www.Dracidoupe.cz



Karneval

Příprava pro tisk (tisknuto 2744x)
Autor:Shadowmage
Přidáno: 15:19:24 20.04.2009
Hlasovalo: 9
Průměrné hodnocení: 4.78

Anotace: Nasaď si masku, ať poznáš, co se skrývá pod maskou druhého.

Bylo po dešti. Na terase, dlážděné pravidelnými šestiúhelníkovými kameny, se ve svitu zapadajícího slunce rudě třpytily kaluže jako rubíny samotné kněžny. Dva muži, jejichž rychlé kroky rozhazovaly vodní tříšť do všech stran, ale o hru světla nejevili nejmenší zájem. Nevnímali ani nádherné jezdecké sochy, které terasu obklopovaly, pozornost každého z nich byla upřena jen na lesknoucí se čepel toho druhého. Vyšší z mužů, bělovlasý stařec ve volné bílé košili a kožených kalhotách právě mistrným krytem odrazil meč svého soupeře.

„Rychleji, Deasine, mnohem rychleji, zapomínáš, co jsme cvičili posledně? Tahle chyba by tě stála krk, chlapče,“ usmál se starý šermíř na svého soupeře.

Ten se podrážděně na svého mistra podíval a znovu zaútočil stejným způsobem. Tentokrát byla mistrova obrana ještě tvrdší a Deasinova zdobená zbraň po srážce mečů se zazvoněním dopadla na terasu.

„A nepoučí se! Kdepak! Radši toho už dneska necháme, mohl by sis ublížit. Tedy, mohlo by se nedopatřením stát, že by Vaše Výsost přišla k úhoně,“ přešel šermíř z výsměšného tónu do přehnaně uctivého.Usmál se na prince Deasina a poplácal ho po rameni.

„Ale děláš pokroky, chlapče, buď rád, že tatík, tedy vznešený kníže, dej mu Světlo dlouhý život, najal právě mě. Brzy budeš lepší než on, ale to mu neříkej,“ dodal šibalsky.

Princ přikývnul a zahalil se do prošívaného pláště. Přicházelo sice jaro, ale večerní vzduch byl stále ještě chladný. Každé cvičení s mistrem Tarkasem navíc znamenalo litry potu, který prince začínal nepříjemně studit. Oba šermíři se rozloučili a opustili Soubojovou terasu, jeden po schodišti, vedoucím do knížecího paláce, druhý sestoupil do ulic města.

Tarkas si ztěžka odkašlal a posadil se na kámen před hostincem U Veselého obra. Vyndal z kapsy kalhot plechovou krabičku, napěchovanou až po okraj bílými krystalky. Jeden vyndal a strčil pod jazyk. Brzy mu tělo zaplavil hřejivý pocit, který se rozléval žilami až do konečků prstů. Tarkas vstal, protáhl se, až jeho staré kosti zapraštěly, a pak se zase posadil. Musel, protože dunění v hlavě a silná hořkost na patře, která zvolna přecházela v silné pálené žáhy, znamenaly pro jeho opotřebované tělo velkou zátěž. Po každém cvičném boji s mladým princem (ale i jiné delší práci) se mu ozývala stará rána, bolest v rameni pak mizela vždy, když do sebe dostal další dávku Žhavého ledu, jak krystalům s omamnými účinky ve městě říkali. Už mnohokrát sám sobě nadával, proč s tím nepřestal, ale nešlo to jen tak. Bohužel s sebou tento nešvar nesl další problém: pálení žáhy nemizelo dřív, než s pátým žejdlíkem piva. A to bylo U Veselého obra znamenité.

Sedmý žejdlík mizel v útrobách starého šermíře stejně rychle jako zábrany hostí v krčmě. Rok se přehoupnul do období karnevalu, což znamenalo, že ranní průvody opilců budou ještě početnější než obvykle. Ještě početnější a ještě zvrhlejší, jak by dodali Lumienovi kněží. Samozřejmě by měli pravdu, ale městský lid si v tomto období z jejich řečí nic nedělal – byl karneval a smělo se všechno. Sami kněží pak raději po setmění nevystrkovali nos zpoza dveří kostelů, aby se nestali obětmi nějakého nemravného žertu. Byl karneval, to znamenalo také to, že město propadalo zmatku a divokému reji, který nedokázaly držet na uzdě ani stráže. Ostatně obvykle byly zaměstnány hlídáním paláců, aby zdivočelá lůza nezašla příliš daleko. Ty dny vládli kupci a hostinští, kejklíři a další zlodějové. Tarkas ty dny nenáviděl.

Mezi plkáním sousedů a hraným smíchem lehkých žen ho zaujal jediný zvuk. Zvuk, který by Tarkas poznal, i kdyby ve městě roky nebyl. Nádherné tóny loutny, proplétající se tříštěním korbelů, pleskáním umaštěných karet o stůl a dusavým tancem zprostřed hospody. Lehký a zpěvavý hlas, který se sem nehodil, zvuk, při kterém když Tarkas zavřel oči, viděl poletující podzimní listí, dopadající na zvadlou trávu v knížecích zahradách. Vyběhl na ulici. Na kameni, kde nedávno seděl on sám, seděla nyní ona. Dcera nejbohatšího obchodníka ve městě a nejkrásnější stvoření, které kdy poznal, když nepočítal svou choť, zavražděnou před lety právě v období karnevalu. Připomínala mu elfky, které viděl na svých cestách, s nesmírnou grácií v každém pohybu, s andělskou jemností v hlase i tváři. Pozvedla hlavu, zlatavá opona se rozhrnula a pohled jejích tyrkysových očí šermíře až zamrazil. Taková byla Esarina. Když šermíři pokynula, aby přišel blíž, neváhal ani chviličku. Znali se už od dob, kdy Esa byla malá holčička. Pracoval tehdy jako elitní voják pro jejího otce a často naslouchal tónům její loutny, když cvičila. Tolik tehdy připomínala právě jeho manželku, tak zdatnou v krásném umění hry na všemožné strunné nástroje. V těch chvílích Tarkas litoval, že jediné zvuky, které dokáže vyčarovat on, jsou ocelový třesk mečů a chroptění umírajících. Až když přišel blíž, všimnul si Tarkas suity mužů ve stínech za Esarinou. Samozřejmě, o karnevalu nemohla dcera jednoho z nejbohatších mužů sama ani do vlastní zahrady.

Věděla, že Tarkas chodí k Veselému obrovi, i když nikdy nechápala proč. Peněz měl dost a název hospody byl pro něj až příliš krutý: v boji s obry ztratil bratra, a i pochroumané rameno, které ho tolik bolelo, měla na svědomí těžká palice nějakého obřího válečníka. Tak to Tarkas aspoň povídal, i když otec se často posmíval, že ty rány jsou spíš pozůstatek nějaké pitky a ne bitky. Čas od času s Tarkasem mluvila i v poslední době, šermíř na tato setkání vzpomínal s podivnou směsicí radosti a lítosti, kterou sám úplně nechápal. Co mu asi přišla říct?

Deasin seděl s přáteli u hořícího krbu. Prázdné džbány a povolené opasky svědčily o množství jídla a pití, které ten večer již padlo za oběť jejich veselí. Rozverný hovor o nejrůznějších radostech života přerušil sám princ:

„A to ještě není nic proti tomu, co jsem dneska ráno, teda v poledne, viděl na tržišti! Nebo spíš koho… Byla jako anděl, přátelé, a zrovna tak i voněla. Tu tak dostat! Nebude ani chudá, motalo se okolo ní sluhů… No nebudu vás napínat, to se ví, že jsem za ní šel,“ pokračoval Deasin. Přátelé nastražili uši, těšili se na další historku proslulého proutníka.

„…a nakonec řekla, že ať přijdu do Paláce bílého roucha, víte, tam jak sídlí ti kupci, a ať si vezmu zbraň, tam že se uvidíme. Vidíte, brzo bude moje! Má zbraň už je celá nedočkavá,“ rozchechtal se princ a přihnul si medoviny.

Jediné, co Tarkasovi na Esarině vadilo, bylo to, jak málo dávala najevo své emoce. Býval zvyklý na svou ženu, která se pořád smála, Esa působila chladně a necitelně. I teď dokázala šermíři bez mrknutí oka vypovědět, jak její otec uspořádal turnaj pro karnevalové hosty. Vítěz má získat její ruku. Podobný zvyk se slušel mezi barbarskými klany, ale pro města Caldenbrijského knížectví byl značně netypický. Však taky Tarkas zalapal po dechu, následně se na několik minut rozkašlal.

Ta zpráva ho tak překvapila, že sotva vnímal to hlavní, proč sem vůbec Esa přišla: byl pozván na hostinu, která se konala den po turnaji. Jako bývalý strážce jejího otce na to měl jistě právo. Když Esa odplula do tmy, seděl ještě Tarkas dlouho před krčmou a přemítal o tom, co slyšel. Bylo mu jasné, kdo jako první vztáhne ruku na ten křehký šperk, na tu květinu, kterou Esa v jeho očích byla. Kazirai. Muž, který Tarkase nahradil na místě ochránce obchodníka Belicandella – Esina otce. Krutý a zlý chlap, o kterém po městě šla nejedna ošklivá zvěst. Prý se snažil dostat mezi proslulé Stínové pány, a i když nebyl přijat, platil za mistra zrady a nečestného boje. Belicandello ho najal i proto, že se vyznal v městském podsvětí. A to i přes jeho pověst sadistického surovce, který neviděl v ženách víc ducha než viděli kněží smyslu v celém karnevalu.Ne! Ať už má Esarinu mít kdokoliv, nebude to tenhle parchant, pomyslel si Tarkas a znovu se rozkašlal.

Deasin seděl na prosté lavici vedle několika dalších hostů. Pod klenbou Paláce bílého roucha byly rozvěšeny lampiony, šířící kolem sebe měkká barevná světla. Sál tak místy nabíral zelený, červený či žlutý nádech, jinde se kroky tanečníků a jejich partnerek ztrácely v temnotách, rušených jen mihotáním ohňů pochodní na zdech okolo sálu. Deasin se potil a proklínal masku, kterou si pro dnešní večer zvolil. Exotická hříva pouštního lva a kožené šaty v pískové barvě svému nositeli skutečně dávaly pocítit žár rozpáleného písku, i když se princ nacházel víc než dvě stovky mil severněji. Na druhou stranu vypadal impozantně, což přebíjelo všechny špatné stránky jeho kostýmu. U boku se mu, stejně jako všem ostatním na lavici, houpala zbraň. Sice tušil, že na tenhle večer jen tak nezapomene, přesto ale nečekal, že se ocitne přímo v turnaji masek. Odměna však byla lákavá; když Esarina prošla při zahájení slavnosti sálem a usedla do vyřezávaného křesla po bok svého otce, nebyl sám, kdo na chvíli ztratil dech. Zamyšleně pozoroval soupeře, jakéhosi obřího krocana a stylizovaného orka, jak kolem sebe krouží. Několik úderů, jeden výkřik a krocan se mohl naparovat. Raněný ork v hanbě opustil sál. Ještě jeden duel a měl jít na řadu on. Jeho soupeř, tlustý chlap v kostýmu skřítka, se už rozcvičuje.

Funění a dupot. Deasin sotva uhýbá skřítkovu těžkému meči. Sám je sice rychlejší, ale přes lví hřívu nevidí zrovna dobře. Neriskuje. Další úder a třesk oceli. Úkrok a sek na rameno. Zásah, ale skřítek zřejmě myslí na zadní vrátka, kostým je pevnější, než se zdálo. Tvrzená kůže zastavuje čepel zdobeného duelantského meče. Skřítek seká obouruč seshora. Princ kryje, ale jen za cenu toho, že musí ustoupit pár kroků vzad. Zády skoro naráží na stůl s lahůdkami. Naznačí sek na koleno, skřítek pohotově nastavuje svou čepel. Ale princ mění směr úderu. Výstavní princův meč opíše zářivý půlkruh, proniká kravskou kůží na boku skřítkova kostýmu a vzápětí i kůží skřítka samotného. Je konec, tlusťoch krvácí, rána ale není nijak hluboká. Supí rozzlobeně pryč. Takhle kdyby mě viděl otec, říká si princ. To bylo řečí, jak jsou tyhle turnaje pro šlechtu nebezpečné. Proč jsou zakázané…

Princ odpočívá, sleduje další duely. Po vyrovnaném souboji někoho, kdo připomínal ze všeho nejvíc tanečnici z harému a mlynáře, v němž princ poznává synovce jednoho hraběte, přichází doprostřed sálu postava v kápi, v roztrhaném světlém hábitu, pokrytém černými skvrnami – děsivá figura karnevalových průvodů – Pán moru. Jen málokdo si ve veselém období karnevalu připouští vlastní smrtelnost, tahle postava ji ale přímo zosobňuje, v průvodu okolo ní běhávají ve strachu malé děti, převlečené za myši. Osud v tomto duelu ukazuje svůj smysl pro ironii. Soupeř, drobný mužík převlečený za myšáka s tesákem a dýkou ihned útočí, krysa proti svému pánu, Pánu moru. Jeden úsporný úder, obrana protisekem na myšákův tesák. Bleskurychlý druhý útok na ruku, držící dýku. Temné pokašlávání Pána moru a pištění poraženého myšáka. Tak rychlý duel tu zatím nebyl…

Tarkas dlouho přemýšlel o masce. Byl v paláci známý, musel volit něco, co ho hned neprozradí. Chce-li vyhrát turnaj, pozornost by mu jenom uškodila. Jistou představu dostal, když kráčel okolo lazaretu, odkud zaznívalo dusivé kašlání a sípot nemocných. Plášť a kápě navíc nejsou těžké jako jiné kostýmy, což se vždycky hodí. Zatím se zdá, že zvolil dobře, i když jeho soupeři byli nezkušení, spíše zaslepeni mrazivou Esarininou krásou. Viděl tu ale i mnohem lepší, ať už toho lva nebo veselého šaška, který právě vystoupil do středu sálu z davu svých obdivovatelů. Jeho další soupeř.

Tarkas vyčkává. Nemůže si dovolit příliš se vyčerpat. Rameno pálí jako čert, hned po tomhle souboji musí polknout Žhavý led, jinak to nepůjde. Šašek, pružný muž ostrých rysů, zřetelných i přes silnou vrstvu líčení, se jeví jako zkušený šermíř. Dlouhá dýka v jedné ruce, druhá ruka skryta za zády. Tenhle muž dovede čekat na správnou chvíli. Tarkas proklíná pravidla turnaje, kéž by tak mohl mít ještě štít, spolehlivou fintou by toho kašpara porazil. První šaškův výpad. Mnohem rychlejší, než se dalo čekat. Tarkas sotva kryje. Ramenem projíždí ohnivý šíp, jak musí šermíř prudce zdvihnout paži. Tarkas volí několik bleskurychlých útoků, které mají soupeře spíše rozhodit. Ale dýka v šaškových rukou se ve světle lampionu zdá jako ohnivý jazyk, tak živá a rychlá. Zvlášť když se k ní brzo připojila podivná zahnutá šavle, skrytá dosud za zády. Tarkas má jen jednu zbraň, ale pádnější a kvalitnější. Výpad střídá kryt, šašek se pokouší šlápnout soupeři na nohu, vzápětí bodá šermíři na bok. Jen s vypětím všech sil Tarkas stačí srazit šavli, vyšlehnuvší jako plamen po jeho zápěstí. Musí ten souboj ukončit! Na takovýhle tanec nemá dost sil. Šašek je nečitelný, jeho namalovaný úsměv na tváři nemizí ani tehdy, když Tarkas až zázračně přímo z obrany vyráží jeho dýku. Ani když šašek sáhne do kapsy a hodí po šermíři drobný vrhací nůž, kterému Tarkas zkušeně, ale přesto se štěstím uhne.

„Kazirai!“ zašeptá na soupeře, když se jejich těla při přetlačování zbraněmi téměř dotknou.

„Jistě, a ty? Nemám rád bezejmenné padlé. No tak!“ zašklebí se osobní strážce. „Tvůj kostým sedí, pohřební rubáš, praktické. Nebudou mít tolik práce!“ vyštěkne na šermíře a prudce sekne na Tarkasovo levé stehno.

Stařec bleskově ukročí, nechává čepel zazvonit o podlahu a udeří seshora. Pestrý šaškův kostým rychle nabírá rudý odstín. Rozšklebená rána na šaškově rameni vypadá zle, šašek je sražen k zemi. Má toho bastarda dodělat? Leccos by se tím vyřešilo. Zvedá meč. Šašek se drží za rameno, leze pozadu jako raněný krab pryč. Strach v očích nesedí k jásavě rudé rtěnce úsměvu. Tarkas nechává čepel klesnout, ztěžka oddychuje. Kdo ví, kolik tu má Kazirai přátel, taky by namísto dalších bojů mohl skončit s kudlou v zádech. Další boje jsou až po přestávce na občerstvení. Jen šaška obchází.

„Taky pěkná maska, skutečně soupeř k smíchu,“ neodpustí si stařec a svalí se do křesla v koutě sálu. Ruka pátrá po kapsách po plechové krabičce, brzy mizí únava i bolest v rameni. A teď to zapít, všeho je tu dost.

Diváci vydechli, když šašek padl k zemi, sražen Pánem moru. Tenhle souboj byl jiný, než ty předchozí. Mnohem divočejší, jako by se soupeři znali, jako by nenávist vedla jejich ocel.

Chvíli před posledním duelem trávili oba sokové různě. Pán moru ztěžka odkašlával v koutě, což mnozí hosté brali jako dobrý doplněk jeho kostýmu. Ale ani Lev nestál mimo zájem lidí. Naparoval se před stolem pana Belicandella a jeho sličné dcery tak dlouho a tak nevhodně, že musel být upozorněn, že stále ještě nevyhrál. Ale princ se už viděl jako vítěz. Když padl ten hrozivý šašek, zůstal tu již jen jeden soupeř. Ač zřejmě dobrý šermíř, dostal co proto a teď si líže šrámy v koutě. Deasin to dokáže! Poklonil se Esarině a zařval po lvím způsobu. Již brzy, má drahá!

Pan Belicandello spokojeně seděl ve zdobeném křesle, chroupal drahé pečivo a zapíjel vše vybraným vínem. Po jeho levici Esarina, po pravici knížecí kancléř. Po skončení duelů se kancléř a obchodník vzdálili do salonku.

„Skvělá práce, pane, ale co když mladý princ opravdu zvítězí? Dáte mu svou dceru?“ staral se kancléř.

„Ale no tak, příteli, s nejvyšší jistotou vám musím opět zopakovat to, co jsem vám již říkal tento roztomilý večer snad stokrát – o vše jsem se postaral. Vím, kdo je ten Pán moru. Princ nemá šanci. Ještě s ním promluvím a uvidíte, že vše dopadne, jak chcete. Princ zemře, na to račte vzít jed. Vlastně nemusíte, otravy šlechticů vyšly z módy předloni, pokud se nemýlím,“ usmál se zle obchodník.

Vysoká silueta pana Belicandella plula sálem. Zastavila se před naparujícím se Lvem. „Na slovíčko, příteli, prosím,“ vlídně se usmál na prince. Kupcova vrásčitá tvář s tenkými rty a velikýma modrýma očima působila takřka otcovsky, přesvědčivě. Hlavně na další obchodníky, jejichž hlavou Belicandello jako představený cechu Bílého roucha byl již mnoho let. Kde nepomohl úsměv, zabrali nezvaní hosté v domech obchodníků od konkurence, obvykle vybaveni železem, které nebylo na prodej. Ale skutečnou persónou ve městě se Belicandello stal až tehdy, když začal prodávat Žhavý led. Mnozí ho za to nenáviděli, ale přestat s drogou nedokázali.

Ani princ neodolal tomu, slyšet pár slov od tohoto proslulého řečníka.

„Poslyšte, pane, váš styl boje mě skutečně oslovil. Má dcera také nezůstala lhostejná, to mi věřte. Dám vám proto drobnou radu: pozor na toho chlapíka v kápi, toho Pána moru,“ skládal slova obratný obchodník.

„Vím, kdo vás cvičí, pane. On vám jistě vyprávěl o jakémsi Kaziraiovi. Můj strážce, pane. Neskutečný parchant, dělá si zálusk na mé bohatství. Zabte ho, zabte a já se vám odměním. Nemůžu na něj poslat svoje lidi, vyřídil by je díky svým vlastním poskokům, však víte, přerůstá mi přes hlavu. Tak to je on, pane, ten váš soupeř. Zabte ho nebo on zabije vás. Nevěřte mu milost, on ji nezná. Zabte ho a vašeho učitele opět vezmu na místo mého strážce, prosím. Zabte ho. A má dcera se stane vaší paní,“ přešel obchodník do šepotu.

„Ještě lepší, než jsem čekal, pane,“ obrátil se Belicandello na kancléře po svém boku, když usedli ke stolu před samotným finále.

„Ten druhý je Tarkas, jeho učitel a mistr. I s ním mám své účty, proč myslíte, že bych jinak o karnevalové noci riskoval cestu své roztomilé Esarinky do té, řekněme nijak zvlášť na výši, hospody U Veselého obra? On ji nenechá, bude se za ni bít až na smrt. Vím proč, to mi věřte. Ale Deasin se jen tak nedá, postaví se na odpor. A pak ho Tarkas rozseká na kusy. Pravého Kaziraie vem čert, začínal dělat problémy,“ roztáhl obchodník tvář do širokého úsměvu.

„A pak doděláme Tarkase,“ vydechl kancléř.

„Učíte se rychle, můj příteli…,“ přikývl Belicandello a tleskl na znamení, že finále může začít.

Tarkas si tentokrát musel vložit do úst hned dva krystalky Ledu, taková byla únava ze souboje s prokletým Kaziraiem. Teď stojí vprostřed sálu, lampiony a jejich světla se mu slévají do jedné duhové mazanice, v hlavě mu hučí. Led je skutečně svinstvo. Proti němu stojí Lev. Ten se rozhlédne po sále, když narazí na vlídnou kupcovu tvář, tasí a švihácky zasalutuje svou elegantní zbraní. Tarkas úsporným pohybem vytahuje meč a rozkašle se. Pár kroků a ticho v sále prořízne ostrý zvuk namáhané oceli.

Diváci s napětím sledují duel. Tarkas s podezřením meč svého soupeře. Deasin pak s narůstajícím strachem kryty Pána moru, které spolehlivě blokují údery, které by jiného soupeře poslaly pod drn. Mlha v Tarkasových očích je jediným důvodem, proč ještě neudeřil rozhodujícím útokem. Motá se mu hlava, ale soupeř je přesto tak slabý. Tak předvídatelný. Tak povědomý. Prohraje. Kryt. Výpad, kryt, sek: umělé chlupy z hřívy padají na zem, lví kůže na zádech soupeře zasažena špičkou meče Pána moru, který se tanečním krokem dostal za svého soupeře. Ten sotva uhnul ráně, kterou Tarkas považoval za rozhodující. Možná Lev nakonec nebude tak špatný šermíř, pomyslí si stařec. Tarkas chce souboj ukončit, útočí proto Nerzinovým vírem, náročnou elfí fintou, proti které by tu nikdo neměl znát obranu. Úspěšně. Nádherně zdobená duelantská zbraň padá z Lvových rukou, Deasin zírá na svého soupeře, jehož čepel mu míří na krk. „Lev prohrál, lev prohrál,“ bouří diváci, čekající symbolické škrábnutí na stvrzení první krve. Tarkas zamyšleně sleduje mistrovskou práci na meči, ležícím pod jeho nohama. Samozřejmě! Ten mladý blázen! V tu chvíli ale vzkypí horká krev dychtivého Lva, vytáhne zpoza pasu dýku a s myšlenkou na Esarinu bodá. Vybroušená mysl starého šermíře v tu chvíli přinutí tělo udělat jedinou věc. Musí přežít. Tarkas slyší v hlavě údery kladiva na kovadlinu, v barevném oparu vidí lví hlavu s hrozivými tesáky. Takhle vypadá smrt? Ne! Aniž by hlava stihla cokoliv rozmyslet, ruka s mečem vystřeluje proti útočícímu Lvu. Tarkasova delší čepel proniká kostýmem Deasina, prince caldenbrijského, dříve než stačí dokončit bod dýkou. Lev zařve a padá na záda, maska se válí opodál, oválný obličej a zpocené hnědé vlasy na ramena, drobný nos, zelené oči… „Deasine!“ mrští šermíř svou zbraní o zem, v zoufalství klesá do kolen. „M… Mistře… to vy?“ dere se s posledním výdechem princi z úst. Sál zašumí a pak se rozpoutá zmatek.

„Stráže! Zabte toho muže, vždyť zavraždil prince!“ nese se sálem hlas pana Belicandella, „odměna dvě stovky zlatých tomu, kdo mi přinese jeho hlavu. Ve jménu knížete, pomstěte ho!“

Tarkas skáče k východu ze sálu, shýbá se před úderem chlapa, který se po starci rozhání halapartnou, bere mu meč z pochvy u pasu, probodne ho. Proskočí mezi dvěma strážci, jednoho bodá do stehna, druhého skopne na zem. Uniká na chodbu, když po něm sekne hromotluk u dveří těžkým mečem, tak silně, že zlomí tenkou čepel šermířovy nové zbraně. Tarkas skáče pod stůl s pochoutkami, po břiše projíždí na druhý konec stolu, zvedá se. Bere mohutný rožeň s nabodnutými kusy masa. Smete dobroty na zem, ale to už se musí touto nouzovou zbraní opět bránit, hned dvěma strážcům, kteří chtějí slíbenou odměnu. Hlava mu musí snad puknout, jak mu v ní tepe, svět okolo se s ním třese. Led je svinstvo. Probíjí se z paláce do zahrady, kde se ukrývá mezi keři. Ztěžka oddychuje. Až sem doléhá zvučný hlas pana Belicandella:

„Ten muž je již mrtvý, stráže ho vyřídí, klid přátelé, vraťme se prosím k tabuli, podává se vynikající severský jeseter. Hned poté vyhlásím vítěze turnaje, kterému předám zde nádhernou Esarinu. Klid, zachovejte klid, prosím.“

Tarkas se v zahradách vyzná, nedělá mu problém setřást stráže. Ví ale, že jednu věc ještě musí udělat. Vrátit se a zachránit Esarinu. Kvůli sobě, kvůli tomu hlupákovi Deasinovi, kvůli ní samotné. Třetí zřejmě bude Kazirai. Ten ji dostat nesmí! Opustí pak město, utečou někam daleko, třeba bude Esarina nakonec ochotna zůstat s ním, zůstat s ním napořád. Hlavou mu prolétly tóny její loutny. Ano. Vrátí se. Vrátí se, odvede ji. Za každou cenu.

Plíží se tajnou chodbou. Jako osobní strážce znal všechny cesty v domě, i tuhle cestičku ze zahrady do knihovny pana Belicandella. Přinutí ho, aby je oba pustil. Blíží se, dokonce díky smyslům, zostřeným Žhavým ledem, cítí vůni pečeného jesetera. Belicandello zřejmě hostinu přerušil a je u sebe. Výborně, aspoň ho nebude muset hledat.

Belicandello sedí u stolu v knihovně, mosazný tác pokrytý pečenou rybou s bohatou oblohou. Pochutnává si a přemýšlí, za jak dlouho stráže Tarkase dostanou. Vsadil se s kancléřem, že do hodiny. Uvidíme. Když se zatřese police v knihovně a následně celá stěna s vrzavým zvukem vyjede, je obchodník ještě v klidu. Když do místnosti vrazí Tarkas s mečem jednoho ze strážců, má kupec co dělat, aby zachoval kamennou tvář.

„Ale, ale, ale… kohopak to tu máme? Náš vítěz si přišel pro odměnu? Dceru ti nedám. Ale tohle by tě zajímat taky mohlo – na, vem si je,“ hrábne kupec do kapsy a vytáhne dvě náušnice, zlatý mistrovský kousek, zdobený rubínovými růžemi...

„Pamatuješ?“ snaží se Belicandello Tarkase vyprovokovat.

Ten už dávno shodil kápi i plášť, jsou tak vidět četné šrámy, které utrpěl v boji se strážemi, tvář se mu začíná stahovat do děsivé grimasy, jak vzpomíná… Nevnímá, že na něj obchodník míří podivnou trubicí, ve které zeleně plane jakýsi magický oheň. Nevnímá, že do místnosti vpadla čtveřice stráží. Vidí jen ty náušnice. A vidí svou ženu v den, kdy jí je koupil. Jak se smála a objala ho. Jak mu řekla, že budou mít dítě. Vidí dny štěstí, které sebral čas. Odjel pak do války. Když se vrátil, jeho žena už nebyla mezi živými. Prý porodila, ale jejich dítě bez matčiny péče nepřežilo. Zabili ji o karnevalu, přímo u nich v domě. Nějací opilí řemeslníci, kteří neměli čím zaplatit útratu. Nebo snad ne?

„Nekoukej se na to tak smutně, zemřela ve chvílích radosti, osobně jsem se o tu radost postaral, a hned po mně všichni mí muži. Komu se to poštěstí? Měla mít rozum a mohla si žít jako královna. Se mnou. Aspoň dcerku jsem si nechal, naštěstí se ti nepodobá, to vše usnadnilo,“ vychutnává si svůj proslov kupec a usmívá se.

Tarkas stojí, neschopen slova ani myšlenky. Postupně se mu vrací síla, přerůstající do hrozivé nenávisti. Slýchával, že prý Belicandello za ní chodil, když on byl pryč, ale nevěřil tomu, znal svou ženu, navíc se k němu kupec vždy choval dobře a když raněný přišel z války, dal mu dobře placenou práci. Snad měl výčitky svědomí, snad ho jen chtěl mít pod kontrolou. Asi věřil, že se na to nikdy nepřijde, dokud bude Tarkase a jeho čepel potřebovat. Nemýlil se. Belicandello se nikdy nemýlil. Ale zaplatí, zaplatí za to všechno. Hned teď.

„Ty zrůdo, tys ji zabil! Celou tu dobu, ta léta, jsem ti věřil. A sebrals mi Esarinu! Chcípni, ty bastarde!“ vydral se šermíři z úst nelidský výkřik.

Tarkas kopnutím převrací stůl, křeslo s kupcem padá k zemi, zelený výbuch z obchodníkovy trubice smete lustr a několik polic, na obličeji jednoho ze strážníků přistane mohutný pečený jeseter. Strážníci zastupují šermíři cestu. Prvnímu z nich usekne Tarkas jedním sekem ruku v rameni, s výkřikem seká druhého přes břicho. Třetí zasáhne starce na předloktí, bolest projede jeho tělem. Vzápětí ji doplní bolest ze stehna, kam dopadl tesák dalšího z ochranky pana obchodníka. Tarkas má teď hlavu čistou, po drogách ani stopy. Nesmí váhat, nesmí minout ani jeden úder. Musí je všechny zabít. Prudká bolest ale nepolevuje, naopak, Tarkas cítí, jak mu něco teplého stéká po noze na drahý koberec v knihovně. Ne, neumře tady, ne před někým, kdo tak ohavně zabil jeho lásku, kdo mu zničil život. Rozmáchne se s takovou silou, že vyrazí zbraň muži, který kryje vlastním tělem Belicandella. Meč opíše oblouk a zabodne se do knihy, kterých se z polic sype na zem celá hromada. Skok a drtivá rána shora. Další z mužů padnul k zemi, přeražená klíční kost a záplava krve. Tarkas cítí, jak jeho okolí mizí v rudém oparu, pak už nevnímá ani barvy. Ani zvuky, nic. Vidí jen své soupeře, hnán strašlivou nenávistí do nich seká, pěstí přeráží nos dalšímu, který zrovna přiběhl pomoci kamarádům. Teď cítí tu sílu, s kterou obři dál bojovali proti jeho vojákům, ač probodáni mnoha šípy. Sílu, která válečníka nenechá padnout, dokud nedokončí, co začal. Vidí dýku jednoho z mužů – trčí zabodnutá v jeho vlastním boku, směšná a nepatrná. Bolest už necítí. Konečně stojí sám. Stojí nad ležícím kupcem, pokryt krví, vlastní i cizí, připraven vzít si zpět alespoň zlomek toho, o co byl okraden.

„Zadrž, Tarkasi!“ prosí kupec odkašlávajícího šermíře, svého budoucího kata.

„Nikdy! To je za mou ženu a mou dceru!“ napřáhne se Tarkas k poslednímu úderu.

Rána nedopadne. Esarina v hrůze zírá na to, že muž, kterého právě probodla, je její známý Tarkas. Když ve strachu o otce vběhla do místnosti, viděla jen zakrvácená záda nějakého chlapa. Musela ho zabít. Zachránit otce.Tarkasovo tělo dopadá na zem. Belicandello se ztěžka sbírá.

„Jsi v pořádku, otče?“ strachuje se Esarina. Neschopen slova, obrací Tarkas oči na svou dceru.

„Jistě, ten blázen by mě snad zabil, ale je po něm, už je konec, děkuji, jsi opravdu schopná šermířka. Kde se to v tobě jen mohlo vzít?“ prohodí kupec směrem k umírajícímu Tarkasovi.

„Ale co už, je karneval… a pod maskou se často skrývá víc, než by kdokoliv chtěl vědět, to mi věř,“ usmál se představený obchodníků krutě.

Překročil Tarkase, po jehož řádění brzy začnou sloužící uklízet, pak zamířil do sálu, kde se stále ještě hodovalo. Byl přece karneval…


Doslov:
Tarkas byl jako lstivý vrah prince spálen a jeho popel naházen do řeky. Jeho rod byl proklet. Princ Deasin byl slavnostně pohřben, o následníka knížecího stolce kníže strach mít nemusel, vlády se chopil mladší bratr Cesien. Esarina byla vyměněna svým „otcem“ za obří drahokam, prý byla jedním dobrodruhem viděna v sultánově harému. Zrádný kancléř byl zabit Belicandellovými lidmi při masakru v jeho paláci, za vraha byl označen Tarkas. Belicandello nastoupil na místo kancléře, dožil velmi bohatý a mocný Kazirai včas opustil město, připojil se k jedné družině dobrodruhů a na výpravě za Severní branou bídně zahynul. Caldenbrijské knížectví bylo za vlády knížete Cesiena rozvráceno nájezdníky z pouště a barbary, z jeho měst zůstaly ruiny.


Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
  [Předchozí]
Počet zobrazených příspěvků: 1-10 / 15
Ikonka uživatele Gurkh    [pošta] NEW     21:22:46 10.12.2009
Velice zajímavé, příběh a má dokonce jakousi "temnou duši". Při čtení jsem si toho ještě nevšiml, ale teď (při zpětném pohledu) mi připadá, že je přítomná od samotného začátku až do úplného konce.

Už při Tarkasově rozhodnutí střetnout se s Belicandellem mi "nějak" bylo jasné, že to nemůže dobře dopadnout. Ale ten následující zvrat (myslím tím záštiplné odhalení surově vmetené do tváře někomu, kdo vám přesevšechno ještě věřil), to porazilo i mojí představivost. Krutost násobená úmyslem a umocněná zrazenou důvěrou!

A to není nic, s čím by se kterýkoliv člověk měl smířit - příběh to není jen abstraktní model, je to kousek našich životů a snů! Proto nachápu, že tady chladně a objektivně hodnotíte pouze "technickou" stránku, ale nikdo se nezabývá jeho obsahem. Abych se vyjádřil jasně: Právě takové příběhy nemám vůbec rád!

Horror je něco jiného, ten si hraje s naším strachem a obavami, dává jim tvar a tak se hodně dozvíme i o sobě. Navíc jeho konec přináší ulehčení, kdy strach zalézá kamsi zpátky do temných koutů, protože jeho gradování už není představitelné. Ale co přináší takovýhle příběh? Beznaděj, prázdnotu a poselství krutosti!

Je skvěle napsaný, to ano, a plně využívá hororových prvků, ale chybí mu závěr, něco přínosného, čím by čtenáře obohatil. Oba konce (když počítám i ten dodatek) jen pokračují a prohlubují dojem zmaru a bezvýchodnosti. Takové pocity člověk sice v určité míře "snese", ale nedá se na nich stavět!

Naštěstí už dokážu vidět i světélko naděje na konci toho tunelu. Uvědomujete si, že vylíčená krutost vlastně zahubila sama sebe? Bylo "zničeno" jedno knížectví, ale to je malá cena za zánik zvyklostí, které v něm panovaly. Zanikla moc, která dusila ostatní (vydírání, nátlak, drogy, bezohlednost) i zvyklosti (jako to, čím se stal "karneval") a na ty, co přežili, tak možná čeká o něco lepší budoucnost...

Ikonka uživatele Shelagh    [pošta] NEW     17:49:40 28.04.2009
Dobře napsaný příběh, dostatečně gradovaný. Směřování děje lze v zásadních rysech odhadnout dopředu, nicméně jednotlivosti příjemně překvapí. Postavy vcelku pestré a dobře popsané, jejich motivace uvěřitelné.

Motiv karnevalu a masek je třeba při hraní v naší družině velmi oblíběný, byl v dobrodružstvích nejednou použit (proto mě osobně Poe ani nenapadl), tak jsem byla zvědavá, jak se s tím autor popasuje - uspěl na pět.

Ikonka uživatele Nekroskop    [pošta] NEW     20:27:11 26.04.2009
Bravo! Bravo! Moc pěkné a konec pro mě plný zvratů :-)

Ikonka uživatele axel    [pošta] NEW     1:01:55 25.04.2009
Shadowmage: Ano, jistě, v závorce zmiňuji, že vzpomínání na Poea nejspíš nemá nic společného s dějem.

Ikonka uživatele Shadowmage    [pošta] reputace: 1
sanife: +1
NEW     19:23:01 24.04.2009
axel: nehlasovat není nic špatného, pro autora jsou cennější názory, které čtenáři zanechají v diskuzi. Tvůj přístup je naprosto v pořádku, když člověk nemá jasno s hodnocením, je lepší nehodnotit. To číslo samo o sobě stejně tolik neřekne, pokud se k němu nepřipojí komentář. Vážím si tvého postoje.

Jenom bych se rád ještě vrátil k Poeovi:
Maska červené smrti - V zemi je mor, princ se uchýlí stranou s přáteli. Pořádají ples, jeden z hostí má vyzývavou masku, poukazující právě na morovou ránu. Všechny vyděsí. Když ho chce princ zadržet, Maska ho zahubí a pak zmizí.

Karneval - Probíhá karneval, v tu dobu okolnosti a intriky svedou mistra a učedníka (princ) do souboje maskovaných uchazečů o ruku kupcovy dcery. Mistr je maskován jako postava, související s morem (kvůli svým problémům, ne pro jakousi symboliku či co). Postava budí pozornost v sále mezi maskami. Omylem zabije učedníka. Uniká, vrací se pro tu ženu. Vyplouvají staré intriky a krutý osud. Postava se chce pomstít. To se jí nepovede, padouch vyvázne.

Podobné znaky: prostředí masek, jedna z nich má souvislost s morem (není ale rudá). V příběhu zemře princ. To je vše.

Zásadní rozdíly: Maska červené smrti vypráví příběh nemožnosti uniknout krutému osudu únikem do ústraní, smrt si vás najde. Kdo se jí posmíval veselím plesu, zaplatil za svou drzost. Maska je zde spíše symbolem, ne skutečnou postavou jako Tarkas. Maska nemá minulost ani motiv. Maska červené smrti nepracuje s vývojem postav, nastíněnou historií. Odehrává se ve velmi krátkém čase, čtenář se dozvídá jen to, co je pro příběh nezbytné.
Karneval je spíše rodinnou tragédií, která po letech vrcholí událostmi z plesu a těsně po něm. Je zde více postav s odlišnou motivací. Zlo a smrt jsou v Karnevalu způsobené výlučně lidmi. Motiv nadpřirozena či mystiky je zde potlačen.

V žádném případě se nechci srovnávat s Poem, jenom chci ukázat, že ač zřejmě silné, shodné části jsou jen detaily, které by bylo možné snadno zaměnit, ale příběh by příliš neztratil z hlavní dějové linie. Ty detaily naopak u Poea určují celý děj povídky. Motiv masky je v Karnevalu spíše vztažen na lidskou přetvářku.

Jinak všem děkuji za názory.

Ikonka uživatele axel    [pošta] NEW     17:34:01 24.04.2009
Tak tedy přečteno.

Moc se ti omlouvám, ale já nemohu hlasovat - nevím jak. Je pravda, že chyby jsem v tom nenašel (krom pár gramatických drobností, to však beru jako nedůležité), ale zanechalo to ve mne nejistý pocit. Nevím, co si o povídce mám myslet.
Poprvé mě neustále napadalo Poe - Poe - Poe - Poe (nevykladéj si to špatně, nebylo to proto, že bych si neustále říkal "to je přesně jako u Poea" - to vůbec ne, jen jsem jeho Masku Červené Smrti nemohl dostat z hlavy, snad proto, že jsme to tu již předtím probírali), takže jsem z toho nic moc neměl.
Při druhém čtení jsem se tomu již dokázal ubránit, ale znal jsem pointu příběhu, a snad proto na mne tak nezapůsobil.
Nejspíš si za to můžu sám.
Kdybych dal 2*, měl bych pocit, že ti křivdím, kdybych se držel s většinou a dal bych 4* nebo 5*, vyčítal bych sám sobě, že tak křivdím ostatním a průměry já nedělám. Proto se zdržuji hlasování.

S pozdravem, axel.

Ikonka uživatele Lerain    [pošta] NEW     11:47:16 24.04.2009
Hlasoval jsem za 4*, ale poté, co jsem si povídku přečetl znovu s odstupem několika desítek minut, nemůžu pochopit, kde jsem našel nějaké chyby, které by bránily plnému hodnocení.

Smekám, Mágu.

Ikonka uživatele Skorpion    [pošta] NEW     17:20:13 23.04.2009
Ah, tak to jsem opravdu nevěděl, děkuji a omlouvám se autorovi.

Ikonka uživatele Shelagh    [pošta] reputace: 1
Skorpion: +1
NEW     21:47:56 22.04.2009
Slovo suita je použito správně, znamená to doprovod, družinu, průvod. Jako "cyklická skladba o několika volně seřazených větách, původně řada tanců" je významově odvozená.

Ikonka uživatele Skorpion    [pošta] NEW     19:58:56 21.04.2009
Tvoje gramatika je skvělá, těžko se napíše takové dílo, kde by něco neuteklo, zvláště pokud to neprojde korekcí... (což nevím, jestli prošlo)

No já nevím, soutěže moc nesleduji, ale co sem tak některé viděl, rozhodně bys měl šanci být mezi nejlepšími.
A pokud bys zvolil nějakou známější, možná bys nevyhrál, ale stydět by ses za tohle na 100% nemusel ani náhodou...

  [Předchozí]


Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
1 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.11212086677551 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách