Cesta
| Autor: | Sta?ec |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 4 |
„Dolní Frax,“ požádala jsem ženu za přepážkou.
„Prosím?“ zadívala se na mě nechápavě. Nevěděla jsem, na co se mě ptá, dokud mi nedošlo, že Frax se na Dolní a Horní nedělí už pětatřicet let.
„A – ach, promiňte. Do Fraxu. Přeřekla jsem se, chci lístek do Fraxu.“ Pokladní si pro sebe kývla hlavou, jako by se uspokojivě vyřešila nějaká záhada. Tváří se jí ale přeci jen mihl stín pochybnosti, když se na mě znovu podívala a nedokázala zakrýt v očích otázku, jestli jsem zdravá na duchu. A já si řekla ne, nejsem zdravá na duchu, nejsem zdravá na srdci. Už žádné nemám. Ztratila jsem je, když jsem opustila svou zemi, svůj lid a svého dvorního mága, ukolébána jeho průhlednými lži, že vše bude v pořádku. Že se o všechno postará.
Prošla jsem podzemním průchodem na nástupiště a ocitla se tváří v tvář tomu kovovému hadu, který zhyzdil tváře Aarmadalu. Dodnes jsem jím jela jen jednou a byla to osudová jízda. Železnice jako by ztělesnila všechnu tragédii, která mě od útoku Balmorathu potkala. Přitáhla jsem si límec těsněji ke krku, protože vítr zde vál silný a chladný. Muži okolo si přidržovali vysoké cylindry nebo zastaralé špičaté klobouky v případě pár léty sehnutých mágů, kteří se nejspíš vraceli ze vzpomínkového odpoledne na zdejší akademii. Nespokojené tváře jim zrůznilo zklamání. Povídali si o tom, jak má vypadat vysoké učení. Zažili je ještě v dobách Horního Fraxu, v dobách University. Vzpomínali na rozsáhlý komplex prastarého hradu, který byl vystavěn na malém létajícím ostrově. Na ponuré dlouhé chodby, které na ně teple dýchaly prožitými lety a spletitými tajemstvími všech, kteří se po nich kdy procházeli. Vzpomínali na rozsáhlé knihovny, jež obsahovaly svazky, pro které se zabíjelo. Vzpomínali na prach, vůni dřeva, oheň krbu, chlácholivé šero učeben, klid studoven, neměnný řád, zasvěcenost učitelů, vychování studentů, dohled nad studenty, vedení školy. Vzpomínali na pana Rektora – na jeho zvláštnosti v chování. Vzpomínali na jeho zlomyslné úsměvy, když trestal sebemenší prohřešek nevycválaného kloučete, které sotva nastoupilo do prvního semestru, na to, jak dlouhá léta nevyšel ze srdce University, původní stavby, která byla posléze rozšiřována o věže, hospodářské budovy, křídla pro internátní ubytování... Vzpomínali na to, jak se celá ta léta dělal slepým, držel oči pevně zavřené a přece každého zdravil znepokojujícím heslem: „Stále vás vidím.“ Vzpomínali na Císařství, jaké bylo před tím, než přišlo Osvobození, jak mu říkají nekromanti z Balmorathu. Vzpomínali na –
„Císařovna měla předlouhé prameny stříbřitých vlasů, které jí splývaly na mramorovou podlahu trůnního sálu jako hvězdné vodopády, v nichž se leckterý nepozorný plavec utopil a již se nikdy nevynořil.“
Vzpomínali na mě, na mě, jakou jsem byla, jakou jsem se činila v očích ostatních a jakou už nikdy nechci být. Vzdala jsem se všech nadějí na obnovu toho, co bylo. Už nemám sílu nést zodpovědnost. Už nemám chuť být pořád silná. Už nemám čas na to, abych z ničeho budovala všechno. Už nemám na to představovat stabilitu země, lehkost vzduchu, proměnnost vod a životodárný žár ohně. Zestárla jsem, zmenšila se. Jsem pouhým člověkem. Nejsem a už nikdy nebudu Císařovna.
Pro jistotu jsem si ještě více vyhrnula límec, aby mě stařičký čaroděj nepoznal. Nechtěla jsem jej vystavit zklamání při pohledu na slabosti, které plní mé žíly místo krve. Ať si zachová živou vzpomínku na tu krásu, jíž se nechával mámit před lety v síni z mramoru s pannou bledou jako kost a na první pohled stejně tak netečnou. Ať si zachová vzpomínku na to, že svět mu mohl poskytnout nějaké jistoty. Skutečnost je už jiná a možná ani nikdy taková nebyla. Dokázala jsem jen prohrát a vzdát se.
