Hřbitov

Anička Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 14

Dne třetího, měsíce devátého, roku Ohnivého draka

Dnes potratilo šest žen, otec Merten to má za zlé znamení a nutí nás k většímu a pokornějšímu pokání. Modlíme se za celé město třikrát denně. Zpovídáme se jedenkrát tolik. Už mi z toho začíná být nevolno, zpřísnil se půst. Procházíme městem a světíme zapadlé uličky plné vrávorajících postav opilců a kašlajících nemocných. Jsou nachlazení z nastávajícího podzimu, nemají ani dobré boty. Dětský klan se stáhnul z ulic, již nežebrá. Nevíme, kde jsou, asi se schovávají. Před čím, to nedokáže nikdo z nás říci přesně. Bratr Bern se domnívá, že je to tím chladem, který zavítal do ulic, že si vyrábějí boty z toho, co vyžebraly či našly v kanálech. Máme pro ně připravené přikrývky, až se zase objeví, nabídneme jim místo v hospicu.

Dne desátého, měsíce devátého, roku Ohnivého draka

Na severní hradbě se objevily podivné obrazece z krve. Hodně krve, avšak nikdo nepociťuje ztrátu. Ani zvířat ani lidí. Otec Merten onemocněl, blouzní a tápe v horečkách, požírají ho běsi, místo něj nastoupil bratr Gwer. Začínáme se obávat, že krev patří dětem z klanu, protože se stále ještě neobjevily. Po městě chodíme ve trojicích a hledáme je. Bratr Ren nalezl mapy kanálů, takže prohledáme i stoky. Někde být musí, pokud jsou mrtvé, tak jejich těla. Strážci jsou neustále bdělí, z města by se nikomu nepodařilo mrtvoly vyvést. Hrabě znásobil hlídky na hradbách.

Den sedmnáctý, měsíce devátého, roku Ohnivého draka

Otec Merten za strašlivých bolestí zemřel. Jeho tělo bylo v takové křeči, že pohled na něj vydržel jen bratr Morst, který jej nechal narychlo pohřbít a hrob raději vysvětil. Děti se našly, tedy jejich část. Jsou naživu, ale jako by spaly. Nejsou úplně při vědomí, straní se nás. Dali jsme jim celé křídlo v hospicu, zabarikádovaly se tam a nechtějí nikoho pouštět. Krev na hradbách je dávno smyta a symboly se už znovu neukázaly. Z toho měl otec Gwer trochu strach. Otec Gwer se zdržuje především v knihovně a pročítá mýty a zkazky o zlu a démonech. Někteří z bratří z hospicu se začínají chovat zvláštně, bojí se přibližovat k lidem. Na těle se jim objevují drobné ranky. Bratra Berna poslal pro nějaké vymítače do velmi odlehlého města, bojí se, že nepřijdou včas, ale jsou to ti nejlepší, prý.

Den dvacátý čtvrtý, měsíce devátého, roku Ohnivého draka

Začínají se tu dít věci, o kterých se mi nezdálo ani v těch nejhorších snech. Potratily všechny ženy. S brekem utíkaly do hospicu. Krvácely. Byly zděšené a my, my také. Bratr Bern se ještě nevrátil, otec Gwer zešedivěl a začal si mumlat sám pro sebe. Nevíme, co dělají děti v pravém křídle. Nevycházejí ven, ale

Kapky krve dopadly na rozepsaný list kroniky neznámého mnicha. Olízla si nehet, kterým jej podřízla. Devítiletá holčička slastně přivřela víčka, nasládlá pachuť krve jí dělala až nemístně dobře. Měla zakázáno zabíjet ve špitále. Číst neuměla, ale něco jí říkalo, že bude lepší, když ten počmáraný spis vezme sebou k Sivenovi. Sbalila tedy pergameny a dala si je do podpaždí. Ladnými krůčky vyrazila z cely a úslužně za sebou zavřela dveře.

Cupitala přímo do hospicu, naslouchala, zda neuslyší kroky či slova, ale nic takového se nestalo, takže v pořádku dorazila, kam chtěla. Třikrát zaklepala a jednou do dveří kopla: “Tady Aničkáááá,“ zasyčela skrze ostré zuby, takže si poranila jazyk. Už zase.

Otevřel jí podsaditý klučina, který byl jen o něco málo starší než ona a líbezně se na ni usmál. Moc se mu líbila a on nevěděl, jak jí to dát najevo. Určitě se zeptá Sivena, ten bude vědět, a poradí mu jak na ni. Ještě dlouho se za ní díval, ačkoliv už dávno zahnula za roh a on už neslyšel její kroky. Jen si povzdychnul a začal pomalu zajišťovat dveře.

Před Sivenovým pokojem klečela na všech čtyřech Mimi. Už dávno nebyla dívenkou s azurovýma očima. Nohy i ruce se jí prodloužily a na obličeji se objevilo veliké tetování. Jazyk měla dlouhý a zuby, zuby drobné, avšak jejich stisk drtil kosti. Anička na ni hleděla s bázní a úctou, nemohla si dovolit žádný chybný pohyb, protože Mimi už nevnímala jako třináctileté děvče. Vše si vyložila po svém. Prohlížela si ji krhavým pohledem a natáčela hlavu na stranu. Zkoumala ji od hadry omotaných nožek až po dlouhé černé vlásky. Nedůvěřivě nasála vzduch a pak s velkou námahou hlesla: „Choou thuu chcoueš?“

Nebylo pochyb, že z ní cítila krev, ale to si holčička neuvědomovala. Ostatně jako spoustu dalších věcí.

„Jdu za Sivenem Mimi, mám knížků,“ nadšeně se zazubila a ukázala archy pergamenu, „pro něj, je to určo důležitý,“ pokývala hlavičkou, ale žádný jiný pohyb si nedovolila, dokud Mimi neustoupila. Hned nato bleskově vpadla k hochovi.

Seděl tam, symbol nedosažitelné krásy: „ahoj, Sivene,“ stydlivě se pousmála a zůstala stát u dveří. Jen laxně nadzdvihnul obočí a vyčkával. Jeho pomněnkové oči byly tak poutavé, snad proto chvíli trvalo, než maličké došlo, že čeká, až vyklopí, proč tu je, „našla jsem tohle a nebylo to v knihovně,“ pochlubila se a váhavými krůčky došla až k němu.

Vzal si archy: „děkuji, Aničko, můžeš jít,“ jeho hlas byl hluboký, neklukovský. Věděl, že děvčátko potěší, že zná jeho jméno. Byla to jen strategie, aby si ho naklonil na svou stranu. Každá dívenka je ráda hýčkána slovy. Nezáleží na věku ani na jejím rozpoložení. Sice nevěděl, odkud to ví a proč, ale nestaral se o to, nepátral po svých nově nabytých znalostech.

Začetl se s podivným úsměvem ve tváři a Anička se mezitím vypařila jak pára nad hrncem.

„Dobrodruhové, hmm, vymítači démonů..“ ušklíbl se a se vyhlédl z okna.

***

Vešel jsem do města, vonělo to tu zoufalstvím a bezmocí. Na kostele se nám sochy démonů smály do očí. Cítil jsem se prázdně. Ptal jsem se sám sebe, kam nás to ten mnich zavedl. Vše si tu hrálo na nudnou fádnost, avšak mě ten klid a bezútěšnost okamžiku mě znepokojovaly víc, než bych byl ochoten přiznat. Tušil jsem, že v noci to tu bude vypadat jinak.

Bylo nás sedm, už ten velký počet znamenal, že nepůjde jen tak o něco. Příchod zla byl totiž předpovídán už dávno. V tisíci verzích i v tisíci možných časech. Jednou to bylo hned, jednou zítra… lidská fantasie je jen zabijákem normálního úsudku. Nestavím se vysloveně proti, jen je neustále těžší a namáhavější hledat pravdu v dialogu dvou osob. Ta si zastřená bloumá mezi řádky mnohdy neviděna. Už dávno si zvykla, že není odhalena, že je až příliš průsvitná na to, aby byla zaznamenána.

