www.Dračí Doupě.cz


Soutěž O Hlavu
Zlatého Draka

--
Aktuality
Novinky
Uživatelé
Vyhledávání
Rekordy a statistiky
--
Chat
Fórum
Ankety
Moudrá Sova
--
Články
Rozvoj DrD
Dobrodružství
Hřbitov
--
Bestiář
Předměty
--
Válečník
Hraničář
Hraničářská kouzla
Kouzelník
Kouzla
Alchymista
Alchymistické předměty
Zloděj
--
Nová Povolání
Nové Rasy
Dovednosti
--
Galerie
Fotogalerie
Downloady
Linky
--
Seznamka
Inzerce
--
Co je to Dračí Doupě?
Dračí manuál
Otázky a Odpovědi
--
Tvůrci a Redakce
--
Čekající díla
Dračí líheň

Články


Rezavý meč: Půlnoční zvony (díl III.)

Příprava pro tisk (tisknuto 1125x)
Autor:Shadowmage
Přidáno: 21:20:00 23.07.2010
Hlasovalo: 4

Anotace: Pokračování příběhu Rezavého meče, přečtěte si prosím nejprve první a druhý díl – Rezavý meč a Rezavý meč: Divadlo světa (v ČaE).

„Noc bezhvězdná, noc poslední, ptáš se, jestli se rozední.

Však navždy budiž temnota.

Jede vpřed mocný Černokrál, morový vítr hvězdy svál

A smrt se tiše chichotá…“


Leif Neferel dopsal poslední řádek. Tak snad hotovo. Jeho pracovna, stísněná mezi strážní věží a mohutnou hradbou corentského hradu, přímo v srdci říše barbarů, nenabízela příliš pohodlí. Ostatně jako celé město. Severský elf, muž pokročilého věku a nepevného zdraví, by si jistě dokázal představit pro svou tvorbu příjemnější prostředí. Na chvíli zatoužil po přepychu svého sídla v Sirtaru. Unaveně si prohrábnul vrásčitou rukou šedivé vlasy a jeden pramínek, neposedně si hledající cestu po čele, namotal na ukazováček. To tehdy bývaly časy. Vyhnanství v Corentě ve službách krále Morkara se mu začínalo čím dál více zajídat. Ty ponuré zdi a kobky hradu, krutí velitelé na každém kroku, čekající na jeho selhání, ty pohledy zajatců…

Znova zaslechl onen zvuk, který ho zřejmě před chviličkou donutil přestat psát. Smích. Starý elf cuknul koutky úst nahoru. Že by i tady, vprostřed kamenného hrobu hradu, vyvěral pramen radosti? Vzdálený hlas mu naději dlouho neponechal. Již v příštím zvuku vládla hrůza a šílenství, všechny tóny, které snad zazněly vesele, se zkroutily jako tělo na mučidlech. He… He…Heuááá! Neznámý kvílel v agónii, zřejmě zbaven rozumu. Moroví mniši své řemeslo ovládali.

Raději sklopil svůj zrak k textu, který pod jeho rukama vznikal. To, co nedávno přečetl, tedy proroctví Půlnoci, mu nedalo spát.

„Až povstane posel Propasti, živí se budou topit v krvi… pak bratři zpřelámou si údy… Temná paní pak odzvoní umíráček všem živým a svět bude změněn…“ Všechny úryvky, které mu letěly hlavou, s sebou nesly plíživou hrozbu. Hrozbu, která se pomalu, ale jistě, naplňovala. Neferel, sirtarský mistr theurg a jeden z největších znalců astrálních sfér, však vždy chtěl vědět víc. Pracoval tedy dnem i nocí, psal s pomocí démona, jehož uvěznil v brku, a který mu skrze poezii dával podobenství o věcech, co přijdou. „A smrt se tiše chichotá?“ Co je tohle za hloupost, podivil se elf, smrt je chladná, studená jako zdi jeho pokoje, napadalo ho. Škrtnul poslední řádek své básně o Půlnočním proroctví a napsal:

„Nastává konec života“ Démon z brku souhlasně vrčel, takovéto zakončení i Leifovi sedělo daleko více. Mučený vězeň se z věže ozval naposledy, rozloučil se se světem pronikavým Ghuuuu. Pak umřel, doufal Neferel, ale v hloubi duše věděl, že mniši ještě neskončili.

Jak dlouho tohle ještě bude snášet? Holub, sedící na okenní římse, se vylekal a odletěl někam na sever, když elf zaklapl těžkou knihu, do níž sepisoval své básně.


Kdyby ten holub letěl ještě o něco dál a nespokojil se s bezpečím ptáčníkova domu v Lordameru, kde už na zprávy z Corenty čekala Říšská služba, vítr by ho zanesl až na děravou střechu hospody „U Koz“. A kdyby holub shlédl jednou obzvláště velkou dírou do místnosti, plné harampádí a různých pytlů, uviděl by chudě oděného muže, spokojeně pochrupávajícího v seně.

A že by to byl zvláštní pohled. Nuzné prostředí dávalo ještě více vyniknout kráse amuletu, který muži zdobil hruď.

Rezavý meč se probudil do větrného rána. Zaklel, když ho jakási větvička píchnula do boku. Tak proto se mu zdálo o boji, o bitvě. Nebo to měly na svědomí události posledních dnů, jakmile se vzbudil, jeho mysl okamžitě zaplnily pochybnosti, co bude dál. Vyhrabal z kapsy onen dopis, co zřejmě ještě Loutkář stihnul poslat, než ho sejmuli. Protože ani druhý den nepřišel na to, proč by tomu, co čte, neměl věřit, rozhodl se, že bude muset město opustit. Dopis, tedy vlastně dva dopisy, nedávaly příliš na výběr. První, úhledný a jakoby úřední, přišel od Loutkáře. Drobným písmem tu stálo, že toto je určeno právě jemu, Rezavému meči. Z obálky, jak už tolikrát za poslední den, vytřepal šermíř lejstro s černou pečetí. Černá známka. Zdvořilý a uctivý tón dopisu by nenechal nikoho poučeného na pochybách, že je konec. Černou známku posílali Stínoví páni jen vážným nepřátelům, tehdy, když spory nabyly smrtících rozměrů a Řád začal brát záležitost osobně. Na jednu stranu se cítil poctěn, Řád tímto jednoznačně uznával jeho kvality, stinnou stránkou věci bylo, že nemá šanci. Před zabijáky Stínových pánů nebylo úniku. V lejstru pokaždé uvedli důvody likvidace i termín. Přesto vždy uspěli a šířili tak svou pověst a strach, takže jim jen blázen mohl otevřeně odporovat.

Prásk! Něco dopadlo do rohu místnosti. Rezavý meč vyletěl na nohy a okamžitě tasil. Nedostanou ho tak lehce, blesklo muži hlavou. Vítr zahvízdal v dírách střechy a shodil další došky spolu s kusy dřeva. Tak ještě ne, vydechl šermíř. Vždycky si představoval, že černou známku jednou dostane. A že si ji přišije na košili, aby svět viděl, že pořád dýchá. Že ho nedostanou. Teď, bez nabitého amuletu, ale cítil, že to takhle nebude. Zabijáci mohou vykonat svou práci, aniž by je vůbec spatřil. Nebyl čas ztrácet čas.

Druhý dopis zněl o poznání přívětivěji, i když to by ostatně zněl asi každý, v tomto srovnání. Má vyhledat alchymistu na hradě v Corentě, pravilo se v listu. Budiž, tím směrem sice leží Město zlodějů, ale nebudou čekat, že bych jim vyšel vstříc, přemítal Meč nahlas, aby se uklidnil. A toho tupce mastičkáře donutí udělat svou práci, i kdyby už z hradu nikdy neměl odejít. Zřejmě se Dagorray někde přimluvil, napadlo Meče, když dočetl až do konce, ke slovu v podpise: „přítel“. Ani Dagorraye by přítelem nenazval. Rezavý meč přátele jednoduše neměl. Přesto mu mnoho jiného, než zkusit štěstí, nezbývalo. Když Lordamer pod rouškou tmy opustila hubená postava s mečem u pasu, kdekdo si vydechl.


Buch! „Jménem Lumiena, krále všech bohů, otevřete!“ zahučel přísný hlas skrze těžkou helmici. Paladin stál přede dveřmi Černoutova domku a znovu udeřil železnou pěstí do trouchnivějícího dřeva. Chudina opatrně, ale zvědavě přihlížela, sledovali, co se bude dít. Dům mlčel, utopený ve tmě špinavé čtvrti. Jen malým okénkem probleskával plamínek, podobný ohnivému hádkovi, tančícímu uvnitř místnosti. Kdosi z přihlížejících napětí nevydržel a poradil rytíři víry:

„Pane, vyražte ty dveře, jsou uvnitř, oba, schovali se tam, my je viděli!“

„Viděli, viděli,“ přizvukoval dav, ve snaze zalíbit se hostovi, jakých sem příliš nechodilo. Plamenná žena již delší dobu nevyšla, a nadšení davu opadlo stejně rychle, jako přišlo. Sázka na Světlo a Lumienovy rytíře byla v tuto chvíli jistější.

„Vyrazit, vyražte dveře,“ ječel lid. Paladin sáhl po klice dveří a s taseným mečem vstoupil. Silné zbraně mužů jako byl on, představovaly klid a rozvaha.


Jared Sten dobře věděl, že situace není příliš příznivá. Přesto dál ležel na lůžku a zíral do stropu, neschopen vstát. Flamea se k němu obrátila a protáhla se. Oheň jejích vlasů se opět rozzářil, když okolo zloděje ovinula své paže, hladově, jako plameny olizující dřevo v krbu. Křik venku sílil. „Musíme odtud, máme ještě hodně práce,“ zaslechl Jared svůdný hlas v hlavě. Flamea povstala a opět se zahalila do svého mlžného roucha.

„Vylez, kacíři!“

Těžké kroky v chodbě domu. Vrznutí podlahy. Něco spadlo na zem, syčení. Paladin rozhodně neviděl potmě tak dobře, jako Stínový pán. Ohnivá žena vykročila vstříc oblékajícímu se Jaredovi; vztáhnul paže, aby ji objal. „Naposledy?“ napadlo v tu chvíli Stena. Svou myšlenku v obavách vyřknul nahlas.

Dveře ložnice, tedy komory s postelí, povolily pod jediným úderem. „Naposledy,“ přikývnul muž v plátové zbroji a vstoupil.

Žár. Spalující sálavé horko, prostupující celým tělem. Škvařící se kůže. Tak to Jared alespoň cítí. Flamea zmizela, doslova se do něj vpila. Musí ji chránit. Pohlédl na své ruce. Ani náznak puchýřů, což mu zvedlo náladu. Ale také ani stopa po nějaké zbrani, což náladu opět vrhlo do nejhlubší propasti. Ty nové rukavice, rychle! O vteřinky později zloděj velebil své hbité prsty, které se bleskově nasoukaly do jemné kůže Loutkářových rukavic. Právě včas. Široká čepel rozhání dým, válející se po místnosti. Cink! Zdobený knoflík se kutálí po zemi. Útok na břicho střídá prudký sek shora. Jaredovy nohy stojí jak pevně zabořené v blátě. No tak! Místo úkroku a kopu do boku, jak Sten plánoval, střelil pravou rukavicí proti čepeli. Meč prudce změnil směr, opsal podivnou dráhu a zasekl se do postele. Tak takhle to funguje! Radost na chviličku vystřídala strach. Jen na malou chviličku. Z paladinovy dlaně se zablesklo a Jareda zasáhla do hrudi Svatá střela s takovou silou, že odletěl do kouta, zády strhnul plentu a přistál vedle jakési truhly. Rytíř nečeká. Předloktí pravé ruky obklopí stříbřitá zář, meč vyletí ze dřeva jako by vězel jen v blátě. K čertu s těmi kouzly! Sám meč zazářil tmou komory jako lucerna, v jeho studeném světle Jared postřehnul, že za rytířem se již krčí první odvážlivci z řad lůzy. Tři muži a jedno dítě, celkem čtyři. Stejně jako… Zloděj nestihnul myšlenku dokončit. Rytíř udeřil. Jared se prudce vrhá stranou, pravá ruka vymršťuje tělo z dosahu zbraně. Levá zároveň švihá prudce směrem k truhle. Meč proťal dřevo i řetězy na bedně, v ten moment rytíře zasáhnul štiplavý oblak, uvolněný zřejmě z nějaké tajné skrýše truhly, jak Sten stihnul zaznamenat. Rytíř se potácí, s pomocí Svatých slov se dostává na ulici a hlasitě lapá po dechu. „Sou tam pastě, nechoďte tam,“šíří se mezi sousedy.

