„Vaše Milosti, prosím, zvažte to ještě.“

Leslie pokorně sklonila hlavu, ale nepřestávala se přitom dívat do vévodových tvrdých očí. Věděla, že tentokrát to bude těžké. Eliot udělal obrovskou chybu, provokoval dvůr, jak se dalo, ale pokaždé se jí podařilo jeho excesy urovnat. Někdy stačila omluva, jindy musela sáhnout hluboko do kapsy, aby zaplatila rozbitou krčmu nebo vypálený seník. O úlitbách nejrůznějším služtičkám, krajkářkám a kuchtičkám ani nemluvě. Bylo až k nevíře, kolik parchantů podobných Eliotovi pobíhalo po královském městě! Jenomže nyní hrozilo, že se k té neurozené sebrance připojí vznešenější bastard.

„Madam?“ Vévoda pohoršeně zvedl hlas. „Tady není co zvažovat! Váš bratr uposlechne můj příkaz, ožení se s lady Swanovou a opustí náš dvůr. Jsem přesvědčený, že na jejím sídle ve Verneru budou oba velice spokojeni.“

„Milosti,“ hlesla vyděšeně. Eliot a ženatý? A s lady Swanovou, starou pannou, kterou nikdo nechtěl ani kvůli jejímu obrovskému majetku? Propána, tak tohle jejího bratra zaručeně pobaví. Tak, že bude hrozit vzpourou. Otevřeně se vzepře vévodovi, postaví se jeho příkazu a bude raději riskovat vězení. Ztrátu majetku, postavení a cti! Uvrhne celý rod do hanby a ona se nikdy nevdá! Nikdo si nevezme ženu, jejíhož bratra zavrhl samotný vévoda! Tivet ji opustí, už nikdy nepoloží tolik očekávanou otázku, zda se stane jeho ženou. Jejím nadějím je konec.

„Madam. Můžete odejít.“

Uklonila se a opustila sál. V duchu musela chtě nechtě vévodovi poděkovat, že s ní rozmlouval beze svědků. Udělal to hlavně kvůli sobě, to bylo jasné, aby jeho dcera, krásná Margoth, nepřišla do řečí. Takže ji honem rychle provdá, než to na ní začne být vidět, a ženichovi se pořádně zaplatí za mlčení. A nebo Margoth odvezou do nějakého zapadlého kláštera, kde v tichosti porodí, aby se pak vrátila ke dvoru jakoby z pobytu na čerstvém venkovském vzduchu.

Leslie vstoupila do své komnaty, jedné z nejlepších, jaké vévoda na hradě měl, a přivolala k sobě komornou. „Zabal nám věci, Annie. Odjíždíme.“

„Ale paní! Sotva jsme přijely!“

„Annie, poslechni mě a zabal věci. Ještě dnes musíme odjet.“

Komorná si těžce povzdechla, ale poslechla. Za pár hodin již královské město opouštěl kočár patřící rodu de Greyových a mířil k Leedsu, k městečku, odkud Leslie a její nezbedný bratr pocházeli. Jenomže v půli cesty dala Leslie kočár obrátit. Musí promluvit s bratrem hned, nemůže čekat, až se uráčí objevit doma.

Andrew Wall, yorskhirský šerif, poklekl do bláta a pozorně se zadíval na nůž, který trčel neznámému muži ze zad. Vypadalo to na precizní práci, tedy ten nůž. I když ta vražda také. Pěkně tiše, zezadu…

K podobným případům nechodil často, vlastně za celou dobu svého šerifování byl jen u dvou mrtvol vylovených z řeky Ouse. Většinou pouze soudil hříšníky a posílal je do vězení; tentokrát však pro něho přišli strážní, že se u hradeb, v zapadlé uličce nedaleko Boothamské brány, objevila zámožně vypadající mrtvola.

„Známe ho?“ otázal se svých pomocníků, kteří se snažili zadržet dav čumilů. Henry Stone se obrátil a klekl si vedle šerifa.

„Vypadá to na šlechtice, pane.“

„To bych opravdu nepoznal,“ odvětil Andrew suše. „Co o něm víme?“

„Moc ne, pane. To víte, v těchhle končinách se šlechtici obvykle nepohybují.“

Výjimečně měl pravdu. Ulička, v níž byla neznámá mrtvola objevena, páchla temnotou, odpadky a leklými rybami, které vyvrhla rozbouřená řeka. Vytlučená okna nevzhledných baráků byla stejně němá jako jejich obyvatelé. Samozřejmě nikdo nic neviděl, ani neslyšel. Příšerná lůza, tihle lidé z mokrých uliček. Samý žebrák, kurva, zloděj a vrah. Byl div, že na mrtvole zůstaly šaty. Byl div, že v ní zůstal nůž. Byl div, že tu vůbec zůstala mrtvola…

„Vytáhněte ten nůž, Stone.“

„Cože? Já?“

„Tak dělejte přece! A opatrně,“ zavrčel, když viděl, jak mladý pomocník násilím rve dýku z těla ven. „Ukažte. Dejte mi to.“

Byla to zvláštní dýka, to musel Wall uznat. Žádná levná hračka, i když laik by to asi nepoznal. Mohla pocházet z dob dávno minulých stejně tak dobře, jako být tak vyrobena záměrně. Na druhou stranu - ta patina se nedala jen tak napodobit. A pokud ano, bylo jen velice málo mistrů, kteří by to svedli. Rukojeť byla dřevěná a pokud se Wall nemýlil – a on se mýlil výjimečně – ty malé bílé ornamenty byla bezpochyby slonovina. A nebo obyčejná kost, čert aby to vzal. Bude se muset zeptat nějakého mečíře.

„Stone, otočte ho na záda.“ Když poslechl, Wall se zamračil. Třebaže měla mrtvola obličej špinavý od bláta, byla mu povědomá. Kde ho jen…

„Kriste na nebi,“ pokřižoval se Henry. „Vždyť je to Eliot de Grey!“

Ten Eliot de Grey? Známý výtržník v krajkách, častý návštěvník nevěstinců a pochybných krčem? Ten, který přivedl vévodovu dcerušku do jiného stavu? Vždyť si o tom cvrlikají ptáci na střeše! Tak to je tedy pořádný problém.

„Kdo ho našel?“

„Tady Michael.“ Stone přitáhl malého špinavého chlapce, který odvracel zrak od mrtvoly.

„V kolik hodin jsi ho našel, Michaeli?“

„Nevím, kolik bylo, pane, ale rozednívalo se. A viděl jsem odtud odjíždět kočár, pane. Byl celej černej. I koně byli černý.“

„Viděl jsi někoho z toho vozu? Kočího?“

„Ne.“

„Měl kočár na dveřích nějaký erb?“

„To nevím, pane, byla tma.“

„Před chvílí jsi říkal, že se rozednívalo.“

„To jo, pane, ale já vopravdu žádnej erb neviděl.“

Wall si povzdechl a poslal chlapce pryč: „Můžeš jít, ale až tě budu potřebovat, přiběhneš, i kdyby to mělo být o půlnoci, jasné?“ Wall se rozhlédl po přikrčených domech a přemýšlel, kdo něco doopravdy viděl. Černý kočár tažený černými koni, to znělo jako z nějaké pověsti. Vůbec by se nedivil, kdyby koním planuly oči ďábelským světlem a kočár se vznášel pár stop nad zemí.

Lady Swanová se na příchozího muže zmateně zamračila, ale měla dost slušnosti, aby povstala a šla ho přivítat. Třebaže na sobě měla úžasné, tmavě modré šaty a složitý účes přikrytý ozdobnou síťkou, vypadala opravdu… no, pověsti o její obyčejnosti tentokrát nelhaly.

„Madam,“ poklonil se a dočkal se nijakého úsměvu.

„Pane. Čemu vděčím za vaši návštěvu? Nestává se mi často, aby mne navštívil sám yorskhirský šerif.“

Znovu se lehce uklonil a skryl tak letmý usměv. Madam byla lehce nervózní, v rukou žmoulala krajkový kapesníček a co chvíli se podívala z okna.

„Doufám, že neruším, madam.“

„Prosím? Ach, jistěže ne, šerife. Dáte si se mnou čaj? Prý ho dováží až z Indie. Nebo snad trochu portugalského vína?“

„Ne, děkuji, madam. Přišel jsem kvůli té záležitosti s Eliotem de Greyem.“

„Ach, tak,“ ucukla pohledem. „Je to neštěstí,“ dodala potom s lítostí v hlase.

„Je to vražda, madam,“ opravil ji.

„Ach,“ znovu vzdychla. „Opravdu?“

„Bezpochyby. Můžete mi říct, kdy jste viděla pana de Greye naposledy?“

„Snad mne z něčeho nepodezíráte?“ Lady Swanová zbledla a posadila se do křesla. Kdyby mohla, zcela jistě by omdlela. Wall se posadil na krátkou, vyřezávanou lavici a naklonil se dopředu.

„Tak kdy to bylo?“

„Včera… včera večer. Potkala jsem ho na slavnosti, kterou pořádal vévoda.“

„Mluvili jste spolu?“

„Velice krátce.“

„O čem?“

Tentokrát zrudla a zaťala zuby, ale hned se ovládla. Přesto bylo vidět, že o tom nechce mluvit. Nakonec však podlehla Wallovu tvrdému pohledu a tiše se rozpovídala: „Opravdu jsme spolu hovořili velice krátce. Byl tam, tuším, že s lordem Tivetem. Také jsem ho viděla letmo hovořit s Margoth, ehm, s vévodovou dcerou. Myslím, že se hádali. Pak mne zastavil a řekl… Řekl, že si mě nevezme.“

„To se vás muselo dotknout.“

„Prosím?“ Pohoršeně zvedla obočí, ale pak se celá jako by schoulila. „Samozřejmě že se mě to dotklo. Urazil mě. Ponížil. Byla bych pro něho udělala cokoli.“

„Chápu,“ zamyšleně přikývl. „Tak jste ho zabila.“

„To ne!“ vykřikla, ale pak si uvědomila, že křik se pro dámu nehodí, a hlas opět ztišila. „Měla jsem na něho vztek, ranil mne, s tím sňatkem jsem napevno počítala, neboť to bylo vévodovo přání, ale ten lump raději riskoval vévodův hněv, než aby se oženil s ošklivou lady Swanovou.“ Trpce se usmála a nervózně vstala. Bylo zjevné, že jí je trapné hovořit o tak intimních věcech. „Doufám, šerife, že se mohu na vaši diskrétnost spolehnout.“

Neodpověděl, nic jí neslíbil, třebaže věděl, jak moc na tom lady Swanové záleží. Dosud nikdo nevěděl, že včera dostala od de Greye košem. Důvod k vraždě to byl jako hrom.

Dostat se k lordu Tivetovi byl téměř nadlidský výkon. Ten člověk věčně nebyl doma, neustále se nechával omlouvat svým povýšeným majordomem, věčně přesouval schůzky na další a další den. Andrew Wall však měl trpělivost. Vyšetřoval sice vraždu šlechtice, o kterého nikdo nejevil ani tu nejmenší starost, ale to byla jeho povinnost. Splnil všechny formality, poslal zprávu jak sestře zavražděného Leslie de Greyové, tak i vévodovi, nicméně se nezdálo, že by u nich toto zjištění vyvolalo jakékoliv otázky. Ale je ještě brzy. Sestra bydlí daleko a William je jistě zaneprázdněn.

Andrew si tiše povzdechl a nechal si od odměřeného majordoma nalít do poháru slabé víno. Stone stál u okna a mrzutě se díval ven do tmy. Čekali na Tiveta už tři hodiny a Wall byl odhodlaný čekat další tři, když se náhle otevřely dveře a do místnosti se vpotácel lord Tivet v doprovodu dvou – na první pohled lehkých – dívek. Všichni tři se něčemu hlasitě smáli, ale když spatřili yorskhirského šerifa, úsměv jim zmrzl na rtech. Tivet od sebe dívky odehnal, ty se však nedaly a posadily se blízko ohniště. Tivet se rozmrzele posadil proti Wallovi.

„Tak co vlastně chcete, šerife? Už mě obtěžujete kolikátý den.“

„Vy víte. Byl zavražděný Eliot de Grey…“

„Cože?“ vykřikla jedna z dívek a prudce se postavila. „Miláček Grey že je… mrtvý? Ach, to ne!“

„Prosím tě, buď zticha, ty hloupá náno!“ procedila druhá dívka. Wall na ně zamyšleně hleděl. „Buď ráda, že je po něm! Vždyť měl tu nemoc!“

„To teda neměl, tu má on!“ Ukázala na Tiveta. „Grey říkal, že si na něj máme dávat pozor!“

„Tak co tady děláš, ty huso!“

„Mlčte!“ zařval Tivet a kývl na majordoma, aby ty hysterky okamžitě vyhodil. „Omluvte je, šerife Walle, jsou opilé.“ Snažil se o úsměv, ale vyšla z toho jen křečovitá grimasa.

„Jistě,“ přikývl Wall a pouhým pohledem poslal Stonea za dívkami. Pak se opět obrátit na Tiveta. „Musím vám však položit pár otázek, pane. Jistě to chápete. Kdy jste viděl lorda de Greye naposledy?“

„Ten večer, co ho… však víte. Zrovna odmítl lady Swanovou a pohádal se s Margoth. Byl z toho… rozrušený.“

„Viděli vás, jak společně odcházíte ze slavnosti. Kam jste šli?“

„K Boothamské bráně, je tam jeden útulný, ehm, hostinec a velmi dobrá společnost, pokud mi rozumíte,“ spiklenecky na šerifa mrknul.

„Jistě. A co bylo dál?“

„Dál? To nevím. Rozešli jsme se, každý jsme totiž měl o zábavu postarané. Kam tím míříte, šerife? Myslíte že jsem ho zabil já? To je směšné!“ Tivet zrudnul a prudce se postavil. V ten okamžik vešel do místnosti Stone a něco Wallovi pošeptal. Ten jen krátce přikývl a pak vyzval Tiveta, aby se posadil.

„Grey vás vydíral?“

„To není pravda!“

„Věděl, že máte syfilis. Nepřál si, abyste si vzal jeho sestru a nakazil ji. Hrozil, že o vaší nemoci řekne všem vašim milenkám, hlavně těm z urozených kruhů. Lorde Tivete, to by vás zničilo. Musel jste ho umlčet.“

„Ne…“ hlesl Tivet. „Ne…“

Pro Walla nepředstavovala vévodova tělesná stráž žádný velký problém, sám pocházel ze staré šlechtické rodiny a ve vysokých kruzích byl velice dobře známý. Navíc vévoda byl jeho přítel – oba dva vyrůstali v rodině lorda Heslingtona, kam je poslaly jejich vlastní rodiny, aby se u starého pána naučili rytířským ctnostem. Od té doby sice uběhlo mnoho let, ale vzpomínky na tvrdý výcvik měly stále ještě tu moc udržet přátelství.

Setkali se v katedrále, v severní příčné chrámové lodi pod Oknem pěti sester. Byl zde klid, mše skončila před hodinou. Margoth stále ještě klečela v lavici před oltářem a po bledých lících jí stékaly horké slzy.

„Jsem rád, že sis na mě udělal čas, Williame.“

„Dlouho jsem tě neviděl, Andrewe. Jak se ti daří? Musíš někdy přijít…“

„Velice rád, děkuji. Mám ale plnou hlavu té de Greyovy vraždy.“

„Politováníhodná událost,“ pokýval hlavou vévoda. „Už víš, kdo to udělal?“

„Mám několik podezřelých,“ připustil Wall. „Vlastně jsem se tě chtěl na de Greye zeptat.“

„Takže ta schůzka nebyla za účelem oživení vzpomínek?“ Vévoda se trpce pousmál. „Co o něm chceš vědět, krom toho, že to byl mimořádný ničema?“

„Který si takovou smrt zasloužil?“ dopověděl Wall.

Vévoda se rozesmál: „Podezíráš mě snad? Svého starého přítele?“

Wall se ale neusmál: „Ublížil tvé dceři.“ Když se vévoda zatvářil překvapeně, Wall ho poklepal po ruce: „No tak, Williame, je to veřejné tajemství.“

Vévoda se zadíval k oltáři, kde jeho sotva patnáctiletá dceruška ronila slzy kvůli smrti toho přelétavého hejska. Wall se tím směrem podíval také. „Pláče pro něho?“

„Samozřejmě,“ zavrčel vévoda. „Taková ostuda! Nejraději bych ho zabil, kdyby už nebyl mrtvý! Margoth je z toho zničená. Tolik plakala! Přitom ji ten ubožák jen využil! Nyní ji musím rychle provdat, ale snad si na manžela zvykne. Nadšená z toho rozhodně není.“

„To chápu. Přesto se tě musím zeptat, kdy jsi viděl de Greye naposledy?“

„Na té slavnosti. Znovu jsem mu připomněl svatbu s lady Swanovou. Ta dáma za něho zaplatila všechny dluhy z kostek! Ten bídák se mi ale vysmál, věřil bys tomu? Bylo u toho několik vlivných lidí. Takové ponížení!“

„Nikdo by se příliš nedivil, kdybys ho za to zabil.“

„To jistě ne, ale jsem rytíř a šlechtic! Vyzval bych ho na souboj!“

Nebo si na to někoho najal, pomyslel si Wall a uložil si tuto informaci do podvědomí. Pak ho upoutal pohyb u oltáře. Margoth se pokřižovala a ztěžka se postavila. Chtěl se k ní vydal, aby jí položil pár otázek, ale ta chuděra se zapotácela a omdlela.

„Pane?“ Do malé komnaty ve Wallově domě vstoupil Stone. Byl zaprášený a zrudlý, celý den ve městě sháněl potřebné informace. I Wall je sháněl, kde se dalo, ale nezdálo se, že by ve vyšetřování nějak zásadněji pokročil. Byl z toho unavený a sám sebe se ptal, proč vlastně tu vraždu vyšetřuje. Má to zapotřebí? Jen si proti sobě poštve spoustu vlivných lidí.

„Stone? Co se děje?“

„Odpoledne tu byl ten kluk, ten Michael, říkal, že si vzpomněl, že přece jen někoho u toho vozu viděl. Chtěl s vámi mluvit, ale byl jste pryč,“ řekl s výčitkou, kterou Wall nechápal.

„A kde je? Přiveďte ho přece!“

„To bohužel nepůjde, pane. Ten chlapec je mrtvý. Před hodinou ho vyplavila Ouse. A ještě něco, pane,“ dodal rychle, „brzy ráno do města přijela Leslie de Greyová.“

Wall položil před starého mečíře vražednou zbraň a vyčkávavě se na něho podíval. Tohle byl už čtvrtý mistr, kterého dnes navštívil. Pokud to takhle půjde dál, nestihne schůzku s Leslie de Greyovou!

„Znáte to, mistře Thomasi? Viděl jste to někdy?“

„Samozřejmě, pane. Dneska ráno jsem dodělal repliku. Dost to spěchalo.“

„Máte ji ještě?“

„Ne, pane. Už si ji vyzvedli.“