Následovali jsme bratra Berna do kláštera, kde jsme se dozvěděli o podivném symbolu na zdi a o potratech. Nakonec si nás vzal stranou jeden z mnichů: „Ještě tu je záhadná smrt bratra Justuse,“ pronesl bázlivě.

„A mohl byste nás zavést do jeho cely?“ zeptal jsem se a on přikývnul. Ostatní zůstali dole s tím, že na prohledání místnosti stačí jeden. Mnich se nad tím trochu zarazil, ale neřekl nic. Ukázal mi ji a já prostě vešel. Byla tu tma a voněla tu krev, nikdo tu nevyvětral. Tušil jsem, že tu asi nebude něco v pořádku. Krev a následná smrt není nikdy spojována s přírodním úkazem, nejedná-li se o nemoc. Polilo mě horko, cítil jsem se hloupě, že jsem se nechal tak nachytat, ale past nepřicházela. Nic. Zběžně jsem prohlédl celu, také nic. Rozhodl jsem se jít zpět do hospicu, vyšel jsem na chodbu a přemýšlel kudy. Připomínalo mi to tu trochu labyrint.

To, co jsem potom uviděl mi vyrazilo dech. Šest vymítačů, statných chlapů, tu umíralo v kalužích vlastní krve. Co se tu k sakru stalo?! Ptal jsem se sám sebe, ale odpověď nepřicházela. Uviděl jsem i nějaké mrtvé nestvůrky, asi děti… dal jsem se na útěk, tyhle prostory byly moc veliké, abych se ubránil.

***

Anička opět vyrazila do polomrtvého kláštera na lup nějakých těch cetek, drobných cenností, ze kterých si dělala svůj tajný, nejtajnější poklad. Věděla, kde je čí cela, a přesto byla ponořená do svých úvah, kteráže je nejlepší a nejbohatší. Kde najde co a kde zas ono. A zda se vydá do druhého či třetího patra. První bylo nad míru nudné a krom toho ho už měla prošmejděné.

Zpívala si, Siven ji ujistil, že vše už je v pořádku.

Pak se jí oči zalily slzami. Horkými a opravdovými. Tělo se jí prohnulo pod náporem té věci. Bolelo to, ten ničema jí hleděl do očí, zatímco meč nestoudně trhal blůzku i srdce. Kousla se do jazyka. Tentokrát naposled.

***

Nikdy mě nepřestane udivovat, kolik mají démoni podob. Proč si berou děti a znetvořují je. Útočí tak na naše city? Zabít dítě je jiné, než zabít dospělého. Zdá se bezbranné a to i v momentě, kdy má v ústech tolik ostrých zubů. Její pohled byl lidsky nevinný, lidsky zmatený a lidsky umíral. Chtěl jsem být smutný, ale nešlo to. Má mysl si paličatě opakovala zab nebo budeš zabit, nešlo to jinak. S veškerou něžností jsem mrtvou dívku vzal do náručí. Probudit se z věčného snu nemohla, už jen díky runám na zbrani. Musel jsem ji odnést někam, kde by nebyla vidět.

Zabíjet je po jednom je pošetilost, poslední vzpoura před vlastní smrtí. Co přinese zítřek, kdo ví. Vešel jsem do cely. Páchla krví. Čerstvou krví.

Za zády se mi ozvalo jen: „Aňhičkha..“


Korekturu provedla Lyrie. Ad přímé řeči. Buď se tam dělá tečka, ale mě učili na škole, že se má tam dělat čárka, nedávno jsem se setkala s dalším názorem, který podpořil ten můj. Tedy to, že velká písmena a tečky kontext mění.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Ještě dodatek:

Na tom příběhu mně pořád něco nesedělo! Dalo to zabrat, ale snad se mi podařilo vyhmátnout důvod, takže:

Ve třetí části se střetly a prorostly dvě různé koncepce, které však nejdou úplně dohromady, takže se vzájemně tlučou a přebíjejí!

Koncepce 1 - pro dračák: Do kláštera přichází družina dobrodruhů, nalézá mrtvé mnichy a musí čelit hrůzným zrůdám (viz. hra Silent Hill atp.). Občas přitom narazí na někoho živého a musí se rozhodnout do které skupiny ho zařadí! Ačkoliv je výpomoc životně nezbytná, tak chyba může být smrtící... (Viz. ty děti na straně monster!) Koncem může být buď drastické završení dračáku, ale potom by těžko zůstal nějaký nepovšimnutý hrdina pro popsaný závěr! Nebo triumfální vítězství družiny...

Motivace: Buď boj se zlem, které ohrožuje okolí, nebo hledání klášterního pokladu, který se skrývá kdesi uvnitř...

Koncepce 2 - horor: Předchozí rovnováha a relativní snaha dětí nebýt mnichům hrozbou se pozváním vymítačů zlomí v otevřené nepřátelství! Vraždění mnichů nevinnými dětmi je přerušeno až příchodem vymítačů. To je světlý okamžik, chvíle naděje, ale pouze než se situace opět obrátí k horšímu konci. Vymítači jsou pobiti stejně jako všichni ostatní. Přežije jen osamocený hrdina! Hlavní roli v úplném konci ovšem nemá hrát někdo cizí, ale osoba již dříve důkladně zmíněná a vylíčená! A následuje popsaný konec.

Motivace: Život v bezpečném klášteře se změnil o boj za přežití komunity, takže poslední si může zvolit i zoufalou pomstu jako vlastní a hluboce osobní řešení!

Závěr: Je nutné si ujasnit koncepci a tomu přizpůsobit i pojetí té třetí a závěrečné části! Jelikož nalézt dobře fungující kompromis bývá obvykle mnohem pracnější, doporučuji zvolit buď jedno nebo druhé.
(Každopádně tento dodatek není bez snahy o přepracování vlastně k ničemu, takže ho uvádím jen na okraj - abych vychválil svojí neobyčejnou chytrost!) :-)


 Uživatel úrovně 0

Myslím, že přijít pozdě je pořád lepší než...

Takže nejdříve chválu: Plně souhlasím s ostatními, že se autorce námětem, zpracováním i spoustou barvitých detailů podařilo skvěle navodit atmosféru. I mě si tento příběh získal ponuře temnou náladou a vtáhl do svého napínavého děje. Vynikající nápad je také gradování událostí, vyřešené prostřednictvím tří odlišných částí. Hororový příběh tím získal napětí i proměnlivost různých pohledů.

Dále: Také jsem rád, že se s námi Pavetta podělila o okolnosti vzniku příběhu - mnohé se mi tím vyjasnilo. Chápu už původ některých nedostatků, pramenících z publikování okamžitého nápadu a nedostatku času na jeho propracování. JE to svěží a živé, ale občas to holt klopýtá...

Teď to horší: Ta "redakční" poznámka pod čarou je opravdu úděs - pro čtenáře je naprosto zbytečná a ruší dojem z předchozího příběhu!

K diskuzi o přímé řeči se také připojím, protože mám navyklý mírně odlišný úzus od toho, který uvádí Lyrie a jenž je i v tomto příběhu - čárku nepíši uvnitř uvozovek, ale až venku za nimi!
Příklad A: "Nenávidím tě", zašeptala Anna a dál zírala z okna.
Příklad B: "Nenávidím tě!", vykřikla Anna a prudce se obrátila čelem k Richardovi.
(Jestli je to chyba, tak chybuji již dlouhá léta... Ale v různých knihách to tak dělají také, ještě si to zkusím ověřit někde jinde!)

Sargold, Pavetta i ostatní: Jednou tolik (1+1) a dvakrát více (2x1) je vlastně stejně, jenom se to z nepochopení někdy nesmyslně zkomolí dohromady!

Z celého příběhu mám dojem, že mělo jít o mnohem delší příběh, ale některé jeho části byly vypuštěny bez náhrady, nebo nedomyšleny... Zkrátka občas vnímám mezery a nelogická klopýtnutí, které lehkonohé sny tak snadno opomíjejí. Do literárního díla ovšem podobné kazy nepatří!

Přestože je hodnocení již uzavřeno, mohu tak učinit slovně: Za temnou a strašidelnou atmosférou si dílo zalouží nejvyšší hodnocení. Za zpracování, díky občasným chybkám a pro různá zadrhnutí i celkové nedotažení bych hodnotil mírně pod 4*. Vcelku bych sice trochu váhal, ale nakonec dal za 4*, mimo jiné i proto, že autorka není žádný začátečník a, jak věřím, má na to odvádět ještě lepší práci!

Na závěr: S chutí jsem si tento příběh přečetl, takže jsem opravdu rád, že byl zveřejněn, místo pouhého "zastrčení do šuplíku", což se zajímavými nápady houfně děje. Určitě je lépe zveřejnit dílo v ranném stavu, než nikdy...

S úctou, vyjádřenou autorce dvornou poklonou, Gurkh


 Uživatel úrovně 3

Velmi dobře napsané dílko. Pavettku trochu znám a zde nám opět dokázala, že psaní se věnuje už nějaký ten čas. Bohužel jsem ale musela strhnout jednu hvězdičku za tu gramatiku, protože jako špičkové mi to nepřipadalo (špičkový je pan Tolkien, který dílko 10 x přepracuje, jen aby bylo 100% a gramaticky dokonalé). Ale Anička rozhodně patří mezi kvalitní práce.

Příběh je napsán zručně a hlavně se mi líbil úvod, tak jak už zmínil i někdo přede mnou. Příběh je obsahově zvládnutý- měli by si z něj brát příklad tzv. romanopisci. Chci tím říct, že obsah je vývážený vhodnou délkou celého textu. Není tam žádné natahování děje, které by jen zbytečně přidávalo počet stran. Bylo sděleno jen to, co sděleno být mělo a nic podstatné nezůstalo čtenáři skryto. Snad by mně jen zajímalo, kde se tam démoni vzali a proč si vybrali právě ono město, či vesnici.

To je ode mne vše. S pozdravem Sanife.


 Uživatel úrovně 0

Ehm, hmm... Omluvte mi tu opozdilost.

Ačkoliv je mým velkým snem stát se nelítostným kritikem, nějak se mi to nedaří.

Povídka mě zaujala už od samého začátku a ještě lepší byla pasáž s Aničkou. Použít malé dítě jako bestii a stvůru je velmi poutavé :-) Dialogy jsou přirozené, popisy úžasné. Ještě teď před sebou vidím to tiché město, krev na hradbách, strach a panika všude, kam se jen podívám. Malá holčička s ostrými zoubky, k tomu další šišlající zrůdička (která se mi mimochodem líbila z celého příběhu nejvíc). Kdyby mi jen trošku vadilo tajemno, asi se mi z toho klepou ruce a zdá se mi o tom, naštěstí pro mě se v tom svým způsobem pohybuji často (stačí se zasnít) a líbí se mi to. Ne, vážně nepřeháním, při nejhorším jsem větší cíťa než ostatní a atmosféra povídky na mě má nějaký větší vliv.

Až někdy budu mít nepěknou náladu, tuhle povídku tady vyhledám a přečtu si ji, jistě mi náladu zase spraví :-) Pavettko, je to skvělé.


 Uživatel úrovně 5

Dílko jsem si přečetl dvakrát, vlastně třikrát, dlouho jsem váhal s hodnocením a ještě déle se slovní kritikou, kterou si nepochybně zaslouží.
Ke gramatice se už vyjádřili jiní, přesto si neodpustím jeden konkrétní bod. Zabít dítě je jiné, než zabít dospělého. Tam čárka nepatří. Není to jediné, ale vzhledem k četnosti použití slova než v této povídce bych očekával bezchybné zacházení s ním. Pav už je poměrně zkušená psavkyně (dle vzoru plavkyně) a mohla by se vyhnout podobným bodům, kdy si není jistá. Přímá řeč... No, snad jediné, co už taky nepochybně Pav ví - po dvojtečce následuje VELKÉ písmeno.
Mnohem víc mne rozladila třetí věta povídky, což pak způsobilo jistou nelibost po zbytek čtení. Jedenkrát tolik znamená množství odpovídající původnímu (tedy žádnou změnu)! Vím, že se to v běžné řeči používá, ale není to spisovné (ani v rámci hovorové češtiny), tudíž by se to v povídce vyjma přímých řečí nemělo vyskytovat. Nějakou dobu jsem zvažoval vzhledem ke kronikářskému charakteru úvodu, že jejím autorem byl člověk nepříliš vzdělaný (tudíž by to bylo součástí charakteristiky onoho pomyslného pisatele), ale těžko považovat mnicha za nevzdělance.
Povídka je taková prvoplánová, trochu mi připomíná Doupě, které jsem s Pav nedávno hrál (byť pouze základní myšlenkou démonů, vymítačů a temného světa). Proto tam jsou do očí bijící úvahy o proroctví, pravdě hlavního z vymítačů. On byl dle prvního odstavce v dané části příběhu znepokojen, cítil nebezpečí. Uprostřed nebezpečí člověk nemívá moc náladu filosofovat (rozhodně mu to vylévaný typ neuropřenašečů moc neusnadňuje;-) ). A jeho smrt na konci byla taky zbytečná, nechoval se jako člověk s pudem sebezáchovy.
Výčet chyb se dostal na konec, teď pozitiva. Četlo se mi to dobře, povídka má spád, je poměrně akční, přestože většina akce je naznačena či popsána nepřímo. Váhal jsem mezi 3 a 4*, nakonec jsem se rozhodl pro tři z důvodu výše uvedených. Dílo se mi líbilo mnohem více než "Kelpie". Takže jen tak dál (tedy lépe a lépe).


 Uživatel úrovně 8

Ja by som dielko v súčasnej gramatickej podobe – a hlavne s tou poznámkou pod čiarou a s tým súvisiacimi priamymi rečami– do rubriky neprijal. Ide totiž o to, že autorka vedome presadzuje nesprávny úzus, a to je v publikácii nežiaduce. Vlastne to, povedané trochu pejoratívne, prispieva k degradácii jazykovej kultúry servera.

Deus ex machina, už spomenuté Lyriou, je naozaj veľmi výrazné, až filmovo „náhodné“.

Štylistika a gramatika ani mne nedajú, aby som ich neoznačil za nedokvasené. Obzvlášť by som sa pozastavil pri úvahovom v druhom odstavci v časti, keď vyhánači diabla prichádzajú do mesta. Malá úvaha o pravde je tam vsadená veľmi nešikovne – už samotný kontext sa tomu bráni (nahrnutie neukotvených, nepotrebných informácii o akýchsi veštbách, ktoré len mätie). Ako už napísal Nathaka, čitateľ sa pri konci stráca. Takisto chýba zopár čiarok a našiel som aj minimálne zo tri preklepy.

Inak, samozrejme, poviedka je to dobrá. Je tam napätie, veľmi dobrá téma, vhodne aktualizovaná, inovatívna kompozícia (úvodné denníkové zápisy). Veľmi pekná je symbolika charakterovo vykresleného dieťaťa zneužitého temnými silami v protiklade s veľkým, mocným, no bezmenným hrdinom. Tóny hodnotovej dekadencie znejú v tomto strete naozaj takmer ako kvílenie a táto myšlienka výborne zapadá do hororového konceptu.

Takže summa: Ja z pomyselnej škály 3 – 4* vyberám to horšie.


 Uživatel úrovně 5

Aloha všem,
začnu postupně odepisovat jistou obhajobu (bych jinak nebyla já) na vaše kritiky (kdo by je snášel hladce, ten je nečetl :o)) )

ad. Lyrie (Lyrijka, To s lukem v modrém poli….)

Ke gramatice, myslím si, že je dobře, že jsi to psaní přímých řečí někam napsala, ale možná by bylo lepší dát to normálně do Článků něco jako Agentura pravopisu. Hodila by se i velká a malá písmen… nu, prostě by se mi to líbilo, protože já už nejsem češtinou povinná a… je to na mně i vidět! :o))

Ignorace – viz. pošta
Město vonělo… - to jsem tam nechala záměrně, protože se mi vybavila chemie, kde slovo páchnout neexistuje a užívá se tam jenom vůně. Dost jsme se u toho nasmáli, když jsme vymýšleli „čpavá vůně, dráždivá vůně, nepříjemně ostrá vůně,“ tak proto => úchylka autorky

Postava vymítače – toto dílko mělo za úkol navodit v první části někoho, aby z toho udělal dobrodružství. Ten zbytek byl zbytek, v podstatě ukončení děje v nějaké možné linii. Ten vymítač by měl být později nějaký hráč, proto je tam jen v náznacích…

ad. Nathaka warrior (Ten neustále měnící ikonky, ten snaživý a diskutovaný…)

Děkuji moc :o)) Vážím si toho *sehne se k váze a opravdu to zváží*

ad. Anarion (ani…)

Postava vymítače – viz. Lyrie
Na dílo nebylo dost času, já měla a mám vymýšlet seminární práce, proto jsem teď hodně písemně plodná, protože mám zapnutý word, uvažuji o Human and Computer interaction a přitom vidím ty děti plížící se klášterem.. eh.. ehm.. O:o)) Ale jak jsem řekla už u vymítače, stěžejní částí je ta část první. Nastínění důležitých postav, ale ne natolik, aby si je budoucí PJ mohl uzpůsobit dle svého.

ad. LA (můj stvořitel…)

Díky, já. :o))

ad. Tobša (jééé ty máš toho vlka v ikonce, viď? :oD)

Jistě s chaotičností svého vyjadřování se setkávám dennodenně a pořád se to nelepší. A já se tak snažím (teď by měla následovat dlouhá část plná sebelítosti a zakončená – jsem prostě nepochopená… chudák). Někdo na jiném serveru mě vyzval k šifrování zpráv, že bych se na to výtečně hodila…

Nevycházejí ven – je mylná domněnka autora kroniky ;o))
Kapky krve… - to už jen potvrzují
 když zrovna psal o dětech, děj se přesunul od řádků v knize k realitě, tedy k normálnímu příběhu, který kronika začala

Je to navázání prostě takové jednoduché :o)) O:o))


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autorku,

přečetl jsem si Tvé dílo poměrně s chutí. Má svůj nápad a poměrně dobře a nepříliš nuceně se rozjíždí. Autorka se pěkně vžívá do jednotlivých rolí a hezky nastiňuje atmosféru.

Avšak také nedostatečně přehledně píše. Některé věty jsou takové, ehm, "těžké", není to příjemné číst. Chybí tomu lepší stylistické zpracování. Nadále si myslím, že s tím nástinem děje, který autorka napsala by mohlo dílo mít i dvojnásobný rozsah, ale repsektuji její představy o díle.

Moc jsem nepobral toto, rec.: "Nevycházejí ven, ale

Kapky krve dopadly na rozepsaný list kroniky nezn"

... Co to tam je podivný skok? Možná bych se snažil lépe to provázat.
K hodnocení: Myslím, že je to kvalitní povídka a podle ji také hodnotím, tedy 4*,

s úctou,

Tobša


 Uživatel úrovně 0

Aničku není třeba komentovat. Je to skvěle napsané, má to skvělou atmosféru, jako z nějakého temného světa - a já mám temné světy rád. Trefilo se mi to do noty a po dlouhé době opět můžu dát 5*, jak vyšitých.


 Uživatel úrovně 0

Brr... az se mi zastavil dech.

Je to krasne napsane, Pav zase jednou ukazala jak umi krasne vystihnout dusevni pochody postav, popis situaci je spickovy ji vlastni, z celeho pribehu cisi energie emoci. Nevim co bych vycetl, mozna jenom maly uryvek ze souboje a prichodu Vymitacu, ale nejspis by mi to zkazilo cely pocit z dilka.

Hodnotim nejvyse nevim co bych vytknul, pribeh je dobre napsany, neni zdlouhavy a ma atmosferu.

Well done.