Články&Eseje

O krok popředu - kapitola IV. Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 3

Sešli jsme se zde všichni. Byl jsem opravdu překvapen, že dorazili i příbuzní z dalekých knížecích měst, kteří se našich pravidelných setkání obyčejně nezúčastňovali.

"Vítej Ysoliusi, jaká byla cesta?" ozval se zvučný hlas a po mém pravém boku se zjevil Felsen, můj bratranec, který již po nějakou dobu zastával funkci správce knížecího přístavu jménem Humudea. Byl to bystrý, vzrůstem malý muž ve středních letech s mírně kulatější postavou. Hlava mu již začínala plešatět a snad by vypadal i trochu směšně s tou buclatou tváří, kdyby jeho vždy do hladka oholené tváři nedominovaly hluboké přísné oči. Lidé mívají sklon jej zbytečně podcenit, a to byla právě ta výhoda, díky které se dokázal dostat tam, kde je dnes. Musím uznat, že ho u nás v rodině vždy považovali za velmi schopného muže, a častokrát jsem slýchával, že bych si z něj měl vzít příklad. Prohodili jsme ještě pár zdvořilostních vět o rodině a počasí a pak jsem vyrazil ke svému místu u stolu. Cestou jsem kývnutím hlavy pozdravil ostatní z rodiny a rázně usedl na židli. V levém koleně mě skříplo, ale nepohnul jsem brvou. Nemohu si přeci dovolit projevit nějakou slabost a připustit před ostatními, že už to není, co před dvaceti lety. Prázdná místa se pomalu zaplňovala a každý se tvářil zaneprázdněně, aby nemusel se sousedem řešit již dávno vyčerpaná společenská témata. Nikdo však neznal odpověď na otázku, proč se muselo uskutečnit takovéto velké setkání, které Felsen svolával již dlouho dopředu. Nejistota ohledně důležitosti této události donutila účastníky obléci se do svých nejlepších kousků a já v duchu děkoval ženě, že mě přiměla vzít si ten zdobený šat z dovozu, který jsem dostal darem od Nildorna.

Jakmile se usadili poslední účastníci setkání, rozkázal Felsen svým mužům zavřít dveře a nepouštět nikoho dovnitř.

"Vážení," započal svůj monolog. Šum v místnosti se utišil a všechny oči se upřely jeho směrem. "Sešli jsme se zde, abych vás informoval o nastálých událostech a společně domluvili další postup vhodný pro naši rodinu. Není to tak dávno, co se ke mně dostala informace o touze sjednotit naše knížectví do původní říše. Znamenalo by to, že všechna dnešní knížectví, včetně nově dobytých území, by sjednotila a vytvořila tak Království Edorské, které jsme už v minulosti nechali svému osudu. V té době byly naše důvody jiné než dnes, to přiznávám, ale nebylo možné si nevšimnout, že královská linie je slabá a její vliv pramení z podpory ostatních vlivných rodin v knížecích městech. Jedná se bohužel zejména o rodinu Vanderských, se kterou nemůžeme v našem současném stavu soupeřit. Díky Strýci Vanderskému získala tato rodina vliv ve většině měst a jejich podpora království pro ně bude na oplátku znamenat královské úlevy na úkor nás ostatních, a to včetně královských daní, většího počtu hlasů v senátu a cel na jejich zboží. A proto se vás ptám - opravdu tohle chceme? Dopustíme, aby se jiní kochali v záři královské náklonosti, zatímco my budeme zadupáni do země? V tom případě já jsem proti! Nenechme si vzít, co je po právu naše, nenechme se dále utlačovat a omezovat!" Ve stejném duchu jeho řeč ještě hodnou chvíli pokračovala. Rozezlený tón hlasu, rozhléhající se prostorem, podpořil ráznými gesty rukou a celý tento spektákl probíhal v naprostém tichu, než v návalu energie povstal a vyzval nás k hlasování. No, spíše se zeptal, kdo je proti jeho návrhu. Ten spočíval v přípravě Agory, neboli shromáždění vlivných lidí ve městech a převzetí moci z rukou slabé královské krve do svých. Pokud někdo byl jiného názoru, nenašel odvahu vyjádřit jej nahlas. Plán byl jednohlasně schválen.

Felsen nám poděkoval za podporu a pochopení v této těžké době a pozval nás na hostinu v královské pevnosti, čímž bylo hlasování oficiálně ukončeno. Hostina to byla skutečně velkolepá, udělala dojem i na mne. Hojnost vybraných pochutin a skvěla vína roznášena krásnými šťavnatými hosteskami by okouzlila každého. Vyčkal jsem až bude Felsen na chvíli sám a odtáhnul za rukáv stranou dříve, než to udělá někdo jiný.

"Copak, copak, bratránku?" zeptal se a oblažil mě zářivým úsměvem obchodníka. Vrátil jsem mu jej a odpověděl:

"No, tak prvně to byla vážně působivá řeč, přesvědčila nás všechny. Za druhé by mě zajímalo, jak to všechno chceš udělat. Pro Agoru potřebujeme alespoň u nás v Eldebarii na své straně rodinu Survinských, a ani to ještě možná nebude stačit." Pokývnul hlavou a vzal mě za rameno.

"Neboj se, i na tohle jsem myslel. Ostatní už mají své spojence mezi jinými rodinami jisté, ti z nejrůznějších důvodů nesnášejí Vanderské a u tebe to také nějak zařídíme. Doneslo se mi, že je teď u vás v Eldebarii až pozoruhodný klid. Podle mých zdrojů kněžna opustila město a je na cestě na jih do Cesmínie. Údajně má v plánu uhasit situaci, která nastala poté, co královu nejmladší sestru okradli o ten její drahocenný prsten, a podezření padá právě na Edor. Tuto výhodu musíme do plna využít. Vím, že nejsi hlupák, a je ti jasné, že prsten královy sestry či Assirijské paní, říkej si jí, jak chceš, je plně v mé moci. Doslechl jsem se ale, že Cesmínský král velice ocení, pokud se mu jeho šperky vrátí. Podnikl jsem pátrání a došel k závěru, že teprve kompletní sada těchto šperků ukáže jejich moc. Král je bude chtít co nejdříve zpět, jelikož se konečně probudil ze svého dlouhého spánku, do kterého byl dle legend bohem života a smrti uvržen jako trest za to, že se ho v minulosti svévolně vzdal. Chce-li ještě pobýt na tomto světě mezi živými, musí mít kompletní božský set, který mu pak dodává životní sílu. Alespoň tak to zní ve starých náboženských knihách. Historie a náboženství je prostě moje vášeň. Taky by sis měl nějakou najít." Chvíli jsem na něj jen udiveně zíral a snažil se poskládat jednotlivé informace do uceleného obrazu. Usmívaje se poplácal mě znovu po rameni na znamení svého odchodu.

"No, ale o tomhle jsem s tebou nechtěl mluvit." odpověděl jsem mírně rozladěn. Už mě to začínalo otravovat a taky jsem se necítil v jeho společnosti zcela rovnocenně.

"Co mám teda dělat s těmi Survinskými?" vyhrkl jsem.

"Pošlu ti nějaké sudy s vínem na prodej, které mi uvízly ve skladě. Jsi chytrý chlap Ysoliusi, něco už vymyslíš." Znovu mě poplácal po rameni a odešel ke zbytku rodiny, kde si dolil víno a plynule se zapojil do jejich konverzace.

Když jsem se vrátil domů, ležel mi náš poslední rozhovor s Felsenem pořád v hlavě. Chytrý chlap, ale jak na to?! Štěstěna však stála při mně. Asi po týdnu od mého návratu domů jsem byl navštívit svého syna na Frontově Akademii, kde jsem mu zaplatil velmi drahá studia magie a jiných dovedností, které mu zabezpečí lepší život, než jsem měl já. Nildorn mě sice od toho plánu zrazoval, že prý kluk není k magii nadán, ale já jsem přesvědčen, že on to zvládne. Je po mně a já se taky naučil, co bylo třeba, i když mi to ze začátku moc nešlo. Zrovna měli roční rozřazovací zkoušky, kde každý student předváděl, jak pokročil ve svých studiích, aby mohl postoupit do nové třídy. A jako každý rok tak i letos jsem se jich účastnil. Pokaždé novici něco vyvedli a Nildorn se složitými kouzly snažil napravit to, co zpackali. Zrovna student neopatrným kouzlem proměnil stůl, o který se zkoušející opíral, ve vodu a já ukryl široký úsměv do kapesníku, když si vedle mě přisedl viditelně rozladěný robustní muž. Padesátník s delšími vlasy a plnovousem, oděn v prostý šat s prvky kožešin přes ramena a zdobeným mečem. Po rukou se mu táhly jizvy až nahoru na záda a míjely tetování na paži, které v sobě mělo zakomponovaný malý znak Vanderské rodiny.

"Copak, snad ten zkoušený není tvůj syn?" upřímně jsem se zasmál.

"Díky bohům jen to ne. Jen mám už drahnou chvíli sucho v krku a nikde ve městě není co pít. Vyschly sklady s vínem, dodávka se nejspíše jak na potvoru zpozdila." vrhl pohrdavý pohled na kalich vody ve své ruce.

"Chrámy draků ve městě nutně potřebují víno pro své modlitby, hostince, městské kasárny i lázně trpí jeho nedostatkem. A já tím trpím ještě víc." Chvíli ten podivín koukal střídavě na učně, střídavě na kalich ve své ruce, pak zavrtěl hlavou, vstal a odešel do zahrad Akademie. Po oficiálním ukončení zkoušek jsem počkal na syna a zeptal se jej na podivného muže

"To je Dellmar, otče, přicestoval zde nedávno, často do zahrad chodí rozmlouvat s bohy." Pak mi syn vyprávěl o zkouškách a nesnázích se skupinou spolužáků, která jej napadá za jeho úspěch ve škole a že je vede nějaký starší učeň jménem Trevis.

Hned druhý den ráno jsem vyrazil do chrámů a kasáren ověřit si Dellmarovy informace. A opravdu, zásoby se jim tenčily a byli ochotni vzít víno odkudkoliv. "To je přeci ono!" zrodil se v mé šikovné hlavě geniální nápad. Zašel jsem si do lázní v Survinské čtvrti, kde chodí odpočívat i hlava obchodního cechu a můj dlouholetý sok, se kterým jsme však během let uzavřeli spousty výhodných obchodů. Problémem je, že ten vykutálený parchant je vždy o krok popředu a začal jsem mít podezření, že za tím stojí nějaké spojenectví s ostatními vlivnými rodinami. Minulé hlasování v senátu nedopadlo podle jeho představ. Vanderští mu slíbili podporu v hlasování, ale nakonec se přiklonili na stranu krále. Vešel jsem do lázní, kde jsem dle očekávání byl přijat hlavou Survinských - sirem Brenthekem. Byl to holohlavý muž středního věku atletické postavy, který vždy raději vše dobře zvážil, než by se pustil do neuvážené akce. Hned, jakmile mě uviděl, se zeptal, co mě k němu do čtvrti přivádí. Vysvětlil jsem mu, jak se situace s vínem ve městě má a že jistou náhodou jsem majitelem jistého množství tohoto lahodného moku, které u našich bohů jistě nezůstane bez povšimnutí. Dlouho můj plán zvažoval, ale vidina třiceti procent z výdělku za prodej vína jej nalomila. A když jsem ho pak ještě ujistil, že jeho úkolem je pouze rozvoz vína po městě, protože mé vozy jsou s karavanou mimo město, souhlasil. Plán se zdařil. "I ty Ysoliusi jsi machr!" musel jsem se v duchu pochválit.

Za pár dní byly sudy naloženy a první várka našla svého majitele. Jaká pohoda, nemusel jsem hnout ani prstem a vše se zařídilo samo. Už chybí jen poslední krok, abych měl stoprocentní jistotu, že Survinští a Vanderští rozvážou mezi sebou i tu poslední dohodu. Byl osmý den rudého draka a já se jako každý měsíc vypravil za synem do Akademie. Bylo tam rušno, učni přebíhali z jedné budovy do druhé v naději, že obhájí své nově nabyté zkušenosti. Syn zrovna skládal zkoušku, a tak jsem se posadil na kamenou lavici v zahradě, kde byl příjemný klid a stromy okolo poskytovaly úlevu od přímého poledního slunce. Po chvíli jsem zjistil, že zde nejsem sám. Opodál na zemi seděl Dellmar, který když mě spatřil, pozdravil a přišedl si vedle mě. Trochu jsme se zapovídali a náš rozhovor sklouzl k mému synovi a k jeho neshodám s učněm Trevisem. Hodně mě zaujalo, že je ten hoch synem kněžny Eldebarie pod ochranou samotného představeného dvorce Nildorna. Dellmar byl přesně muž, kterého jsem hledal. Opatrně jsem zavedl dále řeč na městské problémy a nedostatek vína, o kterém mi nedávno vypravoval. Měl podezření, že várka sudů s vínem nedorazila z přístaviště, jelikož vozy, které měly víno přivést, byly cestou z větší části vykradeny. Už se prý rodina Vanderských obrátila na správce přístaviště, aby vše řádně vyšetřil, a další várku vína lépe zabezpečil. Nemohl jsem se nesmát. "Ten lišák Felsen." napadlo mě. Chvíli jsem poslouchal jeho stížnosti na dvorec, místní studenty i kuchyni, pak jsem vstal a potichu prohodil:

"To je zajímavé, slyšel jsem, že chrámy už víno dostaly od Survinských."

Zanedlouho mne navštívil sir Brenthek. Byl velice rozezlen a sliboval smrt všem Vanderským. Prý došlo k ozbrojenému konfliktu, který skončil smrtí několika jeho chlapců. Tohle jsem opravdu nečekal. Jeho proslulý klid byl rázem pryč a chtěl se okamžitě pomstít. Nepotřeboval jsem krvavou občanskou válku ve městě, která by mohla ohrozit náš plán blížící se Agory. Potřeboval jsem jeho podporu, ale ne podporu krvelačného vraha, se kterým budu spojován.

"Příteli, je mi líto tvé ztráty, ale musíš zase začít reálně myslet. Nedělej unáhlené kroky, vše společně důkladně promyslíme a naplánujeme." utěšoval jsem ho a snažil se jej zradit od šíleného plánu. Řekl jsem mu, ať si pořádně zmapuje okolí a lidi, kteří proti nám stojí. Přece jen je to nejvlivnější rodina ve městě a je třeba postupovat velice opatrně.

Netrvalo to však dlouho a sir Brenthek byl zpět. Nechtěl nic slyšet a volal po okamžité akci. Chvíli jsem nechápal, co se vlastně stalo, ale potom z něj vypadlo, že si Vanderští dovolili zranit a okrást jeho milovanou dceru! No jaká hrůza, že okradli tu jeho rozmazlenou kravku!" pomyslel jsem si. Přesto mě ale jeho příběh zaujal, konkrétně ten šperk. Bylo minimálně zvláštní, proč by Vanderští kradli tento náhrdelník podobající se klenotům Cesmínského krále, o kterých mi tak dlouho Felsen vypravoval. No. Plány se mění tak rychle, jak přicházejí, a pro ten náhrdelník má rozhodně cenu riskovat.

"Máš pravdu, sire Brentheku, nastal ten správný čas. Smrt za smrt?! Proč ne."

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Další příděl do série příběhů z knížectví/království Edor na sebe nenechal příliš dlouho čekat a s malou přestávkou se díváme do rodu Dwarských.

První věc, kterou nemohu opomenout, protože jsem na ni zatím narážel pokaždé, je jméno vypravěče. Je napsáno hned na začátku kapitoly, což je třeba vyzdvihnout.

Náznaky, že se děj v této linii se bude vyvíjet právě tímto směrem, tedy že celý komplot je prací někoho dalšího, kdo v příběhu zatím vystupoval jen okrajově, byly už jemně naznačeny a musím říct, že to funguje vcelku dobře. Konečně je zde vysvětleno to, co bylo už několikrát naznačeno, tedy větší příběhový prvek s hrdinským úkolem zajistit sérii šperků, což by mohlo vést k povýšení knížectví na království.

Zájmy hlavních aktérů jsou si trochu podobné. Dellmar chce získat náhrdelník, aby ho tajemná paní předala králi jako dar Edorských a ten povýšil knížectví na království. Oproti tomu Dwarští si toto nepřejí a chtějí náhrdelník (resp. celou sadu šperků) proto, aby měli dostatečnou moc pro to, aby ... zrušili i knížectví a zařídili oligarchii? Čili jsou tu minimálně dvě skupiny, jejichž cíle jsou relativně protichůdné, jen mě pak přeci jen překvapuje, že Vanderští, evidentně nejvýznamnější rod v celém knížectví, nemají o politické situaci (a tedy i mocném náhrdelníku) ani tušení.

Pokud jde o literární stránku, poskládání příběhu je naprosto v pořádku, vyprávění se věnuje především propojení a dovysvětlení předchozího děje, ale v detailech jsou stále jisté rezervy především v propojování malých úseků textu. Jako příklad uvedu část setkání Ysolia a Dellmara. Aniž by se znali, Dellmar otevírá diskuzi otázkou na syna Ysolia, tedy poměrně osobní dotaz a navíc mu neoficiálně tyká - to naznačuje, jako by se znali. Ysolius si pak následně stěžuje, že je problém se zásobováním vína. To říká někdo, kdo má k dispozici vína dostatek, člověku, kterého vůbec nezná. Dellmar na to reaguje větou, že víno potřebují chrámy a další podniky ve městě a že on sám tím trpí. Ysolius si potřebuje nejen ověřit jeho informace, ale zároveň si zjistit, s kým že to vlastně mluvil. Na obchodníka, který musí sledovat poptávku a nabídku se projevil poněkud neinformován, naopak v závěru příběhu byl najednou informován až příliš, protože dokázal z popisu sira Brentheka (mimochodem, konečně se dozvídám jeho jméno), že jeho dcera byla okradena, vyčíst, že právě ten daný náhrdelník je ten, který je ze sady, o kterou se vlastně nikdy předtím nezajímal.

Všehovšudy se jedná o drobnosti, ale připadá mi, že dávkování informací je stále něco, co se nedaří tak úplně dobře vychytat a podat vhodně čtenáři. Proti tomu zase musím vyzdvihnout komplexnost celého příběhu a věci, které vyčítám, jsou do jisté míry právě cenou za propracovanost celého příběhu. A mít propracovaný děj zaměřený na politiku s několika zájmovými skupinami je záležitost nanejvýš náročná.