www.Dračí Doupě.cz


Soutěž O Hlavu
Zlatého Draka

--
Aktuality
Novinky
Uživatelé
Vyhledávání
Rekordy a statistiky
--
Chat
Fórum
Ankety
Moudrá Sova
--
Články
Rozvoj DrD
Dobrodružství
Hřbitov
--
Bestiář
Předměty
--
Válečník
Hraničář
Hraničářská kouzla
Kouzelník
Kouzla
Alchymista
Alchymistické předměty
Zloděj
--
Nová Povolání
Nové Rasy
Dovednosti
--
Galerie
Fotogalerie
Downloady
Linky
--
Seznamka
Inzerce
--
Co je to Dračí Doupě?
Dračí manuál
Otázky a Odpovědi
--
Tvůrci a Redakce
--
Čekající díla
Dračí líheň

Články


Tyn-Hir

Příprava pro tisk (tisknuto 1420x)
Autor:Ascella
Přidáno: 19:36:02 09.05.2010
Hlasovalo: 9
Průměrné hodnocení: 4.56

Anotace: Šamanismus Seváry, kapitola Barbaři Suchých zemí.

Obzor barevný duhou západu zvolna nachověl až zemi přikryla černota. Skála za zády stále hřála večerním sluncem, ale vzduch vlhl nocí. Zubaté obrysy obnažených hor spolkla tma a nebe se roztančilo hvězdami. Vskutku tančily ty mihotavé mžitky stříbra a zlata, safíru, rubínu i ametystu. Tolika vzácnými barvami hrály divoké hvězdy. Pouze žluté vlčí oči se dívaly z nebe klidně. Sledoval ji. Mlčky a nepohnutě. Nesklopil zrak, když hledala jakoukoli oporu v reji barev, třasu ticha, ačkoli pomoc nenabídl. Jen ji sledoval. A nezapadal, na rozdíl od hvězd. Sledoval ji připraven k lovu. Jako vždy. Připraven zatnout zuby do hrdla, pokud by neuspěla. Připraven vytáhnout do války, pokud z tance hvězd vystoupí oči jiné, krhavý zrak havraní či ostré světlo Orlovo. Věděla o něm a on věděl o ní. Už jej neprosila.

Oheň zaplál a zaplašil vlčího pozorovatele. Ne. Věděla, že jen na chvíli se skryl za světlo špatně hořících klacíků tamaryšku. Oblékl se do světla a dýmu. V uhlících svítily vlčí oči, v kouři se chlupatě krčil vlčí hřbet.

Yš-Tes rozechvělýma rukama stavěla kotlík nad plameny, bezmyšlenkovitě vsýpala prášek, přilévala zvětralou vodu, míchala. Bez patřičných zaklínání, přivolávání, žádostí. Jen naučené postupy. Vypít vybledle zelenou kaši s chutí po pryskyřici, rozžvýkat několik sušených fíků. Již sedmý sen trvaly její meditace na nehostinných útesech Tyn-Hir. A vlk se stále jen díval. Nepřišel.

***

Bledé jitro. Rudé kamení je vlhké rosou. Slunce se prokousává mlhou a skála pod schouleným tělem mladé barbarky zebe. V dálce vyje vodopád na Černé Olivici. S duněním se spouští po skaliscích Tyn-Hir, aby říčka dala života palmérii v hlubinách. Má vlčí hlas. Vyje, ale nepřichází.

Yš-Tes mžourá do cárů mlhy, které hladové slunko cupuje a požírá. Cpe si je do hladového chřtánu, zapíjí každou kapičkou, která za noci ulpěla na skalách, jako vyzuté střevíčky hvězdných tanečníků. Barbarka se natahuje po lahvi. Voda chutná po jejích vlastních zvratcích a polední slunce zatíná vlčí zuby do bronzové kůže. Tyn-Hir žhne. Okraj skalisek skrývá rozechvělý vzduch, plameny drásají tělo se silou drápů, ale vlk nepřichází.