Průvodčí vykřikl, že vlak za chvíli odjíždí. Pospíšila jsem si do jednoho ze zadních kupé a pohodlně se usadila u okna. Už se stmívalo. Ozvalo se hlasité zapískání a z komína se začala valit oblaka černého dýmu plného sazí a popela. Vlak se pomalu rozjel. Jeho klidné supění mě po chvíli ukolébalo do stavu jakési polodřímoty, kdy jsem byla schopna jen nepřítomně pozorovat ubíhající krajinu.
Ovšem netrvalo dlouho a otevřela se dvířka. Stál v nich silně shrbený starý muž a v rukách nervózně žmoulal krempu špičatého klobouku. Nesměle se dotázal, zda-li může se svými společníky přisednout a já mu odvětila jen letmým kývnutím a vrátila se ke krajině, dokud ji ve světle zapadajícího slunce bylo vidět. Byli to ti mágové z nástupiště. Možná jsem je měla odmítnout. Možná jsem chtěla, aby mě poznali. Možná jsem doufala, že to tragické zjištění by měl alespoň trochu přilbížilo vzpomínce na to, jaká jsem byla. Na to, jaké to je vládnout. Na to, jaké to je bojovat, vzdorovat, být na sebe hrdá.
Nikdo z nás nedokázal oproti pokročilé noční hodině usnout. Po pětatřiceti letech byl Frax opět obyvatelný a my jsme byli jedni z prvních, kteří se vraceli. Nebe nad ním je prý stále temně fialové a sluneční světlo se tam dostane jen na pár hodin denně uprostřed léta. Ale slunce by stejně naše chmury neumenšilo a my jsme potřebovali, fyzicky potřebovali vrátit se tam, kam patříme. Je to malý kousek skládačky, který můžeme opět vsadit na správné místo, třebaže celek už nikdy nezískáme zpátky. Nikdy. Nemrtví spravují města a říším vládnou nekromanti. Život se stal zbožím a šlechta se nechává povyšovat. A každé povýšení začíná smrtí. Studia lze absolvovat pouze protekčně, ale za cenu dennodenního poslouchání lží, upravování historie a zdůrazňování propagandy. Balmorath vyhrál válku. Nyní má právo na cokoliv – měnit společnost, tvář světa a dějiny. A nikdo z nás jim je nemůže upřít, na jejich místě bychom se dopouštěli těch samých zločinů. Na ničem z toho už ale nezáleží. Svobodní prohráli a stali se vězni. Císařství se rozpadlo a stalo se dominii mocných nového zřízení. A Rektor buď zemřel v souboji nebo přetrhl řetěz, jen kotvil létající ostrov s Universitou k Dolnímu Fraxu, ztratil se kdesi daleko v nebesích a stal se pouhým příběhem vyprávěným dětem před spaním na dobrou noc.
Noc vůkol získala načervenalý odstín, což bylo znamením, že se vážně vracím domů. Tmou se stále nedalo proniknout, ale i tak jsem věděla, že nyní projíždíme okolo hranice, kde kdysi končil Rurkhantský hvozd. Mágové nemluvili a v tichém zamyšlení pozorovali své ruce, hůlky nebo špičky bot.
V dálce se objevily první náznaky pozůstatků městských hradeb. Nenadálý východ měsíce vytrhl z letargie mé spolucestující a ospalé tváře, stále ještě tupé polospánkem a polobděním, se dívaly, proč jsem v dlaních skryla svoji tvář.
Tehdy jsem také jela tmou, ale opouštěla jsem svůj domov a vše, co mi bylo drahé. Říkal jste mi, že vše bude dobré, že se nemusím bát. Že jen musím v bezpečí přečkat válku a pak se v pořádku vrátit zpět a zaujmout opět své místo na trůně. Chvění ve Vašem hlasu mi prozradilo, že mi lžete, ale já Vám chtěla věřit, pane Rektore. Chtěla jsem věřit, že se k Vám vrátím a budeme opět spolu utvářet znovu od píky klid a mír císařství. Že budeme opět spolu. Chtěla jsem Vám věřit a proto jsem neplakala, když se vlak rozjel a já se dívala, jak jste v páře zahalen mával u vagónu. Vy jste byl příčinou, že povolila hráz, proč stále vidím jen jak stál jste na perónu.
Jedu domů tmou a v duchu vidím Vás.
Diskuze
Stáří a podzim - http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=17 9679
Durman - http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=15 6056
Zimní vlci - http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=15 7376
a můžete si projít další díla...
mohl bych vám dát odkaz na Písmáka, kde jsou uveřejněný... můžete posoudit a já bych se pak musel dát do tagování teda...
Tak když vypustím některé ty milostné básničky (které se postupem času docela vypilovali na slušnou úroveň) tak tam zbývá neplánovaná sebevražda durmanem, kde bych musel přepsat policii na městskou hlídku asi... a druhý takový ceněný dílo zase pojednává o podzimu a zimě života dědy a listu na stromě... taky nic moc co by sem zapadlo
Dake: Dle mého jde spíš o atmosféru, než ho zástup lykanů, kteří bojují proti upírům, protože hobiti jsou ustrkovaní a nevyužívaní a draci jsou zase moc vysoká úroveň. Atmosféra, to je podle mě ve fantasy to hlavní, protože ta ti dá možnost ponořit se do děje, s ní to nečteš pouze jako zprávu z novin.
Dakeyras, máš asi trocha skreslenú predstavu o tom, čo by sa mohlo hodiť do tejto rubriky. Na to, aby poviedka bola fantasy, jej nestačia elfovia a draci - to sú len bezcenné rekvizity v rukách kulisára. Naopak, dobrý režisér, tomu stačí aj zrkadlo, dym a plachta.
Shadowmage když já nemám zrovna takový moc fantasy texty... klidně bych sem něco hodil, ale nechce se mi pak číst, že to tu nemá moc co dělat, protože v tom nejsou elfové, dlaci a kouzla :D
Zatiaľ len krátko: Príspevok sme sa rozhodli schváliť, pretože je v ňom nosnou témou téma, ktorú by som označil za fantasy v pravom zmysle slova: alternatívne svety, ich existencia a existencia v nich. To je v mojich očiach priamo esencia fantasy.
Tak tu máme po delší době konečně další příspěvek do rubriky (Pište víc!).
Text je spíše sondou do myšlenek hlavní postavy, než dějovým útvarem. V podstatě lze říci, že v samotném textu se nestane skoro nic, zato hrdinčiny úvahy prozrazují mnohé z předešlých událostí. Ocitáme se ve světě jakéhosi skoro až steampunku, kde se mísí železnice, čarodějové, nekromancie a války. Tu rozhodující strana Císařovny prohrála, zbývá tak jen nostalgie po zašlé slávě a lepších časech. V tom, jak je líčena dominance vítězů zejména na poli výkladu historie a správy veřejné sféry, je text vcelku moderní, válka se nevede pro vyhlazení, ale o ovládání, moc.
Nekromanti nejsou čirým zlem, spíše skupinou s určitým postojem a metodami.
Kvalitu textu nevidím jen v líčení osudů Císařovny a Rektora, které jsou sice vykresleny v melancholicky poutavých barvách, ale čtenáře (neznalého světa) nestrhnou natolik, aby to samo o sobě stačilo.
Více mne zaujala celková atmosféra světa po velké změně, která není sama o sobě apokalypsou, jen prostě změnou. A na ni si každý musí zvyknout po svém, někdo odmítá, někdo se vrací.
Jazyk se mi převážně líbí, dokáže vyvolat hořký úsměv i představu zašlé slávy impéria, lehce knižní tón zde neruší, snad jen výjimečně (Noc vůkol… ). Slovní spojení a obraty neskřípou, jen mi chybí nějaké výraznější zakončení. Ale možná ani není fér je čekat, cesta domů, ostatně kamkoliv, nemusí nutně vést k nějakému cíli, někdy stačí, že se na ni vydáme…
Zaznamenal jsem nějaké překlepy a chybné tvary - Průhlednými lžemi, ne lži. Přiblížilo vzpomínce. Řetěz, jen(ž) kotvil atd.
Celkově příspěvek hodnotím dvěma hvězdami a přeji mnoho úspěchu v další tvorbě.
První reakce: Hurá, něco nového k počtení! Děkuji redakci za schválení.
Tak jsem s radostí již během večera povídku zhltla. Možná by bylo vhodné posečkat na schvalovací kritiku, ale mám chuť se podělit o dojmy už nyní…
Budu oponovat Galkorovi – povídka sem rozhodně patří, celkový dojem z ní mám však spíše rozpačitý a to jak obsahově, tak co se použitého stylu týče.
Lyrická vzpomínka, avšak nabourávají jí tak dlouhé a kostrbaté věty, plné roztříštěných obrazů. Obecně mám taková dumavá díla plná představ velmi ráda, ale je třeba aby plynula hladce, aby představa střídala představu v návaznosti. Aby jednotlivé obrazy byly odděleny a přesto spolu souvisely a přesunovaly se dál a dál. Tekly, neskákaly. Takto vlastně vzpomínka nemá smysl. Jedná se o slet, chaotický slet. Čte se to velmi špatně. Na druhou stranu chápu, že hrdince mohly myšlenky přeskakovat libovolně, chápu autorský záměr vtěsnat do cesty vlakem popis ztraceného a vlastní ztracenosti hrdinky.
Uniká mi pointa, pozadí, svět, některé věci tam jsou z čtenářského pohledu zcela zbytečné - hned úvodní navození atmosféry nádraží, kdy hrdinka se dožaduje lístku do již neexistující země, snad ve své nostalgické náladě, tato scéna je zbytečná. Koupení lístku pro cestu domů v celkovém vyznění povídky coby vzpomínky na zašlou nádheru a slávu, v období oplakávání ztraceného ruší, či spíše navozuje něco jiného, než pak čtenář od povídky dostává. Přímá řeč a popis nechápavé pokladní slibuje spíše klasické vyprávění, než rozjímání.
Je zde spousta náznaků, které jistě chápou ti, kteří v daném světě hrají, ti, kteří příběh a politické události na pozadí prožili. Avšak předat je vnějšímu neznalému pozorovateli se povedlo jen v náznacích. Jak vnímám – mnohé věci prostě nemají smysl, narážky na ně nezainteresovanému čtenáři nic nedají (zkáza císařovny skrze koleje/vlak) – můžeme si pouze domýšlet, co asi znamenají a osobně mi politické události vychází dost nesmyslně, ale je to z pouhé neznalosti (nechat císařovnu poražené velmoci naživu? A nechat ji vrátit se, aby mohla organizovat odpor? Pravda, je zlomená a bez vůle a dohlíží na ní jistě nějaký agent vítězné velmoci)… tedy neznám pozadí, abych mohla posoudit zvládnutost a patřičnost obrazů, které se míhají z okénka vlaku. A tedy na sebe nechávám jen působit atmosféru zlomenosti a zmaru.
Mám ráda náladovky, které nemusejí mít ani vyvrcholení, ani pointu, kde je důležitý pocit, svět a jeho popis, ale o to těžší je takové předat, aby se četly dobře, neunudily (byť jsou pro specifický druh čtenářů, dovolím se domnívat, že především čtenářek). Občas si ráda vychutnám i dílka, kde forma je důležitější obsahu (to však není tento případ, zde pokud to dobře chápu, jde o obsah).
Drahý Starče, nemohu Ti dát více než dvě hvězdy, ale neber to prosím zle, popisuj dále svůj svět, nech vlaky ožívat, vyprávěj příběhy z války, pracuj na atmosféře, na gradaci díla, či se cvič v popisování pocitu tak, abys jej dokázal předat čtenáři zvenčí, kdo svět nezná. Pracuj na postavách a věrohodnosti jejich vnímání. Rozvíjej svůj um a fantasii. A hlavně uč se pracovat se slovy, aby se dobře četla (osobně toto považuji za nejtěžší úkol, který mne osobně se nedaří splnit a proto tvořím jinak, literární ambice pražádné nemám, tvořím příběh coby PJ a to mne zcela naplňuje…ale občas se vyskytnou příběhy, které se předložit hráčům nedají, či nad kterými chci mít plnou vládu, historie světa a tak, tehdy to zkouším s tužkou či klávesnicí…a nedaří se, nedaří, nemám toho daru…)
Hodně zdaru do další tvorby a neboj se s ní podělit.
Je pravda že "napadat" tebe o tom jestli sem dílo patří či ne není zrovna vhodné.
Případné pochyby bych měl spíše posílat redaktoru co to schválil.
Ono by bylo nejlepší kdyby tu byla schvalovací kritika, kde bych se možná dověděl více.
Ale jsme jen lidi a nemůžeme bejt upoutaní na netu :-)