Články&Eseje

Kdo je ten muž v zeleném? Hodnocení: Průměr

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 15

Kdo je ten muž v zeleném? aneb Jak to bylo s Kraagem


Kdo je ten muž v zeleném? Ptala se sama sebe elfí stařena, když přišla na mýtinu s prastarým dubem, kde den co den sbírala lesní byliny. Seděl se zkříženýma nohama, opíraje se zády o mohutný kmen dubu. Obličej mu zakrývala kápě zeleného pláště. Meditoval, zbraně mírumilovně odložené mezi kořeny. I přišla k němu stařenka blíže, aby zjistila, kdo je ten cizinec. Tázala se jej: „Kdo jste?“ Z pod kápě se akorát zaleskly bílé zuby a němým posunkem holé paže s tetováním ji vybídl, aby si k němu přisedla. Zvědavá elfka poslechla. Náhle muž prudce natáhl paži a chytil stařenku pevně pod krkem. Poslední myšlenky elfí báby patřili bolesti, utrpení a zeleně planoucím očím neznámého. Večer na dubu visela stará elfí hlava, které obrovský černý havran vyklovával oči.

Hluboko v lesích stála malá, světem zapomenutá vesnice. Vesničané žili ve shodě s okolní přírodou, na malých políčkách pěstovali pšenici, sbírali lesní plody, lovili lesní zvěř. Za vše děkovali Cernunovi, bohu lesa. Pod obrovským staletým dubem, který mu zasvětili, přinášeli drobné obětiny, aby bůh vesnici stále opatroval. Vesnický druid hlídal, aby obřady nebyly znesvěceny něčí krví. Ve vesnici vládl starý a moudrý náčelník s ještě starším druidem. Žil zde i osiřelý chlapec, matka zemřela krátce po porodu, otce zanedlouho roztrhal medvěd. Bystrý sirotek vyrůstal u druida, aby až dosáhne náležitého věku, mohl převzít jeho úlohu.

Náčelník vesnice měl jedinou dceru, ta se zahleděla do mladého sirotka. Jak spolu rostli, z holčičky se stala krásná, bystrá, hbitá dívka, chlapec se vytáhl do vysokého černovlasého mlčenlivého mladíka. Ona dívka a stařičký druid tvořili celou mladíkovu rodinu, které si nade vše vážil a byl pro ni ochoten udělat cokoliv. Náčelník se s druidem dohodli, že až mladí dosáhnou dvaceti jar, provdají se za sebe a mladík převezme místo starého druida.

Čas ubíhal kvapem a za nedlouho se ve vísce chystala svatba. Mladík byl podle tradice celý den mimo vesnici. U posvátné tůně ze sebe smýval dětství a připravoval se na převzetí druidského roucha. Do vesnice mohl vstoupit až se západem slunce. Ve vesnici mezitím probíhaly přípravy večerní oslavy v plném proudu. Peklo se maso a chleba, vytahovaly se soudky s pšeničným pivem a medovinou. Když tu náhle okolo poledního do vesnice vtrhlo několik elfů a bez varování začali nebohé vesničany pobíjet. Lesem se nesl zoufalý křik, jatka trvala jen chvíli.

Když mladík zaslechl zvuky boje, neváhal a spěchal do vesnice. Přiběhl akorát když poslední elf odcházel. „Proč?“zařval za ním v zoufalství mladý druid. Elf se otočil a křikl: „Ty nevíš, bezbožníku?“ A zmizel v lese, ponechav tak mladíka o samotě s mrtvými. Chvíli tam bezmocně stál, ale pak se rozběhl najít svou vyvolenou. Našel ji uprostřed návsi, v těle dva elfské šípy. Vzal ji do náruče: „Brzy se sejdeme.“ slíbil vychládající mrtvole. Poté, co se ujistil, že jsou všichni opravdu mrtví, vrátil se k tělu dívky. Sedl si k ní a obřadní obsidiánovou dýkou, která se dříve používala při obřadech, si podřezal žíly.

Pod mladíkem se pomalu zvětšovala kaluž temně rudé krve, života mu už mnoho nezbývalo, když k němu přiletěl veliký černý havran. Zjevil se mu muž s jelením parožím: „Budeš-li mi sloužit Kraagu, vrátím Ti život, když budeš sloužit věrně, vrátím Ti i ji.“ Mladík nevěda, co činí, z posledních sil přikývl na souhlas: „Ano, můj pane.“ To, co následovalo po tom, nezapomene do konce života. Bolest, zmatek a tma mu zalila mozek. Poslední slova, která se mu vpálila do paměti, zněla: „Cernunem, bohem lesa jsem byl pro tvůj lid, Cernunem, bohem mrtvých duší budu pro tebe. Opatři mi duše, opatřím Tě silou. Sloužíš mi v kruté službě, budu já tebe ochraňovat před jinými, neboť můj jsi a mým zůstaneš. Věz Kraagu, že cesta to bude tvrdá, odměna však stojí za to. Tvým prvním úkolem bude pomsta.“

Bez známek života ležel až do večera, pak se vesnicí rozlehl krutý smích. Mladík vstal, ke svému druidímu tetování, přidal několik zakázaných run na důkaz temné služby, posbíral věci na dlouhou cestu. Pak se zastavil nad tělem své nastávající, pomocí dýky vyňal z hrudi srdce, to uložil do drobné dřevěné truhličky. „Brzy se uvidíme Toblakai.“ slíbil vychladlému tělu. Při odchodu natáhl ruku, na kterou si mu sedl havran. „Jsi posel, budu ti říkat Mowri,“ podrbal havrana, a pak krutým tónem sdělil vyvražděné vesnici, „Já vás pomstím.“

„Kdo je ten muž v zeleném?“ ptaly se elfí děti svých matek. Několik elfek se vydalo se svými ratolestmi trhat na mýtinu s dubem luční kvítí, aby si při večerní slavnosti mohly hlavy ozdobit věnci. Pod dubem seděl muž v zeleném hávu, zbraně v klidu opřené o strom. Meditoval. I přišly k němu ženy s dětmi a ptaly se: „Kdo jste?“ Z pod kápě se zaleskly zuby odhalené neurčitým pousmáním. Nabídl jim cizinec beze slova čutoru, aby svlažily vyschlé rty. Důvěřivé matky se napily, děti se po láhvi přímo vrhly. A otrávená voda je všechny uspala. Probudila je až bolest a křik. Uviděly elfky zohavené tělo stařeny, uviděly hlavu zavěšenou v koruně dubu. Viděly krutou smrt svých dětí, slyšely jejich tiché bědování a nepříčetný křik. Muž v zeleném konal tuto řezničinu bez jediného slova, bez známky emocí. Prosily jej o slitování, ptaly se. Proč? Zvrácený škleb je umlčel. I zemřely důvěřivé elfky bídně jako jejich ratolesti, poslední myšlenky naplněné bolestí a zeleným svitem krutých očí. Večer havran opět hodoval na očích hlav zavěšených na větvích staletého velikána.

„Kdo je ten muž v zeleném?“ tázali se elfí lovci, když vběhli na mýtinu, kam je přilákala neobvyklá vůně. Unavení a hladoví, celou noc a půl dne hledali své ženy a děti, uviděli pod dubem sedícího muže, obličej zakryt kápí zeleného pláště. Meditoval. Vedle něho se opékala pečínka, která svou vůní zlákala elfí nosy. I přišli k němu elfové, přisedli si k cizinci. Ten jim z dobré vůle nabídl svou pečínku. I zhltli hladoví elfové cizí maso. A najednou uzřeli bezhlavá zohavená těla svých blízkých. Hlavy milovaných na ně hleděly prázdnými očními důlky z větví. Chtěli se elfové pomstít troufalému cizinci, jenže jed v mase jim ochromil těla. Krutě se muž vysmál jejich zlobě, nemohoucnosti a počáteční bezstarostnosti, pak se znovu pustil do onoho krutého díla. Pomalu zabíjel jednoho elfa za druhým. Celé krveprolévání se obešlo bez jediného slova, elfové zarytě mlčeli, neprosili, byli to přeci hrdí elfí lovci. Ani cizinec nemluvil, plně zabrán do své zvrácené činnosti slova nepotřeboval. A večer znovu přiletěl havran, aby se nasytil očima mrtvých.

Kdo to byl? Ptal se elfí náčelník, když dorazil na mýtinu s dubem, který se stal svědkem tolika hrůz. I zůstal náčelník sám ve vesnici, vydal se hledat ostatní, stopy jej zavedly na ono ponuré místo, které kdysi chodili jeho předci uctívat. Pod dubem našel těla všech obyvatel elfí vesničky, v koruně pak našel jejich hlavy. Nikdo nechyběl, všichni zde bídně položili životy. Ochromen vztekem a žalem zařval náčelník jako zvíře: „Kdo?“ Slovo plné zoufalství, žalu, nenávisti a zloby. Les utichl.

„Já…“ ozvalo se tiše za elfovými zády. Než stihl elf cokoliv udělat, silná rána pěstí jej omráčila. Probudil se až v poledne přivázaný nahý k zemi, pouze bederní rouška jej halila. U boku mu seděl cizinec do půl těla svlečený, neobutý. Obličej, hruď a paže mu zdobilo podivné jednoduché spirálovité tetování. Dlouhé havraní vlasy spletené do copánků mu volně splývaly za krk přes záda. Vedle něho ležela dýka z černého obsidiánu. Meditoval, oči zavřené. Elf zhodnotil svoji polohu a pokusil se uvolnit kolíky, které jej poutaly k zemi. Na jednou však muž otevřel oči a zadíval se elfovi do tváře. Záře očí, které předčily třpyt i tvrdost dvojice smaragdů, elfa obrala o poslední zbytky naděje.

Cizinec s krutým šklebem opět započal svůj zvrácený rituál, trápil a mučil náčelníka, pomalu jej nechal krvácet, přetínal šlachy, nařezával nervy. Opatrně se vyhýbal hlavním tepnám, žádné citlivé místo mu neuteklo. Povrchové škrábance se s postupem dne prohlubovaly. Elf trpěl tak, jako nikdy v životě, netušil kolik bolesti mu mohlo poskytnout jeho tělo. Při západu slunce muž své konání přerušil. „Proč? Kdo jsi?“ vyslovil svou poslední otázku vyčerpaný, ztrápený a bolestí šílený náčelník hrdých elfů. „Kdo jsem?“ zopakoval po něm Kraag bezbarvým tónem s náznakem otázky a pomalu elfovi vbodl dýku do srdce.

Nocí se neslo tlumené bubnování, temná melodie nesla hvozdem útržky písně: „Kdo jsem… že elfy rád nemám…kdo jsem…že utrpení je cesta má…kdo…“ doplněné zvuky z havraní hostiny.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Mě se to líbí, elfové tu umírají s klasickou elfí hrdostí a jsou kladní - ikdyž někomu nemohl dojít motiv toho proč vybily vesnici (to by mělo těšit jejich fanoušky, nejsou ponižování), ale umírají a umírají hodně (to by mělo potěšit jejich odpůrce, nejsou ponižování ale trpí a umřou)

Líbí se mi také obřad Smývání dětství, hezký důvod jak dostat hrdinu z vesnice. Žádný trapné jediný z vesnice na lovu/procházce/sběru hub.


 Uživatel úrovně 0

Nechci hodnotit chyby, ty bych udělal určitě taky, mě se jednoduše líbí čtivost dílka a tak so každů systematické vraždění těch odporných špicoušek jaksepatří užije... u mě za 5*


 Uživatel úrovně 0

Mé hodnocení hovoří za vše není to nijak úchvatný příběh ale je to dobře čitelné a proto dávám nadprůměr 3*.


 Uživatel úrovně 0

Tajemství, nenávist, napětí, utrpení...

Gramaticky na tom už dílo tak slavně nebylo. Jen v prvním odstavci jsem uviděla opakovaně slovo "aby". Cožpak čeština nemá nějaké výrazy, které by dokázali nahradit tuto spojku? Určitě existuje nějaké synonymum.

Příběhu dominuje věta "Kdo je ten muž v zeleném?". Astrální oko má pravdu v tom, že příběh je uveřejněn i u stolu OHD. Ale nemyslím si, že to něčemu vadí.
Dílo obsahuje hodně popisu a málo přímé řeči. Jenomže díky tomu se popis stává trochu nudným.

Hodním tak, jak jsem hodnotila. Doufám, že jest to dostatečně odůvodněno.


 Uživatel úrovně 1

Falhir a možná i jiní: Díváte se na elfy moc herně. Kdybychom byli v pravidlové rubrice, pochopím provolávání "Elfové jsou přece ZkD, tohle by neudělali", ale tady je to dost vedle.
Obzvlášť, podívám-li se na rozpory kolem elfů na zdejším serveru. Proto ti doporučím stůl Smrt elfům, Falhire ;)


 Uživatel úrovně 0

Zdravím autorku...

Mé ohodnocení je nezávislé na ostatních, neboť se mi tak lépe přemýšlí o určitém díle.
Nezlobte se na mě, ale pokud dílko obsahuje gramatické chyby, nebudu je tady vypisovat, jelikož raději posuzuji, o co jde, jak je to logické a jak je to nápadité.

První se zmíním o začátku povídky: trochu mě zmátl. První odstavec se totiž vztahuje k tomu, co se přihodí elfům a Kraagovi vlastně až později. Z toho vyplývá, že by bylo nejlepší a nejsrozumitelnější, kdyby byl první odstavec oddělen od druhého. Nejlépe hvědičkou.
Takhle to totiž vypadá, jakoby druhý odstavec následoval hned na první. Muž v zeleném zabije stařenu a posléze jsme již v lesní vesničce.

Dále je tu jistá věc. Nejedná se ani tak o chybu, jako spíš o nejasnost: proč ti lesní elfové vyplenili onu vesničku, ve které žil Kraag? Povídku jsem přečetl celou a důkladně, avšak tohle jsem nikde nevypátral.
Pokud to byli nějací zdivočelí elfové, budíš (ale i tak - stále jsou to elfové) , avšak pokud se jedná o obyčejné lesní elfy, přeci jen bychom měli dodržet jistá pravidla. A tím myslím, že elfové jsou většinou ZkD přesvědčení. Něco takového by se klasickým elfům příčilo. Už jen samotný pohled na vraždu, natož pak, aby oni sami vybili celou nebohou vesnici (a tam je dokonce napsáno "nebozí vesničané" - a z toho si odvodím, že se jedná opravdu o nebohé vesničany, kteří nic špatného neprovedli).
Jistě, skupina elfů bojuje proti skřetům, to je však úplně jiná kapitolka.

Tady jen takový malý bod a detail: o trochu více bych rozpitval to, jak Kraag zemře, zjeví se mu Někdo a ten Někdo mu vlastně pomůže. Vůbec by nevadilo, kdyby byla tato část povídky více upřesněna a lépe popsána.
Nebudu to považovat za chybu, tudíš za tohle body odečítat nehodlám. Ber to jen jako takovou menší radu k vystříbření.

Místy je povídka lehce chaotická, avšak abych jen nekritizoval...

+ Autorka dokázala do díla vložit dostatek zloby a zášti (alespoň to z povídky vyzařuje). Celkový efekt všeho zlého je tím mnohem kvalitnější. ( jedna *)
+ Již samotný nápad není špatný - radost, smrt, pomsta - a proč ne? Čtenáře to vtáhne do děje ( jedna *)
+ Zpracování mi přijde kvalitní - alespoň mně to tak přišlo. (jedna *)

Sečteno a podtrženo. Beru v úvahu nedostatky a naopak pozitiva... Dávám za 3*


 Uživatel úrovně 0

je to možná trochu krvavější a brutálnější než osotatní díla ale dodává to příspěvku čtivost originalitu. Protože temná postava v kápi hraje se mnou na obchodní stezce, tak se jí asi začnu bát i když nehraju za elfa tak ne ale několik elfů tam je.
Je to čtivé, protože nikdy nevíte co bude následovat, příběh mstitele vás vtáhne do sebe tak že se od něj do jeho konce nemůžete odtrhnout. Moc se mi to líbilo a nevidím tam žádnou chybičku i když pár drobností by se tam našlo v celkovém výsledku jsou zanedbatelné.
Jedinou věc bych byl rád kdyby autor vysvětlil: Důvod vyvraždění té vesničky na začátku.


 Uživatel úrovně 5

Tfoft: Hmm. Tak to je poněkud zcestný motiv. Vybiju ty, co by mohli sloužit bohu, který bude chtít někoho vybíjet. Nevěrohodné. A navíc - proč elf říká bezbožníče, když předpokládá, že člověk nějakému bohu slouží?


 Uživatel úrovně 0

Bylo tu už několik dotazů proč elfové vesnici vybili. Myslím si, že to v textu je napsané, ale asi ne dost jasně. Takže: Elf se otočil a křikl: „Ty nevíš, bezbožníku?“ a pak ...Cernunem, bohem mrtvých duší budu pro tebe. Opatři mi duše, ... = z toho mělo vyplynout, že Cernun ej temným bohem, který si nechává zabííjet lidi, elfové to zřejmě vědeli a ve snaze zmírnit jeho moc mu vybíjeli přisluhovače...


 Uživatel úrovně 0

Dílko má skvělý nápad. Líbí se mi toto "tematické" členění do odstavců a opakující se otázka "Kdo je tem muž..." Dává to náboj. Nicméně co musím vytknout je stránka stylistická - střetává jí se zde totiž dvě "formy" - nejpreve je povídka psána stylem mírně archaickým, ale posléze se toto změní opět do naší klasické, jednoduché, chudé formy, a to se mi nelíbí. Obzvlášť, když se to neustále střídá - buď píšu tak, či onak, ne dohromady.
Malou připomínku bych měla i ke gramatice, a to obzválšť v prvním odstavci.

Jako celek dílko působí dobře - obzvlášť ono "temné hrdinství" muže v zeleném.