„Zapálit! Za-pá-lit!“

Zdivočelá lůza jedná rychle. První, druhá i další pochodně letí na střechu domku. Vysílený Jared ztěžka vstává. Ti šmejdi ucpali východ i okno! Trosky dveří, sud, bedna z dvorku. Narazí do dveří ramenem, vzpříčily se, nejde to. Zvenčí dírou v prknech přiletí kámen.

„Nože, chlapi, ukážem mu, jak to tady chodí, panákovi!“ Hlasy zvenčí zní hrozivě, přehlušují i hučení planoucí střechy. Na poslední chvíli lupič uskakuje padajícímu trámu. Rozlitá tekutina zaplála jasně bílou, měnící chodbu v neprůchodné peklo.

„Bež!“ zazní Stenovi v hlavě. Cože? „Běž!“ Zas vidí ty oči, ty boky, ty vlasy. Pocítí nával síly a prorazí zátaras, proletí v kotoulu hořící chodbou. Nic? Jared se v duchu připravil na bolest. Nepřišla. Křik lidí před domkem, štěkot psů, hučení plamenů. Proč neútočí? Lesklá zbroj paladina, který mu zastoupil cestu ve snaze ochránit děvčátko, sotva pětileté, které vyběhlo do noci za rodiči. Zbroj jako zašlé zrcadlo. A v něm ten obraz. Planoucí přízrak, hořící šaty a vybuchující Černoutova dílna. Dým. A strašný smrad, dupot mnoha nohou a nadávky. Jared proletěl kolem paladina a jako sám ohnivý ífrit z pohádek zmizel za kamennou zídkou. Následován střepy tříštícího se alchymistického nádobí a svižným tónem píšťalky městských stráží.

Děkuji, má paní, děkuji za všechno.


Rezavý meč toho měl v poslední době už plné zuby. Neustálé bitky v Lordameru byly sice jeho denním chlebem, ale ten se mu začínal už zajídat. Tohle nebyli hlupáci, přepadávající lidi z hladu. Nedávno čelil organizované družině, která vpadla „Ke Kozám“, jako by šla na jisto. Sice náhoda, ale špatná. A tyhle náhody se množily. Ustál to, unikl. A zanechal na sebe památku, než se „Ke Kozám“ naposledy vrátil. Vůdce skupiny, pan Louis, je o jednu paži chudší. Příště by ale tihle chlapi mohli uspět. A on sám vyváznul jen těsně, tehdy mu pomohl právě Jared, a zase zmizel ve stínech. Meč nechápal proč, čekal naprosto opačnou reakci. A ještě nějaký čas pochopit neměl. Ne, Lordamer smrděl smrtí. A černá známka byla poslední kapkou, pohár přetekl. Tak starý šermíř uvažoval, když míjel ceduli s šipkami u rozcestí. Město zlodějů – pamatoval dny, kdy by zamířil přímo tam, do jámy lvové. Dnes ale urychleně vyrazil druhým směrem, přímo na Corentu. Stín hor na obzoru, ztrácejících se v padajícím soumraku, věštil deštivé počasí. Musí přidat. Pobídnul koníka, vyměněného s kupcem za dva údery pěstí a něco výhružek, a napil se z měchu. V myšlenkách mu však stále bodal osten strachu a nejistoty, i když čekat nebylo na co. Jestliže Lordamer smrtí jen smrděl, Corenta se zdála podle nejnovějších zpráv záhubou přímo prostoupena. A přesto právě tam se schovávala jeho budoucnost.

Od té doby, co král Morkar přijal Temnou paní, po převratu, ztratili klanoví náčelníci veškerou moc a země trpěla pod dohledem morových mnichů. Jen v těch horách se podle Meče stále snad drželi rebelové, bránící dodnes úzké stezky a pevnůstky.

Nevěděl, že většina klanů už dávno ustoupila, pod dohledem říšských speciálních oddílů překonala hranici a zamířila kdoví kam…


Na mahagonové desce jednacího stolu zašustila lejstra. Muž, sedící za tímto zdobeným kusem nábytku, pozorně procházel jedno po druhém, jeho úsměv vadnul. Do očí mu vidět nebylo.

„Pekelná žena?“

„Nezvěstná.“

„Jared Sten?“

„Nezvěstný.“

„Nové povely předány?“

„Ještě ne, pane.“

„Nemá smysl, ptát se, kde je Rezavý meč…?“ ztišil hlas nadřízený a posunul po stole lejstro směrem k muži, stojícímu před deskou stolu. Nebyl zvyklý na takovéto komplikace.

„Jede na Corentu, je den cesty od města.“

„Výborně, aspoň jedna dobrá zpráva, udělej, co bude třeba. O Jareda strach nemám, jen mu to trochu leze na mozek. Ví ale, co měl na dosah ruky. A za tím půjde. Řekni Hu´Tajše, ať mu vyrazí vstříc a dohlédne, aby vše proběhlo hladce. Taky ji zasvěť do naší věci ohledně Meče. A ať s ním, s Jaredem, o ničem nemluví, jen ho doprovází. On se zlobit nebude,“ usmál se muž za stolem a dlaněmi naznačil ve vzduchu lákavé ženské křivky.

„A ty spisy, pane?“ připomněl druhý muž původní záměr své návštěvy.

„Tady jsou, střež je jako oko v hlavě.“

Špeh nemusel vědět víc, ani jeho bystré oči neznamenaly pro Řád víc, než tahle hromádka informací. Selhání znamenalo konec hry. Důležitost jeho poslání naznačovaly už jen názvy složek dokumentů: „Lordamerská spojka, krycí jméno Loutkář“, „Princ Gaell“, „Amulet P.E.“ a „Muž s rezavým mečem“. Až mu přejel mráz po zádech.


Tajný východ z města posloužil dobře, jako ostatně vždycky. Strážník věděl, co se od něj očekává. Pan Fostred tolik nabídnout nemohl.

Královská silnice ubíhala pod nohama kurýrského koně, ochotně zapůjčeného ze stájí jistého kupce. Gilda měla dlouhé prsty.

Hlas v Jaredově hlavě nemizel, naopak stále častěji radil, doplňoval, hodnotil. Cesta tak utekla rychleji, než kdy zloděj zažil. I sám kůň se zdál být vytrvalejším, do tmy okolních mlčenlivých polí sem tam od jeho podkov odletovaly jiskry. Nebo se to alespoň unavenému Stenovi tak zdálo. Její moc však byla všudypřítomná, projasňovala jeho mysl, dávala odpovědi. A Flamea neměla malé plány. Chtěla amulet. Ne pro sebe, ale pro něj. A to samo o sobě Stínového pána fascinovalo. Corenta se blížila. Jak to Flamea věděla, že Meč jel zrovna tudy, netušil. Zřejmě vnímala stopu moci amuletu jako nejlepší ze psů královských hraničářů svou kořist.


„Moc nečum, hadrníku,“ pozdravil Meč stráž v děravém plášti u brány. „A koukej sypat pro šéfa, nemam čas na takovýho šneka, jako seš ty.“

Voják odklusal. Meč prostě prošel otevřenou branou, druhý člen hlídky raději poodešel pár kroků stranou. Udělal dobře. Svítalo. Slabé slunce zlehka ohmatávalo svými paprsky corentské střechy, opatrně, jako lékař raněného. Vojenská hlídka, támhle na rohu další. Země vstoupila do války a peníze, plynoucí jako tribut z nepřátelské říše, bitvy jen oddalovaly. Za zlepšení života ve městě však rozhodně nebyl utracen ani měďák. Hlouček obyvatel, tísnících se před pekařským krámkem, připomínal lůzu z chudinské lordamerské čtvrti. Propadlé tváře, hadry místo šatů. Nikdo z nich nevypadal, že by disponoval nějakými prostředky. A že pekař bude své zboží rozdávat, to by šermíř taky neočekával.

Tuuu. Thuuu. Hluboký hlas rohu rozesel mezi občany strach, mačkali se ke zdem uličky, ale neutíkali. Středem průchodu kráčelo něco odporného. Voják palácové gardy odstrkával chudé oštěpem, další kryl maličkému procesí záda. Vprostřed kráčel shrbený stařec v černém rouchu. Cáry jeho vlasů byly slepené něčím ohavným, jedna paže visela v nepřirozeném úhlu za tělem. Barbaři vydechli a začali se mačkat směrem k Meči, pryč z cesty morového mnicha. Král Morkar věděl, jak udržovat své poddané ve strachu. Voják z gardy naložil na sluhu pytle s jídlem, měli se k odchodu. Mnich však kostnatou rukou náhle máchl do hloučku přihlížejících. Meč nestačil žasnout, s jakou rychlostí barbaři vystrčili mladíka, na něhož volba padla, ze svého středu. Stráž muže sebrala, chvíli se marně vzpouzel, z gardistova pytle vypadlo několik housek a kus chleba. Když vybranému mnich svým pařátem stiskl předloktí, mnoho přihlížejících odvrátilo zrak. Barbarova kůže na místě dotyku ihned zčernala, výkřik utlumila rukavice palácové stráže. Odešli.

Lůza se vrhá po kusech pečiva, rozbíjejí si hlavy kameny, vyrvanými z dlažby. Tak proto tu čekali, zřejmě už věděli, jak přežít válečné časy v srdci zkažené říše.

Rezavá čepel přeťala šlachy a maso rváčova předloktí. Dlouho si svůj poklad, půlku bochníku chleba, neužil. Sám Meč se podivil. Jestli měla jeho čin na svědomí atmosféra místa nebo jen potřeboval dostat ven své strachy a ulevit si, nevěděl. Opět se mu ale zazdálo, že bez nabitého amuletu je jeho chování až příliš nápadně agresivní, jako by rezavá čepel sama toužila po mase.

Tady to ale zřejmě nevadilo. Šermíř si odplivnul směrem k hloučku chudáků. „Tak kdo další?“

Kromě krvácejícího rváče se nikdo neozval.


Hospoda „V Podloubí“ již dlouho nelákala bohaté kupce, jako tomu kdysi bylo. Jared ji ještě pamatoval v dobách slávy, za starého krále. Dávali si tu dostaveníčko nejrůznější překupníci, i on sám tu začínal. Nyní se po obloucích domu plazily trhliny, hrozící, že stavba každou chvíli může spadnout. Vyztužena byla mnoha prkny, nahrubo naplácanou maltou a jakýmsi lešením. Přesto patřila v tuto dobu mezí lepší corentské podniky, takže Jared zahájil své pátrání právě zde.

Hovory návštěvníků se točily kolem jediného tématu. Válka. Na hranici za řekou prý severní království již střeží brody a eldabarantský most. A pořádá snad i výpravu na Rudý ostrov, vzdálený kus země na jihu za mořem. Jak to chtějí stihnout a co tam chtějí, nikdo nevěděl. Prostí obyvatelé si válku nepřáli, ale jich se nikdo na nic neptal. Král působil jako posedlý zkázou, s neomezenou podporou morového řádu vysál celou zemi a vrhnul ji do boje. Cesta zpět nevedla, jen vítězství mohlo zaručit zmírnění hladomorů v hraničních provinciích. Oltáře Temné paní hořely, živené stále většími oběťmi, v lesích se proháněl Dagorray a houfoval vlky a další divou zvěř, ze Země stínu prý navíc přitáhnul sám Dralnu, aby převážil misky vah. Přesto – nebo právě proto, se pilo jako o život.

Jareda vytrhnul z uvažování o temné budoucnosti známý hvizd, kolísavá melodie prozradila, že je nablízku někdo z gildy. Zakouřeným lokálem k němu mířil podsaditý chlapík v cestovních kožených šatech, zřejmě nějaký dovozce z jižní provincie, podle lehce osmahlé tváře. Zloděj se posunul na lavici.

„Poklona. Viděl jsem vás přijíždět do města, pane,“ začal se spěchem chlápek a gestem poděkoval hostinskému za pohár vína. „Jdete nám s tím píchnout? Borech Feltner, nejspíš znáte mého bratra, písař v Paláci,“ představil se příchozí. Sten jistě muže už někde viděl, nedokázal si však vzpomenout, kde a kdy. Vůbec, od chvíle, kdy Flamea přijala jeho tělo, vnímal mnohé z minulosti nejasně a vzdáleně. „No, j… jistě,“ dostal ze sebe překvapený zloděj. Jestli jsou v Corentě další stínoví páni s nějakým posláním, měl by dělat, že o všem ví.

„Tak jdeme,“ nervózně se rozhlížel pan Feltner. „Honem, večer bude rušno, aréna je už teď narvaná k prasknutí, ti blázni tam čekají už teď,“ nevěřícně kroutil hlavou.

„Hele, koukejte!“ zvolal hlasitě štamgast, opile se potácející od svého stolu směrem k Jaredovi.

„Hoří to, hehe.“ Opilec ukazoval třesoucí se rukou někam za Stena, toho času již na odchodu. Jak se zešeřilo, stíny v lokále se dloužily a vystupovaly stále výrazněji, rozhýbávány veselou hrou plamenů v krbu. Jared se otočil po směru štamgastovy ruky. Nic za ním nebylo. Nebo snad ano? Na zemi, spatřil svůj vlastní stín, sošnou siluetu muže v plášti. A na okraji toho stínu se přelévaly sotva znatelné ohníčky, tvořící tak planoucí lem. Stín se pohnul spolu s Jaredem, ohníčky zaplály jasněji. Opilec musel mít výborný postřeh. Teď už si podivnosti všimli i ostatní.

„Ty vole, von hoří, ten chlap,“ smál se podnapilý občan. „Čumte všici na ten jeho stín. Haasíííít!“ Na důkaz toho, že s ohněm hodlá skutečně bojovat, si začal rozepínat kalhoty. Nestihnul to. Borech Feltner udeřil muže malíkovou hranou pravice do spánku a srazil ho pod lavice. Dědek od protějšího stolu pochvalně bouchnul pěstí a jeho bezzubé dásně se stočily v rozjařeném úsměvu. Alkohol byl jedinou nadějí místních v těžké době, jako byla tato. „Hulá, už se to pele, duc, duc,“ napodoboval dědula volnou rukou zápasnické údery. Kdosi převrátil stůl, opilec tu zřejmě měl kamarády. Zlodějové na nic nečekali a opustili lokál. Museli po schodišti nahoru, protože vstup zablokovala dvoučlenná hlídka, přivolaná zřejmě stařečkovým hulákáním „Klev, klev, huuu!“

Beželi chodbou podél dveří jednotlivých pokojů. Všude zamčeno. Někde dokonce přibitá prkna přes dveře. Doba hostům nepřála. Na konci chodby vyskočil Dorech oknem, následován Stenem. Jednoduché lešení představovalo únikovou cestu. Stráž jim byla v patách. Rychlý skok a těžký dopad na druhou stranu díry v lešení. Zhoupnutí se na tyči, podpírající jakýsi můstek. Rychle, už jen kousek, proskočí do okna protější budovy. Další strážník dole zamířil a vystřelil. Šipka z kuše jen těsně minula Feltnerovo rameno. Druhý byl ale nesmírně klidný, pozorně mířil. Čekal, až někdo z nich skočí, aby ho smetl v letu k okenní římse. Veterán, napadlo Jareda, s těmi je vždycky problém. „Bež!“ Znovu poslechl ten hlas ve své hlavě, odrazil se a skočil. Borech Feltner tu odvahu nenašel, sjel po kůlu v rohu lešení a dopadl seshora na muže pořádku. Trhnutím paží mu zlomil vaz a zmizel ve stínech dvorku. Kdyby to Jared byl viděl, musel by uznale pokývat hlavou. Měl ale mysl vyplněnou svým akrobatickým číslem. Aby dosáhl prsty na římsu, musel propnout celé tělo a vystavit se střelci jako snadný cíl. Teď! V letu ještě máchnul pravicí pod sebe, jeho vůle se upínala k pravé ruce zkušeného střelce pod ním. Svist! Šipka rozstřelila květináč za oknem, kousek od Jaredovy ruky. Hlína mu vletěla do vlasů, ale v další vteřině už oddychoval na podlaze místnosti, kam se takto netaktně pozval. Veterán nechápal, jak jeho pravice nepochopitelně v poslední možný okamžik mohla vychýlit kuši. Nějaké čáry, na tohle už nemá věk. Zaklel a odešel uklidnit rvačku „V Podloubí“. Na to ještě stačil s přehledem.


Rezavý meč podupával přede dveřmi hradního sálu. Konečně Dagorray otevřel. „Nečekal jsem tě. Ale co už. Rád tě zase vidím, chlape,“ zavrčel vlkodlak. „I já tebe, dou po mě srabáci špehové, a tentokrát je to vo hubu,“ vysvětlil ihned Meč důvod své návštěvy. „Budu se chvíli držet tady, sem snad nevlezou. A jestli jo, bude to jejich poslední chyba,“ utrousil Meč. „A tuhle hračku dáme do pořádku, uvidíš,“ zavrčel vlkodlak a cinknul svou strašlivou zbraní o amulet. O chvíli později, po několika žejdlících piva, přesvědčil kapitán Vlčího spáru šermíře k zápisu do armády. Kráčeli klenutou chodbou bok po boku a oběma v hlavách letěly plány a představy. Zatímco vlkodlak viděl požáry v pohraničí a potahoval nosem, jako by nasával pach spáleného masa, Rezavý meč se zahloubal do černějších myšlenek. Zarin ho zřejmě nepozval, rozhodně ho jeho příchod překvapil. Tak kdo tedy? A co tím sleduje? Černá známka v kapse u košile však vysílala do celého těla ledové šípy strachu. I bitvy, k jakým se schylovalo, znamenaly větší bezpečí než osamocená pouť po cestách světa.

Vyšli do ulic. Průvody posledních obyvatel se snažily ukrást pro sebe zbývající místa v aréně, lidé šli v nábožné úctě za novou slíbenou nadějí. Meč spatřil v Dagorrayově pohledu pohrdání. Lidé a jejich sny a obavy, směšné…


Leif Neferel stál na balkonku corentské arény, po boku krále. Vedle něj se nacházel ještě Zarin Dagorray. Vše bylo připraveno k ceremoniálu. Ohně hořely okolo celého zápasiště, davy obyvatel na příkaz procházejících stráží provolávali jméno Temné paní a samotného Morkara.

Dole na písku již krváceli první zajatci, otroci, či blázni, kteří si tu snad chtěli vydobýt slávu. Tohle ale nebyl turnaj. Král pojal arénu jako oslavu vlastní moci, představení vojenské síly diplomatům království. A v neposlední řadě se chtěl pochlubit svým hostím, prvnímu rytíři smrti Dralnuovi a podivnému hubenému tvorovi v černém hávu, jemuž pod průzory pro oči prosvítala mrtvolně šedá barva, protkaná žilkami, černějšími, než sama noc. Leif Neferel shlížel na Posla Propasti se strachem, ale i zvědavostí. Nekromanti na jihu zašli skutečně daleko, obětovali celou část města, svrhli ji do bezedné jámy, nad níž části města visely na mohutných řetězech. A Posel vyšel. Teď tu pobíjel v aréně pro pobavení davů předhozené nepřátele, skákal jako šelma a drtil jim lebky černým palcátem. Zbraním nepřátel se nevěnoval, dychtil po krvi a nikdo mu nemohl čelit. Jak se blížila půlnoc, barbarské království představilo mnoho ze svých trumfů. Morálka lidu letěla do nadoblačných výšin, doprovázená dýmem z obrovského obětiště Temné paní. Když do arény vstoupil za víření bubnů sám král, lid vydechl.


Jared se zvedl, třel si naražené předloktí a zkoušel se rozkoukat v místnosti. Všude tma, všude ticho. Jen z města burácely hlasy. Jak dlouho? Pohlédl na noční oblohu. Asi hodina. Musel na chvíli upadnout do bezvědomí! Prohlédl se, ale žádnou ránu ani škrábnutí nezaznamenal. Ruce jej brněly, jako by ho někdo klepnul přes prsty. Jemné rukavičky si zřejmě vybraly svou daň a unavený zloděj neustál takhle silný zásah do vlastních sil. Magie, pomyslel si Jared, štěstí, že to na něj přišlo teď a ne v horší chvíli. Štěstí, které se nemusí opakovat, uvědomoval si, když rukavice svlékal a ukládal do kapsičky. Budou se ještě hodit.

V celém obydlí, kde se tak náhle ocitnul, se nenacházela ani jedna věc, která by stála za řeč. I v domech bohatší vrstvy, stojících v samém středu města, si bída počínala s neochvějnou jistotou. Nenechávala nic. Město se trápilo, i když o pár bloků odsud se zdálo, že s neštěstími je konec. Jásot davů nebral konce, když Morkar vyhlásil Království konečnou válku. Jestli ozvěna křiku, nesená sem zvedajícím se severákem, má původ v radosti nebo jen touze ukončit tohle trápení, stínový pán netušil. Když se pak rozezněly zvony, jede po druhém, nejdřív zlehka, ale čím dál mohutněji, přeběhl mu mráz po zádech. Započaly se změny, které nepůjde vzít zpět. To už v tuhle chvíli přímo viselo ve vzduchu. Opustil chvatně domek, pokojně hlavním vchodem, a vyprázdněným městem se nechal vnitřním hlasem vést, kudy jeho nohy pobízela vůle ohnivé dámy.


„Honem, dělejte, podej to sem!“ zaskřípěl Rezavému meči v uších nepříjemný hlas. Šermíř se rozhlédl po rozbité ulici. Trojice mužů s dvoukolákem jednoznačně nesdílela nadšení ostatních, a posvátná chvíle vzdoru, jímž se opájela celá aréna, je nechávala chladným. Stejně jako jeho samotného. Vítr hnal mezi domy zetlelé listí a hvízdal v puklinách zdí. Hnusná, vlhká noc.

Jako stvořená pro rabování. Ti tři pracovali rychle. Drobný mužík stál na střeše a dírou vytahoval všemožné pytle a další půdní poklady. Další z mužů, tlustý zpocený chlap, si stoupnul přímo před procházejícího šermíře a zastoupil mu cestu. Tlouštíkův oděv naznačoval, že půjde nejspíš o mnicha, roucho však postrádalo špínu a zašlost morového řádu.

„Stůj, u Dargala, chlape mizerná,“ obořil se mnich na šermíře. „Nic jsi neviděl, rozumíš?“

Dargalos. Starobylý bůh Chaosu. Na jihu uctívaný, zde opomíjený. Tolik věděl Rezavý meč. Skutečný důvod návštěvy podivné trojice ve městě ale zůstával Meči skryt. Pochyboval, že sem přijeli jen pro kořist, na to byla Corenta příliš daleko.

„Táhni, špekoune, nebo ti trochu ulehčim na pupku!“ Rezavý meč pošťouchl klerika prstem do sádelnatého podbřišku.

„Ty! Víš s kým máš tu čest, vandráku? Víš proti komu stojíš?“ Rudé zpocené líce a mastné čelo se zkroutily v pohrdavém úšklebku. „Zaplatíš za svou drzost!“

„Tak ty nedáš pokoj?“ Meč hleděl muži zpříma do očí, na chvilku se mu zdálo, že v nich spatřil strach. Slova však nešlo vzít zpět. Šermířovy prsty svíraly rukojeť tak křečovitě, že když muž konečně tasil a protočil rezavou čepel v dlani, pocítil úlevný pocit svobody, jaký dřív nevnímal. Oči se mu přivíraly jako dravci. Znovu se viděl mezi chudáky poblíž pekařského krámku. Víc. Víc smrti. Jen víc. Pro její větší slávu. Poslední myšlenka Meče zarazila, ani proto nevnímal, jak mnich pokynul paží muži, stojícímu jako mlčenlivá socha ve stínech u zdi domu.

A rytíř řádu Vah předstoupil, aby se bil za své pány. Meč sleduje železnou horu, tyčící se před ním, obří meč a mistrovskou práci na zbroji. Znak na přilbě se zaleskl, váhy značily podivný osud rytířů, kteří nezváni vjížděli do nejhorších sečí a otáčeli výsledky bitev, pro nějaký neznámý vyšší cíl nebo snad jen pro zábavu. Někteří soudili, že jsou šílení. Chvíli proráželi linii nepřátel, aby se s letícím časem pustili do vašich vlastních řad. Nevyzpytatelní. Vždy měnili osud tak, že si nikdo nemohl být jistý. A to je postupně svedlo na stezku, z níž nebylo návratu. A Dargalos je obdařil jistou mocí, po níž vždy tak prahli. I podle měřítek Rezavého meče, vzpomínajícího, co o nich vlastně ví, patřili k setsakra nepříjemným nepřátelům.

Tento však žádné známky posedlosti nejevil, jen čekal na rozkazy. Odvaha šermíře tváří v tvář kolosu mnicha zasáhla. To by nebyl marný spojenec. A Pán uměl být štědrý.

„Souboj, poctivý duel! Máš svou šanci, žebráku,a když rozhodnu, daruji ti milost. Nikdo neví, co čas přinese, a ty jistě nejdeš náhodou,“zakrákoral zpocený mnich.

„Do první kapky krve!“

Rezavý meč plivnul rytíři pod nohy a jemně pohladil hřbetem ruky starou ocel své zbraně. Krutý úsměv donutil mnicha couvnout o krok zpět, když šermíř zabručel svou odpověď.

„Do poslední!“


Diváci v aréně viděli toho dne mnoho bojů. Většinu předem rozhodnutých. Takový, který by si zasloužil obecenstvo, přitom sledovali jen dva. Mastný kněz na rohu ulice a maličký mužík z otvoru ve střeše. A neviděli toho málo.

Dzin! Rezavý meč s přehledem kryje široký sek. Veliká čepel sražena k zemi, protiútok pod rameno. Masivní zbroj odolává. Hučení zpoza helmice, skřípění rytířova brnění. Silný a nesmírně tuhý. Ale pomalý. Šermíř proskočí pod dalším úderem, vráží jílcem do loktu soupeře. Sevření jeho zbraně nepovolí. Obouruční zbraň znovu proletí nad Mečovou hlavou, špičkou rytíř urazí kus omítky ze zdi. Dva spojené seky rezavé zbraně, na koleno a bok. Opět jen zvonění kovu o kov. Tlusťoch začíná skládat prsty v podivném gestu. Někde bouchne okenice. Obrněnec bojuje jako oživlý golem, střídá přesné pohyby, drží si odstup, mohutným mečem rozsekává prostor okolo šermíře na stále menší části. Chlad v zádech. Zeď? Proč sakra ustupuje, v Rezavém meči se probírá jako po dlouhém zimním spánku svíravý pocit nejistoty. Ne, tohle nebude lehké. Mnich uvolnil prsty a spolu s nimi i prudký výboj energie, která v podobě rudé vlny zasáhla šermíře do boku a smýkla s ním na zem. Rytíř chaosu na nic nečekal a udeřil. Ssšup! Rezavý se na poslední chvíli převalí o pár stop stranou, rychle z dosahu chladného železa. Sšštrrh! Zastaven v půlce pohybu, Meč zjišťuje, že ani mužík nad ním nelení. Těžká síť, vržená záludně na šermíře, neklade rezavé zbrani příliš odporu, ale ten čas navíc rytíři stačí. V poslední chvíli nastavuje Meč šlachovitou paži a vzepne se, aby zmenšil úhel nepřítelova úderu. Blokuje tak rytířovo předloktí svým vlastním, dostává se pod oblouk, opsaný smrtící ocelí. Pohyb dost rychlý na to, aby soupeře překvapil. Přesto Meč vykřikne bolestí. Podcenil rytířovu výbavu, rukavice, z boku osázená břity, snadno oddělila při Mečově bloku šermířův malíček.

„Seš mrtvej, ty parchante, k čertu se tebou!“ řve Rezavý meč. Pohled na vlastní krev mu dodává sílu, vzepře se a vstává, hnán zuřivostí tvoří před sebou rychlými krátkými seky rezavou zeď. Mnich zkouší složit další magické gesto. Jde to špatně, když máte na něco tak složitého málo času. Dargalův kněz ho dostává ještě o něco méně než málo. Loket mu rozbíjí nos a hlava se střetává s šermířovou zakrvácenou pěstí. Padá k zemi, kopanec do krku ukončí jeho pouť životem. Těžká rytířova zbraň promáchne okolo Rezavého meče, ten skáče a ve chvilce, kterou mu rytíř daruje, bodá mečem do otvoru v helmě. Rytíř ani nestačí vykřiknout, jen zachroptí, zapotácí se a padne. Těžká zbroj zazvoní o dlažbu. A jako ozvěna se k tomu zvuku přidávají další, podobné. Rezavý meč se opírá o zídku, ztěžka oddychuje a proud krve ze zmrzačené ruky mu špiní kalhoty. Mužík ze střechy kamsi utekl, takže tu teď stojí šermíř sám a naslouchá chorálu zvonů celého města. Zní zpěvavý hlas zvonu kupeckého domu, burácí i sám veliký hradní zvon. Mnoho obyvatel v tu hodinu v posvátné úctě zvedá zrak k nebi, jako by půlnoční hudba měla otevřít nebesa a vykoupit je. Jen starý šermíř syčí bolestí, když šátrá po čtyřech na zemi a hledá to, co snad na povel jeho nových velitelů moroví mniši zvládnou dostat zpátky na své místo. Strká malíček do kapsy, ruku ovazuje tlouštíkovým hedvábným šálem. Než se rozední, z obrněného těla příliš nezbude. Je hlad. A válka. Hodí se úplně všechno.


Jared Sten kráčel nočním městem. Oltáře Temné paní mu svítily na cestu. Napočítal jich už osm, tolik, kolik…

Změnil se. Jeho hravá povaha se někam vytratila, snad ho tížilo poslání, které cítil na bedrech. Snad jeho mysl vyplnila Ona. Každopádně únava a nepozornost obtěžovaly jeho hlavu víc, než si připouštěl ještě pár dní nazpět. Věděl, kde Meče najde. Ona to věděla. Toužila spatřit amulet snad ještě více, než on sám ji. Sotva si to dokázal představit. Vítr nesl ze severu, z Království, jednoznačné poselství. Počasí se ani v dalších dnech zřejmě nezlepší. Chlad vyháněl poslední obyvatele z ulic, ač opojeni slíbenou budoucností, mrznuli. V Jaredovi ale hořel oheň, který živila touha a zvědavost. Došel až k okénku provizorní vojenské ubytovny. Zlehka se vyhoupnul na římsu a lezl po zdi výš, podoben nestvůrnému pavoukovi. Světlo svící v okénku nad ním napovídalo, že uvnitř se ještě nespí. Když Sten nakouknul dovnitř, naskytl se mu zvláštní pohled. Otlučený muž, jehož se v nedávné době tolik bál. A jemuž na příkaz gildy přesto pomohl. Meč ležel na lůžku, nad ním se skláněl morový mnich. Ve tváři šermíře viděl Jared zhnusení. Přesto pacient trpělivě snášel mnichovu odpornou společnost. Nemluvili. Stínový pán pozorně sledoval, jak mnich po vykonané práci mizí dveřmi do útrob budovy. Šermíř sevřel levici v pěst a opět ji rozevřel. Nechyběl jediný prst. Protože Jared nevěděl, co se té noci meči přihodilo, nebyla Mečova uzdravená ruka tím, co mu vyrazilo dech. Zlodějův zrak totiž již delší dobu mířil jediným směrem. Na stolek u postele, kde mezi špinavými kapesníky, hedvábným krvavým šálem a zmuchlanými lejstry ležela Černá známka. Stínový pán cítil, že jeho další povely nemusely být vysloveny. Takováto situace měla jediné řešení. Jared sáhl na záda, sejmul malou zlodějskou kuši, od pasu uvolnil váček s jedem. Tak nebo tak, byl to on, kdo viděl na Lordamerském hřbitově posekaná těla svých druhů. A ten, kdo měl vše na svědomí, ležel na posteli v místnosti. Snadné. Ať už Stínoví páni drželi dříve nad Mečem ochrannou ruku nebo ne, tento signál hovořil jasně.

Nabil.

„Nedělej to!“ ozval se šepot kdesi pod Jaredem. Shlédl dolů. U zdi, skryta mezi stíny, stála velmi ženská silueta. Těsná kožená zbroj i v té tmě jasně dávala tušit, že její majitelka na tom jistě s muži nebude špatně. Seskočil dolů. „Ty?“

„Já,“ přikývla Hu´Tajša a tajným znamením, složeným z prstů, uvedla své postavení v Řádu. Jared se ani nedivil, že za tu dobu, co se neviděli, stihla takhle postoupit. Tajša si strhnula roušku a na Jareda se usmál její snědý obličej. Jestliže ženy pouštních kmenů neplatily za vyhlášené krasavice, tato výjimka jednoznačně potvrzovala pravidlo. Vlasy, stažené šátkem, zdobila zlatá spona ve tvaru růže. Sten se musel usmát. Nebylo snadné ji tehdy získat. Jak růži, tak Tajšu. A ještě těžší pak bylo odejít. To on ji poprvé nazval Pouštní růže, na znamení její krásy, nespálené žárem a nevybledlé na nekonečném žhavém písku. Stačilo pár slov a věděl, že ani ona tu není náhodou.

„Dávej si pozor, meht saem, nemáš to teď snadné,“ upadla Tajša do své mateřštiny. To, že ho nazvala svým přítelem, Jareda potěšilo.

„Děje se něco, o čem bych snad nevěděl, mehta riunte?“ odpověděl zdvořile zloděj.

„Prý ses stýkal delší dobu se zrádcem, mužem, jemuž naši věřili. Špína ulpěla i na tobě, saem. Toho muže naši dostanou, a na jeho hlavu není vypsáno zrovna málo.“

Sten okamžitě skládal nové informace ke starým. Zrádce. Odměna. Jdou po něm naši? Věděl, že v Lordameru jisté odměny kancléř nechal vyhlásit. Věděl, na koho. Na toho, s nímž se skutečně stýkal a gilda to musela vědět, když ho přiměla, aby mu pomohl před panem Louisem a jeho přáteli. V hlavě stále zářila i černá známka, nyní jen několik sáhů od něj samotného. Tam nahoře leží. Možná už spí. A pak tu je ještě ten Dorech Feltner, také povědomý. I ten přece říkal, že potřebují pomoc. Snad myslel, že Stena sem vyslali právě kvůli tomu. Všechno Tajše vypověděl. Pod vlivem ohnivé paní, toužící po svém pokladu, se stával stále přímějším a méně tajnůstkářským. Až se toho skoro sám začínal děsit. Jaredovi náhle vše začínalo zapadat do sebe. Pojal snad jeho představený podezření, že pomáhá Meči až příliš, i když už to není v zájmu Řádu? Řád přece Meče zradil, tehdy na hřbitově. Chtěli jeho amulet. Proč po něm tedy nešli později? Objevilo se snad něco, co je přimělo změnit plány? Proč mu amulet nechali. Nebo nenechali? Jared si vzpomněl na Loutkáře. Jeho plány podle všeho napomáhaly Plameni a kacířům celkově, ať už jednal jménem Řádu nebo ne. Ne, nic z toho nemohla být náhoda. Jared vzpomíná na ten den, kdy ho poslali s dokumenty po městě. Stavil se „U Úhoře, kdo tohle všechno začalo. Tam potkal poprvé Rezavého meče. I to byla náhoda? Nebo někdo chtěl, aby se potkali? Jared se až lekl představy, že někdo s tímhle vším počítal. Že se Jared na Meče nalepí a bude přemožen, slíbí Meči pomoc a tak si získá jeho náklonnost. To vše se vyplnilo. Stínoví páni měli zřejmě ve Stenovi jakousi pojistku důvěry a zadní vrátka, kdyby plán Hřbitov nevyšel, což se ostatně stalo. V každém případě se situace změnila s Čenou známkou. Meč se stal nepotřebným. Skončí.

Tajša ale trvala na tom, že se nic nesmí uspěchat. Meč o ničem nevěděl Nebylo kam spěchat. Potřebovali plán; jak Tajša zjistila, mnich při svém odchodu zaklel komoru, kde čerstvě naverbovaný šermíř vyspával, mocným kouzlem. Báli se, že by se mohli prozradit. Tajša věděla i to, že mnich odnášel z místnosti amulet. Z domu nevyšel, musel si tedy zkrátit cestu podzemní chodbou. Ostatně, na hrad to odsud nebylo daleko. Měli čas do rána, než se Meč vzbudí, aby dali dohromady plán, konečně vedoucí k záhubě starého muže s rezavým mečem.


Leif Neferel tu noc nespal. Seděl ve své pracovně se dvěma podivnými hosty. Maličký mužík, jeho zvěd v Rychtě, hlavním městě hobitské zemičky, nervózně klátil nohama, nepohodlně usazen na stole. Druhý návštěvník, podsaditý muž pronikavého pohledu, oblečený jako kupec z jihu, přecházel po místnosti sem a tam.

„Ten Sten o ničem neví, vůbec. Zkoušel jsem ho, ale nic, vůbec nic. Ani ťuk. Tu věc s Plamenem, ještě než se objevila ta ďáblice, v Říši ale zvládnul na výbornou, to se zas musí nechat.“

„Až příliš dobře, nepletu-li se, by řekli vaši pánové,“ trpce poznamenal severský elf. Neferel platil vždy za skvěle informovaného a z náznaků si dokázal leccos domyslet. „Má v hlavě jen tu ženu, mistrovský neúspěch toho hlupáka Černouta. S tím pekelným kamenem jsem měl dobrý nápad, nemyslíte?“ Theurg se zřejmě rád poslouchal a samochvála patřila mezi jeho vrcholné disciplíny. „Očekávám tedy, že ohledně muže, do něhož vkládám tolik nadějí, lehce přibrzdíte, pane Feltnere,“ usmál se na zavalitého stínového pána. „Já sám mu dám jeho poklad do pořádku, každou chvíli mi to sem přinesou, takže si pospěšte, nemusí vás tu zrovna vidět, že?“

„Jistě, jistě, vypadneme coby dup,“ promluvil za oba hosty malý hobit. „Jen chci říct, že ti od chaosu, co je dneska v noci pobil, tu taky nebyli náhodou. Pracovali jsme zrovna tam, kudy on prošel. Náhoda? Blbost!“ prskal hobit jako rozzlobený křeček. „Někdo jim musel dát tip.“

„Neřešte prosím malichernosti, přátelé,“ usmál se Leif Neferel. „Vše jde podle plánu.“ Pravda to byla tak napůl, což ovšem elf nemohl zatím tušit.

Když hosté opouštěli síň, rozvinul svitek, který ukrýval po dobu rozhovoru v kapse svého županu. Půlnoční proroctví, tedy jeho část. Na svitku se skvěl přesný nákres jakéhosi šperku. Nešlo v něm nepoznat známé prvky: rozšklebenou tlamu démona, květy a písmena P.E. Stejný předmět o pár chvilek později položil morový mnich na stůl pracovny. Leif si připravil vše potřebné – ztracená síla musela zpět, má-li zbýt nějaká naděje. Naděje na lepší život, než umírání pod mocí Temné paní.


K ránu konečně usnuli. Dorech Feltner měl těžké spaní. To, co slíbil Neferelovi, samozřejmě splnit nehodlal. Vše se rozběhlo příliš rychle a cesta zpět nevedla. Stínoví páni měli s Rezavým mečem jiné plány, než on sám. On chtěl jen amulet, bez ohledu na to, k čemu jej použije. Co použije. Prodá ho! Dargalovi sluhové platili skvěle, pokud šlo o situace, kdy moc samotných bohů bude vystavena hře smrtelníků. Nemohli zůstat stranou. Nakonec, až jeho smělý plán vyjde, předstoupí před Krále zlodějů a vše mu vysvětlí. Jistě ho pochopí. A odmění ho podle zásluh. To on, v přestrojení za závozníka, doporučil Jaredovi krčmu „U Úhoře“. Doufal, že Jared amulet získá a pak si jej on sám od něj vyžádá. Podcenil Meče. Všichni ho podcenili. A to teď komplikovalo situaci.

Rezavý meč spal ještě neklidněji, než Dorech. Ve spaní se mu vrátila stará noční můra, na kterou pomalu zapomínal. Později si vše zdůvodnil ponurou mnichovou přítomností; držel nad ním stráž po celou dobu jeho spánku. Ve snu opět viděl sebe sama, sedřeného chlapce v kamenolomu. Znovu vnímal svůj první boj, když došlo ke vzpouře mezi vězni. Tehdy zabili jeho otce. Matku nikdy nepoznal. Uniknul. Toulal se, kradl. A snil o slávě. Když pak o mnoho let později tábořil na jednom tažení v horách se svým oddílem, přišla ta žena. Déšť tehdy bičoval jejich stany, všichni se choulili pod houněmi, jen jeho něco táhnulo ven, do běsnících živlů. Stála na skále, černá jako sama půlnoc, a její plášť divoce bouřil ve vichřici. Tvář kryl černý závoj a v ruce držela zbraň. On sám se soubojům nevyhýbal, ale tehdy padl na zem s posvátnou úctou. Zapomněl na nenávist, které zasvětil svůj život, zahodil sny, které nosil ve svém srdci. Krutost, která ji tolik oslovila, mu ale zůstala. Přesto si Temná paní vybrala špatně. Dávnověká zbraň v její ruce pohasla. Položila ji před něj a zmizela. Povstal a svíral v pěsti nástroj své pomsty. Tak to alespoň plánovala. Jeho mysl však pracovala jinak, než jak snad bohyně čekala. Sama zbraň ztrácela každou chvílí část své nádhery a vznešenosti, jak ji svíral v pěsti. V tu chvíli věděla, že se unáhlila. Zbraň syčela a vadla, až zůstal jen jednoduchý jílec a rezavá čepel. Takto ji vytvarovala vůle Rezavého meče, jak se muž v tu hodinu nazval. I on sám byl takový. Kdysi snad předurčený k velkým věcem, ale nyní pokroucený a nevzhledný. Přesto stále děsivě schopný, smrtící. Byl jako ten meč. Přijal jej za svůj a Temnou paní na nějakou dobu zapudil. A nebo to bylo všechno jinak? Stejně tak mohl rezavou zbraň, zapomenuté dílo zapomenutého mistra, koupit či vyhrát v kartách v nějaké krčmě či vojenském táboře. Rezavý meč sám nevěděl, sny neměl rád, takže takto nepřemýšlel. Zkrátka zbraň měl a to mu stačilo.


Jared a Tajša se rozhodli, že nic víc už nevymyslí. Tajša se ohlásí na ubytovně jako návštěva, lehká žena, jakých tam chodila spousta. Vyláká Meče k oknu, shodí ho dolů a Jared ho zastřelí. Vyhnou se tak ochrannému kouzlu v pokoji. Plán Tajšu zjevně natolik nadchnul, že musela skrývat náhlou nejistotu. Jared vše myslel vážně. Její pokyny přitom zdaleka nebyly v tomto směru shodné se zlodějovými plány. Ano, měla za úkol Meče dostatečně vystrašit, aby už konečně odcestoval z města, do války. A pomohl barbarům udeřit na Eldabarant. To byl cíl oddílu, do něhož staronového rekruta zapsali. Ale ten Jared vše komplikoval. Jeho horlivost a zápal vše akorát začínaly zhoršovat, stejně jako tu věc s Plamenem v Říši. Nějak nám pan Sten souvisí s tou ohnivou ženou, přemítala Tajša, chceme oslabení Světla pro nadcházející válku, ne nový silný kult. Bude to muset opatrně zahrát, aby Jared nepojal podezření a zároveň nestihl Meče doopravdy zahubit. S Rezavým mečem měli Stínoví páni evidentně jiné plány, než aby posloužil jako žrádlo krysám v corentských stokách.

Zaťukala na dveře budovy. Vpustili ji, ve vchodu se minula s odpudivým mnichem. Hmm, neviděla ho přicházet, ale zřejmě to byl ten samý, co o Meče pečoval. „Hele, další děvka, no a docela slušnej kousek, co řikáte, chlapi?“ smáli se vojáci. „No řekni, kočičko, kterej je z nás ten šťastnej, co?“ Tajša protočila v prstech zdobenou dýku a přimrazila jim pohledem chlípné úsměvy na rty. Něco v jejím pohybu i vzhledu celkově vojáky varovalo. Udělali dobře, že svůj vnitřní hlas poslechli. Naopak Tajša své tušení neposlechla. Poprvé a naposledy.

Když vstoupila do komory za Rezavým mečem, který jí otevřel vcelku s chutí – myslel, že jde o další pozornost od Dagorraye nebo jiných velitelů – okamžitě si všimla nádherného medailonu na mužově krku. Květy vůbec nepůsobily povadle a i démon cenil špičáky tak nějak s větším potěšením, než v posledních týdnech. Cítila, jak moc amuletu slídí okolo ní samotné a zkoumá, co je ukryto pod povrchem. Připadala si, jako by vyšla na tržnici bez šatů. Rezavý meč mlčky ukusoval jitrnici. Nějaké jídlo se tedy přece jen ve městě ještě najít dalo.

„No slečinko, tak koukam, že si dneska pošmáknu hned dvakrát. Vono totiž není maso jako maso, víme?“ Nahodila profesionální úsměv zkušené svůdnice. „Hmm, maso, na rožni nebo ve vlastní šťávě? Jsem hladová, a když začnu, nevím kdy přestat.“ Přesně šermíře odhadla. Tyhle řečičky rád poslouchal i „U Koz“, i když v ničem kromě mnohosmyslných frází se děvky z chudinské čtvrti s Pouštní růží měřit nemohly. Hrubě z ní začal strhávat kožený oděv. Povalil ji na zem. „Ho hó, to nám to pěkně začíná,“ liboval se šermíř a začal se potýkat s opaskem.

Teď, blesklo hlavou Tajše, teď ho bodne, bolestivě, ale bezpečně, aby měl dost sil na následné tažení. Vyžene ho z Corenty. A uteče, samozřejmě. Nějak ji poslední myšlenka zastudila v hlavě, až na chvíli vypadla z role. Meč si zatím zkušeně poradil s kalhotami jednou rukou, zatímco druhou zkoumal tvary zlodějčina těla. A že bylo co objevovat. Lupička sice pocházela z pouště, placaté jako podlaha tady v místnosti, ale po hmatu by byl člověk hádal nejspíše velehory.


Sten netrpělivě vyhlížel, kdy se objeví postavy u okna. Nic, jen přisprostlý smích pobaveného šermíře. Přistihl se, že sám upadl do divokých představ, opět viděl Tajšu v sultánově harému, když tehdy kradli ten drahokam. Dokázali si role užít se vším všudy. Snědé tělo se v Jaredově mysli náhle proměnilo v plamen, škvařící jeho vlastní maso. Ne, nesmí selhat. Je tu kvůli něčemu úplně jinému. A ta hloupá ženská má zpoždění. Pozvolna se kradl ke zdi domu a začal opět šplhat, musí si pospíšit, začínalo svítat a někdo v okolí by mohl zavolat stráže. Myšlenka, že by se opět ukázal onen veterán s kuší, nepatřila k nejpříjemnějším.


Tajša bodla. Dýku uvolnila během milostného objetí z tajné kapsy, nemohla minout.

Au! Rezavý meč drží její zápěstí. Facka a úder pěstí. Amulet na hrudi poposkočil. „Ty svině jedna hnusná, já ti dam!“

„Ale…“

„Drž hubu ti povidam, ty malá děvko!“

Zkouší využít příležitosti. Volná noha letí neomylně do míst, kde je náraz cítit nejvíc, Meč bolestivě zavyje a padá na záda z postele. Tajša tasí ještě jednu dýku. Teď už jde o život!

Šermíř se nezdržuje s kalhotami, jen v rozhalené košili plynulým pohybem vysvléká svou jedinou spolehlivou milenku. Rezavou čepel. Ani kalhoty na jednom z kotníků mu nezabrání v prudkém rozmachu a seku. Tajša se překulí na posteli, meč se zakousne do polštáře. Lupička kryje kopanec do břicha, předloktím blokuje úder pěstí na krk. Šermíř upouští zbraň, uvězněnou v měkké posteli. Sevře své paže okolo krku návštěvnice ve vášnivém objetí. Válí se po posteli a snaží se jeden druhého uškrtit, zvuky se nesou ven do ulice.

Že jim není hanba, pomyslel si pekařský učeň, vezoucí na vozíku čerstvé zboží. A ten šmírák támhle na zdi, ten by zasloužil přes hubu.


Šmírák na zdi šplhá, co mu síly stačily. Zhruba v půlce zdi nahmátne uvolněnou cihlu a padá na zem. Proč? Neskutečná smůla, a zrovna teď? Jared by přísahal, že v tu chvíli zahlédl v okně naproti, v zadním okénku malého hostince, povědomou tvář. Šedovlasého staříka s hladkou tváří a nesmírně klidným pohledem.

Z okna letěl květináč. Dopadl vedle Jareda, následován stolkem, kterým se zřejmě v chvíli nejvyšší nouze ubohá Tajša pokoušela krýt jako štítem. Papíry se snášely jako sníh, kroužily, hnané prudkým ranním větrem. Některé vletěly na protější nízkou střechu, jiné přistály poblíž Jareda. Nahoře zazněl pronikavý výkřik a pak ticho, rušené jen jakýmsi bubláním. Stínový pán vytřeštil oči, když vedle něj přistálo tělo krásné Tajši, ozdobené podříznutým hrdlem. Ještě dýchala. „Chchchrrchch… chnechni pchrachrvá, ukázala útlou paží a vydechla naposled. V jeho objetí. Kdyby tu pekařský učeň ještě chvilku vydržel, jistě by si řekl, že ta žena jde z náruče do náruče. Inu, děvky. Ze shora zněl divoký smích: „Hehé, couro, chtělas něco tvrdýho? Tak to máš! Chtěla ses vznášet? Chvilku sem ti dopřál. Teď mě vystřídaj všichni čerti, chochó!“ Jared se vyděsil. Ne, ten muž nebyl normální. A ani ti, co věděli, by v tu chvíli necítili radost, že osud mnoha z nich je v rukou někoho takového.

Sten se otočil tam, kam Tajša ukázala. A zůstal s úžasem koukat. Vítr si u zdi tam a sem, sem a tam, přehazoval lejstro s něčím, co Jared dobře znal. Černá známka. Sbalil vše do kapes a rychle zmizel do protějšího hostince.


Falešná! Cože? Ta známka je podvrh! Jared nechápavě zíral na pečeť. Lejstro bylo evidentně pravé, takový papír vyráběli přímo v Paláci řádu. Ale pečeť musel každý zkušený zloděj snadno prokouknout jako falzifikát. Tak takhle tedy! Nešlo jim o smrt Meče, jen vystrašit, snad vydírat ho chtěli. Hlupáci! Teď uteče kdoví kam, a amulet byl tak blizoučko, jen kdyby ta hloupá Pouštní Růže řekla, co ví. Přesvědčil by ji. Flamea by ji skrze něj jistě dokázala přesvědčit. Mohl Meče zastřelit. Mohl mít amulet! I ty řeči o ochranném mnichově zaklínadle jistě byly lež. Takže on sám není v nebezpečí? Když pomáhal zrádci? Koho měla Tajša na mysli? Sakra! Sakra!

Ze schůdků sešel starý pán ve světlých šatech, opíral se při chůzi o poutnickou berlu.

Široce se na Jareda usmál: „Na slovíčko, mistře.“ Náhle ho Jared poznával. Viděli se ve městě Treman, na tajné schůzi kacířů. On sám tehdy zastupoval Plamen, tedy učení odvozené od Lagrimaniaše Spalovače. Nestaral se ale o nějakého ďábla. Jen o ni, o Flameu. Stařík, kterého znal pod jménem Granoire, nepatřil k žádné skupině kacířů. Šlo mu o něco víc než jen o pochybnou moc a oblibu mezi lůzou. Obojího mohl mít dostatek. O co mu vlastně šlo, Jared nevěděl. Granoire si pohrával s plechovou krabičkou maličkých kostek na krku.

„Tehdy „U Úhoře“ jsem vás měl varovat. Omlouvám se, moje chyba. Nečekal jsem, že vyrazíte do noci jako lovecký pes. Ale co už, nějakým způsobem při vás štěstěna stála,“ usmál se.

„Pomohl jste do jisté míry nám všem, ale pusťte to už z hlavy, prosím. Vraťte se do Města zlodějů – bez urážky, jistě vás už očekávají. Nebo vás snad nezajímá, jestli vás s vaším drahým přítelem, panem Feltnerem, už strčili do jednoho pytle? Pospěšte si, protože se připozdívá… a Půlnoc tu může být dříve, než si všimnete, že se smráká.“

„Ne… Nemůžu to jen tak nechat být,“ slyší Jared sám sebe. „Vy jistě víte, prosím, kam odjel ten řezník?“

„Nehledejte ho, povede to jen k záhubě, věřte mi, pane,“ podíval se Granoire vážně a sklopil své velké oči.

„To nepochybně, ale uvidí se, k čí.“ Stařec přemýšlel.

„Pokud to myslíte vážně, pak si pospěšte. Před chvílí vyrazili na Eldabarant. Je válka. Fronta se otevřela na více místech, mnoho utrpení přijde na obě země. Mohu vám být lehce nápomocen, pokud budete cestovat dostatečně rychle. A mějte na paměti, že tahle válka je dlouho plánovaná, chystaná. Nevyvolal ji Morkar svými proslovy mezi vojáky, ani Království se svými kleriky a radními. Poznáte sám, odkud vítr vane. Pokud jde o ten šperk, můžete svůj zájem chápat jako jisté poslání. Pokud ten chlapík s rezavým mečem padne, přijde amulet do rukou jinému. A pak velice rychle zamíří tam, kde nám všem nebude k ničemu. Rád bych vám řekl víc, ale čas mne tlačí a je toho ještě tolik přede mnou,“ posteskl si stařík.

„Děkuji, pane Granoire, děkuji mnohokrát. Ale dovolte mi ještě otázku, vy chcete, abych ten medailon získal já? Proč?“

„Není podstatné, co chci já. Jsou tu jisté věci, které je potřeba vykonat. A velmi často se jednání mnohých z nás jeví jen jako nahodilý rozmar bohů. Tak to ale není. Snažte se, tak jako já, nehledět na špatnou stranu tapisérie, kde najdete jen barevné uzlíky a změť vláken. Pohleďte pravdě zpříma do tváře a spatříte sled událostí takový, jaký nám ho bohové skrývají. Spatříte pravou tvář světa a ta změť se vám složí v jasný obraz. A nikdy už pak nebudete chtít vidět jinak,“ vydechl Granoire. „Těšilo mne, pane Stene, hodně štěstí,“ zdůraznil muž poslední slovo, máchnul berlou a zmizel. Aby amulet padnul do rukou Jaredovi, to byla jedna z věcí, co si stařík přál nejméně, potřeboval ho ovšem ještě ve hře, než se loutky naučí jednat samy za sebe…

Tajša je mrtvá. Feltner si jede vlastní plány bez ohledu na řád. Mně nikdo nic neřekl, asi se mnou nepočítají.

„Počítám s tebou, ve všem a na vždy,“ zaznělo Jaredovi hlavou. V tu chvíli věděl, kam povedou jeho další kroky. Bitva se blížila a Meč jel vstříc vítězství. Nebo smrti, napadlo Jareda. Představil si sebe sama s medailonem. Ta představa patřila k nejlepším, co ho v poslední době napadly, hned po vzpomínce na noc, strávenou s Flameou.


Železné doly, Eldabarant, pohraničí. Království se na válku dobře připravilo. Hraničáři chystali záseky v lesích, kudy podle zpráv špehů chtěli proniknout barbarské hordy na západě hranice. Krollští žoldáci, vedeni Gorokem, pochodovali ze severu. Říše uzavřela spojenectví s piráty, jednalo se i s obry. Orkské klany se střetávaly v nekonečných krveprolitích, tu na straně Morkara, tu na straně svých vůdců, loajálních k Říši a jejím radním. Hranice se proměnila v následujících dnech v území plné smrti a utrpení. Ani vzdálenější říše nezůstávaly chladné vůči konfliktu a dávní spojenci se rozpomínali na své sliby. Nad královskými městy zabouřila dračí křídla a zpěv rytířů Řádu svaté hvězdy se nesl daleko za řeku do Morkarova neútěšného království.

Ale on neklesal na mysli. Dosud měl po ruce ke všemu odhodlanou armádu, morový řád a nemrtvé spojence. Rozdělil své síly a vrhnul je dvěma směry, po nerozhodném střetu pod korunami hvozdu již nebylo na co čekat. Vlčí spár tvrdě narazil a neprošel. Splnil však svůj úkol. Obrátil pozornost radních Markhama, Roderika a dalších požadovaným směrem. Tam, u brodů přes Derrylin, po pár západech a východech slunce, rozpoutaly barbarské oddíly šílenství. Většina hrdinů Říše i jejich posil, kouzelníků z elfských zemí a žoldáků ze severu, se zde soustředila k obraně. Černý oblak letěl nebem, zakrývající slabé slunce. Neletěl sem, ale více na východ, k Eldabarantu, na nějž pochodovaly Dralnuovy nemrtvé voje. Tam směřoval i sám Morkar s tělesnou stráží. Tímto směrem, s hrdostí, ale i obavami, kráčel s vojenskou písni na rtech i Rezavý meč.

Radní Norbert Markham, vrchní velitel armády Království, mohl v tu dobu zvolit dvěma způsoby. Rozptýlit své síly a snad udržet hranici na obou místech. Nebo držet elitu zde, u brodů, a vrhnout své nejlepší muže proti invaznímu oddílu. Rozhodl se pro druhou možnost. Nikdo nepočítal, jak dlouho boje trvaly. Vojáci obou táborů se brodili v krvi, hnáni stále vpřed fanatickými mnichy. Morová magie čelila vysokému kouzelnictví elfských čarodějů, krollští bijci probourávali cestu bojištěm pro další a další skupiny. Loupežníci z Hnědých zemí se střetávali s královskou pěchotou, dračí spáry páraly těla Morkarovy těžké jízdy, která pronikla za řeku a zformovala se na pláních. Smrt obcházela na obou stranách, nelze vypovědět, jaké hrůzy si osud pro muže v těch dnech připravil.

Když do tábora před Eldabarantem došly zprávy, že Království žene barbary do polí a pobíjí ty, kteří nestačili včas prchnout, zavelel Dralnu k útoku. Jeho oddíly sevřely město do železných kleští a drtily odpor. Sám první rytíř Smrti po brutálním náporu na městský střed vystoupal na střechu Lumienova chrámu, který jeho sluhové zapálili. V tu noc se prohlásil bohem, snad proto, aby zlomil morálku posledních obránců pleněného města, ukrytých v hradu knížete Vitolda, který čněl v troskách města jako připomínka slavnějších dob. Snad v tu hodinu opravdu věřil, že s podobnými vítězstvími jeho moc poroste do závratných výšin a usedne po boku Temné paní samotné. Věděl ale, že k městu již míří Lumienův arciherold, Arcanus z Arcaney, vyzbrojený božským kopím, spolu se zbytky západní armády. Rozhodl se proto město nebránit, ostatně nebylo příliš co střežit a kde zaujmout obranné pozice. S rytířem víry se zatím utkávat nechtěl. Morkarovi muži, vedeni svým králem, ničili jako lavina vše, co jim přišlo pod ruku. Posel Propasti vřeštěl, skákal po střechách domů a naháněl ty, kteří volili útěk, útěk kamkoliv z tohoto pekla. On sám moc dobře věděl, že nebyl povolán kvůli těmto bitvám mezi smrtelníky, mezi hašteřivými králi. A jeho pozornosti neušel podivuhodný meč muže, zabíjejícího pod temnými oblaky na potkání. Konečně se nemusel skrývat. Démonický posel nějak cítil, že ta zbraň mohla, měla patřit jemu. Možná je na čase najít si nové tělo. To dole, vířící v piruetách a rozsévající záhubu, nevypadalo marně. Až bratr zpřeláme údy bratrovi, bude se hodit, připomněl si záštiplný duch prastará slova proroctví.


Na stole z mahagonu zazvonily mince. Představený Stínových pánů počítal kořist. Skvělé, výborné. Dveře ani nevrznuly, když dvojice špehů vtlačila dovnitř zajatce. Dorech Feltner, pevně spoutaný, si návrat do Paláce představoval jistě o něco pohodlněji.

„Ale, ale, kohopak to tady máme? No podívejme se, u Dargala!“ výsměšně napodobil stínový pán pozdrav rytířů řádu Vah.

„Všechno vysvětlím, pane, všechno,“ funěl pan Feltner. Okolo příchozích se protáhnul hbitý hobit a vyskočil na stůl. Uvelebil se a vesele komíhal nožičkami.

Nebylo co vysvětlovat, důkazy hovořily jasnou řečí. Feltner Řád neinformoval, navíc rozvíjel vlastní, protichůdné plány. Trest mohl být jen jeden.

„Dostanete svou šanci, pane Dorchu,“ překvapil muže představený. „Jste vycvičený zabiják, prokažte své schopnosti. Eldabarant padl, barbaři ustupují, Království je zkoušelo pronásledovat, ale vzdali to. Tyhle bitky končí, přesně tak, jak bylo v plánu. Za pár dní dobudou Corentu samotnou, Morový řád již připravuje přesun krále a jeho nejlepších do hor. Nemrtví nic neztratili, i když tato země je v troskách. Přesně, jak jsme očekávali. Království je vysílené, pohraničí se změnilo na divočinu, kde platí zákon silnějšího. My vrátíme pořádek. Všechno se vystaví znovu, ovšem pod naším dohledem. Již brzy. Ten muž s rezavou zbraní splnil naše očekávání.“

Zloděj listoval v dokumentech, než konečně našel, co hledal. Zápisky agenta, který kdysi Meče nechal amulet nalézt. A výpověď samotného tvůrce amuletu. Litoval, že jeho vrcholné dílo má padnout do ruky někomu takovému. Ale sféry hovořily jasně. Má-li se udržet naděje, je nutné oddálit Půlnoc, co jen to půjde. Kromě sfér hovořily jasně i argumenty Stínových pánů - zajatkyně mohla být kdykoliv popravena, to tvůrce medailonu samozřejmě věděl.

„Tedy zpět k věci, pane Feltnere – Rezavý meč naše očekávání splnil, ba co víc, překonal. Na rozdíl od vás. Jmenuji vás proto zmocněncem pro záležitosti tohoto proroctví, máte naši plnou podporu.“

Muži na sebe zmateně koukali. „Taková je vůle Krále zlodějů, přátelé,“ tiše doplnil představený gildy. „Nám nepřísluší hodnotit jeho záměry.“

„Takže, ten chlapík s rezavou zbraní nesmí přežít. Dostal se příliš daleko, bohužel. Posloužil nám dobře, ale dál už by přinesl jen škodu. Jistě podlehne, jeho amulet se bohužel nepodařilo dobít, zlá vůle jeho zbraně ho nejspíš pohltila. Jestli se stane novým Poslem Propasti, přijdeme o všechno, co teď před námi leží. Nový prostor, moc, bohatství. A Půlnoc přijde třeba s příštím večerem. Meč má ale i spojence, pozor, pánové. Zde pan Feltner jistě zvládne vše zařídit tak, aby vina nepadla na nás, dnes slávu za jeho smrt přenecháme někomu jinému. Budeme potřebovat stálou podporu všech našich spojenců, včetně důvěry pana Morkara a mnichů, bohužel. Říše je nyní slabá, on také. Dohodnou se. I Dralnu se s nimi domluví. Morkar i Dralnu mají na co čekat. Bratři už stojí skoro proti sobě, brzy uslyšíme lámání kostí. Na rozdíl od nich, my čekat nemůžeme.“

„A Jared?“ Dorech Feltner by rád věděl, co se s ním stalo.

„S tím si hlavu nelamte, žene se za svým snem, chce amulet, nevěnujte se mu, musí získat pocit, že už s ním nepočítáme. Kdyby náhodou uspěl a okradl Meče, stává se dalším cílem. Do té doby ať si dělá co chce. Je příliš malým hráčem a celkový osud neovlivní. A je to stále stínový pán, věrný gildě. Nakonec, i přes jeho ohnivé záliby, jej lze přesvědčit, věřím. Po dobrém či po zlém. A hlavně, zdaleka neví, co víme my. Buďte klidní, pánové, všechno dobře dopadne…“

Rozešli se, každý po svém.


Návrat do Corenty pojali barbaři triumfálně. Morkar vylíčil lidu bitvu jako vítěznou, Říše prý dostala za vyučenou a pohraničí bylo vypleněno. Hladomor však králova slova zmírnit nedokázala. Stejně tak nešlo přehlédnout, že morových mnichů se vrátilo málo. Tuze málo. A snad v každé rodině postrádali někoho, kdo narukoval do armády. Nejistota visela nad městem jako tíživý oblak. Již brzy se vše mělo osvětlit. Doslova.


Tu hodinu Rezavý meč zrovna seděl na zápraží před smutně prázdnou hospodou. Pivo došlo. A další hned tak nebude. Sledoval děti, skákající panáka. Skoro jim až záviděl jejich chuť do života. Ani v nejkrvavější řeži neztratil hlavu. Amulet tepal novou mocí a odvracel od něj zlá kouzla, včetně pokusů jeho vlastní mysli ukázat svému pánu vítězství Temné paní jako životní poslání. Seděl a vyřezával z kusu dřívka maličkou sošku. Jednu paži panáčkovi prodloužil, jako by držela meč Jestli pak se nezapomene na jeho skutky, až jednou narazí na lepšího soupeře? Co po něm zůstane?

Bum! Bim! Bum! Bim! Znovu ten důvěrně známý zvuk zvonů, zvonů celého města. Proč? Nebyl důvod. Prásk. Džbánek, postavený na okně hospody, spadl a rozbil se. Země se chvěla, to šermíř zřetelně cítil. Kdesi za rohem zaržáli koně, cítící ve vzduchu katastrofu.


Leif Neferel spěšně připravoval portál. Musí odtud. Tohle město končí. Poznal to hned, jak zaznamenal postavičku na draku, letící mez mraky nad městem. Království volalo síly živlů, aby očistilo tvář této země. Neferel dobře cítil přítomnost bhutty. Silného. Děsivě silného, jakého by ani on sám nedokázal vyvolat. Stůl se zatřásl. Chvatně házel své věci do zářícího portálu, který již odvčera budoval. Říše možná dělá dobře, ale tady už delší dobu šlo o něco jiného než o Corentu. Na ulici slyšel křik, a pak strašlivou ránu. Práááásk! Krrrr! Křup! Sama země pukala, ulicemi se šíří praskliny, podobny pavučinám. Křup! Domy se bortí. I sám pevný hrad se třese v základech. Zmizel v portálu. S jistou nadějí mu hlavou proletěla představa, jak se hroutí vězeňská věž hradu, z níž tak často slýchával nářky trpících. Ne, ani smrt v rozvalinách pro ně nebude tak špatným konce, proti tomu, co by je jinak čekalo.


Jared Sten v posledních dnech ztrácel naději. Cestoval k hranici, vstříc bitvám, které ale skončily dříve, než očekával. Taková byla prudkost střetů mezi oběma tábory. Ani Flamea nedokázala s jistotou určit, kde se šermíř nalézá. Hovořila ke svému druhovi neklidně, zmateně. Měla strach. O sebe. Jared dostal strach také, když mu naznačila, co je nyní třeba udělat. To, z čeho ohnivá žena cítila takovou hrůzu, byla Smrt samotná. Někdo po nich šel. A do snů stínového pána pronikala stále častěji šedivá mrtvá tvář, protkaná černočernými žilkami. Šel mu po stopách. Do Paláce se Jared vrátit bál, další šanci na získání amuletu by tím mohl nadobro ztratit. A gilda s ním stejně v nejbližší době nepočítala, proč ho tak náhle ze všeho vynechali, Sten netušil. A dosud mu to ani tak nevadilo. Teď ale, hnán nočními můrami, mířil zpět na Corentu. Dorazil pozdě. Nalezl město ve strašlivém stavu. Ohnivé rokle, vzniklé na mnoha místech namísto ulic, díry, plné plamenů. Zborcené domy. Pukliny roztrhaly město na mnoho částí, mezi kterými stavěli přeživší obyvatelé improvizované dřevěné můstky. Hrdý hrad připomínal spíše opadanou ohořelou hroudu. Větší obraz zkázy Jared neviděl. Ale někde tady v těch ruinách se Meč nalézal. Flamea si byla jistá. Hnána strachem, spatřila věci v nových souvislostech, a živena ohněm okolo ní, vedla Stena opět jistými radami. Domobrana se cvičila mezi troskami strážní věžě. Největší zoufalci, jako jediní snad věřili, že mohou trosky města ubránit před oddíly, pochodujícími ze severu, aby město definitivně zlomily. Nejspíš za jejich odvahou stál alkohol, nebo jim prostě už přeskočilo z hladu. Možné bylo obojí.


Na Corentu pochodovaly oddíly, obři a hrdinové Říše. Nebyl důvod obléhání odkládat. Potají, pod rouškou tmy, upustili vůdci svá sídla. V ruinách nechtěli čekat na jistou smrt. Temná paní s nimi měla jiné záměry. Morkar nalezl zářící Neferelův portál. Spěšně se nasoukali do tajemné brány a unikli tak hněvu Království.


Arcanus, Norbert a další velitelé dokončili, co zuřící živly s městem udělaly. Nedalo to příliš práce. Obři pobořili hrad a vyrabovali jej. Co z města, tedy spíše ze sídel velitelů, ještě mohlo mít nějakou cenu, sebrali bojovníci Hromového palcátu a další dobyvatelé. Tehdy Království vidělo situaci jako svou jasnou výhru. Morkar svolil k vyjednávání, stejně tak i sám Dralnu.

Město si rozdělili na tři části, jednu pod správou Království, které obsadilo i území od města na sever k řece, s výjimkou Města zlodějů, které dál zůstávalo nezávislé. Morkar si nechal druhou část města a hory. A jižní provincie, sousedící se Zemí stínu, zabral Dralnu. Stejně jako poslední třetinu města.


Rezavý meč uniknul živlům jen tak tak. Síla jeho amuletu mu dala naději a on vyváznul z třesoucího se pekla. Morkarovi velitelé buď padli nebo odešli s ním. On nikam odcházet nechtěl. Cítil, že smrt je mu v patách. Jako neodbytná, zhrzená milenka. Ale on netoužil po polibku na rozloučenou. Tušil, že odhalí smysl svého života, přijde na to, proč tehdy našel ten mocný medailon, odkryje jeho tajemství. Proč mu vždycky hobiti v Rychtě tak ochotně jeho hračku nabili novou mocí, i když se ho báli a nenáviděli ho. A zjistí, zda mělo smysl, řídit se dávným snem a své těžce vydělané peníze střádat stranou.

Přijal královu nabídku, aby se stal správcem třetiny města. Věci se rychle mění a on potřebuje chvíli na rozmyšlenou. Na cestách by byl snadnou obětí stínových pánů, tady se obklopí věrnými a snad to vše nějak přečká. Ale na mysli mu ležel ještě těžší stín, než zlodějové. Pamatoval si pohled onoho Posla Propasti. Vůbec se mu nelíbil.


Jared nevěřil vlastním smyslům. Jak to Flamea mohla myslet vážně? Spojit se s Rezavým mečem? Po tom všem? Po tom, co udělal Renně, jeho druhům? Zabil i Hu´Tajšu a kdo ví, koho ještě. Flamea ale trvala na svém. Amulet je v ohrožení. Ty bys ho neuchránil, ani s mou pomocí. Pomož ještě jednou, naposledy, tomu řezníkovi, jdou po něm. Pak si vezmeš, co ti náleží. Ale jeho nesmí dostat, ne teď, nebo je medailon navždy ztracen. Jared přemýšlel. S Mečem se dlouho neviděli. Naposledy, když mu pomohl. Štěstí stálo při něm, když spadl ze zdi ubytovny. Tajša sice umřela, ale jeho samotného Meč nezahlédl. Řekne mu, že Černá známka je podvrh. Znovu si ho získá. Společně zabijí toho, koho Jared vídal ve svých nočních můrách. A pak se uvidí. Kdyby Král zlodějů mohl vnímat Jaredovy myšlenky, musel by se spokojeně usmívat.


I z pohledu představeného Stínových pánů všechna kolečka zapadala do sebe. Mechanismus se roztáčel. Přesto v něm cosi drhnulo. Daleko odtud, za mořem, generál temných elfu Gaelix zrovna otevřel dopis. Unesli jeho syna, prince Gaella! Elfové! Za tohle zaplatí. Nepovedení bratři. Skončí to s nimi, Království je oslabeno, nemá jak pomoci. Uzrál čas na další Příliv, jak jeho lid nazýval námořní výboje. Události se odehrávaly rychleji, než mohl kdokoliv čekat. Ani Granoire ani Neferel s tímhle nepočítali. Granoira rozhodně netěšilo, že svěřil své plány uctívači Plamene, jako byl Jared. Mnoho schopných lidí ale po ruce neměl. A Neferel stále v hloubi duše doufal, že houževnatost a vlastní vůle Rezavého meče budou stačit. Že nepodlehne. Posel Propasti se proháněl po světě a sílil, trubky a rohy volaly vojska temných elfů k lodím. Svět mu před očima šedl, jako když padá soumrak. A smrt se tiše chichotá, vzpomněl si theurg na svou poezii. Najednou mu už poslední verš tak směšný nepřišel, naopak.


Když proti sobě stanuli Jared Sten a Rezavý meč mezi ruinami jakéhosi skladu, kde si Meč zřídil přechodné sídlo, než mu opraví hlavní strážnici, hleděli na sebe dlouze a mlčky. Jared bojoval s chutí zaútočit. Věděl ale, že nemá šanci. Meč si hrál s dřevěnou figurkou, kterou nedávno zhotovil. Tohle nebyla náhoda. A oba to dobře věděli. Po obou šel stejný nepřítel. Jared Meče nenáviděl, Meč zlodějem bytostně pohrdal. Ale v tuto chvíli seděli bok po boku u soudku piva, vyhrabaného ze sutin.

„Uvidíme, co s tebou, chcípáku,“ pokrčil rameny šermíř a polkl nedobré pivo.

„To jistě, již brzy,“ snažil se Jared udržet přátelský tón. Moc mu to nešlo.

Flamea v jeho mysli jásala a truchlila zároveň, amulet zářil Jaredovi na dosah. A přece věděl, že na něj jen tak ruku nevztáhne. Ne dřív, než bude nebezpečí alespoň na chvíli zažehnáno.


Pan Fostred zuřil. Na popud kancléře a dalších ztratil svou pozici velitele stráží v Lordameru. Roderik, který se vyznamenal v bojích na jihu, s úsměvem přísahal věrnost králi. A co on sám? Dočkal se uznání. Dokonce si polepšil se žoldem. Přesto zuřil. Jeho hněv se však brzy změnil ve strach, když ve své pobořené věži v Corentě vyslechl jakéhosi chudáka. Ne, to nemohla být pravda. Osud občas bývá skutečně krutý. Kdo ví, zda bylo náhodou, že zrovna Rezavý meč se stal jedním ze správců města, stejně jako on. Ten vrah! Ten, kdo zavraždil Rennu! Fostred přecházel po místnosti, otevřené okno zelo jako černé oko nicoty. A z toho oka ukápla temná slza. Rozpila se na podlaze a zhmotnila v podobě černého zakuklence, z jehož tváře strážník viděl jen mrtvolně šedou barvu okolí prázdných očí. Černé žilky v hostově tváři již zdálky studily jako samotná půlnoc za oknem.

„Pane, jsem tu, abych napravil vše, co se stalo. Budete mít svou pomstu, nežádám příliš,“ zasyčel nezvaný návštěvník. Fostredovi se rozklepala kolena, mráz mu sevřel celé tělo. „Muž s mrtvým mečem zemře,“ vydechl Posel Propasti. Fostred nebyl zrádce, nepaktoval se s nepřáteli. Ale tady šlo o víc, než o osudy říší.


Jareda, který tu noc nemohl usnout, něco šťouchlo do boku. Ležel vedle starého šermíře, zachumlaný v houních. Dírou ve střeše viděl zářící hvězdy. To, co zloděje zlehka udeřilo do boku, byla otrhaná pochva. Jeho druh totiž zničehonic otevřel oči, levicí sevřel amulet na hrudi, zatímco pravici natáhnul, aby ulevil ztuhlým svalům. O jeden nádech a výdech později již stál před pobořeným domkem a hladil si zamyšleně knír. Vlasy mu vlály ve větru, jenž unášel roztrhané mraky po noční obloze až někam nad moře. Stál hrdý a silný, v pravici, jako už tolikrát, pevně svíral svou rezavou čepel. Byl připraven.




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
Počet zobrazených příspěvků: 1-2 / 2
Ikonka uživatele Gurkh *   [pošta] nové     2:36:19 24.07.2011
Jestli jsem se ztrácel v nepřehledném ději předchozího dílu, tak tady je situace ještě horší. Vlastně všechno kromě Rezavého meče, Jereda a hromad mrtvol je jediný nepřehledný zmatek. Zkrátka vnímám asi stejný chaos jako oni (jenže mi přitom nejde o krk ;-) ). Pokud je to úmysl, tak se to povedlo - jako čtenáře mě opravdu nejvíc zajímá, co se stane s hlavními postavami a probíhající události tak jednoduše splynuly do působivého pozadí, které dobře navozuje pocit panujícího obecného chaosu. Proto ani není nutné je kdovíjak rozvádět nebo komentovat.

Gramatika teď sice šla trochu stranou, ale zato se na nás valí děj jak z protržené přehrady - to se často nevidí! Na to tempo jsem si rychle zvykl, stejně tak mě přestaly vadit ty spousty mrtvol vršících se všude okolo. Zdařile to, společně s ostatním, vytváří onen celkový ponurý dojem. Ještě mi připadá, že některé věty by chtěly trošku uhladit, aby působily přirozeněji a plynuleji, ikdyž při četbě to nijak zvlášť nepřekáželo, takže to zmiňuji jen na okraj.

Pokud chápu ty předchozí příběhy jako mezistupně (jedno místo - město - několik říší), tak určitě bude zajímavé, s čím nás autor překvapí příště. Věrohodně ještě zvětšit měřítko konfliktu nebude snadné...

Zatím se mu daří živým až překotným přeskakováním, z místa na místo a od postavy k postavě, udržovat napětí, přesto to působí věrohodně a jako jeden soudržný celek. Dobrá práce.

Přečteno znovu jedním dechem a tak nedočkavě čekám jak se to vyvrbí dál. Gurkh



P.S.: Už asi začínám chápat, co mi ve dvojce "chybělo". Příběh je to "dlouhý", ale přesto má stavbu "sfouknem to na jeden zátah". To sedí v prvním díle, který je vlastně celý jedinou akcí s krátkým úvodem. Jenže dvojka už je posloupnost různých samostatných událostí, takže by to možná chtělo nějak uspořádat či výraznit jejich "rytmus", tedy zvolit celkovou stavbu a rozvrhnout postupnou gradaci... (Jenže o tomhle já toho zrovna moc nevím, snad by mohl konkrétněji poradit někdo jiný, já to jen tak nadhazuji jako námět k tvému zamyšlení.)

+ I tenhle díl je, stejně jako ten první, zase jediná horečná akce, takže není ani potřeba žádné umělé nosné kostry, drží to naprosto soudržně pohromadě samo. Dokonce i ten malý oddech na samém konci působí vlastně jen jako takový "nádech" před další akcí...

Ikonka uživatele Shelagh *   [pošta] nové     21:20:00 23.07.2010
Tak tu máme další zapeklité intriky pánů, kmánů, říší i bohů. Z komorního příběhu se stává „hra o trůny“, svět, jak jej naši hrdinové znali, se mění k nepoznání.

Předkládaný příběh osvětluje některé předchozí události, další děje naopak zamotává. Není čas a místo na prokreslení postav, takže se z dřívějších charakterů stávají jen figurky posouvané po mnohovrstevnatých šachovnicích. Kdo kým vlastně hýbe, začíná být složité rozklíčovat. Popisované děje by vystačily na román, proto dílo jako povídka působí fragmentovitě a schematicky – ale nezapomínejme, že jako historie postavy drží text nadprůměrnou úroveň (jen je škoda zbytečných překlepů a nadbytečné interpunkce). A jsem zvědavá, jak tohle všechno dopadne.



Registrace
--
Příhlášení:
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo
--
Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold
--
16 přihlášených uživatelů.
0 uživatelů je na chatu.


Vygenerováno za 0.41250491142273 sekund.

© 2001 - 2004 Almad, James Timqui a Tomash, design © 2001 by James Timqui.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR