Jaroslav Goll, Čechy a Prusy ve středověku, Praha, 1897.

Při hledání knih Gollových jistě neujdou pozornosti ani jeho básně. A ač recenze se věnuje knize vědecké, Gollův poetizující jazyk na nás dýchne i zde. Dech je to jemný, halen milostí dnes až archaické češtiny vrcholu 19. století.

V kratičké předmluvě, která předchází knihu celou a je tak i vyjmuta z číslování stránek, seznamuje Jaroslav Goll své čtenáře se skutečností, proč nazval knihu tak, jak nazval. Respektive tím vysvětluje, proč se věnoval právě tomuto tématu. Obhajuje, proč se zaměřuje hlavně na dějiny politické, nikoliv jiné, například hospodářské či sociální.

Knihu dělí na pět kapitol: 1) Sv. Vojtěch — Biskup Jindřich Zdík — Obě křížové výpravy Přemysla Otakara II; 2) Poslední dva Přemyslovci – Jízdy krále Jana na Litvu – Karel IV; 3) Obrat a přechod — Účastenství Čechů ve válkách pruských r. 1410 a 1414; 4) Od smrti krále Václava do smrti císaře Sigmunda — Čechy, Polsko a Prusy za války husitské; 5) Účastenství Čechů ve válce 13leté (1453-1466); Bernart z Cimburka a Oldřich Červenka z Lede — Poslední válka Německého řádu s Polskem (1519-1521)¹.

V první kapitole, jak název samotný napovídá, se autor věnuje nejprve sv. Vojtěchovi. Ten je pro začátek tím pravým, neb kdo jiný, než misionář mučednický v Prusých zabitý, by měl otevřít bránu do knihy. Goll se věnuje jeho životu krátce, zmiňuje se i otázce spojení národu českého a polského pod tímto jedním světcem², kdy spíše straní Boleslavu polskému, který země slovanské spojil, ale neudržel. Z listů Gollových je vidět jakýsi smutek z toho³. Obšírněji se pak věnuje křížovým výpravám proti polabským Slovanům, kde zmiňuje, bohužel však nejmenuje (a ani v poznámkách neuvádí pramen), tři moravská knížata, která se podle jeho slov ke křížové výpravě na Polabany vypravila⁴. V této kapitole Goll, v jistém stínu doby, také pracuje s domněnkou, že slovanské národy přirozeně tíhnou k rozdrobenosti. To vyvrací příkladem merovejské Francie, na které ukazuje, že i ona měla stejné problémy při dědění moci mezi slabší syny po silném otci. V tom vidí zlo a důvod úpadku států, hlavně pak toho polského, kterému ve svých myšlenkách navrhl mnohem hezčí alternativu, kterou ale sám zavrhl, neb historik si na "cobykdyby" nehraje⁵. Dále se věnuje kolonizaci a ustanovení Livonska pod německý vliv a založení Mečových rytířů, příchodu Německých rytířů na Balt a jednání o osudu Pruska mezi Němci a Poláky. Bohužel, z úst Gollových je lehce cítit, že by se mu historie, kdy Polsko vládne Prusku i Livonsku, zamlouvala více. Zmiňuje roli a změnu stran Litvy, ale hlavně pak obě výpravy krále českého - Přemysla Otakara toho jména druhého⁶, kde seznamuje čtenáře s vývojem, cíli Přemysla i s konečnými výsledky.

V druhé kapitole Poslední dva Přemyslovci – Jízdy krále Jana na Litvu – Karel IV, kde Goll pokračuje v rozboru Otakarových snah a výprav do Pruska a Litvy, líčí tato dědictví opět jaksi posmutněným tónem, zvláště ve formulaci: „… teprve nyní vznikala říše českopolská pod rukama Václava III⁷." Povzdychuje si nad tím, že už Přemysl Otakar II. neustavil českopolskou říši, že si pouze a pozdě (!) knížata polská přátelstvím uvázal⁸. V kapitole se věnuje hlavně rolím českých králů Přemysla Otakara II., Jana a Karla Lucemburského coby prostředníky míru mezi Řádem a Polskem. Co je poměrně poutavé, autor se zmiňuje o aktivitách Jana Lucemburského, našeho krále tehdejšího, v souvislosti s uznáním výběru desátků z církevních důchodů na financování tažení do Svaté země, které ovšem nakonec mířilo do pruského tažení⁹.Dále ho líčí jako kvalitního vojevůdce a diplomata, ovšem vyčítá mu nedokončování svých děl¹⁰. U jeho syna, Karla IV. si váží hlavně jeho diplomatického cítění.

Třetí kapitola, nazvaná Obrat a přechod — Účastenství Čechů ve válkách pruských r. 1410 a 1414 se věnuje přeměně Litvy na křesťanský stát, vzniku Unie polsko-litevské a jejímu následnému boji s Řádem. V těchto bojích poprvé zmiňuje i Žižku¹¹ jako žoldnéře na straně polské, kde vystupoval patrně jako klasický bojovník, postupně se vypracovávající. Dále zmiňuje úlohu pražské univerzity na polské vzdělanosti a na tom zakládá možné počátky husitského odboje u nás – neb v Polsku zkušenosti i taktiku posbírali a u nás vylepšili. Samozřejmě se nejvíce věnuje válce roku 1410-1414, kterou ovšem vidí spíše jako slovanské spojenectví všech proti Němcům¹². Potěšující však je, že u bitvy u Grünwaldu zmiňuje i prameny od současníků¹³ a jmenuje účastněné Čechy a Moravany¹⁴.

Největšího rozsahu se dočkala kapitola čtvrtá zabývající se husitstvím. Snad není ani divu, neb tato doba byla vždy vzpomínána s velkou pozorností. Goll začíná kapitolu úvahovým úvodem do situace v Čechách, dokonce ani neopomíjí jmenovat tehdejší dějepisce¹⁵. Po vylíčení situace se autor opět věnuje vztahům česko-polským v souvislosti na Říši, Prusy, Litvu a samozřejmě to vše v kontextu husitských bouří, kde nevynechává prakticky žádnou otázku této éry. Goll v této části samozřejmě ani nevynechává snahy cizích o umíření situace v Čechách, jmenujme například zmínku o polském králi Vladislavovi, „vzletný list“ vybízí Čechy k soudržnosti za jednotu jazyků slovanských proti živlu německému¹⁶. Nezapomíná ani na husitskou výpravu do Prus¹⁷ a dále se věnuje opět potyčkám v trojúhelníku Polsko-Litva-Řád za podpory Čech. Na první pohled přijde možná rušivé, že autor zmiňuje mnoho jmen a nevěnuje se jen strohému výčtu dějin a řazení událostí, ale právě toto množství jmen může pomoci historikům při jejich dalšímu bádání. Kromě toho, že kapitola tato je nejdelší, obsahuje také nejvíce odkazů na prameny a nejvíce poznámek, což podporuje její věrohodnost a naší důvěru v ní. Navíc nám dává možnost konfrontovat psaný text s prameny či literaturou, ze které vycházel.

V páté a zároveň poslední kapitole nás Jaroslav Goll nejprve seznámí s okolnostmi volby Jagelonců na český trůn, dále pak s účastí Čechů ve třináctileté válce, kde se věnuje osobnostem českým, proti sobě stojícím, Bernardu z Cimburka a Oldřichovi Červenky z Lede. Po válce třináctileté následuje líčení událostí okolo následovníka Jiřího z Poděbrad a Kunštátu, samozřejmě na pozadí mocenského trojúhelníku Čechy-Polsko-Uhry. Nakonec nám přiblíží události poslední války Německého řádu s Polskem. Ze začátku ještě sumarizuje husitství, zmiňuje i jeho rozvoj v Polsku¹⁸. Celou kapitolu, a vlastně i knihu, ukončuje doporučením skvělých obrazů ze štětce Jana Matějka¹⁹.

Tímto bych ukončil výčet obsahu a přešel bych k vlastnímu zhodnocení. První, na co čtenář narazí je čeština 19. století, která může, ale také nemusí, představovat problém porozumění a plynulé čitelnosti. V textu se rozhodně nevyskytuje příliš zastaralých slov nebo netradičních slovních spojení. Opatrnost při čtení si tak vyžádá jen absence reformy psaní s/z a ještě nepočeštěná cizí slova, která se zde píší v originální podobě, ovšem i tak jim plně čtenář porozumí. Za tato drobná úskalí bude čtenář odměněn místy až poetickým jazykem²⁰.

Další výhodou knihy je její vysoká tiskařská kvalita. Tedy velká pochvala vydavateli a tiskárnám, za minimum tiskových chyb, objevil jsem snad jednu jedinou²¹, což svědčí o kvalitě díla a mnozí současní korektoři a redaktoři by si z toho mohli vzít příklad. Dalším pozitivem je také seznam oprav vůči prvním výtiskům knihy, uvedený na konci díla.

Co je však problémem – slovanská otázka. Jsem si nejistý, zdali můžeme tak doslovně tehdejší dobu interpretovat, jak to Goll často dělá, jako společný boj Čechů, Moravanů a Poláků proti Říši či Řádu. Pokud spolupracovali, neviděl bych v tom dílo „slovanství“ a „bratrství“, nýbrž vzájemné prosperity. Nejvýznamnější citace, kterou Goll použije na podporu své myšlenky slovanské spolupráce²², mluví o společném jazyku Čechů a Poláků, nikoliv o slovanství. Z tohoto důvodu knihu vidím zabarvenou dobou. A co se pramenů týče – velmi mi chybí nějaký souhrnný výpis pramenů a literatury, ze které Jaroslav Goll čerpal.

Pomineme-li tato zabarvení, kterých je bohužel poměrně dost, může se kniha stát pohodlnou příručkou. Najdeme v ní mnoho jmen a událostí, které se odehrály mezi Čechy a Pruskem a to vše v rozepsaném kontextu našich sousedů ať již německých, polských, či uherských a litevských. Goll tak umně nabízí syntetizující monografii na dané téma.