Hřbitov

Valkýry Östenfeldu Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 14

„Mám tu poslání… Kterého z vás?“

Úsvit přichází, tichý a chladný. Mlhy se postupně zvedají k obloze, muži již klečí na kolenou. Čekají, vyčkávají na ty druhé. Nesmyslná urážka cti se na křídlech větru rozletěla do mnohých srdcí. Strhávala jednoho muže za druhým. Mnoho ran již padlo, mnoho životů vyhaslo, vše jen pro křivé slovo jednoho muže.

Östenfeld již čeká na rozhřešení. Malebná louka v náručí hřebenů hor severu se stane dějištěm jedné hry. Je to hra dvou mužů, tak vznešených a mocných, že jen jeden křivý pohled toho druhého hluboce urazí.

Urážka, skvrnka na jejich cti. Důvod darovat ránu, důvod ji oplatit. Příčina je tasení meče, následkem je smrt toho, který urazil. Potom odplata za smrt syna… kruh… válka… kruh se uzavírá.

„Kterého z vás? Zakuti jste do ocele. Vyzbrojeni kopími, meči a sekerami. Ozbrojeni štíty a helmicemi, přijeli jste na koních, přitáhli jste v šicích. Co tu chcete? Bránit svoji čest?“

Bärtigenovi muži se již shromáždili. V popředí stojí štítonoši, kryti za velkými kruhovými štíty, postaveni do řady - neprostupné a těsné zdi. Muži tvrdých a odhodlaných srdcí, silných paží. Nemají co ztratit. Za nimi kopiníci, lehčeji oděni a připraveni probodnout kohokoliv, kdo prorazí zeď štítů. Za nimi v malých skupinkách mladíci, vylekaní, nezkušení.

A přede všemi na zemi sedí dívka, krásou by bohy omámila. Ale muži ji nevidí…

Kterého z vás? Statní válečníci, zocelení mnoha bitvami. Pohotoví kopiníci, připraveni nastoupit na místo svého druha. Mladíci, následující své otce až za hrob. Rozeženou vás jako zajíce, tak - kterého z vás?

„A nezapomeňte na slávu, která vás čeká! Bojujte statečně! Bojujte do posledního dechu! Bojujte za čest! Ten, kdo padne jako hrdina, bude odměněn, poctěn domovem mezi bohy, poctěn jejich přízní!“

Jako hromy, přerušující tichou noc, se najedou ozývají nárazy seker do štítů. Vše doprovázeno hlasitými pokřiky provolávající jméno vůdce a jarla: „Bärtigen! Bärtigen! BÄRTIGEN!“

Herci jsou připraveni, divadlo může začít! Opona mlhy pozvolna mizí mezi stromy, pak prchá z pole Östenfeldu.

Řev – dunění! Desítky těžkých nohou druhých běží vstříc Bärtigenovcům. I oni se rozbíhají, štíty nastavené proti hrudím nepřátel. První zmatené salvy šípů, pár padlých – nic nedokázali, jen potrava supů dějin.

Ulrich, vousy spletené do copů, pln odhodlání k pomstě. Je to i jeho bitva, právě on ztratil rodinu. Teď se bude mstít on. Nic neztratí, jen získá. Nemá pro koho žít. S mohutným bojovým pokřikem vede zeď mužů do boje.

Tvrdý náraz. Tříštění štítů. Tráva přijímá padlé a ušlapané. Ulrich třímaje svůj meč, který chtěl odkázat zabitému synovi, bije do štítů, po hlavách protivníků…

Kolem hlavy jí sviští šípy, míhají se meče a sekery. Dívá se jim do očí, slyší jejich výkřiky, když se mezi padajícími muži prochází.
„Kterého z vás? Ulricha? Bije se jako severský medvěd - za rodinu, za pomstu. Och, jak odhodlaný jsi. Ale proč tak činíš? Vážně se mstíš za svou rodinu? Nepřišel jsi vypočítavě jen pro smrt a odměnu ode mne? Ulehčit si od ztráty bližních v krásné Valhale? Proč tu jsi ve skutečnosti?“

Řev – rachot bitvy! Z úst mužů – válečníků – se derou drsné výkřiky. Jeden sráží druhého. Ti chladnokrevní se jim dívají do očí, míří na odkrytá místa. Jiní naslepo útočí, bojí se smrti.

Ti, jenž uléhají do trávy vedle ní, jí vidí. Její bílý šat se vznáší v prachu bitvy.
„Kterého z vás? Kdo z vás je hrdina? Ten kdo ví, že se bojí, ví, že zemře, ale přesto zde bratry nenechá? Nebo ten, který se již na nic neohlíží a zabíjí, jedno koho… Ulrichu?“

Řev – hra osudu! Johansson ve vřavě bitvy potkává svého vlastního bratra. Svou krev. Na druhé straně. Když se s ním onehdy po svatbě loučil, po svatbě s tou druhou, přál jim vše dobré a mnoho dětí. Co teď? Stojí tam, zaražení, hledí si do očí. Něčí rána sekyrou. Bratr padá mrtev. Johansson se otáčí, bez rozmyšlení – stokrát naučeným úderem – vrací ránu za svého skoleného bratra do míst, odkud přilétla sekera. Otec. Taková bolest, nesnesitelná. Seveřan padá v pláči do kolen, v křeči bolesti a v mrazení v duši.

Když prochází kolem klečícího, její chladné bílé prsty se dotýkají jeho ramen. Její plášť se mu otírá o záda, tak moc je blízko.

„Kterého z vás? Jak smutné. Po letech jste se setkali, tobě, Johanssone, to došlo. Slitování nad vlastní krví, připomenutí splynutí dvou kmenů – vás a těch druhých. Ale otec? Nelítostný, vždy tvrdě hájí čest a tradice rodu. Nesmířeně mu daroval poslední ránu. A ty jemu, pomsta za bratra? Reflex válečníka – jako pomsta za bratra?

Kterého z vás, Johanssone? Truchlíš tu na kolenou, slzy se ti derou z modrých očích, kdysi tak veselých. Truchlíš nad smrtí tvých blízkých, ale co ti druzí? Oni byli také živí, oni byli také lidé. Kde je rozdíl?“

Řev – dusot kopyt! Válečník nesmí být tupý, ale vychytralý! Zleva se na linii štítů, hradbu mužů, řítí několik jezdců. Oštěpy v jedné ruce, štíty či sekery v druhé. V ohlušujícím řevu - bojového pokřiku – rozhánějí šiky lehkooděnců, vrhají oštěpy do zad těžkooděnců v první linii. Hradba se rozpadá. Jezdci rozhánějí mladíky, kteří tu jsou dnes poprvé, jako zajíce. Sekají je do zad, třebaže před nimi prchají. Zašlapávají je kopyty ořů, když jim vzdorují. Jako zajíce. Ale jeden? Ehorien, mladý muž – nepříliš statečný, ale věrný a rozhodný, když jde o jeho blízké. Celou dobu sledoval svého otce, jak statečně bojuje v první linii – za pomstu na jeho matce.

„Otče!“ výkřik se rozléhá po poli, když Ehorien skáče. Skáče do dráhy oštěpu, který by otce jistojistě zahubil. Nepřemýšlel. Konal tak, aby zachránil toho, koho miloval…

„Kterého z vás? Moudrého a statečného válečníka, kterého napadlo takticky zdecimovat nepřítele, nebo mladíka, který bez rozmyslu směnil svůj dlouhý život za záchranu otce? Otce který ho brával do lesů a všemu ho naučil. Válečníka na koni, který pobil mnoho nepřítel, aby ochránil svou rodinu? Vydobyl slávu? Čest? Mohl ses radovat ze života, Ehoriene, ale tys ho daroval otci, jako on tobě. Kterého z vás?“

Řev – štěkot vlků! Jako dva vlci se bijí, samotný Bärtigen – proti němu stojí ten Druhý. Rána střídá ránu, kolem leží několik mrtvých, nikdo se již neodvažuje vstupovat do jejich kruhu, ze kterého vyjde pouze jeden…

„Kterého z vás? Kvůli vaší pýše a povýšenosti padlo tolik ran, tolik mrtvých. Malichernost vás dohnala až sem, na pole Östenfeldu, odkud se neodchází. Zneužili jste své moci. Do své směšné hry na uraženého jste zavlekli tolik mužů, žen, dětí. Dopustili jste se všech zvěrstev, vražd, znásilnění, týrání, vypalování a loupení.“

Kterého z nás?




Závěrem bych chtěl poděkovat hlavně Lyrii. Nejen za její obětavou a detailní pomoc, ale také za inspiraci. Hlavně ale za korekturu a doladění (pár) detailů.

Další dík patří Shadowmagovi, který stál při zrodu díla a dával mi rady „dozačátku“ k mé první povídce.

Dále bych chtěl také poděkovat Sanife.




PS: poslední věta vážně nemá být kurzívou.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Úžasná povídka, moje hluboká poklona autorovi. Také jsem se ponořil do bitvy a přečetl povídku jedním dechem. Svojí atmosférou mě úplně pohltila. Navíc ten symbol krásné ženy, která prochází nedotčena samotným středem bitvy, uragánem zuřivosti a smrti, působí až surealisticky. Místo nevinnosti mi však přijde ledově chladná a bezcitná, zkrátka naprosto neženská - divný, ale působivý kontrast.

To co Falhir v Seveřanovi začal, je tady pojato šířeji a trochu jinak. Samurai se nás snaží přimět k zamyšlení o zbytečnosti té bitvy. (O její příčině nám přitom neřekl více, než že ji způsobila namyšlenost dvou vládců, zbytečná urážka pro pár slov...?)

Vůči povídce samé nemám žádné připomínky, ani je nehodlám pracně vyhledávat a kazit tím zážitek. Připomínku mám naopak právě vůči tomu "morálnímu" přesahu a snaze o nestranné posouzení (či odsouzení) popisovaného lidského chování. Snad chápu o co se autor snažil, ale nesouhlasím s ním, na to je náš život až příliš snadný, bezpečný a zpohodlnělý (proti "válečným časům"), abychom mohli vznést tezi, že násilí je nesmyslné a samo hrdinství nedůležité, plané a zbytečné!





Už nějakou dobu se opakovaně setkávám s přesvědčením o zbytečnosti násilí, o nutnosti zachování odstupu a přijímání kompromisů, o nadřazenosti rozumu nad city (zejména pokud jde o udržení emocí pod plnou kontrolou).

S překvapením zjištuji a na mnohých případech (i historických) si potvrzuji, že:

Člověk prostě bojuje teprve tehdy, když si myslí, že to je nutné a nemá na vybranou. Jak k tomu dospěl, nebo jestli má jeho problém i jiné řešení už potom není podstatné - člověk jde vstříc smrti. Hraje tak tu nejstarší hru, hru o svůj život, o svojí budoucnost!

Prvním předpokladem hrdinství je tedy vzít život do vlastních rukou, rozhodovat se a jednat. Zejména přijmout povinnost a závazek, místo pouhé trpné smířenosti s průběhem událostí.


Emoce jsou život! Rozum je jen nástroj, který nám pomáhá přežít (někdy), ale z pouhého rozumu život nevzniká! Bez emocí se neúčastníme ani svého vlastního života. A bolest, strach i zuřivost jsou způsobem jak se vyrovnat se svým trápením, jak ho vyjádřit dříve než nás úplně pohltí a zničí!

Druhým předpokladem hrdinství je tady emoce a hluboký prožitek, který jediný určí cenu činům a životu. Proto je marný boj ještě silnějším motivem, proto má tragický osud bojovníků takový náboj.


Některé činy jsou brzy zapomenuty a jiné nikoliv, kde je tedy ten rozdíl? Rozdíl je v lidech: v hrdinech samých, v jejich povaze i činech; a v nás samých, jako v hodnotitelích událostí a následovnících!

Třetím předpokladem hrdinství je tedy charisma hrdiny (i padouch může být hrdinou!) a naše osobní posouzení událostí, to jestli udatenství pro nás mají nějaký smysl a důvod proč by nám měly být vzorem.


Ale to všechno autor přece již ví, podle toho vybíral scény vytažené z víru bitvy, podle toho si vybíral jednotlivá zastavení, abychom i my mohli (každý podle svých osobních měřítek) posoudit děje a zodpovědět si otázku: Kdo z nich?



Stále mám před očima obraz té "valkýry", ana není součástí té bitvy! (Sám mám o valkýrách úplně odlišnou představu, blízkou klasické germánské mytologii - silné a vášnivé ženy, milenky i válečnice.) Nezajímá ji totiž výsledek, nedojímá ji nezměrné utrpení raněných a umírajících, a místo toho si dál klidně rozmýšlí vlastní problém - taková psychologická sonda, jako v divadelním představení, kdy vlastně o nic nejde. Tato božská nadřazenost, daná vyšším "rozumem" a nezranitelností, mi připomíná i náš odstup čtenářů, kdy posuzujeme a řešíme něco, k čemu nám chybí vlastní prožitek. Snad proto se s nezaujatostí i nadhledem straníme podobných událostí, ale i já jsem člověk a navzdory vší té zuřivosti a zabíjení patřím právě k té lidské chásce. Patřím tam a nikam jinam, tam je mé místo! Jen si stále nedokážu zodpovědět druhou otázku, nedokážu posoudit, jak dobře bych obstál v podobné zkoušce života?

Tedy: "Kdo z nás?"



Pro svojí úplnost ještě doplním jednu myšlenku, s tímto úzce související. Po těžkém boji, po hrozných událostech nastává čas zúčtování ve vlastním nitru. Čas, kdy hledáme odpověď na otázku: Stálo to za to? Nemohli jsme jednat jinak?

Tato doba nastává až ve chvílích uvolnění, kdy ony události jsou již minulostí, a úzce souvisí s nejniternějším pojetím viny a morální odpovědností vůči ostatním. Je to jediný čas, kdy se nenávist a zloba mohou proměnit v odpuštění a smíření. Toto smíření asi nejlépe vystihuje tento citát:

"Je čas míru a čas války, čas setby a čas sklizně, čas života a doba umírání...."





P.S.: Děkuji autorovi za námět k této úvaze o hrdinství, mnohé jsem si ujasnil.

S úctou Gurkh


 Uživatel úrovně 0

Nejsem nijak zkušený pisatel a ani čtenář, tudíž budu hodnotit tak, jak na mě povídka zapůsobila.

Vezmu-li to čistě z popisu bitvy, vydařilo se ti to výborně. Korunu tomu dodává hra citů mezi vojáky (konkrétně část s bratry a otcem)

Pravda je, že tomu chybí jakýsi zvrat, či narušení dějové linie něčím co by čtenáře ohromilo, nicméně mě velice zaujalo prolínání dvou myšlenkových pochodů a to "Jsem v bitvě, je mi jedno proč, ale musím bojovat" a chodící dívka, Valkýra, která rozhoduje o osudech duší padlých válečníků.

V tomto případě bych absenci zvratu nebral tak vážně, protože dílko samo nese jakousi pointu, či ponaučení, které se projeví na samotném jeho konci, ač už by o něm mohl čtenář přemýšlet dopředu. Za mě povídka patří do těch velmi kvalitních a proto hodnotím 4-mi hvězdami

S úctou Rhondir


 Uživatel úrovně 0

Poviedka bola už dostatočne vychválená, ja sa teda iba pridávam.

Predsa len som si ale všiml niečo, čo tu zatiaľ nikto nenapísal. Možno je to môj subejtívny pocit, ale zdá sa mi, akoby bola celá poviedka zamyslením na tému "Kto je vlastne hrdina?"
Na túto tému sme toho videli už tony (Spiderman, Temný rytier,...), ale tu sa nám otvára iný, trochu filozofickejší pohľad, a hlavne, poskytuje nám ho valkýra, teda odborník na výber hrdinov.

Btw. anarion, píšeš Valkýra s veľkým "V"... nie som si istý, či sa to má, valkýry označovali skupinu nižších bohov, je to ekvivalentné so slovom (napríklad) "dôstojníci". Konkrétne valkýry mali už svoje vlastné mená (Reginleif,...).


 Uživatel úrovně 0

No, myslím, že tady je to jasné. 5*. A díky Samuraii, díky tobě jsem dostal odvahu znovu se pustit do mé povídky, dotáhnout jí do konce a poslat. Díky moc.

S pozdravem, obdivem a úctou,
Demonic - The Lonely Warrior


 Uživatel úrovně 8

Samurai: Tvojí trojslovnou odpověď jsem asi nepochopil... na mě musíš dlouze a pomalu :)

tedy pokud mohu poprosit o vysvětlení.


 Uživatel úrovně 8

Poutavé... je to něco nového... ale bohužel mě povídka ničím nepřekvapila. Jakmile se objevila Valkýra... vzpoměl jsem si na prvák ve škole s Jakubem... dodnes ho vídám. Vyprávěl mi o severských bájích, o vikinzích, Valhalle... Atlim, Odinovy... o Valkýrách. Říkal jsem si že možná autor využij jednu legendu kdy se Valkýra postavila nařízení a změnila průběh bitvy.... marně. Říkal jsem si že autor použije v ději zvrat... který naznačoval že Valkýra si nemůže vybrat a stále jenom bloumá a chodí mezi válečníky a stále na nich nachází skvrnu... marně. Říkal jsem si: "Jéje.... povídka končí. Teď to přijde." Marně *mrk*
Tím nechci říci že je špatná. To rozhodně ne. Je moc dobrá, čte se sama, umíš dobře volit slova a přirovnání. Na to musíš mít talent, nebo psát a psát. Není to tak lehké jak se to čte a zde vidím že už vypsanou ruku máš *úsměv*

Za originalitu a zajímavý příběh... dobře napsanou povídku dávám 4 hvězdičky. Žel absence překvapení, zvratu v ději a pro mne spíš přímočaré odehrávání děje s tím že jsem čekal co se stane a ono se to skutečně stalo dávám o hvězdičku méně. Stále ale kvalitní povídka Samurai *mrk*

s úctou
anarion


 Uživatel úrovně 0

K reflexu: Možno by sa to dalo nahradiť slovo inštinkt... to by asi viacej zapadalo...


 Uživatel úrovně 0

Dýchá tu na mě mrazivá atmosféra a sugestivní líčení nekončícího koloběhu války.
Někdo by mohl vyřknout, že povídka je krátká a jednoduchá, protože se děj točí pouze kolem boje, ale není tomu tak: skvěle popisovaná akce je literárně těžce zvladatelná, to vím určitě z vlastních zkušeností.
Vzhledem k tomu, že se zajímám o vikinskou kulturu, i tuto povídku považuji za inspirativní přínos serveru. Alespoň nejsem jediný autor, který píše o seveřanech. :-)

Valkýra je zvláštně vyobrazená, ale ne špatně, jen nezvykle. Koneckonců je na naší fantazii, jak si ji představíme, neboť anděly též poupravujeme na základě vlastní představivosti a i bohům jsme sami určili zpecifickou podobu. A vikinská valkýra není vzdálená středoevropskému andělu, jehož podoba se rýsuje od středověku, myslím-li na symbolika. Úděl se značně liší, to není třeba zastírat.

Na příběhu se mi zamlouvá, že ačkoli se zdánlivě zaměřuje úhlavně na souboje, primární myšlenkou je zachytit podstatu a důvod těchto šarvátek; nač musí umírat? A to prostřednictvím přízračné ženy, která je zajímavá právě pro své vnímání. To, jak se vyptává a dumá, působí kouzelně.

Vidím to tak, že se nám tu rýsuje nadějný vypravěč bitev a soubojů. Hodnocení zasadím nejvyšší, protože jsem spokojen. Dílo je relativně krátké a skýtá pohodové počtení.


 Uživatel úrovně 0

Za 5*
Jen mě zarazilo, že jsem se pointu dozvěděl na začátku povídky (Rozeženou vás jako zajíce) a tak nějak jsem už to čekal.

Jen tak dál.

PinHead


 Uživatel úrovně 0

Uctivě zdravím autora!
V moudré sově někdo psal, že je to napsané nepřehledně a nevyzná se v tom...vůbec se mi to tak nezdá...myslím, že je úplně jasné, kdy se co děje a jak je to od sebe oddělené. To je jediná věc, co mě na celé povídce zarazila a kvůli čemu jsem si ji pak četla ještě dvakrát, nedokázala jsem pochopit ve které části je to nepřehledné...:)
Moc se mi to líbilo, opravdu je to moc hezky napsané a vážně to probouzí v mysli s aspoň špětkou fantazie a představivosti živé obrazy. Je to úžasný žážitek si něco takového přečíst, a jak už bylo zmíněno, stát se součástí té bitvy.
Má to nádhernou myšlenku a je to opravdu dobře zpracované. Proto dávám tolik hvězdiček kolik jen podle svého vědomí a svědomí můžu....:)
Krásný večer.