Hřbitov

Métel se dívala Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 8

Dívala se na sobí lůj a sušené brusinky. Celá léta jen výhled na kožešinu zcuckatělou špínou, na hůl místo kování pobitou snad drápy zvířat nestvůrných rozměrů, snad lépe ani nevědět čím. Dnes je však něco jinak. Ohniště je vyhaslé, hromádky sušeného trusu užívaného coby topivo malují další z palety zápachů jimiž je postříkán celý vnitřek chýše. Vše zastírá pouze pach starého muže.

Dnes je však něco jinak. Dívala se na posmrtně ztuhlé tělo válející se ve stozích umolouněných kožešin. Bělost srsti ledního medvěda dávno zežloutla. Nad hlavou mrtvoly kvílelo tklivý žalozpěv chřestidlo z lebek liščích štěňat.
Lovec stanul ve dveřích. Dívala se i na něj, nadějí se pod mrazivým dechem chvěly bílými pírky zdobené líce.
Mráz ustoupil půlroku světla, sníh se pomalu odlézal ukrýt do hlubokých strží či na vršky Ledových tesáků, snégové čekali dobrý lov, přesto je zvykem poctít návštěvou chýši šamana. Dívala se na něj, zda on, Hrot, opětuje její pohled, pochopí.

Hrot stanul ve dveřích. Jak měl ve zvyku, opřel svůj kyj s kostěnými trny hned vedle tlusté umaštěné kůže sloužící jako veřeje. Jen málo tkání nepřátel zatím zdobilo jeho mocnou hlavici.
Chvíli přešlapoval, nasával pachy a barvy šamanského doupěte.
Sobí lůj a v něm uskladněné bulvy šagarů, voňavý lišejník, sklenice předrahého bjélského medu i s křídly včelek. Nádoba s ptačím lejnem, které dá změknout páskům kůže. Průvanem rozezvučené mušličky, kamínky, dřívka a kůstky pomalované roztodivnými symboly, pomatlané zasmrádajícími substancemi neznámého původu. V miskách z hrubé keramiky hlinky, štětce z chlupů veverek. Nová tvář, kterou se šaman chystal povolat do služby. Zatím jen kůže s nahrubo vyříznutými otvory, jen základní magické obrazce rudkou a smrdící pastou započaly s rituálem přivolání. Hrot ten pohled miloval, ty vůně.

Nechtěl být nezdvořilý. Trvalo to, než se osmělil dál, než se odvážil dotknout mrtvoly samotářského šamana. Stále se dívala.
Mrtvému kryla tvář škraboška. Jiná než o předchozích setkáních. Prohlížel si neznámou tvář. Černěná kůže, do čela vetknuté bělavé jehlice, tvořily kohoutí hřebínek, oční otvory vroubené bílým ochmýřením. Místo nosu zobák racka. Podivná tvář. Neznámá a přesto tak stará, Hrot věřil, že ji nosilo již mnoho šamanů.

Hrot se rozhlédl. I ostatní šamanovy tváře byly nablízku, mrtvými očnicemi sledovaly mladíkovo počínání. Mrtvými? Cítil se nejistý pod jejich pohledem. Shlížely na něj ze středového sloupu. Příslušelo jim čestné místo vprostřed všeho dění, na nosníku celé konstrukce příbytku. Byly nosníkem celého šamanova života.
Hrot nechal šamana být, vyměnil si pohled s tvářemi. Některé jsou tak hrozivé, jiné přímo mluví o síle.
Mladý lovec natáhl ruku. Sňal tvář bílého medvěda.
Medvěd je silný, hodný protivník snégského válečníka. Hrot bude silný, když se spojí s medvědem.
Vhodná tvář pro lov.
Ucítil chlad. Obklopoval celý sloup.

Ona se chvěje vzrušením, pírka se třepou, mráz jiskří na perlách lemujících zřítelnice. Ale neprojeví se první, ne, ona ne. Ona umí vyčkávat, po léta sledovat jediný výjev a až když jí poručí, přinášet zlobu a mráz. Ale jsou tu jiní, kteří trpí spoutaní. A tak tvář Půlnočního slunce promluvila.

Před tebou
A za tebou!
Potmě snad
Přišel mrak
…a zatím pláč
Silný smrad, tak vezmi kyj
Potmě bij
Za slunce!
Vzad!

