Hřbitov

Zab ho! Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 14

„Stůj!“ prořízl noční vzduch zběsilý výkřik.

Dlouhovlasý cizinec nezastavil. Přeskočil nízký keřík a maximální možnou rychlostí, jakou dokázal na mokré trávě vyvinout, uháněl do blízkého lesa. Skupina pěti jezdců, ženoucích se za ním, rychle zkracovala jeho náskok.

„Chyťte ho!“ řval nepříčetně mladý seržant, navlečený do těžkého pěchotního kabátce, na své podřízené.

Alcarmo běžel ze všech sil, slyšel nadávání městských biřiců, téměř cítil dotyk zpěněného koně na svých zádech. Odhodlal se k poslednímu skoku. A svět lesního šera a vysokého mlází ho dokonale skryl před zraky pronásledovatelů.

„Zatraceně!“ ulevil si městský strážce, zatímco se snažil uklidnit vzpouzejícího hřebce.

Zbojník zmizel, jako kdyby se do země propadl.

„Sesedat!“ přikázal velící mladík. „Seberte se chlapi! Nebude daleko! A je sám!! Myslete na odměnu vypsanou na jeho hlavu!“ křičel seržant, až mu sliny létaly od pusy. Vedle něho stojící, hřmotný desátník se zamračil.

Jmenoval se Maran, sloužil u gardy už patnáct let a nebylo mu zrovna po chuti, že mu velí právě tenhle cucák. Hňup, který za svůj post vděčil akorát svému vysoce postavenému otci.

„Pane,“ přešlápl nervózně Maran, „možná by bylo lepší, aby jsme se vrátili a informovali velitele stopařů.“

„Hloupost, máme ho nadosah a JÁ mu nedovolím uprchnout.“ odsekl seržant. „Honem do lesa!“ Muži uvázali oře u vzrostlého dubu, vytasili široké meče a s rozpačitými pocity vešli pod koruny stromů.

Maran znechuceně sledoval, jak mladík nedočkavě prohledává houštiny čepelí meče a oči mu hoří dychtivostí. Skryl svůj odpor k nadřízenému a opatrně ho následoval. Hlavou se mu však honily nebezpečné myšlenky. Věděl, že pokud Alcarma dopadnou, všech tisíc zlatých, na něho vypsaných, shrábne seržant. Jenže, pokud by se mu něco stalo…Řekněme, že by ho zbojník v „lítém souboji“ zabil a zbytek chlapů by se pak postaral o zbojníka…

Mimoděk se usmál. 250 zlatých pro každého z nich. Ale na sebe nemyslel. Byl strážce, a tedy svobodný, jenže pokud by se mu podařilo sehnat dost zlata, a to se teď zdálo být na dosah, po jeho smrti by nemusel být otrokem ani jeho právě narozený syn…

Ze snů se vrátil zpět do reality a zachmuřeně se zahleděl na seržantova záda. Je mi líto seržo. Upřeně provrtával pohledem mladíkovu šíji. Život za život.

Z ponurých úvah ho vytrhlo až pronikavé zakvílení ozbrojence plížícího se po jeho pravici Strážný Holgar vyděšeně svíral ratiště dlouhého šípu, procházejícího mu hrudí skrz na skrz.

„K ZEMI !!!“ zařval Maran a navzdory předchozím vizím s sebou strhl i mladého důstojníka.


Alcarmo se bleskově skryl za strom a luk vsunul do kotliny obrovského pařezu.

Čtyři.

„Vzdej se hajzle! A necháme tě na živu!“ zavolal téměř zoufale jeden ze strážných.

Alcarmo vytasil dlouhý, zakřivený, jednostranně broušený nůž. Přikrčen v podrostu se pomalu přesouval k vyděšeným mužům. Přerývané chrčení umírajícího vojáka zajistilo, že se nemusel tolik soustředit na tichost svých kroků. V normálním případě by před biřici utekl. Jenže dnes mstil padlé kamarády.

Posměšně se ušklíbl, když viděl jednoho ze strážných, kterak se zapasován za kmenem zřejmě cítil dokonale skryt. Zbojník se za ním zjevil jako lesní duch. Ostrá čepel snadno vnikla do odhaleného krku. Muž zemřel dřív, než stačil vykřiknout.

Tři.

V tu chvíli z křoví vyskočil mladý důstojník. Zprudka, s hromovým výkřikem, sekl shora po Alcarmovi, který se na poslední chvíli stačil odkulit stranou, přičemž ze země zvedl meč mrtvého strážného a ztuhl v šermířském postoji. Mladík se rozehnal znovu a předvídatelně. Alcarmo zastavil jeho zbraň tvrdým krytem a okamžitě odpověděl drtivým protiútokem. Prvním úderem ochromil vojákovu ruku, druhým prorazil jeho chabý blok i s chráničem levého předloktí. Důstojník zmaten bolestí se instinktivně schoulil před útokem, zaklonil se. Alcarmo převedl váhu těla na zadní nohu a připravil se k finálnímu úderu. Byl by ho zabil, nebýt dalšího strážného, jenž se na poslední chvíli přiřítil nadřízenému na pomoc.

Lupič přeskočil zakroucený kořen vzrostlého stromu a natočil se k oběma mužům čelem. Seržant se zlostně napřímil. Přítomnost druhého strážce mu dodala sebevědomí. Přezíravě se na zbojníka usmál.

„Zab ho!“ vyštěkl nenávistně. Oba muži naráz zaútočili.

Zbojník provedl rychlý úkrok vpravo, vysokým krytem sesmekl zbraň prvního soka stranou, půlobratem se dostal za něho a z otočky sekl. Mířil nad límec kabátu, trefil se však o něco níže. Meč rozpáral soupeřova záda od krčních obratlů k dolnímu konci pravé lopatky. Strážce udělal několik vrávoravých kroků a v křeči se zhroutil k zemi. Mladý důstojník se strachem zahleděl do zbojníkových očí. Už se nesmál. Opět stál proti nevypočitatelnému soupeři sám. Stiskl pevně meč. Zakřičel a nepoučen svými chybami se vrhl do dalšího zuřivého útoku. Zapomněl na zrádný kořen. Zakopl a jak dlouhý tak široký padl před vyčkávajícího Alcarma. Tomu lehce zacukalo v koutku úst. Rozmáchl se a obloukovým švihem srazil mladíkovi hlavu.

Pánové mi to usnadnili. Ušklíbl se pochmurně lupič.

Aspoň je nemusím nahánět po lese. Pche, stejně to byli samí vidláci… Před roky v aréně narážel na ostřejší hochy.

Pohlédl na těla mrtvých gardistů a ztuhl. Zabil jsem čtyři. Kde je zatraceně pátej?!

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Maran, zalezlý v hustém mlází pozoroval celý souboj takřka z první řady. V jedné věci si byl naprosto jistý: Opravdu netoužil po tom, aby ho ten lesní psychopat rozsekal na kusy. Viděl jeho práci mečem a zvážil pečlivě své šance.

Poslední strážce zvedl ze země malý kamen a nepozorovaně jej hodil za ostražitého zbojníka. Alcarmo se prudce otočil. To byla Maranova chvíle. Medvědím skokem vrazil mohutný strážný do Alcarmova boku a pokusil se pohřbít záludného šermíře pod svým tělem. Ten se mu, za cenu ztráty vlastní zbraně, vysmekl jako had. Gardistu to nezastrašilo. Vyskočil na nohy a okamžitě se na lupiče obořil několika silnými, téměř nekrytelnými ranami. Alcarmo byl nucen rychle ustupovat. Vyčkal na vhodný okamžik a vrhl se pod svištící čepel. Riskoval, ale podařilo se mu uchopit strážného za zápěstí a znemožnit mu tak započít další smršť smrtonosných ran.

Maran pustil zbraň na zem a volnou rukou si fyzicky slabšího nepřítele přitáhl blíž k tělu. Překvapený zbojník nestačil zareagovat na prudký úder kolena, obrněného železným chráničem. Zásah byl tak silný, že mu nejspíše zlámal několik žeber.

Do očí se mu vehnaly slzy. Gardista si nehrál, věděl že jde o život a nebyl začátečník. Okamžitě využil šermířova oslabení, přetočil ho kolem jeho osy a začal ho zezadu rdousit. Než si Alcarmo uvědomil co se s ním děje, bylo příliš pozdě na to, aby se zvládl vlastními silami vyprostit z brutálního sevření. Pomalu se mu začala točit hlava. Zoufale uhodil strážného loktem do hrudi. Zbytečně. Úder zbrzdil tvrzený kabátec. Maran s vítězoslavným opojením cítil, jak soupeř ztrácí síly.

Jenže bývalý gladiátor se odmítl vzdát. Ze všech zbývajících sil dupl Alcarmo plnou vahou na vyšponovaný nárt obrovitého biřice. Kost praskla jako vyschlá větev. Muži se opět svalili na zem. Zbojník se odkulil stranou a snažil se popadnout dech. Maran překonal palčivou bolest a pokusil se vstát. Noha se pod ním podlomila a způsobila mu pekelná muka. Potřetí upadl na mechový polštář lesa. Do očí ho uhodil záblesk kovu. Vedle vychládajícího těla bezhlavého seržanta ležel zakrvácený lupičův nůž.

Nesmiřitelní nepřátelé se střetli zvířecími pohledy. Lupič se ztěžka vyškrábal na nohy. Strážce se mu, za nelidského úsilí, rozeběhl, téměř po čtyřech, vstříc. Alcarmo byl rychlejší. Zprudka nakopl gardistu do obličeje. Ramenatý muž se převrátil na záda jak bezmocný krab. Zbojník kopl znovu. Maran sevřel jeho chodidlo ocelovým stiskem. Vymrštil se rychlostí útočící zmije, zabodl nůž do lupičova stehna a strhl ho pod sebe. Ihned se započal sápat po soupeřově krku. Alcarmo už neměl moc vzdorovat tak silnému nepříteli. Uhodil gardistu pěstí do tváře, strážce se zarputile snažil škrtit dál.

Zbojník bojoval jak jen mohl, mlátil rukama, rozrýval půdu kolem sebe. A pak nahmatal malý ostrý kámen. Švihl zápěstím a udeřil obra do spánku. Jediné, čeho tím dosáhl bylo, že strážný sevření ještě zesílil. Zbývala jediná možnost. Uchopil jílec tesáku trčícího z jeho nohy. Zatnul zuby a trhl. Vyškubl zubatý nůž i s kusem vlastního masa. Řezavá bolest mu vlila novou energii do žil. S příšerným zaúpěním vrazil nůž do Maranových širokých zad. A pak ho vědomí opustilo.

Maran se se zachrčením odvalil stranou. Dlouho se snažil vytáhnout zbraň, která mu tak rychle odsávala život z těla. Vzdal to. Po přijmutí neochvějného faktu, že zde opravdu zemře mu zbyla myšlenka jediná.

Dodělám toho svinskýho grázla.

Doplazil se k mrtvole strážného Holgara. Vytáhl z pochvy jeho meč. Při pohledu na Holgarovy vytřeštěné, skelné oči se otřásl.

Tak takhle budu za chvilku vypadat i já.

Cesta zpět ke zbojníkovi byla pro něho již o mnoho těžší. Pohlédl do jeho zdánlivě jemné tváře a připravil se na smrtící ránu. Na krku ho zastudil stříbrný medailon. Ztuhlými konečky nahmatal jeho zámek a s nesmírným úsilím ho rozevřel. Spatřil tvář své milované ženy. A pak ho něco napadlo.

Ty máš ale štěstí bastarde. Necháme ať to vyřeší Osud.

A při té myšlence se musel rozesmát. Vyrazil ze sebe však jen bublavé sípání. Láskyplně položil medailon na lupičovu slabě se vzdouvající hruď. Pak jeho úsměv ztuhl navěky.


A na závěr bych chtěl poděkovat Emielovi, za vysvětlení, co jsou to vlastně ty tagy...A Sanife, za upozornění na, nyní snad již opravené, chyby.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Po dlouhé době jsem zavítak k takovémuto dílu, čtivé nepředvídatelné, záživné, mě se to líbí přesto však dávám jen 4* možná by bylo fajn mzi řádky někde vepsat proč po něm vlastně biřici šli(kvůli tomu že je zbojník samozřejmě ale jen tak mimochodem by to chtělo někde zkonkretizovat.)


 Uživatel úrovně 8

Tahle povídka určitě patří do hřbitova. Hlavní hrdina je totiž Maran... alespoň tohohle prologu ;)


 Uživatel úrovně 0

Děkuji za vaše hlasování, a hlavně za to, že máte(snad) každý vlastní hlavu a podle toho hodnotíte.

K příběhu se vyjadřovat nebudu. Měla to být inspirace pro Pj a tak jsem to napsal, bez pointy.
To, že se povídka nachází v sekci Hřbitov je víceméně náhoda(doporučení Sanife), nevěděl jsem kam s ní.

Kibe: "Široké meče", ano měl jsem raději napsat "meče se širokou čepelí".

Alexej: Alcarmo se vyhnul kotoulem proto, aby spojil obranu se zvednutím meče, který ležel kousek od něho. Nevyhl se a nedošel si pro něj. Tohle bylo prostě rychlejší. A ano, předtím opravdu stál. Zřejmě jsem to mohl napsat obratněji.


 Uživatel úrovně 0

Řemeslně dobře zpracované, autor si zde ponechává možnost pro další zápletky, každopádně, jak už bylo napsáno, tady jsme na Hřbitově. Absenci začátku opomíjím, přece jen jde hlavně o to vykreslit poslední okamžiky postav. Na druhou stranu, četl jsem zde několik vynikajících děl, kde hlavní postavy taktéž přežily. Navíc Hřbitov neznačí smrt jen ve fyzickém slova smyslu, může jít také o konec něčeho jiného... toto může být dobrý příklad. Alcarmo pomstil své přátele, ale jelikož teď bude hledán pro vraždu pěti lidí, nezbývá mu, než začít nový život. Jakousi připomínkou nebo postrčením pro to může být i onen medailon.

Jedinou výtku bych měl snad jen k té části, kde Alcarmo zabije jednoho ze strážných, velitel na něj vyrazí a Alcarmo se jeho útoku vyhne tak, ža se odkulí. Nepřipadá mi to moc logické, není tam nikde napsáno, že by ležel, čtenář má spíš dojem, že stál, když tomu strážnému podříznul krk.

Každopádně ale hodnotím vysoko, protože se mi jinak dílo líbilo. Jak píše Dvojčepel, mělo by se to dělat opatrně, aby autor neusnul na vavřínech. Já si ale myslím, že je třeba i trochu povzbudit. Z vlastní zkušenosti vím, že to občas může velmi pomoci. Takže přeji do budoucna úspěch.


 Uživatel úrovně 0

Líbí, úplně mě to vtáhlo do děje...hodnotím to tak jak to autor napsal...tedy jako předmluvu...a zajímalo by mě, co bude následovat:-)
Jedinou výhradu mám k výrazu "široké meče", pravidlová terminologie se do povídek nehodí...


 Uživatel úrovně 0

za souboje á la Sapkowski 5*...opravdu skvěle
ale opravdu ten příběh tam moc vidět není...ale jako prolog to beru-celkově to je slušné 4*


 Uživatel úrovně 0

Vzhledem k tomu, že autora trochu znám, jsem přemýšlel o dvou variantách toho, co napíši. Nakonec napíši v rychlosti obě.
První: Krásně se to čte, jak vidíme všichni, nadání pro to máš(a ne málo). Takovýto prolog zdá se mi velice zajímavým. Pomíjím tu také právě ten fakt, že se jedná o prolog, tedy jak jsi sám napsal-žádný začátek,ani konec.

Druhá: Je stejná jako první, jen jsem zde přemýšlel o jiném počtu hvězd...výsledná však šla mezi ty nižší, protože vždy radši uberu, abych autora nedostal na vavříny, na kterých se krásně usíná.

Máš ode mne, Vojto, tři hvězdy, jako správný generál. Piš dál :-)


 Uživatel úrovně 0

Četlo se mi to velmi, opravdu velmi dobře, kéž bych já dokázal takto popisovat souboje. Bohužel absenci uceleného příběhu (jakkoliv pochopitelnou) v hodnocení prominout nemůžu. Leda že bych uznal formu "líčení souboje" jako podkategorii líčení (uměleckého popisu) :-). Samotný pokus o pointu v závěru na mě působí spíš jako takový omluvně přidaný bonus, než jako vyvrcholení příběhu. I když je pravda, že mě překvapil. Jednou jsme v rubrice hřbitov, takže člověk má o osudu hlavní postavy jistá očekávání :-).


 Uživatel úrovně 3

Tato povídka měla být pouze prologem a proto je dost obtížné hodnotit ji. Váhala jsem mezi dvěma a třemi hvězdami. Nakonec jsem se rozhodla pro tři, hlavně díky potenciálu autora.

Začít povídku přímou řečí a akční scénou je v tomto případě vhodně zvoleným prvkem. Oceňuji autorovu pečlivost při opravě chyb, na které byl upozorněn.

A nyní k příběhu... Je čtivý, ikdyž je krátký. Popis soubojů je napsán dobře a převážně přehledně. Celkově je příběh obsahově chudší, nic objevného v něm není, ale plusem je jeho čtivost. Jak už bylo zmíněno, jedná se pouze o prolog, a proto se nedá čekat přílišná zápletka.