***

Yš-Tes má zavřené oči, přesto zcela ostře vidí obrys tesáků Tyn-Hir. Vidí je jak vypadají ze severu, z hradeb kaz-bahu Vlk-Na. Stojí na ochoze a loktem se dotýká Val-Kara. Přeje si, aby se díval na ni, usmál se, pohladil po plavých vlasech. Val- Kar se mračí. Nedívá se na ni, nedívá se na Tyn-Hir. Když se nemračí, má oči jen pro její starší sestru. Teď se však dívá k východu, k Orlům. I mladých čepelí bude třeba v přicházejícím střetu, mnohá mladá vlčí krev bude prolita. Prosit o šamanské zasvěcení v tak těžkou dobu je nezodpovědné, klan potřebuje každý meč, každé kouzlo, každého, kdo je schopen ošetřit rány. Zpívat Vlkovi na skaliscích Tyn-Hir až později. A přesto: nepomůže v boji více spíše nový šaman, než obyčejný stopař a léčitel? Když bude dostatečně rychlá, přesvědčí Vlka, že mu bude dobrým šamanem a její klan zvítězí. Ale Vlk se jen dívá, nepřichází…

Pomeranče jsou sklizeny, blíží se čas války. Válka vzplála i za rodnými hradbami. Yš-Tes odchází na jih, v torně šamanské pomůcky, přes rameno lehký meč. Sama, proti vůli starších šamanů. Bez průvodce.

Yš-Tes má zavřené oči, přesto vidí Tyn-Hir, každý detail svého okolí. Přesně ví, kde je který kamínek, který se zabodává do paže, rozedírá kůži na zádech. Kde je jedovatý keř kor-heš. Natahuje ruku, bere kamínek, rozřezává si paži. Natahuje ruku, láme další větévku, mízu vtírá do rány. Třese se. Má zavřené oči a nevidí nic.

***

Hvězdy opět tančí a Val-Kar sedí proti ní. Neusmívá se, ale také se nemračí.

„Neměla jsi chodit. Nemáš průvodce, který by tě Zvířeti představil! Vlk tě neslyší, slyší jen bitvu. Chodí mezi bojovníky a pije jejich krev.“

„Ano, to dělá,“ odvětí. Bez stopy zájmu. Odvrátí tvář. Každý kamínek, každý keř, každý had pod kamenem. Všechny je zná. A taky hvězdy. I Orel se dívá.

„Neměla jsi chodit, víš? Vlk pije krev, naši krev, a ty… Podívej se na sebe, Yš, vždyť ty ani nezvedneš meč, abys ho pohostila!“

Yš-Tes se usmívá.

„On se dívá, dívá se, jak moje krev sládne. A pak přijde a bitvu vyhrajeme. Je správný čas, jsem si tím jistá.“

Hlas má ochraptělý, dnes nedokáže zpívat.

Val-Kar zavrtí hlavou: „Nepřijde, nemarni čas. Jsi potřebná jinde! Dokážeš ještě kouzlit? Podívej, má paže, ani já nezvednu meč.“

Pozvedne ruku zmrzačenou orlím zobanem, ale Yš-Tes jej nevidí. Vidí jen ty oči, zúžené soustředěním, slyší vrčet vodopád a chvěje se zimou. Nadzvedne se, aby rozdělala oheň, chodidlo jí probodne kamínek. Tady neměl být…

Val-Kar ji podepřel, když zavrávorala. Slabost ji mámí. Všude ty oči, pozorující, nehybné. A hvězdy tančí.

Mladý bojovník má paži náhle zdravou a silnou, zprudka ji otočí k sobě, stiskne, až Yš-Tes vykřikne bolestí. Dívá se mu do očí, jsou žluté. Vlčí.

***

Probudil jí zápach krve. Stále je noc. Nebo už zase je noc? Kolikátý den tráví na římsách ostrých skalisek?

Oheň doutná a vedle něj leží rozdrásané tělo. Její vlastní.

Dívá se na zuboženou trosku barbarské stopařky. Vlasy spíš šedé než zlatavé ozařuje měsíc, vyhublá na kost, kůže samý šrám, zaschlé šmouhy krve tvoří podivné tetování. A rány po zobanu či pařátech nepřátelského zvířete.

Skloní se k sobě. Ne, to není ona, to je Nol-Tes, sestra. Tak krásná bývala, tak zručné měla prsty, když tkala koberečky… A Val-Kar už je jen Yš-Tesin!

Rychle zažene zlé myšlenky. Zkouší z prstů dostat zbytky kouzel, probudit svou léčitelskou moc, ale síla přírody je pryč. Je prázdná. Je sama. Vlk se nedívá.

Yš-Tes pláče, slzy se mísí s vlahostí noci. Skaliska Tyn-Hir již věnovala všechno teplo noci. Měsíc je sežral, nenasytný jako všechna zvířata. Měsíc se vrhl na stín Yš-Tesin a ani okarína jej nezaplaší, natož pláč.

***

Ta prapodivná melodie. Hraje ji dokolečka, mění ji v detailech, spojuje do sebe, prolíná jednotlivosti a útržky v nový celek. Zvuk se divně rozléhá po útesech, doprovázen vzdáleným hukotem vody. Ach, voda. Má takovou žízeň!

Je další horký den, Tyn-Hir je výhní a někde na severu a východě umírají vlčí válečníci. Umírají i další z jejího klanu. Válka s Orlem je ztracená, dobyl Vlk-Na i Vlk-Chat a tělo její sestry leží zmrzačené v pusté hamadě.

Yš-Tes opakuje melodii, jinou, stejnou, podivnou. Připomíná vytí vlka vyhoštěného ze smečky.

Je opuštěná, v ústech má sucho a tělo jí žhne nejen horkem dne, ale i horečkou a účinky omamné kaše s chutí po švestkách. Ale hraje. Okarína pláče písní vlka samotáře. A Orli hynou pod jejím zvukem, zmítá jimi úděsná choroba. Takovou kmenoví šamani nikdy nesešlou, i nepříteli je třeba dát daru čestné smrti. I když je to Orel.

Těla Vlků se hýbou, zvedají se z bojiště a odcházejí k domovům. Nol-Tesino opuchlé tělo se zvedá a odchází k domovu. Val-Kar ji podpírá, usmívá se a hladí po plavých vlasech. Drápance mizí a oni se objímají, souloží. Nol-Tesino nafouklé tělo, tak šeredné a neohrabané, vyplivuje děcko. A Yš-Tes hraje vlčí píseň rozpálenému dni na Tyn-Hir. Sama.

***

Mrazivá chvíle před úsvitem. Není ohně, není vody jiné než smíchané se rzí na čepeli jejího meče. Východní obzor se mění v šeď, malý měsíc se pomalu kutálí k západu, velký již dávno spí.

Obrys silného muže rozdělává oheň, nabízí jí měch s vodou.

Kolem ohně sedí více lidí. Svět se zastavuje, úsvit nepřichází a k lidem přisedají zvířata. Na pahýlu trn-ki zázrakem se držícímu ve spáře skaliska sedí Orel, bedlivě ji pozoruje. Gun-Hi, Dikobraz, Chřestýš, Karakal, Kor-Ama i Dudek a Čáp, Tarantule a Štír.

I v lidech poznává Zvířata. Ta žena s vlasy hořícími jako suché palmové listí a výrazem tak odmítavým a domýšlivým! Ten s tváří kocoura, který pokládá k nohám pána z radosti ulovenou myš. Ten s očima úzkýma a jazykem rozeklaným, kterým ochutnává vzduch. Ta s vlasy černými, tak cizí barva pro lid hamady, a nosem jako zoban. Je jich mnoho. Jak se u všech Zvířat vejdou na římsy Tyn-Hir? Ale jsou zticha, nikdo nemluví, nikdo se jí neptá ceremoniálním způsobem. Žádný mluvčí Drozd bez svého klanu. Všichni se jen dívají.

U vypelichaného kožichu! Tak i ona poruší šamany popisovaný rituál!

Promluví. Promluví hlasem suše chraptivým jako svlečená hadí kůže.

„Nikdo nic? Žádné nabídky? Žádná volba cesty? Žádné přijetí? Tak proč jste u všech dešťů tady?“ Její slova znějí plačtivě a vztekle.

Ticho.

Yš-Tes zavrtí hlavou, muž s očima Vlka ji zneklidňuje. Oheň hoří a on si nad ním hřeje ruce, dívá se na ni jinak, než celou dobu: není na lovu, je docela klidný, bez výrazu.

Připadá si ztracená a podvedená. Je tak slabá, že se nezmůže víc, než na to zavrcení hlavou.

„Proč to všechno?“ zkusí to znovu, šeptem.

Vlk, stále v podobě muže, se vztyčí do celé výšky dospělého barbara. V ruce se mu blýská meč, na ostří se třpytí poslední hvězdy vyvedené v barvách drahokamů. Muž vrčí.

Žena není vyděšená, spíše bezradná. Má bojovat tak slabá? Ano, šaman musí vydržet všechno a ti, kteří kdy zvládli porazit své Zvíře dočkali se mimořádných poct a schopností. Yš-Tes se chápe meče, proti Vlkovu je malý, zašlý, nijaký.

Krouží kolem sebe na úzké římse Tyn-Hir. On vrčí, ona se potácí. Nedbají ohně, nedbají hlubin v jejichž tmě tone hamada, nedbají diváků. Zvířata je sledují. Některá se nudí a Fénix-dáma snad usnula. Konečně Vlk předvedl výpad, ubohý na mocné Zvíře, i děcko by jej očekávalo. Meče se střetly. Hvězdný tanec se přelil i na její čepel. Skoro jej necítila, jak zlehkl, do těla jí vstoupila nová síla. Slabost zmizela jako mizí hvězdy s východem Měsíců, stále na pozadí schovaná, ale přezářená jasem života.

Zaútočila.

Změnili se ve dvojici hvězdných tanečníků, do umdlení v zastaveném okamžiku přicházejícího rána křepčili v bojovém tanci, než Vlka omrzel a jediným prostým výpadem děvče přimáčkl ke skále.

„Nežádáš o cestu bojovníka, vzdej se,“ vrčel hrubým chraptivým hlasem.

Na Yš-Tes dopadla všechna únava minulých dní, vyčerpání z omamných látek, z nedostatku jídla a skoro žádné vody, z neustálého pozorování a očekávání, z nočních můr.

Yš-Tes se vzdala.

Znovu jí podává měch. Děvče se napije, má takovou žízeň! Ale v očích má stále zmatek a otázku. Pití je to trpké, ale posilňující.

Zvířata mizí. Znají tvář nového nepřítele.V tichosti se úzký prostor římsy vyprazdňuje, jen v dálce vyje vodopád.

Když osamějí, Vlk se k ní přitiskne, surově ji k sobě otočí a znovu promluví. Znovu ten vrčivě nepříjemný hlas.

„Žádné otázky a žádné volby. Ty jsi moje, od počátku a do konce. Kdo by chtěl vlčici? Kdo by jí co nabízel? Jen se přišli podívat, kdo je jejich nepřítelem. Kdo je Vlkovým šamanem. Viděla jsi, nebudeš šťastná, žádná láska není pro divoké šamany, žádné uznání, jen nenávist. Cizích i vlastních. Viděla jsi to a víš to. Vzdala ses volby, na to nikdy nezapomeň.“

Vrčel, když se k ní přitiskl. Silně, zle ji uchopil. Byla slabá, ale zkoušela se bránit. Nikoli že by o Vlka nestála, ale slušelo se, aby vlčice bojovala.

Zakousnul se jí do paže a pil její krev. Omdlela a přišla k sobě. Stále pil její krev. Tlamu červenou, krev se řinula po jeho plecích, po jejích ňadrech. Byli celí od krve, když do ní neurvale a drsně pronikal. Yš-Tes trpěla, ale cítila pronikající magii. Plnila ji po konečky žlutých vlasů, zábla a pálila. Kousance se hojily před očima, pokrývala je změť vlčích tlap a hřbetů, tváří a tesáků.

Yš-Tes se měnila s každým zanořením Vlkova údu do svých útrob. Padala jí do tváře záplava jeho světlých vlasů slepených krví.

Připravila mu výtečnou hostinu na rudých útesech Tin-Hir. Přijímala ho a opětovala mu kousání. Pila krev Vlkovu. Byla jeho, ale pila krev Zvířete. Stala se zvířetem, zůstala sebou. Stala se divokým šamanem.


Stála nad bojištěm daleko od Tyn-Hir. Orli umírali v křečích, umírali nečestně jako staré báby. Zahazovali meče a utíkali před Žlutou vlčicí, však její meč tančících hvězd nebyl to, čeho by se báli. Hezký ano, ale nikoli meč válečníka. Ale děs, který ji obstupoval, prašné přízraky vlků roznášejících choroby každým kousancem. Sám Orel běsnil, toliko dobrých bojovníků nikdy nepřivítá do svých sálů!

Havrani i bratři Šakali umírali, kdykoli se jí znelíbili, kdykoli krvavá tvář Vlkova dala znamení takové, kterému jiní šamani nerozuměli. Srdcí bojovníků se zmocňovala zbabělost, jejich Zvířata je nepřijmou do říší mrtvých. Tehdy Žlutou vlčici vykázala vlastní klanová rada.

Odešla: zavržená, osamělá, mocná, hrdá. V srdci však vzpomínka. Děs ze zlých nocí na Tyn-Hir. Děs z Vlka. A vědomí, že se vzdala volby, že je jeho od počátku do konce.




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
Počet zobrazených příspěvků: 1-6 / 6
Ikonka uživatele Barbar Cohen *   [pošta] reputace: 1
Nathaka: +1
nové     11:57:34 31.05.2010
K čertu, už docela dlouho se odhodlávám tenhle článek konečně dočíst. Poprvé jsem měl celkem slušně nakročeno, ale potom se mi před očima zjevila planoucí pochodeň moci, žezlo démona stroje času, a já byl ztracen. V každém dalším případě to bylo nějak podobně...opice za krkem taky čtení nijak neulehčuje, například. Nicméně dneska ráno jsem se hecnul, přestože jsem v noci zkombinoval jakési prášky, a přes mírnou otupělost s grácií dočetl celý článek do konce. Teď se ještě donutit jej nějak ohodnotit.

Číselné hodnocení jsem dal už kdysi, bez toho, abych to četl celé...bylo nad slunce jasnější, že konec nebude nijak výrazně horší než začátek. Nicméně ke slovnímu hodnocení mi bylo hloupé ustrnout ve dvou třetinách - jak už jsem naznačil, není to textem, problém tkví v uživateli.

Článek je to dobrý, to je nutno podotknout hned na úvod. Nevím, nakolik by autorce pomohl nějaký rádobyzasvěcný výklad toho, co tím vlastně sama chtěla říct, jak je tu již dobrým zvykem...ať si tím chtěla říct cokoliv, je to její věc. Před námi tu leží dílo, které, použiju-li metaforu z kuchyně, by ještě pět minut v troubě sneslo. Skutečně jen pět minut, na doladění některých konstrbatějších okrajů, na ještě jedno zhodnocení větné sklatby (konkrétně krátká úvaha nad tím, zda na všech místech kde jsou použity krátké, úsečné věty se tyto opravdu hodí, namísto dobře vyvážených souvětí, která zároveň svojí omáčkou vyplní lyrický obraz, zároveň mohou sdělit tentýž obsah. Není to rada ani výtka, jen nápad.)
Zároveň si myslím, že by celému dílu slušel větší nános špíny, krve, potu, slzí, zvratků. Tématem je v zásadě zapomenutý laciný mysticismus, který ale právě na pozadí dekadence či naturalismu může vyniknout o to více...ovšem je třeba najít cit, suchost se sem nehodí a naopak, barvité lyrické popisy také nejsou chybou. Trocha špíny tam naznačená je, zvláště v jednu chvíli, na mě ovšem působila jako nesmělé vykouknutí, pokus, jak moc je voda studená.

Celkově se mi začátek líbil víc než konec, je tam trochu cítit, že autorku stálo dopsání více sil, stejně jako její hlavní protagonistku dovést svůj osud do konce. Sice mi k maximálnímu hodnocení něco chybělo, ale...tohle je v tuto chvíli maximum, pokud bude zájem, pokusím se najít si nějakou světlejší chvilku a podívat se na dílo trochu podrobněji.

Ikonka uživatele Vallun *   [pošta] nové     20:14:24 21.05.2010
*Omlouvám se za stručnost, hodnocení jsem už dvakrát anpsal a dvakrát mi jej sežral @šotek:(*

Tato minipovídka má mimořádnou půspobivost a dobře představuje syrovost barbarských emocí. Místy by neškodilo si dát pozor na srozumitelnost vyjádření, ale jinak je to prima.

Ikonka uživatele Ascella *   [pošta] nové     17:54:34 19.05.2010
Shelagh, Danixxx, minister: Díky, vážím si toho.

Jedna z povídek psané pro uvolnění, trocha syrovosti a mystiky, které si nemohu dovolit dát do hry (nebo jen zředěné), ale které se derou při tvorbě světa z nitra, které cítím nutnost uchovat. No, jazykový styl, má s ním problém kde kdo, někomu se můj jazyk těchto mystických minipovídek líbí, jiný ho nemůže vystát, nebo v lepším případě se ztrácví a nechápe, buďte si jisti, že je to mnou, nikoli vámi :-) Je to tím, čím tyto šamanské povídky jsou (tuto zveřejněna ještě jedna krollí/snégská ve Hřbitově), odreagováním od střízlivé tvorby dobrodružství, pravidlových příspěvků a tak.

Pomlčky: specifikum barbarštiny, je sice podobná "obecným řečem", ale vyslovovaná drsně, krátce, sekaně na jednotlivé slabiky (inspirací byli skuteční berbeři ve Vysokém Atlase a jejich výslovnost obecné arabštiny :-) Nezvyklému může splývat, ale ačasem, když v tom prostředí hrajete, zvyknete si...

Ikonka uživatele minister *   [pošta] nové     22:05:44 09.05.2010
Danixx:nikdo tě lynčovat nebude.Osobně pokud jsou pomlčky specifikem jazyka barbarů, nic proti tomu nemám.
Text má v sobě obrovské kouzlo, nádech šamanských tradic, křik války.
Přijde mi ale škoda dvou věcí:Věty jsou takové..sekané.stejně odstavce.
Kráké a když už jsem se zorientoval co se děje..džž!Další odstavec.
Celkově mi to dost ubralo na přehlednosti.Mohlo by to být trochu delší,
ale což.Nevadí.

Jsem ale moc rád, že dílo něco přineslo.Pocit.Pěkný pocit ze přečteného příběhu, který napínal a nikde zbytečně nepovoloval,až do konce.Napínal, děsil a znervózňoval.
Pěkné to bylo, díky autorce
minister

Ikonka uživatele Danixxx *   [pošta] nové     20:55:11 09.05.2010
souhlasím se Shelagh, až na jednu věc. Asi je to mnou, nebo spíše určitě je to mnou, ale trvalo mi pár odstavců, než jsem se vyznal v tom co je co. Místné pomlčky byli asi tím, co všechny názvy a jména házelo do jednoho pytle. Čtyři hvězdičky, snad mě nikdo nezlinčuje :)

Ikonka uživatele Shelagh *   [pošta] nové     19:36:02 09.05.2010
Výborná povídka, syrová, divoká, působivá.

Osamocená šamanka s předurčením necouvne před svým osudem, silná a odhodlaná, přitažlivé prostředí barbarských klanů, jejich válek, jazyková jednotnost textu, to jsou zdařilé ingredience, ze kterých je namíchán přitažlivý příběh.

Směřování děje se dá sice dopředu odhadnout, nicméně i tak (nebo možná proto) se dílko čte se jedním dechem, čtenář chce vědět, zda Yš-Tes bude mít možnost uniknout viděnému a zároveň splnit svou touhu.

Za pět.



Registrace
--
Příhlášení:
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo
--
Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold
--
6 přihlášených uživatelů.
0 uživatelů je na chatu.


Vygenerováno za 0.51779413223267 sekund.

© 2001 - 2004 Almad, James Timqui a Tomash, design © 2001 by James Timqui.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR