Články&Eseje

Blatulka Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 9

Královna Evženie ležela na pohodlném a měkké pohovce tyrkysové barvy. Oči měla zavřené a přemýšlela.

,,Vzpomínáte si, kdy to začalo?“ zeptal se vlídně dvorní psycholog Běsněmír.

,,Myslím, že v té době, když jsem přijela. Ne, počkejte. Hned ne. Chvíli byl klid. Nejdříve byla svatba, potom jsme s Davidem odjeli na líbánky a až když jsme se vrátili, obrátil se mi život vzhůru nohama.“

,,Co způsobilo vaše současné duševní rozpoložení?“

,,Blatulka. Ta malá mrcha,“ řekla zatrpkle královna.

,,Aha. Takže vaše nevlastní dcera. A čím vás tak vytočila?“

,,Vytočila?“ královnin hlas přešel do fistule. ,,Ona mě psychicky ničí, pane doktore. To není dítě. To je stvůra!“ vzlykala královna do kapesníčku.

,,Ale no tak. Určitě to tak zlé nebude,“ chlácholil ji doktor a sám pro sebe si myslel opak.

,,Že ne?? Když jsem přijela, myslela jsem, že její nebohá matka, Davidova první žena, umřela těžce nemocna. Chtěla jsem té ubohé sirotě zastoupit matku...“

,,To je od vás chvályhodné,“ skočil jí do řeči doktor.

,,Jenže, od služky jsem se potom dozvěděla, jak to s její matkou bylo. Ona z ní zešílela a nechala se sežrat medvědem!“

,,To byla nehoda. Paní královna by si na život nikdy nesáhla,“ oponoval jí doktor.

,,Chcete mi snad tvrdit, že k vám nechodila tak jako teď já?“

,,No... Snad jednou, možná dvakrát,“ přisvědčil.

,,Tak vidíte. Já už z ní taky blázním. Nevím, co mám dělat. Už to takhle dál nevydržím. David má moc práce a skoro pořád je na nějaké státní návštěvě. A tak jsem na ni docela sama.“

,,Zatím jste mi ale neřekla, čím vám vlastně ublížila.“

,,V jednom kuse mě terorizuje. Minulý týden jsem vešla do svého pokoje a stoupla jsem do něčeho měkkého. Tak jsem rozsvítila. Po celém pokoji bylo bláto! A v posteli hnusné ropuchy! Služebným trvalo půl dne, než to uklidily. Nedovedete si představit, jak jsem křičela. Vběhla jsem do jejího pokoje. Nebyla tam. Ze zahrady jsem slyšela její škodolibý smích. Dobře ví, že tam ji hledat nepůjdu. Vyhrožovala jsem jí, že to řeknu otci. To jí nestačilo. A tento týden jsem si namísto krému na tvář natřela víte co?“

,,Netuším.“

,,Hnůj! Málem jsem z toho smradu umřela. Pane doktore, já to takhle dál nesnesu. Asi jí něco provedu. Nebo odtud uteču. Copak takhle se chová mladá dáma? Vždyť už je pomalu na vdávání. Ale kdo by si ji asi vzal? Prosím, pomozte mi,“ utřela si oči a naklonila se k němu.

,,Zřejmě se jedná o poruchu autority. Otec je neustále na cestách, a tak si dovoluje. Ví, že jí všechno projde.“

,,Ale co s tím? To ji mám bít, nebo mučit?“

,,Měla by dostat nějaké ponaučení.“

,,Co navrhujete?“

,,Pošlete ji do dívčí školy. Třeba do Osvěčimu.“

,,Proboha,“ zhrozila se královna, ,,to těm lidem nemůžu udělat. Nešlo by to nějak jinak? Aby netrpěli nevinní lidé?“

,,Tak to ji potom můžete rovnou odnést i s peřinou do lesa a tam ji nechat.“

Královna mlčky uvažovala.

,,To vůbec není špatný nápad.“

,,Myslíte to vážně?“

Královna se tvářila nadmíru odhodlaně.

,,Ovšem,“ řekla, ,,pro blaho království je nutné občas přinášet oběti.“

,,A co řeknete králi až se vrátí?“

,,Řeknu mu, že si vyjela večer na koni do lesa a nevrátila se.“

,,No a co když se vrátí Blatulka?“ pochyboval doktor.

,,Tak to uděláme tak, aby se nevrátila,“ pokrčila rameny.

Doktor se snažil zjistit, jestli se náhodou nepřeslechl a omylem neslyšel jak se zmínila množným číslem. Ale vzápětí to přišlo.

,,A vy mi pomůžete.“

,,Cože? Já?“ doktor se na ni překvapeně zadíval.

,,Ano. Ve jménu království,“ pohlédla na něj a on hned věděl, co by ho čekalo, kdyby neuposlechl. Podvědomě si povolil límec.

,,Uhm,“ dodal doktor a polkl, ,,jak si Vaše výsost přeje.“

***

Blatulka hlasitě oddechovala na svém lůžku. Do pokoje se potichu vkradly dvě postavy. Jak se blížily k posteli, jedna z nich zakopla o židli a s hlasným žuchnutím dopadla na podlahu.

,,Doktore!“ sykla královna.

Doktor se sbíral ze země a postavil židli zpět na své místo.

,,Určitě jste ji vzbudil.“

,,Nemějte obavy. Ty prášky by uspaly i medvěda.“

,,Jen aby,“ odsekla.

Princezna nepohnula ani brvou, jen dál hlasitě oddechovala. Její rudé vlasy ležely kolem ní na polštáři a vytvářely jakoby rudý závoj. Královna na ni nenávistně pohlédla.

,,To je zajímavé. Aspoň když spí, vypadá celkem mírumilovně. Člověku by jí bylo docela líto.“

,,Ale jen docela,“ podotkl doktor Běsněmír, zatímco balil princeznu do peřin, tak jak byla, jen v noční košili. Přehodil si ji přes rameno. Naštěstí měla princezna aspoň jeden klad. Nebyla těžká. Právě naopak. Byla lehounká, a tak ji bez problémů odnesl až k zadní bráně, kde měli přichystané koně. Doktor nasedl, královna mu pomohla naložit princeznu a sama pak nasedla na druhého koně.

***

Při svitu měsíce se vydali hluboko do lesa, aby měli jistotu, že Blatulka nenajde cestu zpět. Někde nad hlavou jim prolétla sova. Královna sebou trhla.

,,Co to bylo?“

,,Jen sova,“ ujistil ji doktor.

,,Už jsme dost daleko, nemyslíte?“ usoudila přibližně po půl hodině pomalé jízdy.

,,Raději ještě dál. Pro jistotu.“

,,Dobře.“

A tak jeli dál ještě asi jednou tolik. Poté zastavili a doktor položil spící Blatulku do mechu pod strom.

,,Nejsou tu vlci?“ zeptala se královna s obavami.

,,Vlci a také medvědi. A vzteklé lišky,“ dodal doktor.

,,To je dobře. Tak sebou hněte, ať už jsme zpátky v teple. Nechtěla bych teď v noci potkat nějakého toho vlka.“

Doktor se vyšvihl do sedla a otočil koně.

Cesta do zámku jim trvala o polovinu méně. Královna Evženie poklidně ulehla do postele. Na výčitky svědomí teď nebylo místa. Její duše překypovala ulehčením a proto okamžitě usnula. Doktor usínal rovněž s úlevou. Dobře věděl, co je princezna zač. Neřekl totiž královně, že mu občas vtrhla do pracovny a rozházela mu papíry po celém pokoji i zahradě. Zatímco oba usínali v teplé posteli, Blatulka ležela někde uprostřed lesa, sama, v chladné noci.

***

Princezna procitla těsně před polednem. Bylo jí docela chladno. Přes zavřené oči jí pronikalo světlo. Už - už chtěla vynadat služce, že si dovolila roztáhnout závěsy, když tu otevřela oči a během jediné hrozné vteřiny si uvědomila, že tam žádná služka není. Natožpak závěsy anebo dokonce okna. Prudce se posadila. Nevěřila svým očím. Byla v lese. Hustém, starém, velkém a hlubokém lese. V lese plném stromů, vlků a medvědů. A vzteklých lišek. Urychleně vstala, zabalila se do peřiny a bosa kráčela po jehličí, které ji nelítostně bodalo do jemných chodidel.

„Au! Co teď? Kam půjdu?“

A jelikož nevěděla, vydala se rovnou za sluncem. Byl už podzim a bylo jí zima na nohy. Navíc byla jen v noční košili. Na chvilku si odpočala a přemýšlela. Hned ji napadlo, že to je práce její macechy. To jí nedaruje. To přehnala. Jen si z ní trochu vystřelila a ona už z toho musela vyšilovat. Mohlo ji napadnout, že je psychicky labilní. Ale už je pozdě. Je sama v lese.

„Haló. No tak. Vylezte! Už jsem se poučila!“ křičela a čekala, jestli někdo vyleze z úkrytu za stromem. Čekala pět minut a potom to vzdala.

,,Ona mě tu vážně nechala!“ uvědomila si krutou pravdu.

Nezbylo jí nic jiného, než se vydat dál.

***

Bloudila lesem, až nakonec přišla k potoku. Klekla si na kolena, nabrala vodu do dlaní a lačně se napila, neboť byla značně vyprahlá. Nevadilo jí, že to není voda ze zlatých kohoutků. Ale byla studená a osvěžující. A také chutnala celkem dobře. Pomalu ponořila svá ubolená chodidla do slabého proudu. Ještě si umyla tvář a pokračovala dál. Bylo už pozdě odpoledne. Slunce se pomalu posouvalo po obloze a klonilo se k západu, za vysoké stromy. Stále více se ochlazovalo.

,,Hapči! Ksakru!“ zaklela dost nevhodně na své postavení princezna.

,,Ještě tady nastydnu,“ zabručela a rozhlédla se po nějakém vhodném místě, kam by se složila na noc. Jedno takové našla v kořenech starého dubu. Nacpala se mezi ně. Něco ji polechtalo na noze.

,,Fuj!“ otřásla se, když ze sebe shazovala odpornou stonožku, která po ní lezla. Zachumlala se do peřiny.

,,Měla bych asi rozdělat oheň,“ uvědomila si.

Neochotně opustila své útočiště a v blízkém okolí nasbírala suché větvičky. Všechno dělala automaticky, až by se mnozí divili, odkud to všechno princezna zná.

,,Ale jak ho rozdělám?“ Pak si vzpomněla na obrázek z jedné knížky, možná Robinson Crusoe se jmenovala. Nebo se tak jmenoval její autor? Předtím, než ji po stránkách hodila do krbu, si pár obrázků všimla a teď si vybavila jeden z nich. Byl na něm muž, podle celkového vzezření zanedbaný a špinavý. Ale co bylo hlavní - pokoušel se rozdělat oheň. Představila si ten výjev a řídila se podle něj. Třela klacík o kůru, dokud se z ní k jejímu údivu nezačal linout slabý dým. Opatrně přihodila trochu listí a pokračovala ve tření. Záblesk. Plamínek se pomalu zvětšoval, až se konečně dal nazvat ohněm. Byla na sebe hrdá. Ona rozdělala oheň! Chtělo se jí tančit, ale bolely ji nohy a navíc jí ukrutně kručelo v žaludku. Po cestě sice našla pár keřů s plody, ale nechtěla riskovat, že se otráví. A tak se zase posadila a choulila se k ohni.

Z dálky se z ničeho nic ozvalo zavytí. Hned nato další.

,,Jen si přijďte!“ řekla pohrdavě, „já mám oheň!“

Jako by jí snad i rozuměli, vytí ustalo. Zachumlala se ještě více do peřiny a objala si rukama kolena.

***

Ani nevěděla, jak se jí podařilo usnout, ale když otevřela oči, bylo časné ráno. Oheň dávno vyhasl. Těžce se vysoukala z kořenů a protáhla se, zívajíc na celý les, že se srnky na vzdálené louce se strachem ohlédly. Moc se jí nechtělo, ale musela pokračovat v cestě někam nebo nikam. Podívala se na oblohu nad sebou. Zatahovalo se. Přehodila si na záda navlhlou peřinu a pomalu se šourala lesem. Hladem ani neviděla. Najednou uslyšela šum. Hned nato jí něco káplo na čelo. A zase. Během minuty se hustě rozpršelo. Utíkala a hledala nějaké chráněné místo, ale tentokrát měla smůlu. Promokla na kost. Nečekaně se však před ní otevřel les a za ním se rozprostírala zelená, svěží louka. Vyběhla na ni a běžela dolů údolím, doufajíc, že narazí na nějaké stavení. Jak tak utíkala, na mokré trávě jí uklouzla noha a ona se svezla po zadku dolů z mírného kopce. Peřinu měla mokrou a špinavou od bahna, ale i tak ji tahala za sebou. Teprve když byla tak nasáklá vodou, že ji neutáhla, nechala ji na louce a vydala se dál.

***

Zvolnila krok, aby zase neuklouzla. Lomcovala jí zima. Nohy a ruce vůbec necítila. Z vlasů jí do očí stékaly pramínky vody. Jako by to nestačilo, ještě upadla a při vší smůle si rozbila koleno. I přesto však vstala. Vzdát se bylo to poslední, co by udělala. Porážka pro ni neexistovala.

***

Na chvíli přestalo pršet a z mraků vykouklo sluníčko. Noční košile se Blatulce nepříjemně lepila na tělo a ještě víc ji studila. Cvakala zuby a třásla se pod nápory chladu. Pomalu přestávala vnímat své kroky a okolní svět se slil do jedinké šmouhy. Po nějaké době se zastavila a rozhlédla se kolem. Náhle se před jejími zraky objevila za stromy zastrčená chaloupka. Nebyla si jista, jestli nemá horečku a neblouzní, ale i přesto se rozhodla jít blíž a obhlédnout si ji.

Z dálky se zdála být malá, ale jak se postupně blížila, jevila se mnohem větší. Dotkla se dřevěné branky, jakoby stále nevěřila. Nehlučně prošla zahradou a stanula přede dveřmi. S velkou námahou zvedla ruku, aby zaklepala. Chvíli čekala. Nikde žádný pohyb ani zvuk. Ani pes nezaštěkal. Vzala za kliku a dveře se zlehounka otevřely a lákaly ji do tepla. Vklouzla dovnitř, nechávajíce za sebou mokré šlápoty. Místnost byla velká a útulně zařízená pohodlným nábytkem. Dominoval jí velký krb. Vedle něj byla naskládána polínka. Přistoupila k němu a během minuty se v krbu rozhořel oheň. Poté se porozhlédla po domě. Když zjistila, že je prázdný, nikoli však neobývaný, svlékla promoklou košili a dala ji uschnout k ohni. Zatím se zamotala do deky a usadila se v teple před krbem. Poté, co ji přešla zimnice, ohlásil se opět hlad. Objevila spižírnu a v ní kus sýra, rajčata, koláč a chléb. Na princeznu chabá hostina, ale když nebylo nic jiného, pořád lepší než bobule. V teple a s plným žaludkem se Blatulce podařilo usnout, ani nevěděla jak.

***

Probudila se až o hodně později, když už byl večer a venku tma. Oheň v krbu byl vyhasnutý. Uslyšela hlasité dupání na zápraží.

,,Obyvatelé se vracejí domů,“ proběhlo jí myslí.

Rychle vstala, stáhla košili ze židle tak, že ji málem převrhla, a nenapadlo ji nic lepšího, než se schovat do skříně. Vzápětí bouchly dveře a bylo slyšet mnoho hlasů. Rozeznala dva, nebo tři, které se přibližovaly. Čekala, že se prudce otevřou dveře skříně a okamžitě ji najdou. Ale hlasy postupně slábly a vzdalovaly se. Ulehčeně si vydechla.

Chvíli počkala a poté opatrně vykoukla škvírou ven. Nikde nikdo. Opatrně, tak aby nevrzly dveře, se vyplazila ven. Nejvyšší čas. Už jí totiž začínala být zima. Musela chvíli počkat, dokud si její oči nepřivyknou na tmu v místnosti, aby se náhodou nezabila o kus nábytku. Dosti nahlas jí zakručelo v břiše. Pomalu tápala tmou do spíže na další doplnění energie, když tu najednou do něčeho narazila. Na stůl to bylo příliš měkké a navíc, většinou jste to vy, kdo řekne „au“, když do takového stolu vrazíte. Jenže. Teď neřekla ono „au“ Blatulka, nýbrž dotyčná věc, nebo co to bylo. Chvíli na to se rozsvítilo světlo a před Blatulkou se objevilo malé stvoření s lucerničkou v ruce. Podobalo se člověku, ale vzrůstem bylo jako sedmileté dítě. Pohlaví to bylo mužského, neboť mělo dlouhé vousy. Na sobě mělo bílou noční košili až na zem a na hlavě bílou čepičku s bambulkou na konci. Nevěřícně na sebe hleděli.

,,Co, jak, kdo?“ špitl človíček.

„Promiňte. Já...,“ začala vysvětlovat. Ale to už do místnosti vpochodovali další dva a zůstali stát s pusou dokořán. Na sobě měli také noční košile. Jeden modrou, druhý zelenou. Starší (měl šedivější vousy) z nich promluvil.

,,Kdo jste a co tu chcete?“

,,Jsem princezna Blatulka a chtěla jsem tu přespat a trošku se zahřát, protože jsem se ztratila. A málem jsem umrzla v lese.“

,,Princezna?“

,,Samozřejmě,“ popotáhla. Nechápala, jak to, že její vznešený původ ihned neodhalili. Kdyby se ovšem uviděla v zrcadle, pochopila by hned. Na sobě totiž měla starou deku, vlasy umolousané a střapaté, tvář ušmudlanou.

,,Promiňte, a vy jste kdo?“

Mužíci se na sebe podívali, dotčeni její neznalostí.

,,My ráčíme být trpaslíci.“

,,Aha. No, já jsem ještě žádného živého trpaslíka neviděla,“ řekla a raději zatajila skutečnost, že jich pár vycpaných našla na půdě, mezi starými krámy. Dědeček byl totiž přírodovědec a navíc vášnivý sběratel. Všeho.

„Opravdu?“

„Ono to může být i tím, že jsem až do teď ze zámku nevytáhla paty.“

„No jistě. Tím se to vysvětluje. Mimochodem, to vy jste ráčila sníst naše zásoby?“

„Ano. Moc se omlouvám. Byla jsem strašně hladová.“

„A my jsme mysleli, že to tuhle Cpoulík sežr- promiňte, snědl, a že se teď večer vykradl, aby se dorazil.“

Cpoulík se zatvářil uraženě: „Já to teda nebyl.“

„V pořádku. A kam jsi se tedy vydal?“

„Já? Přeci se napít.“

„Tak napít,“ usmál se trpaslík v modré noční košili, „potmě?“

„Ano. Já vidím dobře i potmě,“ bránil se Cpoulík.

„Ovšem. A jak to, že jsi tedy neviděl ten džbánek s vodou, co máme v pokoji?“

„Na mou věru neviděl,“ dodal a v duchu si pomyslel, „tak mi to zase neprošlo.“

Do místnosti se vevalili další čtyři pidimužíčci, kteří slyšeli rozmluvu a byli zvědaví, co se děje. Mluvčí v modré košili se jal všechny představit, neboť byl na trpaslíka dobře vychovaný.

„Pánové, tohle ráčí být princezna Blatulka.“

Princezna se uklonila. Nezáleželo na tom, že má na sobě jenom deku, musela si zachovat dekórum hodné budoucí královny. Tedy pokud najde cestu domů.

„Princezno, ten v hnědé košili je Bručál, ve žluté Černohlávek, ve fialové Ušlík, v tmavězelené Blatouch, já jsem Brejla a tohle jsou Ftipla a s Cpoulíkem se už znáte.“ Všichni jmenovaní se uklonili.

„Tak,“ pravil Brejla, „teď se dostáváme k tomu, co s vaší výsostí.“

„Ehm. Byla bych vám moc vděčná, kdyby jste mě tu nechali nějakou dobu bydlet.“

Trpaslíci se začali potichu radit.

„Já... třeba bych vám mohla vařit,“ lhala princezna. Nemusí přece hned vědět, že si neumí namazat ani chleba.

„Na to máme top-in-kováč.“

„Top-in-kováč?“ opakovala slovo princezna, která znala z kuchyně leda tak příbory.

„Ano. To je taková plechová věc, do které dáte dva krajíce chleba a vložíte to celé do ohně.“

„Pravda. Jsou potom takové teplé a křupavé,“ ozval se Cpoulík a olízl se.

„Hm. Tak bych vám mohla prát, nebo uklízet, ne?“

Trpaslíci se zase semkli do kruhu a vedli debatu. Po chvilce Brejla promluvil.

„Tak dobrá. Můžete tu nějakou dobu zůstat, ale bohužel pro vás jaksi nemáme vhodnou postel. K nám moc návštěvy nechodí, víte? Budete muset spát v obýváku na gauči.“

Princezna si povzdechla.

„Když to jinak nejde. Děkuji vám.“

„Já, já mám otázku,“ přihlásil se Cpoulík.

„Ano?“

„Proč, tedy, jak jste se ztratila v našem lese?“

Princezna jim tedy všechno vylíčila, samozřejmě si toho hodně přikrášlila a zdramatizovala. Nějaký ten vzteklý medvěd není nikdy na škodu. Trpaslíci jen kroutili hlavami a nechtěně se při tom vzájemně pleskali bambulkami z čepic. Kdyby ovšem tušili, jak dopadnou, litovali by spíš sebe než princeznu.

***

Uplynul měsíc. Trpaslíci seděli u jednoho stolu. Bylo krásné, ale mrazivé ráno. Právě snídali, aby se posílili, neboť je čekala těžká práce. Každý den museli těžit v dolech diamanty, které potom většinou končily jako ozdoba korunovačních klenotů. A také museli kontrolovat ropný vrt. Mezitím Blatulka hlasitě chrápala na pohovce.

„Už toho mám opravdu dost!“ stěžoval si Bručál, „chrápe jako stará cirkulárka. Tady se nedá spát.“

„To jo,“ přitakal Ušlík a hlasitě zívl, „už týden jsem pořádně nespal.“

„A to jídlo, co uvaří, se nedá ani jíst. Dokonce i top- in- kováč jí shořel. Nemluvě o tom, kolik chlebů spálila na uhel,“ dodal Cpoulík.

„Přesně. Ani vyhladovělí vlci se ho nedotkli, když jsme ho vyhodili za domek.“

„Ticho, bratři! Já vím, situace je vážná,“ tišil je Brejla.

„Stačilo!“ bouchl do stolu pěstí Bručál a vzápětí toho zalitoval, protože se zvedla obrovská vlna prachu, který ležel v silných vrstvách všude kolem. Všichni se rozkašlali. Počkali, dokud opět jeden druhého neviděli, a pokračovali v debatě.

„Prej že nám bude vařit a uklízet! No řekněte, nebylo nám předtím líp? A co toho sní! Dokonce víc než tady Cpoulík,“ argumentoval Bručál.

Ostatní jenom souhlasně přikyvovali. Dokonce i Cpoulík.

„Teď se nám naskýtá otázka, co s tím uděláme?“ poznamenal Brejla.

„S tím nic. S ní je třeba něco udělat!“ vykřikl Blatouch, celý rudý hněvem.

„To je nám přece jasné, že s ní,“ zabručel Černohlávek.

„Já navrhuji, aby jsme ji vyhodili někde v lese,“ začal Ušlík.

„Tiše! Probudíš ji. To už jednou zkoušeli a podívej, jak to dopadlo. To chce něco rafinovaného.“

„Co je to „rafinované“?“ zeptal se Blatouch, kterému mozek nesloužil tak, jak by měl.

„To znamená promyšlené, dokonalé a účinné ve všech ohledech,“ vysvětloval klidně Brejla, jehož pohár trpělivosti měl na dně vyvrtanou dírku.

„A co třeba Černý jestřáb?“ prohodil Černohlávek a ostatním se zježily chloupky na šíji.

„Nevím, jestli to bude zapotřebí. Ono, nemusíme to zase tak dramatizovat,“ zkoušel to Brejla a jeho řeč přerušil ohromný chrapot z vedlejší místnosti. Znělo to, jako když praskají všechny dřevěné trámy domu najednou. Nebo jako sesuv skal.

„Dobrá, tak budeme hlaso...,“ začal Brejla a vzápětí se zvedlo šest rukou. Vlastně sedm, jelikož Blatouch zvedl obě, aby tak ještě podpořil hlasování.

„Tak máme jasno. Osm, vlastně sedm hlasů pro to, aby se zavolal Černý jestřáb.“

Černý jestřáb byl obyčejný mohutný chlap. Ale ovládal mnoho neobyčejných způsobů vraždění a v jeho případě šlo opravdu o umění. Založil dokonce i školu, kde se jeho metody vyučovaly.

„Zavoláme ho ještě dnes?“ přemýšlel nahlas Brejla.

„Čím dřív, tím líp. Pošleme mu sms.“ *

***

Spěšně se odebrali do obýváku, z police vyndali mechanickou sojku, napsali zprávu na kousek pergamenu a vložili jej do kapsičky, kterou měl pták kolem hrudi. Poté už stačilo jen vyťukat adresu tlačítky na jeho zádech a zatočit klíčkem. Mechanický pták se polehku zvedl a odletěl.

„Doufejme, že bude moct přijít. Nachystejte pět velkých drahokamů, ať mu máme čím zaplatit,“ řekl Černohlávek.

„Mám hlad! Kde je snídaně?!“ ozvala se Blatulka.

Trpaslíci se potichu vytratili ven a rychle utíkali k nedalekým dolům.

„A co když přijde odpověď a Blatulka ji přečte?“ obával se Vtipla.

„Neboj. Napsal jsem, ať pošlou odpověď sem, do dolů,“ ujišťoval ho Brejla.

***

A tak pracovali vesele v dole. Konečně přišla asi po dvou hodinách odpověď. Sojka přilétla a usadila se na skále u vchodu do dolů. Hlasitě zapípala, aby věděli o jejím příchodu. Všichni k ní přiběhli plni očekávání.

Cpoulík nakukoval Bručálovi přes rameno: „Co se tam píše?“

Bručál rozbalil kus papíru a četl:

Milí trpaslíci. Přečetli jsme si Vaši žádost a rádi Vám pomůžeme. Bohužel, mistr Jestřáb je v současné době na pracovní cestě a proto Vám pošleme neméně schopnou a kvalifikovanou náhradu. Očekávejte ji zítra ráno. Podmínky a smlouva se dojedná k Vaší spokojenosti až na místě. Doufáme, že budete s našimi službami spokojeni.

S úctou sekretariát Jestřábí školy

„Takže zítra,“ oddechl si Černohlávek.

„To jsem zvědav, koho nám sem pošlou,“ mnul si bradu Brejla.

„Tak zpátky do práce, bratři,“ pobídl je Blatouch.

V noci se jim spalo o mnoho klidněji. I přes hlasité Blatulčino chrápání.

Mezitím v království také všichni klidně odpočívali. Po Blatulce nepátral téměř nikdo. Král David byl trochu zarmoucen a znepokojen nenadálým zmizením své jediné dcery, ale po nějaké době se vzdal naděje, že se jeho milovaná dcera vrátí.

***

Ráno přišlo nečekaně brzy. Slunce nakouklo do spodního patra domku trpaslíků, ale když uslyšelo Blatulčino chrápání, rychle se přesunulo na poschodí a probudilo trpaslíky.

„Sláva! Už je ráno,“ protáhl se Blatouch a zívl.

„Rychle! Musíme k dolům!“ pobídl je Černohlávek a skočil do bačkor.

Nasoukali se do oblečení, sbalili něco na zub a chvátali do práce. Usadili se před dolní šachtou a čekali. Po dvaceti minutách, které se zdály být věčností, se konečně v dáli objevila nejasná, tmavá tečka. Jak se přibližovala, rozeznali černý oděv, znamení, že jde o vraha. O něco později lehce rozeznali nízkou postavu muže. Když přišel k nim, mlčky na něj zírali.

„Dobrý den. Mám tu čest se sedmi trpaslíky?“

„A... no,“ zakoktal Brejla.

Mladý červenolící muž se přívětivě usmál.

„Stalo se něco?“

„Ehm. Jak bych to jen... Vás poslali z Jestřábovy školy?“

„Jistě. Jmenuji se Boubel,“ usmál se širokým úsměvem, který co do šířky téměř ohraničoval jeho tvář.

„Ale já myslel, tedy my jsme mysleli, že zloději i vrahové mají být... to...“ zarazil se Brejla, hledajíce správná slova, aby cizince neurazil. Přeci jen to byl vrah a kdo ví, co by se stalo, kdyby se ho dotkl.

„Mrštní,“ dodal Bručál.

„Aha. Narážíte na moji postavu?“ usmál se Boubel a Brejla při tom úsměvu ucukl. „Víte, já se specializuji na jedy, nikoliv na bojová umění. Abyste mohli někoho otrávit, nepotřebujete být ani hubený, ani mrštný. Stačí vám nenápadnost a trocha praxe.“

„Aha,“ vydechl Brejla a nenápadně si utíral čelo kapesníkem.

„Tak. Abych zbytečně nemarnil váš čas. Kde je ta nepohodlná osoba?“

„U nás v chaloupce. Spí. Nebojte, jděte podle zvuku. Nemůžete se zmýlit.“

„Dobře. Takže já půjdu do chaloupky, zneškodním onu osobu, poté se vrátím sem a zde vyřídíme ostatní formality ohledně hotovosti.“

Trpaslíci jen přikývli, ukázali mu cestu a rozloučili se.

„Teda. Jak tak koukám, z pravidel na Jestřábí škole poslední dobou hodně slevili,“ přemýšlel Bručál a tahal se za vous.

„To jo,“ přikývl Brejla a vyždímal si kapesník, „uf.“

***

Boubel pospíchal, respektive se kolébal k chaloupce. Potichu proklouzl dovnitř a octl se v kuchyni. Zastavil se a naslouchal. Z vedlejší místnosti bylo slyšet vydatné oddechování. Pousmál se a našel spíž. Vzal jen kousek sýra, nakapal na něj jed a položil ho na stůl. K tomu ukrojil krajíc chleba. Ostatní už udělá hlad. Jak jednoduché. Usmál se pro sebe. Na co být hubený? Ještě než odešel, zašel se podívat, koho že se to chtějí trpaslíci zbavit.

Na pohovce ležela dívka, snad patnáctiletá, a hlasitě chrápala.

„Tohle že má být ta otravná osoba? Inu, dívky v pubertě umějí být dosti tvrdohlavé a vzdorovité, ale proč je hned trávit?“ přemítal, „vypadá tak mírumilovně.“ Chvíli tam jen tak stál a přemýšlel, i když ho rušilo hlasité chrápání. Nějak se mu nechtělo zabít ji. „Je ještě moc mladá,“ pomyslel si.

Vrátil se do kuchyně a otrávený sýr ukryl do kapsy. Z jiné pak vytáhl lahvičku s bylinkami na spaní. Byly to speciální bylinky, trhané o svatojánské noci. Když k nim někdo jen přivoněl, ihned upadl do hlubokého spánku, i několikadenního. Vzal lahvičku a opatrně dal dívce přičichnout. Jedinou změnou bylo, že Blatulka začala dvakrát tak hlasitě chrápat. Ale aspoň měl jistotu, že se nevzbudí, až ji ponese pryč. Rozhodl se totiž, že trpaslíky zbaví nežádoucí osoby, ale zároveň ji ponechá naživu. Ve spěchu napsal trpaslíkům dopis na vysvětlenou.

Milí trpaslíci.

Doufám že se nebudete zlobit, ale nemohl jsem tu bezbrannou dívku zabít. Ale jelikož je mým posláním zbavovat klienty obtížných osob nebo příbuzných, splním své poslání alespoň částečně a té dívky Vás zbavím. Už ji nikdy neuvidíte. Dávám Vám své slovo.

S uctivým pozdravením Boubel Potměchoď.

Poté vzal spící dívku do náruče a odkráčel lesem ke svému příbytku, netušíce, co si nese domů.

***

Blatulka se probudila v ne moc měkké posteli, přikryta ne moc voňavou peřinou. Promnula si oči.

„Snídaně!“ zakřičela jako vždy ještě dřív, než otevřela oči.

„Co jste říkala?“ zjevila se ve dveřích Boubelova tmavá kštice.

„Říkala jsem...“ zarazila se, „kdo jste? Kde to zase jsem?“ Hbitě vyskočila z postele.

„Boubel, jméno mé. A jste hostem, jaksi nedobrovolným,“ dodal tišeji, „v mém skrovném příbytku.“

„Cože?! Jakže?! Kde jsou ti prolhaní trpaslíci?“

„Ehm... No. Oni se vás jaksi ráčili vzdát. Zbavit.“

„Co?!“

„Že se vás ráčili zbavit,“ zopakoval, „ proto si mne najali.“

„Vždyť já slyším! Zbavit. Nechápu proč.“ A potom jí to došlo. „Vy jste vrah?“ vyděšeně couvla ke zdi.

„Už je to tak,“ pokrčil rameny, „černá je má oblíbená barva a navíc taky zeštíhluje. Jenže škola pro hrobníky byla bohužel plná. No, a tak je ze mne vrah. Ale hezky to spolu souvisí, co?“ Snažil se odlehčit situaci, ale moc to nezabíralo.

„A co se mnou chcete dělat? Mučit mě? Vydírat? Zabít?“

„Ne. Na to jsem ani nepomyslel.“

„Tak?“ Princezna setrvávala v obranné pozici.

„Já nevím, abych pravdu řekl. Myslel jsem si, že mi budete vděčná, když vás zachráním ze spárů jisté smrti. No... Smrti mou rukou. A že byste třeba u mne chvíli zůstala. Jen nakrátko. Nakratičko.“

„A budu vám vařit a uklízet, ne?“

„Vás už to také napadlo? To je úžasné,“ rozzářil se.

„Tak to ne!“ Dala ruce v bok. „Copak jsem nějaká služka nebo co? Já jsem princezna abyste věděl. Princezna Blatulka II.“ vykřikla uraženě.

„Princezna?“ Boubel na ni nevěřícně koukal.

„A... no,“ přitakala už méně rozhodně princezna Blatulka II.

„A za princezny se dává vysoké výkupné, není - li pravda,“ promnul si ruce a zatvářil se vypočítavě.

„Eéé... Asi to tak už bude. Ale je to úplně špatně vymyšlené,“ snažila se svést řeč jinam.

„Tak. A máme to. Už nebudu muset šetřit každou korunu,“ zaradoval se. „Jen by mě zajímalo, jak jste se dostala k trpaslíkům, princezno,“ poslední slovo naschvál zdůraznil.

„To je na dlouhé vyprávění.“

„A kolik myslíte, že by mi jako za vaši výsost poskytli peněz?“

Blatulka se zahleděla na své ruce. Nemohla mu přece říci, že by mu za ni nedali ani pěťák. Macecha určitě ne. A otec? Možná. Ale kdyby se vrátila domů, zase by se jí chtěli zbavit. Určitě ji nehledali. Jinak by se to rozšířilo a její podobizna by visela všude. Když nad tím teď přemýšlela, ustavičně se jí někdo snažil zbavit. A nejinak to bude i tady s tímhle.

„Jenže já se nechci vrátit domů,“ hlesla a uvědomila si, že to tak opravdu je.

„Ne?“ podivil se Boubel, „a proč? Jste princezna. To pohodlí, všude služebnictvo.“

„Macecha mě nemá ráda.“

„Aha,“ promnul si bradu, „takže žádné výkupné.“

„Já... Když si mě tu necháte, tak bych vám třeba mohla vařit. A uklízet.“ Sklopila pohled a ramena jí poklesla.

„To by bylo skvělé! Aspoň bych tu nebyl tak sám. A nebyl by tu takový nepořádek,“ ulpěl pohledem na pavučině v každém rohu místnosti a vrstvě prachu na podlaze. „To víte, nebydlím moc často doma. Ale nebude to pro vás princezno moc... bídné a obyčejné?“ pohlédl na ni smutně.

„Kdysi možná. Ale za tu dobu, co jsem bydlela s trpaslíky, jsem si zvykla.“

„Výborně!“ zaradoval se.

„Jenže...“ přerušila ho Blatulka.

„Copak?“ zvedl obočí v obavách.

„Já neumím vařit. Natožpak uklízet. Princezny to jaksi nemusí umět. Na to máme služebné,“ hájila se.

Boubel převrátil oči.

„To nevadí. Počkejte tu. Hned jsem zpátky.“ A zmizel ve dveřích.

***

Po pěti minutách byl zpět s tlustou knihou.

„Předpokládám, že číst umíte, princezno.“

„Samozřejmě,“ řekla trochu uraženě.

Podal jí knihu.

„Co to je? Kuchařka?“ četla nápis, „na co to je?“

„Jsou tam různé recepty a postupy jak vařit.“

„No, já nevím,“ řekla nejistě.

„Chce to jen zkusit. Půjde vám to. A jak uklízet, to vám ukážu také. Samozřejmě, nesmíte si připadat jako služka. Za to, že mi občas uklidíte a navaříte, dostanete nějaké peníze. Za ně si můžete koupit třeba novou sukni, nebo šaty.“

„Dobrá. Souhlasím. Ale neříkej mi pořád vy. Jmenuji se Blatulka,“ poprvé se usmála. Naštěstí měla rovné zuby, takže to byl úsměv hezký, nikoliv odstrašující.

„Eh. Dobře. Já jsem Boubel, ale to už víš,“ usmál se také.

***

Když trpaslíci čekali na Boubela více jak dvě hodiny, rozhodli se jít podívat domů.

„Mně se to nějak nezdá,“ mračil se Blatouch.

„Souhlasím s tebou. Je to divné,“ přikývl Brejla.

V domku nenašli ani Boubela, ale ani princeznu.

„Pojďte sem!“ zavolal na ostatní Cpoulík.

„Co je?“ všichni najednou se nahrnuli do kuchyně a obklopili ho ze všech stran. Přečetli si vzkaz.

„Tak tak je to.“ Ftipla poklepal na papír prstem.

„No. Ať je to, jak chce, Blatulky jsme se zbavili.“

„A navíc jsme ušetřili pět diamantů,“ zaradoval se Ušlík.

„Máš pravdu,“ rozzářil se Blatouch.

„Jen aby nám neposlali vyúčtování později,“ zabručel Bručál.

A tak se do chaloupky sedmi trpaslíků navrátil klid a pořádek.

***

Po nějaké době se z Blatulky stala šikovná hospodyňka a kuchařka. Nakoupila nové nádobí a jiné doplňky. Boubel byl šťastný, a tak ji jednou požádal o její vznešenou, v té době od mouky upatlanou, ruku. A ona svolila, protože si na něj zvykla a měla ho ráda. Už to nebyla ta nedospělá vykutálená princezna, která dělala lidem ze života peklo.

A tak i tento příběh končí šťastně. Pro všechny. Tedy až na královnu a krále. Těm se totiž narodil princ a byl mnohonásobně horší než princezna. Místo obvyklých prvních slov zapálil královnin pokoj. A to byl jen začátek. Inu, i pohádky jsou nevyzpytatelné...


* SMS - Super Mechanická Sojka


Pro pořádek uvádím, že toto dílo bylo zasláno do loňského ročníku soutěže Vidoucí a až poté bylo publikováno i veřejně na internetu, na webových stránkách časopisu Pevnost (www.pevnost.cz).

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Musím říci, že tato povídka se mi moc líbila, je taková oddechová a člověk nemusí nad ní přemýšlet, trochu mi připomína Prattcheta. Je humorná a dobře napsaná.


 Uživatel úrovně 0

No:-)
mě se to líbí, tak dlouhé, jak to je... oněch pár vtipných míst je opravdu dobrých, mě nejvíc dostalo to s těma liškama XD Jinak, je to docela dobrá předělávka, ale dle máho názoru, je konec až moc naivní a poněkud mi tam nesedí... inu, je to pohádka a nějak sem odvykl...


 Uživatel úrovně 0

Áve!
Mě se tahle pohádka velice líbí, i když chyby určitě má, já si jich nevšimnu - stejně je již zmínili Alanil a Shelagh.
To, že je to moc dlouhé si nemyslím, dle mého názoru by to klidně mohlo bejt delší, ale to je asi jen menšinový názor, možná je to taky tim, že já přečtu cokoliv ;-)
vale Gonzáles


 Uživatel úrovně 0


Well, bolo to vcelku zábavné, len pridlhé. Najmä dialógová časť u trpaslíkoch.

Trochu ma zarazil odkaz na Osvienčim. Teda, neviem, či som niečo neprehliadol, myslím, že je to jediné "spojítko" s reálnym svetom, tak mi to prišlo (IMO) trošku rušivo. Navyše, nič proti čiernemu humoru, ale toto mi pripadá trochu "pričierne."
Na druhú stranu, celkom sa mi páčila časť v lese po "stratení sa."

Najednou uslyšela šum. Hned nato jí něco káplo na čelo. A zase. Během minuty se hustě rozpršelo. Utíkala a hledala nějaké chráněné místo, ale tentokrát měla smůlu. Promokla na kost. Nečekaně se však před ní otevřel les a za ním se rozprostírala zelená, svěží louka. <--- štyri príslovky času (tedy, myslím, že sa tomu nadáva príslovky času, vo svojom materinskom jazyku sa zas tak veľmi nevyznám...) po sebe, ono je to asi trochu priveľa, ale aspoň sa neopakujú. Vďaka bohom za synonymá :)

Ok, v kocke k tomu nemám veľa čo povedať, je to zaujímavý, nový pohľad na vec. Tiež je pravda, nie je to zas sveta priebojné. Skôr tak mierne nadpriemerné.
Slušné ***


 Uživatel úrovně 5

Pohádka o Sněhurce trochu jinak...

Pár poznámek a rad:
K příběhu - Je moc dlouhý a příliš často ztrácí spád, zejména v dialozích je to zřetelné. Celému textu by prospělo zkrátit tak o třetinu. Pár vtipných míst se ztrácí v přílišném nánosu slov.
Styl vyjadřování - Některé věty jsou dost šroubované a působí těžkopádně (např.: „...omylem neslyšel jak se zmínila množným číslem. Ale vzápětí to přišlo.“) Rada tady není jednoduchá – chce to hodně číst a psát, získat cit pro dobře napsanou větu lze i čtením svého textu nahlas, pro sebe i pro jiného posluchače.
Gramatika – sem tam nějaká ta čárka, v podstatě nic důležitého.
Formální stránka – zejména ze začátku textu jsou dolní uvozovky psány dvěma čárkami. Pomlčka v příklonce -li se neodděluje mezerami, tady správně je „není-li“.

Suma sumárum jde o průměrný příspěvek, který příběhově příliš nevyniká a nezanechá tak příliš dojmů. Nicméně v sobě skrývá určitý hravý půvab, který by potřeboval vyloupnout ze skořápky – autorka má slušný potenciál, jen to chce oprostit se od přemíry slov.