Články&Eseje

Nemagie a Nebohové Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 10

Obsah

Úvod

Světy fantastické mají co dočinění s naším světem, se světem, který je naprosto reálný. Právě z něj vycházíme a těžíme. U nás však magie, jak nám ji popisuje Dračí doupě, fantasy romány či RPG hry, neexistuje, a přesto se mezi námi pohybují lidé, kteří o sobě prohlašují, že jsou mágové, druidi, kněží skvostně mocných bohů atd.

Je na čase si uvědomit a začít si hrát s myšlenkou, že i ve světech vaší fantazie, kde magie prakticky neexistuje (reálně není nebo ji lidé neovládají), se mohou, respektive měli by, vyskytovat lidé, kteří věří ve své magické nadání. Nebo vás o něm alespoň budou chtít přesvědčit. O tom, jak by to mohlo vypadat, pojednává toto dílo. Původně jsem se chtěl zabývat čistě magií, ale ta je spjata i s božstvy a tedy zároveň s vírou. Respektive víra tyto dva pojmy spojuje. Tedy řeč bude o všem.

Dílo se snaží být nestranné, rádoby odborné a vědecké s nadhledem nad problémy víry atd. Označení „mág, čaroděj, kněz“ a další pojmenování nemají nic společného s povoláními z jakýchkoli her. Text pracuje s pojmy „odbornými“ a popisnými. Pokud se bude jednat o vlastní názvy povolání, bude na to čtenář v textu upozorněn.

V rámci úvodu se prosím ještě seznamme s teorií nevzdělanosti a naivity a teorií vnitřní reality. Jsou stěžejními pro celé dílo.

Teorie nevzdělanosti a naivity

Teorie nevzdělanosti, pro kvalitní a uvěřitelné „soudobé“ zahrání postav, ať jakýchkoliv, je fakticky nezbytná, respektive přínosná pro všechny aspekty hry.

Člověk, který se v době starověku, středověku, ale také raného novověku živil svojí prací (zemědělec na poli a řemeslník v dílně), neměl důvod migrovat. Leda obchodníci putovali mezi městy. Tak tomu bylo až do dob velké průmyslové revoluce. Je jasné, že lidé, kteří za svůj život nevystrčili nos „za humny“ budou v naprosté většině. Tito lidé jsou pak buďto velmi důvěřiví nebo právě naopak. Jsou nedůvěřiví a nepřipouštějí si možnost existence něčeho, co si svou, velmi omezenou, představivostí nedovedou představit a sžít se s možností, že by to mohla být pravda. Jistým mezistupněm těchto extrémů jsou obchodníci, kteří mají povrchní znalosti z pár krajů, kterými prošli.


Pokud se člověk už někdy někam vydal, často se nevrátil. Buďto našel to, co hledal, nebo zahynul či byl zahynut nebo zotročen. Svět byl tehdy sakra nebezpečný (a teď je to sakra nepředstavitelné). A pokud se dobrodruh vrátil, lidé se na něj dívali skrze prsty, nevěřili mu, měli ho za podivína či blázna. Viz Bilbo nebo Marco Polo.

To vše se dá podpořit zkušeností z naší středověké reality. Říká se, že tehdejší člověk za celý život nasbíral tolik informací, kolik my za jeden den díky jednomu prameni informací, například novinám. Díky neznalosti lidé ze střední Evropy, kteří se vydali na první křižáckou výpravu, táhli „na východ“, jak jim řekli. Ale nedovedli si představit jak daleko Svatá země vlastně je. A nedovedli si ani představit, co to je dálka. Jejich délky končili délkou vesnice. Proto plenili města už na Balkáně. To, že tamní obyvatelé byli také křesťané a běloši, tedy ne ti „černí nevěřící ďáblové“, ignorovali, jelikož se to příčilo jejich přesvědčení a schopnosti cokoliv si představit. V nevzdělané společnosti neexistovalo nic jako pojem metr, kilometr, míle, sáh. Pouze ve městech, kde se bujně obchodovalo, mělo pár lidí představu o délkách, které byly podřízeny jejich tělu, neb tělo bylo nástrojem božským a bylo vždy po ruce. Když dobrodruh potká na vesnickém políčku místního zemědělce, ten mu sotva odpoví, že druhé království je támhle za těmi horami padesát mil. On tam nikdy nebyl. Neví, co to je míle, neboť to v jeho rodině a dědině nikdo nikdy nemusel řešit. Jejich délkou je délka pokoje, velikost návsi a plocha pole (jitro), kterou je schopen osít za jeden den. Veškeré informace o světě mimo vesnici budou silně, silně zkreslené. Lepší informace u rychtáře hledejte, ten by vám mohl i říct, komu vesnice patří.

Život tehdejšího člověka, kromě jeho nevzdělanosti, ovlivňovaly i vlivy pověstí, bajek a bájí. Ty velmi často v křesťanské éře měly své kořeny v pradávném pohanství. Lidé znali svou ves. Za ní byl třeba les. Nikdo z nich nevěděl jak hluboký je, báli se jeho potemnělosti, jeho zvuků i zvěře, která byla divoká a nebezpečně hladová. Pověsti, bajky, legendy, báje i povídačky a pohádky ovlivňovaly velmi silně jejich životy. Byl to totiž jediný možný tok informací a, na první pohled, líbivých příběhů, kterými si lidé mohli krátit dlouhé chvíle, moralizovat a vychovávat mládež. Takové příběhy byly často totiž i součástí některých učení. Proto je dobré do svého světa kromě společnosti implementovat i legendy, pohádky atd. a zacházet s nimi logicky podle vývoje a reakcí mysli člověka a podvědomí společnosti. A nejen podvědomí! Berte na vědomí i její historický, politický, sociologický a zemědělský vývoj. K věroučným pověstem patří i pověsti o zlých pohanech ve střední a jižní Francii. Jednoho dne náboženská situace v jisté malé vesnici na jihu Francie dospěla do tak silného heretismu, že tamější obyvatelé, ve snaze žít chudě a divoce jako Kristus, chodili nemytí, silně zčernalí hlínou a špínou, oděni jen v kůžích po okolních vesnicích šíříce svou víru. Jak na ně reagovalo (i učené!) obyvatelstvo? V našem pohledu jistě naivně a nevzdělaně, pro ně to bylo jasné. Podle dobových pramenů víme, že si mysleli následující: Nevěřící saracénové podkopali pod středozemním mořem tunel a teď útočí na nebohou Francii „z týlu“.

A ještě jeden příklad středověké naivity, tentokrát z pohledu panovníka zaměřený na schopnost vládců využít naivitu ve svůj prospěch. Roku 732 se, dle středoškolského vzdělání, střetly v rozhodující bitvě, která zachránila křesťanskou Evropu, dvě mocné a mamutí armády. Na jedné straně Karel Martel, na druhé straně Arabové. Pravdou je, že Martel na hlídce se svým nepočetným doprovodem, čistě osobní gardou, narazil na malou loupící skupinku Arabů. Tu beze všeho pobil v krátké srážce. Tuto malou potyčku však v blízkém městě prezentoval jako epickou bitvu, čímž si zajistil do budoucna vládnoucí pozici. A vyšlo mu to tak dokonale, že mu to věříme i dnes.

Teorie nevzdělanosti se dá využít k vysvětlení, či spíše k pochopení interpretací, zázraků a božích, či snad jednoduše mimolidských, zjevení. Zář světla odrážející se mezi květy květiny krásné a dosud námi neviděné v nás vyvolá dojem krásna. Božskosti. A hned tu máme hořící keř a Desky Mojžíšovy. Přitažený příklad, ale jako podložení funguje. Podobně mohly vzniknout i mýty o vlkodlacích. Zardoušené ovce vlčími tesáky během úplňku. Jistě vlkodlak. Nebo také zvíře lovící na planině za příjemného světla, které je dost intenzivní, aby zobrazilo kořist, ale zároveň dost tlumené, aby krylo lovce.


Síla teorie nevzdělanosti a naivity spočívá hlavně v tom, že díky ní jsme schopni vymyslet i v nemagickém světě jakékoliv magické prvky, kterým se dá věřit, dají se pochopit, ale zároveň se nedají, z pohledu obyvatel, vyvrátit. Alespoň ne tak snadno, abychom získali prostor pro příjemné opoziční konvence.

Teorie vnitřní reality

Pomocí této teorie můžeme vysvětlovat vliv a dopad, vznik, vývoj a zánik kultů, fanatických dogmat ideologií a samozřejmě válek. Tato teorie se zakládá na existenci dvou realit, respektive vnímání reality objektivní, kterou můžeme chápat z pohledu reality zázračné a reality racionální.

Budeme-li vycházet z učení empirické psychologie, realita je něco, co vytváříme my sami ve své mysli prostřednictvím svého poznávání okolí a světa jako takového. Realita je tedy smyslově poznatelná. Ale každý vnímá jinak. Tím pádem se chtě nechtě každý z nás pohybuje v realitě subjektivní, která se vždy něčím liší od reality druhých lidí. V tom není problém, alespoň co se této práce týče. Zde jde o to, že naším vnímáním nelze postřehnout, co je a co není skutečné. Jinými slovy: co je reálná a ryzí pravda, co je realita, co je výmysl, co je klam, to nikdy nepoznáme, alespoň ne bezpečně a jistě (z objektivního a racionálního pohledu). Pokud toto platí v našem světě, platí to i ve světech jiných fantastických, které jsou vystavěny na základě světa našeho. Respektive ve všech světech, které staví na stejném vnímání myslících lidí, jejichž vývoj se ubírá stejnou nebo jen podobnou cestou. Mozek je totiž stejný. Vše tvoříme k obrazu svému, podle sebe. Člověk je mírou všeho.

