Na přelomu loňského a letošního školního roku (tedy v létě roku 2007) proběhla na Matičním gymnáziu v Ostravě k výročí 110. let od založení školy soutěž o nejlepší SF/F povídku (popř. krátký film) na téma "čas". Tato povídka se v kategorii nižšího gymnázia (což odpovídá šesté až deváté třídě základní školy) umístila na prvním místě. S drobnými gramatickými úpravami mi pomáhala Mgr. Naděžda Nováková, které tímto děkuji :o)

„Obos! Obos tarab dehe! My lite! Lal et kam! Yly oyen ecci! Meta ijed demje!“ rozléhalo se mezi kamennými zdmi kostela. Dvanáct mužů v maskách dnes zažívalo velký den. Končilo čtvrté novoluní v roce. Nastal čas, aby si Yfryd vzal oběť.

Mezi obřad konajícími se nacházel i Hron, městský knihovník. Napravo od něj stál majitel největšího veřejného domu ve městě. Nalevo od Hrona poskakoval vrchní rádce starosty a naproti němu starosta sám. A členů městské smetánky tu bylo víc, vlastně každý přítomný něco znamenal.

Jak bylo možné, že si tolik významných lidí navléklo na hlavy plátěné masky v katovském stylu, začalo tančit nesmyslné tance a vykřikovat nesmyslná slova? Je tomu už pět let. Zakladatel kultu, Turan Palášek, tenkrát svolal první schůzi. Tehdy patnácti dalším přítomným vyprávěl o svých vizích. Několik dnů nazpět se mu před spaním zjevil Yfryd, ohnivý obr. Přikázal mu svolat patnáct měšťanů, dokonce Paláškovi nadiktoval jejich jména. Měli se sejít v opuštěném podzemí místního kostela. Tak se taky stalo. Palášek všem vylíčil, jak se věci mají. Yfryda něco popudilo, začal zuřit. Pokud ho nikdo neuklidní, jeho hněv zničí svět. Na oněch patnácti bylo tomu zabránit. Jsou obrovi oblíbenci, pokud ho budou dostatečně uctívat a rozmazlovat, snad utiší jeho zlobu.

Měsíc se potají scházeli, měsíc konali obřady a dělali ze sebe šašky, jen aby Yfryda pobavili. Palášek měl od té doby několik dalších vizí, ze kterých bylo patrné, že se obrova nálada lepší. Poslední vidění dostal právě večer před poslední schůzí.

„Pánové,“ řekl tehdy, „dnes v noci mi Yfryd sdělil důležitou věc. Už přes měsíc se tady scházíme a uctíváme ho, ale jedno zůstává nevykonáno.“

„Oběť,“ napadlo někoho a mezi maskovanými to zašumělo.

„Ano,“ přitakal Palášek. „Musíme Yfrydovi obětovat věrnou duši. Zítra večer.“

„Už zítra?“ podivil se Luzar, velkovýrobce lodí.

„Přesně tak. A pak ve stejný den každý rok další. Určíme ji losem. Ten z nás, který si vytáhne nejkratší špejli, bude vhozen do hrobky králů. Pro tuto příležitost jsem ji, samozřejmě potají, odpečetil.“

Pohled všech spočinul na dveřích síně. Věděli, že se za nimi nachází místnost s kryptou, pod níž byla dávno vyhloubena hrobka krále a královny. Bylo dost možné, že někteří s otevíráním starého hrobu v duchu nesouhlasili, ale nemohli nic dělat. Mělo to tak být.

Druhý den se dostavili všichni. Klasický obřad vykonali dvakrát. Pak došli k masivnímu kamennému kvádru s těžkým odsuvným víkem a postavili se kolem něj do kruhu. Stojan nesl patnáct špejlí. Neukazoval, jak jsou dlouhé. Ta chvíle se zdála být nekonečnou. Hron měl však štěstí, jeho byla druhá nejdelší. Prvním, koho určil los, se stal sám Palášek.

Po následujících pět let se Yfryd ještě nikomu nezjevil. Musel ale být šťastný. Každoročně dostával novou krev. Koncem každého čtvrtého novoluní se jeden z bratrů obětoval, aby mu vzdal čest svou pomalou smrtí hladem a žízní. Dnes tomu nebylo jinak. Obřad končil. Stojan byl ustaven uprostřed víka. V sále panovalo ticho. Napětí. A pak, bez jakéhokoliv pokynu, si každý vytáhl tu svou. Hron jako každý rok vnímal všechno vteřinu po vteřině. Už ji má, drží ji. Je krátká, zatraceně krátká. Hází očkem po ostatních. Vypadá to zle.

„Nuže, bratři,“ řekl starosta, momentálně nepsaný vůdce kultu, „ukažme Yfrydovi, jak si vybral.“

Všichni ochotně ukázali své špejle a... Hron prohrál. Nebo vyhrál? Teď by měl být šťastný, Yfryd si ho přece zvolil, ale pocit pýchy nebo uspokojení se nedostavoval. Pokoušel se vzpomenout si, jakže se to loni usmíval Sládek. Napodoboval ten úsměv, když mu sundávali masku. Pak dostal do ruky svíčku, jeho poslední zdroj světla na cestě za smrtí. Opatrně překročil nízkou stěnu a zůstal stát v kamenné ohrádce. Na schodech, které se svažovaly dolů do neznáma.

„Nashle, bratři,“ řekl a vydal se dolů. Uslyšel nad sebou zavírání víka a pocítil temnotu, která ho pohltila. Až teď si uvědomil, jak málo světla mu svíce poskytovala. Ve snaze vidět lépe s ní kolem sebe začal mávat, ale docílil jen toho, že se plamínek zatřepotal a téměř uhasl. Uklidnil se tedy a postoupil dál. Zvolna, ale se srdcem bijícím na poplach.

Když zdolal schody, zjistil, že stojí v malé, čtvercové místnosti s úzkým průchodem v protější zdi. Žulové stěny pokrývalo dřevěné obložení zhruba do výšky prsou. Jinak zde nebylo zhola nic.

Došel až k průchodu. Ještě než si posvítil do další místnosti, zaujalo ho obložení, jež tady končilo. Jedna z desek byla potlučená, zjevně i okopaná botou. Na druhé pak bylo vidět dlouhou svislou rýhu. Hron si na ni posvítil. Byla zabarvená krví. Na jejím konci trčel ze dřeva zabodnutý lidský nehet. Potlačil chuť zvracet a vydal se do hlavní místnosti hrobky.

Poslední místo odpočinku nejslavnějšího krále a jeho ženy mělo tvar kruhu s poloměrem více než dva sáhy. Dominovalo mu bezesporu překrásné sousoší v jeho středu, obklopené zlatem a šperky. Muselo tu stát už věky, ale protože byla většinu té doby hrobka zapečetěna a uštědřena okolních vlivů, nijak více mu to neuškodilo. Znázorňovalo muže a ženu, nejspíše oba pohřbené, v pozici blízké sedu. K přesnému určení by Hron potřeboval více světla. Oba byli zády k sobě, jako by spolu nemluvili, a přesto je něco spojovalo, přesto k sobě pařili. Pod sousoším se nejspíš nacházela mumifikovaná těla královského páru.

Hron by dílo vydržel pozorovat celé hodiny, ale věděl, že mu svíčka příliš dlouho nevydrží. Proto jej obešel a zalapal po dechu, když spatřil výjev za ním. Do zdi byl vyhrabán více než pět sáhů dlouhý, stoupající tunel. Těsně u jeho ústí pak ležela tři mrtvá těla, některá časem téměř na kost ohlodaná. Vedle nich čtyři svíčky, pero a malá kniha v kožené vazbě. Znovu potlačil odpor při pohledu na zrající mrtvoly svých bratrů z kultu, vzal knížku do ruky a začal číst.

...Skočili na to! Ta banda idiotů mi to sežrala.Výborně! Skvěle! Zítra je první schůzka. Všechno jim vysvětlím. Už se těším.

Schůzka před chvilkou skončila. Řekl jsem jim všechno, přesně tak, jak jsem si to připravil. Namluvil jsem jim, že jsem spatřil Yfryda a že by se ho měli bát. Cha! Jak tomu může vůbec někdo uvěřit? Hlupáci. Zítra je další.

Hron obrátil namátkou až téměř na konec.

...Zítra budou ti tupci vzdávat oběť. Jde to jako po másle. Postupně se jich zbavím všech. Nesmějí mě začít podezřívat. Když nechám zabít jednoho ročně, nebude to vůbec vadit. Ach, jak sladké to je! Všichni ti papaláši tady šaškují a ještě se zabíjejí. A kdo pak shrábne jejich majetek? Komu všechno odkážou? Samozřejmě věrnému bratru Paláškovi. Bude to moje. Nemůžu se dočkat.

Ne! Ne, to se nesmí stát! Proč ještě nepřijeli?! Bylo to tak krásně naplánované! Parta zločinců mě unese a já zmeškám radu. Oni nebudou chtít, aby se Yfryd rozzlobil, a tak jednoho z nich zabijí. A já to zmeškám, nehrozí mi žádné nebezpečí. Tak proč tu nikdo není?! Už měli přijet, už jsem měl naoko svázaný odjíždět pryč z města. Teď mi hrozí, že padnu do vlastní pasti. Už končím, schůze začíná.

Poslední dvojstránku musel Hron rozlepovat. Písmo téměř nešlo přečíst. Už nebylo psáno inkoustem, žádný tu nebyl. Poslední zápisy byly psány krví.

Věděl jsem to! Samozřejmě nemohli vylosovat nikoho jiného! Teď tu trčím. Řval jsem, aby mě pustili. Křičel jsem na ně: „Pomoc! Pomoc, zachraňte mě! Slyšíte? Lhal jsem vám! Byly to jen kecy! Nezabíjejte mě!“ Neslyšeli. Tak jsem tady. Chcípnu jako slimák, kterého zavřou pod sklenici. Víko odklopit nejde, je moc těžké. Nemám jídlo ani vodu. Je tu málo vzduchu a já ho dýchám a spaluji svíčkou. Zblázním se tu! Může mě těšit jen to, že ti blbci nahoře tomu věří. Dobře jim tak. Budou se zabíjet dál. Každý rok. Píšu svou krví, musím končit.

Hron si teprve teď uvědomil celou věc v pravých souvislostech. Pět let. Úplně zbytečně. Žádný Yfryd nikdy neexistoval. Ta slova, o kterých si mysleli, že je to nějaká motlitba, byla obyčejnými výkřiky zoufalství. Pomoc, zachraňte mě! Obos tarab dehe! Slyšíte? My lite! Lhal jsem vám! Lal et kam! Byly to jen kecy! Yly oyen ecci! Nezabíjejte mě! Meta ijed demje! Tři lidi zemřeli, jen aby se někdo, kdo už je po smrti, dostal k moci. A on bude další. Pročetl si zbylé zápisy. Pocházely od ostatních obětí. Hron vzal pero, bodl se do prstu a přidal svůj. Pak si prohlédl celou stránku.

Přečetl jsem si Paláškův deník. Ten hajzl nás celou dobu tahal za nos. Pokud nic neuděláme, budou tu umírat další a další. Začnu kopat tunel. Když ho nedokončím já, dokončí ho někdo jiný. Prohrabe se na svobodu a řekne o tom ostatním. Vyřiďte mé ženě, že ji mám moc rád. Zhasínám svíčku, abych měl více vzduchu. Doležal.

Knihovnu odkazuji svému bratrovi. Všechen můj ostatní majetek také. Pokračuji. Hron.

Zalezl do tunelu. Rozhlédl se. Na konci leželo mrtvé tělo Sládka. V ruce dosud pevně tisklo obroušenou kost. Hron jej odnesl mimo tunel. Vybral nejstarší mrtvolu z hromady a vytrhl jí stehno, které následně očistil od zbytků masa. Zalezl zpátky s přísným pohledem královy sochy v zádech. Jasně si uvědomoval, jak málo času mu zbývá. A také, že z něj musí využít co nejvíce. Dát tak budoucím generacím větší naději dokončit, co se jemu nejspíš za života nepovede. Naslinil si prsty a zhasl svíčku. Nastala úplná tma. Pak začal hrabat.