Cibelín Červenka nesnášel rána. Sotva otevřel oči, už ho jeho choť Cibetka hnala pro něco sem, pro něco tam, ale byla té dobroty, že ho nechala aspoň nasnídat. Tentokrát ho poslala do obchodu k Fialce. Nestačil ani vstát od stolu, už mu do rukou dala košík a seznam s nákupem. Letmo jej přelétl pohledem: mléko, máslo, tvaroh, chléb a nějakou červenou barvu na vlasy.

„Tak běž už,“ pravila Cibetka a vystrkovala ho pomalu ze dveří.

„To je dneska zase den!“ pomyslel si, když kráčel směrem k obchůdku, který stál na konci jejich ulice.

***

Nebyl to jediný obchod se smíšeným zbožím v okolí, ale lidé tam rádi nakupovali, protože Fialka Borůvková byla výjimečná dívka a její obchod ve výjimečnosti nijak nezaostával. Dívka to byla opravdu hezká. Pyšnila se krásnými, v Kapradinovém lese vzácnými, fialovými vlasy. Vždy se chovala mile, slůvko či dvě s vámi prohodila, a to vám hned zlepšilo náladu. Říkalo se, že je to čarodějka. Tedy přesněji, že chodila do čarodějnické školy v Černohradsku, ale nedostudovala. Ale nikdo nevěděl proč.

***

Ještě než Cibelín vstoupil do prodejny, dveře se sami otevřely a ozval se tichý hlas:

„Dobrý den přejeme. Vítejte u nás.“

Nejdříve zdvořilým dveřím poděkoval a poté vešel. Člověku chvíli trvalo, než si zvykl na všechny zvláštnosti tohoto neobyčejného obchodu. Vzpomněl si, jak se všichni zprvu obávali vstoupit, nebo se k obchodu jen přiblížit. Mluvící dveře pro ně byly novinkou a báli se, že je snad Fialka očaruje. Ale pár mladých zvědavců se přece jen odvážilo, a když se proslechlo, že Fialka je čarodějka ryze dobrá, postupně se osmělilo stále více lidí obchod navštívit. Dalším lákadlem pak bylo, že zde nalezli mnoho tovaru, který se nikde jinde nedal sehnat. Mohli jste tu nalézt léky na všechny možné neduhy. Také různé lektvary, nápoje lásky (ty se ale prodávaly jen v opravdu výjimečných situacích, takže prst na pusu, o ničem nevíte).

***

Uvnitř malého obchůdku byl krátký pult, police od země až po strop, dvě křesla a stolík. Na pultě seděl barevný kocour Banyán. A když říkám barevný, myslím tím opravdu barevný. On totiž během deseti vteřin změnil barvu srsti minimálně dvakrát. Věru, byl to neobyčejný kocour. A jak milý dovedl být.

„Dobrý den, pane Červenko,“ pozdravil a přestal se mýt.

„Dobrý, dobrý,“ řekl Cibelín.

„Co je s křeslem?“ zeptal se Banyána a přitom se zadíval na zmíněné křeslo, krčící se v rohu místnosti vedle stolku. Což bylo neobvyklé, už proto, že mělo v oblibě vesele přiskotačit k zákazníkovi a doslova ho do sebe usadit. Vzápětí vám konvice nalila do šálku trochu čaje. Fialka byla totiž známá tím, že si život rozveselovala a zpestřovala oživováním jinak naprosto neživých předmětů. Hlavně nábytku.

„Ále, z toho jak tu v jednom kuse poskakovalo a stepovalo si rozviklalo jednu nohu.“

Křeslo sebou jakoby na souhlas ošilo a hráblo nohou do podlahy.

„A ták,“ pravil a pohladil zelený potah křesla. To sebou spokojeně zatřepalo a zavrzalo.

„Co to bude dnes?“

Cibelín podal kocourovi (který mimo mluvení zvládal i čtení) seznam. Kocour hbitě vyšplhal po policích a vždy hladce dopadl na podlahu i se zbožím.

„A kde je vůbec slečna Fialka?“

„Včera večer odjela na návštěvu a vrátí se až dnes k obědu. Ehm, víte, jaký přesně odstín barvy to vaše paní chtěla?“

„Myslím, že jako vždy, Červenou růži.“

„Tak tu bohužel nemáme,“ dodal Banyán, ale vzápětí se plácl packou do čela, „málem bych zapomněl. Včera nám dovezli novou řadu - Jahodový sen. Barví na červeno a navíc voní po jahodách. Ať ho vaše paní vyzkouší a když nebude spokojena, vrátíme jí peníze.“

„No dobře.“

„Bude to všechno?“

„Ano, děkuji,“ přitakal a zaplatil.

„Nashledanou.“

Ještě než za ním dveře zavřely, zavolal:

„A pozdravuj Fialku!“

Banyán poděkoval a ještě mu zamával.

***

Cibelín se vrátil domů už ve veselejší náladě. Vyložil nákup na stůl a chystal se k příteli, panu Voříškovi. Cibetka na něj zavolala z koupelny:

„Koupil jsi mi tu barvu?“

„Ano, drahoušku. Ale neměli tu, kterou jsi chtěla. Banyán mi doporučil nějakou novou, jahodové něco... A prý když nebudeš spokojená, vrátí ti peníze.“

„No jo. To jsem tedy zvědavá, jak to bude vypadat.“

„Jo, jo. Tak já jdu k Péťovi.“

„Cože? A kdo poseče trávník?“ na chvíli se odmlčela. „Tak se vrať k obědu. A opovaž se přijít až k večeři! Že ji budeš jíst studenou!“ vyhrožovala Cibetka, kdežto její choť už stál za dveřmi.

„Ta je dneska zase nějak nabroušená,“ kroutil hlavou a těšil se na dobrou večeři. Trávník počká i do zítřka. Jsou i příjemnější věci než sekání přerostlého porostu na zahradě.

***

Když se vrátil domů, snědl večeři, osprchoval se, ulehl vedle Cibetky s Jahodovým snem na hlavě a otevřel si rozečtenou knížku. Cibetka už už chtěla podotknout něco v tom smyslu, že se ani nepodívá, jak jí ta barva sluší, ale Cibelín ji instinktivně předběhl:

„Drahoušku, ta barva ti moc sluší. Vypadáš jako sladká jahůdka a dokonce tak i voníš.“ Zasmál se.

Také se zasmála, ale ne tak jako obyčejně, nýbrž stejně jako se smála kdysi. Když byli ještě mladí a svět jim patřil. Už dlouho ji neslyšel takhle se smát. Políbila ho na tvář a přitulila se k němu, zatímco jí četl z knížky. (Tak jak to dělávali vždycky, když bylo venku teplo. Zvykli se usadit pod stromy, stranou od civilizace a číst si, nebo si dlouhé hodiny povídat, dokud je chlad nebo komáři nezahnali domů).

***

Cibetka vzpomínala na to samé. Její muž byl tvrdohlavý a vždycky si stál za svým. Ale i tak ho milovala. Milovala ho, když se hádali, který z nich má pravdu nebo i když ji škádlil. Nikdy se však nepohádali nadlouho. Možná byla na něj až moc dobrá, ale nedokázala se na něj dlouho zlobit nebo mu odporovat. Proto nebyla večeře nikdy studená. I přesto, že měl přijít na oběd, věděla, že bude doma až k večeři, a tak ji ohřála. Nebyla schopna zlobit se na něj tak, že by ho nechala jíst třeba i studenou večeři. A on to věděl. Věděl, a měl ji za to ještě více rád.

***

Cibelín se probudil do sluncem prozářeného jitra. Byl trochu vyveden z míry, neboť ve snu bojoval s obrovským požárem. Vypadalo to beznadějně, ale než ho dostihly plameny, probudil se. Vzápětí ho zachvátila hrůza. Štípl se, jestli náhodou ještě nespí, ale byl vzhůru až moc na to, aby plně cítil zápach kouře. Vyskočil z postele a svižně vběhl do kuchyně. Z plotny se valil hustý dým. Otevřel okno a dveře a jal se likvidovat zdroj toho všeho.

„Cibetko?“ zakřičel nejistě.

„Ano?“ ozvalo se z koupelny.

„Doutnají nám kamna!“ řekl a současně rozháněl kouř. Chytil držák rozpálené pánve do utěrky a vynesl ji na zahradu. Když přestala kouřit, odhalila zuhelnatělé zbytky čehosi, co ponejvíce připomínalo topinky. Vrátil se do domu. Našel Cibetku, jak máchá utěrkou ve vzduchu, aby vyhnala z kuchyně poslední zbytky kouře.

„Já jsem na ně dočista zapomněla,“ prohlásila provinile. „Co s tou pánví?“

„No, tu už asi nevzkřísíme. Takže asi půjdu koupit novou.“

***

Po vydatné, chlebově - máslové snídani se převlékl a s novým seznamem se vydal k Fialce. Sluníčko příjemně hřálo, v korunách stromů, lemujících ulici z obou stran, se překřikovalo ptactvo. Všechno se zdálo být veselé a poklidné, ale Cibelín tyhle rána znal. Když už si myslíte, že vás nic horšího než uhelná snídaně nepotká, vrazíte hlavou do něčeho tvrdého, tak jako se to stalo právě jemu, když vcházel do obchodu. Chtěl jako vždycky vejít, a proto se nezaobíral otvíráním dveří, které to vždy učinily za něj. Jaké ho ale čekalo nemilé překvapení, když pocítil kvalitní dřevěný povrch na svém čele. Div že si nezlomil nos. Jak do nich narazil, dveře se vzpamatovaly a otevřely se. Doslova vpadl dovnitř a za zády se mu ozývaly omluvy.

„Co se to dneska děje?“ brebtal, držíc si ruku na bouli, která se bolestivě dožadovala pozornosti. Vůbec ho nepřekvapilo, že se křesla nehnula z místa, což mu až tak nevadilo.

***

Z vedlejší místnosti přiběhla Fialka a když ho uviděla, zalomila rukama.

„Božíčku, pane Cibelíne, mně je to tak líto. Pojďte, posaďte se, já vám zatím přinesu led.“

Ještě než odběhla, pokynula třesoucí se rukou čajové konvici a ta rozlila do dvou šálků čaj. Během minuty byla zpět i s pytlíkem ledu a přiložila mu ho na čelo.

„Co se to stalo s těmi dveřmi?“

„To je tím, že nejsem tak úplně ve své kůži a proto také kouzla, která působí na dveře a ostatní nábytek jsou trochu zmatená. Ještě štěstí, že vás ta konvice neopařila čajem.“

„Co vás trápí, slečno Fialko? Pokud se smím zeptat.“

„To je tak. Předevčírem jsem se vrátila od tetičky. Přišla jsem domů a Banyán nikde. Nějak jsem se nad tím nezamýšlela, protože si umí někam odběhnout a nenechat ani vzkaz. Jako by bylo těžké napsat jednu větu na kus papíru a přilepit ho na ledničku.“

„A kde je teda problém?“

„Problém je právě v tom, že se Banyán doteď nevrátil, a to nemá ve zvyku, neukázat se více jak den. Mám strach, že se mu něco zlé přihodilo.“

„Ale tak zlé to snad nebude,“ pokoušel se ji uklidnit, „uvidíte, že se do večera vrátí.“

„Myslíte?“

„Jsem o tom přesvědčený.“

„A neměla bych ho jít hledat?“

„Já bych ještě počkal. Určitě se vrátí, ani se nenadáte.“

„Doufám, že máte pravdu.“

Chvíli se ještě zdržel a poté se i s nákupem vydal domů.

***

Cibetka se právě chystala vařit oběd.

„Kde jsi byl tak dlouho? A co to máš propánakrále za bouli?“

„V obchodě. Představ si, že se Fialce ztratil kocour. Byla z toho, chudák děvče, dost zarmoucená.“

„Ten barevný, co mluví?“

„Jo. Ten. Už druhý den se neukázal.“

„To ji muselo hodně rozrušit. A jak jsi přišel k té bouli?“

„Vrazil jsem do dveří, protože se neotevřely.“

„Bolí tě to ještě hodně?“

„Už ani ne. Ale kdybys mi na to trošku foukla, bylo by to lepší,“ pousmál se.

***

Po obědě se Cibelín konečně odhodlal dobrovolně posekat trávník. Na bouli už dávno zapomněl. Znenadání na něj někdo zavolal. Ohlédl se. Za brankou stála Fialka. Úsměv jí pohrával na rtech. Zamával jí a tak prošla brankou a spěchala k němu.

„Představte si, měl jste pravdu. Banyán se před chvílí vrátil.“

„To je skvělá zpráva. Pojďte dovnitř, dáme si čaje a všechno mi povíte. Nebo máte naspěch?“

„Ráda, děkuji.“

Usadili se v obýváku a Cibetka všem třem uvařila ovocného čaje.

„No tak nás tolik nenapínejte,“ pobídl ji.

„Tak. Nějak kolem jedné jsem odběhla k sousedce a když jsem se po pěti minutách vrátila, v křesle ležel Banyán, živ a zdráv.“

Cibetka nepatrně poposedla v křesle, čekajíce, jestli se Fialčino vyprávění ještě nějak zajímavě vyvine.

„Samou radostí jsem ho málem uškrtila. Když jsem se ho ptala, kde byl, vysvětloval, že si vyšel na procházku, když tu na něj někdo hodil pytel. Poté ho odnesli. Zeptala jsem se ho napjatě, co se dělo potom. Prý se o něj staral takový mladý chlap. Popsal ho jako mladého, vysokého a hubeného. Naštéstí mu nijak neublížil.“

„A co bylo dál?“ zeptala se napjatě Cibetka.

„Podařilo se mu utéct. Představte si to. Vlezl si mezi odpadky a čekal, až je ten chlap půjde vysypat.“

„Já jsem vám říkal, že se vrátí.“

„Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Nikoho jiného tu nemám. Tetinka bydlí daleko a já jsem se na Banyána strašně upnula. Kdoví, co by mu ten člověk udělal, kdyby se mu nepodařilo utéct. Tak jsem se rozhodla, že zítra ráno zajdu za strážníkem a všechno nahlásím.“

Poté se ještě chvíli bavili, ale Fialka pospíchala za Banyánem, v obavách, aby se zase někde neztratil.

***

Druhého dne ráno si Cibelín přivstal a vyšel svižným, houpavým krokem k obchodu. Fialka právě vyvěšovala ceduli s nápisem „Zavřeno“ a chystala se zamknout. Banyán seděl na trávníku a jako vždy svítil všemi barvami, nevšímaje si svého okolí, neboť se právě pečlivě myl.

„Dobré jitro Fialko. Banyáne,“ pozdravil vesele.

„Jé, pane Cibelíne, vám taky,“ opětovala mu úsměv.

Jako obvykle jí to slušelo. Na sobě měla modré šaty a lehký růžový svetřík. S jejími vlasy si hrál vítr a očividně ho to nesmírně bavilo.

„Tak jdete na tu stanici?“

„Och, ano. Jistě.“

„Vadilo by vám, kdybych vás doprovodil?“

„Ovšem že ne. Budu ráda.“

Cibelínovi učarovala Fialčina krása a milá povaha, ale nikdy nepomyslel na to, že by Cibetku podvedl. Stále ji totiž miloval. Jen se mu vždycky trošku ulehčilo, když se s Fialkou bavil. Věděl, že tak působí na všechny v okolí. Její společnost dodávala lidem pocit bezstarostnosti a štěstí. Možná to byla kouzla, ale Cibelín nad tím přehnaně nepřemýšlel.

***

Na stanici se jich ujal seržant Mrkvomil a sepsal hlášení. Poté se dohodli, že se spolu s ním vydají hledat únosce. Cesta jim trvala nějakých deset minut. Banyán je s naprosto neomylnou jistotou vedl k malému domku. Jen pár metrů od něj začínal hustý a výjimečně pestrý Kapradinový les. Když přišli až k domku, pořádně si ho zvenčí prohlédli. První, co je zaujalo, byla nádherná zahrada. Všude, kam jen oko dohlédlo, se pyšně tyčily skvostné květiny. Byl to nádherný pohled. V jednom okamžiku všechny napadlo, jestli se přece jenom Banyán nespletl. Ale vzápětí si vzpomněli na nedávný případ z novin, kde vícenásobná vražedkyně lákala své oběti na perníkem olepenou chaloupku, která určitě vypadala neméně roztomile jako tato zahrada.

***

Seržant Mrkvomil prošel brankou a zaklepal na dveře. Cibelín s Fialkou se postavili za něj a napjatě čekali. Všude bylo ticho. Poté uslyšeli tlumené kroky a dveře se tiše otevřely.

Už tak bledý mladík, poté co je spatřil, zbledl ještě o jeden odstín a vypadal na to, že by se snad i odporoučel a omdlel.

„Dobrý den,“ pozdravil strojeně seržant.

„Dobrý den. Pojďte prosím dál,“ řekl roztřeseným hlasem a vklouzl dovnitř.

***

Zavedl je do útulného obýváku. Křesla vypadala pohodlně. Místnosti dominovaly police plné knih o zvířatech a zahrádkářství. Hostitel se doslova svezl do jednoho z křesel a nervózně si hrál s okrajem hnědého svetru.

„Tak, pane...“ začal strážník a vytáhl zápisník.

„Broskvoň, Dalamánek Broskvoň.“

„Pane Broskvoni. Začnu tím, proč jsme zde. Tady slečna Borůvková je přesvědčena, že jste před dvěma dny spáchal trestný čin na jejím kocourovi.“

Dalamánek se zhluboka nadechl. Následoval výdech, který by pomohl i pokročilému důchodci sfouknout všechny svíčky na narozeninovém dortu.

„Teď, když dovolíte, se zeptám nejdříve svědka. Banyáne, viděl si osobu, která tě unesla?“

„Když mě unesli, nestačil jsem si ničeho všimnout. Ale potom jsem se octl v domě tady toho mladíka a on mě tu držel.“

„A jakou újmu ti tedy tady dotyčný způsobil?“

„Kromě šoku žádnou. Ale kdybych neutekl, kdoví, co by mi udělal?“

Dalamánek poprvé po dlouhé odmlce promluvil.

„Nechtěl jsem mu ublížit, opravdu ne! Ani chloupek bych mu nezkřivil.“

„Ahá!“ zvolal vesele strážník, „takže se přiznáváte, že jste kocoura odcizil, přesněji unesl.“

„Ach. Ano. Přiznávám,“ řekl Dalamánek a ještě více se vnořil do křesla.

„Očekávám, že nám to vysvětlíte.“

„Já...“

„Ano?“

„Všechno vám vysvětlím, ale kdyby to bylo možné, tak v nepřítomnosti tady slečny Fialky.“

Fialka sebou trhla.

„Tak to tedy ne!“ dupla si. „Dovolil jste si unést mého Banyána a kdoví, co byste mu provedl, chudáčkovi malému. Chci vědět, jaké jste měl k tomu důvody.“

Banyán souhlasně přikývl a dál se nezaujatě věnoval očistě kožichu.

Dalamánek nervózně poposedl, když uviděl, že strážník mlčí.

„Dobře,“ vzdychl a když mluvil, nezvedl zrak od svých rukou. Chvílemi se zdálo, že se dokonce červená. Není to ovšem zcela správný výraz. Přesněji, na tvářích se mu objevila téměř zdravá, růžová barva.

„Kocoura jsem sebral, ale měl jsem v úmyslu ho během dvou dnů vrátit.“

„Proč jste ho tedy vůbec bral? Stálo vám to za to?“ divil se seržant.

„To víte, že stálo. Chtěl jsem, aby si mě slečna Fialka všimla. Kocoura bych jí bez újmy vrátil. Byla by ráda, že jsem ho našel. Jenže mě ani ve snu nenapadlo, že ten kocour mluví. Myslel jsem, že jenom mění barvu. Slečno Fialko, moc se omlouvám. Určitě mě za to nenávidíte a já to chápu. Jsem trouba. Bylo hloupé čekat, že si všimnete někoho jako jsem já. Promiňte,“ zakončil své přiznání a ještě stále se neodvážil vzhlédnout od svých rukou složených v klíně.

Fialka vstala.

„Pane strážníku, moc vám děkuji za vaši pomoc. Možná vás už nebudeme potřebovat. Pokud tomuto mladíkovi odpustí Banyán, já mu odpustím také.“

„Jak myslíte slečno. Je to jenom na vás,“ prohlásil strážník.

„Banyáne, co ty na to?“ otočila se na kocoura.

„Já myslím, že mluvil upřímně. Proto mu odpustím. Apropo, krmil mě dobře.“

„Tak. To bychom měli,“ přikývla a chystala se k odchodu.

„Děkuji vám, slečno Fialko. A ještě jednou se omlouvám,“ řekl Dalamánek a šel je vyprovodit.

***

Když se Cibelín vrátil domů, všechno své ženě povykládal.

„Takže to nakonec všechno dobře dopadlo.“

„Ano. Opravdu veselá příhoda.“

„Cibelíne?“

„Ano, drahá?“

„Mám pro tebe překvapení,“ usmála se Cibetka.

„Opravdu? A jaké?“

„Tyhle jsem koupila dnes v obchodě, zatímco jsi byl pryč. Ale nevěděla jsem, jakou barvu koupit, tak jsem vzala obě,“ řekla a podala mu malé, modré a růžové bačkůrky.

Chvíli se na ně soustředěně díval a poté ze sebe vysoukal.

„Ty... čekáš... my budeme...“

„Mít miminko,“ dodala.

Cibelín vyskočil ze židle a málem srazil hlavou lustr. Objal Cibetku a zvedl ji do vzduchu.

„Odkdy to víš?“

„Od včerejška. Dost mě to překvapilo. Proto jsem také připálila snídani. Nechtěla jsem ti zatím nic říkat, protože jsem si nebyla jistá. Tak jsem dneska zašla k doktorovi a ten to potvrdil.“

„To je ta nejbáječnější novina! Miluji tě,“ dodal a políbil ji.

***

Příštího dne, krátce před obědem vešel do obchodu Dalamánek. Na pultě jako obvykle seděl Banyán a něco počítal. Zamyšleně přitom kousal tužku.

„Dobrý den,“ pravil, „ehm, je tu slečna Fialka?“

V té chvíli, jako by to slyšela, se objevila ve dveřích a mile se na něj usmívala, což mu téměř způsobilo aortální potíže.

„Uhm...“ odkašlal si a pokračoval, „přišel jsem se vám ještě jednou omluvit a jako malou náhradu jsem vám přinesl tohle,“ řekl a zvedl koš překrásných růží všech barev. Položil ho na pult.

„Jsou opravdu nádherné,“ vydechla okouzleně. „Je to od vás milé. No, ale sedněte si přeci. Dáme si trochu čaje.“

Byl z jejího chování značně nesvůj, ne-li zcela vedle. Nečekal, že by s ním právě ona chtěla popíjet čaj a přátelsky rozmlouvat.

„Banyáne, dáš si taky?“

Banyán odložil blok a tužku a seskočil na zem.

„Raději bych prosil mléko s medem,“ prohlásil a usadil se do křesla.

Dalamánek se také posadil a křeslo s ním schválně trošku nadskočilo. Zmateně se rozhlížel.

„To nic. Nevšímejte si ho. Strašně rádo poskakuje a předvádí se před hosty,“ vysvětloval Banyán.

Fialka se zamyšleně dívala na svého hosta. Byl opravdu zvláštní. Nejvíce ji pobavily jeho rozpaky. Ale na druhou stranu byl milý. Začala se ho vyptávat.

„A to bydlíš v tom domku sám?“

„Ano. Tedy, ne. Mám kočku. Jmenuje se Niobe.“

„Niobe? Zvláštní jméno, ale hezké.“

„To je z řecké mytologie,“ vysvětloval znalecky.

„Aha. No tak ji někdy vezmi s sebou. Třeba si tady s Banyánem padnou do oka,“ zasmála se a Dalamánkovi se rozbušilo srdce.

„Ale obávám se, že by se s ní nudil. Ona je trochu, no... prostě obyčejná. Neumí mluvit, ani psát... A tak.“

„Ale to přece vůbec nevadí. To se dá lehce změnit. Teda pokud bys chtěl.“

„Opravdu? A jo. Vždyť jsi přece čarodějka. V každém případě to není špatný nápad. Aspoň bych si měl s kým po večerech povídat. Víš, já moc přátel nemám. Asi jsem pro ostatní málo zábavný.“

Když ho Fialka poslouchala, bylo jí ho líto.

„Tak víš co? Když si budeš chtít popovídat, můžeš se kdykoli stavit. Ano? A vem sebou také Niobe, ať není sama doma.“

„Tak dobře. Děkuju ti. Jsi moc hodná. Ani si to nezasloužím.“

Fialka se jen usmála, jak to jen ona uměla.

***

Za týden si Cibelín jako obvykle vykračoval na ranní nákup. Jako vždy odpověděl na pozdrav dveřím a vešel do útulně teplé a provoněné prodejny. Za pultem stála Fialka v oranžových šatech, veselá jako vždy.

„Dobrý den. No ne, tu to ale krásně voní...“

„To jsou růže z Dalamánkovy zahrady. Nevěřil byste, jak jdou na odbyt.“

„Kam mám naskládat ty poháry?“ ozvalo se ze skladu a ze dveří vykukla Dalamánkova ryšavá hlava.

„Brý den,“ pozdravil.

„Dej je prosím na tu polici vzadu, víš kterou. Vedle věšáku.“

Dalamánek přikývl a zase zmizel kdesi vzadu.

„A co že jste se tu tak dlouho neukázal?“ navázala rozhovor Fialka.

„Byli jsme s manželkou na dovolené. Odpočinout si od starostí a užít si romantiky. Už totiž nebudeme mít tolik času na sebe jako předtím. Budeme mít přírůstek do rodiny,“ řekl trochu pyšně.

„Tak to vám gratuluji,“ potěšila se Fialka.

„Děkuji. No. Vlastně jsem vás přišel o něco požádat. O malou laskavost.“

„Ano? Tak mě nenapínejte.“

„Se ženou jsme se tak dohadovali a byli bychom rádi, kdyby jste šla našemu malému za kmotru.“

„Moc ráda. Že jste mě ale překvapili.“

„Báječné. Takže dohodnuto.“

„Co je báječné?“ zeptal se Dalamánek, který právě vyšel ze skladu a zaslechl útržek jejich rozhovoru. Postavil se vedle Fialky a objal ji kolem ramen. Fialka se na něj zářivě usmála.

„Tady pan Cibelín a jeho paní mě chtějí za kmotru jejich malému.“

„No, tak to je vskutku báječné. Teď mně něco napadlo,“ řekl a vzápětí zmizel vzadu.

Fialka s Cibelínem se na sebe podívali.

Během několika vteřin byl zpět, s košem plným rudých růží.

„Tady, vemte je vaší paní a připojte naši gratulaci.“

„To je od vás moc milé. Děkuji. Určitě ji potěší. Takže se uvidíme...“

***

Také Banyánova rodina se toho roku rozrostla o pár členů. Každý Banyánův potomek měl srst jedné z barev duhy. Všichni byli šťastní... Tak už to ovšem v kouzelných lesech chodí, no ne?