Články&Eseje

Srdeční kameny Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 22

Zná to asi každý. Čeká vás něco strašného nebo se něčeho obáváte. A potom když k tomu nějakou náhodou nedojde nebo se to naopak zvrtne ku vašemu prospěchu, řeknete si: „To mi ale spadl kámen ze srdce.“ Každý rozumný člověk ihned pozná, že se jedná o metaforu. Jenže...

Nedávno jsem navštívil jednu zapadlou vesničku uprostřed hor, čítající tak šedesát obyvatel. Už na první pohled se mi zdáli tito lidé podivínští a druhý pohled mě v tom ještě více utvrdil. Nikoliv milé mi bylo dopřáno přivítání, nýbrž zamračené pohledy a určitá odtažitost mne stíhaly na každém kroku. Dobrá, tedy nemají rádi cizince.

Vcházel jsem do hospody s neblahou předtuchou. Pokynul jsem přítomným, sňal svůj klobouk, kabát a šálu a odložil je na věšák vedle dveří. Pro jistotu jsem si sedl stranou, do kouta u krbu a tvářil se tak mírumilovně a nekonfliktně jak jen jsem uměl a jak mi to mé mimické svaly dovolovaly.

Nevím zda se mi to podařilo, vzápětí však se k mému stolu dokolébal, nebo spíše dokulhal podsaditý, červenolící hostinský a zpod hustého obočí po mně blýskl pohledem.
„Copak si bude pán přát?“ řekl s náznakem laskavosti, toliko vlastní každému hospodskému vždy, když zaslechne vzdálené volání peněz v kapse.
„Jedno pivo. Děkuji,“ řekl jsem vlídně.
Mužova tvář se nezměnila, jen jeho našedlý knír mu při mluvení poskakoval jako hřebec.
„Ráčí pán také něco jíst? Máme guláš.“
„Zajisté dobrý. Tak mi ho prosím přineste.“
Kývl hlavou a odkulhal do kuchyně.

Zanedlouho se zastavil u mého stolu znovu, s korbelem piva v jedné a kouřícím talířem v druhé ruce. Rozložil je přede mne a k tomu mi ještě přinesl krajíc chleba.
„Dělá to deset penny, vzácný pane.“
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl minci. Mužík se poklonil, ale spíš to vypadalo, jako když chytil housera, a spěšně odešel. S chutí jsem se pustil do jídla a nevšímal si ani trochu svého okolí. Ale i tak jsem cítil, že mé okolí si o to pečlivěji všímá mne.

Dojedl jsem dobrý guláš a zapil ho douškem piva. Poté jsem se rozhlédl po hospodě. Dohromady tam sedělo pět lidí. Všichni to byli zamračení starci. Tiše mezi sebou vedli hovor a chvílemi mi věnovali letmý pohled plný hrané lhostejnosti.

Pojednou do lokálu vešel vysoký, zarostlý mladík. Pokýval hlavou na pozdrav a šel ke skupince starců. Chvílemi se na mě ohlédl a věnoval mi pichlavý pohled. Uběhlo pár minut a zmíněný mladík přistoupil k mému stolu. Otřel si umaštěné ruce do kalhot, ale dle jejich vzhledu bych spíš řekl, že si ruce ještě více ušpinil.
„Jmenuju se Arnold Landall,“ řekl, načež mi podal předtím tak pečlivě utíranou ruku.
„Těší mne, pane Landalle,“ odpověděl jsem zdvořile a také se představil.
„Můžu si přisednout?“
„Zajisté,“ usmál jsem se. Opět se objevil hospodský, aby odnesl talíř.
„Jedno pivo Duncane, “ obrátil se na hospodského a ten spěšně odešel.
„Můžu se na něco zeptat ?“
„Prosím.“
„Co tak vznešeného gentlemana jako ste vy, pane, přivádí do naší bohem zapomenuté vesnice?“ otázal se Arnold.
Bylo jasné že ho ti starci využili jako vyzvědače, ale to mne nijak nerozrušilo.
„Inu, snadná to odpověď. Musím s hanbou přiznat, že jsem zabloudil. Mým původním záměrem bylo dorazit do Cherolsfieldu, ale nejspíš jsem cestou z nádraží minul správnou odbočku a tak jsem se octl zde. Víte, jsem vědec. No. Spíše badatel.“
Arnold se na mne zadíval dosti podivně. Připisoval jsem to faktu, že nejspíš slovo badatel slyší prvně. Lageryhills byla opravdu dosti zapadlá víska. Mé dohady se záhy potvrdily.
„Co dělá takový ba-ld...,“ nešlo mu to slovo na jazyk.
„Badatel,“ pomohl jsem mu, „především zkoumá různé věci. Pozoruje, hodnotí, zapisuje.“

Náš rozhovor přerušil nenadálý příchod hospodského. Položil pivo na stůl a vrátil se ke své práci.
„A co přesně pozorujete vy?“
„Rostliny.“
„Rostliny?" podivil se. „To jako zeleninu, plevel a tak?
„Také. Ale spíše hledám ještě neobjevené druhy.“
„A už ste nějaké našel?“
„Bohužel nikoli. Ale přece jenom má neplánovaná odbočka byla k užitku. Objevil jsem zde docela malou rostlinku. Zvláštní na ní je to, že by vůbec neměla růst zde."

Náš rozhovor však byl opět přerušen, a to nově příchozím. Jakmile spatřil skupinku starších, zamířil jejich směrem a znaveně usedl na zbývající volnou židli u jejich stolu. Dlouze se napil a ihned začal rozmlouvat s ostatními kmety. Přistihl jsem se, že poslouchám jejich hovor, neboť jej vedli podstatně hlasitě a navíc, můj dosavadní společník odešel k výčepu. Nejspíš pro další pivo, protože to první vypil nezvykle rychle. Narozdíl ode mne. Upil jsem sotva pár doušků.

Podařilo se mi zaslechnout většinu slov. Muž se rozhovořil o dceři místního faráře. Pokud jsem dobře porozuměl, jmenovala se Nina. Dle toho, co ten muž vykládal, ona dívka spadla do studny. Našli ji rolníci z nedalekého pole, kterým se zdálo, že slyší od studny volání.
„A jak to tedy dopadlo?“ otázal se jeden stařík se zájmem. Ostatní napětím ani nedýchali.
„No jak. Stará Hollyová z toho kulhá.“
Vzápětí se všichni starci do jednoho rozesmáli, což jsem vůbec nepochopil. Tato odpověď jim úplně stačila a dál se už nedotazovali. Očividně se jim ulevilo. Jeden z nich podotkl ještě něco v tom smyslu, že jí to patří.

Ovšem co se mne týkalo, nerozuměl jsem tomu ani trochu. Co měla společného nějaká starší paní s dívkou, která málem, nebo naprosto utonula? Vůbec jsem nezjistil, jestli tu chudinku zachránili nebo nikoliv. Pouze pokud bych měl brát v potaz rozjařilý smích dědů, byl bych si jist, že to dobře skončilo.

Naštěstí se opět vrátil můj společník a já jsem si řekl, že nejlépe udělám, když se zkusím zeptat jeho. Nejdříve se zdráhal, ale poté, co si mne dlouze přeměřil pohledem, řekl: „Naše vesnice není jako ty ostatní. Nevím proč to tak je. Hned jak se tu na začátku osídlování usadily první rodiny, začali se tu dít podivné věci.“
Při této větě jsem se mimoděk naklonil blíže k němu, aby mi neuniklo ani slovo z jeho budoucího a jak se zdálo, i dosti zajímavého vyprávění.
„Pokračujte,“ povzbudil jsem ho a on po jistém váhání pokračoval.
„Nejste jeden z těch pisálků nebo tak něco.“
Okamžitě jsem ho ujistil, že nikoliv. Vydávám pouze publikace o rostlinách.
Přikývl.
„Určitě chápete že tu nechceme nějaké hordy zvědavých lidí. Motali by se tu a my jsme zvyklí na klid. Naši vesnici málokdy někdo navštíví a nám to tak vyhovuje. A proto nikomu nevěříme a nevykládáme...“
„Arnie!“ zavolal jeden ze starců a můj společník se zastavil uprostřed začaté věty. Ohlédl se na starce, kývl mu a vstal.
„Za chvíli se vrátím.“ A s těmito slovy odešel k hloučku. O něčem spolu mluvili. Chvílemi na mně spočinuli pohledem podobně jako i předtím a poté opět o něčem rozmlouvali.

Arnold se asi tak po pěti minutách vrátil, ale nepřisedl si. Místo toho si vzal své věci, omluvil se, že už musí jít, a že rozhovor dokončíme jindy. Jediné co jsem stačil říci bylo „ale“, jenže to už byl Arnold ve dveřích a nereagoval.

Velice mne to zklamalo, a tak jsem dopil, domluvil se s hospodským na noclehu, zaplatil a odešel ven. Určitě by to byl zajímavý rozhovor. Asi bych si měl dávat pozor na zdejší obyvatele. Opravdu nemají v sobě příliš přátelského ducha.

Vydal jsem se na procházku do lesa. Zahnat zlou náladu a zklamání z dnešního dne. Nejenom že jsem se ztratil, ale ještě jsem musel narazit na tuto podivnou vesničku uprostřed hor. Cože to skrýváte? Jaké je to vaše tajemství, obyvatelé Lageryhills?

Z myšlenek mne vytrhlo volání o pomoc. Nebylo to daleko ode mne a tak jsem spěchal za hlasem. V jinak tichém lese bylo dosti snadné sledovat toto vyrušení. Prodíral jsem se lesem dokud se přede mnou nevynořila krásná, zelená mýtina posetá květy. A z toho místa bylo slyšet volání zřetelněji. Pomalu jsem procházel vyskou trávou. Dosud jsem však nikoho nespatřil. Až najednou se před mým zrakem vynořila kolmá propast.

Konečně jsem ho uviděl. Byl to mladší muž a držel se oběma rukama jakési větve. To bylo to jediné, co ho dělilo od pádu do propasti. Neváhal jsem ani chviličku. Nejsem zbabělec a navíc mne má čest zavazuje člověku v nouzi poskytnout pomoci. Lehl jsem si těsně k okraji a natáhl k němu ruku. Pouhý jeden švih mu stačil na to, aby se mne pevně chytil. Zbělela mi celá ruka. Muž měl v očích nesmírný strach.

Začal jsem tahat ze všech sil. Pokoušel se mi pomoci tím, že se zapíral nohama o stěnu propasti, jak jen to šlo. Nakonec se mi podařilo ho vytáhnout.
Oba jsme leželi na zemi a hlasitě oddechovali.

Chvíli poté jsme vstali. Muž se představil pod jménem Joe Murry. Podal mi ruku a poděkoval. A právě v té chvíli jsem se stal svědkem něčeho, co viděl jen málokdo. Oslnilo mne jasné světlo, anebo spíše záblesk. Zároveň jsem také uslyšel jakoby nějaký těžší předmět dopadl na zem. Současně s nárazem můj společník vykřikl: „Au! Sakra!“

U jeho nohou ležel temněhnědý kámen. Před tím tam určitě nebyl. Zeptal jsem se ho na to a on mi bez váhání vysvětlil, že vždy když se od obyvatel jejich vesnice odvrátí nějaké neštěstí, nebo katastrofa, objeví se tyto kameny. Spadnou jakoby odnikud, doprovázeny jasným zábleskem světla. A vždy zasáhnou dotyčného do levého chodidla. Bylo to velmi podivné. Nicméně jsme se rozloučili. Joe odmítl můj doprovod a odkulhal pryč sám.

Já jsem se vrátil do vesnice. Těsně před tím, než jsem vešel do hostince, jsem se náhodou zastavil a ohlédl. Prohlížel jsem si budovu kostela. Jeho zdi byly z podivného tmavěhnědého kamene. Vešel jsem do hostince, poptal se na pár maličkostí a hned spěchal spát.

Ráno mne zastihlo svěžího. Vstal jsem ještě před rozbřeskem. Mým plánem bylo najít správnou odbočku, která vede do Cherolsfieldu. Tu, kterou se mi zdařilo před tím tak dobře minout. Poděkoval jsem hostinskému a rozloučil se.

Venku mi opět pohled zabloudil ke kostelu a tomu podivnému kameni, ze kterého byl postaven. Usmál jsem se. Když se nad tím člověk trochu zamyslel a dal si souvislosti dohromady, bylo lehké na to přijít. Tak toto je to tajemství vesničky Lageryhills. Už jsem věděl že ta farářovic dívenka to přežila a také jsem pochopil, proč paní Hollyová, mimochodem žena pana faráře a její matka (jak jsem včera zjistil od hospodského), najednou kulhala. A také ten mladík. Podařilo se mi také zjistit, že den před mým příchodem vypukl požár ve stáji za hostincem. Ale naštěstí se ho podařilo včas uhasit. Pan hostinský tam měl koně a dvě krávy.

Opustil jsem Lageryhills a vydal se cestičkou vedoucí z kopce. Asi po patnácti minutách jsem narazil na odbočku a upravenou cestu. Po dalších přibližně deseti minutách jsem spatřil první domky Cherolsfieldu.
A v té chvíli se zablesklo.
„Au!“ uklouzlo mi. Na cestě u mých nohou ležel onen podivný hnědý kámen. Pousmál jsem se, a kulhajíc na levou nohu jsem pokračoval dál.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Je to dobra povidka ,ale asi sem nejak nepochopil ten konec jak na nej spadnul ten kamen,ale jinak je to supeeer.


 Uživatel úrovně 0


Ahoj Sanife
Príbeh sa mi páči.Ak ho niekto nepochopil,nech si ho prečíta ešte raz,možno mu to dojde.Indícií má dosť a s trochou fantázie si to dá dohromady.Musím Ťa pochváliť za tú češtinu, ja ako Slovenka, momentálne žijúca v Čechách, by som nespoznala,že čeština nie je Tvoj rodý jazyk.Takže ako povedal Shadowmage :''naozaj klobúk dole''.Veľmi sa teším na ďalšiu poviedku
S pozdravom a želaním mnoho skvelých nápadov Nefrit


 Uživatel úrovně 0

sanife:

Rádo se stalo ...


 Uživatel úrovně 3

Zdravím.
Opět moc děkuji za chválu i postřehy. Co se týče mého pravopisu... Co jsem nevyčetla z mnoha českých fantasy knížek a pravidel pravopisu, v tom mě opravila Shelagh a nutno podotknout, že toho nebylo málo.

Hotto: děkuji za výstižný komentář.

Shadowmage: také děkuji za chválu. Nevím jestli to s těmi kameny pochopili stejně jako ty i ostatní, ale bylo to myšleno tak, že padají přímo ze srdce ( z výrazu "to mi ale spadl kámen ze srdce), proto to poranění pouze levé nohy. Nepadají z nebe. Jen záblesk se objevuje jakoby shůry.

Záleží už jen na čtenáři, jestli si ten záblesk vysvětlí jako připomenutí Boha s tím, že tentokrát měl dotyčný štěstí a měl by si toho vážit. Od toho také ten náznak, že je kostel vlastně vystavěný z těchto kamenů.


 Uživatel úrovně 4

Ahoj Sanife.
Příběh se mi líbí, jak pointa tak jazyk. Pokud se mám vrátit k diskuzi o (ne)existenci pointy, mohu snad jen těm, co ji neobjevili, doporučit, aby si dílko znova přečetli. To ostatně může i ten, kdo pochopil. Potěší ho vhodně vpracované odkazy na to, co se ve vsi děje (kulhající hostinský). Skutečně mi to trošku připomnělo Poea, když vypráví místy až dokumentaristicky o nějaké zvláštnosti. Úvod je možná o něco málo delší než by bylo nutné, o to více ale překvapí přímé rozuzlení v závěru příběhu. Jazyk je rovněž dobrý, minimum chyb. Jestliže jsi navíc Slovenka, klobouk dolů.

Píšeš, že kameny zasáhly člověka vždy do levého chodidla. To mi přijde trochu divné, když na chodidlu stojí. I to kulhání by bylo spíše způsobeno nárazem do nějakého kloubu. Zmiňuji to jen proto, že pokud si člověk celý děj představuje, myšlenka na kámen PADAJÍCÍ shora a přesto zasáhnuvší chodidlo, může lehce nesedět.

V samotném závěru mi lehce nesedlo, že kámen trefí hrdinu už skoro v tom druhém městě. Kdyby se to dělo v takové vzdálenosti od té vesničky, asi by o tom vědělo mnohem více lidí. Ale to je jen detail, který lze s trochou fantasie vysvětlit.


Příběh je příjemný a nemám problém ohodnotit ho 4 hvězdami.

S pozdravem Shadowmage


 Uživatel úrovně 0

Zdravím všechny zúčastněné diskuse k tomuto dílu.

V prvé řadě bych rád pochválil snahu autorky. Přeci jenom napsat něco čtivého, plného emocí a přitom obsáhnout vše co obsahovat příběh má mít, je velmi složité. Podle mého to vyžaduje i nutnou dávku odvahy.

První moje chvála bude směřovat na popis hospodského prostředí a lidí kteří tam jsou přítomni. Dobrý popis hostinského. Kvalitně napsané rozhovory (to podle mého je tak složité jako popsat krásnou krajinu tak aby zároveň vyzněla jako ta nejkrásnější část země). Poslední má chvála směřuje na dobrý nápad (jak již zmiňoval Nathaka Warrior).

Tím končím s chválou. Každé dílo má své klady (ty jsem už zmínil), ale také své zápory a o těch bych teď s dovolením pohovořil.

Příběh jako takový se z největší části odehrává v již zmíněném hospodském prostředí, ale z toho o co jde v tomto příběhu se nedozvídáme skoro nic, píší skoro jen kvůli tomu že se cestovatel dozví 2 informace které na úplném konci spojí z hlavní pointou.

Dalším bodem mé kritiky je už dlouze kritizovaná pointa příběhu. Je pravdou že pointu příběh asi má. Jen trochu rozvinout by ho chtělo. Souvislosti s kameny a informacemi jsou moc nahuštěné do jednoho celku, který navíc není ani moc dlouhý. Podle mého může souvislosti takto shrnout jen velký odborník jako je (Herkyl poarot) a i ten si vše pořádně vychutnává. Poslední má výtka se týká obsáhlosti. Dle mého (a nejen mého) názoru autorka mohla nějaké pasáže více rozvinout, ku příkladu také zmíněná chvíle záchrany života Joeomu.

Shrnující známka, která obsahuje vše i to co jsem zde nenapsal(neboť bych opakoval již napsané příspěvky) je 3.


 Uživatel úrovně 0

Clap Clap.

Cítím se zahanden. Jsem čech a v životě bych neměl takový pravopis jako tato velice milá slovenka.

Krásný poutavý příběh a fantastický nápad. Líbí se mi začátek, příchod do vesničky, která mi mimochodem připomněla mou rodnou vísku. Úvod mě zaujal a ikdyby nebylo toho, že je to od sanife, četla bych to stejně. Lehce hodnotím, plným počtem bodů a nemám co dodat.

Tedy jasně-5 hvězdiček a přání hodně štěstí v dalším psaní.

Dvojčepel s pozdravy odchází.


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autorku,
takže, takže abych to shrnul. Mně osobně se dílo líbí. Je to pěkná povídka a krásně se četla na odlehčení. Chvilkama jsem se v tom lehce ztrácel, ale to mi zas tak moc nevadí. to je více méně moje hloupost ;)

nápad: 98%
zpracování: 97%
osobní dojem: 95%
celkem: 96,6, tedy u mě jasná 5*


 Uživatel úrovně 1

Apea: Bude to asi slovíčkaření, ale pak není chyba autora nechápavost čtenáře, nýbrže nepochopitelnost děje. To by se projevilo, pochopitelně, tím, že to nepochopí velká část čtenářů.


 Uživatel úrovně 3

Zdravím všechny.
Na úvod chci především poděkovat Shelagh za její ochotu a pomoc. A teké všem za jejich chválu i kritiku. Nečekala jsem tak vysoké hodnocení.

Dost mně ale mrzí, že se tu strhla taková debata. Nechci brát tobsovi jeho názor, ale v prvním příspěvku netvrdil, že příběh nemá pointu, ale to, že mu pointa uniká a také, že ji nepochopil.

Autor nikdy neví, jak jeho dílo ostatní pochopí. Jestli ho pochopí přesně tak, jak zamýšlel. Pointu naznačuje už název díla a já osobně si myslím, že je lehce pochopitelná, když člověk jen nečte, ale také uvažuje nad tím, co čte. To je ovšem můj názor a nebudu ho nikomu nutit.

S pozdravem Sanife.