Články&Eseje

Blackdogská bestie Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 15

Všechno to začalo jednoho záludného večera, zrovna když se jistý Rogers, nájemný detektiv, promenádoval po Blackdogském Národním parku. V jedné ruce držel malou amforu medoviny a v druhé měl okovanou hůl, o kterou se příležitostně opíral. Nebyl to mrzák, ale myslel si, že působí nadřazeným dojmem a měl v oblibě se nad všechny povyšovat.

Došel až k jakémusi velikému křoví a zastavil se u něj. Proč? Toť otázka. Buďto už byl unavený a měl v úmyslu nabrat dech, nebo ho křoví něčím zaujalo. Přimhouřil oči a nahrbil čelo. Křoví bylo jaksi potrhané, čili prostě poškozené. Tohle běžně dělávali mladí výtržníci, a nebo opilci. Neviděl na tom nic neobvyklého a nenormálního. Ale stejně se více přiblížil a položil amforu medoviny na vedlejší lavičku. Poté rukou odhrnul část křoví, aby mohl vstoupit dovnitř.

Ocitl se ve změti větviček a listí. Kráčel obezřetně dál, až vyšel z křoví. A hned jak z něj vystoupil, tak stál u vchodu do jakéhosi domu. Byl to vysoký a nejspíš starý dům. Omítka z něj padala v nepravidelných intervalech a bylo to tu plné pavučin a much. Opět nahrbil čelo a vešel vchodem dovnitř.

Stál v rozlehlé hale. Byla úplně prázdná, kromě točitého schodiště u stěny. Pomalu k němu přešel a stále pevně svíral okovanou hůl. Náhle se vedle něj cosi pohnulo a ozvalo se prsknutí. Pan Rogers se okamžitě ohlédl a uviděl jen malou šedivou krysu. Po čele mu steklo několik kapek potu. Hlasitě polkl, obrátil se ke schodišti a pokračoval v obezřetné chůzi. Nebýt jeho veliké fantazie, tak by postupoval beze strachu. Ale takhle se ohlížel na každém kroku.

Po chvíli došel ke schodišti a vstoupil jednou nohou na první schod. Pak na druhý a tak to šlo tak dlouhou, dokud nevyšel nahoru a nevstoupil na rovnou podlahu.

Nyní stál na začátku dlouhé chodby a hluboce se nadechl a vydechl. Dal se opět do pomalé chůze. Jeho fantazie nabírala obludných rozměrů, ale musel to přečkat.

Dal několikrát jednu nohu přes druhou, než došel ke dveřím na konci chodby, asi dva metry vysokým. Narychlo se upravil a pak zaklepal. Přeběhl mu mráz po zádech, neboť zvuk zaklepání se ozvýval snad po celém domě. Pan Rogers vytáhl kapesníček a setřel si jím pot z čela. Nikdo neotevíral.

Následovala tak minuta ticha, které přerušil pan Rogers, když šáhl na železnou kliku a se skřípotem dveře otevřel. Byly odemčené! Neváhal moc dlouho a vstoupil.

Místnost byla menší, než dolní hala. Byl zde stůl, několik židlí, lucerna, dýka, nějaké flakónky s barevnou tekutinou a – a tělo! Lidské tělo! Leželo na jakémsi lehátku a bylo téměř nepoškozené. Ale nad hrudí mělo jakýsi ošklivý kousanec. Pan Rogers popošel blíž, aby si to lépe prohlédl. Tělo bylo od pasu nahoru nahé. Byl to mrtvý muž, mladého věku. Na těle měl pár menších škrábanců, ale hlavní byl ten kousanec. Nebyl až tak starý, myslel si pan Rogers. Byl by podobný psímu kousnutí, ale zde byly hlubší rány. To něco, co toho mládence napadlo, muselo mít pořádný chrup. Pan Rogers se naklonil a bedlivě to prohlížel. Něco se mu na tom nezdálo, ale ať myslel sebevíc, nemohl přijít na to, co.

Náhle se někde ozval zvuk a snad i hlasy! Pan Rogers se rozhlédl po místnosti. Bylo tu okno, ale skočit z toho okna by nebyl zrovna nejlepší nápad, pomyslel si. Byla tu ještě skříň. Došel k ní, otevřel jí a vlezl do ní. Poté ji ještě zevnitř zavřel a čekal.

Zhruba tak po dvou minutách do místnosti vstoupili dva muži. Jeden byl starší a s plnovousem. Byl oblečen do tlustého kabátu a v ústech přežvykoval párátko. Ten druhý byl o poznání mladší a vyšší. Byl pohublý a bledý. U pasu měl malý samostříl a rozhlížel se po místnosti. Starší muž se uchechtl.

„Ale copak, Malvire? Snad by ses nebál, co?“ ušklebil se a podíval se na mladšího muže. Ten si odfrkl. „Bát a já? Nikdy!“ vykřikl a zabušil do své útlé hrudi pěstmi. Starší muž se obrátil k mrtvole na lehátku. Ten, jehož nazýval Malvirem, hlasitě polkl, když spatřil pokousané mrtvé tělo.

Pan Rogers nepřestával dávat pozor. Ten starší muž právě okoukával ošklivý kousanec na tělu mrtvého muže a Malvir se procházel po místnosti. Pak se odvážil promluvit.

„Pane Andersone, kdy přijde?“ Starší muž – pan Anderson, se podíval na Malvira a tajemně se usmál. „Dnes v noci. Zde bude sraz,“ řekl a pak na mrtvé tělo hodil bílé prostěradlo. Malvir souhlasně přikývl. Nato si pan Anderson vzal ty dva barevné flakónky do kožené brašny a šel ke skříni. Naštěstí ho ale pan Malvir včas zastavil tím, že ho chytl za rameno a řekl: „Pane Andersone, musíme už jít!“ Pan Anderson se zamračil, ale obrátil se a oba odešli z místnosti. Po chvíli se ozval zvuk toho, jak někdo jde po schodech a dva jmenovaní pánové odešli z domu.

Pan Rogers vyšel ze skříně a oddechl si. To bylo o fous, pomyslel si. Poté se dal do dalšího prohlížení místnosti. Jedno mu bylo jasné. Musí se sem nějak dostat v nocí, aby to mohl vypátrat. Vraždy sice byly v Blackdogu na denním pořádku, ale tohle? Slýchával o upírech a jiných stvůrách, ale takovýto kousanec nevypovídal o upírovi. Byl úplně jiný, neboť pan Rogers se již několikrát v životě potkal s podivnými tvory a dokonce i s upírem. Ale žádná z těchto bytostí neměla takovéto čelisti, to mohl přísahat! A krom toho, i takový „obyčejný“ upír byl dosti nebezpečný oříšek…

Nic dalšího nenašel a tak odešel z domu, prošel křovím a opět se objevil v Národním parku. Kráčel po pěšince a když vyšel z parku, vydal se ke svému domu a po cestě si zapálil dýmku. Jejda, pomyslel si náhle. Vždyť já tam zapomněl tu medovinu!

Nastal pozdní večer a pan Rogers si zrovna upravoval svůj šarmantní knír. Poté si dal pod plášť k opasku dlouhou dýku, do jedné ruky svoji okovanou hůl, do druhé dýmku a vydal se zpět k Národnímu parku.

Když už byl skoro u něj, narazil do něj muž s nožem v ruce a ošklivě se ušklebil. „Co tu tak okouníš, starouši?! “ To pana Rogerse hluboce urazilo a tak se rychle rozmáchl holí, které si ten muž snad ani nevšiml a praštil ho těžce do spánku. Zloděj padl k zemi a pan Rogers se k němu sklonil, aby ho prohledal. Peníze si nebral, jen nějaké zajímavosti. A měl štěstí. Našel v kapse zloděje pergamen, na kterém bylo napsáno: „Zdravím Vás, pane Andersone. Tohle budete potřebovat, takže Vám to zde posílám za ty peníze, co jste mi poslal.“ A u toho dopisu byl ještě jakýsi amulet. Byl zajímavé barvy; zářil namodralým světlem. Pan Rogers se tiše usmál a hodil amulet do kapsy pláště. Pak se postavil a kráčel dál, temnou ulicí zahalenou v černotě noci.

Po chvíli došel až k tomu křoví, co jím dnes prošel odpoledne. Dostal se jím ke vchodu a co nejtišeji vstoupil do domu. Halu pohltila tma, takže pan Rogers neviděl ani na krok. Vytáhl tedy amulet a držel ho v rukou tak dlouho, dokud nezačal svítit jasnou modří. Podle světla došel ke schodišti a velmi pomalu vyšel po schodech nahoru.

Opět stál na začátku té chodby, a tak obezřetně kráčel ke dveřím na konci chodby. Za okamžik chytl kliku a pohnul jí. Vstoupil dovnitř a dveře zas zavřel. Amulet ozařoval místnost ve které stál. Vše bylo stejné, jak předtím. Pan Rogers stál u stolu, když náhle nato uslyšel někde u schodů hlasy. Okamžitě vlezl do skříně a schoval amulet do kapsy. Pevně svíral hůl a dýmku pohodil na dno skříně. Čekal a byl velmi napjatý.

Po chvíli se dočkal, když do místnosti vstoupili tři muži. Ty dva již minule viděl; byli to pan Anderson a pan Malvir. Ale ten třetí byl obtloustlý muž s dlouhým knírem a stále se opíral o poměrně dlouhou, nádherně vyřezávanou hůl. Byl ze všech nejvyšší a nejmohutnější. V ústech žvýkal něco, co připomínalo doutník. Ušklebil se, když vešli do místnosti. Pan Anderson zapálil lucernu, která ozářila místnost. Pan Malvir se postavil ke dveřím a zaujmul strážný postoj.

„Tak tedy,“ začal ten mohutný muž, „jsme tady, že ano?“ Pan Anderson přikývl. „Ano, pane Bergu, jsme tady. Zde je to tělo. Je tu jako důkaz toho, co se stalo. Musíme se tomu postavit, neboť Gregor patřil k našim mužům. Byl to dobrý zloděj.“ Poté ukázal směrem k mrtvému muži na lehátku. Pan Malvir smutně přikývl.

„Ale?“ zeptal se pan Berg. Vždycky bylo nějaké „ale“, to pan Berg dost dobře věděl. Pan Anderson se poškrábal na hlavě. „Ale jsou tu jisté potíže. Nevíme jak to vypadá, co to dokáže a kdy se to opět objeví. Víme jen, že se to pohybuje v blízkosti parku, přesněji řečeno v parku. Nevíme ani, jak to reaguje na určité bodné a sečné zbraně, či na střelný prach. A ten my máme.“ Vzápětí ukázal na Malvira a ten vytáhl z brašny krabičku plnou střelného prachu. „Stačí, aby se k tomu dostal oheň a BUM!“ vykřikl pan Anderson, který se nechal zřejmě unést. Pan Berg přikývl. „A proč to vlastně chcete zabít, hm?“

Panu Andersenovi v tu chvíli zahořeli v očích dva malé plamínky. „Lord Penrame vypsal na to stvoření odměnu. A to vysokou! 250 zlaťáků!“ vykřikl, „neboť ten tvor již zabil asi tak patnáct lidí a z toho šest jich bylo lordovo. Proto vypsal tu vysokou odměnu a my hodláme těch 250 zlaťáků dostat!“

Pan Berg přikývl. „A mně hodláte dát 50% procent zisku, že, pánové?“ Pan Anderson se zdál být poněkud zmatený. „Ale...“ Pak si to však rozmyslel. „Dobrá, pane. Ale možná byste měl odejít. Mohlo by to být jaksi… nebezpečné. Výbavu jste nám obstaral, takže vás pak jen informujeme a předáme vám peníze a bude to. Takže…“ Nastalo ticho, které po chvíli přerušil výkřik v parku. Všichni tři pánové neváhali a vydali se během k parku. Pan Rogers vylezl ze skříně a následoval je.

Po chvíli dorazil ke křoví, prolezl jím a spatřil něco podivného. Jakási žena ležela na zemi mrtvá a měla hrdlo proseknuté pařátem. Blízko ní stál pan Berg a vkládal do svého mini samostřílu stříbrnou šipku. Dva metry od něj stáli pan Malvir a Anderson, kteří se bránili výpadům něčeho neznámého. Vypadalo by to jako opice, ale mělo to rudé oči, dlouhé tesáky a pařáty. Skákalo to ohromnými skoky a bylo to neuvěřitelně mrštné. Po chvíli padl k zemi zraněný pan Anderson a pan Malvir v rychlosti vytáhl krabičku střelného prachu. Stvoření k němu ale včas přiskočilo a zakouslo se mu do hrdla. Muž se chviličku zmítal v agónii, dokud nezemřel. Nato již pan Berg namířil a vystřelil. Trefil stvoření šipkou do ramene, ale to nepomohlo. A v tu chvíli tam přiskočil pan Rogers a vytáhl před stvoření amulet. Ten zazářil a doslova svým světlem oslepil stvůru. Stvoření padlo k zemi, ale stále žilo. Pan Berg k němu přiskočil a narval mu rychle do tlamy krabičku se střelným prachem. Stvoření se snažilo krabičku vyplivnout, ale Pan Rogers bleskurychle uchopil lucernu, kterou před tím přinesl pan Berg a praštil s ní stvůru do tlamy. Poté oba muži uskočili a hned nato stvoření explodovalo. Ozval se výbuch a okamžik nato nastalo ticho. Pan Rogers i Berg vstali a podívali se na sebe. Jeden z nich se těšil vysoké odměně a druhý zas cítil uspokojení z toho, že město zbavil další nebezpečné hrozby, i když ta si vyžádala několik lidských obětí. Pan Rogers měl prostě a zkrátka dobrý pocit z dobře vykonané práce. Poté si podali ruce a než detektiv odešel, naposled se podíval na ostatky stvůry. Tu potom lidé ve městě nazvali „Blackdogská bestie“.

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Tedy celý příběh byl pojat spíše takovou formou vyprávění... jakoby to psal nějaký vesničan neznajíc spisovného jazyka a psal to tak, jako mu to do huby přišlo. Prostě zdálo se mi to takové moc hovorové, málo přídavných jmen, barvitých vylíčení, zajímavých slovních obratů či přirovnání. Atmosféricky bylo dílo chudší, ale pořád by jsem ho přirovnal k nadrpůměrným dílům, ačkoliv jsem si všiml že pár motivů v povídce nebylo moc ryze fantasy, to by jsem možná ocenil jako zajímavé spestření. Prostě povídka co mě zaujala, ale tím to asi hasne...

autorovy přeji další zdařilou tvorbu

s úctou anarion


 Uživatel úrovně 0

Logické chyby už byly vypsány přede mnou. Gramatickým chybám moc nerozumím. Dílko sice nedosahuje na skutečné mistry tohoto serveru, ale i tak se mi celkem líbilo a početl jsem si.


 Uživatel úrovně 0

Astrak: Teď už mluvíme o celku. Tady jde ale o jednotlivce. Pan Berg patřil mezi ty, co u pasu nosí pro jistotu i stříbrné šipky. Pro to už ale není jiné vysvětlení. Buď se s tím smíříš, a nebo ti to prostě nedá... To už je tvá věc, Astraku.


 Uživatel úrovně 0

Falhir: Jen ještě k těm šipkám. Prostě mi to nedá.;) I když je nejspíše pravda, že je může nosit každý, tak to příliš pravděpodobné není. Proč je také nosit, že? Přeci ráno člověk nevstane a neřekne si: "No, dneska to vypadá na upíra. Vezmu si ty stříbrné šipky."
Když k tomu lidé nemají žádný důvod, tak proč si je jen tak brát? No prostě se mi to nezdá.:)
Ještě nakonec, nemusíš mě poučovat o stříbře... Že má zvláštní účinek na lykantropy a nemrtvé.:) Zase takový negramota nejsem.:)

Astrak


 Uživatel úrovně 0

Astrak:

Co se týče té skříně, asi jsem se nevyjádřil zrovna nejpřesněji. Když jsem to psal, prostě jsem napsal, že situaci pozoruje ukrytý ve skříni a ani jsem se nepozastavil nad tím, že to dost možná nedává smysl. Možná proto, že mi to prostě v tu chvíli nevadilo a nějak jsem to bohužel opoměl...

Stříbrné šipky může nosit v podstatě každý. Ať už jen tak pro jistotu. Koneckonců, pan Berg měl před sebou neznámou potvoru, připomínající jakéhosi mutanta, který měl prvky (alespoň nepatrné) vlkodlaka (něco v tom smyslu). Použil stříbrné šipky. Ty totiž působí jako normální šipky, jen mají takový bonus, že též zraňují upíry a třeba i různé lykany. Proto sáhl pro tyto šipky - neboť nemohl co ztratit.

"Boss" a detektiv byli spíše v údivu, než aby přemýšleli nad tím, kdo má jakou identitu. Krom toho, pan Rogers byl nájemný detektiv. Někdo mu zaplatil a on to vyřešil. Takže kdyby tedy pana Berga chytil, v podtstatě by mu to bylo k ničemu. Peníze by nedostal - nikdo by mu je nedal, neboť ho neměl komu předat.

Toť prozatím vše a děkuji za tvůj názor


 Uživatel úrovně 0

Takže se do toho pustíme...
Popravdě mě to příliš nezaujalo, tedy, možná by to bylo zajímavé nebýt někdy té neohrabanosti v popisu (tedy, já mám co říkat, ale teď o mě nejde:D).

1. Opakování slov, především pak sloveso být v minulém čase je tam velice hojně. V jedné pasáži to je dokonce, co věta, to "byl, bylo, byla" apod.

2. Nezdálo se mi tam ta skříň. To byla jako průsvitná? Že mohl s takovou přesností popisovat, co se dělo v místnosti. Když už, tak bych tam napsal, že je šmíroval klíčovou dírkou, ale to by toho zase moc neviděl. Takže tu máme jednu logickou technickou.;)

3. A hned jsem přemýšlel nad druhou logickou technickou. Ještě se dá překousnout, že právě v té době, kdy Rogers jde do parku, narazí na spojku, která úplnou náhodou nese vzkaz s jakýmsi záhadným amuletem. To, že světélkuje jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy ho neomylně použil k zahnání tmy. To však není to hlavní. Jen chi poukázat na ty stříbrné šipky, které měl nějaký ten "boss". Dozvěděli jsme se, že nikdo neví, co to je, jak to vypadá, co na to účinkuje, prostě o tom nikdo neví nic. Pouze, že to zabijí lidi. A teď ta nesrovnalost, může být klidně jen v mé hlavě, ale musím ji vyřknout. Úplnou náhodou má po ruce stříbrnou šipku, když zaútočí ta příšera. Když však o ní nikdo nic neví, tak to znamená, že nosí stříbrné šipky po ruce neustále a to se mi moc nezdá.

4. Někdo, kdo vypadá na vůdce nějaké zločinecké organizace a vlastně i tak vystupuje, si potřese rukou s detektivem, který ho může vyhledat a udat. Myslím, že by se ho spíše snažil zastřelit další stříbrnou šipkou... pokud není tedy mírnější povahy a nenabídl mu nějaký ten úplateček.

5. Vyběhl ven a spatřil něco podivného? To je celkem špatně užito, když si to dosadíme do kontextu. Když už, tak uviděl něco hrůzy nahánějícího nebo strašného. Celý ten souboj s příšerou je takový trochu podivný. Velké skoky z jednoho na druhé. A najednou tam skočí detektiv, který neochvějně ví, jaký účinek bude mít amulet na obludu, a je dokonáno.

6. Ještě jedna gramatická. "Zaujmul" se mi moc nezdá, tedy, ono to je špatně. Správně je zaujal.

Když to vezmu kolem a kolem, přihlédnu k chybám a nesrovnalostem, k tomu přidám příběh, přičtu mizivou čtivost...
Vychází mi pořád jedno a to samé.

Astrak


 Uživatel úrovně 1

Pokud se mohu vyjádřit. Přebírání nápadů není moc fér a je hnusné, to rozhodně. Tady ale nikdo nepodezírá, to opravdu ne, sice to není úúúúplně až tak originálně zvolená zápletka, pravda, ale děj je jasně vymyšlený od autora, to bych si nedovolil popírat. Ale mezi plagiátorstvím a přebíráním nápadů a na druhé staně inspiraci jiným dílem je velký rozdíl. Já sám se inspiruji cizími díly velmi často. Ovšem převážně v drobnostech, jako jsou: povedená slovní spojení, dobrý popis něčeho (který nepřepíšu, ale jen si ho trochu vnesu do svých myšlenek při vytváření popisů vlastních), nápad, nějaká povedená akce... Nesmí se to kopírovat a nesmí se to příliš podobat, ale tím, že si všimnete kladů na cizích dílech, můžete podstatně zlepšit kvalitu díla svého. Nehledě na to, že se můžete samozřejmě i "inspirovat" cizími chybami, kterých se pak budete pokud možno vyvarovat. Závěrem: Nepovažuji inspiraci v určité míře za špatnou, ba naopak. Velmi ji oceňuji jako možnou pomoc. S pozdravem

---<NathaKa WarrioR>---


 Uživatel úrovně 5

Falhir: Myslím, že Tě nikdo nepodezírá z přebírání nápadů, jen nám to připomnělo slavnější kousky (což by pro Tebe vlastně měla být pocta :-)).


 Uživatel úrovně 0

Tak tedy...

Musím souhlasit s mnohými z vás, poněvadž toto je opravdu mé první schválené dílo. A všem velmi a upřímně děkuji za jejich názor, neboť to je to nejdůležitější...
Shledám zde též několik mých začátečnických chyb a opravdu se musím někdy i lehounce pokárat. Zejména co se týče stylistiky.
Avšak musím říci - a to s naprostou jistotou - že nikomu neberu jeho nápady a rozhodně nejsem žádný plagiátor a nekopíruji cizí díla, to nikoli. Snažil jsem se vše "vycucat z prstu", i když to tak někomu třeba nepřipadalo...
Co se týče gramatiky, zde snad ani moc chyb neshledám. Konec, ten jsem opravdu příliš zkrátil, což mě momentálně mrzí, ale co se týče dokonalého popisu detektiva Rogerse, zde jsem možná klopýtl, ale lépe jsem to nezvládl. S tím nejsem nijak nespokojený...
Opakování jmen (například pan Rogers) , to je možná pravdu. "pejsek tady, pejsek tam..." něco na tom asi bude. Snad jsem měl počet opakování těchto jmen například dvakrát snížit a asi by to bylo lepší.

Takže jsem si vědom mých obecných chyb, ale snad alespoň ten nápad, či možná napínavá atmosféra vemou nejednoho čtenáře, aby napsal alepoň svůj názor na toto dílo a třeba i kladný. Vždyť pro začátek snad těch chybek není zas tak tolik - alespoň myslím, že to není tak vážné.
Toť prozatím vše a čekám na ohlasy dalších čtenářů ;-)


 Uživatel úrovně 0

Povídka je pro mě jako celek podprůměrná a to hned z několika důvodů

Atmosféra: mnoho lidí ji přičetlo povídce k dobru...já musím oponovat. Autor používá tak jednoduše postavené věty a občas až legračně vypadající sousloví (ty pochodující nohy u schodů), že pro mě veškerou atmosféru zničil. Dají se tam sice najít kousky, které mají náznak něčeho lepšího, zajímavějšího...ale jsou to opravdu jen kousky.

Výrazné logické chyby:
1) Pan Rogers (tohle pojmenování se tam opakovalo tak často, že mi to zavánělo dětskými povídkami typu "pejsek šel, pejsek udělal") na začátku prostě jen tak jde ulicí, objeví křoví a pak se vloupe do cizího domu? Proč? To se takhle chová jako docela obyčejný zloděj?
2) Nejdřív je pan Rogers roztřesený jako malé dítě, a v dalším textu se praví, že se už potkal s vlkodlaky, že upíři pro něj taky nebyli nic lehkého...tak zkušený dobrodruh/detektiv by se takhle nebál.
3)Darian už tu psal, že je opravdu divné, že si všiml těla až jako maličkosti nakonec...taky divné je, že nejdřív se mluví o těle...a až za docela dlouhou dobu o mrtvém muži. Tuhle informaci by pan Rogers zjistil mnohem rychleji.
4)Když uslyší pan Rogers blížící se kroky, schová se do skříně. Ještě se výslovně mluví o tom, že za sebou zavře dveře...a pak najednou jako zázrakem vidí, co se děje v místnosti. Spíš slyší, ne? Nebo se dívá klíčovou dírkou (to by pak viděl jen malou část obrazu).
5)Část, kdy pana Rogerse přepadne zloděj...pan Rogers je docela tvrďák, když takhle sejme každýho, kdo do něj vrazí. Je sice pravda, že měl v ruce nůž, ale i tak byla jeho reakce až příliš rychlá a tvrdá...teď vypadá Pan Rogers ne jako nájemný detektiv (spojení nájemný detektiv mi taky nezní úplně dobře) ale jako zabiják, který mlátí lidi na potkání.
6) Když Pan Rogers najde u zloděje medailon, v textu se píše, že medailon byl u dopisu...jak mohl být u dopisu? Byl k tomu připevněn, nebo byl v zlodějově kapse...není to tam dobře popsáno. Taky je to mimořádná náhoda, že zrovna ten den, zrovna u toho zloděje našel dopis panu A. To je možná jeden z momentů, o kterých mluvil Darian...autor si trochu přizpůsobil princip náhody.
7) Bestie podle textu měla zabít už celých patnáct lidí...ale pan Rogers se chová, jako kdyby tohle nikdo nevěděl. Taková informace by se ale roznesla po celém městě.
8) Když už tedy přijmeme fakt, že se amulet k Panu Rogersovi dostal...jakto, že s ním umí zacházet? Nebo jak to, že ví, že to na obludu bude platit.

To by snad k logickým chybám bylo všechno. Ani nemohu ocenit nápad, protože jak už tu bylo psáno, připomíná mi to spoustu jiných děl, takže mě dílo nepřekvapilo téměř ničím (až na tu chvíli, kdy se z těla v pokoji stane oběť bestie, čekala jsem, že to bude oběť těch lidí v domě).
Trochu mě mate nadpis "detektivní příběh"...nevidím v tom moc věcí, které by se detektivnému příběhu podobaly. Až na postavu detektiva (který moc nedektivuje, jen se pořád schovává ve skříni)...rozhodně mi nepřijde, že by tam bylo moc sledováni stop, vyslýchání lidí apod.
Dále...na to jak je rozvitý začátek, konec je příliš useknutý. Tohle mi přijde jako hodně častá chyba...lidé rozpracují poctivě úvod a stať, na závěr jim ale už nezbydou síly a tak celý příběh ukončí všelijak.

Celkově...dvě hvězdičky. Jsou tu i horší díla a oceňuje téměř bezchybnost díla.