www.Dračí Doupě.cz


Soutěž O Hlavu
Zlatého Draka

--
Aktuality
Novinky
Uživatelé
Vyhledávání
Rekordy a statistiky
--
Chat
Fórum
Ankety
Moudrá Sova
--
Články
Rozvoj DrD
Dobrodružství
Hřbitov
--
Bestiář
Předměty
--
Válečník
Hraničář
Hraničářská kouzla
Kouzelník
Kouzla
Alchymista
Alchymistické předměty
Zloděj
--
Nová Povolání
Nové Rasy
Dovednosti
--
Galerie
Fotogalerie
Downloady
Linky
--
Seznamka
Inzerce
--
Co je to Dračí Doupě?
Dračí manuál
Otázky a Odpovědi
--
Tvůrci a Redakce
--
Čekající díla
Dračí líheň

Články


Městští lovci

Příprava pro tisk (tisknuto 675x)
Autor:Falhir
Přidáno: 18:54:31 23.07.2010
Hlasovalo: 5

Anotace: První díl z povídkové trilogie o vrazích v pochybném městě Blackdog a o střetech jejich zájmů.

Nebylo to poprvé a ani naposledy, kdy se žulová dlažba zabarvila do šedavě rudé; nespočet dalších krveprolití mělo den co den následovat. To však nikterak neovlivňovalo zajímavost, že každá šelma preferuje poněkud specifický styl lovu, a proto patřila jakákoli událost proběhnuvší na blackdogských ulicích k ojedinělým.

Pach, který se linul poblíž putyky U Rudý hlavy, dával tušit, že kdosi nezadržel moč a poskvrnil kalnou nažloutlou mízou hrbolaté kostky (kdysi pečlivě opracované a dokonale vsazené). Ta v kombinaci s další tělní tekutinou rázem vytvořila abstraktní obrazce, nad nimiž by umělec dozajista probděl celé oběhy slunce. Jiná, o poznání hustší barvitá směs dekorovala práh dveří u zmíněné krčmy a vypovídala, co vše je člověk schopen během několika málo okamžiků vyprodukovat za optimálních okolností.

Zem byla poseta kruhem sestávajícím z nehybných těl. Krev si však vytyčila hranice o dost dál, takže své spáry upínala k oběma stěnám, jež mezi sebou svíraly ulici; mnoho krve – slušný výkon. Ve středu útvaru klečel muž v šedé kazajce a zkrvavených kamaších, který soudě dle rysů ve tváři a nepatrných vrásek mohl zažít asi pětatřicet jar. S bolestnou grimasou v pobledlé tváři si zdravou rukou přidržoval zraněnou paži – nyní již pahýl s uťatou dlaní v zápěstí. Skrze prsty mu prosakovala krev, ale neomdlel snad jen díky tomu, že z otevřené rány neprýštila jako rudá fontána. Před ním dřepěl zakuklenec v tunice barvy noci, na jehož nohách se jako dva kontrastující zářivé šperky skvěly karmínové střevíce. Osoba patrně oplývala nezvyklým vkusem.

„Seš nehorázná… sračka… pokud se bojíš o tu svou… tvářičku,“ procedil skrze zuby raněný, avšak jako v odpověď jej zaplavila vlna palčivé bolesti a chtě nechtě ubral na hlasitosti. „Proč…?“ Nadechl se, aby znovu a o poznání důrazněji vznesl dotaz, zakuklenec si však přitiskl ukazováček ke rtům a přiměl ho k mlčení pouhým syknutím.

„Ochrana nosu je praktická, když jste poseti pukajícími vředy a nesmírně páchnete, nemyslíš?“ prohodil ledabyle a nezvykle spisovně, druhému muži ale neunikl útrpný posměch v jeho hlase. Ba co víc, intenzita hlasu se mu doslova zarývala pod kůži jako omamný jed; byla však schopná udeřit nečekaně průrazně a vytrhnout naslouchajícího z prvotního poblouznění. Posléze se tak opět nadechl k reakci, jenže kvůli vzduchu nasáklému puchem skrz naskrz a prostoupenému všudypřítomným zápachem smrti se chroptivě rozkašlal. V zápalu povolil sevření na krvácející ruce a z otevřených cév se vyřinula krev, až vbrzku zkropila celý jeho oděv, a muž se svalil na bok. Namísto slov se zmohl na sten, přičemž byl sám sobě svědkem, že úbytek životně důležité mízy jej pomalu přemáhá a omračuje. Původní agonie se pozvolna přelévala v dozvuk neutuchajících, byť vzdalujících se bolestí.

„Inu, už se ti před očima rýsují květiny? Bílí koně, či jas na konci zdánlivě nekonečné chodby?“ zkoušel zabiják řečnicky a špicí dýky šťouchl raněného do ramene. Když uzřel, že tak málo k uvedení do pohybu nestačí, zatlačil na záštitu a ostří se vnořilo na pár coulů do těla. Potěšila ho reakce v podobě úpění a nářku muže, jehož fyzicky naprosto zlomil. „Velmi se o otázku posmrtného života zajímám, a proto dychtím po jakémkoli líčení tamějších událostí. I červu musí být dopřán nepatrný náhled, tak povídej a já ti ulehčím konečné putování,“ dodal jakoby smířlivě a pokrčil rameny. Ležící muž vyloudil na rtech akorát další slinu, jež se spojila s krví v nechutný chuchvalec, a v jeho rozkroku se objevila skvrna a do vzduchu se vznesl zápach močoviny.

„Ty nejsi hoden konverzace, člověče,“ okomentoval jej po chvíli zakuklenec, načež hbitě vstal a svou oběť strčil botou do boku, aby se převalila na hřbet. Když se tak stalo, učinil jediný úder a čepel až po její okraj zabořil nešťastníkovi do těla: ostří proťalo plíce a napadený jen zachroptěl. Krvavá bublina na rtech, dávající tušení o vnitřním krvácení, splaskla a zanechala po sobě pramen krve, jež se mu řinula z úst na pošpiněnou dlažbu. Na závěr se lačná dýka ponořila do nedotčeného hrdla a přesekla tenkou niť života. Sedm těl s prořízlými krky dodalo okolí krčmy pestrý nádech, tak to alespoň sledoval Niroth. Hleděl na půltuctu padlých banditů, kteří tvořili provizorní kruh obklopený životní mízou, a na mrtvolu uprostřed, jenže i přes určitý pocit zadostiučinění se necítil zcela naplněn. Až když odtáhl sedmé a nyní bezhlavé tělo stranou z kruhu a znovu zhlédl výjev před sebou, usmál se. Pečlivě poskládané nehybné figury, které lemovaly plac věnovaný useknuté hlavě s rozevřenýma očima, v něm vyvolaly kladné pocity. Alespoň v rámci možností, jež značně zužoval čas – během dne, kdy i obávaná noční zákoutí překypovala obyčejnými občany a přivandrovalci, nebylo snadné vraždit ve volném prostoru. I přes tuto skutečnost nebyli Niroth a jeho protivníci ani jednou vyrušeni, a dokonce i zvídaví štamgasti setrvávali v teple putyky. Koneckonců vládla zima, střídavě pršelo, ačkoli barva oblohy se sotva kdy přelila z ponuře šedé na barevnější odstín, a lidé si zvykli na pochybnou činnost několika blackdogských individuí.

„Nemám dešti nic za zlé,“ pronesl Niroth spíše jen mimoděk, poněvadž vyslyšen mohl být toliko zvířecími slídily. Drobní mrchožrouti vyčkávali v šeru stok a nejzazších koutech ulice a spoléhali se na unikátní čich, kterému neunikl pach krve, výkalů a zvratků. „Voda odplaví zplodiny Blackdogu a vezme s sebou ono specifické aroma… Člověk se ho nabaží rychle.“

Zahřmělo a bezprostředně poté se z potemnělých výšin snesl první dešťový příval. Průzračná tekutina se mísila s veškerým kapalným odpadem, a mezi žulovými kostkami se tak tvořily pestrobarevné odtoky.

Nirothova touha byla pro jednou ukojena. Přesto si cílevědomě jist, že špinavé město si zaslouží více takových barvitých říček, a to jeho dočiněním.

***

Město se brzy mělo dozvědět, že jediným opravdovým dravcem není pouze Niroth. Lordův host blackdogskou smetánku, účastnící se besedy na téma očisty nebezpečných a špinavých městských čtvrtí, zneklidnil již svým věcným a nezaujatým proslovem. Především však nehovořil v kontextu jakési společenské obrody a nesnažil se mluvit vznešeně, nýbrž označoval veškerou lůzu Blackdogu za jednoznačnou překážku a používal termíny, které by vystihovaly spíše zvěř, ne-li obtížný hmyz.

„Uděluji ti právo trestat podvodníky a pouliční bandity, nadále pašeráky a nevěstky bez syndikátu,“ pronesl lord zvučně a zřejmě těm slovům přikládal váhu velké zodpovědnosti. Alespoň se tvářil tak, jako by mu skutečně šlo jen o jakousi dokonalou renovaci, a tak si pro tyto chvíle oblíbil falešnou podobu horlivého rytíře a reformátora. „Zakazuji ti zneužívat svých pravomocí, Valdrogu. Doufám, že jsi mi velmi dobře porozuměl.“

„Svou službu vykonám bez jediné vady na kráse,“ opáčil temný elf sebejistě a bez váhání, avšak své nápadné uši nevystavoval na odiv. (Tomu, kdo by se opovážil vztáhnout ruku na jeho kápi, aby se pokochal nebo pobavil pohledem na jeho zašpičatělé ucho, by bez okolků uřízl prsty.) S rukou přiloženou na dlani se pouklonil, čímž navenek uznal lordovu svrchovanost, a bez dalších zbytečných řečí se odporoučel.

***

Město za noci lačně vztahuje své pařáty k luně, chce kotouč uchopit do spárů, to však nedokáže a toho nesoustředěného stříbřitého paprsku světla se nenasytí. Nejraději by se ponořilo do absolutní temnoty. Vojáci ale zažehávají louče, ježto je to jediný úkon, kterému hodlají v nočním labyrintu věnovat pozornost, jenže brzy nato se rozptýlí a zmizí ze scény. V bludišti spletitých uliček rozsévají sémě neřesti a zkaženosti laciné nevěstky, které se bázlivě krčí na studené dlažbě pod nízkými okapy zchátralých chatrčí – ty uvadající květy popínavé rostliny, která se stará o častý přísun živin a intenzivní opylování -, neboť možnost volby se nabízí luxusnějšímu dennímu zboží, jež se lísá pod patronací laskavějšího cechu. Nikdy ne lůze, která je předhozena dravé noční klientele za zanedbatelný finanční obnos; jindy se odmění shovívavostí k bídnému životu a žena prostého řemesla musí líbat ostruhy za cenu vykoupení.

Ruce jak z kovu a s necitlivými prsty se chápou svých obětí: tu či onde se vynořují z šera, na němž nespočinul odhalující pohled plápolajícího ohně, a ohánějí se, svírají, bijí, drásají, podmaňují si, lámou, osahávají…, až páchnoucí chřtán naposledy vzdychne a hrubé paže uvolní svůj stisk. Na dlažbu dopadne kus žvance, vzácně zacinkají měděné mince, zřídkakdy bronzový odlitek; možno platit i hliníkovými plackami, cínovými broky – blázen však daruje stříbro.

Jeden vyňal z útrob pláště zlatý valoun.

„T-to si mám vzít?“ vyhrkla Evita, vnadná dívka noci bledých lící. Nevěřícně hleděla na rozevřenou dlaň, na níž se jako slunce tetelil zářivý poklad.

„Je tvůj, krásko,“ odpověděl cizinec bez váhání. V jeho hlase se odrážel veselý podtón, snad trochu posměšný, Evita ale nevnímala proporce hlasu, neboť upírala zrak na zlato. Po chvíli plné rozhodování se po něm dravě ohnala, a právě když se jej dotkla konečky prstů, ucítila za zátylkem něco studeného. Jak zjistila, byla to dlaň dárce. Hned nato si uvědomila, že následkem doteku jejím tělem projel záchvěv vzrušení, což se projevilo mravenčením na prsou, na tříslech a v klíně. Ačkoli odměnu odhodlaně sevřela v dlani, nebyla s to okamžitě reagovat ani stáhnout ruku zpět.

„Připomínáš mi jednu dívku z mládí,“ poznamenal zaujatě. Evita sebou cukla a v duchu se podivila, že ji s takovou jistotou hodnotí, neboť přítmí znemožňovalo rozeznávat maličkosti a rysy ve tváři. O svém momentálním společníkovi věděla toliko to, že ji převyšuje o hlavu, svým oděvem splývá s nocí a jeho tvář působí neobvykle bledě. „Tváře mi z paměti nemizí. Považuj můj dar za známku mého okouzlení, ale s tvými službami nemá zhola nic společného. Vystavuješ své vnady na odiv zdejším zvířatům, ale oni si přesto neuvědomí tvou nezpochybnitelnou sličnost -“ O čem to mluví? napadlo Evitu – „takže jsi otrokyně.“

„Nejsem… patřím do cechu!“ odporovala. Začínalo ji znervózňovat, že cizinec s utajenou identitou – což ale nebylo nic neobyčejného – ji náhle takto rozebírá – vědoucně, jako by ji důvěrně znal.

„Ach tak, do cechu.“ Neznámý se přiblížil na vzdálenost délky předloktí a mírně se předklonil. Hleděla do rozšklebeného obličeje, do nějž byly jako dva chladné drahokamy vsazeny indigové oči, jež by se svým temným odstínem a jakousi bezedností hravě vyčarovaly vážný a autoritativní zjev, nebýt zcela ironických rysů, jež se vpíjely do každé sebemenší linky na mužově tváři; kontrast ji děsil. Tmavé rty byly široce roztaženy a obnažily lesklé zuby, mezi nimiž úzkou škvírou kmital jakoby hadí jazyk. Kontura jeho tváře vytvářela vzezření dravce, který se s chutí vysmíval zmateným obětem, pro něž připravoval pestrou škálu bizarních her – většinou smrtících.

„Zarghas mne úmyslně odlišil, abych se vymykal striktním normám mé rasy,“ vysvětloval, jako kdyby tím odpovídal na němou otázku, jíž představoval dívčin bázlivý pohled. „Nejsem krasavec, zajisté…“ V tom však nemluvil čistou pravdu, protože svým jedinečným zevnějškem, zejména očima, v jejichž modravém vesmíru by se snadno utopila kdejaká žena, v ní kromě vedle strachu probudil i vášně, jež se prozatím tiše draly z hlubin jejího nitra na povrch. Ale o jakém Zarghasovi to hovořil?

„Mám pro tebe skromnou radu.“ Jeho slova ji vytrhla ze zasněného dumání, do kterého ji uvedl právě on svým omamným hlasem i svůdnou, byť hrozivou a provokativní tváří. Pohlédla naň s rozpaky. „Proveď něco se svým stavem.“ Nevyzpytatelně se usmál. „Cokoli.“

„Jakým… stavem?“ vyhrkla tiše, neboť se zdráhala odpovídat nahlas a stále tápala po větší jistotě.

„Zapomeň na nevěstinec a lože vystlaná prachem a špínou.“

„Ale jak?“

Muž se vzápětí pronikavě zachechtal. A že ten zvuk zněl jako naprosto spontánní a zlověstný výsměch někoho, kdo miluje rozvraty a hoví si v šílenostech, mohla Evita přísahat. Vmžiku vyjekla jako zneuctěné děvče a dychtila náhle po tom, aby cizinec zmizel. Avšak ten bez ustání kvílel a oči mu strašlivě jiskřily, čehož si všimla i navzdory okolní temnotě. Nebyla však schopná vymanit se z jeho přítomnosti a uprchnout.

Pak se zachoval docela zvláštně. Hbitě se otočil na podpatcích výrazných střevíců jako nějaký výstřední komediant, tančivým krokem se vrátil zpět a políbil ji na ruku. „Pochopíš-li, na mou duši – my dva se znovu shledáme!“ A tím ukončil večerní konverzaci, které se pro její výjimečný charakter doposud žádná nevyrovnala. Muž jí zmizel takřka před očima.

Zamířila směrem k ubikacím, ale zarazil ji nejasný dojem, či dokonce podezření, že v blízkosti se pohybuje ještě někdo další – bezpochyby mrštný a tichý. Brzičko poté ji o existenci toho druhého přesvědčil nesmlouvavý povel bez jakékoli hlasové barvy: „Zůstaň na místě.“ Veškeré svalstvo ztuhlo a odmítlo spolupracovat, a tak stanula na místě a obávala se nadcházející situace. Kdosi se nečekaně rychle za jejími zády vynořil ze stínů, obešel ji a nyní si ženu důkladně prohlížel, ačkoli jeho výraz napovídal, že ke vzrušení pobudů má daleko. Nově příchozí se výškou rovnal předešlému cizinci, dokonce mohl být obdobně široký a podobně oděný, tedy pouze v černém. Evita postřehla dva nepatrné rozdíly: tmavé boty splývaly s jeho ošacením a hlava byla halena kapucí; kdežto minulý muž se honosil dlouhými kadeřemi, jež mu spadaly po lopatky, a křiklavými botami.

Jakmile učinil krok vpřed a ocitl se v intimní vzdálenosti, zatajil se jí dech; mimoděk ji zamrazilo při pohledu na jeho tvář, jejíž rysy se rovněž vyznačovaly určitou symetrií, jež mu propůjčovala nápadný až aristokratický zjev. V obličeji tohoto dlouhána ale dominovala strohá odměřenost.

„Hm…“ Jen nepatrně pohnul svými rty, ovšem bohatě to postačilo k vykouzlení pokřiveného úšklebku, v němž se ukázkově odrážel pocit nadřazenosti.

„Vracím se domů,“ odpověděla, aniž by se zamyslela nad významem zmíněného slova.

„Ovšem,“ muž na to, avšak když se dívka chystala vykročit, téměř ledabyle ji přiložil obnažené ostří nože k hrdlu.

„Co to má znamenat?“ zajíkala se nešťastná Evita a výraz cizincovy tváře jí objasnil, že narazila na kohosi nesmírně panovačného a bezesporu i krutého; nyní se usmíval s neskrývaným pohrdáním. Snad je to pouze bandita, kterému jde o peníze, zadoufala v chaotických myšlenkách, jež se jí honily hlavou, a užuž by vztyčila ruku se zlatým valounem, leč muž překvapivě zbraň odklonil.

„Nač se strachovat?“ prohodil temně a zasunul dýku do tenké pochvy u pasu. „Nemohu ti ublížit, protože je v tvé pravomoci plížit se ulicemi a nabízet své přednosti. Ano, jsi děvka.“ Řekl to tak prostě…, ale přesto jí ta slova zhnuseně vmetl do tváře, toho si byla až příliš dobře vědoma. Čím se však provinila? „Příště nemusí být štěstí na tvé straně,“ dodal záludně, čímž jí uštědřil další neviditelnou ránu. Netušila proč, cítila jen nepopsatelný odpor, který sálal z mužova vystupování. Vyčítal jí její řemeslo. „Očistec tě nemine,“ byla jeho poslední, jedem nasáklá věta, po níž sykl a odvrátil se od nanejvýš ustrašené dívky, jež tonula v rozpacích, aby jako neúnavná šelma slídil a vyhledával oběti, na nichž by jistě využil nedávno nabroušeného ostří…

Ještě než se rozeběhla do ubytovny, chvíli přemítala, zda právě nenarazila na nejhrozivějšího šaška ve městě a na nejodhodlanějšího dozorce v Blackdogu. Na své noční setkání nikdy nezapomene, už jen z důvodu, že přežila…

***

Jako obludný pavouk zdolal vysokou zeď opuštěné vížky, v níž v dřívějších časech provozovali sýpku. Zachytil se za okap a s kočičí mrštností se vyšvihl na hliněnou stříšku, na níž se skvěl precizně zhotovený, byť věkem zašlý chrlič, držící v pařátech kopí s rezavým železným hrotem, pod nímž se kdysi třepetal praporek jistého cechu. Jakmile se usadil po boku kamenného netvora, jal se sledovat toho urputného mizeru, jenž započal svou kariéru teprve nedávno, avšak reakce na sebe nenechaly dlouho čekat; mnozí se obávali samozvaného vyslance očistného plamene, který ze dne na noc prolil krev spousty hříšníků v rámci jakýchsi proskripcí. Proces vykonával sám. Brzy se roznesly žhavé zprávy o jeho jménu: Valdrog, tak si říkal. Jeho poslání zahrnovalo očistu Blackdogu od nežádoucích živlů v ohromném pojetí. Jenže kdo se mohl pyšnit morálním právem adekvátně soudit (a vraždit)? Když ne on, Niroth, tak ani lord Enwar a jeho nohsledové, mezi něž patřil černovlasý inkvizitor!

Pozorně sledoval Valdrogovy manýry, kvůli nimž opouštěla svět veškerá spodina blackdogské kultury, komunita zrozená k žití v Blackdogu, představující přední pilíře města rozmanitých společností a která svou nesourodostí připomínala barevné koření. Její členové nevlastnili svolení konat řemeslo, a protože se tedy živili nečestně, byli krutě trestáni.

Niroth měl v nitru zakořeněnou nezvratnou nenávist vůči všem samozvaným pánům, kteří své okolí toliko tyranizovali prostřednictvím chladnokrevných žoldnéřů, a mimoto opovrhoval veškerými formami útlaku, jehož se dopouštěli světsky svrchovaní jedinci; cítil, že musí bojovat s feudálními pány, seč je to možné. Vraždil bandity, kteří leda v tlupách ohrožovali i ženu či mrzáka, bez slitování rovněž likvidoval jakékoli ozbrojené přisluhovače pánů… A nejenže jej taková činnost naplňovala zadostiučiněním – byl pro to doslova nadšen, jelikož mu v žilách kolovala divoká krev.

Valdrog se jevil jako pravý opak: pánům sloužil za vysoký žold a nad charakterem svého konání se nijak hluboce nezamýšlel. Přesto jednal lstivě a bystře, ač nesmlouvavě. „Postarám se o to, abys zešílel, můj příteli,“ pronesl zabiják a vyslyšen mohl být nanejvýš kamennou alegorií neřesti. Inkvizitor, jak jej příznačně jmenoval Niroth, právě cosi rozkazoval dvěma přihlížejícím mužům, kteří se záhy chopili mrtvoly ošklivého starce a kamsi ji odtáhli; zdálo se, že Valdrog si nechal zřídit márnici specielně pro své účely. Posléze si o šaty dalšího nebožtíka otřel zkrvavenou čepel a schoval ji do pochvy. Posadil se na schody nejbližšího domu a setrval v nehybné póze, dokud jeho pochopové neodklidili i druhou mrtvolu.

Hyeny jsou rády i za pár krejcarů, pomyslel si Niroth a přihlížel, kterak byli dva bastardi obdarováni nepatrným váčkem mincí. Usmívali se, i když měli ruce potřísněné krví padlých ubožáků. Zabiják si rychle zafixoval do paměti jejich pokřivené tváře s hrubými, nevzhlednými rysy. Možná chvíli polemizoval s vlastním vědomím o morálních aspektech, ale stačilo málo, aby takové myšlenky zapudil: řídí-li se někdo vůli tyrana, je třeba opozice, která by tvrdě potlačovala jeho moc. Hezky jednoho po druhém, ušklíbla se jeho poskvrněná mysl.

Inkvizitor ponenáhlu zmizel natolik nečekaně, že tím překvapil i slídícího temného elfa na střeše vížky. Pouze rozšklebený chrlič zůstával neochvějně klidný.

***

„Znovu se ptám,“ sykl Valdrog a přirazil hostinského ke zdi, „jak se jmenuje?“

„Vopravdu nevim. Neznám ho!“ zakřičel brunátný krčmář a lordův stisk mu doslova potlačoval dech. Lokál byl až na ty dva vylidněný, ježto se bystré osazenstvo dovtípilo, že vytvářet kulisu při práci Valdrogovi, který se během relativně krátké doby stihl proslavit svou bezcitností a průkopnictvím v metodách vyslýchání, není vůbec nutné. „Neukázal se tedy už hodně dlouho!“ dodal kvapně.

„Nesprávná otázka,“ připustil k hostinského úlevě černovlasý muž se sličnou tváří, ale jeho pocit uvolnění polevil, když mu položil následující otázku: „V jakou denní či noční dobu sem chodívá?“

„U všech pekelnejch, byl tu jen dvakrát!“ zajíkal se rudolící otylý muž.

„I to je div, jestliže se jinak dovedně skrývá, nemyslíš?“ opáčil Valdrog s jedovatým úsměvem na vínových rtech. Dokonale tím toho ubožáka uzemnil.

„No-no… von je ale zatraceně divnej… furt nosí šátek!“

„Skvělá specifikace,“ utrousil Enwarův zabiják, čímž prokázal špetku ironického humoru, kterým kořenil svůj vražedný sarkasmus, a znovu na krčmáře udeřil: „Jsi slepec, červ, anebo jen hraješ různé karty? Na to však vyhlížíš převelice tupě… Chci o tom vrahovi a rozsévači strachu mezi poctivými řemeslníky něco vědět! Doposud jsem se dozvěděl, že má na svědomí několik odporných vražd a že zanechává jisté indicie. A pamatuj, dědku, já ho lapím! Nikdo jiný nemá právo!“ Semkl rty do vodorovné linie a přivřel své oči, které nešťastníka propalovaly skrz naskrz jako pár ledových krystalů. A když hostinský, s tvářemi orosenými krůpějemi potu, projevil známky úleku spontánním hýknutím, Valdrog přitiskl chladný ukazováček na jeho růžové rty a sykl. „Nestrachuj se, jsi přeci majitel pod syndikátem.“ Třesoucímu se muži okamžik trvalo, než pochopil význam těch rozhodujících slov. Téměř slastně vydechl, jakmile mohl opět otevřít ústa.

„Jako kdyby tě právě navštívil Štír, šťastlivče. Užívej života, dokud můžeš, neboť jsi znovuzrozený,“ prohlásil lordův vazal, načež sfoukl plamen velké voskové svíce a pod rouškou náhlé tmy opustil krčmu. Vždy si potrpěl na rituální procesy, jichž se držel po celou dobu svého pobytu v Blackdogu – tedy pokud mu byl dopřán čas, pochopitelně. Protentokrát se musel spokojit s nastolením vzrušující bázně, jejíž esence se linula zatím všude, kam elfský lapač duší vkročil. Nic není věčné, praví mudrci. Avšak jaký soudce tvrdil, že Valdrog se spoléhá na svazující věčnost?

***

Jako ubohý maškarní bál plný přetvářejících se škrabošek a skomírajících duší, takový se jí jevil svět kolem; ten mizerný, černými hradbami ohraničený prostor, dimenze překypující špatnostmi a zvrácenými skutky. Bez trubadúrů pějících své zamilované písně a vznešené ódy, bez ušlechtilých mužů se šlechetnými úmysly, bez povznášejících ideálů; s oligarchickou nadvládou, jejíž náruživostí byly zotročující zátahy a posměchy plné neskrývané zášti. A místo ulic bludiště chodeb, jejichž delty se rozvětvovaly do dalších nespočetných stezek bestií a otrokářů, posetých špinavými nevěstinci.

Evita doklopýtala k rozpadající se zdi a nechala na sebe padat drolící se kusy šedé omítky. Její zneuctěné, zneužité tělo se svalilo na dlažbu u paty zdi a její duše utržila tisíceré ranění. Byla by se ráda pokochala pohledem na lesknoucí se hvězdy na temném nebi, které jako jediné skýtá zničeným ženám zdánlivou útěchu, ale ve výhledu jí překážel polámaný okap nízkého domu. Do očí se jí přihnal očekávaný nával třpytivých slz a zastřel její krásné oči, v nichž se pojednou zračilo ryzí neštěstí a pocit naprosté zbytečnosti. V ten okamžik zazvonila mince, jež se střetla s kamennou zemí, a nad dívkou se vztyčil další odporný a nenáviděný stín. Jakmile se skláněl k jejímu lehce dosažitelnému klínu, prozřela po náhlém uvědomění se; v myšlenkách jí vyvstaly ponuré obrazy, každý však ve své podstatě jedinečný, které se vzápětí pospojovaly, až daly vzniknout jedinému obrazovému celku: znázorňoval vzpomínku na bizarního muže a na jeho odvážná, démonská slova. Dráždil ji svým pronikavým smíchem a jekotem, jenž jí jakoby znenadání udeřil a donutil k činu. V afektu nenadálého vnitřního zjevení svými útlými prsty cosi sevřela a stále ještě v onom popudu, prazvláštním opojném amoku, bez okolků zaútočila. Bez váhání a jakýchkoli rozumových spekulací se divoce ohnala po té zkažené siluetě.

Byl to kus ulomeného kamene ze žulové dlažby. Skutečnost se jí vyjasnila až poté, co se konečně zbavila spásného zastření: násilník se nehybně válel ve zkroucené křeči dvě tři stopy opodál a v oblasti jeho spánku zela odpudivá proláklina prostoupená krví. Evitin spontánní útok se projevil jako neobyčejně účinný. Ale ještě nejasnější, než následek samotné rány, jí připadal motiv agresivního chování – nikdy v minulosti se o nic podobného nepokusila. Zapříčilo je snad doznívající poselství cizince, jejž potkala před pěti dny? Tak náhle a úderně se znovu vydralo k nejdůležitějším myšlenkám a zaujalo výsadní postavení; jako by se jí vyjevilo právě v ten okamžik záměrně a plánovaně. Naplněna autodestruktivními pomyšleními na svou ubohost si byla ponenáhlu jistá, že jestliže se neobjeví převratné přesvědčení svědčící v její prospěch, skoná v područí nočních stvůr, které na ni oplzle dotíraly noc co noc. A teprve nyní seznala, že necílenou vraždou učinila konec jedné etapě. Nebyla schopná domyslet, o jakou konkrétní fázi se jednalo, nicméně cítila, že se během chvíle zbavila alespoň jedněch okovů; anebo také ne, pokud by se připlazila do cechu a plačky prosila a škemrala o slitování. Uvědomila si, že takové řešení by ji pouze zabilo, což mohla snadno provést sama.

Zaslzenýma očima pohlédla na padlého hrubiána. Zrozena k otroctví – živa z otroctví? V raném mládí byla oslněna krásným líčením o městě, jehož vysoké paláce epicky zastiňují všechna ostatní města s jejich architektonickými skvosty; věřila těm řečem stejně jako by věřilo každé jiné naivní dítko plné dětských ideálů a zkreslených pohledů na svět. Ale realita se odrážela v temném šeru, jehož se stala součástí, a protože žádné dokonalé divy, jež by se skvěly pod náporem slunečních paprsků, v Blackdogu neexistovaly, snadno padla do nenasytných rukou zlovolného cechu.

Volí si chodec stezku, nebo stezka chodce? Po dobu své bídné existence v Blackdogu se domnívala, že druhá odpověď vyjasňuje pravdu a že první pouze slibuje snílkům nesplnitelné. V určitý moment rázem prozřela, když jí její čin vyjevil skutečnou podstatu oné osudové otázky: jednání, podmíněné opravdovým charakterem a touhou po svobodě, odpovídá první odpovědi. Shlédla na své poskvrněné prsty, jež doposud nepustily vražedný nástroj – potenciální klíč k jejímu postupnému osvobozování, a s pootevřenými ústy ztěžka vydechla. Znavené tělo vypovídalo službu a svaly odmítaly spolupracovat, a přesto dokázala bez ustání pevně svírat jedinečný kámen, který se postaral o to, aby nebyla zneuctěna další kreaturou s hnisajícími vředy svědomí.

Napadlo ji, že mohla být spatřena nežádoucími živly. S tímto podezřením souvisely obavy z opovržlivého zabijáka, jenž jistě zatoužil po její duši a určitě by ji byl ochoten získat přes veškerá úskalí, jen kdyby nepatřila do cechu. A jemu, zkušenému lovci lidí, nemůže činit potíže prostá eliminace dívky, která sotva procitla z ohromného zatmění mysli. Kousla se do rtu a zachmuřeně sledovala bezvládné tělo mrtvého muže. Pokud by se stáhla do ústraní a získala mocného přítele, přemítala v tichosti, dost možná by tím získala ochranu před jeho šelmí pozorností. Oplývá jemnými rysy, příroda ji obdařila krásnou figurou a něžnou, až sličnou tváří – a přece o ni zatím nikdo nechoval přátelský, natož duchovní zájem. Nač tedy ta odvážná slova pocházející z úst tajemného cizince? Měl snad něco společného s oním zabijákem, jehož přítomnost ji záhy ohrožovala? Pravil – na ten slib nebyla s to zapomenout -, že změní-li svůj postoj a tím i stav, nepochybně se znovu setkají. V Blackdogu, městě mnoha tváří, však mohl snadno přehlédnout, nebo rovnou zapomenout; její podoba se určitě vytratila z jeho paměti, tím si byla náhle neochvějně jistá, a proto ji opustila naděje.

Vtom se spustil nepatrný déšť a k dívčině překvapení s sebou přinesl jakýsi květ. Zlehka jí dopadl k nohám, a když si jej pozorně prohlédla, poznala leknín. Ze svého dětského mládí si uchovala jen nemálo vzpomínek, a mezi nimi právě vzpomínku na říčku se třpytivou hladinou, u jejíhož břehu se skvělo několik krásných leknínů různých barev. I tento býval dříve nádherný, leč blackdogské prostředí jej učinilo povadlým a jeho listy byly posety trhlinami. Tento leknín se i přes veškeré vady na kráse pyšnil aristokraticky fialovým zabarvením a působil dojmem vzácného, ryzího až jedovatého a očistného květu. Nepřestávala třímat dlažební kostku a prostoupena jakousi nevysvětlitelnou úctou se s vnitřními povzdechy kochala pohledem na úchvatný květ, jenž si však zachovával podstatnou jedinečnost, jež pramenila z výjimečné a téměř královské barvy. A jeho neustávající lesk se promítal v jejích chtivých očích, v nichž se jakoby napojil na veškeré nervy a razil si cestu do útrob těla i mozku; svým poddajným kouzlem ji celou ohromil a ochromil zároveň a vštípil jí nové vjemy, díky nimž si uvědomovala skutečnou podstatu krásy a jedinečnosti.

Uchopila leknín do bledých prstů a povstala. Na rudých rtech vyčarovala nevyzpytatelný a především zcela neznámý úsměv, jímž obdarovala mrtvolu muže a bezesporu ještě obdaruje nespočet dalších – jemu podobných. Zazdálo se jí, že v její mysli se vyjasnila spousta vzpomínek, o nichž předtím neměla ani zdání. V minulosti byla unesena otrokáři z Blackdogu a její starší bratr, prý šílený, byl vyhoštěn…

***

Oddíl lordových žoldnéřů, tedy jen polovičních vazalů a vůbec ne leníků, se potuloval čtvrtěmi a zanechával v putykách spoušť, strach a nechuť k Enwarovým služebníkům. V poslední etapě jejich cesty, to jest v ulici vedoucí ke speciálním kasárnám pro žoldnéře, byli sledováni neúnavným lovcem, který jako pavouk spřádal své smrtící sítě, kde to jen bylo možné. Tito muži z hrdel vyluzovali divoký chechot a řev, poflakovali se pod vlivem tuctu kořalek a na koho jejich kapitán ukázal, toho bezcharakterně zbili a někdy i oloupili. Neřadili se mezi profesionální válečníky, zřejmě nikdy nezažili opravdovou bitevní vřavu a nestali se odvážnými bojovníky, přesto ale spoléhali na své mohutné pěsti pouličních rváčů a nabroušené čepele sloužící k trestání zlodějíčků. Málokterý žoldnéř vlastnil meč a cit pro řád, ovšem to jim nebránilo ve velice perspektivních zátazích na městské zlořády; ve skutečnosti lynčovali dle libosti a zcela spontánně.

Niroth, jemuž se tato jednotka převelice zalíbila, nakonec vystoupil ze stínu a stanul necelé dva sáhy za žoldnéřovými zády. Ladně přiklusal k poslednímu muži ve skupině a dýkou s tenkým ostřím mu proklál šíji. Vojákovi, který se díky výjimečně bystrým smyslům otočil, vnořil připravenou šavli do žaludku, zatímco z krku první oběti vytahoval kratší ostří. U dalších žoldnéřů mělo jít o boj, a tak se připravil na střet a zaujal šermířský postoj – vesměs defenzivní. Zbrojnoši však pod vlivem omamné tekutiny padali k zemi téměř samovolně, a když Niroth o hlavu zkrátil předposledního opilce, kapitán pronikavě zaječel a rozhodl se pro úprk. Zabiják se ušklíbl a vyslal za ním dýku, která ukázkově prosvištěla vzduchem a svým ostřím jej srazila na dlažbu.

„Mor na tebe!“ zavřeštěl raněný a projevil odvahu alespoň tím, že i s probodnutým hřbetem se malátně postavil na nohy a od pasu si odepnul jednoruční sekeru. Kořalka vykouzlila divy, pomyslel si Niroth pobaveně a s neskrývanou radostí pozoroval vojákův odpor. Vždyť ten muž si k němu potácivě a značně klopýtavě razil cestu s domněnkou, že jeho obrana zapůsobí! Ačkoli trpěl bolestmi, nepodlehl závrati a chystal se k šarvátce, což zabiják v duchu odměnil příslibem relativně rychlé smrti. „Tak… pojď… Ukaž se!“ vyhrkl voják a vyplivl krvavý hlen; že by poraněné plíce? napadlo Nirotha.

„Jsi chrabrý, že?“ zasmál se temný elf zvonivě a hravě odrazil první úder. „Měl jsem ale takové zdání – možná mi ho vyvrátíš,“ nadhodil tázavě, „že slídíte po městě po každé kořalce, medovině a lihu k mání a mlátíte, koho se vám zachce.“ Pokrčil rameny a ledabyle se ohnal, takže muži uštědřil ránu na boku. „A to nebyl právě správně zvolený zátah, nemyslíš?“ S těmito slovy uskočil před útokem sekery a pružně nakopl žoldnéře do břicha, jež chránila jen vycpávaná zbroj. Muž se zachvěl, ale nepadl. Pokoušel se o zmatené výpady, dokud jeho urostlé tělo neselhalo. Sklátil se na zkrvavenou žulu a v bolestné křeči pustil sekeru.

Posléze Niroth odložil šavli a sevřel jílec své rituální dýky. Když poklekl před svou obětí, rozhlédl se kol dokola a hořce se pousmál. „Kam se poděla lordova ochrana? Kde je jeho proslavená patronace, pověz?“ oslovil vydechujícího válečníka. „Já ti to prozradím: jeho ochranné služby spočívají v pouhé shovívavosti, jíž vám prokazuje tím, že jakoby nic nevidí. Vraždíte a loupíte, zatímco on dřepí na svém mramorovém trůně!“ sykl nenávistně a nečekaně silnými prsty muži sevřel hranatou bradu. „Tak se mi jeví jeho patronace. Kdežto já jsem zde proto, abych pomohl jiným. Abych si svou krvežíznivost neléčil na nich, nalezl jsem si delikátní zdroj – a tím jste vy a vám podobní. Sbohem,“ dodal nesmlouvavě a ostřím mu energicky přeťal vystouplý ohryzek. Nemělo cenu počet vypuštěných duší počítat, zvlášť když mu téměř všechny připadaly stejné.

„Aby se z toho nestal stereotyp,“ pronesl Niroth útrpně a chvíli po několikanásobné vraždě již opět myslel na onoho samozvaného kata, který pročesával kdejaké zákoutí Blackdogu, aby pátral po neideálních obyvatelích. „Tenhle Valdrog představuje trn v oku a možná i těžký oříšek, to je pravda,“ rozmlouval sám se sebou, neboť dialogem se svým vymyšleným alter egem vždy získal odpovědi na mnohé nejasnosti. „Jenže k otevření velké brány vede bezpočet malých, leč významných zámků, že?“ prohodil konverzačním tónem k mrtvole kapitána, ale jedinou reakcí mu byla stále ještě prýštící krev z proťatého hrdla. „Nu dobrá, nevyjadřuj se, odpověď znám i bez tebe. Beztak jsi plný hnisů a tvé cévy jsou zanesené a špinavé,“ dodal znechuceně a vzápětí se souhlasně zasmál, aby ponechal prostor i svému humorně naladěnému alter egu.

Pro dnešek skončil, a tak se vydal na své oblíbené místo, aniž by si jakýmkoli pofiderním způsobem pohrál s těly svých obětí. Podřezané a probodané mrtvoly měly ulici hyzdit do té doby, než se připlíží blackdogský kat a opět si bude lámat hlavu s původcem dalšího masakru. Niroth doposud unikal bez úhony a případné svědky z blackdogské strážní jednotky stihl umlčet dřív, než by jen stačili přiložit alarmující roh ke rtům.

Svižným tempem si razil cestu k téměř domácké vížce s chrličem, jež proň momentálně představovala celkem jisté útočiště. Početnější oddíly se jejím prachem zaneseným prostorům vyhýbaly, jelikož ve sklepení a na půdě bývalé sýpky mohli nalézt maximálně děravé pytle se starou pšenicí a mrštné hlodavce, kteří noc co noc sváděli urputné boje o hrstku potravy. Niroth našel zalíbení v temně šedé kryse, jejíž záludné oči inteligentně jiskřily a značily se zvláštní nažloutlou barvou. Vstoupil dovnitř nízkými zakulacenými dvířky a poté zdolal troje schodiště, až spočinul před vchodem do prostorné místnosti. Když vstoupil, ocitl se v kruhové komnatě o průměru dvanácti sáhů – tedy v dřívějších dobách i tento prostor tvořil jakousi pracovnu a skladiště zároveň, avšak vynalézavý elf si zde zajistil blahobytný příbytek. Vesměs vyklidil staré harampádí, ale sem tam utrousil semínko suchého obilí, aby přilákal zvídavé čichavce, jejichž společnosti se nikterak neštítil. Obstaral si pár voskových svící, trochu pryskyřice, milovanou myrhu a několik vonných tyčinek; rohy izoloval tuctem ornamentálních polštářů – zejména z estetického, nikoli praktického hlediska – a podlahu pokryl cáry bezcenných, zpravidla ale barevných šatů. Ke spánku se ukládal v nahromaděné kopě bohatě vycpávaných dek a přikrývek.

Zaujal polohu v tureckém sedu v koutě místnosti, chopil se uloupené karafy s vínem – blackdogským moštem z kvašeného zbytku neprodaného ovoce – a přemítal, jak už to měl ve zvyku. Při té příležitosti se rozpomněl na jednu noc a někdejší setkání. Tehdy uzřel dívku, v jeho očích něžnou bytost, trápenou pocitem marnosti a utiskování. Ona se spokojila s pouhým dojmem – on si uvědomoval tvrdou skutečnost, jež ji srážela na kolena, až ke kotníkům vlivných pánů, nebo jen prostých grobiánů a opilců. Vzpomínka na její vzezření se mu vryla hluboko do nitra těch nejhlubších myšlenek, a pokaždé, když ji lovil a vkládal do určitých souvislostí, selhal a vzdal své počínání. Rozkošná tvář se zhmotňovala též v chaotických snách, ale místo aby naplňovala obyčejný erotický kontext, spíše alegorizovala veškeré jeho nevyřčené tužby plné temných a nevypočitatelných myšlenek. Niroth si byl vědom složitosti svého vlastního myšlení, jež obsahovalo nespočet nepochopitelných úsudků i matných vzpomínek, a tak jej trápila další nezodpovězená otázka. Přesto dumal a pátral dál.

Tvář elfa slabě ozařoval mihotavý plamen svíce. Pokojnou atmosféru dotvářela aromatická esence nachových kadidel a ticho, jehož mocnou membránu neohrožovaly ani občasné venkovní steny a výkřiky; v stinném přítmí mlčky meditoval hrozivý zabiják – pavouk s lepkavými vlákny, navenek lehkovážný šašek hovící si ve výstřednostech všeho druhu. Ve svém rozjímání netušil, že v blízkých ulicích brázdí zcela odlišní lapači, každý s vlastními cíli, každý poháněn výhní nebezpečných ambicí. Jeden konající alespoň zdánlivě v zájmu lordovy eminence, druhý probuzený k životu díky obrácené straně mince; první slídící, čichající a větřící, druhý prchající, skrývající se pod rouškou noci, ale taktéž hrozivý.

***

Linula se za ní okouzlující vůně čarovného lotosu. Tiše a líbezně si prozpěvovala a kráčela ulicí, jako kdyby se ladně brodila v průzračné říčce:


„Sotva, vy hlupáci, zříte na nebi

skvoucí se lunu v područí jasu

a vesmírné krásy.

Jsouce prokleti lidskými prohřešky,

provždy smíte zůstati na půdě

tupé zlovůle.

Kéž vám slepota vydrápe oči

a vůně chladu zmocní se žil,

vy darební červi z kalných tůní.“


Pokyvovala hlavou a pokračovala v pomalé chůzi hledíc do země, jako by hledala květiny k natrhání. Nabažila se pomyšlení, že se svou podstatou velmi liší od ostatních obyvatel zrádného města, a tudíž zapomněla na mnohé strasti svého minulého života, jejž nedávno ukončila nástupem nové etapy – tedy alespoň se sžila s tímto chápáním důležitých životních momentů a zvratů.

Jakmile uviděla mužské tělo opřené o zeď zchátralého domku, zlehka vytasila nůž s rezavou čepelí (čímž se ale nevzrušovala, neboť použít se dalo i korodující ostří) a blížila se k němu sebejistým krokem. Poněkud ji rozrušilo zjištění, že bezvládné tělo se svěšenými pažemi neprokazuje žádné známky života, a když se sklonila, aby prozkoumala tep, zděsila se: mužovo hrdlo bylo zakrvácené a v krku zela nad klíční kostí otevřená rána. Vpravdě se jednalo o dva menší otvory, které jí připadaly jako jedno velké zranění, a jak si uvědomila, nemohla je způsobit žádná čepel.

Vtom zaregistrovala pohyb a bez okolků se zprudka otočila. Stál u ní urostlý temný elf a v odlesku světla z louče se na jeho bradě a čelisti třpytila tmavá tekutina. Obdaroval ji mrazivým úsměvem a než se stačila vzpamatovat, uštědřil jí ránu pěstí do tváře. Evita mohla jen tvrdým zkušenostem v Blackdogu děkovat, že vzápětí neupadla do bezvědomí, leč zlomenině v citlivém nose nezabránila. Pud sebezáchovy jí přiměl k přidušenému výkřiku a vzápětí zkoprněla. Cítila, kterak se jí lepkavá míza řine přes ret do úst.

„Hleďme: děvka se zbavila členství v cechu!“ zajásal Valdrog a svůj triumfální hlas doprovodil krutým smíchem. Nato ji popadl za silný pramen vlasů a trhl rukou k sobě. Mírně se sklonil a seshora shlížel do zohyzděné tváře sličné dívky, již přemáhaly gradující bolesti, a přesto si dokázala zachovat pokud možno důstojný výraz. Vyjekla, když ji sevřely ocelové prsty útočníka, ale zavřela oči a neodpovídala: v duchu totiž tušila, že nadešel její konec, neboť jí konečně osud přivedl do zabijákovy náruče. Náhodnému přihlížejícímu by se naskytl bizarní výjev dvou postav se zkrvavenými obličeji a snad by se ani nedovtípil, že obě mají k sobě blíž, než se domnívají. „Zřejmě žiješ v domnění, že tě zneuctím a poté odvrhnu, tak jako by to učinili mnozí. Něco ti ale prozradím,“ pokračoval bezcitně a nepřestával držet její hebké kadeře. Přitom mu v indigových očích plály zrádné plameny, o jejichž původu neměl zdání nikdo kromě jeho samotného, ba ani lord neseznal pravdu o svém vazalovi. „Ti všichni jsou větší ubožáci, než bys řekla. Dokonce i Enwar je bezmezný hlupák a naiva, který otevřeně doufá v můj úspěch, aniž by pátral po skutečných souvislostech. Věřila bys tomu?“ nadhodil pobaveně a zakroutil hlavou. „Ne, nemám v úmyslu zprznit tvé tisíckrát znásilněné tělo a pak jím mrštit do odpadků. Pro tebe mám vymyšlenou jedinečnou hru,“ špitl zlověstně s příslibem na rtech a vytasil dýku, přičemž jeho druhá ruka ustavičně tahala za její černé vlasy. Následně si asi třikrát odplivl – krvavé hleny, zaznamenala Evita s přivřenýma očima – a pak se sotva citelně dotkl špicí ostří její šíje. Konečkem jazyka okusil kapičku nezvykle tmavé až černé krve a přimhouřil nenávistné oči. Zaraženě polkl a jeho zorničky se znatelně rozšířily údivem: její životní míza jej přímo odpuzovala a chutí se vyrovnala té jeho. Jako by nebyla jen hořká, nýbrž i prosáklá jedem a jakýmsi magickým arómatem.

„O co se to pokoušíš, lordův otroku?“ zasyčela konečně Evita a prsty nahmatala svůj nůž, jejž po přepadení upustila. V okamžik, kdy si byla jistá momentem překvapení, dodala: „Jednou stejně musíš zemřít!“ – A levou rukou bodla do strany, kde se krčil nenáviděný inkvizitor. Úder postrádal potřebnou dynamiku, a tak elfa zasáhl středně silně do stehna, postačil ale k tomu, aby povolil sevření a o krok ustoupil. Bez váhání ihned vystřelila na hbité nohy a podruhé se ohnala, tentokrát po obličeji. I tento útok byl stvrzen částečným úspěchem, neboť Valdrog bolestně vykřikl a okamžitě si nahmatal raněné místo – rozseknutou levou líci. Rozzuřeně vycenil zuby a odhalil tím nepřirozeně bílý chrup, jemuž vévodila dvojice jehlovitých špičáků. V ten okamžik se Evita dovtípila, že nyní se chopí iniciativy on a velmi tvrdě ji napadne. Využila tedy posledního zbytku jeho nepozornosti a naposledy vedla útok dýkou na hrudní koš. Valdrog však chvatně vymrštil dlouhou paži a železným stiskem jí sevřel zápěstí těsně za prsty třímajícími rezavý nůž.

„Vymklo se ti to z rukou, nemyslíš?“ pronesl syčivě a zarazil jí vlastní ostří až po záštitu pod žebra. Evita trpěla mnohokrát, nejednou poznala krutost do sebe zahleděných mužů a ne poprvé pocítila ukrutnou bolest. I přes veškerá úskalí života v Blackdogu se však nikdy neocitla přímo na prahu smrti a doposud ji nepostihla podobná agonie, jaká uchvátila její útroby po nečekaně záludném útoku. Zalapala do dechu, ale stěží dokázala pohltit alespoň trochu vzduchu. Ve snaze ustoupit se zapotácela, klopýtla a podlomily se jí nohy. Se žalostným zaúpěním se sesunula k zemi a s vytřeštěnýma očima se křečovitě opírala o oprýskanou zeď, aniž by v ten okamžik myslela na další ohrožení; bolest ji částečně ochromila a téměř oslepila. Vnímala jen ledové krůpěje potu, které se jí řinuly po tváři, a náhlý nával mrazu, deroucího se jí pod kůži. A když už se smířila se sklápějícími se víčky, ze skomírání ji vytrhl nespočet drásajících záchvěvů ve zraněném žaludku…

Halucinace se jí jevily jako nepřehledné a do očí bijící třesky, plné agresivně rudých střepů a nachového pozadí. Zastřený zrak upírala do nebe, po němž se proháněly mihotavé stíny a prudké, brutální víry, a vůbec si nebyla vědoma přítomnosti nových bytostí, které se zničehonic objevily v zapadlé ulici. Zprvu ji jakési chmýří hladilo po bílé tváři, což zaregistrovala a mylně si šimrání vyložila jako nepatrné plamínky, jež by měly pomalu rozežrat její nehybné tělo, a tak v blouznění několikrát přerušovaně vyjekla – či spíš se o to pokusila, ale vyloudila jen utrápené vzdechy. Avšak hektický sled událostí, jež se kolem ní vmžiku odehrály, považovala za pohyby matných přízraků. Vše na ni doléhalo v kvílivých dozvucích, které dohromady nedávaly žádný rozumný celek a zhola nic nevysvětlovaly, naopak pouze dokreslovaly dívčinu agonii.

Ve chvíli, kdy ji někdo popadl a zdvihl, měla dojem, že přeludy nabyly těch nejobludnějších tvarů a barev: vrhaly se na ni a s jekotem se míhaly kolem jejího těla. Pak se ty pestrobarevné šmouhy slily do jediného černého stínu, který zakryl celý obzor a nastolil dokonalou temnotu. Uvolňující, anebo smrtelné; nebo obojí?

Přežila pomocí zapomenutého, leč nezničitelného krevního pouta, díky němuž Niroth vycítil nebezpečí a včas ji nalezl. Mnohé až doteď zůstávalo v tajnosti, nevyřčeno a nehledáno. Přílišné utrpení a následné rozjasnění mysli napomohlo k novému procitnutí, díky němuž se vyjevily skutečnosti, bez jejichž odhalení by Valdrog přeťal hedvábnou niť obklopenou mystickou esencí a zničil by podstatnou a nedílnou součást obrovského rozmanitého organismu – Blackdogu. Kat byl poprvé zastaven a odražen, avšak překážka na jeho krví poseté cestě v něm zažehla druhou výheň a probudila v jeho smýšlení mnohem hrozivější horlivost a zapálení. Nikdy nepoznal tvrdší úskalí, nežli jiného temného elfa. A jak poznal na vlastní kůži, jeho nynější protivník rovněž vlastnil významné trumfy, a co se zdálo nejzávažnější – poháněla jej nevyzpytatelná ctižádost.

Protentokrát však Evita jen o vlásek unikla před jeho dychtivými spáry smrti.

Konečně se ocitla v bratrově náruči.




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
Počet zobrazených příspěvků: 1-7 / 7
Ikonka uživatele Falhir *   [pošta] reputace: 1
Nathaka: +1
nové     17:25:53 28.07.2010
Experiment na úkor čtivosti, docela s tím souhlasím. Cohen má pravdu - spousta vět by se dala zkrátit (už jen omezením takového množství souvětí) a snaha o převratnou formu zmírnit, vzniká tak totiž slátanina. Jednou tato "směsice stylů" může působit extravagantně, jindy se však čtenář ztrácí a uvědomuje si jistou vyumělkovanost. Nechtěl jsem působit jednoduše. Dychtil jsem po odbourání stereotypu v kontextu fantaskních povídek a odpuzovalo mě pomyšlení, že bych přispěl klišovitým vyprávěním, kterých se denně zplodí přehršel a která zajímají spíše čtenáře, kteří necítí potřebu hledat a ptát se. Považoval jsem za přínosnější, pokusím-li se o vlastní změnu, i když jsem si dobře vědom, že akční a údernější styl je v mnoha ohledech triviálnější. Ano, zaujme spoustu čtenářů, ale pro svou přímočarost mě prostě nelákal - a stále tolik neláká. Pátral jsem po omamném koření, po špetce chaosu, jímž bych příběh ochutil. Ale jak už to tak bývá, tyto počáteční experimenty se podaří jen částečně, a to navíc tam, kde po úspěchu tolik netoužím.

Postupné zdokonalování formy ve smyslu gramatiky a slovní zásoby je poměrně samozřejmé, neboť jde o technickou stránku psaní, kterou si lze osvojit především četbou. A tak vím, že každá má další práce je obohacena zajímavějšími obraty a formulacemi, že trpí stále menšími gramatickými nedostatky atd. Ale díky tomuto dílu jsem se utvrdil v poznatku, že s logikou textu se to má docela jinak a že specifický, co nejosobitější styl psaní vyžaduje víc, než pouhou četbu a pouhé (!) trénování psaní. Vyžaduje totiž důkladné experimentování, a přesto velmi svobodné a nekonvenční, neboť jinak se opět vynořuje problém s vyumělkovaností a strojeností. Vyžaduje pozoruhodný tvůrčí proces, kreativitu, která na každé trnité cestě narazí na úskalí. Bez nich se totiž nemůže jednat o experiment, protože nejsou-li komplikace, jde o pouhé testování ustálené formy. A to už mi nějak nestačilo.

Od Danixxxe bych uvítal, kdyby se ještě jednou pozastavil nad příběhem a pokusil se o vlastní interpretaci celku. Přiznám se, že komentář, který se jednou či dvěma větami opírá o "pseudo styl Boženy Němcové", mi nestačí. Autor komentáře totiž hlasoval - a udělil podprůměrné hodnocení. No jistě, v rámci experimentování s formou by se dalo polemizovat, ale opravdu je hodnocení adekvátní jen kvůli tomu, že připomínám klasickou českou spisovatelku? Babičku jsem četl. Ale nemohu najít souvislost.

Objeví-li se další komentáře, ještě se ozvu. Možná ale ještě zareaguji na nynější komentáře, pokud mě napadne něco věcného.

Ikonka uživatele Barbar Cohen *   [pošta] nové     23:51:32 27.07.2010
Tak zrovna s Němcovou bych to nesrovnával, tam to plnilo jistý účel, tady se jedná prostě o začátečnictví a zkoumání formy, což bych Němcové úplně nepodsouval.

Ikonka uživatele Danixxx *   [pošta] reputace: -1
Globox: -1
nové     10:02:01 27.07.2010
Jen mi po přečtení prvního odstavce přišlo, že se autor zatěžuje až moc s popisem místa. Jestli jsi četl Babičku, tak ona Němcová na tom byla podobně. Ve stránce a půl se zabývala tím jak vypadá světnice a že kastrol je špinavý, protože se v něm včera vařilo to a to.. takhle jsem to myslel.

Ikonka uživatele Barbar Cohen *   [pošta] nové     23:25:12 26.07.2010
Co?

Ikonka uživatele Danixxx *   [pošta] nové     14:35:10 26.07.2010
Ty jo :D úplná Babička od Němcové :D

Ikonka uživatele Barbar Cohen *   [pošta] reputace: 1
Danixxx: +1
nové     14:28:40 26.07.2010
Sedím na veřejném internetu a nudím se. Prozatím mi stačily první dva odstavce - příliš popisného, nevypsaného stylu. Sympatická snaha o vymýšlení poutavých přirovnání se poměrně typicky utápí v přehršli zbytečných slov a zmatečných vět, které dohromady nepůsobí ani úderně, ani popisně, naturalisticky ani lyricky. I závorka vytrhuje z dané nálady. Doporučil bych zamyšlení nad zlatým pravidlem, které platí i při tvorbě, a sice že méně je více. Méně souvětí, více kratších vět, žádné závorky, žádné "optimální" a podobně, jen několika o to vhodnějšími slovy načtrnout, kde jsme a co asi můžeme čekat. Pokud bych směl navrhnout vlastní pohled na první odstavec, namísto:

"Nebylo to poprvé a ani naposledy, kdy se žulová dlažba zabarvila do šedavě rudé; nespočet dalších krveprolití mělo den co den následovat. To však nikterak neovlivňovalo zajímavost, že každá šelma preferuje poněkud specifický styl lovu, a proto patřila jakákoli událost proběhnuvší na blackdogských ulicích k ojedinělým."

bych napsal:

"Nebylo to poprvé a ani naposledy, kdy se žulová dlažba zbarvila krví; nicméně každá šelma loví vlastním specifickým způsobem, a proto byl každý blackdogský masakr svým způsobem originální dílo."

Nebo něco na ten způsob. Už musím jít, takže zbytek třeba jindy.

Ikonka uživatele Shelagh *   [pošta] nové     18:54:31 23.07.2010
Městská fantasy, okořeněná rozpoznatelnými postupy new weirdu (ať již to měl autor v úmyslu či ne) přináší nezvykle barvité, místy až kýčovité výjevy z převážně noční scény na první pohled ne příliš lákavého Blackdogu.

Postavy a jejich motivace jsou zahaleny tmou, smradem a špínou, takže čtenář si musí chvílemi připadat jako čistič, aby se prokutal skrze nánosy slov k podstatě. Ne vždy je to ku prospěchu věci, vyskytnou se těžkopádná slovní spojení či celé věty, které příliš brzdí plynulé vnímání textu (např. hned v úvodu: „To však nikterak neovlivňovalo zajímavost, že každá šelma preferuje poněkud specifický styl lovu, a proto patřila jakákoli událost proběhnuvší na blackdogských ulicích k ojedinělým.“). K těm nepříliš šťastným slovním spojením patří např. „muž vyloudil na rtech akorát další slinu“či „tak to alespoň sledoval Niroth“. Také si příliš nedovedu představit, jaký pohyb byl vykonán „S rukou přiloženou na dlani se pouklonil“.

Drobnou poznámku mám k rozpoznání barvy leknínu – fialová barva ve tmě je černá (byla noc – Evita chtěla hledět na hvězdy, nepředpokládám, že v místech, kde provozovala řemeslo bylo příliš světla).

Líbí se mi představa města jako organismu, jak je na několika místech předkládáno, události odehrávající se v příběhu tak dostávají další rozměr.

Jinak musím autora pochválit za velký kus práce, který na příběhu odvedl – měla jsem možnost číst předchozí verzi, která se od této výsledné kvalitativně hodně liší. Ale i přesto tu ještě zůstal prostor pro další zlepšování. Tak do další práce držím palce.



Registrace
--
Příhlášení:
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo
--
Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold
--
20 přihlášených uživatelů.
0 uživatelů je na chatu.


Vygenerováno za 0.072838068008423 sekund.

© 2001 - 2004 Almad, James Timqui a Tomash, design © 2001 by James Timqui.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR