www.Dračí Doupě.cz


Soutěž O Hlavu
Zlatého Draka

--
Aktuality
Novinky
Uživatelé
Vyhledávání
Rekordy a statistiky
--
Chat
Fórum
Ankety
Moudrá Sova
--
Články
Rozvoj DrD
Dobrodružství
Hřbitov
--
Bestiář
Předměty
--
Válečník
Hraničář
Hraničářská kouzla
Kouzelník
Kouzla
Alchymista
Alchymistické předměty
Zloděj
--
Nová Povolání
Nové Rasy
Dovednosti
--
Galerie
Fotogalerie
Downloady
Linky
--
Seznamka
Inzerce
--
Co je to Dračí Doupě?
Dračí manuál
Otázky a Odpovědi
--
Tvůrci a Redakce
--
Čekající díla
Dračí líheň

Články


Mornův příběh

Příprava pro tisk (tisknuto 650x)
Autor:Falhir
Přidáno: 10:09:50 04.06.2007
Hlasovalo: 16
Průměrné hodnocení: 2.69

Anotace: Příběh jednoho mladíka, který sepsal právě on. Zažil smrt otce, útok barbarských nájezdníků, i toulání světem...

Jmenuji se Morn a tohle je můj zkrácený příběh. Vlastně ani nevím, proč jsem ho sepsal. Možná proto, abych se o něj podělil ještě s někým – snad to je ten důvod. Ale jestli čekáte nějakého drakobijce či snad bájného krotitele šelem, asi vás zklamu…

Je to už šest let, když mi bylo patnáct a dostal jsem svůj vůbec první meč. Dal mi ho můj otec, který však několik dní nato zemřel. A jak? Zabil ho medvěd, zrovna když jsme byli na lovu. Starala se o mě pouze má matka a starý strýc Gersvin.

Žili jsme v jedné vesnici, nedaleko hor. Vzhledem k tomu, že jsme leželi v takovéto drsné oblasti – všude spousta kamenů a skal –, byla naše vesnice poměrně často napadána divokou zvěří. Ať už to byl přerostlý rys, hladové smečky horských vlků, nebo dokonce obávaný zdivočelý medvěd, někdo ty šelmy musel odehnat a často i zabít. Proto museli naši muži často trénovat v boji se zbraněmi, které byly nutné a dokonce nás náš náčelník učil základní strategii a formacím, kdyby se prý stalo něco nečekaného, jak říkával. Byl sice starý, ale dříve bojoval v královském vojsku jako velitel jedné patroly, takže se mu jeho vojenské vědomosti dobře uchovaly. A předával je dalším a dalším…

***

Uplynuly tři roky od té doby, co byl otec zabit. Slavil jsem své osmnáctiny a ve vsi tedy propukla taková menší oslava. Tancovalo se a nalévalo pivo. Lidé byli šťastní a všechny starosti se z nich vytratily.

Já a mí dva bratranci – Gregor a Thomas – jsme šermovali opodál hodovního stolu. Zde jsem musel zapojit soustředěnost, narozdíl od toho popíjení moštu a pojídání pečeně. Udělal jsem rychlý výpad a vyrazil Thomasovi meč z ruky. Gregor té příležitosti využil, přiskočil ke mně a než jsem se nadál, ležel jsem na zemi. Bratranci se jen smáli a pak mi Thomas podal ruku. Vyskočil jsem na nohy a rukou jsem se oprášil.

„To nebylo fér!“ protestoval jsem, ale mí dva „protivníci“ si to očividně nemysleli.

„Musíš myslet na to, Morne, že na bojišti si nikdo nebude všímat tvého ,fér´. Tak to ber, protože tak to je.“

Musel jsem to přiznat, neboť to byla pravda. Bojiště… pomyslel jsem si. Jaké to asi je, být na bojišti a stát proti krvelačným protivníkům? Nad tím jsem často bloumal, ale nenalezl jsem odpovědi. Jistě jsem byl již dobrý v boji muž proti muži, ale jak jsem si jen mohl zkusit tento boj opravdu naplno, aniž bych něco hrál?

Šel jsem ke stolu a uslyšel jsem tleskot a smích. „Ať žije náš veliký Morn!“ vykřikl kdosi a ostatní se k němu přidali. Musel jsem se usmát.

Následovalo několik minut, kdy mi mí vzdálení příbuzní, přátelé a ostatní potřásáli rukou a přáli mi všechno nejlepší. Poté jsem se postavil na stůl, v jedné ruce jsem držel korbel piva a druhou jsem vytasil meč. Všichni se na mě podívali a následovalo téměř až hrobové ticho. Odkašlal jsem si.

„Rodino, přátelé a všichni ostatní! Za všechno vám moc děkuji,“ začal jsem. „Je to od vás tak milé, že jste všechno připravili a… Kdyby tu byl můj otec… já…“ Odmlčel jsem se a cítil jsem, jak mi několik slaných slz steklo po tváři. Pevně jsem sevřel meč a napil jsem se. Ostatní učili to samé. Vychutnával jsem si chuť té blahodárné tekutiny a snažil jsem se zahnat vzpomínky. Zavřel jsem oči a chvíli nato je zas otevřel. Vyděšeně jsem doslova zíral před sebe na kopec, z rukou mi vypadl korbel a po stole se rozlila zlatavá tekutina.

Na kopci jsem spatřil postavy. Bylo jich tolik… a byli ozbrojené. Zaslechl jsem ohromné zatroubení na válečný roh. Několik lidí se podívalo ke kopci, aniž by věděli, co se děje.

„Všichni se okamžitě připravte!“ zařval náhle někdo. Též jsem si uvědomil, že musíme okamžitě jednat. A tak jsem se přidal a vykřikl jsem:

„Muži do zbraní a zaujměte obranné pozice! Všichni ostatní za mnou!“ Seskočil jsem ze stolu a kolem mě pobíhali lidé. Pocítil jsem něco, jako zodpovědnost. A to jsem byl tak mladý… Ale stejně jsem se toho chopil. Z jakéhosi neznámého důvodu mi to dělalo dobře.

Přiběhli ke mně Thomas s Gregorem a kolem nás se vytvořil kruh zmatených lidí. Byli tu starci, ženy i děti. Mezi nimi byli i můj strýc Gersvin a má matka. I když byl poměrně starý, v ruce držel odhodlaně sekeru. Ale nejhorší na tom bylo, že on ani nevěděl, proč ji tak bojovně svírá. A nevěděl jsem to ani já. Jen jsem musel jednat! Jak šlo vidět, náčelník nebyl přítomen a nikdo jiný se k tomu neměl.

„Thomas a Gregor s vámi půjdou do hor, kde se dobře schováte, ano? Tohle je útok nějakých nájezdníků, pobili by vás! Běžte!“ zavelel jsem. Má matka se na mě lítostivě podívala a chtěla mě obejmout, ale nebyl čas. Strýc mě poplácal po zádech a řekl jen: „Drž se, Morne! Bůh je s tebou!“ Pak se pod velením mých bratranců vydali co nejrychleji k horám.

Pevně jsem sevřel meč a polkl. Obrátil jsem se a spatřil jsem opět tu hordu nelítostných nájezdníků. Znovu se ozvalo to strašlivé zatroubení.

Několik mužů se postavilo k dřevěným palisádám s luky a šípy. To byla naše základní strategie. Další měli oštěpy a sekery. Někteří měli dokonce meče a dřevěné štíty, ale těch bylo málo. Přešel jsem k palisádám a podíval na kopec. Nepřátel bylo tak dvakrát více, odhadoval jsem.

Vzápětí ke mně přišel jeden z našich mužů a podal mi dřevěný štít. Poděkoval jsem a shlédl pohledem všechny muže. Byli odhodlaní a připraveni na boj.

„Kdo nám bude velet?“ zeptal se nějaký muž. Ostatní přikývli a očekávali odněkud odpověď. Starý náčelník šel se skupinou do hor. Zdálo se mi to překvapující, ale nikdo z těch svalnatých mužů neodpověděl na danou otázku. Opět, aniž bych sám sebe chápal, jsem se toho chopil.

„Jsem mladý, ale ohánět se s mečem umím. Nikdy jsem nezabil člověka, nikdy! Ale už jsem předtím začal, tak to dokončím… Vložte šípy na tětivy a vy se štíty je kryjte, jakmile vystřelí!“ Zavelel jsem a po čele mi stekla kapka potu. To byla další základní strategie. Muži se na sebe překvapeně podívali, ale pak splnili můj rozkaz. Útočníci se nezdržovali s nějakým uskupením a strategií, ale místo toho se s válečným pokřikem rozeběhli po kopci dolů, rovnou k vesnici. Byli to barbaři. Někteří po cestě odhazovali štíty a chytli meč do dvou rukou. Nějací z nich byli pomalovaní a polonazí, jiní měli zas alespoň přilby a někteří dokonce horší brnění. Někdo by řekl, že z nich musí jít strach, když odhazují štíty. Náčelník by ale řekl, že to je velká chyba.

Nato jsem zavelel a muži u palisády vystřelili. Pár barbarů padlo k zemi. Zasvištěly další šípy a vzápětí i pět oštěpů. Další padli, ale za nepatrný okamžik se k palisádě dostali první nájezdníci a nějací z nich ji málem přeskočili, jak byli divocí.

Lučištníci popoběhli dozadu a na jejich místo se postavili muži ozbrojení sekerami, cepy, vidlemi a sem tam i meči. Zkrátka jsme využívali náčelníkových rad.

Já sám, „velitel“ Morn, jsem stál opodál a neodvažoval jsem se postoupit vpřed. A vzápětí ke mně přiskočil polonahý barbar, ozbrojený jen jedním mečem. Ustoupil jsem a nepřítel mi zasekl meč do štítu. Toho jsem se snažil využit. Přitáhl jsem si co nerychleji barbara k sobě, který něco takového nečekal a pod štítem mu zabodl meč do břicha. Nepřítel zasténal a padl k zemi. Byl mrtvý.

Ucítil jsem podivný pocit. Zabil jsem člověka! Podíval jsem se na svůj meč, po kterém stékala čerstvá krev. Zprvu jsem tomu nemohl uvěřit, ale pak jsem pochopil. Je to tak. Jsem na bojišti! Ti barbaři zřejmě neumí ani základy šermu, pomyslel jsem si.

Kus palisády byl již odštípnutý a naši muži se bili jako lvi, to jsem musel uznat! Na naší straně bylo tak pět mrtvých a pár zraněných a jim zemřelo již asi patnáct mužů. Bylo to úplné krveprolití. Někdo zvolal: „Morne!“ A tak jsem opět pevně sevřel meč a vrhl jsem se jim na pomoc.

Odrazil jsem svým štítem ránu mečem nějakého barbara a s novou dávkou odhodlaní jsem mu mečem prosekl hrdlo. Boj je boj, pomyslel jsem si a narychlo jsem se za toho mrtvého pomodlil. Opět jsem se musel v duchu pochválit, neboť oni jen máchali zbraněmi a to bylo vše. Když mě spatřili naši muži, zařvali a odráželi rány ještě urputněji než předtím. Přiskočil ke mně barbar se sekerou, ale hned ho k zemi dostal šíp jednoho z našich lučištníků. Vydal jsem ze sebe něco jako bojový pokřik a přiběhl k nejbližšímu nepříteli. Jeho rána kyjem mě ale překvapila, když jsem sletěl k zemi jako nic. Blížil se ke mně a šla z něj opravdová hrůza. Vzápětí ke mně přiskočil a praštil kyjem do země, kde jsem předtím ležel já, ale byl příliš pomalý a já mu ze strany vbodl meč do stehna. Ukrutně zařval a opět se mě snažil uhodit kyjem, ale já jsem se odkutálel tak dva metry doprava, čímž jsem uhnul ráně a vstal jsem.

Spatřil jsem situaci boje a díky našim mužům s luky jsme vyhrávali. Pak jsem se však opět uviděl toho muže s kyjem, který zuřivě funěl. Vyběhl proti mně, ale já jsem mu uskočil. Nato jsem vyběhl já. Držel jsem štít před sebou a pevně svíral meč. Těžká rána do mého štítu byla pro mne signál k útoku, rozmáchl jsem se mečem kolem sebe a zasáhl jsem ho. Těžké tělo dopadlo na zem a já zhluboka oddechoval. Byl ještě živý, ale jakýsi šíp ho dodělal.

„Střílejte! Střílejte!“ řval jsem a pak jsem se opřel o nejbližší dům. Byl jsem unavený a… a ten divný pocit mě pořád sžíral. Ale ne! řekl jsem si. Tohle je za naší vesnici a za náš lid!

Vyběhl jsem do menšího houfu, kde se muži nemilosrdně bili. Přede mnou právě padl k zemi jeden z našich mužů, který byl zasažen šípem. Téměř všichni nájezdníci už byli u palisád a nebo za palisádami – v naší vesnici.

Počet mužů na obou stranách rapidně klesal. Rozhlédl jsem se, jako bych si vybíral, na koho zaútočím. Měl jsem však téměř rozdrcený štít, musel jsem ho odhodit. Poté jsem se vrhl k nejbližšímu barbarovi, ale on si mne naneštěstí všiml a vykryl mojí ránu mečem. Sám sekl svým mečem a jeho čepel odrazila můj meč k zemi. Zasténal jsem a pomalu ustupoval. Nepřítel si očividně vychutnával pocit vítězství, avšak pak mě napadlo, že síla není vše.

„Panebože!“ vykřikl jsem a vystrašeně se podíval za nájezdníka. Ten se naštěstí obrátil a já udělal jeden dva rychlé kroky a vyskočil jsem. Visel jsem na něm a když se na mě překvapeně podíval ( z těch očích sršela prostá blbost ) , uštědřil jsem mu do obličeje prudkou ránu pěstí. Řekl bych, že se skoro až zapotácel. Okamžitě jsem to zopakoval a poté ještě jednou. Měl dost a když jsem mu vrazil poslední čtvrtou a nejprudší ránu pěstí do obličeje, seskočil jsem z něj a on těžce dopadl na kolena. Nakonec se celý rozplácl na písčité zemi. Vzal jsem si zpět můj meč a těžce oddychoval. Ještě, že jsem občas trénoval boj pěstmi se svými bratranci.

Boj trval už jen několik desítek vteřin. To, co se stalo, jsem nemohl pochopit. Byl jsem tu sám. Jen já, Morn. Kolem mě se válela spousta mrtvých těl a několik těch, co jsem zabil já. Já, zopakoval jsem si znovu. Já jsem zabil člověka. Pak do mě náhle vjela lítost. Viděl jsem hotovou zkázu!

Chvíli jsem nevěděl, co mám vlastně dělat, ale pak jsem se pomalým a šouravým krokem vydal k horám. Spíše to byly ale jen skály a ne moc velké.

Když jsem však došel do skal, nikoho jsem nenašel. Dostali ale jasný příkaz, aby – příkaz? Ne, já jsem nikdy nebyl žádný vůdce, či velitel. Ne. Já jsem Morn! řekl jsem si.

Prohledal jsem celou skálu a pak dokonce i druhou a třetí. Trvalo mi to snad několik hodin. Byl jsem nyní tak unavený… Potřeboval jsem odpočinek. Vrátil jsem se tedy do vesnice – a jak jinak, než do prázdné vesnice. Nikdo tam nebyl. Sedl jsem si tedy na kámen a přemýšlel, co dělat. Bylo tam takové ticho! A pak jsem se rozhodl. Šel jsem do našeho domu a vzal si tam vak, který jsem naplnil jídlem a měchem s vodou, malý měšec zlaťáků, které jsem střádal dlouhé měsíce a samozřejmě svůj meč. Vyšel jsem před dům a naposled jsem se rozhlédl po vesnici. Pak jsem vydal na cestu. A kam? To kdybych věděl…

***

Od té tragické události uplynuly tři roky. Celé ty roky jsem se toulal po lesích, kde jsem se snažil nalovit co nejvíce zvěře pro mou vlastní obživu a sem tam jsem navštívil nějaké to městečko, ale nikoho jsem o nic neprosil. Neměl jsem to zapotřebí. Se svými zlaťáky, mečem a lovem jsem se vždy uživil.

Nyní mi je dvacet jedna let a žiji v jedné skromné lesní chýši, kterou jsem si několik měsíců sám stavěl z prostého dřeva. Snažím se psát knihy o bájných dracích a rytířích a někdy mě napadne, jaké by to asi bylo, být rytířem…

Tento příběh mých posledních šesti letech je hodně stručně popsaný a není vybaven nijak pestrým životem. A proč by také měl? Vždyť to, co jsem napsal, je jen čistá a tvrdá pravda…




Hlasování

Hlasování u tohoto příspěvku bylo uzavřeno.

Vidět hlasování jednotlivých uživatelů mohou vidět pouze přihlášení uživatelé.

Diskuze

Pro přidání příspěvku do diskuze se musíte přihlásit.

příspěvků. Řadit podle .
  »»»
Počet zobrazených příspěvků: 1-10 / 15
Ikonka uživatele Eldarn Gardon *   [pošta] nové     21:41:03 09.01.2008
Moc hezký příběh s pár chybkami, ale ten komu se nelíbí by měl skusit napsat svůj a ostatní ho zkrytizují.

Ikonka uživatele Ardaz *   [pošta] nové     14:59:28 07.07.2007
Je to zajímavý příběh akorát ten konec jak hledá ostatní v jeskyních a nenajde moc nechápu buď by tam měli být těla a nebo živý lidi. Pokud by byli tak dobře schovaní že by je nenašel určitě by si všimli že je hledá a ukázali by se mu ale dávám 4* a vím že jsou zasloužené.

Ikonka uživatele Falhir *   [pošta] nové     8:19:25 01.07.2007
Bez urážky, ale když někdo napíše něco ještě horšího - jak ty říkáš - má co říkat.
Také úplně nechápu, že dáváš 2 za snahu. To ani nemůžeš napsat, co ti přesně nevyhovovalo a co naopak?
Připadá ti to jak bláznivé snění malého kluka. Bohužel, tohle není malý kluk a pokud chceš napsat něco o "bláznivém snění MALÉHO kluka" , řekni a já napíšu.
Kdybych byl uražen tím, že dáváš 2 hvězdičky (a já nejsem kvůli tomu) , řekl bych to. Ne, já jsem spíše udiven tím, jak dokážeš nádherně zformulovat "2*" do ještě hezčích tří vět, když každá z nich má v průměru asi 10 slov.

Věděl bych i o jiných lidech, kteří se třeba ale již zmínili, že se nedá co rozebírat a že je to takové malé klišé, ale to beru. Nýbrž tvoje "sám jsem vytvořil ještě horší" mi sem nesedí.

Ikonka uživatele Lord John *   [pošta] nové     22:16:28 22.06.2007
Bez urážky, ale připadá mi to jak bláznivé snění malého kluka.Dávám 2* za snahu. I když abych se přiznal, sám jsem kdysi něco podobného vytvořil a bylo to ještě horší.

Ikonka uživatele Hamster *   [pošta] nové     21:42:28 20.06.2007
Kvalitu dílk schazují "klasické" slohové chyby, jako níže zmíněné opakování slov nebo malá .. konkretizace (používání obyčejných přídavných jmen: "ale jakýsi šíp ho dodělal." jakýsi, nějaký, atd... co zbloudilý šíp? (nevystihuje to šíp v povídce, ale myšlenku obyčejných příd.jm.)

Po odstavci plných "já to dokázal" mi přišlo škoda věty "a samozřejmě svůj meč." zasáhla mě vlna sobectví :) "otcův meč" by se hodilo víc.

I přes tyto chyby a logické nedostatky jsem si dílo užil, vtáhlo mne do děje a já děkuji Falhirovi za jeho napsání.

Ikonka uživatele Agarwe *   [pošta] nové     12:09:15 13.06.2007
Zpočátku, když jsem se začetl, hodně mi to připomínalo můj styl psaní, ale později jsem začal zjišťovat že strašně moc opakuješ slova, zejména "jsem". Je pravda, že pokud popisuješ minulost, lze se mu těžko vyhnout, ale přeci jen to jde. Myslím že v tomhle článku je vidět nějaký tvůj talent, ovšem myslím si, že kdybys psal trochu víc, určitě by ses zlepšil a i stylistika by byla dobrá. Chyby tohoto rázu (například ještě některá krkolomná vyjádření) mi naprosto zkazili celkový dojem a když ještě připočtu to, že příběh není ničím zvláštní, musím bohužel hodnotit za 2*. Gramatických chyb jsem našel jen poskrovnu, takže to je v pořádku, gramatika se dá naučit, takže hodnocení by se jí týkat nemělo.

Agi

Ikonka uživatele Falhir *   [pošta] nové     14:25:37 07.06.2007
Lazi Vlaad: Ano, zde jsem klopýtl. Sice jsem se o tom nezmínil, avšak jsou dva možné způsoby: Náčelník vesničany - bojovníky učil strategii a taktice. On mohl takovéto triviální záležitosti obyvatele osady učit.
Druhá a pravděpodobnější možnost je, že Morn se celé tři roky toulal po lesích a městech. Měl dost času na to, aby se naučil v nějakém městečku jen základním záležitostem - čtení a psaní. O počítání bych ani nemluvil, to by bylo dosti nepravděpodobné.

No, jenomže jsem se o tom nezmínil v povídce. Jinak díky za velmi trefnou poznámku ;-)

Ikonka uživatele noční stín *   [pošta] nové     12:07:46 07.06.2007
Líbí se mi to, opět povídka která není o žádném bojovníkovi který zavraždí celou dračí rodinku. Opravdu dobré počteníčko, proto za 4*.
Hodně štěstí při Tvém dalším díle.

Ikonka uživatele Lazi Vlaad *   [pošta] nové     9:24:38 07.06.2007
Musím souhlait s Grimsladeem. Tento příspěvek se dal číst a chvílemi byl i chytlavý. 6el bohu jen chvílemi. Netvrdím, že já sám jsem velký pisatel, ale vím, jak těžké je napsat i jen něco takového. Uořímně si myslím, že autor toto dílo nejvíce zazdil závěrem. Když vypravěč příběhu o sobě na konci napíše že píše knihy o bájných dracích a rytířích, tak by celé dílo mělo znít úplně jinak. Tak nějak umělečtěji.
btw. kde se naučil Morn číst a psát?

Ikonka uživatele Karel Doleček *   [pošta] nové     6:43:58 05.06.2007
Na takových klišé není po pár diskuzních příspěvcích už co rozebírat.

  »»»


Registrace
--
Příhlášení:
Nick:
Heslo:
 
Zapomněl jsem heslo
--
Vzhled
Family Silver
Historic
Simple Ancient Dark
Simple Ancient Light
Simple Evolved Dark
Simple Evolved Light
Timmothy Gold
--
18 přihlášených uživatelů.
0 uživatelů je na chatu.


Vygenerováno za 0.061474084854126 sekund.

© 2001 - 2004 Almad, James Timqui a Tomash, design © 2001 by James Timqui.
DrD, Dračí doupě a Altar jsou ochranné známky společnosti ALTAR