Hrot sebou cuknul, již ucítil sílu, která se skrývá v medvědích tlapách. Ale medvěd je silný a hrdý. Být ovládán sluncem? Teď, když je konečně volný, když duše věznitele si hledá cestu skrze mrazivou pláň věčně zamrzlého moře až k poslednímu ostrovu, kde přisedne k ohni pánů zimy. Teď nebude dělat otroka slunci.
Přestože slovům, která se mu rozezněla v mysli zcela nerozumněl, nedokázal si vyložit jejich podivné uspořádání, pochopil jejich naléhavost. Medvěd, kterého bez znalosti šamanského spoutání nevědomky uvolnil nad ním ještě nepřevzal vládu.
Lovec miloval slunce víc než pachy šamanova příbytku, nad sluncem stál jedině akt lovu, okamžik vítězsví, kdy porazil silného nepřítele a slavně se vracel nakrmit kmen. S maskou na tváři se otočil ke dveřím, natahoval ruku pro svůj kyj.
Chápal nutnost bít se za světlo a teplo.
Ona sešpulila rty z rybích šupin, mrazivý dech zaútočil na Hrota. Neviditelná překážka, mrazivá clona se muži postavila do cesty. A medvěd zaryčel, nutil svou sílu Hrotovým pažím.

I Jarní jitro bylo ozdobené šupinami, čelo se mu jimi zalesklo a ústa vykládaná hlazenou kostí pobízela, nabádala. Jitro vždy podpoří slunce.

Ó ten kyj!
Za světlo se bij!
Dráp a spáry
Tvoří rány
Z karmínu
Nevzdej se větru severnímu!
Rány posla mrtvého
Dožij rána zlatého!

A ona se dívá, ráno a půlnoc. Co je světlo? Co je den proti mrazu?

Hrot je bystřejší, než jiní z jeho kmene. Nechce se podvolit náporu medvědovu, nechce přijmout jeho zvířecí podstatu, ničit a trhat. Ať pro slunce a jitro, nebo pro mráz, i když slov, kterými na něj naléhají je příliš a jsou vyřčena cize. Lední medvěd jím zacloumá, Hrot udělá krok vzad, pod nohou ovázanou hrubě zpracovanými kůžemi křupne stařecká kost. Snaží se být sám sebou.
Ona se dívá, muž proti zvířeti, mládenec proti duchu, starému zosobnění krutosti a síly, nástroji lovu a zmaru. Pod vlivem světla. Mocní duchové v rukou dětí. Jak snadné se prosadit.

Do myšlenek jejích družek se přidá Ostroparožný, Kořist, která dává rány. Skloní svou sobí tvář s naostřenými konci parohů, zdobenou rudě natřenými kostěnými zuby. Hrot se třese. Jeho vůle být mužem a lovcem se vytrácí v náporu hrůzy.

Noc se chýlí k úsvitu
Není tmy
Jen víla
Voda teče, Métel duje
Kam se jenom vytratila?

Jako vždy, Kořist, která zraňuje pochytí podstatu věci. Kolikrát ranila vyřčenou pravdou?
Métel.

Medvěd na Hrotově tváři zaryčí, vchodová kůže zapleská a do chatrče ledové prsty mrazivé víly vmetou hrst sněhových vloček.

Métel. Nejživější ze spoutaných duchů. Nikoli symbol podstaty, střepina duše, ale sama skutečná Métel.

Maska skládaná z kůstech tak špičatých jako rampouchy, tak bílých jako čerstvě padlý sníh. Pokrytá lehounkou pavučinou ve vločky tkanou, oči zvýrazněné perlami, ústa ze šupin bílých jeseterů. Jemná pírka kryjí líce. Z otevřených úst zafučí.
Métel.
Kožešiny se rozletí. Ve víru dechu víly ledové pohromy zavlají i lojem ztužené šedivé vlasy mrtvoly.

Již není lovce.
Hrot dopadne na všechny čtyři aby vzápětí medvědími pařáty zaútočil na sloup masek.

Z víru vyvstane děvče útlé jako bjél, pleti průsvitně modré, s tetováním květin, které mráz kreslí na sklo, mezi snégy neznámé. S vlasy slepenými po pramenech do rampouchů, překrytými pavučinou jíní.
Sklání se k zesnulému.
Dotýká se paží svého věznitele, hladí jeho vlasy a za prsty zůstává stopa jinovatky. Zlehka sejme z šamanovy tváře černou masku. Políbí jej na zduřelé rty. Vznešená kresba mrazu zakryje posmrtnou zšedlost. Důstojné rozloučení.
Víla pomalu masku přiblíží ke své znepokojivě neženské tváři. Sleduje svět průzory a podlaha pod jejíma nohama se mění v ledové zrcadlo.

Medvěd zatím běsní, rozhazuje tváře, škube a rve kožešiny.

Dívá se na Hrota - muže, jak pohyby zvířete mění chatrč ve spoušť. Až se Lední medvěd obrátí i proti ní. Nikdo nebude přikazovat symbolu síly. Ani mrazivá víla.

Dívá se. Vidí jeho pohyby vláčné, jako ulepené od medu. Nikdo není rychlejší než metelice. Stihne fouknout skrze masku Pokojné smrti.

Kožešina medvěda se sype na ledové úlomky. Tříšť je rozmetána spolu s karmínem Hrotovy krve po jurtě.
Poslední dopadá tvář.
Maska medvěda tiše spočine v kaluži krve. Přes odění do kůže síly byl Hrot pouhý snégský muž.
Métel zavýskne.
Pokojná smrt se sveze do tmy a sloup tváří líná. Masky se odlupují jako peří. Co nedokázal medvěd, dokončí mrazivá vichřice. Lámání paroží, trhání kůže, praskání kostí. A sníh.

Tváře mají důvod jásat. Střípky duší, úlomky podstaty živlů a duchů, symboly života polárních národů, ti všichni jsou volní. Podřízení metelici, živé víle. V radosti spojené s divokou zuřivostí, která umí změnit i snégské válečníky vprostřed bitvy s nepřátelským kmenem v bijící monstra, v ten okamžik euforie se rozletí do všech stran. Pomstít se za své spoutání. V bouři emocí vypuštěných duchů zmizí z nebe slunce.

„Šaman ne už,“ zamručel podsaditější z dvojice obřích lovců vyčkávajících na okraji palouku. V prstech obracel svůj krátký neohrabaný oštěp. Jeho vysoký druh mlčel. Sledoval zkázu příbytku, běsnící magii zatím se držící v okruhu chýše.
„Hrot ne už,“ promluvil opět menší. „To špatný lov, bez slovo šaman, bez kyj Hrot.“
Druhý obr se stále díval. Větrný vír zmítal troskami, bílý od sněhu. Až k lovcům se šířil jeho chlad.
Konečně vyšší odpověděl: „Hrot dobrý kyj. Mít.“
Těžké kroky směřují k prostředku mýtiny.

Na údolí za Ledovými tesáky přišla zima, pohltila slunce. Snégský kmen Losího parohu přišel to mrazivé léto o více než dva dobré válečníky.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Palety zápachů, jimiž je postříkán celý vnitřek chýše... Zapeklitá věta, že? Můžeme totiž nahlížet z dvou odlišných perspektiv: a) čistě logické, která nám tvrdí, že sotva lze chýši postříkat pestrou škálou zápachů z mnoha palet a že není možné, aby na jednom místě působilo více zápachů, neboť na čich v závěru udeří jeden zápach generovaný ze směsice pachů; b) básnické, skrz níž se vyjadřuje představivost malířky, která tolik miluje barvy...

Samozřejmě chápu, že ačkoli je literární rozsah dílka rozmanitý, čteme tu prózu, jejímiž korálky jsou kratičké verše. Přesto jsem během čtení logiku oné citované věty nebral v potaz, jelikož jsem na ten okamžik ucítil silný vliv lyrických obrazů, které sice nesplňují prozaický ideál, zato však čarují s obraty, jimž bychom v díle zaměřeném na ryzí prozaický výkon patrně nerozuměli. Anebo rozuměli, jen bychom je chtěli rozebírat?
Ovšemže bychom se měli z hlediska první perspektivy vyvarovat stylistických nejasností, ale co když je určitá formulace autorčin záměr, byť si je vědoma potenciálních nejasností kolem ní? Já tedy vidím, že Ascella dokáže velice hezky zacházet se slovy, psát květnatě a poeticky. Útočí na čtenářovu představivost, experimentuje, kam až může/smí zabloudit.

Zamyslím-li se nad významem zmiňované věty (nyní už se v podstatě jedná o frázi), přimhouřím oči, snad nesouhlasím s jejím poselstvím, avšak stále formulaci pokládám za cílenou v rámci stylu psaní. Ten je bezesporu osobitý.
Když jsem ale dílko četl bez masky kritika, pouze jako čtenář dychtící po rozuzlení, nikterak jsem si nevšímal nejasnosti. Způsobila to právě atmosféra, jež je po celou dobu neměnná, snad až závěrečný dialog ji poněkud nabourá; vnímal jsem větu jako obraz. A obraty typu "palety plné zápachů" musí výtvarníka pracujícího s písmem vyloženě svádět k činu. :-)

Mám naprosté porozumění pro touhu "něco v mžiku stvořit". Tímto způsobem tvoří impresionisté, jimž záleží především na momentu - akci - dynamice. To je kreativita okamžiku. Zato u tohoto literárního dílka jde asi spíš o okamžik myšlenky. Pro samotné dílko se předpokládá určitá doba vzniku, jistěže, to nelze srovnávat se svižnou prací malířů, ale Ascella se jim podobá tím, že se chvatně chopila náhlého nápadu, nijak výrazně jej nepitvala, prostě se vrhla na tvorbu... A to já pokládám za obdivuhodné.


 Uživatel úrovně 5

Znáte to asi všichni. Občas na člověka přijde nutkavá touha něco stvořit, zformovat umělecké dílo. Říkají mi, že neumím psát, že bych to snad ani neměla zkoušet a když svá starší dílka čtu, uznávám, že kritici mají v ledasčems pravdu. Seznala jsem, že největší umění, kterým vládnu je tvořit příběh, tvořit hru, předat příběh k prožití druhým a gramatika a štětec jsou nepodstatné a chápu se jich jen zřídka. Dobrá, štětce podstatně častěji, než slov tkaných do obrazů. Ale jsou věci, které prostě do hry převést nejdou. Obrazy, které v hlavě tvoří příběh, pro hráče nevyužitelný. Korálky obrazů a představ, ano, milá Lyrie, přesně takové jsou. A tehdy přijde touha psát. Jednou jsem to zase zkusila. Nevěděla jsem jak mi to půjde, s gramatikou se trápím, nevystihnutá délka a uspěchané vygradování příběhu, zmatečnost představ, které skáčou jedna přes druhou. Ano, máte pravdu. A máš pravdu Falhire, že jde o část knihy, která však neexistuje. Kniha zvaná Ascellin svět, rozvíjející se, bující. Rostou mi suché země, hamada. Ale zimní svět severských krollů - snégů - a lesních elfů - bjélů, je zatím neprobádán vyjma původu dvou postav. A tu přijde potřeba stvořit snégský šamanismus, napsat knihu Šamani světa, kapitola snégové. Rozvíjím představy a vyvstávají otázky: co se stane když?... A příběh je na světě. Hráči dostanou jen povědomí o maskách šamanů, o podstatě uzavírání živlů a duchů a bytostí se ničehož nedozví. Ale co s těmi všemi obrazy? Co se stane, když se zahořklá Métel dívá?
Netřeba rozebírat, o čem to je. Běžný čtenář asi pochopit tak docela nemůže, přiznávám to otevřeně. Na to chybí příliš souvislostí, které by šlo dodat prodloužením díla či oním zmiňovaným dodatkem - výňatkem z knihy. Ano. Dílko vzniklo jako sled obrazů, které se rozpustí v pocity, u každého jiné, každý se jimi musí probrat sám. Nejde o vyprávění jednoduché a přímé, asi takové ani napsat neumím, to si nechávám pro hry (dobrá, ani mé současné hry nejsou zrovna přímočaré...). Zde si mohu hrát se slovy a obrazy způsobem, který si ve hře dovolit nemohu. Poetické líčení proměny s důrazem na atmosféru, nikoli samotný její akt, toť vše. Co si kdo z něj vezmě za pocit, dojem, je zcela na něm. Může si vzít z příběhu jeho kostru a jeho atmosféru, ale jemné nitky narážek na svět, motivy za příběhem, ano, potřebovala bych rozsah knihy, ale nemám trpělivost ani nadání knihu psát :-) Ano, otevírá se mnoho otázek, které Falhir nadhodil, odpovědi jsou, některé skryté v povídce, jiné - nemělo by to být, vím - mimo, ve světě.Na poslední větu odpovídá Lyrie - může to být naděje. Naděje, že znovu vyjde slunce. Nevinní válečníci - a nejen oni - zaplatili životem. A výkladů je mnoho, proč "cpát" ten, který důvěrně zná autorka? Nechť si každý vezme svůj vlastní...
Naděje. Ano, příroda je mocí vyšší než víla, ale proč to říkat otevřeně? Kdo si to chce vyložit tak, udělá to, kdo naopak, udělá to. Povídka je (začátečnický) pokus o umělecké dílko a co tím básník chtěl říci a co zamýšlel je nepodstatné, důležitý je dojem a výklad samotného čtenáře, jak na něj dílko působí, co v něm zanechá. Jsou tací, kteří řeknou "to je zase ale kravina" a čekají na své hladce čtivé vyprávění akčního příběhu, jsou duše básnivé, které třeba zaujmu... Nu, třeba si zase někdy i akční příběh zkusím, uvidíme :-)
Důležití nejsou ani šagarové a bjélové, pro čtenáře dokreslení světa s jeho vlastními pojmy. Ale budiž, zhrublý šakal, slovní hříčka pro terminologii mého světa typická. K nahraním G, L nahradím R a zní to hrásně seversky... proradná šelma zimního světa držící se ve smečkách, příbuzný vlků, přesto povahy jiné.
Stohy, asi hromady mělo být použito. Hromada kožešin, na nich tělo a přes něj další kožešiny. Nevím, na mne stohy nepůsobí zcela kompaktně, ale asi je to nevypsaností a nedostatečným jazykovým citem, představou. Slovo mi tam sedělo. Když na něj upozorňuješ a dáváš výklad, uznávám, že na tvém názoru je mnoho. Mám však pocit, že "zavrtaný ve stohu slámy" se používá, ale bít se za to nebudu.
Paleta pachů. Moc ráda maluju oleje, na paletu vymáčknout z tuby barvu, jak pokračuji v malbě, barvy se mísí jedna v druhou, mění a přelévají podle toho, kterak táhnu štětcem. A ráda tahám prudce, energicky, když použiji příliš terpentýnu, snadno vznikne stříkanec. Pachy v chýši, stříkance pachů, tu ten tu jiný, mísí se v jedno, prostupují se, tu je dominantní zápach sušeného trusu, o několik coulů vedle více vnímám zemité tóny hlinky. A podkladem pro to vše, bělostí palety na níž míchám, která je překrývána, ale stále nápadná, všudypřítomná, jako je běloba přítomná v každé barvě jako složka světla, je pach starce. Z logického hlediska nesmysl a dlouho jsem váhala, zda tento obrat použít. Rozhodla jsem se, že ano a rozhodla jsem se tak i při následných korekturách a hlazení textu, kdy na mne samotnou to působilo divně - pach připodobňovat barvě. Ale ano, hodí se mi to do chýše. Čistě pocitově. Srovnávat barvy a vůně a vnímat je jako jedno je dráždivé.

Mám ráda knihy, které si mohu vykládat různě a zcela po svém, zamilovala jsem si Duncanův Pergament a velice se těším na pokračování. A tato záliba se nutně musí projevit i na tom, jak píšu. Co člověk, to výklad, to názor. Nebudu nikomu říkat, který je ten pravý. To může vycítit - ale pouze vycítit - hráč v mém světě se znalostí severských zemí, který je ten pravý pro mne, ale vám nechávám prostor k otázkám...

Dlouhé schvalování? Nic se nemá unáhlit. Rozhodně nic redaktorce nevyčítám.

Děkuji za kritiky a rady.
A za povzbuzení, tak hezkou věc jako, že styl je vytříbený a poutavý mi dlouho nikdo neřekl. Děkuji.
Asci


 Uživatel úrovně 0

Už začátek povídky vytrhává čtenáře z naděje, že lze příběh přečíst bez přerušení, plynule. Ale to není nic, z čím by se nevypořádal, stačí najít rytmus (po delší chvíli) a začne se nám zdát, že příběh ubíhá takříkajíc přímo před očima. Obrazy vystupují ostře, mrazivě, zdánlivě bez souvislosti, ale přesto po tenoučké lince, jako korálky na niti. Probírám se těmi korálky, jsou to opravdu překrásné kousky, a snažím se vidět onen náhrdelník, který z nich po přečtení vznikne. Je to obtížné. Zdají se neuchopitelné jako sněhové vločky – jen co dopadnou, už se rozplývají. Zbývají jen… pocity. Tohle rozhodně není povídka na jedno přečtení a za to budiž autorce vysloven obdivný dík.

Ale! Ačkoli je příběh napsán víceméně čtivě – resp. v částech, kdy se autorka použila epičtější způsob vyprávění – začínám shledávat rozpory a to nejen čistě gramatického rázu. Začínají mě, jako čtenáře, ovíjet pavoučci nepochopení, či spíše zmatení. Opravdu si nedokážu představit, jak hromádky trusu malují jakousi představu zápachu – to je absurdní. Autorka nám měla ten zápach a následný pach stříkanců zprostředkovat spíše vjemovými pocity a ne „in natura“, protože „palety zápachů jimiž je postříkán celý vnitřek chýše“je nesmysl jako hrom. Také za „zápachy“ chybí čárka. Krom toho se z popisu nedozvím, jak velký byl zápach onoho muže. Páchnul tak, že překryl ten hrozný smrad uvnitř chýše? Pokud ano, proč je vlastně zapotřebí popisovat smrad v chýši?

Další logické nepochopení (z mé strany): Jak se může něčí tělo (z textu pochopeno jako celistvé, mrtvé, ztuhlé tělo) válet ve stozích kožešin? Stoh, jakožto kompaktní hmota čehosi (čehokolvesi), je nahromaděná kupa nejčastěji slámy, která se nalézá na jednom místě. Představa, že se čísi mrtvé tělo válí ve stozích kožešin, tedy zákonitě vyvolává představu, že tělo bylo rozporcováno a po částech se válí hned tady a hned támhle jinde :-(

Co jsou šagarové? Zní to zajímavě, ale já (asi jen já) si pod tím nedokážu nic přestavit. Nicméně to nádherně dokresluje tajemnou atmosféru. Popis Métel je úchvatný; překrásná, krutá bytost prahnoucí po nadvládě nejen nad sluncem, ale i nad lidskými bytostmi. Chce vše ovládnout – zabila starého šamana, novému nedovolí, aby se jím stal. Proč? Aby ji nemohl svými kouzly spoutat a přivolat slunce? Jedná z pouhého pudu sebezáchovy nebo z touhy po moci? Ona se jen nedívá, ona ovlivňuje, zcela vědomě manipuluje Hrotem, zasévá v jeho srdce pochyby a strach. Tím ho oslabuje, zabíjí. Zabíjí i Medvěda – přece nebude nikdo poroučet. A vítězí.

Na jak dlouho však? Přírodě člověk neporučí. I když Métel rozvázala živly spoutané v maskách a způsobila, že z nebe zmizelo slunce, přece jen tu existuje životní koloběh, který zaručuje, že se slunce vrátí. Sice to autorka nijak otevřeně neříká, dokonce nechává dva nevinné snégské lovce (a nejen je, asi i většinu lovců z kmene) zemřít v mrazu a sněhu, nicméně nám ponechává určitou naději na návrat slunce, viz: Snégský kmen Losího parohu přišel to mrazivé léto o více než dva dobré válečníky. Přičemž právě slůvko „to“ pro mě znamená onu naději.

Hodnocení: Po gramatické stránce: občas by neškodilo nahlédnout do pravidel, kde všude se píší čárky, neboť právě čárky oddělující slova a věty jsou v tomto příběhu velice důležité. Povídka není jednoduchá, vyžaduje soustředění a nesnese rušení v podobě hledání návaznosti slov a vět. Čtenář se nesmí zdržovat, nesmí se nechávat odpoutávat takovými nesrovnalostmi.

K příběhu: nemám co vytknout.

Přeji krásný den

Lyrie


 Uživatel úrovně 0

Víla, jež trpce snášela svůj osud, a tak je probuzena k životu; ovládne nejúspěšnějšího lovce Hrota a jeho prostřednictvím (hmotné síly) se mstí. Dost bylo fádních pohledů, které neměly konce, dost nadpřirozené klece.

Povídka obsahuje silný lyrický náboj, který se projevuje výraznou obrazotvorností, jež na nás chrlí představy, které se zhmotňují v autorčině fantazii. Dílko disponuje rozmanitým popisem, který snadno chápeme a líbí se nám pro svou formu, s níž si autorka může různě pohrávat, takže vznikají interesantní obraty, které doléhají na naši představivost i rozum, ale stejně tak poetickými obrazy, jimž hůře rozumíme, neboť až příliš zapojujeme mysl a marně hledáme rozumovost. To tvoří základ kupříkladu pro symbolickou poezii: konkrétní věci a osoby, jakož i události jsou nastíněny obrazy, které nesou podobnou myšlenku, avšak forma se značně liší díky autorově hře se slovy.

Pointa je v určitém světle pochopitelné, je třeba ale připustit, že pro každého trochu jinak, zato výklady příběhu, hlavně jeho "epilogu", se mohou různit. Já jsem si jistý, že pravou podstatu, kterou autorka důvěrně zná, jsem nepochopil a asi ani nepochopím. Samozřejmě neházím vinu na atmosféru, jejímiž pilíři je právě dobře zvládnutý popis, nýbrž na určité nejasnosti. Jakou úlohu má tedy Hrot coby člověk s jasnou myslí? Je podstatný, dokud není ovládnut? Proč se mi zdá, že závěrečná věta vyznívá tolik významně, když jde jen o vraždu dvou válečníků - a přitom ti nedali žádný podnět k vraždě? Ptal bych se dál, ale tím bych mohl jedině poukázat na svůj mizerný důvtip.

Očekával jsem úžasně popisnou povídku. Nápaditou už jen svým prostředím a literární formou - mimochodem styl psaní je vytříbený a poutavý -, ale ne natolik obrazotvornou; vždyť toto dílko, ačkoli je velice krátké, obsahuje více buněk - a některé nejsem schopen odhalit. Spád je nutný, dokonce i u detektivního příběhu, jenže tato povídka jej má možná až příliš chaotický a unáhlený. Skutečně nalézám málo prostoru k pochopení, čtenář přeci bezpodmínečně potřebuje čas k utřídění informací, zvlášť u takového mystického příběhu. Skloubit popis a charakteristiku s náročnými myšlenkovými pochody postav, ale tak, aby čtenář stále měl šanci rozumět. Tento problém, který třeba vnímám toliko já, bych řešil formátem. Buďto dílko prodloužit, anebo uvést, že se jedná o výňatek z knihy (což však jistě není možné vzhledem k neexistenci oné knihy).

Je třeba vědět, že tímto způsobem bych se nevyjadřoval, pakliže bych povídce porozuměl. Některá díla nutí svým tajuplným obsahem čtenáře přemýšlet, většinou bezprostředně po přečtení, jindy i před spaním, ovšem nad jinými přemítat nemůže, jelikož se nedokáže chopit jakési nosné myšlenky, jíž by se mohl v duchu věnovat - popřípadě v diskusi.
Hodnotit tedy nehodlám, ani hvězdičkami, ani verbálním verdiktem.


 Uživatel úrovně 3

Tato krátká povídka je skvělá v jednom bodu - navození atmosféry je tak obratně zvládnuté, že si připadáte, jako by jste tam přímo byli. Vtáhnout čtenáře do děje je polovina výhry. Druhou polovinou je zajímavý nápad a čtivé zpracování. To byly také důvody, proč jsem hodnotila za čtyři, ikdyž se mi samotná povídka nelíbila. Jinak by to bylo za plný počet.

P.s: omlouvám se za dosti pozdní schválení, chtěla jsem nad svým hodnocením pořádně popřemýšlet, poradit se s ostatními redaktory Hřbitova... A také do toho vlezla dovolená... Ale útěchou může být, že jsem nakonec udělila o stupeň lepší hodnocení, než jsem původně zamýšlela.