebo to víš a nechceš mi to říct?“

„Řekl jsem, že ti nemohu pomoci.“

„Co je s tím kopcem Jane. Co se to pokoušíš předemnou skrýt?“

„Udělal jsem co jsem mohl.“ Stiskl rty a položil mi ruku na rameno. „Někdy je lepší odejít a nechat vše tak. Občas jsou pro tajemství důvody.“

„Já to slíbil Anně. Víš co si musela vytrpět.“

„Ale...“

„Zavazuje mě slib. Prosím!“

Vykročil k oknu. Chvilku se z něj díval a pak špitl: „Na kopci se vydej ke křížku a pak jdi podle zvuku. Ale nikomu, rozuměj nikomu o tom místu neříkej! Bůh ti pomáhej. Budu se modlit za tvou duši.“

„In Nocturno... neslyšel si někdy ty slova?“

Jan s sebou lehce trhl. „Už teď jsem řekl příliš mnoho. Odpusť.“ I když byl otočený ke mně zády poznal jsem, že si pravou rukou utírá slzy na tváři.

Odešel jsem mlčky.


Mé podvědomí mě hnalo vpřed. Bratru Martinovi jsem řekl něco o tom, že jdu navštívit Annu, ale mířil jsem k Černému kopci. Došel jsem k vršku něco po páté hodině a čas se podivně zhustil. Slunce rudě žhnulo a jakoby zapalovalo listy okolních bučin. Stále jsem šel po cestě ke křížku a nechával groteskní krajinu, aby mě vedla. Křížek na kopci byl z černého, žulového masivu, ačkoliv žula se těžila nejblíže v Pevném Vrchu a to je dobrých dvě stě mil daleko. Nikdo neví, proč tu ten křížek stojí, byl tu údajně odjakživa, ale nikdo sem na kopec nechodil. Kromě zelené trávy tu lidé občas vídali bludná světélka a kdo je sledoval, spadl ze skály. Ale to už je hrozně dávno. Alespoň tak nějak se to traduje a tak je tu ideální místo pro odvážné pasáčky, co chtějí se stádem spást to, co jiní nechávají růst.

Obešel jsem skalisko, běžel po svahu plném trnů, nevšímal si trhlin na hábitu a pramínků krve na rukou. Zastavil jsem se u srázu do rokliny a tam na dně jsem uviděl ten černý kříž, který zde čněl jak vyschlý, vztyčený pařát zapomenutého tvora.

Svahy byli velmi strmé. Rozhrnoval jsem akátoví a nedbal pálivých zažehnutí. Balvany mě vědly dolů. Srovnával jsem své nepřesnosti v sestupu a konečně se dostal na dno, až ke křížku. Byl na něm nápis: „In Nocturno.“ Ten nápis, tak cizokrajně vytesaný nápis... jak drápem obřího tvora, roztřesený, klikatíc se s roztřepky na všech stranách. Jakmile jsem na něj pohlédl, vryl se mi nesmazatelně do paměti.

Odpověď přišla stejně rychle jako otázka. Ještě než jsem spatřil, uslyšel jsem. I když uslyšet nevystihuje přesně můj pocit. Zvuk byl jemný a vysoký, že byl téměř mimo dosah lidské slyšitelnosti. Nejdříve jsem si myslil, že někde blízko je hnízdo sršňů. Ucítil jsem vybraci v jinak klidném vzduchu rokle. Jakoby mě něco lechtalo za ušními bubínky, šimralo mě na kůži. Zvuk se ve skutečnosti skládal z mnoha zvuků, každý identický, spojující se do bzučení mračna hmyzu. Ale byl příliš vysoko posazený. Ne jako bzučení, spíše jako vzdálený sbor výkřiků a sténání.

Zamračeně jsem postoupil o další krok k akátům. Lechtání na kůži zesílilo. Brnění za ušními bubínky se stalo obtěžujícím, až jsem si přitiskl k uším ruce. Přistoupil jsem ještě blíž, abych viděl mezi keře. A to co jsem spatřil s hrozivou jasností, vyvolalo ve mně paniku.


Když Zimrí viděl, že město bude dobyto, vešel do paláce královského domu, královský dům nad sebou zapálil, a tak zemřel.

1. Královská 16:18

Proč, proč vykoupení skrze chronickou bolest představují pro mě dvě absolutně bezvýznamná slova? A už ani ty moc nepomáhají. Nejdříve se úleva dostavovala už při písmenu „o“. Zkoušel jsem tedy psát pro zkrácení zdlouhavého psaní pouze: „octurno“, avšak úleva se nedostavovala.. Nakonec polevovala už i když jsem slovo psal moc pomalu. Musel jsem zrychlit, ale to pomohlo taky jenom trochu.

Čím rychleji jsem psal, tím byla úleva větší, ovšem pouze na na tu kratičkou vteřinu, na ten prchavý okamžik. Pak se všude zase rozhořelo pálivé světlo a hlava chtěla puknout jak dýně která vám spadne na zem. Ten tlak mě mučil a pálil a doháněl k šílenství.

Zkoušel jsem psát ta slova prstem na zeď.... nic! Šeptat je, křičet je, malovat do vzduchu, nebo s brkem nad papírem... nic! Když jsem je psal moc rychle a ztrácela se čitelnost, taky nic!

Musím chytit tu správnou rychlost a přemoci křeče v rukou... říkám si. Ach ta bolest. Musím překonat bratra. Musím!


Hrůzou jsem vydechl a ucouvl. Ale ne dost včas. Výstřel zpoza keřů byl příliš malý a rychlý, než abych ho rozeznal.

Zasáhl mě do pravého oka. Bolest byla nesnesitelná. Jako kdyby mi do oka vlétl hrot rozžhanevé jehly a pronikl až do mozku. Přikryl jsem si oko dlaní a vykřikl.

Stále jsem ustupoval zpátky. Muka podnítila mou paniku. Ale pronikavě horká bolest sílila, pronikala do mé lebky. Podlomila se mi kolena. Vědomí se zastřelo a já sjel ze srázu.

...

Už začalo svítat a toho jsem se bál. Konečně jsem dorazil ke klášteru. Zaklepal jsem. Ticho. Zatloukl jsem hlasitěji, rychleji. Zase ticho. Bouchal sem do dveří a zakřičel, avšak v tu ránu mi hlavou projela ostrá bolest a jako nože se mi zabodla do očí, až jsem skoro upadl. Konečně jsem slyšel kroky. Otevřel bratr Olaf.

„Co si to k sakru dovoluješ?“ neovládl se a zaklel.

„Já ne -!“ Podařilo se mi vyhrknout. „Nemám čas na vysvětlování. Jsem vyděšený, potřebuji lékaře, ihned! Byl jsem bodnut. Myslím že jsem nakažený. Pomoz mi zastavit to ve mně, ať je to cokoliv. Puštění žilou, hraničářská magie, cokoliv!“

„Co se stalo?“

„Říkám ti, že není čas. Strašně mě bolí hlava, bojím se že se mi rozskočí. Zavolej Otce Martina!“

Když už jsem ležel u sebe na posteli, přišel Otec Martin. Jeho ospalost ihned zmizela, když viděl můj stav. Poručil ať všichni odejdou a bohužel přesně podle mého předpokladu reagoval tak, jak jsem se bál.

„Ty jsi do toho prostě musel strkat nos, že Davide? Musel jsi tam chodit! Musel jsi se zajímat. Říkal jsem ti, ať to necháš plavat, ale ty ne! Proč? Proboha proč jsi si nedal říct?“

„Ty, ty jsi to celou dobu věděl a nic jsi my neřekl?“ chtěl jsem to na něj zařvat, ale tak urputně jsem si svíral hlavu aby se mi nerozskočila, že jsem to jenom procedil mezi zuby.

„Slíbil jsem to tvému bratrovi den předtím, než se zabil. Přísahám ti, že o sebevraždě mi nic neříkal. Kdybych tomu mohl zabránit, udělám to. Ale musel jsem mu slíbit, že nikomu neřeknu kam šel, tím spíše tobě ne. Znal tě. Musel to slíbit i Jan. Ale jak tak koukám, on ve slově neobstál.“

„Ach ta bolest! Zavolej prosímtě někoho, kde jsou všichni? Co to k sakru...“

„Ne Davide, ty to nechápeš. Na tohle není lék. Musíš to vydržet. Tvůj bratr to vydržel třináct dní. Davide... je mi tě líto. Ale je to tvoje vina! Jenom tvoje vina a zvědavost! Opakoval ta slova stále dokola asi proto, že se chtěl ujistit, že ze sebe smyje vinu a nejistotu.

„Třináct dní Davide...“ ta slova mi stále zněla v hlavě. Nechal jsem si přinést pergameny, kalamář a brk.


Když jeho zrádce Jidáš uviděl, že Ježíš byl odsouzen, vyčítal si to a vrátil těch třicet stříbrných vrchním kněžím a starším. „Zhřešil jsem!“ zvolal. „Zradil jsem nevinnou krev!“ „Co je nám do toho?“ odpověděli. „To je tvoje věc!“ On pak ty peníze zahodil v chrámě, vyběhl ven a šel se oběsit.

Matouš 27:5

Ostrý konec mého brku volá. To napětí jak přetažená struna, jen prasknout. Ach, cokoliv co uvolní mé duševní kypění, ten tlak v hlavě a očích. Cokoliv co vypíchne mé oči v extázi úlevy. Ach světlo, všude je světlo a pálí! Musím dokola psát ta dvě slova, ale ruka už ochabuje a brk se třepí.

Vedle brku na stole vidím dlouhou násadku psacího pera. Oprýskaný hrot nedalekého svícnu už se taky ozývá. Ale ne dnes, ani zítra. Musím překonat Tomáše!

Když jsem se kroutil na podlaze a křečovitě si svíral hlavu aby nepraskla, uvažoval jsem co jsem vlastně udělal špatně. Bylo to jednoduché. Neměl jsem jí to slíbit.

Je to už třináctý den.

„Sancta Maria mater Dei ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis Amen“

Girolamo Savonarola

Epilog

¨

Knihovník jest kouzelnické odvětví nanejvýš ctnostné a zodpovědné. Vyžaduje značnou míru trpělivosti a logické dedukce. Však měj na paměti, že se nejedná o nikterak nudnou práci. Známí jest všem příběh dnes již legendárního Allana Oltena, jenž v nejtemnějším koutě, nejzašší knihovny, otevřel prokletou knihu s Názvem: In Nocturno a nevědomky vypustil zlo tak rafinované, že do samotného světa lidí ho přinesl.

Tvou jedinou spásou při setkání s Nocturnem (lidově šílenství Chrastavského kronikáře), jest pouze Archon. Neb pouze on, dokáže proniknouti do hnízda Zla a svým specifickým Zábleskem ho zničiti.

Pokud nešťastníče Nocturnem zasažen budeš, pouze druidský transfer po dobu dvou týdnů, zachrání tě před jistou a ukrutnou smrtí. Účinky kouzla Přežij, se stále testují a toto stvoření je nadále zkoumáno. Však jeho mimořádně vzácný a náhodný výskyt, zpomaluje vědecké bádání.

Daniela de Deforé: Misteria K- prostoru a jiná nebezpečenství


Poznámka autora: V Savonarolově textu: Výklad Ave Maria (Esposizione sopra l’Ave Maria) z roku 1495 se poprvé objevuje modlitba Zdrávas Maria v podobě, jakou římskokatolická církev užívá dodnes. Savonarola k ní přidal druhou část, obsahující prosbu o odpuštění hříchů: Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodině smrti naší. (V původní latinské verzi: sancta Maria mater Dei ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis Amen). Savonarolův dodatek byl oficiálně schválen tridentským koncilem v roce 1566.


Poděkování

Andowero - Gramatická injekce v MS

Dakeyras – Za inspiraci k povídce

sanife - že si na mě udělala čas, přesto, že ho má pro sebe málo.

Sccion - Nezměrná trpělivost a celková korektura




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
Počet zobrazených příspěvků: 1-9 / 9
Ikonka uživatele prokletý Dilvish    [pošta] NEW     22:05:38 23.11.2010
Váhám mezi dvěma a třemi hvězdami.
Stručně nedostatky: Odfláknutá interpunkce. Několik alarmujících gramatických nesrovnalostí. Nesmyslně užitá kurzíva pro dialogy. Tady poznámku: kurzíva se používá pro zvýraznění něčeho důležitého. Ne pro naklopené textové orgie. A špatně se to čte. Kurzívu sis měl nechat pro citace, maximálně ještě pro formuli In Nocturno. V kontextu takovéto povídky je nepřípustné používat nespisovné výrazy mimo přímou řeč. Stylistika škobrtá. Mírné nadužití trojteček. Některé postavy používají podivný kvazijazyk v přímé řeči. (Rozuměj: směšují nesourodé jazykové prostředky.) Na jednom místě je přechod z minulého času do přítomného u vypravěče, text by se bez toho obešel. Popis Černého vrchu je poněkud nekonzistentní: zelená tráva (použitelná jako pastvina), bučiny, trní, akáty, rokle. Pro jednotlivé scénky by byl popis v pořádku, ale při pokusu mentální rekonstrukce celého kopce se ukazují jako dost nekonzistentní.

A nekonzistence je vůbec výraznou vlastností celého textu.

Snažím se příliš neopakovat Lyrii, ale v zásadě se ztotožním s jejími komentáři. Až na to, že já si pseudokřesťanství ve fantazáckém světě drd představím celkem pohodlně, kdysi jsem to zkoušel hrát. Ostatně toto (formálně vzato) není povídka, ale nekrolog fikční postavy z fikčního světa, že?

Alespoň, že to není nudné. Jenom nebetyčně odfláknuté. (Korektoři se taky moc nevyšvihli.)

Ikonka uživatele anarion    [pošta] NEW     17:16:27 23.11.2010
Že tam hlavní hridna neřeší etiku sebevraždy? Boha jeho, každej přece ví že sebevražda je v křesťanství nemístná ať už tě vedou jakékoliv pohnutky. Citace z bible asociačně VŽDY navazují na flashback kdy se hrdina užírá tríznivou bolestí nad virem, který ho zasáhl (zasáhl - výstřel...).

Co se týče března... okopával hrách jsem myslel že okopává díry na to aby ho tam mohl zasít. Hrách se seje v březnu. Také bylo frišno... což sedí. Ale zní to blbě a zavádí to, to žádná.
Cose týče šumění listů... tam mi to uteklo.

V církevních věcech se neorientuju způsobem: nevím moc o jejich hierarchii, právech, ale bibli jsem četl, oba zákony a nějaké styky s lidma z církve mám. A i kdyby jsem bibli nečetl, i kdyby jsem o tom nevěděl nic, nic mi nebrání psát zcela vážně o tom jak to asi může cítit mnich. Ano, občas to ale může vrzat. Ale to že nemluví jak učebnice, nebo mniši od Sapkowského a to že jejich společenství není odrazem dnešního, ani historického křesťanství, zrovna v téhle rubrice, na tomto serveru podle mě ani nevadí.

Co se týče bodnutí... zrovna tenhle termín jsem si vzal z původní povídky a osobně mě výraz nikterak nemátl. Ba při čtení se mi líbil a tak jsem stejný termín použil i zde.

I když jsi chtěla odpovědi Lyrie, asi je zbytečné je psát, protože já to vidím subjektivně, stejně jako ty a co se nelíbí tobě, může se líbit mě. Neříkám že nemáš v mnoha věcech pravdu... ale v pár věcech s Tebou nesouhlasím.

Ale jelikož je to subjektivní jak zdejší Galerie, je snad i zbytečné se tady přít o to jaký má kdo pohled.
Ps. Ale i tak díky za kritku. Vcelku mi nevadí že je negativní, mnohem jsem radši, že vůbec je.

anari

Ikonka uživatele Lyrie    [pošta] reputace: 3
Dakeyras: +1
prokletý Dilvish: +1
sanife: +1
NEW     15:52:22 23.11.2010
sanife: možná hodnotím přísně, ale určitě ne z nějaké pomstychtivosti nebo abych se vytáhla, jak jsem chytrá. Chtěla jsem poradit, poukázat, co je kde špatně, páč je mi vytýkáno, že hodnotím svět, ale to není pravda. Ukázala jsem na logické nesmysly a žádala autora, aby mi je vysvětlil, přičemž kolem mé žádosti proplul jak hbitá rybka. Svět může být jakýkoli, může se tam objevovat vzducholoď stejně jako atomová ponorka, ale MUSÍ být vysvětleno, kde se tam vzala. Jedno jak, klidně ať ji donesou mimozemšťani, ale ať je to uvěřitelné. V tomto případě po mě nežádej, abych věřila, že v březnu lze v Čechách okopávat záhony hrachu a lípě mohou šumět listy... Chci vědět, čím byl hlavní hrdina, čím byl jeho bratr, to myslím nejsou otázky proti světu, kde se příběh odehrává. Chci vědět, zda byl kříž na kopci nebo v rokli a chci vědět, proč byl mnich zasažen do oka výstřelem. To, že mi autor vysvětlí až v komentu, že výstřel vlastně není výstřel ze zbraně, ale výstřel jakési virózy, omg, sama cítíš, že tohle mělo být vysvětleno v textu a ne v komentáři. Slovo výstřel je obecně chápáno jako rána ze střelné zbraně, to že ho autor použil v jiném slova smyslu čtenář nemusí pochopit, protože ho to prostě nenapadne. (A propo, pak nám hrdina volá, že byl bodnut!) TOHLE vytýkám autorovi, nesmysly, nelogické postupy při zpracování tématu. Já přece musím poznat z povídky, o co jde. Pokud navazuje na nějaké povolání, mělo to být napsané v anotaci. Sama o sobě je povídka neúplná, zkresluje a zavádí.

Dakeyras: jistě, ve světě fantasy je dovoleno cokoli, tohle je ovšem alibismus. I ve světě fantasy věci musí fungovat, třeba pomocí kouzel, iluzí, čarodějných babek a dobrotivých víl, ale ve vší úctě, anarionova povídka nemá s fantasy nic společného. To, že se mu tam objevuje uměle našroubovaný hraničář, který nemá v příběhu žádnou zásadní roli, nic neovlivňuje, neposouvá děj, z toho ještě nedělá fantasy povídku. To, že tam je nějaké kouzlo In Nocturno, šmarjá, tak to snad vědí jen zasvěcenci, páč z povídky to tedy rozhodně poznat není! Pokud jsi četl tu svou knihu –vidíš, tak by to mělo vypadat, začteš se a už nepřemýšlíš, zda je děj možný, prostě tě autor přesvědčí, že to možné je. Mě bohužel anarion nepřesvědčil.

Anarion: povídka pojednává o sebevraždě? Tak to je mi novinka, protože jsem měla za to, že jde o pátrání po tom, co se stalo bratrovi, o splnění slibu jeho vdově a o smutném konci jednoho mnicha.

Ty vůbec nerozebíráš sebevraždu, natož abys konfrontoval duchovní náhled na ni s realitou! To, že napíšeš, že vyšetřování skončilo s verdiktem sebevražda a bratr bude zakopaný za hřbitovní zeď, no promiň, ale tohle má být pohled do církve, jak se k sebevraždě staví a zda ji brát jako trest? To, že sebevraždu probíráš s vdovou po bratru, ještě neznamená filozofický rozhovor, to, že nacpeš do textu pár výňatků z bible, už vůbec ne. Citace povídku neozvláštňují ani náhodou, pouze matou čtenáře, který v nich hledá nějakou asociaci k danému odstavci,nebo něco, co by k nim odkazovalo.

Sám přiznáváš, že se v církevních věcech neorientuješ, a přesto si troufneš na tak závažné téma, jakým sebevražda bezpochyby je. I dnes se o tom špatně hovoří a to nejen v církvi, vedou se diskuze, zda si nemocný, velice trpící člověk smí sám – legálně, bez odsouzení společností – zvolit odchod z tohoto světa. V tomhle případě je to podobné. Bratr se zabil ne proto, že by chtěl, ale proto, že musel, páč zřejmě by bolestí zemřel tak jako tak. Bylo to nevyhnutelné. Tento případ je velice sporný, kdyby se bratr oběsil na stromě proto, že měl dluhy, bylo by to něco jiného. Jenže tys to téma nijak nezpracoval. Ty vůbec neřešíš etiku sebevraždy, žádný vnitřní boj – mám se zabít, nemám se zabít…Já nevidím žádné dilema, žádný rozpor, žádnou diskuzi, nikdo nikoho neobvinil, nikdo veřejně bratra neodsoudil, v podstatě z příběhu vyplívá, že i mniši pochopili, proč si vzal život.

Tohle je poslední koment k Tvé povídce, kterou bych, nebýt Tvých žádostí o hodnocení, přešla v podstatě bez povšimnutí. Možná kdybych - místo abych se s tím piplala a ukázala, kde co děláš špatně - napsala: júúú, super, miloučký, slaďoučký, líbilo, palec nahoru, bylo by všechno v naprostým pořádku.

Přeji hezký den

Lyrie

Ikonka uživatele Dakeyras    [pošta] NEW     14:23:10 23.11.2010
Taky bych dodal, že kritika světa je trošku mimo. Není nikde napsáno, že jde o reálný svět ve světě fantasy je možné cokoliv. Nedávno jsem četl knihu, která používala spoustu prvků, názvů z reálného světa a přitom to míchala s fantasy a vlastními věcmi, že jsem se nějakou dobu nemohl chytit, jestli je to alternativní svět, nebo reálný s alternativním dějem.

Ikonka uživatele sanife    [pošta] reputace: 1
Dakeyras: +1
NEW     23:29:54 22.11.2010
Lyrie, máš z velké části pravdu, chyb je tam mnoho. Chtěla jsem se poradit se Shelagh, ale dosud se mi neozvala a já jsem nechtěla dílko držet v čekárně do nekonečna. Potíž je možná v tom, že celá redakce, včetně mě, stojí na lidech, kteří mají minimum času na to co z jejich postu vyplývá. Apropo, vícekrát jsem navrhovala korekci a opravu chyb, a anarion spoustu chyb i opravil. Uznávám Lyrie, že tvůj rozbor je na místě, ale ráda bych poukázala na to, že možná hodnotíš až moc přísně. Je to jen serverová rubrika, ne žádná literární soutěž ani soutěž profesionálních spisovatelů. Ačkoliv si anarion může z tvých slov hodně vzít... A jistě vezme. A nejen on...

Ikonka uživatele anarion    [pošta] NEW     12:32:26 22.11.2010
Vím že hádka nebo oponování je nesmyslné, kort u kritik, ale dovol mi alespoň tedy říct co tím chtěl autor říci:

Použité citace: Povídka pojednává o sebevraždě. O tom jak na ní asi nahlíží duchovní, zda se má brát jako trest a vůbec proč. Také má reálnou předlohu v povídce kterou jsem napsal do anotace. Třeba výstřel zpoza keřů apod. Nejedná se o výstřel jako výstřel. Hrdina byl zasažen nějakou bakterií... výstřel je spíš takový obrat jak situaci nejlépe popsat. Oko ho sice bolelo, ale zjevně nebylo nijak zsaženo. Popravdě ten kdo na serveru nečetl Knihovníka musí být z povídky dost zmatený.
Použité citace jsou citace zrovna k sebevraždám popsaných v Novém zákoně. Dle mého by měli čtenáže upozornit že i v bibli sebevraždy jsou a nejsou omezeny pouze na Jidáše. Konkrétní příklady sebevražd jsem volil podle gradace, známosti a výběr byl úzký proto, že více sebevražd než zde popsaných jsem v Novém zákoně nenašel. Těžko potom propojit konkrétní situaci s podobnou sebevraždou... ale i tak doufám že příběh trošku obzvláštní. Ano, je to pouze kulisa. Co se týče poslední citace... tak tady jsi mě dost zarazila. Možná je to tím že nejsem věřící a tak mě tohle hnedka nepoloží do kolen a s biblí si servítky neberu, ale dnes už víme že s Jidášem to bylo jiné a citace nemá připodobňovat odstavec pod ním. Je to obyčejná stafáž.

Pravda. Čas ani místo jsem zámerně neurčil. Možná je to chyba... osobně se tomu snažím vyhýbat co to jenom jde. Možná je už trapné se pořád zašťitovat slovem: fantasy... i když tady na serveru to slovo pořád ještě něco do sebe má, ale jenom pro informaci co my s družinou hrajeme Dračí Dooupě, skloubit křesťanství, řeckou mytologii, středověk a nějaké ty Da-Vinciho vylepšováky jde. A aby jsem nedával příklad jenom od nás, třeba takový Dan Simmons v dvoudílné sáze: Ilias a Olymp skloubil Trojskou válku, nanotechnologie, kyberpunk a všechno to zamíchal a čte se to moc dobře. Né že by jsem se s ním srovnával, nebo by moje povídka se mohla jakkoliv ospravedlnit faktem že to jiným funguje. Ale snad jen vědomí že když tam mám mnicha a povolají hraničáře... někomu pusa sice spadne, ale dám ruku do ohně že nejsem jedinej, kterýho to nejen že nevyvede z míry, ale taky že to sám už někde použil.

Co se týče církve a mnichů. Opravdu jsme se nedržel reálné předlohy. V církvi máme nějaké mnichy... ty se starají o svůj kostelíček, občas pomůžou sedlákům na poli /jako žebravý mniši/, mohou zpovídat ve zpovědnci a říkají si bratři/sestry. Hlavní představený je otec. Jojo... uznávám že čtenář znající alespoň trošku hierarchii těchto spolků (osobně jsem o to nikdy moc nezajímal) musí tohle strašně být do očí. Holt neznalost neomlouvá že? :)

friško je zima, kaltna, kosa...

...

no a mohl by jsem pokračovat dále. Ovšem otázkou zůstává zda by to mělo smysl. Zda ta kritika pode mnou není rada s tím že dál se o tom už nehodláš bavit.

Tak i tak jsem rád že jsi něco napsala. Tolik jsem ani nečekal :o)

Něco si z toho vezmu, naopak něco zase není můj styl... ale díky. Každá rada dobrá

s úctou
anarion

Ikonka uživatele Lyrie    [pošta] reputace: 1
prokletý Dilvish: +1
NEW     18:31:19 21.11.2010
Povídku jsem (konečně) dočetla, pravda, trvalo mi to několik dní, a to především proto, že mě odrazovalo neuvěřitelné množství chyb, chybějící čárky, přebývající čárky, odfláknuté tagování a celková forma textu. Zpracování je mizerné, námět se dal uchopit mnohem poutavěji a hlavně uvěřitelněji. Odmítám vypisovat, kde co chybí, všechny ty hrubky (svahy byli, vybrace…), chyby v uvozovkách apod. Tvůj korektor by společně s Tebou potřeboval naplácat na pravidla pravopisu!

Použité citace jsou naprosto nevhodně vybrané, nemají žádný vztah k danému odstavci, nenesou žádné poselství ani nejsou základnou pro rozvíjení příběhu. Použité jsou jen proto, aby to hezky vypadalo, aby se povídka tvářila jako něco zvláštního. Zvláště mě irituje použití poslední citace. Srovnávat Jidášovu zradu na Ježíši se zatajením informací je donebevolající nestoudnost!

Z textu se člověk vůbec nedozví, v jakém čase (době, století) se příběh odehrává. Zčásti příběh působí temně, jakoby ze středověku – jsou tomu nápomocny i rekvizity jako mniši, klášter, psací brk, jenže pak je vedle násadka psacího pera, což je vynález poloviny 19. století… čemuž by odpovídala i škrabka na brambory (asi tak polovina osmnáctého století, kdy Marie Terezie nechala z Pruska přivézt brambory do Čech). Kdyby byl příběh zasazen do času jaksi neurčitého, nesměly by se v něm objevovat modernější vynálezy a kdyby se měl naopak odehrávat v nějakém tom osmnáctém/devatenáctém století, měli bychom to z textu poznat.

Prostředí je též naznačeno velice povrchně, jen z několika málo slov lze vyčíst, že prostředím je klášter, máme tu bratry ((latinsky frater) - v katolické církvi označení řeholníků, kteří nejsou knězi – tudíž nemůžou zpovídat. Chybí mi, čím je vlastně hrdina, zda mnichem (měl by být tedy titulován bratr David, či knězem (smí zpovídat) tudíž Otec David, nebo je jen nějaký novic, v tom případě zpovídat nesmí. Pokud se děj odehrává v klášteře, nějak mi tam chybí Otec představený, nějaký ten opat… protože mniši a vůbec všechna ta havěť kolem kláštera nazývá opata Otcem představeným a ne např. otcem Davidem. Jsou to formální chyby, sice se zdají být malé a vlastně pro příběh nepodstatné, ALE! Tyhle nepřesnosti ničí celou atmosféru díla, protože nutí čtenáře přemýšlet o něčem docela jiném než o tom, o co v příběhu jde.

(A propo: Bylo vcelku frišno. CO je frišno? Nějak si pod tím neumím nic představit.)

Logické chyby:

1) Byl březen a on okopával záhony hrachu. -> V březnu se horko těžko okopává záhon čehokoliv, natožpak hrachu, vezmeme-li v úvahu, že pokud se příběh odehrává na území Čech, čemuž jaksi napomáhají česká jména, pak by země asi byla pořádně zmrzlá a na všem by ležel sníh. Natož aby nám u toho něžně šuměly listy na lípě! Možná pupeny, pokud byl nezvykle teplý nástup jara, ale ty by asi nešuměly, že jo…

2) „Římanům 8:38-39“ – příště by to asi chtělo rozepsat, páč to je v přímé řeči. Kdyby to stálo samostatně, ok, ale ty to k té dívce hovoříš a určitě to nehovoříš v číslicích anébrž ve slovech.

3) Rozhovor s Annou je zbytečně dlouhý, zbytečně učený a strojený a prošpikovaný citacemi z bible, jako by nás autor chtěl školometsky vzdělat. Anna – chybí jakékoli přiblížení její osoby, jejího stavu či charakteru. Uměla číst, znala citace z bible, tedy musela být vzdělaná, tím pádem aspoň trochu urozená, a autor nám to měl říct.

Záhadou je i hrdinův bratr. Kdo byl? Čím byl? Uměl psát i číst, žil v klášteře(!?) se svou ženou? Pracoval jako zvoník? Píšeš, že pracoval se sedláky na poli, zvonil v klášteře k obědu. Měl dohled nad pečením chleba? Tohle opravdu nechápu. Nebo jen vypomáhal v klášteře? Co mezitím dělala jeho žena? Kde oba bydleli?

4) Třetí odstavec o vaření polévky je dlouhý, nudný a zbytečný. Slouží toliko k tomu, aby se text natáhnul. Nemá absolutně žádný význam pro další pokračování příběhu, je to jen nudná vycpávka.

5) Proč bratr psal v deníku názvy měsíců s velkým písmenem? Byl to snad jeho zvláštní způsob invence, nebo nebyl až tak vzdělaný v gramatice? Celkem je to jedno, ale vypadá to divně a nutí to čtenáře (mě) daleko více přemýšlet o tomhle, než o tom, co bratr psal :-(
On vůbec píše tak zvláštně. Chvíli používá spisovnou češtinu, pak nespisovnou, jeho psaný projev je dost neuspořádaný. Ale třeba je to součást (nijakého) charakteru. Ovšem Ty, jako autor, bys měl dodržet jakous takous celistvost. Buď nech hovořit postavy spisovně nebo nespisovně. Nikdy ne dohromady, páč to pak vypadá zmateně. To samé mniši i kněz. Jednou mluví spisovně, jindy jako sedláci na poli. Jsou to vzdělaní, skromní, uctiví lidé, takže bys měl tento fakt zohlednit a upozornit na něj a ne je nechat mluvit jako nevzdělané trotly.

6) Dokonce jsme povolali i místního hraničáře… Hraničář. Tak myslím, že mniši by hraničáře, který se vyzná v magii, spíše povolali na hranici, než k nemocnému. Chápu, žes do povídky potřeboval našroubovat něco z drd, aby se koza (sanife promine) napapala a Hřbitov zůstal celý, ale tohle Ti prostě nespolknu. Pokud jsi tam chtěl mít hraničáře, pak jsi ho měl povolat tajně, aby nikdo nevěděl, páč pochybuji, že by mniši byli tak jednotní a zavřeli oči před čarodějnictvím. I v osvíceném 18. století, nebo kdy se to vlastně odehrává.

7) „Honzo, máš tu návštěvu!“
„Tak ať vejde!“

„Davide, příteli, co tě sem přivádí.“
„Otázky Jane. Otázky.“


Já nevím, ale tohle je rozhovor jak na zastávce autobusu. Jeden je sedlák, druhý mnich (či kněz). Může být mezi nimi bůhvíjaké přátelství, ale takhle by spolu určitě nemluvili. Pokud mezi nimi bylo bližší pouto, které by je k tomuto způsobu mluvy opravňovalo, jsi jako autor povinen to čtenáři sdělit. Vždyť já fakt nevím, do jakého časového období mám tvou povídku zařadit, takhle se snad mezi sebou mniši nebaví ani dnes!

8) Lehnul jsem si na postel a přemýšlel co bratr dělal, když se vrátil z výpravy hlídání ovcí.

Přišel kolem půlnoci s tím, že ho šíleně bolí hlava a že se jde prospat. Den pak ležel ve své komůrce a potil se.

„Už jsme to probírali nesčetněkrát. Opravdu nevím co ho to pomátlo, vracel se se mnou z města zdráv, jenom si stěžoval že ho bolí hlava, to už se stává, občas.“


Tak a teď mně vysvětli, odkud to vlastně bratr přišel. Napřed šel hlídat ovce s tím sedlákem Honzou, přišel kolem půlnoci a šel ležet, a najednou se o pár řádek níž dozvídám, že byl s Honzou ve městě.

9) Bučina… Bučina je biotop! Stěží by se tomuto biotopu zapalovalo cokoli a ještě k tomu v březnu! Kdyby to bylo v létě, budiž, ale to by se listy zapalovaly v bučině. Tohle jsou logické chyby svědčící o podřízení ději a zapomínání na zbytek textu. Pokud tam máš nějakou tu přírodu, musíš respektovat roční období, pokud ses o něm zmínil. Jinak dochází k opravdu komickým situacím, kdy bratři v březnu okopávají hrách a biotopu se zapalují listy.

10) Křížek na kopci byl z černého, žulového masivu…

Obešel jsem skalisko, běžel po svahu plném trnů, nevšímal si trhlin na hábitu a pramínků krve na rukou. Zastavil jsem se u srázu do rokliny a tam na dně jsem uviděl ten černý kříž, který zde čněl jak vyschlý…


Kříž na kopci, kříž v roklině… Tak kde ten kříž vlastně stál? Na kopci nebo v rokli? Byl jeden nebo dva? Když byl jeden, tak proč byl napřed na kopci a pak v roklině? Jestli byly dva, proč o tom nic nepíšeš nebo je nějak neodlišíš?

Rozhrnoval jsem akátoví a nedbal pálivých zažehnutí. Balvany mě vědly dolů. Srovnával jsem své nepřesnosti v sestupu a konečně se dostal na dno, až ke křížku.

Stále jsem ustupoval zpátky. Muka podnítila mou paniku. Ale pronikavě horká bolest sílila, pronikala do mé lebky. Podlomila se mi kolena. Vědomí se zastřelo a já sjel ze srázu.


Tak kde hrdina stál? Snad na dně rokle… Jak tedy mohl jet po srázu?

11) Výstřel? Zásah do pravého oka? Neměl umřít? Jakože bych tipovala, že pokud mě někdo střelí do pravého oka, tak nějak budu krvácet a pravděpodobně bude po mně. Leda by to byl výstřel z velké vzdálenosti a kulka už neměla potřebnou razanci… Pokud to bylo zblízka, mankote, snad by Tvůj hrdina měl vidět útočníka, ne? Vlastně ne, měl kulku v oku, musel omdlít, pak se probrat a dorazit se svítáním do kláštera.

Jsem vyděšený, potřebuji lékaře, ihned! Byl jsem bodnut. - Já nevím, anarione, zda to je Tvůj záměr, ale o pár řádek výš píšeš, že mnich byl výstřelem zasažen do oka. O kousek níž je chudák vyděšený, komunikuje, diagnostikuje si nákazu, chce lékaře, hraničáře, bolí ho hlava, o zraněném oku se už nezmiňuješ, třebaže by bylo sakra logické, kdyby mu v první řadě ošetřili onu střelnou či bodnou ránu.

Omlouvám se za délku mého hodnocení, ale třeba Ti to pomůže. Nevím, zda jsem vypíchla všechny logické chyby, protože těmi gramatickými jsem se odmítla zabývat v okamžiku, když jsem začala číst. Charaktery postav jsou mizerné, postavy jsou ploché, nevýrazné, zaměnitelné. Ničím čtenáře neupoutají. Co říct závěrem? Na stupnici mého hodnotícího žebříčku se Tvá povídka povážlivě kymácí na druhé šprusli. Chyby gramatické, chyby logické, místy mizerný syntax. Na druhé straně, pokud tuto povídku srovnám s jinými Tvými počiny zde na Hřbitově, vychází z nich o chloupek lépe.

S pozdravem

Lyrie

Ikonka uživatele Dakeyras    [pošta] reputace: 1
anarion: +1
NEW     18:17:42 13.11.2010
tak povídku jsem četl v moudré sově a i zde jsem ji projistotu ještě jednou přelétl. Napojení na mé povolání knihovníka je v celém příběhu nejasné a vyjeví se až na konci v poznámce Daniely de Deforé a kde konečně zapadnou věci o propojení na svá místa.
Rozhodně Anarionovi musím poděkovat za pěkný pocit z toho, že jsem vytvořil natolik inspirativní povolání, že o něm sepsal i toto dílo. Samozřejmě tak zpětně poděkovat všem co mi při tvoření knihovníka pomáhali.

Ikonka uživatele sanife    [pošta] NEW     19:31:43 08.11.2010

Konečně nám na našem Hřbitově přibyl další nebožtík. Nejdříve bych ráda pochválila autora, za jeho píli a snahu. Dílko jsem si přečetla již v Moudré sově a musím uznat, že na něm autor hodně zapracoval a i proto nakonec hodnotím tak jak hodnotím. Vzal si k srdci rady a komentáře a jeho práce posunula dílko hodně vpřed. Přes to všechno je v něm pořád docela dost chyb. Za vše zmíním špatné používání přímé řeči, někdy pokulhává shoda podmětu a přísudku, hodně často použil čárky tam kde nemají být a jinde zase chybí. Pak jsou tam také překlepy a klasické chyby v i/y.

Co velmi oceňuji je použití citací. Ozvláštňují celý příběh. Pojednávají o sebevraždě. Vlastě celý děj o ní pojednává.

Váhala jsem mezi 3 a 4 ale nakonec hodnotím za 4. Autor si to zaslouží za svoji píli a snahu a také za čtivost příběhu.



Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
0 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.11500787734985 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách