Články&Eseje

Nemluvící vrah Hodnocení: Kvalita

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 20


Tuto povídku věnuji Terátorovi.

Nemluvící vrah


     Kamennou chodbou se rozléhaly kroky. Po chvíli ze zpoza rohu vyšla dvojice strážných v kroužkových zbrojích, s píkami v rukách. mezi sebou vláčeli bezvládné tělo nějakého muže. Oba strážní hlasitě funěli a kouleli očima, ten muž očividně nebyl žádné pírko.
     Po chvíli došli k masivním okovaným dubovým vratům. Jeden ze strážných do nich vztekle kopl, pak chvíli čekali. Dveře se otevřely a v nich stál jiný další strážný, který je přelétl pohledem a uchechtl se pod vousy. Pak se otočil a strážní vešli za ním i z lidským břemenem, které viselo mezi nimi. Prošli skrz místnost v níž byl jen bytelný stůl a nad ním na stěně skříňka plná kovových klíčů. Strážný, který jim otevřel vzal jeden klíč a vedl je kamennou chodbou plnou dveří po obou stranách až téměř nakonec. Tam se otočil k jedněm dveřím a odemkl je. Strážní vlekoucí bezvládné tělo se protáhli dveřmi a hodili tělo muže na kopku slámy. Pak se otočili a beze slova odešli pryč z věznice, a strážný s klíčem opět zamknul dveře...


*-*-*-*-*-*


"Tak zítra ráno mám zase práci Lído." Řekl s lítostí v hlase muž sedící na lavici před svým domem. Očima se přitom díval na městské hradby u nichž bydlel a sledoval jak po jejich vrcholku procházejí stráže.
"Říkala jsem ti už dávno Tomáši, že toho máš nechat a najít si jinou lepší práci. Vždyť na to nemáš náturu ani žaludek." Opověděla mu kritickým hlasem žena, která vyšlo ze dveří jejich domku a přisedla si k němu.
     Vzal ji za ruku, přiložil si ji k ústům a políbil. Dlouze se jí podíval do očí a pak ji políbil na ústa. Lída jemně zavrněla. To měl rád, když předa jako kočka. Začal ji jemně líbat na krku, ale pak si uvědomil, že ho čeká práce a zas od ní pomalu odtáhl. Lída si jen povzdechla a pronesla:
"Netrap se můj milý. Zítra vyjde zas slunce bude opět veseleji."
"Ale ne pro všechny." Pronesl zdrceně a ve tváři se mu usadil starostlivý výraz, jako každý večer před prací.
"Tak už to na světě chodí, ne každý den je posvícení."
"Ale já se živým tím, že beru lidem životy."
"Je to tvá práce. Jsi přece kat. Stejně jako byl katem tvůj otec a otec tvého otce a otec otce tvého otce. Toto řemeslo se u vás dědí z otce na syna a náš baron Morlion si služby tvého rodu nemůže vynachválit."
"Jenomže já nejsem takový jako byl můj otec nebo děd. Víš přece, že každý den po popravě, kterou musím provést vysedávám dlouho v kostele a prosím boha o odpuštění."
"To vím můj milý. Vždyť každého popraveného ještě doma opláčeš a den po popravě nejsi schopny nic pozřít. jak jsem řekla nejsi na tuto práci stavěný. Máš moc jemnou duši a proto jsem se do tebe před lety zamilovala." Domluvila s úsměvem na rtech a trochu se zasnila.
"Ale já nemohu zradit čest naší rodiny. Musím tu práci vykonávat tak dlouho než ji po mně převezme můj syn. A toho dne se děsím. Dnes je ještě v peřince, ale roky uběhnou jako voda, on vyroste a na mně bude abych ho naučil řemeslu, které nenávidím." Do očí mu vhrkly slzy.
     Lída neodpověděla. Tohle byl jejich nejčastější spor. Proto chtěla aby zpřetrhal pouta cti své rodiny a pověsil katovské řemeslo na hřebík. Bylo přece tolik jiných prací, které by mohl dělat. Pravda již ne v tomto městě a asi ani ne v kraji v němž vládne baron Morlion, ale někde by se práce určitě najít dala, práce která by jejího muže konečně udělala skutečně šťastným. Ale on si tak zakládá na rodinných tradicích a věří, že kdyby se zřekl dědictví, ztratí tak i svou tvář vůči bohu, ke kterému se často modlí. Nadechla se a pak ztěžka vydechla, vstala a vstoupila opět do domu, musí dodělat večeři...


*-*-*-*-*-*


     V bohatě zdobené místnosti, s mnoha obrazy na stěnách, nábytkem z vzácných dřevin, vyřezaných nejlepšími mistry svého oboru, plál v krbu oheň. Před krbem stál stolek s šachovnicí a u něj seděli dva muži, kteří hráli proti sobě a přitom se spolu bavili:
"Skvělý tah barone." Pochválil bělovlasý muž, svého protivníka ošaceného v drahých zdobených šatech. Na něž byly použity ty nejlepší látky ze vzdálených zemí.
"Díky Arne." Odpověděl baron, muž jemuž se již ve vlasech začaly také objevovat šediny.
"Tak Arne, co říkáš na zítřejší popravu? Zeptal se baron, vzal koněm Arnovi pěšce a postavil ho vedle šachovnice.
"Nevím, jak to říct. Ale nějak se mi to zdá divné. "
"Ale co prosím tě." Pronesl překvapeně baron a rozlíceně pokračoval: "Vždyť ho přece chytli v domě na kraji města při tom jak loupí v domě. A ke všemu tam našli mrtvou ženu s prořízlým hrdlem a ještě k tomu ji neřád zneužil."
"To je pravda, ale je němý a kdoví třeba byl jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě. stou vraždou nemusí mít nic společného..."
"Neblázni Arne!" Vykřikl baron a prudce vstal. Začal nervózně chodit po místnosti sem a tam, přitom na svého sluhu řval: "Přece nevěříš, že by mohl být nevinný. Vždycky jsem uznával tvou moudrost a často jsem tě žádal o radu, ale teď mi připadá, že jsi ztratil rozum. Našli ho v domě s mrtvou ženou, jak tam chodí a něco hledá. Určitě kradl!"
"Nezlobte se na mně barone, ale když jsem se mu dnes podíval do očí měl jsem takový zvláštní pocit, že je nevinný."
"Nevinný, říkáš? Podíval jsi se mu do očí a kdy? Když ho na Biřičním náměstí bičovali, za pokus o krádež? Zítra bude viset tak jako tak. Tu ženu zabil a zneužil tím si podepsal rozsudek smrti. Kdyby ji jen oloupil byl by jen zbičován a mohl žít. Sám víš Arne, že nerad nechávám lidi popravovat. Ale pořádek musí být. Za spáchaný zločin, následuje stejný trest. A to je v tomto případě smrt." Skončil proslov vzteklý baron, s úplně zrudlou tváří.
"Plně s Váma souhlasím barone, že zločin si zaslouží potrestání. Jen nevím jestli bude zítra potrestaný ten, který ten zločin spáchal."
"Dost! Dal jsem králi slib, že na tomto panství udržím královský zákon a pořádek a tak to i bude! Chceš-li toho lotra zachránit, tak najdi do rána důkazy o jeho nevině!"      Arne sklopil zrak a mlčel. Už ze zkušenosti věděl, že baronovo rozhodnutí nezmění ať udělá co bude chtít. Baron byl tvrdohlavý, arogantní a slepý vykonavatel královského zákona. Proto se v tomto kraji lidem nedařilo tak dobře jako v jiných krajích tohoto království. Ale to si nemohl dovolit baronovi říct. Už proto, že jejich rodina sloužila baronům v tomto kraji odjakživa. Musel být baronovi nápomocen. Nesměl ho kritizovat ani se sním pouštět do pří. Před chvíli to na chvíli porušil. A tak mlčel, jako už tolikrát před tím.
     Baron se triumfálně podíval na svého sluhu jak klopí zrak. Pak se otočil a odešel z místnosti.
     Arne vztáhl ruku nad šachovnici a položil svého krále. Dnes prohrál...


*-*-*-*-*-*


Půlnocí zvuk zvonu zněl,
němý vězeň v cele strachem se chvěl.
V cele tráví svou poslední noc,
je ještě mladý a žít by chtěl moc.
Uznání druhých chtěl získati,
teď nezbývá mu nic než na smrt čekati.
On tu ženu přece nezabil,
osud zlý do svých spárů ho polapil.
S každým nádechem ráno se blíží,
děsí se chvíle kdy spatří světlo pronikající mříží...


*-*-*-*-*-*


     Sotva se objevilo slunce nad obzorem ozvalo se zaklepání na dveře strážnice. Strážný vstal a šel otevřít. Za dveřmi stál muž v hnědé mnišské kutně.
"Otče, co zde děláte tak časně ráno?" Zeptal se překvapeně strážný. "Přišel jsem vašemu vězni poskytnout možnost zpovědi a dát mu poslední požehnání." Odvětil přívětivě mnich.
"Tak to vám přeji hodně štěstí otče, protože pokud vím tak ten koho máte na mysli vůbec nemluví. Kdosi říkal, že prý nemluvil od narození."
Mnich mírně svraštil čelo a řekl:
"Nuže, pustíš mně k té zbloudilé duši?"
"Samozřejmě následujte mně otče." Řekl strážný, otočil se, přistoupil ke skřínce s klíči a vydal se chodbou k cele s vězněm. Odemknul dveře a vešel dovnitř aby se ujistil, že vězeň nechystá nic nepředpokládaného. Ale na tváři se mu objevil pobavený úsměv, když spatřil tlustého mladíka jak se krčí v rohu místnosti, brečí a třese se strachy.
"To je v pořádku. Teď odejdi a nech nás o samotě." Pronesl vážně mnich ke strážnému.
"Ale..."
"Nehrozí mi žádné nebezpečí. Teď odejdi!" Přikázal mu mnich.
     Strážný sklopil zrak uklonil se a odešel z místnosti.
     Mnich přistoupil k mladému muži a naznačil mu aby se postavil. Mladík se pomalu postavil, se zkříženýma rukama před hrudí hleděl na mnicha a třásl se po celém těle.
"Ode mně ti nehrozí nebezpečí. Uklidni se, dokud jsem tady nic zlého se ti nestane."
Mladík si ho nevěřícně měřil očima.
"Prý nemůžeš mluvit je to pravda?"Zeptal se mnich.
Mladík přikývl.
"Nuže já jsem otec Fábio. Jsem tu abych ti dopřál možnost zpovědi a požehnání. Umíš psát?"
Mladík zakýval hlavou ze strany na stranu.
"Dobrá. Chtěl by ses mi z něčím vyzpovídat, alespoň svou myslí? Bůh to uslyší."
Mladíkovi se v očích na moment zajiskřilo až se mnich zalekl, jestli neposlal strážného pryč unáhleně. Ale mladík jen přikývl.
"Dobrá tak se uvolni a mysli na to s čím se chceš zpovídat. Až budeš hotový tak mi to naznač."
     Mladík se přestal třást a zrak se mu rozostřil a tu měl mnich pocit cizí mysli ve své hlavě. Vytřeštil na mladíka oči a ve vzduchu před sebou rukou vykreslil kříž. Mladík se na něj usmál a rukama mu naznačil, že se nemá čeho bát. Mnich se tedy uvolnil a modlil se ať to nejsou nějaké pekelné čáry, které ho zahubí.
     Mladík znovu rozostřil svůj zrak a nyní měl mnich pocit, že slyší něčí hlas jak mu něco říká. Pokusil se ještě více uvolnit a levou rukou sevřel do dlaně kříž, který mu visel na krku.
"Otče Fábio, promlouvám k vám svou myslí." Uslyšel mnich jasně a zeptal se nahlas :
"Kdo to řekl?"
"Promlouvám k vám já Tracen. Stojím před váma a promlouvám k vám svou myslí."
"Tracen? Ty se jmenuješ Tracen?" Zeptal se nahlas mnich.
Mladík přikývl.
"Ty ovládáš umění promlouvat k druhým pomocí své mysli?"
"Ano." Uslyšel odpověď ve své hlavě. "A kde jsi se to naučil?" Promluvil znovu otec Fábio. "Můj otec byl před tím, než se usadil a vzal si za ženu mou matku hraničářem a putoval po našem království sem a tam. Když jsem se narodil mým rodičům, promlouval ke mně svou myslí a časem mně tomuto naučil."
"A kde je tvůj otec?"
"Bohužel i s matkou zemřeli na hladomor, který v naší zemí zavládl před deseti lety."
"Kolik ti je let?"
"Zažil jsem na tomhle světě už pětadvacet zim. Té další už se nedožiju." Odpověděl mu hlas v hlavě a mladík se rozbrečel a znovu se schoulil do rohu místnosti.
"Nebreč Tracene. Postav se a sděl mi, pokud si to přeješ, co se událo včerejší noci. Chceš-li si promluvit o něčem jiném, je to na tobě. Jen prosím tě nebreč a vzchop se. Jsi přece dospělý mladý muž." Řekl povzbudivě mnich a mladík se opět po chvíli postavil a přestal brečet.
"Tak co chceš mi něco sdělit Tracene?"
"Ano."Ozvalo se mu v hlavě.
"Tak směle do toho." Popohnal ho otec Fábio, kterému se líbila zkušenost s telepatií. Ale nedal to na sobě znát, jen pustil kříž a úplně se uvolnil v očekávání, co mu Tracen bude povídat.
"Povím vám co se stalo včera v noci." Tracen se dal do vyprávění.
     Otec Fábio trpělivě naslouchal hlasu ve své mysli. Čím déle Tracen vyprávěl svůj příběh, tím více se mnicha začala zmocňovat hrůza a bezmoc. Tracen byl zcela určitě nevinný. Ta mrtvá, žena byla sestra jeho matky, která se o něj starala. Jeho teta měla prý pod svou postelí naditou truhlici zlaťáků. Když se v noci vrátil k tetě dom z noční schůzky se svou milou, našel tetu mrtvou a tak honem sbíral věci na cestu, aby mohl z domu utéct pryč. Bylo mu jasné, že mu nikdo neuvěří. Neumí přece mluvit. Ale mezitím do domu dorazili členové městské stráže a zatkli ho pro vraždu a loupež. Sousedé ho nikdy neměli rádi, proto jaký byl a tak se nedočkal ničí pomoci ani zastání, když ho včera odpoledne bičovali.
     Když Tracen skončil s vyprávěním, mnich chvíli mlčel. Po tváři mu stékaly slzy a sklesle promluvil:
"Ubohý Tracene, někdo to mněl příliš dobře naplánované. Získal zlato a daroval baronovi vraha. A obávám se, že ani já ti nemohu pomoci."
"Já vím otče Fábio."Ozval se mu opět hlas v hlavě.
"Nikdo mi chlapče neuvěří, že jsem s tebou mluvil, když neumíš mluvit. Nemám jak dokázat tvou nevinu, je mi líto. Nezbývá mi než se za tvou nevinnou duši modlit a ptát se boha proč dopustil takovou nespravedlnost." Vysoukal ze sebe zdrceně mnich.
"Děkuji." Řekl svou mysli otci Fábiovi Tracen a schoulil se opět do rohu místnosti. Nebrečel, netřásl se jen se děkovně díval na mnicha. Otec Fábio udělal ve vzduchu kříž, sklonil se k Tracenovi a dal mu pusu na čelo. Vyřkl požehnání a se slzami na tváři odešel z místnosti a zavřel za sebou dveře...


*-*-*-*-*-*


     Na náměstí se tísnilo spousta lidí kteří se přišli podívat na popravu vraha. Za šibenicí stál dřevěný přístěnek ve kterém se ve svém křesle uvelebil baron Morlion a vedle něj stál jeho věrný sluha Arne.
     K šibenici stoupal po schodech katův pacholek a před sebou vedl Tracena. Dopravil ho k propadlu, postavil ho na něj a ustoupil.
     Baron povstal a promluvil: " Za vraždu, kterou tento muž spáchal předešlou noc, jej dle královského zákona čeká trest smrti oběšením. Zde máte důkaz, že žádný zločin nezůstane nepotrestán." Naslouchajícím davem to nesouhlasně zavřelo. Baron se posadil a dal pokyn katovi k výkonu své práce.
     Kat přistoupil k Tracenovi, který měl ve tváří zoufalství, v rozkroku se mu objevila vlhká skvrna. Kat vzal smyčku lana a navlékl ji přes hlavu na krk Tracena. v tom okamžiku se z davu vyřítila mladá dívka a šíleně řvala:
"Tracene, néé. Co se stalo Tracene. Ty bys nikoho přece nezabil, zastavte to. Néé, pusťte ho." Mladé dívky se hned chopily stráže, které stály kolem šibenice. Snažily se ji umlčet. Mezitím kat přistoupil k páce spouštějící propadlo a pohlédl na barona. A ten souhlasně kývl.
     V mysli řvoucí dívky zazněl hlas:
"Miluji tě Miriano..."
     Pak kat trhl pákou...


*-*-*-*-*-*


Tělo bezvládné na provaze visí,
nad tou smrtí v davu názory se mísí.
Ječící dívka do mdlob upadla před stráže,
ztratila hrůzou rozum jak se brzy ukáže.
Plačící mnich opouští pomalou chůzí náměstí,
modlí se k Bohu, proč dopustil takové neštěstí...


Tuax

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Tato povídka mě velmi oslovila a byla bezpochyby nejlepší kterou jsem tu četl, je to krásný, dojemný příběh o nešťastné vraždě a ještě nešťastnějším odsouzení. Piš dál, toto je skvělé. S úctou Sir Ardos


 Uživatel úrovně 0

zajímavý námět...a slušné zpracování...v porovnání s některými nejmenovanými články je to vážně zázrak...


 Uživatel úrovně 5

Dekuji vam vsem, doufam jen, ze jiz brzy se ma tvorba zbavi cechu smrti. mozna jste si vsimli, ze vmych basnich i povidkach, vzdy nekdo umre. Skoda ze mam zatim, stale dost ponurych myslenek...


 Uživatel úrovně 0

Je to dobrý, Tuaxi. I když Deshi samozřejmě nějaké chyby našel, já ještě nemám tak vycvičenou češtinu, takže z mého hlediska máš plný počet... :-)


 Uživatel úrovně 0

Moc povedené....... Nemám co dodat.


 Uživatel úrovně 0

Krasne, ale zaroven take smutne....hmmm, fakt dobre


 Uživatel úrovně 0

No poviem len toľko: keď mi došlo, ako to skončí, už vtedy mi vyhŕkli slzyčky... jednoznačne *****


 Uživatel úrovně 0

Tuaxi,
četl sem tu povídku několikrát, vždy s nějakým časovým odstupem. A přesto, že sem věděl, jak to dopadne, mě dokázala vždy zaujmout a najít něco nového.

Myšlenka je to krásná až hrozná, jelikož tento příběh by mohl být skutečností. Po několikátém přečtění sem téměř dospěl k pocitu, že tu ženu snad zabil sám baron, jelikož jeho reakce na to, že by mohl být Tracen nevinný, je až příliž horlivá.

Je pravda, že zde Deshi vystihl spoustu pravdivých a trefných poznámek, ale na druhou stranu - nejsme ( myslím aspoň nás dva ) profesionální spisovatelé a dokáže me se z podobných věcí poučit. Takže dík patří i Deshimu.

Krásné a hlavně ta myšlenka je to co dělá z této povídky skutečný příběh.

S pozdravem Sir Aznoh Terátor


 Uživatel úrovně 0

ashuas, Afeir: co se toho hraničáře týče, tak vezmu-li fantasy, tak je to ne zorvna běžný pojem, ale rozhodně je starší než pravdila dračího doupěte a jelikož jsem si nevšiml věty typu: otec mi vybral za povolání hraničáře a pak jsem se rozhodl pro obor chodce, tak si myslím, že vaše námitka je zbytečná.

Neb hraničář je někdo, kdo hlídá hranice, takže je to de facto voják :o) jen s jiným označením.

Použití slova telepatie je podle mne horší. Celou dobu Tuax mluví o "promlouvání pomocí mysli" a pak najednou použije slovo telepatie. Kdyby bylo do textu zakomponováno jinak ...

Ctěný Tuaxi,

a co se povídky jinak týče? Je lepší než "rozmluva před smrtí", ale opět se najdou některé věci, které "nejsou to pravé", takže opět pár příkladů (i když jich je daleko méně):

došli k masivním okovaným dubovým vratům a hned vzápětí napíšeš Dveře se otevřely což je rozpor, vrata jsou velká, většinou dvoukřídlá, kdeždo dveře jsou oproti vratům menší, většinou jednokřídlá

stál jiný další strážný použití jiný a další bezprostředně za sebou je zbytečné, určitě se to nějak odobrně jmenuje, ale nevím, jak, jde o to, že když vyjadřuješ vlastnost nějakého podstatného jména, tak se nemá zbytečně opisovat více slovy stejného nebo podobného významu

Opověděla mu kritickým hlasem hlas je spíše kárající než kritický, kritické je třeba zranění

ošaceného v drahých zdobených šatech ošaceného a v šatech jsou slova se stejným základem, jejich postavení v textu blízko sebe není vhodné. možná jsi se chtěl vyhnout slovům "oblečený, oděný", ale byla by lepší

Opět musím vzpomenout interpunkci, zvláště čárky ve větách oddělující jiné věty či vsuvky a podobné "gramatiky"

Celkově tedy lepší a už se těším, že v následující povídce vše vychytáš ...

ps: ještě jedna taková poznámka: Píšeš-li o bohu, rozhodni se, zda je to Bůh, nebo bůh a pak se toho drž v celém textu ...


S úctou deshi


 Uživatel úrovně 0

Dobre. Telepatii bych moc nerozebiral (bych se dostal asi od fantasy hodne daleko) Az na toho hranicare je to fakt perfektni, hezky to vykreslilo jak tomu vetsinou byva, nebot osviceny panovnik se hleda tezko.