Koblinky

Sluneční paprsky hladí stébla trávy. Laskají a dotýkají se veškerého života na planině. Pálí a vysouší. Kotouč barvy roztaveného zlata se hrdě vypíná nad krajinou. Horký vzduch se tetelí nad zemí a vítr, vítr prohání se mezi stébly zlatavých trav a trnitých keřů. Je poledne. „Gruuk, krrr.“ „Ty jsi chceš zase povídat?“ zeptal se muž v rozedraném šedém šatu a poplácal se po břiše, které vyselo přes jeho opasek jako kus mokrého hadru. „Krrr,“ ozval se jeho, poslední dobou zvláště, výřečný společník. „Už je to nějaká chvíle, kdy jsi byl zticha. Věř mi. Byl bych raději, kdybys nemluvil,“ poutník nahnul kožený vak ke rtům, který se nápaditě podobal jeho břichu. Byl také téměř prázdný. Dostal z něj sotva tolik, aby si svlažily ústa. „Sakra! To není možné, co budu teď pít?“ Postěžoval si muž v zašlém šedém šatu. Uchopil měch do dlaní a snažil se z něj vymačkat alespoň pár posledních kapek. Nic. Téměř nic. Jen jediná kapička, která se zaleskla jako briliant v raním slunci. Naneštěstí si ji všiml pozdě. Krůpěj vody dopadla s tichým „schs“ do rozpáleného písku, kde po ní zůstala jen nepatrně tmavší skvrnka. „***! ***, to není možné! Co jsem komu sakra udělal, že trčím v této ***ané pustině?! Proklínám bohy, proklínám vás všechny!“ šedokabátníkovi se objevily v očích slzy vzteku. Vší silou hodil vyprázdněný měch na zem a kopl do něj. Letěl několik sáhů vzduchem a poté klesl na písčitou zem. Dopadl k černému trnitému keři. Jedna z mála rostlin, která dokázala přežít v těchto nehostinných pustinách. Mezi větvemi keře rostly nějaké plody. Byly velikosti pomeranče, avšak měli hnědočernou barvu a ježily se nepříliš hustými trny. „Co to je?“ zamumlal si pro sebe a upíral zrak na ostnaté koule. Poutník popošel několik kroků k trnitému keříku a zkoumavě se na něj zadíval. Zvláště ho však přitahovaly ty kulovité útvary. „Gruuk,“ opět se ozval jeho jinak tichý společník. Muž přišel do polostínu keře a opatrně ulomil jeden plod. „Au!“ vykřikl hladový a přiložil si krvácející prst do úst, na kterém se před chvílí objevila karmínová kapka. Pomalu odlámal jeden trn po druhém. Posadil se na vyprahlou zem a pozoroval teď již téměř hladkou kouli. Vytáhl dýku a opatrně zkusil skořápku rozlousknout. „Krrr,“ už zase se hlásil Nenasyta. V ústech se šedokabátníkovi začaly tvořit sliny, když ucítil jak jádro plodu sladce vonělo. Jako pražené kaštany. „Hmm, ta sladká vůně a libá chuť,“ pomlaskával si poutník. „Chutná skoro jako čerstvý chléb,“ dojedl druhý a začala na něj padat únava. Cestovatel se uvelebil v polostínu trnovníku. Usnul.

***
Přízračná měsíční zář dávala znát, co skrýval rubáš noci. Mezi trnovníky se líně přelévaly chumáče mlhy. Foukal studený vítr, který ohmatával svými mrazivými pařáty vše, vše co skýtalo se pod noční oblohou. Zpíval svou chladivou píseň stříbrnému kotouči, jenž se vypínal vysoko nad obzorem. „Chraaaaa aaaaaahhhh!“ tichounký hlásek se rozléhal kolem. „Kde?! Co se to..?!“ probudil se náhle muž, jehož celé tělo bylo zalito studeným potem. „Thadyyy jsheem.. Thadyyy…“ „*** kdo k sakru jsi! Kde jsi..?!“ roztěkaně se poutník rozhlížel nocí. Snažil se proniknout svým zrakem mezi stíny. Stoupnul jsi a napjatě čekal. „Chichi, chichiii…“ ozýval se měkký lepkavý smích noční krajinou. Byl všude. Všude kolem. „Nech mě *** být, co jsem ti udělal! Kdo vůbec jsi?!“ tázal se šedokabátník. V jeho očích se značil strach. Zády se opřel o černý keř, jehož trny mu lehce pronikly již tak potrhaným šatem. Necítil bolest, jak rozdíraly jeho kůží. Rozklepal se. „Aaaahhhhh! Thadyyy jsheem,“ něco vlhkého a studeného se mu propletlo vlasy. Dotklo se jeho temene. Laskalo jeho týl. „Nech mě sakra napokoji! *** nech mě už konečně být!“ vykřikl muž. Teplý čůrek mu stékal od rozkroku nohavicí dolů. Přejel si dlaní po temeni. Cítil však jen své zacuchané a mastné vlasy. „Co jsi, co jsem ti prosím udělal?!“ vandrák se rozplakal. Sesunul se k zemi a objal svá kolena. Roztřásla se mu čelist. Drkotal zuby. „Chichi chiii…“ opět ten slaďoučký dětský smích. „Prosím.. proč?!“ opět zazněla poutníkova otázka. Vzpomněl si. Mráz mu přejel po zádech, když si uvědomil, komu patřil ten hlas. Vzpomněl si komu patřil ten smích. Dívce, kterou… „Thadyyy jseem… Tady!“ zaskřípal hlas. Vyděšený muž se instinktivně otočil za hlasem. Spatřil to, co by nikdy nečekal. Bylo to tady. Těsně u něj. Poutníkova tvář se svraštila v masku strachu. Dívalo se to na něj. Pozorovalo ho a cítilo to jeho strach. Zamlžilo se mu před očima. Cítil se lehký jako pírko. Padal. Padal a snažil se něčeho zachytit. Jeho tělo obklopoval stín a nekonečný prostor. Teplo. Všude bylo teplo. Jen jeho pravou dlaň svíral chlad. Byla tak studená. Studená, jakoby jej za ní držela sama smrt.

***

Probudil se. Vše kolem něj bylo rozmlžené. Poutník se snažil zaostřit zrak, který mu oslňovaly sluneční paprsky. Jeho pravá ruka byla sevřena v pěst. Něco v ní svíral. Rozevřel prsty a začal se tichounce smát. Potichu se smál a vzlykal.

Vítr uháněl krajinou. Zpíval svou denní píseň. Zpíval a jeho hvízdavá slova dobarvoval šílencův tichý smích. Zpíval a unášel pustinou chomáč rusých vlasů. Byli to krásné, hebké dívčí vlasy.

Ne to nejsou malí ježci, i když tak vypadají, to jsou koblinky…

Koblinky jsou kulatého tvaru o velikosti pomeranče. Pro konkrétnější představu dosahují velikosti o poloměru 2,5 – 3 coulu. Obsah plodu chrání kožovitá slupka, která má černohnědou barvu. Její povrch je řídce porostlý asi 1 coul dlouhými trny tmavšího odstínu téže barvy. Pod slupkou se nachází světle žlutá dužnina houbovité konzistence. Ta obsahuje malé zrníčka elipsovitého tvaru černé barvy. Hmotnost koblinky ve slupce se pohybuje mezi dvěma až třemi mincemi.

Jak pěkně voní a ta chuť…

Tento plod, konkrétně jeho dužnina voní jako čerstvě pražené kaštany. Chutná podobně jako právě upečený chléb, avšak je o trochu sladší.

Kde je najdeme aneb rostou na keříku jménem černý trnovník…

Koblinky jsou plodem keře černého trnovníku, který roste v písčitých pustinách a pláních. Pomocí svých kořenů, jenž prorůstají až do několika sáhové hloubky, čerpá ve svém přirozeném prostředí potřebnou vláhu. Kmínek a ostatní větvičky mají černo hnědý odstín. Kůra je téměř hladká s nepatrnými prasklinkami. Celý keřík chrání podobné trny jako je tomu u plodu, ke kterým narozdíl přiléhají drobné lístky tmavě zelené barvy. Černý trnovník v období kvetení opuká světle okrovými květy. Jsou trubkovitého charakteru, které nevynikají příliš svou velikostí, jež dosahuje kolem dvou coulů. Téměř nevoní, ale z těsné blízkosti lze zaznamenat lehce nasládlou vůni.
Trnovník je samosprašnou rostlinou, to jest k oplození dochází vlastním pylem z téhož květu.
Jakmile květ odkvete a stává se z něj plod – koblinka, která během následujících dvou měsíců dozraje a poté puká, aby uvolnila vyzrálá semena. Ta se pomocí vlivů počasí – hlavně pomocí větrů roztrousí do okolí, kde v budoucnu možná zakoření a dají tak vznik nové rostlině.

Opatrně, měl bys o nich něco vědět, než je budeš papat…

Ano, jak již upozorňuje nadpis, koblinky nejsou jen tak obyčejným soustem, ale mají jednu vlastnost, pro kterou si rozmyslíte, jestli o ní víte, zda si na nich pochutnáte. Tato vlastnost je způsobena poměrně vysokým množstvím alkaloidů, jenž jsou obsaženy v dužnině a spočívá v tom, že pokud je plod černého trnovníku zkonzumován tak může vyvolávat pocit únavy. A zda-li poté usnete, vaše sny se mohou stát noční můrou nebo se proměnit v dokonalý snový požitek a vy se nebudete chtít probudit.
- past odl. ~6~ nic / postavě se chce spát
*na past má vliv jak je postava unavena, tj. past se navyšuje dle postihu za únavu: viz. Tabulka

pokud postava neuspěje proti pasti, to jest chce se ji nesnesitelně spát, po uvedení do stavu spánku bude ještě vystavěna další pasti:

Past odol. ~4~ sny nejsou ovlivněny působením koblinek /zdají se sny, které budou ovlivněny působením koblinek

*Jaké sny se postavě po pozření budou zdát, nechám zcela na Pánovi hry, neboť by nadbytečná pravidla zbytečně svazovala danou vlastnost koblinky. Mohu navrhnout jen nepovinné pravidlo, a to, že postavě se může zdát o důležitější (pro postavu důležitější), v nedávné minulosti prožité události.

Je však možné, že pokud se postava během snění dostane do kritické situace, při níž by ji mohlo jít o život, např. hrdina by ve snu padal to hluboké propasti; zaútočil by na něj krvežíznivý netvor nebo by ho něco nepředstavitelného vyděsilo k smrti či ocitla by se na takovém místě, které by nechtěla opustit, bude si házet proti další pasti:
Past int. ~2~ bod jedna / bod dva
*pozor! bonus za intelligenci se nepřičítá, ale odečítá. Protože předpokládám, že postavy s větší inteligencí mají i větší představivost a tedy jejich sny se stávají skutečnějšími.

Add bod jedna: Postava se probudí vyděšená a celá zalita potem, je si vědoma, že není vše v pořádku. Výsledek se projeví, dle snu ze kterého se probudila. Například se v něm něčeho strašně lekla, dejme tomu padala z velké výšky a od této chvíle se bude podobným místům raději vyhýbat - může to vést i k tomu, že jedinec bude trpět až akrofobií.
Výsledkem tedy můžou být různé fobie nebo přehnané reakce na určité podměty, např. Ve snu postava získala pěkný nožík, jehož pravým majitelem je ve skutečnosti vůdce družiny, pro kterého je nůž památkou na zesnulého otce a má tak pro něj velký význam. Ale ovlivněný koblinkou jej chce získat za každou cenu, nechce se spokojit tím, že se mu bude o nožíku jen zdát.

*účinek se může projevit různě, uvedl jsem jen pár příkladů pro názornost

Add bod dva:
Postava upadne do kataleptického spánku, který bude trvat 2-7 dnů (vliv na délku spánku má bonus za odolnost – kladný snižuje hranici jeho trvání a záporný ji prodlužuje, nejméně však spánek bude trvat jeden den). Pokud by se daného jedince v kataleptickém spánku pokoušel někdo násilím probudit – spící si hodí na past:
past odol. ~6~ probuzení, post traumatický šok / postava stále spí, zranění 1k6 x úroveň (maximum x 9), post traumatický šok
Na past ohledně probuzení/neprobuzení bude postava reagovat jen jednou. Pokud se neprobudí, je ji uděleno zranéní a zda-li přezije se výsledek post traumatického šoku projeví po uplynutí délky kataleptického spánku – viz. výše.
*post traumatický šok se projevuje například: pocit otupělosti, odcizení, úzkost, poruchy spánku, tzv. flashbacky (opakování traumatu ve vzpomínkách či spíše vidinách nejen ve spánku, ale i za plného vědomí, vzpomínky přicházejí náhle, což vyvolává úlekovou reakci), nesoustředěnost, zvýšená ostražitost, pocity viny z přežití, poruchy řeči, emocionální poruchy až katatonie (projevuje se svalovou ztuhlostí a strnulostí, i apatií, halucinacemi, negativizmem a křečemi)...

A ještě něco nakonec…
I přesto, že koblinka obsahuje tak nebezpečné alkaloidy tak se dá bez rizika jíst. Fígl spočívá v tom, že když odstraníme semínka z dužniny, v nich je nejvyšší koncentrace rostlinného jedu, a necháme ji povařit asi tak tři směny ve vroucí vodě dá se bezpečně konzumovat. Pokud je vám toto tajemství známo tak si můžete hezky promlsat třeba na koblinkové kaši.

Tak tedy dobrou chuť!

P.S. Díky Tinmiriel! Pomohla jsi mi překonat úskalí, na kterých jsem mám ztroskotal.