Co je dále stejné je fakt, že svými smysly a zkoumáním reality se k „pravé skutečnosti“ můžeme přiblížit. Trochu, hodně, ale prakticky nikdy ne úplně. Kdyby úplně, buddhisté by v nás spatřili Buddhu. Zde už ale balancujeme na hraně světů, kde je nadpřirozeno možné. Proti tomu stojí další fakt – svými smysly a zkoumáním reality se od „pravdy“ můžeme i vzdalovat. Úmyslně? Neúmyslně?


Realitu můžeme vnímat ze dvou výše zmiňovaných pohledů a jejich syntéz. Vždy ale budeme blíže k jedné či k druhé.

Jako první představím racionální realitu. Racionální realita je naší aktuální společnosti nejbližší. Spoléhá se zásadně na fakta, která získala poznáním. Příkladem jsou dnešní zprávy, předpověď počasí. Vědci zaplaveni informacemi, matematici zaplaveni čísly, jsou ukázkovým příkladem jedinců žijících v racionální realitě.

Druhým pohledem na objektivní skutečnost je zázračná realita. Ta dnes nastupuje právě tam, kde racionální nahlížení na svět selhává. Nebo tam, kde racionální myšlení nemá prostor, například ve společnosti nevzdělané, pravěké, jednoduché, „primitivní“. Zázračná realita pracuje na základě zázraků, kde se nevysvětlitelné či neobhajitelné vysvětlí či obhájí nějakou „vyšší“ mocí – božstvem, magií, vírou, dobrem či zlem. V počátcích věků byla tou první v řadě. Dnes je odsunuta na druhou kolej, popřípadě rovnou do podvědomí. Její pronikání na povrch se může brát jednak jako koníček (hraní RPG her), ale také jako projev psychické nemoci. Nejčastěji však jako záchrana ve chvíli, kdy má dnešní člověk životní problém.

V následujícím textu budu často používat spojení racionální- zázračný jedinec/společnost. Je myšleno, že takový jedinec/společnost žije v racionální či zázračné realitě

Ke změnám ve vnímání reality dochází, pokud je vnímatel vytržen z chodu událostí. Doposud mu stačily jeho znalosti, ale v situaci či v místě, kde nezná a neví nic, začíná mít problém. Musí se jednat se o diametrálně rozlišné situace, kde je právě ten silný rozdíl to, co vnímateli umožní „procitnout“ z dosavadní reality a dodat mu jistotu, že vše bylo špatně a že právě od této chvíle bude vše dobré. Jednoduše řečeno – mění-li se drasticky situace, ve snaze zachovat své zdraví (duševní i psychické), měníme i naše vnímáni reality, jelikož se předchozí vnímání reality v nových podmínkách neosvědčilo.

I naprosto bezvěrný bankéř a obchodník, kterého by unesli lapkové a prodali ho do otroctví někde na poušti, změní rychle svou racionální realitu (pohodlí domova kde bylo vše jisté a dobře spočitatelné) v realitu zázračnou, která mu má pomoci spasit alespoň duši. Protože zázrakem otrokáře přemůže skupina křižáků, jako zázrakem se mu tedy podaří utéci. A co víc, po bezcílném putování pouští, kde nikdy nebyl a nikdy si nebyl schopen uvědomit, že by někde mohlo existovat TOLIK písku (pamatujme, že do té doby žil a vyrůstal ve střední Francii či na severu Itálie v pohodlí dlážděných cest, hostinců a měst), narazí na oázu. Na oázu, kde je skalka připomínající lidskou tvář (v racionální realitě čistě jen vyšší šutr s horizontální prasklinou nad kterou jsou dvě prolákliny od větru) v podobě úsměvu a dvou milujících očí božstva oázy, díky kterému přežil a určitě i nadále přežije. Upravený příklad vypůjčen z legend o svatých poustevnících v Egyptě. To je ovšem pouze jedinec. Co společnost a její vnímání reality? V dnešní době, která je prosycena vědeckými objevy a technickými výdobytky, se pohybujeme v realitě racionální. Ovšem i v takto pokročilém stádiu vývoje lidstva není daleko k tomu, aby celá společnost sklouzla k realitě zázračné – komunismus, fašismus, nacionální šovinismus. Podobně jako jedinec, který zázračnou realitu volí jako cestu k lepším zítřkům, i společnost jako celek nahrazuje realitu racionální tou zázračnou.

Hnací silou člověka je hlavně touha seberealizace a pak snaha vyřešit problémy. Realizace sebe sama jako jedince, ale zároveň také jako člena skupiny, jelikož člověk je tvor společenský, je jedním ze základních chtíčů člověka. Snadná cesta jak se realizovat ve společnosti jsou nejrůznější kulty, zázračné ideologie a samozřejmě i války. Ve společnosti, která staví na základech zázračného vnímání reality, to jde snáze. V racionálním světě by to tak snadné nebylo. Veškeré nejistoty, které plynou z racionality, totiž může hned hodit za hlavu. Problémy se odsouvají do pozadí, neexistují, řeší je za nás někdo nebo něco jiného. Stáváme se kolečkem zázraků a skvostných věcí, událostí a jevů. Zázračná realita je totiž buďto bílá nebo černá a neexistuje nic, co se nám právě v tento okamžik nehodí. Neexistuje nic mezi černou a bílou. Nejlepší na tom všem je, že lidé žijící ve skupině pohlcené zázračnou realitou, nemusí pochybovat o svých činech. Nastupuje bíločerná ideologie: pokud to činíme my, je to dobré. To špatné činí zrádci, odpadlíci a nepřátelé. Vše dobré pochází od nás, vše zlé od nich.

Zázračná realita má také další výhodu – padá v ní kritické myšlení. Kritické myšlení je nedílnou součástí pouze racionální reality. Racionální společnost a člověk si nad svým jednáním kladou otázky a podléhají tak jakési dodatečné sebekontrole. V zázračném prostředí je ale vždy nějaký bůh, organizace, církev, prorok atd., kteří mají zkrátka nezlomnou a bílou pravdu. Víceméně rozhodují za společnost, která pak již jen jedná. Příklad máme v křížových výpravách. Co naplat, že do té doby byl v dané lokalitě mír a klid, věřící i nevěřící navštěvovali svá svatá místa bez problémů. Jakmile ale pár racionálních či zázračně fanatických jedinců využilo zázračného vnímání společnosti, které vládly, již se daly činit věci naprosto mocné a zázračné. A vina? Není a nebyla. Jednali v zájmu vyššího dobra podle zásad zázračné reality.

Posléze je zajímavé položit si otázku, proč lidé sledující hrůzy války, se nezřekli víry v Boha, který měl lidi milovat a odpouštět jim. Je to jednoduché: člověk samotný se ze zázračné reality probere jen velice těžko. Cesta k ní je snadná, ale cesta zpět je velmi obtížná, zvláště pokud je výchozím bodem (což pro člověka NIJAK nevzdělaného a naivního dozajista je). Tak je to u jedince, u společnosti to nebude jinak. Jen proces přechodu bude o MNOHO delší. Jestliže přijmeme premisu, že se člověku a tedy i společnosti v zázračné realitě lépe realizují sny a cíle, stává se zde komplexnějším a spokojenějším. I proto ji nechce opustit. Příklad opět na válečné téma: bojovník se stává automaticky členem bojující skupiny. Pokud přežije a jeho strana zvítězí, znamená to, že je v tom dobrý. Tedy je skupinou okamžitě akceptován, může dosahovat vyšších postů, dostávat vyšší úkoly. Přičemž nejvyšším cílem je vyhrát válku. A válka se vede ze zásady proti největšímu arci nepříteli, proti kacíři, zloduchovi, ďáblovi. Stačí se podívat na pár dobových kronik, jak byli nepřátelé líčeni soudobými učenci. A bylo to stejné na obou stranách barikády. Zázračná realita čiší například ze soudobého konfliktu Izraele a Palestiny. Společnost je odkojená na prozápadních televizích, které profitují na fenoménu terorismu. To jsou Palestinci, kteří bez varování útočí na školní autobusy, střílejí do lidí atd. Ale už nikdo nevidí racionální realitu, která zachycuje Izraelce vysídlující protiprávně z Palestinského území samotné domorodé Palestince a zabírá jim půdu, na kterou ani podle OSN nemají právo. Palestinci se tedy pouze brání, bohužel jedinými prostředky jsou kameny a rakety.


Výše jsem uváděl, že racionální a zázračná realita jsou dva odlišné světy, které mají mezi sebou značné rozdíly, které se dají jednoduše shrnout v následujících pravidlech:

Černé a bílé: Podle racionální reality existuje spousta názorů na jednu problematiku, kde některé jsou lepší, jiné horší. V zázračné realitě existuje pouze jediný a samozřejmě právě ten správný pohled, kde jsou ostatní kacířské a špatné.
S námi nebo proti nám: V racionální realitě je možné o problému diskutovat, vyjádřit se k němu popřípadě se od něj distancovat, jelikož je racionální realita založena spíše na jedinci. V zázračné realitě je jedinec buďto součástí společnosti se vším všudy, nebo je proti ní.
Principální problém: V racionální realitě existuje více problémů a ještě více jejich řešení, v zázračné realitě existuje jen jeden hlavní problém, všechny ostatní jsou nedůležité. Na to se váže způsob, jakým uvažuje racionální společnost, která říká, že je nutné vyřešit problém, a poté i problémy, které vykonala při jeho řešení. V zázračné realitě platí, že po válce společnost čeká buďto peklo, nebo nebe. Svatá válka.
My jsme dobro: A co je nejdůležitější: Racionální realita je schopna uznat, že každá ze zúčastněných stran nese podíl viny. Zázrační lidé praví, že oni jsou svatí, na jejich straně je právo. Buďto se brání arci ošklivákům, nebo zachraňují svět od plevelu bytí.

Zázračná realita a její vliv je vždy vidět hlavně při řešení problémů. Pro účely této práce to jsou náboženské procesy a války, boj proti čarodějnictví, spiknutí. Podle pravidel výše vypsaných je zřejmé, že společnost žijící v zázračné realitě naprosto pohltí každého (pokud ne, vyloučí jej ze společnosti formou vyhoštění či přímo obvinění a eliminování). Procitnutí z oparu zázraků a propagandou tvořené reality přichází teprve tehdy, je-li společnost na pokraji definitivní prohry při řešení problémů či válčení. Až poté se zvýší poměr pochybujících, věrolomných, nad věrné ideologii. Z těch věrných se pak mohou stát ti nejhorší fanatici. V zázračné realitě je válka, hon na čarodějnice, procesy s heretickým spiknutím, jakýmsi ventilem špatnosti a problémů. V každé společnosti existují problémy, a pokud ne, je třeba je vytvořit, aby „jádro“ společnosti mohlo být „to správné“ protože bez toho „špatného“ neurčíte, co je „dobré“, neurčíte směr a nebudete schopni ovládat společnost. Proto v zázračných válkách atd. bojuje proti nepříteli a problému celý národ, celé město, celý klan, celá církevní kurie. Nálada ve společnosti se zlepší, protože veškeré problémy dostanou společného jmenovatele – cizího boha, zlotřilého kněze, traviče krav, studen a duší, a tedy vše má i své řešení. Problém nastane ve chvíli, kdy ten porazí společnost, jasné proč. Větší problém ale nastane ve chvíli, je-li plně vyřešen. Společnost tehdy začíná vidět, že krávy nedojí, i když všechny čarodějnice byly spáleny. Na slavném bojišti v poli mrtvoly kontaminovaly půdu a pole nerodí, je hlad. Jediný způsob, jak vyřešit situaci je prostý: nové kolo svaté války proti čemukoliv. Boj proti problémům udržuje společnost poslušnou, soudržnou a v zázračné realitě. Vzpomeňme si na vysvětlení neúspěchu křížových výprav – rytíři měli být hříšní, proto je Bůh nepodpořil – proto na další výpravu byly poslány děti a panny. Z českých a moravských poměrů jmenujme Velké Losiny a Bobliga, jistě znáte Kladivo na čarodějnice. Příklad z novodobé historie: Sovětský svaz po vítězství nad fašismem dále bojoval proti „zbytkům fašismu“, pak proti sionistickému spiknutí a nakonec klasicky proti imperialismu a kapitalismu, dokud se nezhroutil kvůli své zázračné realitě, která problémy neřešila, pouze je sváděla na nepřítele.

Vedení zázračné společnosti je také věcí veskrze zajímavou. Jsou opět dvě možnosti, jak to může být. Zázračnou realitu vede buďto největší fanatik, nebo racionální jedinec, který si uvědomuje svou moc. Toliko z pohledu dnešního. Z pohledu například středověkého panovníka bylo zapotřebí mít kousek od každého, ale vliv společnosti, doby a sociokulturního pozadí, vždy tlačil spíše realitu zázračnou. Samozřejmě příklady: zázračným fanatickým vůdcem může být Adolf Hitler, Stalin či Benito Musoliny. Racionální vůdci či strůjci zázračných společenstev, tedy ti, kteří si dobře uvědomují svou moc a to, co mohou získat, budou-li umně ovládat dav: farář Boblig, papež Urban II, reverend Jones. Samozřejmě je těžké přesně rozlišit jejich příslušnost k racionální a zázračné realitě, berte tedy příklady s rezervou.

Hned na začátku jsem uvedl, že každý z nás může i přímo potřebovat zázračnou realitu, aby přežil. Hlavně na pokraji smrti. Ale to je pohled člověka nejprve z 19. století, pro kterého je výchozí realitou ta racionální. Pro člověka z pravěku, starověku, středověku i raného novověku je výchozí realitou realita zázračná. Hlavně proto, že jejich svět byl o poznání drsnější a nepřátelštější, bez vymožeností sociální společnosti. Snad i proto lidé z těchto dob rádi a ochotně naslouchali všemu možnému. Navíc díky zázračné realitě naleznou odpovědi na veškeré otázky, na které si sami odpovědět neumí, nemohou či ze strachu nechtějí.

Dnes má člověk mnoho alternativ názorů. Dříve tomu tak nebylo. Dříve se člověk pro seberealizaci musel zapojit do společnosti a vést její „boj“. Stopy toho můžeme dnes spatřit například v hooligans.


Konfrontace realit je nezbytná pro důkladné pochopení myšlení lidí, kteří mají žít ve vašich smyšlených světech, které budou ovládány buď jednou, či druhou realitou. Prosím, omluvte mou neoriginalitu v příkladech:

Zázračná realita: inkviziční soud objevil několik čarodějnic a čarodějů, kacířů a znesvětitelů hostií. Všechny podrobil exekuci života, čímž ochránil společnost, spasil jejich duše a ochránil doposud nepostižené majetky, statky a obyvatele.
Racionální realita: veškerá přiznání byla získána na mučidlech, tím pádem jsou nevěrohodná, a tedy soud popravoval bez pádných důkazů. Lidé na toto poukazující byli popraveni také a majetek všech kacířů byl inkvizicí konfiskován. Z toho jasně plyne, že kacíři byli buďto fanatici, nebo se chtěli obohatit bezpečnou cestou.

Všimněte si, že racionální lidé, poukazující na nevěrohodnost důkazů, brání spravedlnost. Zázračná realita v tom ale jasně vidí odpor vůči ní, problém, proto jsou lidé poukazující na nevěrohodnost přiznání na mučidlech označeni také za problém, v tomto případě kacíře. Navíc takto uvažující byli často vzdělaní, tedy i majetní.

Pro hru samotnou je pak vždy nejzajímavější konfrontace mezi racionálně a zázračně smýšlejícím člověkem. A samozřejmě společností. Příklad shrnující většinu tezí: zázračný kněz nějakého dobrého boha je na své misijní cestě do barbarica doprovázen zázračným paladinem. Kněz je vzdělanější, dají se u něj najít prvky humanismu. Paladin je voják znající jen bílou a černou. Zatím jsou oba pohlceni zázračnou realitou. Jednoho dne dojdou do vesnice, kněz začne sovu práci, paladin na něj dohlíží. Jenže přetahování na svou stranu víry je vždy zdlouhavé. Domorodci mají zvláštní rituál – švihají ženy proutky, aby podpořili jejich plodnost. Ale dost tvrdě (například jeden kmen v Etiopii až do krve a masa). Paladin, vidící ženy jako nedotknutelné květiny (jakási romantická rytířskost), se jich začne okamžitě zastávat, pozvedne meč a štít a muže z kmene pobije, jelikož je jistojistě pohltil zlý duch. Jsou to jatka, kněz je najednou postaven před hrůzný obraz vražd, kde vidí, jak obránce jeho dobrotivého boha vraždí v jeho jméně. To je hrůzná situace, místo zlomu, kde se kněz nejspíše zracionalizuje a procitne. A dost možná bude zabit fanatickým paladinem jako obhájce zlých duchů.

Přínos této práce může být nakonec sporný. Mou snahou bylo naznačit, že dnes existují vedle sebe dva světy. Racionální a zázračný. Dříve byl spíše pouze zázračný, kde se čas od času objevily prvky racionalismu, které nakonec převážily. Chci ale říci, že pro pocit ze hry, kterou hraje racionální člověk, je nejlepší najít dokonalou syntézu racionality a zázračna. Racionalita ve hře je pro hráče nejsnazší, protože je mu tato mentalita blízká, známá a tedy snadnější pro zahrání. Zázračná realita je pro hru pak vhodná jako kulisa, způsob odůvodňování mýtů a legend, směřování a nálady společnosti. Neexistuje svět, kde je čistá zázračná realita. To je pouze v pohádkách o dobru a zlu. Výše bylo řečeno, že i zázračnou společnost může vést racionální jedinec. Tady jsou i světy racionální reality, které jsou vesměs vážné, drsné, kde je atmosféra roztrhána autentickou surovostí válek a politických a náboženských sporů.

Světy, kde magie nefunguje

Pomocí výše uvedených teorií se nyní můžeme pustit do vysvětlování a popisování jevů a zákonitostí vázajících se k magii, bohům, vírám atd. Svět, kde magie nefunguje, je právě ten náš, tedy netřeba jej představovat.

Mohou to být de facto světy, které přímo vycházejí z toho našeho. Hry se mohou odehrávat například v období římské říše, která se na Dunaji střetávala s Markomany atd., tedy různé adaptace našeho vlastního světa. Pokud to takto plánujete, nemůžete takový rámec vytrhnout a nechat ho bez božstev, mágů, druidů či šamanů. Podívejte se kolem sebe. Bůh, Jehova, Kršna, Horus... S náboženstvím, s vírou v něco nadpřirozeného, mocného, s vírou ve vesmírnou energii, přichází samozřejmě i magie, díky které jsou výše zmíněné aspekty často spjaty. Jedno je provázáno s druhým. A to vše má své nezničitelné kořeny v člověku a v jeho vnímání reality. Člověk od pradávna věří. Věří prakticky v cokoliv. A naváži na teorii nevzdělanosti a vnitřní reality. Nyní ovšem půjdeme od počátku k současnosti, tedy výchozím bodem je realita zázračná. Člověk neví, proč prší. Ale tuší, že za to někdo může. Kdo? Něco, čím on sám není. Není schopen racionálně déšť účinně přivolat nebo jej odvolat. Tedy to musí být bytost, systém či řád nadřazenější člověku. S tím vymýšlíme božstva, duchy, skřítky atd. Všechny kultury i národy to tak mají, jiné již pouze měly. S příchodem těchto reálně neexistujících „bytostí“ (pro jednoduchost a krátkost výčtu) musí člověk zároveň přijít na to, jak to ona „bytost“ dokáže. Dokáže to pomocí nepředstavitelné moci – magie. Tamtadadá! Je to tu.

Jednoduše řečeno, lidé si přejí, aby magie existovala, proto aby pro ně bylo příjemnější existovat. Aby měli vysvětlení k tomu, co se kolem nich děje. Na tyto „výmysly“ se pak vážou svátky pojené například se slunovratem, Vánoci; víra v Ježíška, v bohy atd. Jsou to malé a i velké nepravdy, které ucelují a zastřešují systém jejich životních hodnot, jsou nezastupitelné a nenahraditelné. Bez nich by člověk nebyl úplný a nebyl by takový, jak jej známe. Bez těchto součástí by pro nás bylo prakticky nemožné vytvořit uvěřitelný hratelný svět. Nebo alespoň důvěryhodný svět.

Trošku odbočím, když řeknu, že je dobře, že věříme v tyto „malé nepravdy“. Například ty o Ježíškovi. Je dobře v ně věřit. Je to malá příprava na mnohem větší lež. Například tu, že existuje spravedlnost a dobro. Je to totiž stejné jako s tím Ježíškem. Pokud kdy existoval, z kolébky vyrostl a fyzicky umřel. Tedy neexistuje ani smítko jeho fyzického bytí zde na světě. A stejně v něj malé děti věří. A stejně tak věří v dobro nebo ve spravedlnost. Ty také ve světě neexistují a stejně v ně ochotně věříme, protože chceme, aby byly. Protože s nimi to je mnohem příjemnější a krásnější. A raději v ně věřit a chovat se ve víře podle jejich zásad, než je popírat.

Celkový obraz a teorie o magii a nadpřirozenu

Teď tedy k tomu, jak magie a bohové vypadají, jak na ně lidé nahlížejí a co si o nich myslí ve světě, kde fakticky neexistují.

Jak jsem napsal výše, nic jako magie, nadpřirozeno a bohové ve světe, o kterém je tato práce, neexistují. Přesto mnoho lidí věří. Důvody k tomu byly zmíněny výše.

Pokud národu, kmeni či jedinci stvoříte náboženství, mystické hodnoty či názory o magii, je vždy dobré z něčeho vycházet. Nikdy nemůžete totiž vědět, jestli náhodou nepřijde otázka „a na to jsi přišel jak?“. Ale není to jen kvůli této otázce. Je to hlavně pro komplexnost světa a herního prostředí.

Magie je prakticky nadpřirozená moc. Odněkud se musela vzít, někdo ji musí ovládat, někdo ji musí zkoumat a popisovat a šířit tyto znalosti do okolí. Jak jinak by o tom daná postava totiž věděla? Je jen málo případů, kdy se jedinec rozhodne stvořit celý systém magie, jejího původu, fungování i ovládání. Je to velmi dlouhý proces skýtající mnoho úskalí. Základy společnosti sahají do pravěku, kde se setkáváme s nadpřirozenem vlastně všude. S vývojem společnosti se začínají objevovat šamani, druidové, kněží. Ti jsou často velmi zvýhodněnými členy platné společnosti. Ještě aby ne! V očích společnosti, která žije v zázračné realitě, šamani a druidové ovládají magii, díky které zajistí posmrtný život, bezpečí živých proti mrtvým, kvalitní úrodu a bohaté pastviny. Představte si, že jste na pozici tohoto šamana. Patrně na ní budete chtít zůstat. Co budete ale dělat, když se ve vaší vesnici narodí chlapeček či holčička s nadprůměrnou inteligencí a zvědavostí. Může dojít ke konfrontaci jeho, vaší a společenské reality. Dříve či později prohlédne vaše kejkle (jestliže jako racionální nevěřící „vůdce“ magii provádíte pomocí smyšlených postupů) nebo začne upozorňovat na neefektivnost vašeho magického počínání (pokud vy sami jste jako šaman v zázračné realitě a ve svou moc věříte). Vaše pohodlná pozice je ohrožena. Na této rovině můžeme počítat se zázračnou a tedy i velmi impulzivní a v našich očích snad i krutou a přísnou společností, takže takováto obvinění pro vás znamenají vyhoštění nebo i smrt. Přičemž vyhoštění je také smrt, jelikož jako šaman umíte jen šamanovat a tím se prostě bez „poddaných“ nenajíte. Logicky se tedy budete snažit zlikvidovat odpůrce. Klasické řešení v zázračné realitě: snadně nařknete právě vašeho očerňovatele, protože on je příčinou vašich neúspěchů.

Opozice je pro ty, kteří jsou u moci, vždy nebezpečná. Opozice se buďto snaží dostat na místo koryt a vládnoucích stolců, nebo jen svrhnout vládce a vůdce ve prospěch své pravdy a svobody. S dalším rozvojem společnosti toto otevírá dveře, či přímo vrata a brány, různým institucím a úřadům na ochranu vaší vůdčí pozice. A na potírání opozice. Je jedno, jestli tito „úředníci“ věří v ochranu víry nebo prospěchářsky chrání jen svou pozici a postavení, respektive jsou-li skrytě racionální nebo dočista zázrační. Tak či tak to povede k úřadům jako je například inkvizice. Pokud pravíte, že je něco pravdivého, a na této pravdě závisí vaše holá existence (nebo jen pohodlí a možnost být loutkářem lidí), a někdo toto začne zpochybňovat, je tu pro vás váš úřad. Vaše inkvizice, která hlasy umlčí. Je to pohodlné a jednoduše účinné. Historie je svědkem. Tento úřad nazveme inkvizicí (i když ano, je to čistě rámcové). Ta kontroluje vědění obyčejných lidí. A opět se dostáváme k teorii nevzdělanosti a naivity. Inkvizice se po celém území, které kontroluje, bude snažit držet tu pravdu, kterou hlásá, jelikož to ji udržuje při životě. Což také odkazuje na snahu racionálních vládců udržet svou vládu pomocí zázračné reality.

Dosáhnout se toho dá dvěma způsoby. Cestou biče nebo cukru. Cukr zde znamená například stavbu krásných chrámů a škol, kde se člověk učí jak o naší pravdě, ale třeba i o jiných věcech, například řečnictví či matematice atd. Cesta bičem je ve fantasy světech velmi využívaná jako tvůrce či hybatel zápletek. Zahrnuje v sobě náboženské války, exekuce bezvěrců a kacířů. Obě cesty se často kombinují v jednu.

Ovšem i ve světech, kde bohové a magie nejsou a nefungují, budou lidé pátrat. Vždy se najde někdo, kdo se ptá a pátrá po odpovědích. V našem světě se věda vyvinula přímo z mystiky a filosofie, náboženství. Jsou to vědci začátečníci, kteří čas od času uhořeli a kteří položili základy dnešního racionálního a vědeckého světa.

Mágové, kněží, alchymisti a jiní podvodníci

Je velmi zajímavé sledovat společnost, ve které se magie nevyskytuje, a přesto tu jsou jedinci, kteří o sobě prohlašují, že magii ovládají. Mají k tomu pádné důkazy a nezvratné hypotézy. Víceméně založené právě na teorii nevzdělanosti a zázračné reality.

Můžeme si je rozdělit do tří skupin:

  1. Mágové, kouzelníci, čarodějové – jedná se o skupinu, která zahrnuje jedince, kteří „ovládají“ magii. Mágy můžeme dělit podle toho, jestli ve své umění věří nebo nevěří. Také podle toho, k čemu jim takové magické umění vlastně je – jestli k osobnímu či společenskému prospěchu. Prakticky jsou neškodní a vlastně i neschopní. Ale ti hodně dobří mohou mít nějakou tu moc. Ta ale vlastně nepramení z magie, nýbrž opět z teorie nevzdělanosti a naivity a zázračnosti. Svou moc prezentují a zvětšují obratnou rétorikou, různými efekty a znalostí psychologie diváků. Dobrým příkladem pro takové mágy jsou například wiccanští nebo satanističtí čarodějové.
  2. Další skupinkou jsou kněží. Platí pro ně podobné charakteristiky jako pro mágy, k čemuž připojují ještě službu danému božstvu, duchovi, vesmírné síle atd. Sem patří druidové sloužící přírodě a přírodním božstvům, kněží sloužící společnosti a bohům a šamani sloužící kmeni a duchům (vysvětlení rozdílů mezi těmito třemi je dosti nedostačující, ale zato pochopitelné a ilustrativní). Je otázkou, jestli kněz v to, co dělá, věří. Pokud ano, jeho počínání je čistější a uvěřitelnější a činí to pro svou víru. Pokud o své víře není přesvědčen a je čistě racionální, svůj post zastává, aby z něj těžil v první řadě on sám. Příklady: Racionální kněží: vzpomínám si na dobrý příklad z jedné dětské knihy, kdy jeden pravěký šaman byl požádán o záchranu umírajícího chlapce. Šaman si cestou k nemocnému natrhal hrst trnů z růžového keře. Provedl záchranný rituál, načež vyplivl trny z úst – jasný důkaz, že z nebohého hocha vysál nemoc. Dostal za to řádně zaplaceno v naturáliích a mohl zase dále žít v pohodlí a přepychu. (Výsledek jeho snah je vedlejší.) Příkladem věřícího a zároveň zázračného kněze může být například nějaký křesťanský kněz, muslimský imám či židovský rabín, který svým působením pomohl společnosti i jedincům a zároveň se neprohřešil proti svému přesvědčení. Kněží často fungují jako psychoterapeuti, zachránci či zastánci slabších atd.
  3. Poslední reálnou skupinkou jsou alchymisté, vědátoři a jim podobní. Zde naprostá většina věří v existenci magie či nadpřirozených sil. Je jedno, jestli je oni sami ovládají, tak či tak se na to snaží přijít jak je ovládnout nebo spoutat. Toho dosahují pomocí pokusů, omylů, výbuchů, otrav a katastrof. Alchymisté na dvoře Rudolfa II, lékárníci, léčitelé, chemici, jedátoři a další případy známe poměrně dobře a netřeba je dále rozebírat.

Tyto tři skupiny mají jedno společné. Velmi často bádají ve svém oboru a tyto poznatky si mezi sebou navzájem předávají. Buďto mezi sebou samotnými nebo z mistra na učně, z otce na syna atd. Mohou se kolektivně vzdělávat, sdružovat se v cechy, druidské kruhy atd. Takováto společenství, ale i jedinci, vytvářejí speciální památky, knihy, svazky, spisy, pečetě, díky kterým uchovají své znalosti, své stanovy a postupy. Kromě toho si často vytvářejí určité poznávací znaky. Černé pláště, špičaté klobouky a boty, přívěšky na krk, uniformy ale také svébytnou architekturu a právní a společenské výdobytky a výhody. V organizacích povolených a oficiálních jsou tyto poznávací znaky často kladeny na obdiv široké veřejnosti. Dosahují zdobnosti až monumentálních rozměrů. V organizacích opozičních, potíraných, jsou poznávací znaky hlavně tajné, nenápadné, ale přesto na očích, aby je členové našli.

  • Poslední ve výčtu jsou nadpřirozené a reálně neexistující bytosti, o kterých ve světě dozajista putuje mnoho legend, pověstí a pohádek.

Nakonec této podkapitoly ještě dovětek k „podvodníkům“. Zde je přístup ošemetný, neboť značná část zúčastněných podvodníků, výše jmenovaných mágů, kněží či alchymistů, ani nemusí vědět, že jimi jsou.

Svátky a trocha víry

Svátky jsou naprosto nedílnou součástí kulturního a společenského života. Ale odkud pocházejí a jak se vyvíjí, se zároveň pojí i s chápáním a provozováním magie ve formě přímo magické (kouzlení či provozování lučby) a ve formě uctívání mocností nadlidských forem, bohů a jim podobných.

Stejně jako náboženství, kulturní přesvědčení, ale také velké magické okamžiky, jsou pojeny svátkem, který nás upomíná na významný den či období v životě světů.

V helionistické společnosti může být svátkem každé ráno, kdy vyjde slunce. To bude menší svátek, mnohem ohromnější svátek bude, když den, tedy bílá část dne, dojde stejné délky jako noc, ta tmavá část dne. A úplným vrcholem slunečních svátků bude zatmění slunce nebo měsíce, tedy svátky občasné. Tyto svátky svítání, rovnodennosti a zatmění pak přímo úměrně oslavují chvíle vítězství slunce, které reprezentuje den a život. Což je chvíle, kdy my vidíme, jsme světlem chráněni proti nebezpečné noční zvěři, rostou nám plodiny dávající nám jídlo a ožívají kozy dávající nám mléko. Tedy slunce reprezentuje dobro.

Kdežto měsíc reprezentuje tu špatnou stránku. Respektive nebezpečnou (a proto špatnou). Protože za noci chodí lovit zvěř, která je tmou halena, což zvyšuje její šance k úspěchu. A těmito lovci mohou být šelmy zvířecí i fantastické. Ale samozřejmě i lidé. A cílem těchto lovců mohou být právě lidská obydlí. Kromě tohoto nebezpečí to je doba, kdy vše spí, což primitivní člověk může chápat i jako smrt okolí, ve které přežívají už jen duchové.

Kdo se nebál jako malý v noci v lese, kde houkaly sovy, troubili mocní jeleni a dupali ježci? Děti jsou dozajista míry primitivní ve svém chápání světa, protože jsou stále nedotčeny vším tím, co my již máme a bereme za vlastní. Podobně jako naši předci z toho vyvozují strašidla. Nad kterými den a světlo zvítězí. Proto je helionismus nejzákladnějším náboženstvím a vírou. A proto z něj pramení ty nejzákladnější svátky, které ostatně slavíme i my, leč v převzatých podobách, jako jsou Dušičky, Velikonoce a Vánoce.

Helionismus, jakýsi první monoteismus, je člověku pravěkému spíše vnucen, neb nemáme pevně dané prameny a důkazy. Ale ve spojitosti s vývojem můžeme tušit jeho existenci právě z těch svátků. A pokud helionismus nebyl přímo náboženstvím, měl alespoň silnou roli pojící vše do jakési jednoty. Každopádně můžeme nastolit jakousi vývojovou řadu. Helionismus, nebo cokoliv prvotního, po čase člověku přestane stačit, jelikož jeho poznávání neustále nabývá větších a větších rozměrů. Vzniká polyteismus, kde většina přírodních sil a lidských pudů má své božstvo. Člověk by byl v této chvíli naprosto spokojen, vždy si v nepřeberném výběru může najít to své. Nevznikají rozepře, neboť polyteismus přirozeně dovoluje existenci vícero učení, která mají něco společného, co je spojuje a co spojuje právě i lidi jako takové. Ale ve velkých říších, jako byl například Egypt za vlády Achnatona nebo Říše Římská ve své poslední fázi (od 300 n.l.) je nutné najít něco, co sjednotí pod vaši vládu mnoho kultur, náboženství a národů, často silně rozdílných. Víra je to pravé. Pokud bude monoteistická. Konstantin v tom viděl jedinou a poslední možnost na stmelení epicky veliké říše. Achnaton v tom viděl nástroj, jak lid podřídit více sobě a omezit moc kněžích. Tato dvě monoteistická a protlačená náboženství se ujala rozdílně, jejich účel a důvod povolení a protlačení, byl však jasný.

Příklady a mýty

To, co je psáno výše, hlavně teorie nevzdělanosti, se dá podložit i důkazy. A jelikož se jedná o svět nemagický, budou to důkazy z naší reálné historie. Ta nám naprosto dokonale ukazuje, jak si lidé vysvětlovali nevysvětlitelné a hlavně, co vše k tomu přidávali.

Člověk ze všeho nejvíce operuje s tím, co je a co není správné. Už jen pro ochranu své pozice jedince či pozice kmene ba i národa, ale také pro ochranu onoho dobrého a správného. Přičemž tato hodnota může být naprosto rozdílná kraj od kraje, město od města, jeskyně od jeskyně. Ale vždy můžeme používat pojem jako je „dobro“ a „správné“ či „vhodné“ proti „zlo“, „nevhodné“ a „nesprávné“ a to ve všech pádech.

Skvělým důkazem domýšlivosti nevzdělanců vzhledem k dobru je existence mnohých knih, které popisují jak bojovat se zlem, jak bojovat proti upírům a vlkodlakům, jak léčit kacíře či politické odpůrce (samozřejmě že z těchto knih vzniká převážně spíše ono „zlo“, viz teorie vnitřní reality, pravidlo černá a bílá).

Mezi příklady a mýty bych mohl velmi rychle začít usazovat úryvky z různých mytologií. Ale to by dílo enormně natáhlo. Proto předpokládám znalost severské, řecko-římské a keltské mytologie. Ba i té slovanské a tak trochu indické. Zde vás seznámím jen s kratšími celky, vytrženými z kontextu, leč vhodnými pro ilustrace vašich vlastních příběhů vysvětlující různé jevy.

Velmi zvláštní jsou báchorky pojící se se vznikem vlkodlaků (kuš Jacobe) a upírů (a kuš Edvarde). Pokud se tento stav bere ve společnosti jako nemoc, hned se nabízí její nakažlivost podobně jako u moru nebo rýmy. Tedy základní a nejrozšířenější mýtus o tom, jak se stát tímto tvorem, spočívá v přenosu kousnutím. To je ale naprosto profláklé, leč i tak bych tento způsob neopomíjel. Jsou ale mnohem zajímavější způsoby, jak se stát:

Vlkodlakem

Například napít se vody z kaluže, kterou prošel vlk. Některé historické prameny dokonce toto zpřesňují na kaluž ve vlčí šlápotě. Při uvědomění si velikosti takové kaluže, nejsem si jist, jak by toto pití probíhalo. Ovšem tato možnost má své kouzlo hlavně při průchodu krajinou s nějakým domorodým průvodcem, který se bude panicky bát kaluží. Hlavně v noci! Navíc tento způsob stání se vlkodlakem dává velmi snadný a účinný nástroj, jak dát vzniknout i jiným lykantropům. Proběhnout kaluží totiž může jakékoliv zvíře. A nakonec to nemusí být ani kaluž – posvátný vlkův háj, jeseteří ryba, medvědí jeskyně...

Vlkodlakem se člověk může ale třeba také stát tím, že sní maso divokého psa, nebo spíše syrové maso divokého psa. Zde se jednak jedná o moralizaci proti požívání syrového masa (které mimo jiné v naprosto převažující koncentraci vede k velmi těžkému onemocnění, na které vymřela jedna raná kultura Homo Sapiens, která nevyužívala ohně), ale také třeba o snahu šetřit masem, pokud k příběhu připojíte „nebo i masa pečeného během třech dnů okolo úplňku“. Maso byla totiž poměrně lukrativní surovina, se kterou je radno šetřit. K požívání různých částí psů pak můžeme připojit i požití nápoje z psí moči, pokrmu ze psího lejna, ze spaní pod vlčími kožešinami atd.

A nakonec ještě zmíním, že vlkodlaci i prakticky existovali ve formě takzvané vlčí choroby, která je velmi vzácná, ovšem dědičná. Ve společnosti i dnes tato choroba projevující se nadměrným ochlupením všech partií těla, způsobuje pozdvižení, podezíravost a odpor k postiženým jedincům. Když toto několikrát znásobíme, můžeme se dostat do situace a k představě, jaký odpor tato nemoc v lidech vyvolávala v dobách středověkých a raně novověkých. Stále ale zůstává velmi záludná otázka. Kde se vzal Ten První. Vlkodlak je naprosto ztotožněn s přírodou a vlkem. Vychází přímo z něj a jím se i stává. Proto by měl být vznik vlkodlaků vždy úzce spjat právě s daným prostředím. Sotva bude existovat smyšlený vlkodlak ve světě, kde máme v lesích jen kance a veverky. My na vlkodlaky nevěříme, jelikož se v lesích setkáme leda s odpadky, sluneční elektrárnou, ptactvem, srnkou a prasetem. Tito jmenovaní, až na divoké prase, nepředstavují žádné přímé ohrožení na životě či majetku. Spíše by se v tomto prostředí vyvinuly pověsti a povědomí o duchu kanců, které je neradno rušit na jaře. A hle, ono toto povědomí vlastně máme. Stejně tak víme, že kanec je znamením síly a odolnosti. Ovšem například v zapadnutých vesnicích Rumunska stále vlčí zavití během úplňku znamená zapálenou svíčku a prosby k pánu Ježíši.

Jak dát tedy vzniknout pověstem o lykantropech jako takových? Prvně jde o prostředí a zvířenu v něm žijící. Lykantrop daného druhu by měl odrážet svým vzhledem, vlastnostmi i charakteristikami dané zvíře a i dané prostředí a vždy názory kultury, která jej vymyslela, stvořila. Nezapomínejme, že jsme ve světě, kde nic takového reálně neexistuje. Proto můžeme při otázce „jak vznikl ten první“ odpovídat různě. Může to být práce jakékoliv náhody, přírodního úkazu nebo konstelaci hvězd. Beztak nějaká hvězda, to zářivé světélko na obloze, bude věnované nějakému důležitému zvířeti. Důležitost zvířete může spočívat v nebezpečí, jaké pro nás znamená ale také prospěšnost. Třeba krávodlak. Dlakem by se tak mohl velmi pohodlně stát jedinec, který byl v prostředí ponechán se zvířaty. Nejlépe v útlém věku, kdy ho zvířata, díky vlivu prostředí, přijala za své. Vsadil bych se, že kdyby Mauglího nenašli kolonialisté, brzo by si našel hezkou samičku, se kterou by zplodil svého syna, který by opět s někým dalším zplodil potomka. Míchání krve povede ke stvoření druhu napůl lidského a napůl zvířecího. S průchozí hranicí mezi zvířetem a člověkem. Samozřejmě ani tento poslední příklad není možný.

Nebezpečí vlkodlaka spočívá v nebezpečí vlka. Vlk se vyznačuje rychlostí, zlověstným vytím a hlavně skupinovou inteligencí a ze všeho nejvíce – skupinou – smečkou.

Zajímavou skupinou jsou i osamělí jedinci, jakými je například Minotaurus. Potomek míšení, který na hříchy svých rodičů doplácí svým utrpením. Jeho role spočívá hlavně v moralismu. Naproti tomu kříženci lidí a zvířat v Egyptě dosahují božských statutů. Je možné z toho vypozorovat, že staří Egypťané měli zvířata v ohromné úctě a tím, že jim propůjčovali podobu bohů, jim dávali vlastně hold a uctívali je. V Egyptě byl rozsáhlý systém symboliky, kde i každé zvíře bylo přiřazováno k něčemu, kde se nejčastěji vyskytovalo. Kočka ochránkyně domova, krokodýl žijící v Nilu a další, ti všichni se stali bohy. Spojování s člověkem se dá vysvětlit jako polidšťování zvěře k obrazu svému tak, aby si jej lidé mohli snadněji představit jako osobu jim božskou.

Upírem

Upír je k zodpovězení vzniku mnohem složitější postavou, než vlkodlak. Hlavně proto, že vlivem romantizujícího devatenáctého století a posléze pak filmového průmyslu byl k upírovi, podobně jako k vlkodlakovi, připojen živočich ze zvířecí říše. Upír tvor noci, nebezpečný a tajemný a sající krev. Tedy černá barva a samozřejmě i netopýři na sebe nenechaly dlouho čekat. Ovšem až v moderní společnosti. Rád bych se věnoval hlavně upířímu originálu, za kterým se musí jít poměrně dlouhou a trnitou cestou, která je lemována moderními interpretacemi, nevycházejících z historických pramenů, nýbrž z uměleckých („uměleckých“) reprodukcí romantických idejí či pohádek a báchorek. Na toto upír trpí daleko, daleko více, než vlkodlak.

Upír trpí také na to, že je to spíše bytost, dnes díky Underworldu či Stmívání, naleznuvší nesmrtelnost a chuť po krvi postavená nad člověka a z člověka biologicky vycházející.

Teď tedy k historickým kořenům upírů: archeologie má důkazy o „jiných lidech“ , které můžeme pro jednoduchost, a aby se nám to hodilo, pojmenovat jako upíry. Tito jedinci byli pohřbíváni za hranice tradičních obětišť, byli pohřbíváni například do kamenných komor, což může svědčit o jejich vysokém postavení, což ovšem devalvuje fakt, že tyto hroby byly bez jakékoliv výbavy a jedinci v nich byly pohřbíváni nejčastěji jako svázaní skrčenci. Proč svazovat jednou mrtvého? A dále: mrtví pohřbení tváří dolů (což tedy může znamenat jakýkoliv jiný studu hodný prohřešek vůči společenství). Pozoruhodné hroby jsou ale i těch, kterým byly jednoznačně vylámány špičáky, přesekány paže a nohy (jedním a čistým sekem, což zase může svědčit o rituální preciznosti). To jsou tedy důkazy o „existenci“ upírů v našem světě. Jen těžko ovšem dohledávat, co takový žijící upír pro společnost znamenal. U vlkodlaků to bylo jisté, vlkodlak byl prostě nebezpečnější lovec než vlk a bylo ho třeba zahubit. Podle kosterních nálezů to samé můžeme hádat i u upírů. Co ale přesně bylo na jejich existenci nebezpečné a jak vznikali?

Upíry prameny popisují jako vznešené a mocné bytosti, postavené velmi vysoko v kastách zla. Buďto jako jedince či jako spolupracující skupiny. Ponejvíce utajené, jelikož právě tak mohli nejlépe škodit lidstvu. Uhranutí dobytka, likvidace panen, trávení studní a ženských lůn (aneb jak muž obhájil svou neplodnost) atd. Zkrátka záškodnické akce proti nebohým lidem. Vždy tak, aby se mohl najít někdo, kdo vás proti upírům ochrání. To samé platí pro jakékoliv nebezpečné tvory. Jejich existence závisela od existence těch, kteří vás proti nim, za vaši protislužbu, mohli chránit. Vznik upírů, kromě klasického kousnutí, provází spíše náboženská dogmata. Obcování s ďáblem přináší upíra v podobě narozeného potomka. Nebo přerod zvrácené a zlé osoby po té, co, nejlépe za úplňku, vypila pohár, nejlépe panenské, menstruační krve. Ta je znakem plodnosti, intimnosti a také je velmi často v našich končinách dogmatizovaná jako pobuřující záležitost. To se ke vzniku zlých bytostí náramně hodí.

Nemtrvým

K upírům se samozřejmě váží i nemrtví. Pokud za násilně zmobilizovanými mrtvými nebudeme hledat rovnou upíra, přirozeně nám zůstane nemrtvý. Strach z toho, že se nenáviděný člen společnosti vrátí a bude dál škodit, ale „z druhé strany“, což by bylo jistě fatálnější. Jedná se vlastně o základní nadpřirozenou stvůru, kterou si lidé vymýšlejí, nemrtví jsou rozšířený strach našich předků z toho, že by se mohlo mrtvé tělo zvednout a začít chodit. Obavy z toho, že se mrtví vrátí, jsou patrné ve všech částech světa. U žárových pohřebních rituálů problém není. Ale v místech, kde není palivo, musí se pohřbívat pod mohylu, do země. Aby se nevrátili, svazují se, lámou končetiny, vypalují oči, drtí chodidla. To jsou příklady z brutální minulosti. Příklady jsou ale i z té nedávné: například komory mrtvých. Ty se využívaly zejména v zimě, kdy byla půda tak zmrzlá, že se mrtvý uložil na prkno do komory a pohřbil až na jaře. Samozřejmě se lidé pod náporem teorie nevzdělanosti budou takové komory bát. A vtipné je, že dospělí zakazovali dětem „chodit rušit dědečka.“ Ale to by nebyly děti, aby to nezkusily. Dětská mysl klidně odpřísáhne, že se dědeček pohnul.

Závěr

Dílo si nekladlo za úkol udělat z fantazie skutečnost. Pouze poodhalit způsoby, jak z reality fantastično vzniká, za účelem lepšího vcítění a pochopení hry ve světech smyšlených. Dílo není ani nástrojem pro stavbu legend a božstev, je návodem jak si vytvořit svůj vlastní nástroj, který by poté postavy ve světě mohli žít. A říkám „postavy žít“, ne „hráči hrát“.

A bylo by hanebné zapomenout poděkovat Saragonovi za obětavou a jistě vyčerpávající práci při gramatické korektuře. A ještě hanebnější by bylo zapomenout na Ascellu, díky jejíž podpoře a zájmu a pomoci se dílo dočkalo dokončení. A také milým knihovníkům z UK FF MU za pomoc při hledání knih.

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Uvažovaniu v tomto texte by podľa mňa pomohla aplikácia teoretického rámca semiotiky. Nie je predsa súvislosť medzi zázračnom a realitou podobná ako súvislosť medzi metaforou a doslovnosťou? A čo vzniklo skôr? Mýtické vedomie si samo seba neuvedomovalo ako mýtické vedomie, až keď sa prekonalo, začal sa mýtus chápať v prenesenom význame, ako obraz, interpretácia reality. Toto celé má ale antropologickú a kognitívnu relevanciu, ktorú podľa mňa text - keďže jeho argumentácia je štrukturalistická a metóda racionalisticko-pozitivistická - nedoceňuje.

Celá esej pôsobí ako pekný systém, v ktorom A vyplýva z B, z B vyplýva C atď. No problém je tu podľa mňa ten, že text z racionalistického hľadiska až príliš ochotne skĺzava k logickým, no zjednodušujúcim interpretáciám (aj) dejinných faktov. V celom systéme textu mi chýba (seba)vedomie vlastnej omylnosti, akási polemická nedotvorenosť. Dielko potom namiesto úvahy, ako sa to deklaruje, pôsobí ako mechanistická argumentácia.

K titulom, ktoré tu už odporúčal Sccion, by som pridal i akékoľvek (aj beletristické) dielo, v ktorom sa opisuje stret kultúr. Kultúry možno opisovať rozličnými metaforami (ako systémy, ako živé organizmy, ako spoločenstvá a pod.), no jedna metafora na ich opis nestačí. Podobne je to aj so spoločnosťou alebo dejinnými epochami. V zákonitosti spoločenského vývoja (a teda i v prosté porovnávanie kultúr) verili marxisti. Autor sám využíva známu tézu, že človek je mierou všetkých vecí, no využíva ju podľa mňa, ako sa mu hodí.

Esej ako návod na konštrukciu sveta bez mágie je vynikajúca, no zároveň tá istá esej ako pojednanie o ontológii ľudského myslenia a spoločenskej organizácie je v mojich očiach slabá a tendenčná.


 Uživatel úrovně 8

Hezké a zajímavé dílo, které jsem přečetl najednou : )

K upírům snad jen doplním, že se může narodit dítě s již klubajícími se zoubky, což má za následek, že hned první den po narození kouše matku do krve... Obcování s ďáblem je pak nasnadě.


 Uživatel úrovně 0

Velmi pěkné dílo. Podle mého nejlepší na tomto serveru za poměrně dlouhou dobu. Je tu vysvětlen pohled na nepřirozené bytosti, nevědomost obyčejných obyvatel ve středověku a mnohé další věci. Příklad s paladinem a knězem je skvělá ukázka rozpoluplnosti kázání a reality.

Pro PJ je to také skvělá inspirace, jak zahrát hloupé poddané, kteří znají sotva vedlejší vesnici, protože tam chodí na tancovačku.

Nakonec jsem dal 5*, protože nemám co vytknout.


 Uživatel úrovně 4

Dílo si klade za cíl popsat uvažování jedince ve vztahu k nadpřirozenu, božstvům a magii, a to i tam, kde je tato existence pouze domnělá. Pokud se božstvo přímo neprojeví jiným způsobem, než jak je uctíváno, samotná víra může postačovat k jeho legitimitě. Proto je právě uvažování obyčejných lidí velmi důležité a jistě bude prostupovat celou společností, a to i tou, která je součástí smyšleného světa. Podobné téma zatím na serveru rozebráno není, dílo je tedy rozhodně přínosem všem, kdo nemají návod, jak posuzovat jednání a myšlení obyvatelstva…

Přestože se dílo snaží být univerzálně použitelné, ukazuje spíše srovnání ve vztahu k naší vlastní historii, pracujeme se zkušenostmi lidstva – které lze ale považovat za přenositelné, protože jsou mnohdy dány i fyzickými předpoklady, vlastní nedokonalostí a vztahem k okolí či přírodními podmínkami (a většina světů vychází tak jako tak z našeho). Čerpání z reality naší historie tak je nezbytné, protože musíme mít s čím srovnávat a na co odkazovat. Přesto by měl asi název díla více odrážet zaměření na středověkou evropskou mentalitu a každodennost.

Nejprve nám autor předkládá popis uvažování usedlých obyvatel. Těch opravdu byla většina.
Setkáváme se zde s mentalitou středověkého či ještě starobylejšího typu člověka, život je dán místem, neměnnost v prostoru odráží neměnnost v čase a náboženském systému. Kultura stálosti je dle mého velmi dána náboženstvím – s uvolněním a rozhýbáním Světa přichází i uvolnění společenské (nebo naopak?). Kupci opravdu byli zprvu podivíni, cestující mezi ostrůvky civilizace, bylo na ně proto mnohdy nahlíženo skrze prsty. Když autor zmiňuje důvěřivost a uzavřenost místních, stálo by za to, zmínit i pověrčivost, mnohdy krajové odlišnosti i od oficiálních myšlenkových proudů a zároveň jakousi touhu po exotice, i když většinou skrytou a maskovanou (lákadlo kejklířů, pocestných, bardů…).

Fenomén cesty tam a zase zpátky není nutně negativně přijímán. Oproti podivínům, harcujících se sem a tam se staví cestovatelství rytířské (výboje, tažení, pak návrat, např. křížové války i jiné) a také nábožensky motivované cesty (poutě). Zde se návrat předpokládá, návštěva místa je spojena s jistou očistou (Jeruzalém, Mekka) nebo hledáním symbolizované zbožnosti (Grál?).
Zde autor podle mne zapomíná na pozitivní rysy cestování. To mnohdy odráží duchovní hledání, ať jako cestu ve smyslu Tao nebo rytířské křesťanské rozjímání.

Kladně hodnotím autorovu zmínku o neznalosti měr a délek, které je ve hrách na hrdiny často opomíjena. Hrajeme-li v raně středověce laděném prostředí pseudo-střední Evropy, nemůžeme očekávat znalosti na více než renesanční úrovni vyššího měšťanstva. Respektive můžeme, ale musí to být nějak vysvětleno. Kde jsou vzdělaní lidé s přehledem, budou i školy a další centra znalostí, například rozsáhlé kláštery. Znalost se nevezme z ničeho, je k ní zapotřebí jak důvod, tak čas a jisté zajištění.

Líbí se mi příklady hodnocení neobvyklého chování například heretiků, jak na ně tehdy reagovali tehdejší lidé. Tím se ve hrách lze dobře inspirovat. Mnohdy tak domnělý hlášený útok skřetů nemusí být nic víc, než nějaká lokální výstřednost jinak obyčejných lidí.

K Martelovi – dobrý příklad propagandy z tehdejší doby, počátky států, stojících na křesťanských základech, něco podobného potřebovaly. Člověk ale nemá důvod nevěřit: ví o nepřátelích za hranicemi, najednou je invaze zastavena. Tak vidí vůdce jako spasitele.

Zázračná versus racionální realita: zde by bylo zajímavé zmínit, že vývoj myšlení neprobíhá vždy stejně rychle – a mnoho zajímavých konfliktů mezi jedinci i kulturami může pramenit z tohoto rozporu. Mnoho příběhů na to poukazuje, z nejrozšířenějších třeba i Avatar (Pocahontas).
Tvoří-li se ve hře psychika různých jedinců či dokonce ras, míra zázračnosti/racionality by mohla být jedním z ukazatelů. Může pak přerůstat v každodenní detaily a rozdíly, případně i pohrdání ostatními, jako naznačuje třeba Tolkien u elfů a trpaslíků.

V práci podobného charakteru bych se asi být autorem nepouštěl na tenký led současného blízkovýchodního konfliktu. Historické pozadí je nepřehledné a ukázat, kdo je zlý a kdo dobrý, je úkol, na nějž se netroufají ani odborníci.

Černobílost v fantasy prostředí je něco, co může přinášet epické okamžiky a legendy, jako je tomu třeba u Pána prstenů. Postavy jsou schematizované, to, pro příběh nepodstatné ustupuje do pozadí. Jistě i Aragorn mohl mít negativní vlastnosti, ale příběh tlačí vpřed jeho rozhodnost a odhodlání, autor proto věnuje pozornost těmto rysům. Zaklínač třeba oproti tomu ukazuje spíše podrobně vykreslené postavy, hledající si své místo v měnícím se světě. Velký rozdíl. Černobílost vyžaduje velkého vyprávěče, aby utáhl příběh na vlně dějinné události, nepřítel je absolutní a konflikt nevyhnutelný, sám děj je dán tímto konfliktem.
Barvitost postav a příběhu zas klade nároky na životnost postav a prostředí, zdůrazňují se jiné momenty.
Podobný vývoj lze sledovat i v historii, od kronikářských oslavných zápisů po studium dějin každodennosti.

Zázračnost a racionalita se přímo odráží v založení společnosti a jejím řízení, jak autor správně uvádí. Přestože je zde opakováno leccos z toho, co už zaznělo, není od věci si skutečnost připomenout. Jen pozor na přesnost, jméno „Musoliny“ by se v textu, pracujícím s historickými termíny nemělo vůbec v této podobě objevit.

Dále se práce věnuje jednotlivým světům, podle toho, nakolik jsou výše popsané principy (ne)naplněné.

Nedokonalost lidí ve vztahu k přírodě a nemožnost ovlivnit přímo její děje: ano, lidé potřebují iluzi toho, že bohy mohou uprosit, uplatit. Zde bych možná zmínil fenomén obětí, který sám o sobě je pro hru velmi přínosný. Stejně tak přítomnost drobných bůžků s konkrétními úkoly, zejména zemědělskými/domáckými, podléhajícími hlavním božstvům, ale přesto uctívaných samostatně (lárové, penáti, dědkové, obecně často i kult předků a přírodních duchů). Smrt je zde často hranicí, prahem, za nímž bytosti mají přístup ke „zdrojovému kódu“ a moc leccos změnit. Proto je třeba se s nimi i řádně usmířit, dál je mít v mysli. Oni na nás dohlédnou.

U udržení úcty věřících – stavba chrámu má také důvod návštěvníky ohromit rozdílem mezi bídou a nádherou.

Kapitola o „uživatelích“ magie v nemagickém světě je stručná a přehledná, jen by se zde určitě ještě hodilo vysvětlit rozpor mezi oficiální a neoficiální zázračností, nazvu-li to tak. Mám na mysli fakt, kdy zázrak je povolen jen někomu, kdo má boží mandát. Velmi zajímavé rozpory v tomto ohledu přinášelo například 2.-3. století, kdy se střetávali mystici a ranní křesťanští otcové, v dobách, kdy ještě hranice nebyly pevně vytyčeny a třeba od gnoze k apoštolské askezi nebylo nijak daleko.
Zmínku by zasloužilo také využití nadpřirozena pro správu říše – od katakomb po konstantinovské „in hoc signo vinces“.

Helio-mýty bych ještě zřejmě doplnil o genderový přesah, mužské slunce, ženská luna. Měsíční bůh je spíše vzácný (Sin, Čandra…).

Lidové slavnosti a obyčeje nelze v rozsahu této práce plně obsáhnout, vydaly by na samostatné téma. A zde se autor věnuje spíše souhrnu a srovnání na vyšší rovině, takže takovýto nástřel asi postačí.

Je otázka, jestli se v práci pouštět i do konkrétních fenoménu lykantropie a vampirismu, o nichž toho bylo mnoho napsáno. Přínos práce vidím spíš v líčení mentality starých dob a jejího přenosu do hry.


Shrnu-li dílo celkově, máme tu text s velkým záběrem, zasahujícím od mentality středověku po mytologii a náboženství jako takové, tedy vzešlé z prvotního úžasu a strachu.
Práce ji silnější tam, kde ukazuje středověkého člověka v jeho prostotě – to ve hře mnohdy opravdu chybí. I tak se ale nabízí na mnoha místech doplnit související témata, která ve hře samotné hrají roli – u délek to je například fenomén měření času.
Rozdíly mezi realitami by dle mého bylo možné shrnout stručněji, příklady ze hry však oceňuji (kněz vs paladin atd.). Černobílost uvažování, spor My a Oni, cizost a nedůvěra, to vše může mít PJ na paměti a hru tím zvěrohodní i oživí.
Naopak lidové obyčeje a „nestvůry“ bych do práce asi neřadil, na daném prostoru budou stejně jen shrnuty. Místo toho bych věnoval prostor třeba fenoménu zázraků či obětin.

Chápu, že autor se zaměřil na asi nejvyužívanější prostor středověké Evropy, ostatně to ocení i nejvíce hráčů či PJů. Přesto bych možná alespoň v anotaci tuto skutečnost zmínil. Mnohé kultury totiž pracují s nadpřirozenem o dost jinak a bylo by nefér, nechat čtenáře věřit, že zde vylíčený přístup je jediný možný.


 Uživatel úrovně 5

Dílo, které bez váhání řadím do zlatého pokladu serveru. Podává trošku jiný pohled na pojetí fantasy, za ohromný přínos považuji četné příklady, srovnání s historickou skutečností, které PJům velmi usnadní jak pochopení teorie, tak její aplikaci na své světy. příklady jsou podle mého názoru to, co dílo (jakékoli) přibližuje čtenáři, stává se uchopitelným, představitelným, uvádí myšlenky do reality.
Přestože podle této teorie bych svět tvořit nechtěla (mám magii ráda, dává punc jinakosti, skutečné fantasy), věřím, že si najde mnoho zastánců mezi milovníky low fantasy, magicky sřídmých světů a těmi, kdo mají raději příklon k historickým/středověkým světům než fantasy jako takovou.
Za dílem je vidět měsíce intenzivní práce, promýšlení, uhlazování textu, práce s prameny. Nebojím se říci, že jde o zatím to nejlepší, co Samurai serveru dal (Rasta měl sice báječně zvrhlou myšlenku, ale toto je Veledílo hodno úcty). Jsem velmi ráda, že jej po měsících dopiloval, obohatil, posunul opravdu vysoko nad první verzi, která se mi dostala do ruky.
Poctivých pět hvězd.


 Uživatel úrovně 0

Je to pěkné, jenom tu ve výčtu způsobů vnímání vnitřní reality chybí třetí směr, skrze který je možno pojmout a vysvětlit oba způsoby tebou zmíněné. Je to ostatně logické...pokud něco rozdělíš na 2 způsoby, kterýmy něco nahlížíš, tak musí zákonitě existovat o řád vyšší způsob, kterým je možno popsat/nahlížet celou realitu univerzálněji a pravdivěji.


 Uživatel úrovně 8

Nietzsche by zaplesal. :)

Máme tu před sebou mohutné dílo, které není ničím menším, než komplexní sociologickou teorií. Na jejím počátku je učiněn příslib čtenáři dozvědět se o tom, jak vznikají různé mýty a jak jsou udržovány. Dílo tyto informace skutečně obsahuje, ale mnohdy trochu skrytě ve shluku různých příkladů z historie. Do budoucna bych velmi uvítal, kdyby v podobných dílech byl udržován systém závěrů za každou kapitolou, tj. aby na konci každé podkapitoly bylo stručně shrnuto, co z výše uvedeného vyplývá. Proto všem, kdo se rozhodnou dílo číst doporučuji, aby se naladili právě na historickou vlnu a alespoň pro první přečtení si užili právě ono množství příběhů z historie.

Jinak nic dalšího způsobu zápisu nehodlám vyčítat, protože mám za to, že jsem v textu nikde příliš neztratil a v mnohém mi nečinilo potíže autorovy myšlenky rozklíčit. Ovšem kritika takto rozměrného množství myšlenek, které se snaží držet pohromadě, by dospěla podobného rozsahu a proto ji prozatím ponechám stranou.

Spíš uvažuji nad tím, jak případnému čtenáři usnadnit vhled do díla. Zkusme tedy s autorem spojit síly a postupně se v diskuzi dobrat několika vysvětlení a závěrů.

Začneme od první kapitoly, teorií naivity a nevzdělanosti. Možná jsem to přehlédl, ale nikde jsem v textu nenašel žádné skutečné znění této teorie. Z uvedených příkladů sice umím nějak odvodit, o co šlo, ale stále si myslím, že by měla být nějak stručně sepsána a nenechána napospas čtenářovu pochopení.

(neměl by být problém těch několik vět dodatečně vložit do díla, bude-li zájem)


Když jsem dílo četl, vybavily se mi další texty, které pracují velmi podobně (trochu bych se měl červenat, protože jeden z nich jsem napsal sám). ;)
Každopádně zaujme-li někoho nemagie a nebohové, mohl by se podívat i na tato:
• Melegantovi Beztělci - obsahují soupisy poznatků jednotlivých skupin obyvatelstva, ve kterých je možné nalézt velmi podobné myšlenky, jako v tomto díle.
• Dodatek k mému obrázku Relikvie řádu Slovitelných nevyslovení - která pracuje s podobnou rétorikou a obsahem, jako autorova teorie vnitřní reality.

Autorovi tohoto sociologického monumentu ještě v závěru doporučím k četbě Sociologii náboženství Maxe Webera. Mohla by mu pomoci si mnohé názory utříbit, jelikož stojí na podobné cestě.

Autorovi děkuji za zaslání, omlouvám se za dlouhou dobu čekání a všem ostatním přeji příjemnou četbu.