www.Dracidoupe.cz



Rytířství ve středověku

Příprava pro tisk (tisknuto 1718x)
Autor:Barbar Cohen
Přidáno: 10:56:03 02.08.2010
Hlasovalo: 11
Průměrné hodnocení: 5

Anotace: Anotace součástí díla.

"Jedná se asi o dva roky starý text na téma rytířství a šlechta, kterým jsem tehdy chtěl obšťastnit tuto nově vzniklou rubriku. Nějak z toho sešlo a vzhledem k tomu, že zde toto téma stále citelně schází, dovolil jsem si jej trochu oprášit a podělit se o něj. Je psán tak, aby se v něm neztratili ani místní náctiletí, takže žádná složitá slova a vše pěkně po lopatě."

V antice, za dob Římské vlády a před počátkem křesťanství byla dnešní Evropa ovládána mnoha kmeny a kmenovými svazy galů, keltů, germánů a podobných barbarů, jejichž kulturní pozadí a odlišnosti nás momentálně nezajímají. Důležité je uspořádání společnosti Na sever od Itálie bylo už dávno zavedeno rozdělení rolník – válečník, na rozdíl od jihu, kde se stále drželo rozdělení svobodný – otrok. Toto severní rozdělení pak bylo aplikováno i ve středověku a tvoří naprostý základ pro rozvrstvení tehdejší společnosti na válečníka, rolníka a duchovního (který byl v té době zastoupen druidským kultem majícím vliv ne o moc menší než klér ve středověku).

Rozdělení je to více než logické a jednoduché. Jak říkal Dirty Harry, jsou ti s bouchačkou a ti co kopou. Podřízené většině tedy nezbylo než kopat a v potu tváře vydávat ze země tolik prostředků, aby to stačilo jak pro jejich skromné potřeby, tak pro náročnější potřeby těch, kteří kromě boje nehnuli ani prstem.

Z nejrůznějších barbarských vládnoucích válečnických tříd se postupem času vyvinula aristokracie, lidé se silně zakořeněným pocitem nadřazenosti vůči těm, kteří v boji zruční nebyli. Z kmenových území se stala panství, z barbarských opevněných sídel se staly hrady, přestože ne úplně všude. Takže ani ve středověku nejsou výjimkou poněkud fortifikovanější pozůstatky těchto starověkých sídel jako opevněná sídla středověkých šlechticů.

Pochopitelně, ve středověku už nestačí pouze právo silnějšího, alespoň oficiálně ne – křesťanská církev má naprosto nezlomný vliv a válečník je pouze krví zbrocený rabiát, pokud jej církev sama nepomaže na panovníka. Poté vládne jednak z milosti Boží, tak díky síle svého meče – mocná to kombinace. Bylo ovšem možné i přesunout se z třídy do třídy – pokud rod zchudl tak, že si už nemohl dovolit držet své statky ani zajistit si patřičnou výbavu válečníka, a jeho potomci změkli natolik, že byli neužiteční v boji, ostatní je plynule přeřadili sice k poněkud významnějším, přesto však oráčům půdy. Naopak, pokud takový oráč prokázal válečníkovi svou cenu, odvahu a zručnost se zbraní a zároveň byl dost bohatý na to, aby si ji mohl dovolit na vlastní náklady, silák jej mohl pasovat a začlenit do své družiny – pasováním se myslí povolení nosit u sebe zbraň poté, co dotyčný prokázal, že s ní bude co k čemu. Nemyslí se ani tak ono známé poklepání na rameno, které vešlo do módy až mnohem později, jako spíš splnění nějaké zkoušky odvahy a schopností. Právem nosit zbraň se pak člověk odlišoval od těch, co směli nosit leda motyku.

Silní se tedy rozvalují ve svých sídlech, zatímco slabí na ně v potu tváře dřou. Co tedy dělají se svým volným časem? Obvykle si jej krátí bratrovražednými válkami, při kterých trpí pochopitelně především ono slabé rolnictvo. Nebylo by přece fér zaútočit na sousedního šlechtice přímo – s kým by se praly moje děti? Navíc, zabít někoho, kdo je na svém místě až už přímo z milosti boží (co se týče králů a podobně vysokých hodnostářů té doby), či z milosti někoho výše postaveného (viz. hierarchie šlechty) – tedy zabít někoho takového není úplně košer, rozvrací to rovnováhu, porušuje to status quo a vůbec to dělá jen samou neplechu. Proto nejlepším způsobem, jak sousednímu pomazanci přistřihnout křidýlka, je spálit jeho pole, znásilnit jeho ženy a dcery, pobít jeho rolníky a rozbit jeho traktory – jednoduše přetnout žíly, které vedou krev do hlavy a dalších důležitých údů. Zmenšit onu množinu obyvatel, z níž může soused ždímat zlato a krev.

Ano, středověk není dobou temna pro nic za nic. Válečníci tedy měli za úkol jednak rozšiřovat svůj vliv, druhak chránit své slabší před rozšiřováním vlivu z jiných směrů. Pohybovali se tedy na jakési jiné úrovni, nestarali se o záležitosti chudáků, dokud je mohli bezstarostně ždímat o daně, naturálie a lidské zdroje. Jejich krize logicky často postihla i je, ovšem ne vždy projevili dostatek nadhledu či pochopení pro potíže prostých lidí – běžnou zásadou středověké nobility bylo „co nejde silou, jde ještě větší silou.“ Není dost obilí? Třeba pár oběšenců na návsi příští úrodě prospěje. To samé s daněmi, odvody, se vším. Následuje podrobnější pohled na fenomén zvaný…

Rytířstvo

Se středověkem a jeho válečníky jde ruku v ruce jeden známý společenský jev – rytířství. To vzniklo právě na základě problémů popsaných výše a také vzájemného ovlivňování všech tří skupin tehdejší společnosti – přestože ani neoře půdu, ani nemává mečem, není možné klér opomíjet. Známější a populárnější jsou případy ruka ruku myje a obecně spolupráce kněžského a válečnického stavu (křížové výpravy, např.), ovšem samo rytířství vzniklo na základě kooperace kněžského a rolnického stavu – chytrým hlavám nakonec došlo, že pokud se má ekonomika, blahobyt a obecně společnost někam dostat, je potřeba těm silákům jejich nejmilejší zábavu trochu překazit a zastavit to neustálé cyklické pouštění žilou – neboť prostý pracující člověk jest nakonec krví země. Bylo vyhlášeno hnutí pax, treuga Dei, tedy mír, příměří Boží: svatyně, špitály, tržiště, brody a silnice podléhají zvláštní ochraně (pax Dei), podle níž každému, kdo se na takovém místě dopustí násilnosti, hrozí exkomunikace. Dále byla ochrana vztažena i na dobu od čtvrtka odpoledne do poledne nedělního, každý, kdo se v té době dopustil vraždy, byl také exkomunikován (Kristus byl ukřižován ve čtvrtek, v neděli vstal z mrtvých).

Výtah k tomuto tématu z Ottovy Encyklopedie:

„str. 142-144. [Mír] boží (treuga Dei, pax Dei, trève de Dieu, Gottesfriede) bylo za středověku církví nařízené obmezení pěstního práva, jež záleželo v zastavení záští po jisté doby, nebo na určité osoby a věci se vztahovalo. Již synoda poitierská r. 989 zakázala pod klatbou olupování rolníků, přepadání kněží atd.; později rozšířen zákaz ten i na kupce. Kněžstvo francouz. utvořilo pak r. 1034 a 1038 zbrojné spolky, jejichž členové se zavazovali, že potrestají rušitele míru a zvláště že budou kněžstvo chrániti. Arcibiskup arelatský Raginbald a j. biskupové francouzští nařídili r. 1041 zastavení všeho nepřátelství ve dnech připomínajících umučení Kristovo (od čtvrtka večera do rána v úterý [treuva Dei] ). Ustanovení ta rozšířila se po Německu, Italii, Španělsku a Anglii. Jindřich III. snažil se provésti podobný příkaz říš. sněmu kostnického, ale teprve arcibiskupu kolínskému Sigiwinovi r. 1083 podařilo se rozšířiti boží [Mír] na dobu adventní, postní, velikonoční a svatodušní. Za Jindřicha IV. prohlášen [Mír] boží v Kolíně r. 1083 jako zákon říšský a obnoven králem Jindřichem VII. r. 1230. Týkal se pak zvl. kněží, žen, rolníků, kupců, cestujících, rybářův a židů, dále chrámů, hřbitovů, mlýnů, dvorcův atd.“

Šlechta a obecně siláci a podobné opatření pochopitelně kývli – tehdy už jim nic jiného nezbývalo, všechny tři společenské celky na sobě tuze závisely a jeden bez druhého nedal ani ránu. Ovšem, z logiky věci vyplývá, že pravidla nebyla vždy příliš úzkostlivě dodržována – šikana nepřestane jen kvůli zpřísnění školního řádu. Proto se mezi šlechtici, kteří byli buďto šlechetnější než zbytek nebo jen viděli dál dopředu, vyčlenili tací, kteří kněžskému stavu odpřisáhli jednak dodržování, druhak aktivní ochranu těchto nařízení a pravidel pro zachování míru a pořádku.

Zde je počátek rytířství. Velmi jednoduše, pokud spolu sousedila panství dvou šlechticů, z nichž jeden na nějaká pravidla nedal a dál vesele vraždil, raboval a pálil, jeho soused, jenž se zavázal ctít a chránit pravidla míru, přijel a klepl ho přes prsty, přičemž za ním stál jednak klér, druhak pracující třída, čili násilník najednou zjistil, že si takříkajíc nasral do vlastní přilby.

Tato pravidla a nařízení se dále vyvíjela, stejně jako sliby skládané novými rytíři. Ty dostávaly postupem času čím dál tím méně praktickou podobu a přesouvaly se spíš do oblasti metaforické, díky čemuž sice při skládání zněla lépe, ovšem ponechávala daleko více prostoru pro představivost a tzn. výjimky z pravidel (viz. klasické Nezabiješ – snad jen heretika, bezvěrce, cizince, zločince atd.). Vznikaly rytířské řády jednotící muže téhož přesvědčení a skládajících jednotný slib, vytyčuje si tak zároveň jednotné poslání, jednotný úkol – vymýtit z určité oblasti kacířství, chránit určité posvátné místo před heretickými vlivy, vydobýt nějaké nové posvátné místo, vyzískat nějaký ztracený posvátný předmět a tak dále. Dávali si krásná jména a krásné erby, někteří se zavázali k chudobě, k půstu, k upřednostňování jednoho konkrétního způsobu boje a tak dále.

Stejně tak se vyvíjela i rytířská etika, svým systémem hodnot se rytíři dále odlišovali od ostatních vrstev tehdejší společnosti. Pilíře byly následující:

  • statečnost (prouesse) , tedy schopnost dokázat fyzickou sílu a odvahu v boji.
  • loajalita (loyaulté) , věrnost pánovi, dodržování vazalských slibů, spolupráce v boji.
  • štědrost (largesse) , rytíř opovrhuje bohatstvím, odmítá je hromadit a záměrně plýtvá penězi.

Přičemž v pozdějším středověku se objevila i známá zdvořilost (courtoisie) , tedy „rytířskost“ v dnešním slova smyslu. Přenášení žen přes kaluže, veršotepectví inspirované jejich fyzickými přednostmi a fanatická snaha dokázat co nejokázalejších způsobem svoji pozici alfa-samce – to vše ve správně rytířském hávu.

To je ovšem pouze jeden směr definice stavu rytířského. První zmínky o něm se objevují kolem roku tisíc a v tomto raném středověku neplatilo automaticky, že každý rytíř je šlechticem – jak jsem se pokusil vylíčit výše, původně to byli především elitní válečníci rekrutující se především z bohatých – a tedy původně válečnických, tedy do určité míry šlechtických – rodin. Bohatých, protože k potírání bezpráví je třeba těžké výzbroje a taková nebyla za babku. Tradiční výbavu rytíře tvořila zbroj sestávající z brnění, přilby a štítu, jeho zbraněmi pak byl dlouhý jezdecký meč a dlouhé kopí. Do boje se vydával zpravidla na koni, který byl jeho nejcennějším majetkem a také posléze symbolem jeho nadřazenosti nad prostý pracující lid. Koně míval rytíř obvykle tři – válečného do boje, jezdeckého na víkendy a soumara pro svá zavazadla.

Tato třída elitních válečníků a ochránců práva a slova Božího se stala rychle velmi prestižní a synkové šlechticů do ní byli vychovávání už od dětství – byli přidělování jako panoši k jiným rytířům jako jejich sluhové a pomocníci v boji, učili se taktice, rytířským ctnostem a tak dále.

Rytířem se člověk stal poté, co ve shodě s dřívějším rituálem pasování (tedy prokázání své ceny coby válečníka) dokázal své schopnosti v bitvě. Samotné pasování mělo probíhat v kostele, nejčastěji se však odehrávalo přímo na bitevním poli a provádět ho měl sám panovník, častěji však spíš jeho zástupce. Toto už souvisí s dalším rysem rytířství – součástí jeho slibu nebyla jen ochrana slabších a obecně dodržování různých psaných i nepsaných zákonů etických i praktických, ale i věrnost jednak Bohu, druhak svému panovníkovi (či nadřazenému šlechtici) – tiše se předpokládalo, že není možné, aby mezi těmito dvěma poněkud rozdílnými přísahami věrnosti došlo k rozporu. V raném středověku a tedy době, kdy byl rytíř spíše elitní válečník a jakási obdoba dnešního příslušníka speciálních sil, bylo možné, člověka na rytíře pasoval i jiný rytíř. V mnoha ohledech se tak proces vytváření elitního jádra armády každé země zrychlil a zjednodušil.

Poslední věc, co se týče rytířských turnajů. Ony těžce snobské akce, jejichž náplní jsou střety dvou chlapů na koních, podávání kapesníčků a podobné jemnůstky které znáte z televize jsou výplodem opět až pozdního středověku. V dřevních a surovějších dobách temna rytířské turnaje probíhaly mnohem zábavněji. V prvé řadě nešlo o duel, ale o team deathmatch. Vytvořily se dva týmy, každému vždy velel jeden feudál, který měl k ruce skupinu rytířů svých či za tímto účelem najatých. Po nich následovali relativní zelenáči v podobě panošů, štínotošů, korouhevníků a podobných pomocných sil. Vyznačila se herní plocha, záměrně plná překážek, ať už přírodních či umělých, mohlo jít klidně o celou vesnici, pole či les. Nakonec se stanovilo přesné datum a přesný čas, kdy celá legrace začala – a protože šlo o zábavu, kterou nebylo dovoleno podporovat panovníkům pomazaným zástupci církve (která podobné přízemnosti odsuzovala), odehrávala se pod záštitou panovníkových příbuzných, vyšších šlechticů a podobné smetánky společnosti. Cílem bylo najít si v druhé, nepřátelské skupině rytířů konkrétního protivníka a pak společným útokem zahnat toto druhé mužstvo na útěk. Úkolem turnajového rytíře bylo porazit co nejvíce protivníků a především jich co nejvíce zajmout, jelikož turnaj byl pro bojovníky nejen zábavou, ale i zdrojem příjmu. Vítězi patřila zbroj zajatého a výkupné za jeho osobu. Nejobávanější rytíři se tak snažili zajmout toho nejbohatšího z druhé družiny, který byl ale většinou nejvíc chráněn svými druhy.

Postupně se samozřejmě vše zjemňovalo, před jatkami dostávala přednost rytířská etika, což vyvrcholilo oněmi duely přešlechtěných dvojic v kolbišti, kde je zapovězeno zranit či dokonce zabít.

Co se týče jejich přímého uplatnění v boji, to bylo již několikrát v textu výše naznačeno. Byla to těžce ozbrojená elita tvořící vojenské jednotky pro středověké válečnictví naprosto zásadní a rozhodující. Útočný oddíl rytířů v plné zbroji nedokázalo zastavit takřka nic, s výjimkou početnějšího, statečnějšího či lépe vybaveného – jiného útočného oddílu rytířů. Pochopitelně až do té doby, co se rozšířilo použití střelného prachu, proti kuli z ručnice je totiž i sebe-elitnější rytíř bez šance. Když angličané začali zhusta používat své dlouhé luky a likvidovat s jejich pomocí šiky do té doby neohrožených francouzských rytířů, také to bylo slušná rána pro tento šlechticko/válečnický stav. A samozřejmě, když se v našich drahých Čechách urodily vozové hradby, na kterých si postupně vylámalo zuby pět křížových výprav … holt pokrok ideálům nepřeje. Nicméně stále platí, že rytířstvo se symbolem středověku nestalo pro nic za nic. Na závěr ještě přikládám velmi stručný nástin jednotlivých šlechtických stavů i s jejich posloupností.

  • Panoš: Nejnižší šlechtický titul, neznamená mladého eléva. Panoš v družině urozenějšího muže byl pomocníkem v boji, služebník, případně klient. Mohl mít svůj vlastní malý dvůr, být podnikatelem, nižším vojenským velitelem atd. Byl prostým lidem (k němuž zpravidla patří i dobrodruzi) obvykle oslovování „urozený“ či „slovutný“. Obvykle se dále stává vladykou a rozšíří tak své pole působnosti, ať už v podnikání či vypomáhání svému ochránci.
  • Zeman, vladyka: Oficiálně nejnižší šlechtický titul, prvním ze tří (vladycký, rytířský, panský). Tento titul byl často udělován čerstvě povýšeným rodům. Vladyctví nebylo přísně uzavřeným stavem, zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky ztratily svůj status. Také zchudlé panské rody mohly spadnout do stavu vladyků, naopak mnohé panské rody byly na základě svého bohatství, vlivu či bojeschopnosti povýšeny do rytířského či panského stavu.
  • Rytíř: Každý rytíř je šlechticem, ale ne každý šlechtic rytířem. K pasování na rytíře je potřeba prokázat statečnost a věrnost. Rytíře pasuje panovník nebo jeho zástupce. Není od něj vyžadován šlechtický původ, rozhoduje toliko odvaha a schopnosti (dřív nebyli rytíři nobilitou, toliko elitními válečníky, kteří přesto museli být dost bohatí – dobrý kůň, zbraň a zbroj nejsou zrovna levná záležitost). Oslovuje se obvykle urozený pane, vznešený rytíři či klasický „sire“.
  • Baron: Příslušník vyšší šlechty stojící mezi rytířem a vikomtem. Jakmile je člověk rytířem, není v zásadě zase takový kumšt se stát i baronem – je to už jen o moci a bohatství. Stačí trochu zatahat za nitky, ukázat bezohlednost a panovník vám přidělí více půdy. Oslovuje se „lorde“ nebo „pane barone“
  • Hrabě: Hrabě byl původně královský úředník, ale zhruba od devátého století se tento titul stal dědičný. Od středověku je hrabě řazen mezi vyšší šlechtu. Oficiální oslovení hraběte je „excelence“.
  • Kníže: Termín kníže původně značil pána/vladaře, resp. člena vznešené/panující rodiny, v průběhu historického vývoje však začal být užíván v několika rozličných významech. Pro nás bude platit jako samostatný (v evropském kontextu nejnižší) titul suverénního panovníka vládnoucího v knížectví. Oslovuje se „vaše knížecí jasnosti“
  • Vévoda: Nejvyšší šlechtický titul (spolu s mutacemi jako velkovévoda nebo arcivévoda). Vznikl z původního „vojvoda“, tedy vojevůdce. Zcela přirozenými důsledky se z této funkce stal šlechtický a vladařský titul. V raném středověku byl titulem vévody označováni jednak královi vojevůdci, jednak vojenští guvernéři rozsáhlých území, jednak vládci kmenových knížectví uvnitř i vně říše. Pochybuji, že byste se s někým takovým setkali, takže oslovení klidně vynecháme.

Mezi rytířem a baronem může být lord, mezi baronem a hrabětem vikomt, mezi hrabětem a knížetem markýz…tyhle věci se ovšem liší hlavně majetkem, jménem a mírou vychcanosti, není třeba to nějak rozebírat.




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
Počet zobrazených příspěvků: 1-9 / 9
Ikonka uživatele Barbar Cohen    [pošta] NEW     18:08:31 19.08.2010
Ti jsou tuším naznačení na začátku...nebo to bylo v tom druhém dokumentu? Vím že jsem právě s těmihle svobodnými válečníky počítal v té naší staré hře DrD, kterou jsem PJoval a proto jsem se tomu někde věnoval...ale jako ano, mohlo by to být i obsáhlejší.

Ikonka uživatele prokletý Dilvish    [pošta] reputace: 1
Nathaka: +1
NEW     19:42:53 18.08.2010
Pěkné. K úplnosti mi chybí jenom nějaké zevrubné rozvedení příbuzného fenoménu Křížových výprav, ale o těch má jakous představu snad každý. Co by mě zajímalo více, a co by bylo nejspíš i zajímavější pro feudální hru drd, je od rytířstva trochu odlišná společenská vrtva svobodných válečníků. Totiž člověk, který sice nemá půdu ani nemůže vysledovat svůj urozený původ až k biblickým postavám, zato však nosí místo motyky (po právu) meč. Předpokládám, že aplikace drd válečníka na feudální systém by se vešla právě do této "skulinky".

Ikonka uživatele Demonic    [pošta] NEW     18:18:20 08.08.2010
Musím se přiznat, že tohle téma mi tu, stejně jako ostatním, chybělo. Prakticky nemám co vytknout, napsané je to přímo božsky, fakta taky, alespoň v rámci mých znalostí, sedí, takže jen tak dál.

Demonic - The Lonely Warrior

P.S. Team deathmach mně rozsekal, kam ty na ty nápady chodíš xD

Ikonka uživatele Barbar Cohen    [pošta] NEW     21:53:38 02.08.2010
Díky za kladné přijetí a především jmenovitě (a reputačně) Sccionovi za trefné a vítané doplnění. Co se týče Plžovy otázky, nečiním si žádné nároky na všechnu moudrost historickou (viz. opět Sccion), takže nemám ani žádné další ambice toto či příbuzná témata rozvádět - nicméně mi tu podobná tématika citelně chyběla a budu jen rád, pokud se jí chopí mladší a nadějnější autoři ve vlastních příspěvcích.

Ikonka uživatele Dakeyras    [pošta] NEW     19:05:45 02.08.2010
zcela vyčerpávající odpovědi když to doplním i o Sccinoův doplněk, takže hodnotím velice kladně. Přineslo mi to hodně osvětlení k dyž jsem tak něj v koutku mysli tušil ,že to bylo nějak takhle

Ikonka uživatele Sccion    [pošta] reputace: 3
nedohledatelné: +3
NEW     17:20:03 02.08.2010

Dovolím si několik řádků ke shrnutí/rozvinutí původního příspěvku:

Válka – od nutnosti k zábavě

I z příspěvku by se to dalo vyčíst, ale neviděl jsem to nikde psané konkrétně. Tendence jsou takové, že se vcelku dynamicky mění postavení i náhled na válečníka ve středověké společnosti v průběhu několika málo staletí. Válka na počátku mocenského formování Evropy, v době usazování oněch barbarských kmenů, a ještě nějakou dobu po tom, má účel zásadní – získání nové půdy. Půda je nejdůležitější složkou středověké feudální společnosti. V aplikaci na DrD s využitím Cohenovy terminologie by to mohlo vypadat zhruba takto: kdo má půdu i zbraně, je válečníkem. Kdo nemá ani půdu ani zbraně je rolníkem. Kdo nemá půdu, ale má zbraně, je dobrodruhem. Proto hrdinové pomáhají těm, kteří nemají ani jedno a proto se můžeme bavit hrami na hrdiny – hra na aristokracii/válečníky by nebyla zdaleka tak zábavná, protože ti jsou vázáni půdou.

Kmeny se tedy usazují a zavádějí usedlý způsob života. Rolníci živí válečníky a duchovní (ať už klér, nebo druidy). Kolem jednoho malého mocenského centra se rozprostírá dostatek půdy, kterou nikdo nevlastní, nebo ji vlastní konkurent. Zjednodušíme-li tok událostí, úkolem válečníků je pobít konkurenční bojovníky a usedlé obyvatelstvo získat pod svou kontrolu, ovšem nechat vcelku volně žít. Nad porobeným obyvatelstvem bude dosazen schopný válečník-aristokrat z původní vojenské družiny. Porobené obyvatelstvo nemá důvod se bouřit, páni jsou pro ně vždy stejní, živit je musí vždy -> tak odvádějí určité plodiny a rekruty a mocenské centrum se zvětšuje. Tento cyklus se opakuje.

Postupně dojde k vyčerpání půdy. Vedle sebe nyní existují dvě velké mocenské struktury, které jsou ovšem již v takovém stádiu, že není možné, aby jedno druhé asimilovalo tak snadno. Na okrajích říší dochází stále k pohraničním bitvám a jsou zaváděny takzvané marky, oblasti s větší vojenskou silou (nejsem si jistý, ale myslím že v jejich čele stojí právě markýz). Ovšem oblasti uvnitř stabilního mocenského centra již jsou mimo oblasti válečných dění. Přesto i nadále rolníci živí válečníky, kteří ovšem už ztratili svůj účel, tj. získávání nových území. Není kde je získat. (jen pozn. na okraj, jedna z teorií říká, že toto byl další účel křížových výprav, usměrnit válečné choutky Evropanů. Do té doby totiž válčili mezi sebou a oslabovali tak svou říši, jejímž členem byli)

V tento moment dochází ke změně postavení válečníků, protože ti se začínají skutečně nudit. Jejich jediné povolání, ke kterému jsou uzpůsobeni, už neexistuje. A tak se válka, původně kořistnická s jasným účelem, mění spíše na způsob nákladné zábavy. Bezpečni uvnitř území říše, která se nemůže rozpadnout, vyrážejí proti sobě do pole v podobě turnajů, které už popsal Cohen. Nemusí už jen plundrovat vesnice, protože zdroj příjmů mají zaprvé ve vlastních panstvích, a za druhé jej mohou získat i v těchto turnajích. V průběhu času, ve vrcholném a pozdním středověku se už válka mění na skutečný sport, objevují se jasná pravidla a společenský bonton, který k hrám neodmyslitelně patří.

Několik zajímavostí:

Souboj v poli - rytíři, ti kavalírští v pozdějším středověku si v poli vyhlédli svého soupeře (což byl ten, kterého rozeznali podle heraldických znaků a byl na koni), potom k němu dojeli a začal souboj. Rytíři kolem sebe obvykle hromadili menší množství vojáků a panošů, kteří byli svému pánu k službám a kteří mu usnadňovali cestu ke zvolenému soku. Byl-li jeden z rytířů poražen a jeho nohsledi zahnáni, byl také zajat, pokud jej poražená strana nestihla stáhnout z pole. Vítěz si poté vyhlédl dalšího soupeře. V průběhu bitvy nebyl problém i se svými panoši poodjet z pole, protáhnout se, občerstvit a poté se opět pln síly vrátit do bitvy.

Název turnaje, který popisuje Cohen, pochází z francouzského melee, z čehož vzniklo české slovo mela.

Rytířská etika měla ještě jeden důležitý pilíř, který si osvojovali především panovníci, ale i pro rytíře důležitý. Byla to spravedlnost, v různých středověkých příbězích především spravedlnost vůči prostým, tedy kdy se jich panovník zastane proti aristokratovi.

Po bitvě u Kresčaku, ve které Eduard III. porazil Filipa IV. svými lučištníky obrněnou francouzskou jízdu, mělo dojít ještě k jednomu střetu mezi oběma armádami u jednoho francouzského města. Oba soupeře můžeme nazvat vrcholně středověkými rytíři se všemi vlastnostmi. Filip poslal Eduardovi vzkaz s tím, aby se dohodli na místě, kde by bitva měla probíhat, aby obě armády měly rovné šance – v podstatě pozvání na turnaj. Eduard však odmítl, jeho cíle byly tehdy pragmatičtější, chtěl zvítězit, ne hrát.

Středověká válka, tedy skutečně válka, nikoliv přepady, probíhala vždy na jaře či v létě, nikdy v zimě. Přes zimu bylo vojsko rozpuštěno a páni se uchýlili na své tvrze, kde přečkali do jara, kdy znovu svolali své síly a vytáhli na nepřítele. Zásadní problém zimy, kromě sněhu a snížené mobility, spočíval v naprostém nedostatku píce pro koně. Shodou okolností to také byla velmi účinná Žižkova taktika, se kterou porážel své soupeře – jednoduše se pohyboval a útočil i v zimě, kdy nikdo z urozených rytířů nečekal takový „podlý“ tah. Téma války a zimy docela zajímavě vystihl Vladislav Vančura ve svém románu Markéta Lazarová.

Doporučení k četbě:
Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy. – rozsáhlá publikace, která má opravdu hodně co nabídnout každému, kdo se zajímá o středověk.
Joinville, Jean de: Paměti křižákovy. – zápis z (tuším) sedmé křížové výpravy. Ukázka vrcholně středověkého rozumného rytíře
Martin, George R.R.: Píseň ohně a ledu. – románové pojetí, které se věnuje problematice rytířské společnosti ve fiktivním fantasy světě.


Ikonka uživatele Danixxx    [pošta] NEW     14:03:46 02.08.2010
pěkné...

Ikonka uživatele Plž    [pošta] NEW     13:15:29 02.08.2010
Mám jen jedinou připomínku a to ....kdy bude pokračování?

Ikonka uživatele Corwin45A    [pošta] NEW     10:56:03 02.08.2010

Historické články jsou rozhodně užitečné a nejednomu PJ mohou pomoci s tvorbou světa. Mnohé znalosti které jsem dřív považoval za samozřejmé nejsou zdaleka tak rozšířené jak bych čekal, takže podobné texty vítám.


Coby nehistorik mohu jen říct, že se mi všechna fakta zdají správná a přesvěečivá, navíc čtivě sepsaná a vybraná s ohledem na cílové čtenáře - takže to není nudný historický elaborát. Pokud vás k tématu napadne cokoliv dalšího užitečného, diskuze je tady od toho a u díla takového typu by se snad mohla slibně rozvíjet.




Soutěže
O Hlavu Zlatého Draka


News
Aktuality
Novinky
Bugfix


Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold


Komunikace
10 přihlášených uživatelů
 
Chat (0 online)
Moudrá Sova
Fórum
Ankety


Control
Registrace
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo


Doupě jinde
Na PragoConu
last.fm
Facebook

Vygenerováno za 0.80722498893738 sekund.
© 2002 - 2009 Almad a James Timqui, design © 2002 by Almad.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR
Všechna práva vyhrazena. Žádná část těchto stránek nesmí být reprodukována, publikována ani jinak
využita bez svolení Redakce serveru DraciDoupe.cz nebo svolení autorů jednotlivých příspěvků.
Novinky je možné sledovat pomocí RSS kanálu. Toto je verze 1.
Verze 2 je v přípravě a vývoj můžete sledovat na informačních stránkách