Hřbitov

Zástupy vášní Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 10

Dopověděl poslední část zaklínadla a poodstoupil od složitého obrazce na podlaze chladného sklepa. Nedělo se nic – a zvířata v klecích i lebky vystavené na policích sledovaly obřadní nicnedělání. A pak – byl to jen mžik, mrknutí oka – stál vprostředku pentaklu nádherný muž. Ruce spojené na hrudi, drzý úsměv a skelný stříbrný pohled – lákavý a třpytivý jako zamrzlý oceán.

„Vždycky jsem tu byl,“ předešel otázce a odsunul si z tváře lesklé černé vlasy. „U koho jiného než právě u tebe bych měl teď stát? Čí přání a zoufalé modlitby znám lépe než tvé? Čí příkoří a bolesti jsem vzal za svoje? Tvé štěstí je mou slastí a tvůj rozkaz mým potěšením.“

Štíhlým prstem si pohladil tenké rty.

„Pověz mi – a nemůsíš se bát jejího ztracení – o své největší touze.“


*

Svalil se na stůl a jediným pohybem z něj všechno vztekle shodil. V očích měl slzy bezmoci a z úst se mu draly kletby o pohrdání a nenávisti. Zuřivě vzhlédl a krvavými zraky hleděl na svou knihovnu. Bezcenné žvásty navždy slabých mužů! Filosofové – půlka z nich jsou pomatenci a ti zbylí zase podvodníci. Naslouchat jejich líbivému vábení a podstoupit své vlastní hodnoty jejich spekulacím. Už žádné další otázky, už žádné další zdokonalování – ať objevím dokonalost hned a bez ptaní!

Vstal a rázně sebral z poličky nejbližší svazek. Znechuceně ho prolistoval a odhodil na zem. Kdo z vás opravdu znal moc? Kdo se jí dokázal dotknout? Kdo z vás skutečně pocítil krásu? Nebo ji stvořil? Nikdo, pak byste totiž nedokázali o jejich definicích psát povrchní a zbytečné eseje. Hnusíte se mi, filosofové! Jste nevědomí, jste ušetřeni světa – díky vaší oslí moudrosti. Já neměl štěstí, nemám vaši ignorantskou ulitu. Vidím malost a marnost lidských království – jen šlápnout na ta mraveniště okovanou botou!

Přešel po pokoji, důkladně se soustřediv na svou úzkost. Svobodná mysl a láska ke svobodě mi nepřinesly uspokojení – bolí mě otřesy, které zažívá jejich křehkost. Naučil jsem se vnímat právé Zlo – absenci vůle –, ale už nejsem schopen s tímhle nepřítelem bojovat. Je velká, příliš velká je říše nízkosti – než do ní dojdu, jsem ztracen. Tak jak ji mohu přemoci?

Klesl na kolena. Tiše štkal. Selhal jsem – v bitvě se svým přesvědčením i proti němu. Lidská malo-moc, myšlenková nezralost – svět mě neobohatil a já jej obdarovat nemohu. Nemám sílu na uvolnění matice, jež stahuje vědomí lidstvu. Nemám sílu a svými pokusy se jen a pouze vyčerpávám. Nekonečný a nesmyslný úděl – Sisyfe, můj bratře!

Ale tak to být nemusí, pomyslel si a ve smutně mrtvých očích mu přeskočila jiskra. Opřel se rukama o zem a začal se pomalu zvedat. Na svých ramenech cítil stejnou tíhu jako Atlas – jenže, na rozdíl od obra, on hodlal klenbu světa daleko odhodit. Spálím mosty a střechy světa. Spálím města a chrámy i pomníky. Nevzpomínat! Hledět vpřed, v hladu a žízni po životě a s chutí na smrt. Už nebude nic, co by svazovalo. Urvu ten šroub, kterým je vesmír utlačován. Propustím svou nenávist, která zahubí nezničitelnou masu kolektivního vědomí. Změním lidské uvažování, přinesu jim uvědomění a poznání. A vše nehodné zničím. Bez milosti a falešného soucitu.

Stál vzpřímeně a zhluboka dýchal. Vdechnu věcem nový život, nový smysl. Budu novým Bohem, který se nedopustí chyb svého předchůdce. Zničím vše, abych mohl vytvořit mnohem víc. Jsem k tomu rozhodnut.

A vy, filosofové, myslel si, když scházel ze schodů, zůstaňte v jeskyni stínů.


*

Studoval a zkoumal knihy mnoha autorů, teď dočítal jeden obzvláště tlustý svazek. Když dočetl poslední stránku, potichu zavřel těžké desky knihy.

Protáhl se v křesle. Ze stolku vzal křišťálovou vázu s hutným vínem rubínové barvy a nalil si do malého pohárku. Napil se a se spokojeným výrazem si olízl rty.

O kolik mu nyní umění noci připadalo zajímavější! Tolik potenciálu, tolik možností, počítal v duchu. Moc bez hranic, moc, která přes všechny překážky přeskočí a skočí zas nazpět, aby se vysmála přízemnosti lidských limitů. O kolik byla najednou Temnota moci atraktivnější než pouhé Světlo pravdy! Chtělo se mu burcovat démony, dovádět se sukubami, nabádat rarachy a laskat děsy – chtěl se nadechnout pekla, plíce naplnit jeho štiplavými plyny.

Moc – světotvornou, ultimátní. Takovou může třímat ve svých rukou. A když se konečně stane mocným, jeho život už nebude tak marný.

Moc přeci nemůže být omezením!

Že ne?


*

Vyslechl si, co od něj žádá.

„Rozumím,“ řekl, „dám ti to jediné, co je pro tebe vhodným darem.“

Vystoupil z kruhů a úseček obrazce a prokousl alchymistovi hrdlo. Alchymista spadl na zem, rukama držel roztrženou tepnu.

„Nechápu to...“ chraptěl, „tys měl naplnit mé tužby, mě samotného...“

„Naplnit se musíš sám, žádná jiná bytost to za tebe neudělá. Mohu pomoci lidem, kteří jsou prázdní – ale nemám nic pro vyprázdněné. Tys nechtěl být naplněn, chtěl jsi být utěšen. I ten nejposlednější kus dobytka na zemi má alespoň primitivní či náhradní cíle. Ale ty? Dělám pro tebe to nejlepší a to jediné vhodné. Beru ti tělo a zatracuji tvou vůli – a činím tak v nekonečném aktu dobrosrdečné služby. Nashledanou, Alchymisto. Nashledanou, člověče.“

Zemřel. Až poté ďábel promluvil, poněkud rozmrzele, snad i znechuceně:

„Nashledanou. Dokud to celé neprožijeme znovu.“

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Cohen: Za svým hodnocením i obhajobou si stojím .)


 Uživatel úrovně 0

Připadá mi to jako nepříliš zdařilá parodie na klasiku klasik. Celou dobu jsem se pročítal řádky, které mi poměrně poctivou formou nesdělovaly nic nového, v tom vidím největší zápor. Na druhou stranu, dovolil bych si pochybovat, že toho dílo má nějaké větší ambice než zaskočit za hroudu tekutých pleskajících zvratků duše, za malou, v koutě se třesoucí slzičku nad údělem egocentrické kapky ve velkém narcistickém moři, které ne a ne naslouchat, protože ani nemá uši. Tolik pročerpaného potenciálu, tolik zbytečných slov, tolik duší s pocitem, že něco mění. Ta nenaplnitelná touha se vyčlenit z jejich řady, protože pokaždé když se člověk dostane na další vrchol, stačí se jen rozhlédnout a vidí, že už tu kdosi před ním zabodnul svoji vlajku. Jak vysoko mi ještě síly stačí?

Tohle a spoustu dalších věcí v tom vidím...ale ne tak, aby mě to zasáhlo či oslovilo. Musím rozehrát vlastní soubor, abych slyšel muziku, k tomu nepotřebuji nic číst. Technicky, šlo by to napsat lépe, ale proč se kvůli něčemu takovému potit nad každým řádkem. Raději bych četl něco, u čeho nebudu mít pocit pohledu do výlohy, raději bych si přečetl něco osobnější, něco, co mě na okamžik vytrhne. Snad příště.


Mimochodem, anarione...nechceš si příště hodit kostkou, než něco napíšeš?


 Uživatel úrovně 8

Pro mě osobně to bylo dílko dobré. Bylo hlavně krátké, úderné, s pěknýmy přirovnánímy. Bylo i použitelné a občas se my zdá že laťku zde na serveru stavíme až moc vysoko.

Osobně to vidím jako mnohem použitelnější počin, než leckteré 5*dílko, které je sic perlou po stránce vypravěčské a literární, né však po stránce tématické :D

Takže jen tak dál... chtělo by to něco přímo ze hry... pro příště :D


 Uživatel úrovně 0

Abych tě pochválila - líbí se mi, jak popisuješ myšlenky toho člověka, vypadá to dobře. .-)
Jinak normálka .-)


 Uživatel úrovně 5

Pekné, hlavne koniec sa mi páčil. Mne tam však chýba ucelenosť či nádväznosť čo znižuje pôžitok z tohto krátkeho diela.


 Uživatel úrovně 3

Tohle krátké dílko mně, přiznám se, nijak zvlášť neoslovilo ani nenadchlo. Nepřineslo nic nového, co by mi po přečtení zůstalo v paměti déle než pár chvil. Ale abych jen nekritizovala, styl psaní a ani gramatická a lexikální stránka nejsou na špatné úrovni. Jen by to, jak už jsem zmínila, chtělo popracovat na ději.