www.Dracidoupe.cz



Šedé stíny - druhá část

Příprava pro tisk (tisknuto 630x)
Autor:Salmar
Přidáno: 16:17:53 21.08.2008
Hlasovalo: 6

Anotace: Dopište Lyrii

Prečítajte si úvodnú poviedku

Wall pozvednul obočí. „Kdo si ji vyzvedl?“

„Přišli si pro ni dva muži. Ti samí, co si ji objednali, pane. Působili na mě zvláštním dojmem, přišli celí v černém a mluvili s hrdelním přízvukem.“

„Poznal byste je, kdybyste je viděl, mistře?“ To mu tak scházelo, tajemní cizinci, kteří se koupou v krvi Eliota de Greye. Před staříkem však nedal své rozrušení znát.

„To nemohu říci úplně jistě. Oči už mi tolik neslouží a ke všemu je tady spousta matoucích stínů, pane,“ mečíř se rozhlédnul po místnosti osvětlené pouze žárem z kovářské pece. „Jejich obličeje si moc nepamatuji. Pouze tu černočernou barvu, do které se oblékli. Jakoby měli i oči černé, pane.“

„Kdyby se tu ještě objevili, mistře, dejte mi neprodleně vědět,“ Andrew Wall se mračil čím dál tím více. Rozloučil se se starým mužem a vyšel z potemnělého domku na chladnou ulici. Žluté listí bruslilo po dlažebních kostkách v poryvech větru. Šerif se vydal za Leslie de Greyovou.


Od samého začátku bylo zřejmé, že z jeho návštěvy nemá zrovna radost. „Když se ke mně ta zpráva dostala, hned jsem se vydala na zpáteční cestu. Víte, můj bratr nebyl tak špatný člověk, jak si myslí zbytek města. Jako malí jsme si spolu hodně hráli...“ Lady de Greyová si kapesníčkem setřela malou slzu z krajíčku oka. Wall si však o této upřímnosti myslel své.

„Kdy jste viděla vašeho bratra naposledy, madam?“ Vražda jejího sourozence vyřešila spoustu problémů, které s ním jeho mladší sestra měla.

„Před pár dny, těsně než jsem odjela z města. Myslela jsem, že se neloučíme na dlouho.“

„Choval se nějak zvláštně? Nesvěřil se Vám s něčím?“

„Nikdy se mi s ničím nesvěřoval, já pouze řešila jeho problémy a přimlouvala se za něho u vévody,“ madam de Greyová se odmlčela, aby si vychutnala sousto švestkového dortu, který ji přinesla Annie. „Když jsme se loučili, měl na tváři ten jeho přihlouplý cynický úsměv a v očích mu tančili čertíci,“ zasmála se.

„Jak Váš bratr zareagoval na svatbu, kterou mu poručil vévoda? Pokud vím, byla jste to Vy, kdo mu tu novinu sdělil...“

„Vysmál se mi do očí. Nic jiného jsem nečekala. Eliot a manžel? Hloupost!“ Šlechtična trochu zrudla v obličeji a stříbrnou lžičkou ukrojila další sousto dortíku.

„A proto jste tak narychlo odjela z města. Kdyby William vyhnal Eliota ze dvora, měla byste z toho spoustu problémů –“

„Vy mě obviňujete?!“

„Pouze spekuluji, madam. Nevěřila byste, čeho všeho je člověk schopen.“

Mladá šlechtična byla už celá rudá na krku i v obličeji. Dortík dávno zmizel. „Byl to můj vlastní bratr,“ vykašlala ze sebe. „Copak bych mu mohla ublížit?“ Další záchvat kašle. Na dubový stoleček mezi nimi přistál krvavý hlen.

„Jste v pořádku, madam?“ Wall už byl na nohou.

„Já... špatně se mi dýchá...“ Šlechtična se oběma rukama chytila za krk. Snažila se ze sebe dostat nějaká slova, namísto toho pouze poprskala Walla, který se nad ní skláněl.

„Vodu! Annie, přines nějakou vodu!“ zakřičel šerif směrem ke dveřím.


***

Zpráva o dvou mrtvých sourozencích vznešeného původu z rodu de Greyovů se po městě roznesla rychle jako podzimní listí. Andrew Wall seděl ve své pracovně osvětlen svící dlouho do noci a nevěděl si rady. Eliot probodnut, Leslie otrávena borovým jedem, jak určil hradní mastičkář.

„Souvisí spolu ty vraždy? Musí... Ale jak?“ Za celou dobu jeho působení ve funkci nebyl zavražděn jediný šlechtic. A teď během pár dní rovnou dva, bratr a sestra. Takové náhody se nestávají.

„Lidí, kteří by měli prospěch ze smrti sourozenců de Greyových je spousta,“ šerif měl ve zvyku přemýšlet nahlas, když byl sám. „Budu muset znovu navštívit lorda Tiveta.“ Nabubřelý šlechtic měl spoustu důvodů zbavit se jich obou. Eliot mu vyhrožoval a Leslie se mohla o jeho nemoci dovědět dříve, než její bratr zemřel.

William na něho naléhal, aby s vyšetřením obou vražd pospíšil. Byl nervózní, když mu to kladl na srdce. Wall se modlil aby jenom proto, že se chce celé nepříjemné aféry zbavit a uklidnit město. Přeci jenom, Eliot byl známou postavou a jeho sestra jakbysmet. To vyvolá rozruch

Na šerifa doléhala únava, ale nedovolil si žádný spánek. Když do jeho pracovny vtrhl Henry Stone, ukázalo se, že by se stejně moc nevyspal.

„Rychle pojďte, pane,“ Stone se snažil popadnout dech. „Jde o lady Swanovou. Oběsila se.“

Vyběhl ven tak rychle, až zapomněl na Kabát a na blikající svíci na pracovním stole.

Jinde hořely větší ohně. Šedé stíny černých postav.


***

Lady Swanová byla s bledým obličejem, houpající se na tlustém provazu, visícím z nosného trámu, ještě ošklivější než zaživa.

„Henry, sundej ji opatrně dolů.“

„Proč to vždycky dělám já?“ rozhlédl se po ostatních lidech v místnosti, poškrábal se na hlavě a přistavil si židli.

„Kdo všechno o tom ví? Kdo ji našel?“ zeptal se šerif.

„Našla ji služebná, pane. Zatím jsme poslali pouze pro vás,“ jeho pomocník Tom měl vždy úsměv na tváři.

„Výborně... ehm... Nesmí se dostat ven. Pošlete zprávu vévodovi a tu služebnou přiveďte do vedlejšího pokoje. Přijdu tam za ní.“

Mrtvola lady Swanové celá zbledla a oči jí vylézaly z důlků. Tmavá bradavice pod jejím nosem působila neskutečně odpudivě. Mastné vlasy se jí studeným potem lepily k čelu.

„Zatraceně! Sundej jí ten provaz, Henry.“

Wallovi se splnila ta nejhorší předtucha. „Vidíte tady ty modřiny?“

„No ano, ty jsou přeci od oběšení, pane,“ nechápal Stone.

„Pod otisky provazu jsou otisky rukou. Skoro splývají, ale tady jsou znatelné prsty,“ i ten nejlepší zabiják dělá chyby. Když si prohlédl její ruce, zjistil, že má za polámanými nehty zbytky krve. Další vražda. Wall se ani potají neodvažoval doufat, že nesouvisí s úmrtími sourozenců de Greyových.


„Kdy jste viděla svou paní naposledy živou?“ slečna Kathy, služebná Swanové, se třásla.

„Ne-nesla jsem jí večeři, pane. Kachnu se zelím. Skoro nic nesnědla, pane,“ Kathy zavzlykala. „Přísahám, já ji neublížila. Dobře mě platila, proč bych to dělala?“

„Já Vás přeci z ničeho neobviňuji, mladá dámo. Vůbec mě nenapadlo, že byste lady Swanové nějak ublížila. Jak byste vůbec mohla? Vždyť se oběsila,“ Wall se nahnul nad stůl a přiblížil své pronikavé oči k těm dívčiným.

„O-oběsila, pane?“

„Vždyť jsi sama viděla, jak se tam houpala, děvče.“

„Myslela jsem, že t-to někdo udělal,“ Kathy opět zavzlykala. „Slyšela jsem nějaké výkřiky.“

Šerif se na slečinku před sebou zamračil. „Jaké výkřiky?“

„Vlastně byl jenom jeden, pane. Chtěla jsem vstoupit do-dovnitř, ale bylo za-zamčeno.“

„Jak ses tam tedy dostala?“

Dívka roztáhla koutky v mírném úsměvu. Příjemná změna, se slzami jí to moc nesluší, pomyslel si Wall. „Lady Swanová měla do přijímacího salónku ještě jeden vchod. Když měla zvláštní návštěvy, vpouštěla je tajnými vrátky do zahrady a z ní pak skrze kůlničku až do salónku. Člověk se vynořil za krbem. Dneska dopoledne takto přišel lord Tivet, pane.“


***

Lord Tivet byl zatčen se svítáním. Sám Wall u toho nebyl, ale poslal Stona, aby dohlédl na městské stráže. Tito drsní chlapíci měli občas ve zvyku zacházet se zatčenými dost hrubě. Lord Tivet se přeci jenom stále nacházel ve vysoké šlechtické vrstvě. Šerif nepředpokládal, že by lord mohl nějak uprchnout, zajistil mu soukromou celu ve vysoké věži s dvěma zamřížovanými okny a péřovou postelí.

K výslechu se dostane po obědě, zrovna teď vedl Andrew Wall velice podivný rozhovor s yorskhirským vévodou Williamem, svým starým přítelem z dětství.

„Zítra, musí to proběhnout maximálně zítra.“

Wall se zamračil. „Nic není jisté. Co když to Tivet neudělal? Nemůžeš ho přeci hned popravit...“

„Chci už celé tohle pozdvižení uklidnit. Musí to být zítra ráno!“ William začínal rudnout na krku, když křičel.

„Ty jsi vévoda. Ale stěžuješ mi práci, Williame.“

„Žádnou práci s tím už nemáš. Našel jsi vraha tří šlechticů... Dostaneš spousty prémií.“

„A co když ty vraždy nepřestanou?“

„Přestanou. Vrah Tivet bude posledním mrtvým šlechticem v celé téhle frašce,“ vévodovi po čele klouzaly malinké kapičky potu.

„Williame, netajíš mi něco, co bych měl vědět? Kde je Margoth? Od doby smrti Eliota de Grey jsem ji nikde neviděl.“

„Poslal jsem Margoth za tetinkou na venkov. Na čerstvý vzduch. Stále jenom vyděšeně plakala,“ Williamovi přes tvář přelétl stín smutku. „...až se to tu uklidní, pošlu pro ni,“ dodal tišším hlasem.

„Neublížil jí někdo, Williame?“

„Říkám, že je na venkově! Tam je v bezpečí.“


***

Cela přidělená lordu Tivetovi byla více pokojem než vězením. Vzduch se tam od kamen tetelil a podzim o sobě dával vědět pouze tehdy, když člověk vyhlédl jedním z oken dolů na město. Kromě postele sloužily potřebám šlechtice také dvě skromnější židle a malý psací stůl. Vězení připomínaly pouze černé mříže, které vrhaly děsivé stíny na podlahu.

Lord Tivet vypadal nevyspale, seděl za stolečkem a brkem něco vypisoval na zažloutlý pergamen. Když Wall bez zaklepání vstoupil, zvedl prudce hlavu. „Ach, šerif Wall. Co chcete?“

„Dobrý den, lorde Tivete –“

„To lorde si prosím nechte, šerife. To vy jste mě sem dostal a jste to tedy vy, kdo mi ten titul odebral.“

„Pane, byl jsem se za vás přimluvit u vévody. Chce vás zítra popravit.“

Bývalý lord jakoby zestárnul o desítku let. „A teď jste se mi přišel vysmívat, vy hrdino? Já jsem Leslie ani Eliota de Grey nezavraždil.“

„Eliot vás vydíral. Hrozila vám veřejná ostuda, kdyby se informace o vaší nemoci dostali ven. Tak jste se ho zbavil. Bál jste se, že jeho sestra Leslie, pravděpodobně vaše budoucí snoubenka, o tom už také ví. Tak jste se jí zbavil pro jistotu také, abyste měl volné ruce a klidné spaní –“

„Ne! Tak to nebylo. Leslie jsem chtěl skutečně požádat o ruku...“

„Hrozí vám trest smrti oběšením, pane. Celý váš rod získá černou pověst a po vás nezbude nic než nadávky mezi obyčejným lidem. Když mi řeknete pravdu, pane, dalo by se mnohé zařídit. Stačí vaše přiznání k těm vraždám,“ Wall potřeboval jistotu. Mnoho věcí tady nehrálo. Eliot byl probodnut zezadu v jedné z tmavých uliček celého města. Zato jeho sestra byla důmyslně otrávena jídlem a lady Swanová nejdříve uškrcena a poté oběšena ve vlastním bytě. Ty vraždy měli rozdílný styl, lišily se jako jablko a hruška.

Tivet se rozplakal a schoval obličej do dlaní. „Já... já myslel, že jsem se ho zbavil, ale...“ prošedivělý lord se dusil vlastními slzami a vinou.

„Uklidněte se, pane, a povězte mi pravdu,“ Wall byl nyní odhodlán dozvědět se všechno za jakoukoli cenu.

„Na té slavnosti, kde Eliot odmítl zásnuby s lady Swanovou...“ Tivet už se začínal ovládat. „Skutečně mě vydíral. Dozvěděl se o mé nemoci asi od nějaké z těch děvek. Lady Swanová je možná ošklivá, ale rozhodně ne hloupá. Slyšela střípky toho, co jsme si s Eliotem řekli, než jsme odešli, a zbytek si bez problémů domyslela. Další den za mnou přišla.“

Wallovi se něco nezdálo. On o smrti lady Swanové skutečně nevěděl.

„Nabídla mi... Nabídla mi tučnou odměnu, když Eliota... když se ho zbavím, pane.“

Takže je tu oběť, mrtvola jeho sestry a mrtvola komplice jeho vraha. Pěkně se to zamotává. „Co vám nabídla, Tivete?“

„Slíbila mi... Řekla, že ona se zatím zbaví Leslie de Greyové a vezme si mne za manžela. Říkala, že ví o mém syfilu. I tak chtěla přepsat svoje majetky na mne, pokud ji udělám svou nevěstou,“ Tivet se odmlčel. „To ona mě nahlásila?“

„Lady Swanová je mrtvá, Tivete. Myslel jsem si, že jste ji zavraždil vy. Služebná nám prozradila, že jste tam včera byl.“

Lord Tivet v tu chvíli zestárnul o pár dalších let. Vrásky se mu změnily v hluboké rýhy a oči se opět začaly topit v slzách. Začal si brumlat něco pro sebe. Wall mu rozuměl pouze něco o Eliotovi. Stařík se roztřásl. On se bojí, pomyslel si šerif. „Co jste lady Swanové včera chtěl, Tivete?“

„Ehm... co? Aha... spíše ona mně, šerife. Poslala pro mě se vzkazem ať okamžitě přijdu k ní domů. Když jsem dorazil tajným vchodem, našel jsem lady v křesílku celou rozrušenou. Bála se. Mluvila o Eliotovi de Grey. Prý ho ráno viděla, jak ji pozoruje oknem při snídani. Ještě včera jsem se jí vysmál, je přeci mrtvý. Sám jste to viděl, šerife. Pro-probodnul jsem ho zezadu. Ještě jsem to zkontroloval, než jsem odešel.“

...Čeho všeho jsou lidé schopní...“ Wallovi se vybavila slova z jiného rozhovoru před pár dny. „Neříkala něco více, Tivete? Vzpomeňte se na cokoli, prosím,“ to šerifovi tak scházelo. Přízraky, tajemní chlapíci v černém, vrahové, co se bijí mezi sebou...

Šlechtic si roztřesenou rukou setřel pot z čela. „Včera jsem myslel, že má jenom vidiny, že ji tíží svědomí. Ale dneska... Říkala, že to musel být jedině Eliot de Grey. Poznala ho prý, ačkoli byl učesaný a celý v černém.“


***

Rod de Greyovů má slavnou historii desítky let do minulosti. Jeho členové vždy patřili k významně postaveným lidem yorskhirského dvora jako milovníci umění a vévodovi rádci.

Dostat se do palácové knihovny ke kronikám šlechtických rodů Yorku nebylo nijak těžké. Andrew Wall sám zastával vcelku vysoké postavení a veřejně se vědělo o jeho přátelství se samotným Williamem. Šerif hledal informace, které by se mu mohly hodit. „Vědění je základ slavných činů,“ slyšel nesčetněkrát jako mladý na dvoře lorda Heslingtona. Bylo na čase přestat se bezhlavě honit po stopách vrahů, které dávno vychladly.

Wall seděl za velkým psacím stolem a pomalu obracel těžké stránky zaprášené kroniky. Tady ve sklepení pod palácem panoval nekonečný chlad a veškeré světlo pocházelo pouze od svící, které si čtenář musel sám zapálit.

Ale také klid a zvláštní atmosféra, která nutila odhalovat tajemství.

Někteří z de Greyovů byli podezíráni z černé magie a ze spolčení se samotným satanem. Nikdo se však ze strachu neodvažoval říci to nahlas. První takováto legenda se zrodila s Williamem de Grey, který se po patnácti letech pohřešování z ničeho nic objevil jako rádce Eduarda Chamtivého, yorskhirského vévody.

Tři svíce v místnosti tvořily mihotající se stíny. Andrew Wall si znovu přečetl těch pár řádků a nevěřil vlastním očím. Na čele se mu srážely kapičky potu. Prstem si ukazoval další slova z kroniky.

William de Grey byl druhorozeným synem Alžběty Moorové a Thomase de Grey. Dvojčetem slavného Franklina de Grey, který zemřel rok před Williamovým objevením se u dvoru za záhadných okolností.

To bylo přibližně před padesáti lety, uvědomoval si Wall. Další zmínky o rodu de Greyových nebyly tak zajímavé až do chvíle, kdy se šerif dostal k současné generaci šlechticů. Totiž k potomkům Anny a Henryho de Grey, Eliotovým a Leslieným rodičům.

Andrew Wall nechal kroniku otevřenou a svíce zapálené. Co nejrychleji pospíchal do věznického pokoje, kde byl držen lord Tivet.


***

Tiveta zavřeli do jednoho z nejvyšších pater vězeňské věže. Walla čekaly desítky schodů, než se tam dostane. Na první z nich vběhl s tuctem ozbrojených mužů v zádech. Jediným zvukem byly ozvěny jejich těžkých kroků od kamene a kvílení větru ve skulinách stěn.

Wall byl blázen, že nepostavil před dveře do Tivetovi cely více strážných. Na poslední desítce schodů musely zpomalit. Kámen pod nimi se barvil rudě a klouzal po lepkavé krvi. Stékala dolů jako zpomalený vodopád a tvořila loužičky. Před dveřmi to bylo nejhorší. Na zemi se kroutila dvě těla mužů hlídajících vchod. Atmosféra pod tíhou smrti zhoustla.

„Kriste pane!“ vykřikl jeden ze strážných, když otevřely. Další dva dávili a všichni ostatní odvraceli hlavy stranou. Wall hlasitě zaklel. Přišli pozdě.

Tohle nemohl udělat zdravý člověk. Tivetova mrtvola – tedy to co z ní zbylo – měla usekané všechny končetiny a plavala v kaluži krve. Oči měla vytřeštěné děsem a v krku zabodnutou dýku. Šerif ani nemusel chodit blíže, aby věděl, jak ta dýka vypadá.

Gregor de Grey mstil svého bratra a sestru.


***

Wall se vyzbrojil krátký mečem a malou rychlokuší. Před brány palácového křídla vévody dorazil se svými dvěma pomocníky a pěti desítkami strážných.

„Hlídejte všechny vchody i východy, nikoho nepouštějte ven ani dovnitř, včetně strážných a šlechticů. Ať jsou v pohotovosti všichni vévodovi muži,“ Wall hrnul slova před sebou, ještě než dorazil k bráně.

„To už se vlastně stalo, pane šerife. Vévoda nechce být nikým rušen. Nikým. Je mi líto, ale nemohu vás vpustit dovnitř, pane.“

„Raději mi uhni z cesty, chlape. Williamovi hrozí nebezpečí a ty si budeš hrát na hrdinu!“

Muž před ním viditelně zbledl při pohledu na pospíchající dav padesáti ozbrojených strážných. „No... když jste to vy, pane šerife. Snad se vévoda nebude tolik zlobit.“

Šerif a jeho muži vtrhli na nádvoří. „Tome, Henry, vezměte si každý deset mužů a hlídejte boční vchody do přijímacího sálu. Ostatní se mnou,“ snad nedorazili pozdě. Tahle pomsta za smrt sestry a dvojčete se týká každého, kdo má na vraždách i tu nejmenší vinu. A byl to právě William, kdo svým přáním zásnub poštval lady Swanovou proti Eliotovi. To je ten první impuls, poslední oběť. Wallovi už skoro vše sedalo dohromady. Jenom netušil, jak se chce Gregor zbavit člověka obklopeného těmi nejlepšími strážemi. Musí být připraveni na všechno.

Vstupní dveře do sálu byly zevnitř zamčené. Wall znovu hlasitě zabušil na železem pobité dřevo. „No tak, Williame, otevři. To jsem já, Andrew. Hrozí ti nebezpečí, zatraceně!“

„Právě, Andrewe. Já vím,“ slabý hlas patřil vévodovi.

„Tak otevři. O Gregora de Grey se postaráme. Mám tu pět desítek mužů, nedostane se k tobě.“

„On toho nenechá, dokud se nepomstí. Ty to nechápeš. On stejně jako jeho děd studoval umění smrti na východě,“ to si Wall mohl myslet. Ale popravdě na takových detailech teď už nezáleželo.

„Jsem rytíř, Andrewe. Čestný člověk,“ pokračoval vévoda zpoza dveří tichým hlasem. „Ale udělal jsem chybu, pošpinil jsem svou vlastní rodinu, když jsem se chtěl Eliotovi de Grey pomstít za toho bastarda, co v sobě nosí Margoth. Taková je cena cti.“

„O čem to zatraceně mluvíš, Williame?“ Wallovi začínala docházet trpělivost.

„To já jsem poslal Eliota do té uličky, kde ho Tivet probodnul. Byli jsme domluvení se Swanovou. Všichni jsme měli pouze získat...“ vévoda se odmlčel. „Tohle se nemělo stát. Teď musím přijmout trest.“

„Williame, neblázni. Každý dělá chyby, tohle se určitě dá nějak vysvětlit.“

„Andrewe? Až bude po všem, zajisti, ať je Margoth i dítě v bezpečí. Věřím ti,“ od této chvíle vévoda nereagoval.

„Vyražte ty dveře, chlapi,“ pokynul deseti nejbližším mužům v červených pláštích. „Zbytek se mnou.“


Wall zrovna obcházel nádvoří a kontroloval každý kout, když se to stalo. Dunivé zvuky vyrážených dveří přerušil jeden jediný výbuch nad přijímacím sálem. Poté se po zdech začala plazit červeno zelená chapadla plamenů. Během pár zabušení srdce se zřítila část střechy do sebe. Teprve v tu chvíli se Wall vzpamatoval. Prohrál.

V poslední naději poslal zbytek mužů zachránit vévodu z trosek jeho paláce. Praskání hořícího, historického dřeva a výkřiky lidí přerušil ještě jeden zvuk. Někde se bojovalo. Z dveří od postranního sálového vchodu vyběhl Stone a dva černě odění muži, kteří s ním hráli hru na život a na smrt. Stone se zuřivě bránil a držel si muže od těla. Na nádvoří ve velkém prostoru však ztratil výhodu a Výchoďané ho začali obkličovat.

To už Wall za běhu natáhl rychlokuši a blížil se k nim. Výstřel. Šipka prořízla vzduch a našla svůj cíl v útrobách jednoho z černých. Jeho hábit se začal barvit krví. Tohoto překvapení využil Stone k tomu, aby se pár rychlými kroky dostal k druhému bojujícímu a hrotem meče našel jeho srdce.

„Ve-vevnitř, pane. Byli tři, tyhle dva nás měli zdržet. Ten poslední běžel dolů do sklepení,“ udýchaně vysvětloval šerifův pomocník.

Wall jakožto šerif věděl, kde je jediný tajný východ z palácového sklepením. „Vezmi všechny muže, které najdeš, a jděte po jeho stopách dolů. Na každé křižovatce zahněte doleva.“


Šerif už neviděl, jak jeho pomocník překonal strach a rozběhl se k nejbližšímu hloučku mužů s rudým pláštěm. Sám pospíchal k západní bráně. Tam rozkázal sedmi mužům osobní vévodovy gardy, aby ho následovali. Než dorazili na místo, kde vytékala kanalizační stoka z paláce do řeky Ouse, dal jim instrukce.

Z velkého potrubí se rychle blížil stín. „Ježíši Kriste,“ on opravdu vypadá úplně jako Eliot, uvědomil si Wall. Zkontroloval, jestli má nataženou kuši a jestli za ním stojí sedm jeho mužů. Pak počkal, až Gregor vyleze ven.

Ukázal se mu.

„Jste zatčen, Gregore de Grey, za několikanásobnou vraždu. Budete souzen a odsouzen. Odhoďte zbraně a vzdejte se.“

Muž v černém se nejdříve tvářil zmateně. Usmál se. „Trvalo vám to, šerife. Ale nikoho jste nezachránil. Ani svého přítele Williama,“ jeho hlas byl stejně temný jako jeho oděv. Vůbec se nehodil k sympaticky mladé tváři.

Nenuť mě, abych musel ještě jednoho zabít teď, pomyslel si Wall. „Řekněte mi jediné, Gregore. Jak to, že jste se dostal do Yorku přesně v tu noc, kdy byl Eliot zavražděn?“

„Nedošlo vám to? Leslie mě našla a prosila o pomoc. Bála se o sebe i o našeho bratra.“

Za Gregorem de Grey se ozývaly dupoty pár desítek mužů. Stone přicházel. Teď byl Gregor úplně obklíčen. Nemohl jim uniknout.

Wall se usmál. „Takže ani vy jste nikoho nezachránil? Vaše sestra Leslie i vaše dvojče Eliot jsou mrtví.“

Gregor zkřivil tvář v kyselém úsměvu. Otočil se za sebe, pak zpět na šerifa. „Víte, jak vypadá peklo?“

V jediném zabušení srdce tasil dýku a rychlým skokem se přibližoval k Wallovi. Napínané tětivy kuší zadrnčely a do vzduchu se dostalo pět naostřených šipek. Tělo Gregora de Grey dopadlo nehybné k nohám Andrewa Walla, yorskhirského šerifa.


***

Pár měsíců po uzavření de Greyovských vražd – jak se celé záležitosti začalo říkat - se Andrew Wall vzdal své funkce yorskhirského šerifa a začal se živit jako soukromý poradce ve složitějších případech. Na jeho místo nastoupil Henry Stone, který překonal svou naivitu a strach. Ukázalo se, že je přinejmenším stejně dobrým šerifem jako jeho bývalý nadřízený.

Margoth, dcera zesnulého vévody, se provdala za charismatického Eduarda Moora. Společně pak vládli Yorku a vychovávali mladého Eliota Moora.

Rod de Greyovů vymřel. Jejich sídlo v Leedsu propadlo koruně a zůstaly po nich jenom děsivé příběhy.

A spousty chudých i vznešených bastardů.

*****

Za to, že jsem tuto povídku mohl dopsat, děkuji lesům České republiky.




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
Počet zobrazených příspěvků: 1-6 / 6
Ikonka uživatele Shadowmage    [pošta] reputace: 2
Darian: +1
Salmar: +1
NEW     23:25:15 26.08.2008
Šedé stíny. Dobrý název, který ukazuje na prostředí stísněných městských zdí i šedavou nejistotu strážců zákona při vyšetřování vražd. nikdo z podezřelých nepůsobí jako samozřejmý vrah, nikdo se úplně nedokáže vyhnout podezřívavému pohledu svého okolí. Úvodní část povídky předložila dostatek míst, od kterých by se mohl pokračovatel příběhu odpíchnout. Dostatek postav s odlišnou motivací a vzájemnými často protichůdnými vztahy. To jako základ bohatě stačilo.
Máme tu hodnotit, jak se autoři vypořádali se svým úkolem: dopsat Lyriin text, ne převyprávět povídku ze stejného prostředí. Mohli se přitom zaměřit na kteroukoliv část původního textu a zvolit ji jako svůj odrazový můstek. V mém hodnocení tedy bude velkou roli hrát to, nakolik se podařilo uchovat atmosféru, věrohodnost skutků nastíněných postav. Rozhodl jsem se, že pokud někdo dokáže vše popsat bez zbytečného prodlužování, aniž by dával zapomenout na původní text, přičtu mu to k dobru.

Salmarova práce mě potěšila tím, že se autor snažil o jazyk a styl, který se k tématu hodí. Dokázal se vyhnout klasickým neduhům textů z reálného historického prostředí, jako je přílišně žertovný tón řeči hrdinů, včetně zkracování jmen atd. Pokusil se o atmosferické prvky, které se daným prostředím a žánrem obvykle pojí (stíny v zatuchlých věžích, tajemní muži v pláštích...). V textu, kde by nás mělo především zaujmout (překvapivé?) rozuzlení, a kde prostředí hraje sekundární roli, to uznávvám jako pochopitelný krok. Použití archetypů má navodit atmosféru důvěrně známého, kde pak nějaké překvapení v pointě může překvapit o to víc. Takže na Salmarových pasážích se stíny, které tolik kritizuje kolega Strýc Jizva, bych pochválil alespoň ten pokus, uznávám přitom, že některé obraty šlo napsat méně otřele.

Nelíbí se mi ta orientace na východ. Tajemní cizinci dokážou totiž zabít spoustu věcí, včetně té ponuré "anglické" atmosféry, kterou jinak Salmar budoval vcelku slušně - potěšil mě ten "sherlockovsky" zapálený vyšetřovatel Wall i povrchní řeči smetánky. Tím méně pak oceňuji, když do děje vstupuje postava Gregora. Na to, jak pečlivě se v úvodu zaplétá klubko motivů, libostí a nelibostí mezi postavami, je tento Gregor příliš málo zasazen do děje. Jeho role je příliš velká, přitom podhoubí povídky si zaslouží, aby za vším stál někdo jiný, než pouhý mstitel odjinud. Myslím tím to, že Gregor je snadno nahraditelný. Takhle se mohl mstít za sourozence Greyovy vlastně kdokoliv, komu by na nich záleželo, komu by chyběli. Navíc není vystvětleno, proč je vlastně Gregor pryč, kde přebával, a jak ho Leslie kontaktovala. Autorem nastíněná představa, že se sestra bála o bratra, takže opustila město, aby našla ochranu pro něj a pro sebe u tvrďáka druhého bratra

tak trochu odsouvá na vedlejší kolej zbytek postav, které pak musí autor pracně znovu vtahávat do děje motivem společného užitku z těch smrtí. Leckde pak nesedí časové návaznosti (vražda Swanové ihned po návštěvě Tiveta,
i kdyby něco vymysleli, Gregor se to hned nedoví, pokud, je tedy také nesleduje při jednání. Pokud by je ale sledoval, aby pak zabil Swanovou, proč se hned nevypořádal i s Tivetem?
Smrt Leslie, kterou Swanová chtěla, je trochu odbytá. Kde a jak byla otrávena? Proč ji Gregor rovnou nechránil, jela-li z města právě pro něj? Otrava z dortu? Možná, nabízí se to, ale asi by se to dalo trochu rozvést.

Pochválil bych, jak Salmar udržel napětí v akční části, kdy jde Gregor po vévodovi. Jenže tahle akce je takovou pro tenhle příběh symbolickou: slušně zvládnutý popis scény, která vůbec nemusela být, která není zrovna nejlogičtější. Proč vrah jde proti celému hradu? Předtím dokázal svou schopnost práce v utajení...
Stejně tak zasazení Gregora do děje vůbec: je možné, ale určitě ne nutné. Prostě povídka trpí "překombinovaností", kdy potom nesedí základní návaznosti. Přesto se čte poměrně dobře a na první přečtení to čtenáři snad ani tolik vadit nebude, že autor nechá v textu místa, na která později nenaváže, že důležité části jako otočení vozu v půli cesty pryč z města (Leslie jen chtěla mít alibi?), jak odhalil již Darian, zůstaly bez odezvy.

Na úvod soutěže slušný příspěvek, řekl bych. śkoda jen, že potenciál, který autor jistě má, nebyl využit na maximum, chápu ho v to, že pohlídat si všechnu tu logiku je těžké u vlastní detektivky, natož u dopisované cizí. Na závěr tedy stručné shrnutí:

+: převážná "dobovost" - nejsou tu výrazy z moderní češtiny, které by narušily atmosféru, pokus o vhodný styl řeči postav, jazyk autora, dokud se neobjeví Gregor-i atnosféra, vcelku napínavé, uvěřitelné vedlejší postavy
-: násilné vkládání jistých částí na úkor rozvíjení již napsaného, Gregor de Grey, časová přímka, horší odlišení znalostí vypravěče a postav, přehlížení možných zlomových bodů v první části, příliš chtěné "šokující" prvky (mrtvola bez končetin),

V nevděčné roli prvního kritizovaného, kdy ještě mají kritici dost chuti a času (a konkurence dost času opravovat), sice Salmarovo dílo (alespoň mne) neoslnilo, za propadák bych je ale rozhodně neoznačil (počkejme, co se ještě může objevit, dokážu si představit milion horších verzí). Rád bych autorovi poděkoval za příspěvek do soutěže, věřím, že si spolu s námi se zájmem počká na další verze.

V každém případě díky za odvahu i výsledek Tvé práce... s pozdravem a úctou Shadowmage

Ikonka uživatele Strýc Jizva    [pošta] reputace: 1
Salmar: +1
NEW     17:16:14 22.08.2008
Už začátek působí neuvěřitelně klišovitě, možná až uhozeně. Dva mysteriózní mafiáni, pochopitelně v černém a s velmi specifickým přízvukem, přijdou ke kovářskému mistru, aby ten vyrobil repliku vraždené zbraně. Ano, tak by nepochybně vypadala nějaká laciná gangsterka let dvacátých, třicátých či čtyřicátých, kdy by těmto pánům zpod kabátů ještě vyčuhovaly Tommy Guny. Dost možná bych to mohl brát jako docela povedenou parodii, nicméně tahle povídka je psána v tak vážně se tvářícím duchu, že mě to až bolí. Stejně tak sherlockovský postoj pana Walla.

Kurzív jsou přesně na stejných místech, kam by je umístil spisovatel paperbackových nebo softcoverových výtisků tuctových detektivek, kde bývají použity s cílem zdůraznit určitou "nebezpečnost" nebo "odlišnost" těchto klíčových slov oproti zbylému textu. V důsledku ale pouze z celého příběhu vystupují jako neuvěřitelně směšné (nikoliv zábavné) termíny.

Zmínka o černočerných očí, neustálé házení pohledů po všepřítomných stínech sice mají navodit atmosféru "šedosti" a učinit zadost názvu povídky, nicméně neustálé zmiňování jejich přítomnosti je spíše na obtíž.

„Kdy jste viděla vašeho bratra naposledy, madam?“ -> Není to jen u této povídky, mě samotného to zde praštilo do očí už u několika děl (i když, pravda, také se tohoto gramatického zločinu občas dopustím). Takže pozor, "vašeho bratra" je germanismus. Pišme česky.

"(...)Pokud vím, byla jste to Vy, kdo mu tu novinu sdělil...“ -> V prozaickém textu typu povídka neužíváme velké písmeno u osobních oslovovacích zájmen.

"(...)původu z rodu de Greyovů(...)" -> "de Greyů", prosím. Skloňování, druhý pád.

"'Proč to vždycky dělám já?' rozhlédl se po ostatních lidech v místnosti, poškrábal se na hlavě a přistavil si židli." -> Komický okamžik vedlejší postavy. Myslím si ale, že si ho autor mohl ušetřit pro nějaké lepší a povedenější grotesky.

"'Pod otisky provazu jsou otisky rukou. Skoro splývají, ale tady jsou znatelné prsty,' i ten nejlepší zabiják dělá chyby." -> Tak tohle mi ze všeho nejvíce připomíná scénu z filmu Pán prstenů: Dvě věže, kde Aragorn dostane záchvat vím-všechno-z-pochumlané-trávy-po-které-proběhly-d va-tucty-koňů.

Chtěl bych jen Salmara upozornit, že tituly nebyly žádnými prýmky na sáčku; tituly nebylo možné odebrat. A rozhodně by se na něco takového nezmohl obyčejný šerif.

Šerifovo pátrání po kořenech rodu de Greyů mi připomnělo další scénu z Pána prstenů, tentokrát jak se Gandalf probírá spisy v knihovně Minas Tirirth. Asi se budu muset přestat dívat na Jacksonovu ságu. Vidím ji totiž pak úplně všude.

"Tohle nemohl udělat zdravý člověk. Tivetova mrtvola – tedy to co z ní zbylo – měla usekané všechny končetiny a plavala v kaluži krve." -> To snad ne. Měl jsem zato, že tak špatně dokáží zohyzděnou mrtvolu popsat snad jen hollywoodští scénáristé, kteří spolupracují s tvůrci béčkových hororů. A zdá se mi, že jakoby odtamtud mrtvola lorda Tiveta vypadla.

Pak začíná v příběhu drobné osvěžení, popis zběsilé honičky na hradě, zapálení ohně, rychlý a svižný spád čtenáře nakopne. Ovšem až do té doby, než si uvědomí, že něco podobného četl už nejméně stokrát. Ale pokud se povznese nad už mnohokrát zpracovaný a zrecyklovaný "odpad", může si užívat nebezpečné akce v chodbách středověkého hradu. A mně se opravdu podařilo se do Walla ponořit a zadýchaně běžet s nataženou kuší do nekončících schodů vévodova sídla.

"Pár měsíců po uzavření de Greyovských vražd(...)" -> Tak tahle slova jsou už opravdu na vrcholku hory Posměch.

"A spousty chudých i vznešených bastardů." -> Ovšem tohle je krásná věta, pravděpodobě nejhezčí z celé povídky. Což je na jednu stranu docela smutné, nemyslíte?

Závěrečné poděkování sráží (už tak nevalnou) úroveň povídky a já doufám, že podobné fórky se nebudou vyskytovat v jiných pokračováních.


Mně osobně se nelíbila ani Lyriina předloha, možná právě kvůli té primitivní detektivní zápletce, hlavně ale kvůli znásilňování historického období (více se dočtete v historické předmluvě, kterou chystám pro své dokončení Šedých stínů). Výmysly typu "Margoth, dcera zesnulého vévody, se provdala za charismatického Eduarda Moora. Společně pak vládli Yorku a vychovávali mladého Eliota Moora." by si zdejší autoři měli nechat do svých fantasy světů a nezanášet je do skutečných dějin, kde opravdu nemají co dělat.

Předlohu bych ohodnotil třemi hvězdami, tohle bylo ale žalostně slabé. Několik světlých momentů (honička, nastudování jedu, kterým byla Leslie otrávena, nekompronismí příkaz k oběšení) jsou zastíněny právě samotnými Šedými stíny, které na vás vykukují při každém možném okamžiku, nedávají možnost nějakého vhodnějšího projevu postav. Celý příběh se tak utápí (nebo spíše jen "plácá") v temných mělkých vodách hororů typu Gotika.

Uvažoval jsem nad jednou nebo dvěma hvězdami, ale když jsem přečetl autorovu reakci na redaktorovu kritiku, rozhodl jsem se být přísnější. Důvody jako "musím chodit do práce" nejsou relevantní, nejsou to žádné polehčující okolnosti, pro které by měl kritik zmírnit svoje rozhořčení nad evidentní nekvalitou díla. Skoro se mi zdá, že Salmar dává čtenář návod, manuál, podle kterého hodnotit. Doufám, že ho tím neurážím, ale vyznívá to tak.

Nemohu upřít poměrně vysokou jazykovou hodnotu výtvoru - ale jako příběh naprostý propadák, je mi líto. 1*

Ikonka uživatele Maris    [pošta] NEW     23:48:46 21.08.2008
No, moc tím nadšená nejsem... kdo ví, třeba proto, že jsem si vymyslela vlastní závěr? Určitě to v tom hraje roli - takže hodnotit nebudu. Nicméně, systém "všichni jsou mrtví nebo vinní - snad s výjimkou nezletilců" se mi nelíbí - ztrácí se napětí "kdo je ten vrah" - ztrácí se napětí, gradace...

Ikonka uživatele sanife    [pošta] reputace: 1
Darian: +1
NEW     21:07:07 21.08.2008
Inu....

Je pro mně hodně těžké hodnotit tuto povídku, protože i já sama jsem zvažovala, že bych se zapojila, ale Lyriin úvod byl jednoduše až moc dobře napsaný a proto jsem uznala, že by se mi nepodařilo tak dobře na něj navázat. Tímto vzdávám hold Salmarovi, že se do toho odvážil a navíc, nedopadlo to až tak špatně.

Jeho dokončení je sice zmatené a jak už zmínil Darian, opravdu není moc dobře, když se pachatel objeví jen tak odnikud. De Greyovi byli známá šlechtická rodina a nikdo by si nevšiml, že jsou mezi nimi i dvojčata? No... stává se... A... ano, ona vražedná zbraň sehrála velmi důležitou roli... Chyběla mi jedna věc... Proč se šerif Wall nezajímal, kdy tu repliku dýky dali udělat? To je podle mně důležitý fakt a také si myslím, že napodobit dýku ze slonoviny nebo z kosti (jak bylo naznačeno Lyrií) není tak snadná, rychlá a levná práce... A už vůbec nechápu, proč by ji někdo chtěl udělat...

Nevím, jestli mám do hloubky rozpytvávat přesně chyby, které i Darian opomenul, ale myslím, že není třeba. Leda by sám autor chtěl, a to mu klidně napíšu i poštou.

Jako čtenáře mne zaujalo náhlé úmrtí Eliotovy sestry. Byl to dobře zakomponovaný zvrat. Ale co se týče dalších úmrtí, to už mi připadalo jako 10 malých černoušků od A. Christie. Takže, uplatnila bych: méně je někdy více.

Co jsem moc dobře nepochopila byla věta v druhém odseku (myšleno oddělen hvězdičkami).
"Jinde hořely větší ohně. Šedé stíny černých postav."
Nepochopila jsem zcela její význam z hlediska kontextu. Přišla mi tam nějak zbytečná.

Další věc, nad kterou dumám je, jestli člověk zůstane bledý ve tváři, pokud by se oběsil, resp. ho někdo uškrtil... Já bych spíš řekla, že bude zarudlý až purpurový. Alespoň v jiných povídkách to autoři používají. Takže opravdu nebudu hrát na chytrou. Spíš to píšu jen proto, že se možná někdo chytne (nějaký biolog) a vysvětlí, jak to je :-)

Nebojte, už pomalu končím....
Hodně nepravděpodobné a hlavně riskantní mi přišlo, že by se měl Gregor mstít Wiliamovi, hlavně když je obklopen někde v paláci (nebo kde) strážemi a dalšími...

A ještě se klidně mohla vynechat věta, jak se černý hábit barvil krví, protože je spíš na škodu než k užitku. Raději bych volila jiný popis... Ikdyž, už i pro nás černovlasé vymysleli červenou barvu, která je schopna je viditelně zabarvit... Tím nechci Salmara urážet nebo co, jen jsem chtěla vyjádřit jak to myslím... a být i trošku vtipná, protože strašně nerada kritizuji...
(Kritizovat je mnohem snažší než se dokopat něco napsat a oni vám za to napsané potom stejně vynadají... Jo jo...)

Ikonka uživatele Salmar    [pošta] NEW     16:25:19 21.08.2008
Ještě než někdo něco napíšete, vložím sem tyhle „informace pod čarou“, abych předem a v krátkosti vysvětlil pár věcí, které byste si možná někteří měli uvědomit Je to takové obhajující slovo autora před věcmi, které si podvědomě trochu uvědomuje, ale které pro něho nejsou klíčové.

V prvé řadě je potřeba říct, že dopisování cizí povídky je něco úplně jiného než psaní své vlastní a něco jiného, než jsem si sám představoval. Ve své povídce máte předem připravené charaktery hlavních i vedlejších postav, sociografické plány, hlavní momenty, styl... V dopisované povídce musíte všechno odvíjet pouze na základě pár začátečních odstavců povídky. Musíte být schopni všechno dotvořit jaksi poté a ke všemu tak, aby to pasovalo na úvod jiného autora. Je to nevděčná role. Někomu to možná bude vyhovovat, někomu to možná brilantně půjde, já s tím měl malinko problémy – hlavně s tím, abych stále myslel na všechno. Je to moje dílo jenom napůl a také jenom napůl ho znám. Potom se mohou stát jisté věci, které by se vám normálně nestaly – zvláště když je to detektivka.

Ačkoli jsem se snažil, určitě tam budou nějaké logické chyby. Když jsem to odesílal ke schválení, byl jsem přesvědčen, že jsem ty největší vychytal a na nic moc jsem nezapomněl. Vlastně mám podobné přesvědčení doposud, ale člověk nikdy neví (nebo ví jenom napůl...). Podobně se může stát, že mezi charaktery hlavních postav může být nějaký rozdíl v úvodu a v mé části. To má stejnou příčinu. Když vám někdo dá šatičky, které nejsou na vaši postavu, můžete se do nich narvat, ale nebude to to samé, jako když je nosí královna pro kterou byly stvořeny... atd. atd.

Ačkoli ta povídka přes týden ležela v klidu a postupně prošla různými opravnými procesy, představoval bych si, že by ležela déle (třeba měsíc?). Ale to se bohužel kvůli uzavírce nemohlo uskutečnit. Vím, že konečné datum je posledního srpna, ale protože od tohoto pondělí chodím do celkem náročné práce, chtěl jsem povídku odeslat a nemuset s ní mít další starosti. Stejně bych na ni neměl čas. Toť moje obhajoba... ale i tak si myslím, že chyb z toho vzniklých nemůže být moc.

A teď to nejdůležitější a hlavní – nikdo prosím neříkejte, že jsem to psal narychlo a kvůli upsaní jakožto pomocník soutěže. Není to pravda. Jeden kamarád říkal, že to tak vypadá. Není to tak. Dopisovat tuto povídku mě náramně bavilo, užil jsem si to a dělal jsem to hlavně kvůli sobě. Neměl jsem na ní sice tolik času jako bych chtěl, ale to se stává... Nebudu říkat, že by mě nemrzelo, kdyby se vám všem silně nelíbila (na což jsem připraven), ale i tak mi zůstane ta druhá polovina – mně se líbí a jsem s ní vcelku spokojený. Mám z ní radost.

Užijte si mě.

Ikonka uživatele Darian    [pošta] reputace: 2
Maris: +1
Salmar: +1
NEW     16:19:34 21.08.2008
Prvý prírastok do súťaže. Žiaľ, svoj potenciál poviedka nenaplnila tak, ako by si to autor azda bol predstavoval.

Najprv sa poďme venovať pravidlovej časti, teda tomu, ako veľmi a ako podarene toto pokračovanie nadväzuje na Lyriin úvod.

Dielko nadväzuje značne nespojito, a to hlavne kvôli pridaniu novej postavy, Gregora de Grey, ktorá vo výsledku predstavuje deus ex machina.

Ďalej je to ale dosť vážny logický problém s pôvodom dýky, zbrane, ktorou bol zavraždený Eliot. Asi totiž patrila Tivetovi – a ako sa k nej teda mohli dosť Gregorovi čiernoodenci, aby si z nej dali urobiť repliku? Že by sa k nej boli dostali už pred šerifom, je nepravdepodobné, až tak rýchli byť nemohli.

Je to aj logický problém s konaním Leslie do Grey. Lyrie napísala, že sa Leslie večer po rozhovore s vojvodom (v ten večer, keď sa konala inkriminovaná oslava, a v noci už bol Eliot s rybičkami) vydala domov. Koč však dala náhle v polovici cesty obrátiť, lebo si uvedomila, že potrebuje urýchlene hovoriť s bratom. Autor ale toto zauzlenie opomína a miesto toho len ústami Gregora v závere lakonicky poznamenáva, že ho Leslie informovala. Lenže kedy to stihla? Po rozhovore s vojvodom evidentne nie, to trávila čas vo veži chystaním sa na cestu (z Lyriinho textu nevyplýva nič iné). Mohla Gregora informovať ešte predtým, ale koľko času uplynulo medzi samotným sprznením dcérenky, tým, že to vojvoda odhalil a oným rozhovorom medzi ním a zvodcovou sestrou? Určite nie viac ako deň-dva. Uvedomme si, prosím, že tam išlo o česť ich váženého rodu: bolo teda vo Williamovom záujme jednať urýchlene. No a potom je tu ešte problematický Gregor: kde sa nachádzal, že prišiel tak skoro? On síce v deji pôsobí iluminátsky, ale boh, aby mal kontrolu nad časom, to hádam nie je.


Literárne je dielko tiež dosť rozkolísané. Pri pohľade naňho v súvislostiach s prvou časťou vadia logické nedostatky. Ďalej ju tu Gregor, ono tajomné, mystické, temné a zlé dvojča, ktoré má, podľa mňa, nechutnú záľubu vo vynáraní sa z tieňov deja tam, kde pôsobí ako päsť na oko. Pripísanie vrážd tretej osobe, osobe, ktorá sa objavuje znenazdajky, pôsobí umelo, naznačuje, že autor nevedel, odkiaľ kam. Čo ešte viac tento nedostatok zvýrazňuje, je akási Gregorova všemocnosť.

Autor akoby nerobil nič iné len špekuloval, ako mohol Gregor v nastavšej situácii jednať. Neberie ale do úvahy aj prípadné prekážky, ktoré sa pomstychtivému bratovi museli postaviť do cesty. Gregor je príliš tajomná a titanská postava, ktorá – na rozdiel od druhých - nie je vo svojom vplyve nijako obmedzovaná. Celá poviedka preto kvôli nemu pôsobí ako antická tragédia, kde sa na javisku deje, čo by sme čakali, zatiaľ čo za oponou pobehujú traja chlapíci, ktorých nevidno, kým sa sami nerozhodnú, a títo nielenže hrajú, ale aj vyberajú rekvizity a režírujú.

Pochybnosti vyvoláva aj otrava Leslie de Grey bórom – musela by zjesť 15-20 gramov onej látky, a aj to len v čistej forme. Čistý bór bol po prvý raz získaný až v 19. storočí, v minulosti sa poznali len jeho nečisté anorganické zlúčeniny, ktoré našli uplatnenie v metalurgii. Bór je stopový prvok, v ľudskom tele sa nachádza prirodzene. Čistý bór je nerozpustný vo vode, vyskytuje sa vo forme kryštálikov, nachádza sa v liečivách. Nie som síce odborník na chémiu, ale nezdá sa mi, že by v 15. storočí niekto mohol vypiť očné kvapky.

Sugestívny rozhovor medzi Wallom a Tivetom vo veži nepôsobí hodnoverne. Je preto, že sa príbeh odohráva v Anglicku na začiatku 15. storočia. V tejto na vtedajšie pomery pomerne liberálnej krajine už takmer dve storočia (od roku 1215) platila Magna charta, ktorá zaväzovala predstaviteľov moci rešpektovať práva obyvateľov a z nich najmä šľachticov. Tivet by teda nebol mohol byť zatknutý bez toho, aby sa dozvedel, že je podozrivý i z vraždy lady Swanovej. Wall, aj keď bol pragmatický, rešpektoval Tivetovovu stavovskú príslušnosť, a preto pochybujem, že by mu toto právo bol odoprel.

Takisto aj záver je veľmi rozprávkový. Je totiž dosť ťažké predstaviť si v tej dobe vysoko postaveného šľachtica, ktorý by zniesol tú hanbu, že jeho dedičom je bastard zo zločinného rodu bez cti – a to má ešte krstné meno po svojom biologickom otcovi (!).

V dielku je aj pomerne veľa chýb. Autor ich dosť spravil z nepozornosti, vidí sa mi; poviedke by bola prospela ešte jedna kontrola pred odoslaním do rubriky. Autor nepoužíva správne s privlastňovacie zvratné zámeno svoj, miestami i priamu reč a veľké písmená na znak úcty a nesprávne skloňuje priezvisko de Grey. Na niektorých miestach chýbajú čiarky je tam aj pár sporadických preklepov a jedna defektná syntaktická konštrukcia („Totiž k potomkům Anny a Henryho de Grey, Eliotovým a Leslieným rodičům.“ – takto napísané to hovorí, že Anna a Henry boli ich prarodičia.).

Táto poviedka skutočne mohla byť lepšia. Myslím, že autor mohol byť pozornejší a sám na seba prísnejší. Hodnotím ju napokon ako priemernú.




Poznámky:

POUŽÍVANIE ZÁMENA SVOJ/-A/-E sa riadi zvratným princípom. Používa sa vtedy, keď sa privlastňuje pôvodcovi deja, najčastejšie podmetu. (Každý má svoje starosti. – Naplánovala vraždu svojho brata.) Ak sa neprivlastňuje pôvodcovi deja, teda vo väčšine prípadov ide o privlastňovanie predmetu, používajú sa základné privlastňovacie zámená. (Problém súvisí s jeho postavením. – Môjho brata zabili.)

VEĽKÉ PÍSMENÁ NA ZNAK ÚCTY, konkrétne zámená Ty, Vy, Tvoj, Váš (lebo dosť už o tom popísala Lyrie v diskusii pod mojou poviedkou Smrť sa v nás rozplače), sa používajú výhradne v oficiálnom písomnom styku – a teda nie v priamej reči, ktorá je fiktívnou reprodukciou hovorového ústneho dialógu.

PRIAMA REČ je doslovným citovaním reči postáv, a preto sa dáva do úvodzoviek a obyčajne aj vyčleňuje do osobitného odseku. Jej sprievodnou časťou je uvádzacia veta, ktorou autor priamu reč nielen uvádza, ale aj dopĺňa a komentuje. Je to syntaktická jednotka a existuje niekoľko schém je stavby. Nasledujúci zoznam, v ktorom sú všetky, preberám od Istafixa, ktorý ho uvádza v diskusii pod poviedkou Ľad od Alanila:

„Priama reč,“ uvádzacia veta.
„Priama reč?“ uvádzacia veta.
„Priama reč!“ uvádzacia veta.
„Priama reč?!“ uvádzacia veta.
„Priama reč,“ uvádzacia veta, „priama reč.“
„Priama reč?“ uvádzacia veta. „Priama reč.“
„Priama reč!“ uvádzacia veta. „Priama reč.“
„Priama reč?!“ uvádzacia veta. „Priama reč.“
Uvádzacia veta: „Priama reč.“

Experimentovať s priamou rečou sa neoplatí, pokiaľ nemáte tieto schémy v krvi. Vyhnete sa totiž podivuhodne poskladaným konštrukciám, ktoré ako také budú pôsobiť neprirodzene.

Veľmi pekne ďakujem Alcatorovi a Sethemovi za pomoc s tagovaním.



Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
1 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.11776185035706 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách