Články&Eseje

Všechno se mění Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 9

Proto neodvrhuj ani svého nejhoršího nepřítele. Může totiž být tím posledním, kdo ti zbude.

...

Lezavé počasí, zapadaná stará cesta s můstkem přes neexistující koryto potoka. Proud zurčící opodál. Mží a padá listí. Padá i listí podrostu, bezu a brslenu. Zastavuje a znaveně se opře o prosychající habr. Z pláště se pokouší strhat chuchvalce lopuchu s plstí a odrolit zaschlé bahno, než ho déšť znovu rozmočí. Otřese se zimou a dýchne na ztuhlé ruce.

Udržel by v nich teď šíp?

...

Nízký můstek s navátým listím mu poskytl ochranu před nepříjemným mrholením. Schoulil se a prsty mnul spánky. Pokoušel se vyrovnat s následky předchozí cesty. Ještě se mu motala hlava a dělalo zle od žaludku. Trpěl tím vždy, když se vynořil z toho podivného světa pozměněného času a prostoru na elfích stezkách uvnitř hvozdu, které si navykli tak příznačně nazývat necestami.

Musí se dát do pořádku, než přijde jeho pronásledovatel.

Jak dlouho vlastně utíká? Pokusil se rozpomenout, aby se trochu zorientoval v čase.

Ískath, lórindelské elitní vojáky, setřásl krátce poté, co unikl z jejich pasti, dva pronásledující běžci ztratili jeho stopu v necestách po dvou denních posunech. Přesto věděl, že mu je stále někdo v patách. Už dávno opustil území elfských království a pokusil se cestovat neprozkoumanými skoky, ale ani to mu nepomohlo. Dotěrného doprovodu se nezbavil.

Nepochyboval o tom, kdo to může být.

Takovou zarputilost a sebezničující odhodlání vystavit se všem nástrahám cestování prastarými stezkami v dávném hvozdu, magickému odlivu a v neposlední řadě i nebezpečí, které on sám představoval, mohla projevit pouze nenávist chladné racionální mysli. Mysli stejně organizované, stejně motivované, stejně cvičené, jako je ta jeho.

Bel Scava´r´sen, vrchní velitel rodu ai´s´linge.

Bel Scava´r´sen, nejnebezpečnější assassin královny Arien, nyní již na odchodu, se stářím poznamenaným tělem, avšak myslí zocelenou mnoha lety výcviku a zkušenostmi.

Plukovník Bel, se kterým byl spletitými cestami osudu navždy spjat a zároveň definitivně rozdělen.

Švagr, který jeho ženu Rangu miloval více, než kdy Palaran zamýšlel.

Muž, který vzplanul pro svou sestru tak hlubokým citem, jehož nenaplnění a neustálé potlačování v něm zabilo vše lidské a změnilo ho v chladný bezcitný stroj k prosazení královniny vůle.

Jak pohrdavě mu nyní vyzněla rituální veršovaná výzva k souboji, kterou obdržel před několika týdny, oznamující zasvěcenému strohé sdělení: „Assassin assassinu. Jsem zde, abych Tě zabil. Není to nic osobního.“

Ale tohle je osobní, drahý švagře. Budeš mi snad také chtít odříkávat ukončující rit, podaří-li se ti mě přemoci?

...

Na chvíli ho ochromil chlad. Otřásl se. Je možné, že zůstal v necestě? Bylo by nebezpečné zůstávat v málo stabilním neprostoru přes noc. Jeho vědomí je možná jedinou oporou, která drží okolní realitu pohromadě. Ne, jasně si rozpomněl na průnik ven. Jen to počasí ho zmátlo.

Nebývalo tak zima. Dříve na území království ani nesněžilo, dnes už je to pravidlem. Svět se změnil a on nevěděl proč. Tušil, že za vším byl odchod jeho dávného nepřítele, jehož smrti byl před deseti lety svědkem. Opustil ho bez vysvětlení, nebo alespoň náznaku, ba co víc – s posměchem. Protože to byl Talan, kdo věděl. A protože on sám byl pouhou loutkou.

Nejvyšší druid tehdy tvrdil, že svět opustily základní principy, jejichž svár utvářel celkovou podobu světa, a že bude trvat celou věčnost, než se opět navrátí. Vždy se díval na podobná proroctví s despektem, a proto mu nevěřil. Následující roky změn ho však přesvědčily, jak moc se zmýlil.

Začínal cítit, že už sem nějak nepatří. Věděl, že stejně je vykořeněn i Bel. Oba dosáhli svého zenitu před několika lety a nyní již hledali způsob, jak důstojně odejít ze soukolí moci. Možná proto nyní přichází konečné zúčtování. Slova ukončujícího ritu, užívaného assassiny ve všech elfských královstvích, nakonec není třeba odříkávat, jsou obsažena všude okolo...


„Zelený plán praví:
Ve víru splétání,
V chaosu změtení
Všechno se mění.“


Jak? Jak ho dokázal sledovat? Aby toho byl schopen, musel by mít schopnosti nejlepších běžců, nebo druidů nejvyššího zasvěcení. A pokud si pamatoval, posledního, kdo něco takového dokázal, pohřbil plukovník také před deseti lety.

Někdo mu musel ukazovat cestu. Někdo, kdo dokázal prohlédnout závojem času a prostoru, nebo někdo, kdo sám dokázal tyto formovat. Nejvyšší druid? Ne, spor dvou zabijáků je z jeho hlediska nepodstatný...

Tak kdo, u všech bohů?

...

Vytáhl z tlumoku malou dřevěnou krabičku a otevřel ji. Usmál se. Ještě že má v záloze účinný prostředek. Slzy hvězd, silná droga, vyráběná potajmu pro potřeby jeho zabijáků, ho během několika chvil zahřeje a pomůže mu koncentrovat dezorientovanou mysl. A co víc. Pomůže mu spojit se s Halethem.

Kdyby tu tak byl.

Rozpomněl se na dny otcovské pýchy, když se jeho nejmladší syn díky svým vizionářským schopnostem dostal do královské rady a kdy na jeho úsudku závisela činnost celé výzvědné sítě. Haleth Silver´n´dil - to byl fenomén, který ohromil všechna elfská království a zaskočil řadu Palaranových nepřátel či odpůrců. Do té doby, než se objevily první trhliny v jeho vidinách a kdy ho pohltila závislost.

Svou mysl dokázal očistit, pošramocená pověst a otcovo raněné ego se však již nikdy nevzpamatovaly. Stáhl se tedy do ústraní. Nikdo nevěděl, kam se poděl, veškeré pokusy o jeho odhalení byly marné. Jedinou možností, kterou svému otci nechal, bylo občasné krátké spojení v extázi Slz hvězd, nebo při meditačním uvolnění vědomí.

Uvolnil se a pozvolna otevíral své myšlenky okolním podnětům. Cítil synovu přítomnost, jako by byl vedle něj. Kontakt se dostavil ihned. Možná také vycítil naléhavost okamžiku, možná to způsobily drogy.

„Jsem u tebe, otče,“ promluvil tiše, až konejšivě, „cítím, že potřebuješ společnost. A ještě něco cítím... Je to strach?“

„Ne, Halethe,“ vzdychl, „Je to jen velká únava a napětí před nadcházejícím krokem. A nejistota. Nevím, co mě čeká.“

„To netuší většina lidí,“ jako kdyby se usmál, „a ti, kteří svou budoucnost znají, proklínají den, kdy jim byla zjevena.“

„Jistě,“ přikývl, „protože je jim odhalena jejich smrt.“

„Ne, tím to není.“

„Ale je, věř mi,“ pohlédl na stěnu mostku, pod nímž se skrýval, „náš život je jedna veliká lež. Vše živé nás klame, náš vlastní život nás šálí. I ta můra, která se uložila na kameni proti mně, se mě snaží přesvědčit, že je kusem toho kamene. Klame, aby mohla žít a dál klamat. A být klamána. Housenky předstírají, že jsou větvičkami, nebo dokonce dravci. Pouze smrt je skutečná, nepomíjí, je definitivní.“

„Otče, zase z tebe promlouvá Mistr,“ napomenul ho Haleth, „znám učení cesty lindóren-dó, kodexu assassinů. Život je klamný, vrtkavý, pomíjivý – jen smrt je stálá. Víš moc dobře, že s ním nesouhlasím. Soudíš, že jediná pravdivá vidění budoucích věcí jsou ta, která hovoří o smrti?“

„Naše učení nás k tomu vede.“

„Vždy jsi využíval moje vize, ať již hovořily o smrti, či nikoli.“

To byla pravda. Synova slova v něm vyvolaly náhlý pocit provinilosti. Využil cokoli, aby získal patřičný prospěch. Ten pocit nezůstal bez povšimnutí, jejich spojení bylo velmi silné.

„Halethe...“

„Ne, ty poslouchej,“ zarazil ho, „vaše učení, celá ta cesta, je pouze snůškou nesmyslů, které mají ospravedlnit život ve lži, veškeré podrazy, všechnu přetvářku a prospěchářství. Ospravedlnit oběti, které přinášíte svému úspěchu, ať už jsou vám blízké, či zcela neznámé.“

„Pokoušíš se mě soudit?“ ohradil se.

„Já tě soudit nebudu, ani Raiwen to nedokázal.“

„To jméno přede mnou nevyslovuj,“ sykl, „toho syna jsem nikdy neměl.“

„I když tě vydal lórindelským, nedokázal vynést rozsudek, nedokázal se oprostit od citu k tobě, otče.“

„Je tedy lepší, protože mě nedokázal zabít? Když mi ani neprokázal takovou úctu?“

„Pokud by tě zabil, ztratil by vše, co ho k tobě poutá.“ Halethův hlas se mírně třásl.

„Vždyť i tak se toho zřekl.“

„Ne ve svém srdci.“

Palaran se zdrceně svezl po chladné stěně. Jak jen mohl... To i Raiwen podlehl rozkladným myšlenkám, které napadaly jádro učení cesty lindóren-dó?

S každým smrtícím šípem ztrácím nejen ten šíp, ale i důvod, pro který byl vyslán. Zabiju-li pro pomstu, ztratím tím i část pouta k objektu, za nějž se mstím. Zabiju-li nepřítele, ztratím možného spojence.

Pouze pokud zpřetrhám veškeré vztahy, mohu být svobodným Vykonavatelem cesty.

...

„Blíží se tvůj nepřítel, otče.“ Z úvah ho vytrhl náhlý kontakt Halethovy mysli.

„Kdo je to?“

„Vždyť to víš...“

„Přemohu ho?“

„Má vize je nejasná. Nevidím vítěze. Možná proto, abych nemohl ovlivnit výsledek.“

„Možná proto, že žádný vítěz nebude,“ ušklíbl se a přerušil kontakt. Nasypal si další dávku drogy na hřbet ruky a nasál stříbřitý prášek do obou nosních dírek. Pálení sliznice a šum v uších za chvíli ustoupilo pocitu jiskření před očima a po několika zklidňovacích cvicích se dostavily kýžené účinky.


Jsem ostříž, jenž prohlédne korunami.
Jsem nepolapitelný vítr.
Jsem rys, jehož sluch obsáhne ticho.
Jsem noční motýl - svým čichem odhalím skrytá nebezpečí.
Jsem losos plující proti proudu řeky inspirace.
Jsem neuchopitelné stále živé slovo.
Jsem neporazitelný -
jsem drak, můj dech mění tok času.


Zostřené vnímání mu přinášelo nové informace o okolí. Přesto nezaznamenával žádné známky cizí přítomnosti, snad krom neobvyklého klidu ptáků v korunách. V pošmourném odpoledni dokázal jen stěží odhadnout, kolik času zbývá do soumraku, ale zřejmě ještě zbývalo více než hodina. Na ochranný plášť tmy tedy spoléhat nemohl.

Pospíšil si, pomyslel si. Jeho úmysl vstát před svítáním a ihned vstoupit do necest, jakkoli byl riskantní, se teď jevil jako marný. Pronásledovatel musel udělat stejný posun, stejně nebezpečný a stejně náročný. A teď je tu.

Palaran však měl k dobru skoro dvě hodiny, které rozhodně nepromarnil. Účinky magického odlivu se mu podařilo potlačit, spolu s prostorovou a časovou dezorientací. S nevolností a ztrátou rovnováhy mu pomohly drogy a nyní mohl nastoupit proti svému protivníkovi v plné síle, či spíše posílen.

V duchu počítal s tím, že plukovník Bel bude po opuštění necest značně vyčerpán, bude mít problémy s pohybem a bude mu značně zle. Vzhledem k tomu, že lórindelští tvrdě odmítají narkotika, mělo by mu trvat mnohem déle, než se dá do pořádku.

Musel ho rychle najít, a pak to s ním ještě rychleji skoncovat.

...

Proběhl suchým korytem plným spadaného listí. Pak přeběhl otevřený prostor, takže chvilku nebyl chráněn před případnou střelbou. Vrátil se zpět k místu, kde před nějakou dobou vyšel z necest, k letitému dubu, který mu poskytne částečnou ochranu. Strnul. V trsu bělomechu před kmenem stromu vězel zabodnutý šíp. Výzva.

Přibližně odhadl směr, odkud přiletěl. Mohl to tušit, jeho protivník pravděpodobně střílel z korun stromů, ale již před několika minutami. Musí odhalit jeho úkryt.

Jakmile se pohne, spatřím ho. Jsem rychlejší než on. Dokážu vystřelit a ještě uhnout střele. Jen ho najít. No tak, švagře, pohni se...

Pomalými úkroky obešel našedlý polštář mechu s trčící Výzvou, šíp stále založený na tětivě. Natočil se čelem k předpokládanému úkrytu. Bel se musel krčit někde ve větvích lip v mírném svahu nad potokem.

„Ukaž se!“ křikl do těch míst. Vzápětí se ozval tlukot křídel. To se z okolních stromů vznesl párek vyděšených hřivnáčů. Z rozhoupaných větví spadla sprška kapek a pár listů. Jako by už nemohlo opadat všechno, pomyslel si.

Odpolední mžení už dávno ustalo, přesto dále houstl mlžný opar. Uvidí sice hůř, ale zato lépe uslyší. Ve vlhku mlhy zní každý zvuk výrazněji a ostřeji. Nepotřebuje ho vidět, aby ho mohl zasáhnout. Potřebuje jen, aby se pohnul.

Holubi odlétli někam do dáli, kde nebudou rušeni a hvozd prostoupilo tísnivé ticho. Někde tam číhá a čeká na vhodný okamžik. Snaží se zklidnit dech a tep, bojuje s chladem, který by mohl znecitlivět jeho prsty svírající dřík.

„No tak, švagře! Jsi tam? Střílej... je dost zima. Při tom přešlapování na místě ztuhneš a nebudeš k ničemu!“ Koruny okolních stromů jako by pohlcovaly jeho křik. Pochopil, že ten druhý hraje o čas. Jistě se také potřebuje vymanit z účinků magického odlivu. Proto jeho slova nepadají na úrodnou půdu. Bude muset najít účinnější páky, aby ho vyprovokoval.

Nenávidí mě víc než já jeho. Musím probudit jeho hněv, vypustit démony z jeho mysli. Připravit ho o rozvahu, dát mu podnět, který naruší jeho koncentraci, alespoň na tu krátkou chvilku, kdy selže. A kdy ho zabiju.

Možná ho má celou dobu na mušce, pouze vyčkává, zvažuje, staví logické konstrukce pro hlodající svědomí mysli neoproštěné od citu. Palaran vždy dobře věděl, že pověst o Belově bezcitnosti a chladné krutosti je částečně dílem propagandy a zčásti dílem zášti, která v plukovníki vůči Silver´n´dilovi a jeho organizaci zrála celá desetiletí. Také si byl vědom citlivého místa, ve kterém byl zranitelný. Ranga. R´senova sestra, osudová žena, která určila jejich vzájemný vztah.

„Hej, plukovníku,“ houkl opět ke skupince lip, „na co myslíš? Zklidňuješ mysl? Ztotožňuješ se s cílem?“

Na mysl mu vytanula krátká čóka, báseň, jíž někteří assassini používali pro uvolnění napětí před Uskutečněním pravdy.


Navlhlý potem
Těžké je šíp vypustit
Struna vlhce zní

V hedvábném šatu
Vykvétá sakury květ
Sám sobě terčem
Trpké saké na dásních
Těžké je šíp udržet


Zarazil se. Proč jen se mu do mysli vkrádá stín minulosti. Připomněl si krušné období neúspěchů, před mnoha lety, kdy ho Talan připravil o mnoho vynikajících mužů. Pokaždé stejný způsob provedení, pokaždé tyto verše nalezené u oběti. Ano, Talan o sobě pochyboval, Talan se neoprostil od svědomí, Talan si své oběti nesl s sebou ve své mysli. A proto prohrál. Žádný Silver´n´dil všal o sobě nikdy nepochyboval. On neprohraje.

„Ztotožňuješ se s cílem? Se mnou? Proč ne, máme mnoho společného, co?“ Žádná odpověď, ani jediný list, ani jediné stéblo zažloutlé trávy se nezachvělo.

„Jaké to je, pokoušet se cítit se mnou? Být mnou? Jaké je být vítězem? Být tím, kdo nakonec získá to, po čem toužíš?“

To je ten správný směr, připomenout mu jeho největší životní prohru, jeho jedinou lásku, jeho sestru. Ženu, která Palaranovi, Belovu nepříteli, obětovala svou krásu, svůj cit, dala mu čtyři syny, aby byla nakonec s nevděkem zapuzena.

„Tak kde máš druhý šíp, ten, který je určen mně? Přece jsi nepřišel jen vypálit výzvu, ale i splnit její účel, tak na co čekáš?“

Ticho, jen temná hradba okolní zeleně, obemykající tento okamžik.

„Ach tak, přišel sis hrát na tajemného, na vykonavatele, který nezná slitování, který své oběti ani neodhalí svou tvář. Hada, který uštkne bez příčiny. Ale já vím, že ty důvod máš.“ Silver´n´dil změnil taktiku. Na chvilku zahrál na protivníkovu profesionální čest, aby opět udeřil na citlivou strunu.

„Ten důvod, svůj moti jsi mi poslal! Je v té tvé Výzvě,“ předstíral zájem o střelu. Tušil také, že nemusí být dalek od pravdy. Ten šíp skutečně může být vodítkem.

„Je to její Výzva? Dala ti ji Ranga? Jsou na ní její vlasy? Je v ní ukryta její vášeň?“

Pomalým krokem se posunul blíže k mechu.

„Ach, ta její vášeň, s jakou dokázala milovat! Jak ta dokázala žít, co? Promiň, já zapomněl, ty spíš asi budeš vědět, jak umírala...“

Koutkem oka zaznamenal proužku látky, který byl přivázán k dříku nad letkami. Ještě jeden krok a bude moci rozeznat detaily.

„Tak co? Prozradíš mi, jaká byla její smrt? Zemřela tvojí rukou, nebo ji někde uštvali vaši hraničáři? Nebo někde pošla v lesích hladem a vyčerpáním? Slyšíš?“

Nic. Žádná odezva. Musel se mýlit, buď se Bel dokáže mistrovsky ovládat, nebo tu je někdo jiný. Udělal ještě jeden krok. Na útržku hedvábí rozpoznal několik znaků. Možná až příliš horlivě hlásaly „Šíp plný hněvu“. Muž, který ho svíral, šípu veškerý svůj hněv předal, oprostil se od něj. Palaran spustil ruku s lukem. Věděl, co ta slova znamenají, a zároveň věděl, kdo je psal. Ta naléhavost sdělení neměla přesvědčit jeho. Měla přesvědčit toho, kdo je napsal. Protože on pochyboval, protože on se neoprostil od citu, od lásky, od svědomí. Byl to Talanův šíp.

„Kdo jsi?“ zařval z plných plic, „Talan přece zemřel! Viděl jsem jeho mrtvolu!“

Možná si s ním jen plukovník pohrává. Možná mu Talan dal své šípy, možná je to jen nějaký jeho dávný přítel. Ale co když se mýlí... Co když nezemřel. Ale proč tedy přišel? Proč by na pomstu čekal? Opět mu nedá vysvětlení, nechá ho žít v pochybnostech s vědomím, že mu něco důležitého uniká. Ne, dnes nepřišel, aby ho nechal žít. Dnes ho nenechá na pochybách, dnes mu přišel ozřejmit pravdu. Dnes ji přišel vykonat.

„Proč?“

Vyjící vlk prý nekouše. Rozhodně však vyjící vlk pozorně nenaslouchá okolí. Proto si Palaran nevšiml tichého stínu spouštějícího se za ním po kmeni dubu.

Poslední otázku směrovanou do korun podzimního lesa zdusil kromě sklíčené atmosféry i prudký úder do Silver´n´dilova týla.

...

„Myslím, že ti nemusím říkat, co praví Zelený plán,“ sykl mu do ucha známý hlas. Pokusil se dosáhnout na dýku, kterou upustil při nárazu, ale Bel mu zaklekl ruku.

„Oba máme stejnou školu, švagře,“ Palaran věděl, kolik potlačované nenávisti se skrývá za tím nenuceným tónem, „je ti tedy jasné, kolik ztratím tím, když zabiju svého úhlavního nepřítele.“

Pokusil se promluvit, ale škrticí struna mu umožnila jen zachrčet.

„Mluvil jsi a křičel na lesy dlouho, teď budu mluvit já.“ Tlak struny zesílil. „Myslíš si, že ztrátou tebe, toho posledního, ke kterému jsem si vybudoval tak těsný vztah, ztratím sám sebe? Tomu opravdu věříš?“

...

Ve víru splétání...

Ne, nemusí mu to recitovat, ta slova žijí. Naplňují okolní realitu a jsou její podstatou. Oba dva si toho jsou vědomi. Po celý život se pokoušeli stát stranou od životní síly, energie proudící systémem, aby mohli snáze brát. V tomto okamžiku je však ta moc prostupuje a v jediné chvilce zvěčňuje. Vrah a jeho oběť, propletení osudů krok od věčnosti.

V chaosu změtení...

Nedokáže udržet myšlenky pohromadě, nedokáže se soustředit na nacvičený úkon – odstranění přímé hrozby, při škrcení strunou. Beztak by to nebylo možné, plukovník má stejnou školu. Zalétne myslí ke svým blízkým, od kterých ho dnes dělí nepřekonatelná propast smrti – ba co hůř – odcizení.

Vrah a jeho oběť, rozděleni, rozpolceni, zničeni v životě i smrti.

„...jsi sám, všechny jsi ztratil,“ zaslechne protivníkův bezcitný hlas. Ne všechny, snaží se oponovat, alespoň v duchu. Mí synové...

Raiwenovu zradu již ve svém srdci dávno pohřbil. To on ho vydal lórindelským jednotkám všanc. Chápal jeho rozhodnutí, vždyť sám by nejednal jinak. Byl jeho krve, měl jeho instinkty, jeho školu.

Jen Haleth mu zbyl. Úpěnlivá vzpomínka rozčísne hranici času a prostoru jako ostrý výkřik a ještě jednou mu na chvilku umožní proniknout do synovy mysli.

Všechno se mění...

„Jsem zde, otče, stále tě sleduji.“

„Ty?“ to náhlé poznání mu málem rozlomí srdce. Haleth jediný ho mohl najít v necestách!

„Vím, že to nedokážeš pochopit, a také vím, že mi nedokážeš odpustit.“ Měkký melodický hlas nejmladšího z rodu Silver´n´dilů mu zní směšně pateticky. „Přesto tě o to žádám.“

„Proč? Vždyť jsi byl můj nejmilejší!“

„Všechny jsi nás využil, naše království, mě, bratry, a zejména mou matku.“

„Miloval jsem tě,“ brání se. Z odlehlých zákoutí duše se vynoří dávno zapomenutý pocit zoufalství a pozvolna stravuje veškeré Palaranovo vědomí.

„Ne, otče, tys nikdy nemiloval. On alespoň miloval matku. A ani jeden z nás dvou si nedokáže představit, jak hluboký ten cit byl a co všechno musel přetrpět.“

„Propadni se a pukni!“ sykne a jen zaslechne synovu vzdálenou odpověď, „věděl jsem to, alespoň jsem to zkusil.“

Vrah a jeho oběť, nezvratná změna, lindóren-dó, definitivum, temná cesta uskutečnění pravdy.

Temná cesta bytí.

...

„Ano, jsi poslední, kdo mi zbyl, švagře,“ už tuší, že mu zbývá jen posledních pár vteřin při vědomí, „měl bych si tě hýčkat, jsi mým jediným smyslem života, že?“

Černé a žluté skvrny před očima oznamují přicházející mdlobu. Pozvolna se propadá do prázdnoty odcházející mysli, v jejíž prázdných sálech se jen v ozvěnách tiše odráží s nesmírnou tíhou pronesená poslední věta: „Věř mi však, že to vše rád obětuji.“

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Salmar - je to jak říkáš, Zrození krále bylo soutěžním příspěvkem pro rok 2007, Všechno se mění bylo soutěžním příspěvkem pro rok 2008. Zatímco Zrození krále skončilo na 19. místě, v následujícím ročníku jsem dopadl hůře - zřejmě byla větší konkurence.

Osobně nebudu hodnotit a porovnávat obě dílka mezi sebou, každé z nich má jiný cíl, jiný styl a míru osobní angažovanosti (kdybych to tak nazval). To znamená, že Zrození krále více hovoří o mém vnitřním světě, určité filozofii, kterou sleduji a která mě možná částečně utváří. Je pravdou, že jsem si v něm ukousl pořádný žvanec pro rozžvýkání, což jsme si ještě před zasláním do CKČ rozebrali s Apeou a mohl jsem tušit problémy.

Oproti tomu je Všechno se mění povídkou více povrchovou, která se soustředí na příběh a zejména na jeho pozadí a psychologii postav. A především se nenimrám ve vlastním psýché. Tato povídka je takovou neakční akcí. Určitý posun je dán i užitím er-formy oproti ich-formě. Přesto si nemyslím, že bych se nějak extra vyvíjel. Na druhou stranu opakování je matkou moudrosti a je nutné stále psát a číst, aby se člověk alespoň trochu zlepšil.

Poznámka na okraj - v letošním roce se CKČ neúčastním. Nezanevřel jsem, ale nestíhám už nic dokončit. A pak si říkám, že přeci jen je větší šance v nějaké ryze fantazy soutěži. A to CKČ není. Byl by div, kdybych zde uspěl.


 Uživatel úrovně 3

...A tak jako u Zrození krále jsem sobecky rád, že ačkoli si tyto povídky nemůžu přečíst v Mlokovi, dává nám magistr tuto možnost ve vlastní rubrice. A když už jsem nakousl souvislost s CKČ, rád bych řekl, že tato povídka mi přijde z pohledu literární kvality lepší. (To jen krátké zamyšlení, zajímalo by mě, jestli vzájemné stáří povídek odpovídá jejím uveřejněním na serveru a zda-li tak byly i posílány do soutěže. Když by magistr své úsilí nevzdal a kvalita povídek by se takto stále zdokonalovala, kdo ví, třeba příště budeme muset utrousit nějaké ty mince, abychom ho mohli číst.)

K samotné povídce:
Jsem toho názoru, že autor mé rozbory nepotřebuje (ačkoli by si je určitě rád přečetl - ostatně každý autor rád čte rozbory a komentáře k vlastním dílům, zvláště když nejsou vyloženě kritické). Proto se tentokrát omezím pouze na krátké sdělení vlastních pocitů z povídky a na čistě subjektivní vztah, který jsem si s dílem vytvořil během čtení. Nějaký ten literární terminus technicus si ponecháme na příště.

Především to perfektně graduje, protože se v povídce postupně vynořují takové záhadné souvislosti v náznacích. Velice silně na mě zapůsobilo prostředí, přiměřeným způsobem popsané. Vztahy mezi postavami rozhodně nejsou lineární (proto ani povídka není lineární, ačkoli dějem by tomu odpovídala), každá z nich něco cítí, každá z nich má nějakou minulost, něco co (ne)prožila. A na základě toho vzniká příběh o pomstě, o nenávisti, o lásce. Silný příběh se silnými postavami.

Pěkné dopoledne


 Uživatel úrovně 5

Nejdříve jsem si příběh vytiskla a položila na noční stolek. Chtěla jsem z něj mít pohádku na dobrou noc, něco, co nakousne střípky snění a přemění je v příběh, to kdyby k ránu omylem přišel sen. Jenže to se nedalo. Unavené oči se mi ztratily mezi řádky a propadly se někam… kdo ví kam.

Takže jsem musela na to jinak. Příběh jsem přehnula a dala do báglu a vytáhla jej ve vlaku. To už bylo lepší! Výrazně lepší.
Spletitost slov a někdy trochu archaický (nebo se mi to jen zdálo?) slovosled, mě zpočátku mátla, ale je pravda, že po třetí straně jsem vůbec netušila, že jsem už na sedmé a příběh skončil.
Také, jak už tu zmiňovali ostatní, bych řekla, že to je vytrženo z většího celku a pokud bys příběh začínal koncem, měla bych problémy se jmény, kterých se tu zalesklo opravdu hodně.
Jak psal, tuším, Falhir, je dobré nesoudit postavy podle počátečního nádechu. Z těch dvou hlavních jsem nakonec „nefandila“ nikomu. Oba byli svým způsobem poražení. A každý trochu jinak. Kdo se mi líbil a koho jsem si oblíbila, byl Talan. Možná tou krátkou básní, kterou dával na své šípy, nevím, přišel mi víc lidský, než ti dva.

A tak ho i nadále budu vnímat. Talan mi přišel jako člověk, ačkoliv to nikde psáno není. Ti dva byli dozajista elfové, záhadní, záludní a tak trochu povýšení nad bytí. Bel méně, protože miloval. Miloval jednoduše a o to vroucněji.

Neudělám tu takový rozbor, jako všickni přede mnou, já to neumím…
K básním. Poučena z přednášky Holgera, všímala jsem si jejich řazení do děje. Všímala jsem si, za jakým účelem a kdy byly citovány a musím říct, že jsem se poté na dílko podívala ještě z jiného úhlu. A za ten ti chci magistře moc poděkovat, protože to určitě využiji u svých postav.
Děkuji


 Uživatel úrovně 0

Příběh jsem přečetla několikrát, vůbec ne kvůli porozumění, pochopení či vyhledávání spojení, která by mi snad unikla v prvním čtení, ale kvůli kráse textu, kvůli tajemné atmosféře, hloubce hvozdu a mlhách na necestách, kvůli myšlenkám hlavního hrdiny, jeho duševních pochodech a vztazích, které ho přivedly na cestu ke smrti.

Holger nám nepředkládá jednoznačné, jednoduché a "standardní" povídky, vždy to jsou věci, které jdou až na dřeň lidské povahy, odhaluje nám slabosti a pády svých hrdinů, a to vždy skvělou formou. Má výborné vyjadřovací schopnosti, cit pro výběr slov i gradaci příběhu, jenž plyne jakoby lehce, máme ho doslova před očima a přesto se nás hluboce dotýká a zanechává v nás to "cosi", kvůli čemu jeho příběhy čteme zas a znova.

Třebaže je povídka patrně jen úryvkem z ucelenějšího příběhu, nic jí neubírá na přitažlivosti a pochopení. Sice tu chybí přesnější popisy hlavních protagonistů, ale mně tohle vůbec nepřijde jako mínus, naopak, jsem ráda za ten prostor, který mi autor zanechal - mohu si hrdiny přizpůsobit obrazu svému, vidět je tak, jak sama chci. Přesnější informace o tom, jak to bylo s Rahve, s Talanem, se syny - jsou tu lehoučké náznaky, ze kterých lze něco málo vyčíst, ale myslím, že v tomhle úryvku slouží pouze jako doplnění atmosféry. Hlavní je tu ono pronásledování, plíživý strach, výčitky, odhodlání... Pochyby, přemítání o věcech, které se udály, o příčinách a následcích. O smíření, prohře i vítězství.

Kdyby tu byla nějaká možnost, jak si tuto povídku uložit do oblíbených, určitě bych to udělala. Určitě se k ní ještě mnohokrát vrátím.

Přeji hezký den

Lyrie


 Uživatel úrovně 8

Ještě jedna poznámka - báseň použitá v textu, která hovoří o Zeleném plánu - tzv. terminační rit, je převzata z antologie čínské poezie od Liu Xie - Duch básnictví řezaný do draků.

Zapomněl jsem tuto skutečnost připojit k textu, za což se vám dodatečně omlouvám.


 Uživatel úrovně 8

Fenqel

- upozorním na to, že nejspíš nikdy zcela záměrně nepopíšu ani Palarana, ani Bela... to do budoucna (tu a tam zmínka o tom, co možná mají na sobě v tu či onu příležitost, zmínka o nepřirozené barvě Palaranových vlasů -stříbrovlasý- ale nikdy nic víc). K těmto postavám to patří - ony mají být neuchopitelné.

Falhir - pokud bych napsal knihu, sestavenou z těchto příběhů - bude takto začínat. Prozatím míním příběh psát od konce, kdy víme, jak vše skončí a podstatné bude, jaké byly milníky, které utvářely postavu až k tomuto konci, kde se stal z toho či onoho člověka právě takový bezcitný stroj na zabíjení... co ho utvářelo... to se možná dozvíme.

Fenqel - Talan je ústřední postavou celé hrstky příběhů, ke které se jednou dostanu. Zde jsem chtěl podat ucelenou povídku, pravda s přesahem, a vaše názory mi ukazují, co vše je ještě potřeba odhalit, sdělit, provázat... Osobně se domnívám, že příběh je ucelený a chápu, že vás provokuje neznalost souvislostí. Jsem zlobivý kluk a tuto vaši touhu nechám neukojenu a budu vaši představivost jitřit dále, dokud se nedozvíte více.

Leč - na Hřbitově se můžete dočíst v mém dávném příspěvku Poučení z krizového vývoje i něco málo o Talanovi.

Hodně špásu,

H.


 Uživatel úrovně 0

skvělé...naprosto mě to vtáhlo


 Uživatel úrovně 0

Čtení takovýchto děl vyžaduje zpočátku značnou chápavost a opatrnost, neudělat si dopředu žádné předsudky, jelikož dokud se nedostaneme na konec, mohou být kdykoliv změněny. Právě proto jsem zpočátku četl opatrně, chvíli se špatně orientoval a přemýšlel, v jakém světě že se to postava nachází. Abych řekl pravdu, došel jsem ke konci a předsudky o postavách jsem si vytvořil a nebyly úplně zbourány, jelikož překvapivě Palaran dopadl tak, jak jsem čekal.

Příběh založený na myšlenkách Palarana a jeho rozmluvách se svým synem, případně se svým nepřátelsky naladěným švagrem. Občasný výskyt monologu je velice vhodný a dobře doplňuje tajuplnou atmosféru příběhu. Příběh o zradě, neustálém stíhání, plnění kodexu a poutu mezi vrahem a obětí. Konec možná trochu očekávaný, ale s dechberoucím popisem posledních chvil starého Palarana. Příběh postupně gradoval a dle mě dogradoval do konce jakož nejlepší části celého díla.

Dílo popisuje více než děj spíše psychické postupy hlavní postavy. Trochu mi tam chyběl více popis vzhledu, takto jsme si museli představit Bela i dokonce Palanora. Neříkám, že je to nějak vyloženě špatně, ačkoliv je to pak celé jen na fantazii a ta se nemá čeho chytit. Ocenil bych také asi trochu více dostat do příběhu Talana, lépe představit jeho osobnost, nebo aspoň důvody, proč se stal tím Nepřítelem s velkým N.
Byl jsem také trochu zmatený z popisu prostředí, abych přiznal pravdu, zpočátku jsem se v něm příliš neorientoval, zejména v přechodech z necest. Prostředí tedy bylo trochu zmatené a měl jsem malé problémy se v něm správně zorientovat. Za to ubírám pátou hvězdičku.

Výsledek? Dílo se mi líbilo, dostatečně kvalitní, aby si zasloužilo minimálně čtyři hvězdičky. Rozhodně si myslím, že to není jednoduchá povídka, nad kterou by se čtenář ani nemusel zamyslet. Rozhodně hodnotím velice pozitivně!

F.


 Uživatel úrovně 0

Po přečtení dílka jsem vesměs spokojený jednak s jeho formou, jednak s myšlenkou. Nemusím dokonce vytýkat žádné gramatické nebo stylistické úlety (kteréžto ustupují jádru literárního díla, neboť to je utváří a dělá jedinečným, ale přesto na nich do značné míry záleží), protože povídka je svou formou logická, pochopitelná a snad i celistvá.

Nápadu si cením, jelikož se rozhodl, že zkonstruuje výtvor momentu, plný pohybu a krátkých, na sebe navazujících dějových sekvencí. Realizuje tím pádem příběh o útěku, v němž se prolínají trpké vzpomínky s naplňováním jistých kodexů. Kdyby ale postrádal kinematickou složku, šlo by bezesporu "jen" o duchaplné líčení dojmů; hořká chvíle prchajícího zabijáka. V existujícím provedení však představuje naplnění osudu, v tomto případě i určité vize, a to přirozeně zahrnuje nejen úskalí Palaranovy cesty, ale i patřičné vyvrcholení a netradičně pojatý epický souboj. Ten se nemusí odehrávat pouze za okolností, že dva protivníci zkříží meče.

Vnímám dílko rovněž jako výňatek, ba dokonce si dovolím podotknout, že si je lépe představím jako útržek z delšího literárního díla, nežli jako obsahově celistvé dílo. Mně, jakožto čtenáři a nikoli tvůrci, se zdá, že po peripetii každého specifického díla by měla následovat skutečná katastrofa, epické zakončení v jakémkoli provedení. Samozřejmě i to autor splnil, opět v netradičním pojetí, a já si tudíž nemohu stěžovat (a pakliže ano, jednám nanejvýš subjektivně). Přesto nejsem schopný zbavit se dojmu, že celému příběhu o temné cestě zabijáka předchází takřka knižní formát a že závěr je ve skutečnosti rozvinutější; jako bychom si představili dvě pomyslné čáry, jednu na počátku, druhou libovolně zasazenou v posledních odstavcích - a před tu první připravili gradující příběh o interesantních cestách assassínů. Tolik bychom se toho mohli dozvědět o faktech a činech, kterých se dopustili elfové, avšak především naši protagonisté (zejména Palaran). Kupříkladu Talan by si zasloužil bližší prezentaci své osobnosti, ale není jediný: celkově by se prohloubila věrnost všech zmíněných charakterů.
Těmito poznámkami ale nenarážím na zranitelnost díla, považuj to, autore, za dokreslení některých sekvencí, z nichž by rázem vznikl formátově obsáhlejší výtvor. Tvůj příspěvek považuji za ucelené dílo, jelikož odpovídá určité osnově slohové práce. (Což není scholastický poznatek, nýbrž pouhé potvrzení, ne kterém navíc příliš nezáleží, protože nelze hodnotit na základě dramatické kompozice: expozice - kolize - krize - peripetie - katastrofa.)

Některé reálie se utvářejí v představivosti čtenáře, kupříkladu podoby aktérů. Dílko je postavené na hlubokých myšlenkových pochodech protagonisty, zaměřuje se na jeho charakter, na jeho smýšlení, na jeho vzpomínky, ale vnější stránku věci - tj. tu "méně oduševnělou" - mírně opomíjí. To je další prvek toho, že by se mohlo stát součástí obsahově delší práce.
Obecně pro tuto práci platí, že důraz klade na charaktery a zmiňování minulosti, kdežto jiné tradičnější a obyčejnější aspekty odkládá stranou: i když má energii a čtenáře napíná až do konce (byť ne tím způsobem, že se jeho čelo orosí potem), o čekané souboje na pódiu během vyprávění nestojí. Jde tu o kodex, o mstu a pronásledování - ať fyzické, ať myšlenkové.

Se vší parádou a pochybnými komplikacemi (vymyslel jsem si je já ve svém rozmaru, takže musím hovořit o diskutabilnosti) milerád označuji práci za kvalitní a hodnou pochvaly. Byl jsem příjemně napjatý a ještě jednou chci dodat - představuji si to jako ukázkový výňatek z knihy.
(4*)


 Uživatel úrovně 5

Temný příběh, možná jen záblesk, průhled oponou deště na poslední dějství dlouhého dramatu, ozvěna minulých událostí. Poslední souboj, který nemá vítěze.

Prostředí, ve kterém se povídka odehrává, je náš herní svět. Nebudu se příliš rozepisovat v hodnocení povídky, to nechám na čtenářích. Co mohu objektivně posoudit je, že dílo se vyrovná nejlepším dosud publikovaným pracím, takže mohu s klidným svědomím dát pět hvězdiček. Holger psát umí, umí přenést myšlenky do psaného slova a umí to říct tak, že vás může i mrazit. O to víc, když postavy jsou mi důvěrně známé, a co bylo kdy v našich hrách naznačeno, je dotaženo do konce, do důsledků.

Já doufám, že příběh pro vás bude alespoň tak přitažlivý, jako pro mne a kdo by se chtěl dozvědět, jak to bylo s Rangou, odkážu ho na svou již před lety zveřejněnou povídku Píseň slavíka slábnoucí k ránu.