Články&Eseje

Trocha polemiky se středověkou naivitou Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 5

Úvodem

Před nějakou dobou zde došlo ke schválení Samuraiova díla Nemagie a nebohové, zaměřujícího se na vysvětlení chápání středověkého člověka zázraků a magie existující v jeho realitě. Nějaké kritičtější pojednání k jeho dílu jsem tehdy obešel jen obecnějším vyjádřením, ale přislíbil jsem si, že to jen tak nenechám, protože se v díle nachází množství jevů, ke kterým lze vystoupit i odlišným názorem. Konečně, středověk a naše vědomosti o něm přímo vybízejí k dohadům.

Jako základ tohoto článku mi slouží oponování jednotlivým Samuraiovým tezím. Poněkud mě mrzí, že tak činím právě tímto způsobem, protože tak bude nejspíše vyznívat, že celé jeho dílo považuji za špatné. Naopak, kdo si ho ještě nepřečetl, nechť se do něho ponoří. To, co bych zde chtěl prezentovat je další možný náhled do středověkého světa.


Naivní oběti nevzdělanosti?

“Toho roku vypukla ve Francii vzpoura, jež neznala slitování. Nějací šibalové rozšířili totiž, že bylo zjeveno, jako by Svaté země měli dobýt pastýři.“

- Velká svatodivišská kronika

Nuže ano, základem tohoto oddílu textu je Samuraiova teorie nevzdělanosti a naivity. Tato teorie vychází z předpokladu, že středověký člověk měl takřka nulový přístup ke všeobecným informacím (nevzdělanost) a že jakékoliv nové informace přijímal velice snadno, ne-li automaticky, protože neměl s čím je kriticky porovnat.
Vede to až ke krásné příhodě o nemytých obyvatelích jižní Francie, které ostatní lidé považovali za Osmany.

Informace, která tato teorie obsahuje, jsou vesměs uvěřitelné a dávají smysl. Přístup k informacím byl skutečně poměrně vzácným zbožím a úvodní citát z francouzské kroniky podporuje myšlenku na lid jdoucí prakticky za, z dnešního pohledu, jakkoliv absurdní ideou. Ale na celém onom výsledku mě zaráží jedna věc a tou je použití slova "naivní". Myslet si, že lidé v té době byli naivní znamená, že jsme to právě my, kdo jsou naivní dnes.

Jakýsi Antonín Novák vydal v roce 2007 knihu s názvem Vědomí středověku. V jejím úvodu píše své velké zklamání nad velkými díly slavných francouzských historiků (Le Goff) zabývajících se středověkou kulturou. Kritizuje na nich zjevný postoj intelektuální nadřazenosti současného člověka nad středověkou mentalitou a patří mu i povzdech, ve kterém líčí, že to, co nám na středověku připadá jako naivita smíšená s přílišnou podřízeností nám neznámému systému, je daleko spíš výsledkem expresivní a především živé hry a vědomí tehdejší společnosti.

To, co o středověku víme, nám předali středověcí tendenčně zaměření kronikáři, kteří psali o těch a pro ty, kteří jim zaplatili – ani oni sami neviděli dál, než za pár humnů, proto kritizovali to, co v těch místech bylo. Ovšem my se v hodinách dějepisu neučíme a nečteme ze středověkých kronikářů. Jejich díla prošla přísnou revizí historiků 19. a 20. století, kteří ale nebyli o nic méně tendenční, než staří kronikáři. Ale tyto historiky platil stát, posléze národní stát a jejich vírou nebyla církevní nauka, ale nauka rozumová a pozdně osvícenecká. Odtutd pochází myšlenka na středověk jako dobu nesvobody člověka žijícího v naprosto nerovném područí svých pánů a masou ovládadnou církevním hegemonismem.

Popravdě, myslím si, že ve středověku hledáme aktivní složky společnosti někde úplně jinde, než skutečně byly. Jde o to, že díky politickým dějinám převládá pocit, že živá společnost je ta, jejíž členové jsou politicky aktivní, že mají podíl na všeobecných rozhodnutích. Proto máme tak rádi a uznáváme třeba starověké Řecko. A proto docházím přesvědčení, že i ve středověku hledáme politicky aktivní jedince a nacházíme je jen na místech významných hodnostářů, knížat, šlechty a církve.

Už není tak zjevný drobný paradox. Totiž že čím vzdálenější byli obyvatelé vlivu této politické moci, tím živější a aktivnější společenství se tam nacházelo. Tato společenství neměla za úkol vyjadřovat se a měnit politiku. Ne, oni měli daleko důležitější pokyny. Středověcí lidé, ta nejširší vrstva, měla za úkol udržovat v chodu celý svět.

"Ti Římani jsou ale blázni"
- Obelix


Kdo zachrání univerzum?

"Na tyto nesmysly je v minulosti ve veliké míře přivedl a nastrčil pošetilý anglický kněz z hrabství Kentu, který se jmenoval John Ball. Pro své bláznovské řeči si poležel ve vězení arcibiskupa z Canterbury již mnoho a mnohokrát."

- Jean Froissart o selské vzpouře v Anglii

Přijímání různých postojů k tomu patří. Středověcí lidé se v žádném případě nebránili novým informacím. Vlastně právě naopak, byly nadšeně přijímány. Že cestování a cestovatelé ve středověku byli kastou nepříliš kladně přijímanou vychází z myšlenky o naprosté převaze usedlého obyvatelstva. Tato početní převaha skutečně existovala. Neznamená to však, že by středověká společnost jednoznačně odsuzovala vše, co neodpovídalo jejím vlastním názorům. Už sám fakt, že různých extrémních uskupení lidí právě toho typu, který popsal Samurai, bylo vcelku dost, dokazuje jak celé vesnice přijímaly třeba i jednotlivou myšlenku jim importovanou zřetelně zvenčí – přitom to byly skutečně celé obce, ne jedinci v nich. To odkazuje na velký význam společenství a jeho údržbu, která by se neobešla bez tradic, rituálů a celkově velkého vlivu náboženství.

V každém náboženství je kladen ohromný důraz na dva typy úcty. Prvním je úcta k hostu a cizinci, druhým je úcta ke stáří a k mrtvým. Konečně, jak se živili běžní cestovatelé ve středověku? Chodili od vesnice k vesnici a nocleh i pohostinství jim bylo nabídnuto domácími. Že se domácím prostředím dobrodruhů v dračím doupěti staly hostince není naprosto nic zvláštního. Dobrodruzi totiž měli peníze. Ovšem stejně tak by mohli jen bloumat po krajině a na noc vždy skončit v nějaké vísce – i přes možnou nedůvěřivost, kterou by vyvolávají jejich zbraně, by je nikdo nenechal spát venku. Na oplátku však má cizinec něco, čím může zaplatit za pohostinství. Informace, příběhy, životní postoje, to vše je dokonale vítáno. Představa, kdy cizinec vstoupí do vesnického hostince a všichni si hledí vlastního korbele a nikdo si ho nevšímá je mylná. Brzy by se ho někdo vyptal na totožnost a velice brzy by se z něj začaly lovit zprávy.

Ovšem co je nejúžasnější na středověku je především právě ono přijímání nových tradic a názorů. Znovu jsme u toho. Co na první pohled může být vnímáno jako naivita, může do značné míry být spíše respektem a úctou k něčemu novému. Náboženství, podobně jako světská politika, je především o jeho aktivních členech. Pokud nositeli ideí náboženství jsou kněží daného kultu, pak beztak jeho členové musí vykonávat nějakou činnost. Protože o náboženstvích různých keltů a slovanů máme jen málo zmínek, je třeba předpokládat, že náboženské úkony byly předávány ústně a měly takovou podobu, která byla naprosto všem lidem srozumitelná a vysvětlitelná. Oběti bohům a démonům jsou v tomto směru k nezaplacení. Požaduje-li člověk něco, musí za to dát něco jiného v protiváhu, něčeho se vzdát. Dokonale srozumitelný princip. Občasné oběti postupem času nahrazuje pravidelnost. Tak vzniká tradice.

Lidé jsou vcelku vynalézaví a zjišťují, že jejich existence není odvislá jen od nějakého lusknutí prstů a jednostranného zájmu vyšší moci. Vnímají, že mají aktivní účast na běhu světa, jsou schopni tvořit umělecká díla, hru symbolů, z jejichž jasně daného významu se později stává jen prostá bezmyšlenkovitá ornamentální výzdoba. V každém případě oběti a náboženské úkony nejen, že mají zprostředkovat prosbu člověka o pomoc, ale je to i lidský zájem, který pomáhá vítězit kladné vesmírné síle. V tomto ohledu například vzpomeňme na klasické topení zimy, prostou tradici. Ovšem otázka zní, pokud by ve středověku, ve kterém lidé vnímali své úkoly velice živě, k tomuto úkonu nedošlo, co by se stalo? Pokud by nemohli pomoci božstvu úrody zahnat nadvládu kruté a neplodné zimy? Pravděpodobně by došlo ke zkáze univerza.

To, co jsem zde popsal, je dost možným základem pro pochopení, proč mohli středověcí lidé tak snadno přijímat tradice dalších náboženství. Nebyl to jen strach a nevědomost z nadpřirozena, byla to výjimečná spolupráce s ním. Pruské kmeny v devátém století volaly do okolních zemí, aby si zavolali zpět své misionáře, protože se bojí, že jim pomře dobytek – vysoce pravděpodobně z toho důvodu, že jim misionáři zakazovali provádět ty pohanské rituály, které ty krávy naživu udržovaly. I přesto, že to vše může působit i úsměvně, naivita není to, co v tom nacházím. Osobně mi to vše připadá jako naprosto racionální ukázka toho jak využít informace, které měli.

"Té zimy panoval tak sytý hlad, že když vlk náhodou zabloudil do ovčína, ovce ho roztrhaly a sežraly."
- Petr Stančík, Tvar lektvaru


Kam zvládneme zajít v realitě?

Mé názory se od Samuraiových zas tak moc neliší. Podle mě totiž udělal v zásadě jen jednu jedinou, ale zato kardinální chybu. Bylo to tehdy, když začal jasně favorizovat racionální realitu, která se dle jeho názoru řídí fakty získanými poznáním, na úkor reality zázračné. Znamená to totiž, že začal hodnotit.

V tomto hodnocení přestal vnímat všechny stránky věci a všimněme si, že výsledky reality racionální jsou vždy lepší, než výsledky a postoje reality zázračné, která míří k extrémismům. To však znamená, že i Samurai sám padl do osidel zázračné reality, protože nedokázal rozlišovat věci objektivně.

• Realita zázračná skutečně skutečně propaguje ohromnou významovou expresivitu a živelnost, snadno vedoucí k extrémismům a fanatismu – jasně to dokazují příklady z historie.

• Realita racionální vede k navýšení míry vědění a kritickému myšlení, ale též je třeba zdůraznit, že mezi její výsledky patří i velká míra osobní skepse, pasivity a nihilismu – příklady máme dnes kolem sebe.


Víte, pořád si myslím, že hrát fantasy orientovanou více na středověk je něco, co by se nemělo dělat. Myslím si to i z toho důvodu, že té době příliš nerozumíme. Zkrátka, chce se mi říct, že si dost možná neuvědomujeme, že ti lidé tehdy žili nejen v té době, ale také tu dobu a že tu dobu také plně prožívali.

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Poznámka na okraj:

Když jsem před lety docházel na FF UK, abych se něco přiučil o historii, setkal jsem se s řadou velmi sečtělých a hloubavých lidí. Přednášky, které jsem navštěvoval byly zejména určeny pro komparatisty a pro lidi hloubající o mytologii, teologii, historii. Mezi nimi jsem se coby "něcista" (míněno taoista říznutý darwinistou) poněkud vymykal. I díky silné náklonnosti k fantazy a hrám na hrdiny etc. Brzy mě odhalili - prý je to na nás "exaktních" (jsem přírodovědec) vidět - tahle snaha najít si náhražku, kterou jsme racionálně vytěsnili. Tedy nejen skepse a nihilismus, ale i tvorba vlastní specifické "mytologie" - resp. ideologie.

Citoval bych, ale nevím už koho, kdo řekl, že vědecké poznání vyhnalo démony z lesů a ti se stáhli do lidského podvědomí a vyvolali druhou světovou válku.

Poznámka dvě:
Skutečně si myslíte, že zázračné nefunguje?
Právě lačnost po informacích, kterou zde Sccion popisuje byla dána zejména mocí slova, kterou měli nositelé slova, ať již to byli kněží, vojevůdci, nebo jiní představitelé "inteligence"
Na toto téma (pravda z jiné - poněkud starší - doby) jsem uváděl některé reporty z přednášek. (viz ID stolu: 951 - příspěvky z roku 2005)
Dodnes takoví lidé fungují a de facto i v obdobných komunitních uspořádáních. V sociologii se jim dává označení "opinion makers" a v modelu prvorepublikové vesnice lze třeba najít typické zástupce - pan učitel, pan lékárník, pan starosta, pan řídící, pan farář.
Tito lidé pak mají neobvyklý dar svými slovy konat zázraky.


 Uživatel úrovně 8

V podstatě bych s tvým tvrzením o obsáhlosti díla neměl žádný problém, ale nic to nemění na faktu, že už na první pohled je to prostě knížka tlustá. :)

A díky, Gurevič byl přesně ten další, koho jsem tu chtěl jmenovat. Jeho Nebe, peklo, svět se mi taky moc líbilo. ;)


 Uživatel úrovně 0

Sccion: já bych trochu nesouhlasil, Kultura středověké Evropy vůbec není obsáhlé dílo :-) pokud si odmyslíš dlouhou pasáž na začátku (přehled dějiny) a mnoho doplňků na konci (rejstříky, fotky, časové osy...), tak ti zbyde nějakých 200 stránek odhadem :-)

Od samotného Le Goffa je snad ještě lepší dílo Středověká Imaginace - tam opravdu dokonale vyloží takřka vše. K podobnému tématu bych doporučil: Gurevič - Kategie středověké kultury nebo Nodl (edd.) - Člověk českého středověku.


 Uživatel úrovně 8

To v každém případě. :)

Jinak pro všechny, kdo kdy měli zájem o středověk a nebyli si úplně jistí, odkud začít, nebo naopak kde skončit, pak právě onen Le Goff, francouzský historik, napsal vynikající publikaci, Kultura středověké Evropy, která je sice poněkud obsáhlá na oddechové čtení, ale napsaná a přeložená velmi přístupně. Pokud zůstanu u toho přirovnání, které jsem teď použil u Samuraiovy recenze, pak Duby o svém díle nad kávou přemýšlel, zatímco Le Goff ho nad kávou napsal. Jeho pojetí je založené na úžasně jednoduchém, ale přitom funkčním principu. Středověký svět dle Le Goffa je tím světem hustých hvozdů a zchátralých cest, po kterých nikdo nejezdí, aby ho nepřepadli lapkové, kteří se skrývají v temných koutech země. Je to ten svět, ve kterém obrazy ožívají, aby dali život nesčetným démonům a zosobněním lidských obav a fantazií. Le Goff provází právě takovým světem a daří se mu být skvělým vypravěčem, který si zachovává nadhled i nad podivným dědictvím křížových výprav, kterým podle něj byly ve skutečnosti především meruňky přivezené z Předního východu. Takže ano, Le Goff by byl skvělý PJ. :)


 Uživatel úrovně 0

Le Goff by byl dobrý PJ.


 Uživatel úrovně 0

Takřka akademické, díky za každé takové dílo.


 Uživatel úrovně 8

Nejenom výborné po stránce psaného textu, myšleného textu, ale i z hlediska rubriky. Při čtení jsem často pokyvoval hlavou : )


 Uživatel úrovně 8

Tak.


Drze a vyzývavě přicházím s něčím, co by se nemělo dělat. Poslat sem příspěvek, sám si ho schválit a ještě ke všemu je to příspěvek, který zcela neodpovídá koncepci rubriky, ke které jsem dostal mandát.


Tento příspěvek reaguje na jiný příspěvek, teprve nedávno schválený. Měl by se tedy spíš objevit přímo v diskuzi u díla, říkal jsem si chvíli. Nejspíš je to pravda. Na druhou stranu mi přišlo, že i přestože v praxi neobsahuje příliš mnoho informací, které někdo využije, je možné z toho příspěvek udělat a udělat z něho i nějaký ten precedent.


Nejsem zrovna revoluční typ, ale přesto si v tuto chvíli připadám skoro jako při psaní manifestu. Tak nějak jsme si uvykli na typ příspěvků u této rubriky, ve kterém začala převažovat spíše tvorba povídek a poezie. Myslím si ale, že sem patří i příspěvky dalšího rázu, vycházející třeba i z aktivní putyky, zkrátka ucelené názory na prezentaci.