Články&Eseje

Mater Dei Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 20

Petr řekl: Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou.“ On jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“ *


Lerain se sklonila k zavlhlé loktuši, která visela ze stropu ubohého stanu, a opatrně vzala do náruče podivně tichý uzlíček. Přivinula si ho a přitiskla suché rty na drobné bledé čelíčko.

„Maria…“

Dítě se nepatrně zachvělo, slabé, vyhublé, a upřelo na ni veliké oči. Měly modročernou barvu všech mláďat, ještě slepé, potažené jemnou blankou. Bylo mu šest neděl.

Šest strašlivých neděl před Nikájou.

Lerain si sáhla na prsa a zoufale zasténala. Neměla mléko, její tělo už pár dní po porodu ztratilo schopnost uživit vlastní dítě! Zaklonila hlavu, aby jí z očí nevytryskly žhavé slzy, přesto jich několik vyklouzlo a dopadlo na bledé čelíčko malé Maríi. Okamžitě jí je setřela a pohladila dítě po chladné tváři. Hladově se obrátilo a přisálo se k jejím prstům.

… Sancta Maria, mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.*

A pořád prší. Už si nikdo nepamatoval, kdy to začalo, kdy se z jasného nebe začal spouštět tenhle příšerný vlezlý déšť. Všechno je mokré, oblečení, lůžka, dřevo. Ve stanech je zima a štiplavý dým z ohňů, které nehřejí. Všichni se plouží se zarudlýma očima, unavení, otupělí. Zásobování vázne. Není jídlo, dochází i ve stanech šlechtičen. Ani jedna urozená paní nevypadá urozeně. Kdo se odváží zabít jehně nebo krávu ze společných stád, je popraven. Dobytek musí přežít.

Maria si povzdechla tak hluboce, až se jí drobný hrudníček nadzvedl. Lerain ten vzdech zlomil srdce. Musí nakrmit své dítě, musí, na Mathyase nemá cenu se spoléhat. Přetáhla si přes hlavu ovčí houni, schovala Mariu v náručí a vyšla do deště. Vytrvale mrholilo, přes šedivou clonu viděla pouze rozmazané obrysy. Před ní se v mlžném oparu ztrácelo široké prostranství poseté tisíci stany, ohradami s vychrtlým dobytkem, přístřešky pro koně a povozy, v nichž byl mnohdy uložený veškerý majetek. Celé rodiny, celé čtvrti, města, národy se shromažďovaly před mohutnými obrannými hradbami Nikáje, obrovského města ležícího na břehu Askánského jezera. Tam měli Turci suché domy, v nich oheň, teplo a dostatek jídla. Tam jejich děti netrpěly hladem, tam jejich ženy měly tučné postavy a chodily v hedvábí!

Proč tu vlastně rozbili ležení? Ach ano, vyvolávači objíždějící tábor přece hlásili, že Nikája je hlavní město Seldžuků. Že ho musí Boží vojáci dobýt, aby neměli v zádech mocného nepřítele. Je to pelech hříchů, kázali kněží. Mají tam jídlo, říkali si poutníci. Tak proč už to město není jejich? Proč Bůh nepomůže svým věrným poutníkům a nevydá do jejich rukou všechno to bohatství chráněné silnými hradbami? Jen jednu misku mléka pro její dítě! Jednu jedinou.

„Mlč, ženo!“ okřikl ji nedávno Mathyas, muž, kterého si vzala, protože si to přály jejich rodiny. Tehdy na jaře, když kvetly třešně a včely se probouzely po hladové zimě. A tehdy Mathyas vyslechl srdcervoucí projev Petra Poustevníka a chopil se kříže, aby pomohl osvobodit Svatý Hrob. Musela ho následovat. Přidali se tedy ke skupině poutníků z jejich tesařské čtvrti a pod praporem Godefroye z Bouillonu už celé věky kráčejí osvobodit Boží království.

„Proč musíme obléhat tohle město?“ ptala se zoufale pár dní po porodu, kdy se zmítala v horečkách a déšť vytrvale bušil do stanových plachet.

„Rytíři vědí proč! A mlč už!“

„Je mi zima.“

„Všem je zima!“

Déšť. Drobný, urputný, vlezlý déšť, který přilákal krysy. Co nezničil on, sežraly ony. Hemžily se v celých hejnech, rejdily, strkaly své čumáky všude, kde to zavánělo potravou. Lezly po všem - po jídle, po kožešinách, lidech i zvířatech. Drzá, odporná stvořená. Naučila se je zabíjet, aniž by stačily písknout. Naučila se je připravit k jídlu. Když k nim přidala cibuli vyžebranou u Provensálců, dokonce se daly jíst…

Maria se znovu zavrtěla, zkrabatila tvářičku a sevřela malinké prstíky v pěst. Za chvíli se rozpláče hlady. Lerain se s hlavou skloněnou vydala přes kluzká prkna sloužící jako lávky překlenující věčně plné odvodňovací strouhy ke stanům šlechtičen. I zde bylo vlhko, ale ne taková zima. Na pánvi hořel nízký oheň, kolem sedělo několik žen s vyděšenými dětmi v náručí. Mezi nimi na dřevěné stoličce seděla paní z Rulez a předávala jedné ženě její dítě. Pak si unaveně přitáhla k hrudi kraje vlněného plédu.

„Odpusťte, paní,“ poklonila se Lerain skoro až k zemi, „ale…“

„Ohřej se. Mám tu ještě nějaké suché plátno na pleny. Germain ti nějaké dá.“

„Děkuji, paní,“ vydechla Lerain vděčně. Suché plátno, hotová vzácnost! Ale ona přece přišla k paní prosit o…

„Nemám mléko,“ zašeptala paní vyčerpaně. „Zkus se zeptat jinde. Snad některá ještě má, snad si některá tvé dítě přivine.“

… Sancta Maria, mater Dei…

Lerain vytryskly slzy bezmoci. Se zoufalou prosbou v zarudlých očích pohlédla na sedící ženy. Vypadaly stejně zoufale jako ona. Žádná nemá! A pokud přeci, nechá si ho pro vlastní! Vyšla ze stanu se čtvercem hrubého plátna, které na dešti okamžitě zvlhlo. Zrak jí padl k ohradě plné ovcí a koz. Nebohá zvířata se brodila po kolena v bahně, polehávala u krmelců plných shnilého sena a slámy. Nikde ani stéblo zelené trávy, ani stvol. Všechno zadupal do bláta vojenský tábor, statisíce bot, nelítostný déšť…

Kde je Mathyas? Ach, ano, na stavbě obléhacích věží, pracuje za misku polévky a pár cibulí nebo hlávku plesnivého zelí. Sní to sám, domů málokdy něco přinese. Potřebuje jídlo, aby mohl pracovat. Nedávno dostal kus masa z koně, kterého probodaly seldžuské šípy z nikájských hradeb. Vyměnil ho za džbán vína.

„Thomasi!“ zavolala na mladého chlapce, u kterého se občas obešla.

„Buď zdráva, Lerain! Jdeš pro mlíko? Už nemám, ty herky nechtějí dojit. Dvě jehňata chcíply! Zatracenej liják, zatracenej… Co Mathyas?“

„Pracuje na věžích.“

„Zatracená práce, Lerain, zatracená. Každou chvíli tam někdo umře. Ale Pánbůh je milostivej, Lerain, všichni jdou rovnou k němu. Zatracenej liják. Zatracený ovce! Zatracený…“

Zanechala ho jeho lamentování a opět se bezradně rozhlédla. Obléhací věže z téhle dálky vypadaly jako neškodné posedy. Každou chvíli tam někdo zemře, ano. Když nespadne z výšky, tak ho zabije turecký šíp. A Mathyas pokaždé přijde opilý a řve, až z okolních stanů vybíhají sousedé.

„… jídlo, jídlo! Dneska střelili Pietra, víš to vůbec? Do oka, slyšíš, ty hloupá náno? Zatímco já nasazuju krk, ty se tady flákáš! Jídlo! Nic jinýho tě nezajímá!“

„To není pravda, Mathyasi. Nechci ho pro sebe. Ale Maria…“

„Maria, Maria! Pořád to hloupý dítě, ženská k tomu! K čemu mi bude? Syna jsem chtěl! Syna, rozumíš?! Jemu bych nosil! Pro ni si vyžebrej!“

„To dovolíš? Žena Mathyase Tesaře a půjde žebrotou?“

Uhodil ji a odešel k přátelům ze stavby. Pili skoro do rána podřadné víno, které sehnali bůhvíkde. Bylo třeba Pietrovi zapít oči.

„Lerain? Jsi to ty?“

Nesmírně unaveně se usmála na procházející ženu Evanse z Calais. Přeskakovala oslizlé lávky s ladností srnky, zpod ušmudlané plachetky jí vylézaly slámově žluté vlasy. Měla strhaný obličej, ale na rtech potutelný úsměv. A její dítě bylo docela zticha. Žilo ještě? Nebo se Midley zbláznila jako spousta jiných matek a nosí malou mrtvolku na prsou, aby ji u Svatého Hrobu Pánbůh vzkřísil? Protože On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi. * Pak se ale její dítě zavrnělo a drobným mrholením se rozlila vůně, která stáhla Lerain hrdlo úzkostnou nadějí.

„Máš mléko, Midley?“

„Mám,“ přikývla. „Pojďme k tobě do stanu.“

Následovala ji jako v mrákotách. Midley má mléko! A rozdělí se. Maria se nají. Pánbůh daroval jejímu dítěti další den!

„Kdes ho vzala?“ ptala se Lerain, zatímco přihřívala malou misku nad mizerným plamenem.

„U vojáků.“

„Kde?“ Namočila kousek čistého plátna od paní z Rulez do mléka a přiložila smotaný cípek Marie k ústům. Usmála se, když děvčátko začalo hladově sát.

„U vojáků,“ odvětila Midlay. „Mají ho dost.“

„Ti mají všeho dost,“ přitakala Lerain bez závisti. Tak to prostě chodilo. Zvířata a vojáci dostanou najíst jako první. „Však já vím, Midley, že jich je potřeba mnohem víc než nás. Bojují, krk nasazují, chrání poutníky, ano.“

„Jistě.“ Midley se trpce usmála a políbila své spící dítě na jemné černé vlásky.

„Co za ně chtějí?“

„Co chtějí za misku mléka? Co bys tak řekla, Lerain?“

„Já… nevím,“ zamračila se dřív, než si uvědomila, co doopravdy chtějí. Ztuhla vprostřed pohybu a pak nevěřícně zašeptala: „Proboha! Proboha, Midley, ty se… Ty se prodáváš za misku…“

„Za misku mléka, ano.“ V očích se jí objevila bolest tak strašlivá, že se až Lerain chytila za hrdlo. Pryč byla ta usměvavá žena, před Lerain seděla zlomená troska. Pak bolest v jejích očích vystřídal ledový chlad. Setřela si slzy a zvedla své dítě do náruče.

„Už musím jít.“

„A… ano.“ Lerain si připadala jako v nějakém strašlivém snu. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují.“ * Vyběhla za Midley a zvrátila hlavu k nebi. Déšť, jen déšť se snášel z tvrdého nebe jako jemná síť. Žádná nebeská mana, jak jim slibovali. Midlay darovala jejímu dítěti dnešní den. Kdo mu daruje zítřek? Proč Pánbůh posílá místo chleba vodu? Proč, Bože, proč?!

„Midley!“ vykřikla za ženou ztrácející se v chuchvalcích mlhy a všudypřítomných kapek. Obrátila se. Vyčkávala. Lerain se nadechla. „ Ke kterým vojákům chodíš?“


***

Připadala si jako na trhu s dobytkem. V ležení vojáků postávalo mnoho žen; některé měly děti s sebou, jiné je zanechaly u příbuzných, jiné o ně už dávno přišly, jiné je nikdy neměly. Blondýnky, černovlásky, zrzky. Malé i velké. Všechny vyhublé, strhané, v navlhlém oblečení páchnoucím plísní a kouřem.

Vdané i vdovy.

Vojenské děvky.

Za málo. Za misku mléka.


***

„Mathyasi!“

„Otče Belisario.“

Podsaditý muž si stáhl z hlavy kápi, kterou mu daroval mistr na stavbě za dobře odvedenou práci. Ano, chválili si ho. Jeho! Mathyase řečeného Tesař. Uměl to se dřevem, uměl se ohánět sekerou, tak nebylo divu, že měl jak výhody, tak i přátele. Dneska dostal novou sekeru, protože tu svou hodil z dostavěné věže po nějakém Turkovi, který z nikájských hradeb urážel Pánaboha. Má novou sekeru, Pánubohu poděkování, to už je nějaký ocenění!

„Na slovíčko, synu.“

Mathyas bez odmlouvání následoval otce do stanu, ve kterém se konaly bohoslužby. Moc toho tu nebylo, dřevěný kříž, skromný oltář, pod ním planula věčná svíce, která musela v těchto těžkých časech stát celé jmění! Mathyas se v náhlém popudu zapřísahal, že jednu koupí a poděkuje Pánubohu za přízeň, kterou ho obdařil.

„Jak se daří Lerain?“

O té se s otcem bavit nechtěl, chtěl mu vyprávět, jak si ho všichni velmi váží. Jeho žena byla jen pijavice, co mu podstrčila dceru místo syna! Navíc s ním ani nechce ležet, musí si ji brát násilím. Pak řve ona i to protivné děcko. Musel ale uznat, že ho aspoň přestala otravovat s jídlem. Jak přežívala, ho nijak zvlášť nezajímalo, ale jídla byl skromný dostatek. Asi si někde přivydělávala šitím, jiné ženské to taky tak dělávají. Pomáhají svým mužům.

„Dobře, velebnej pane,“ zabručel tedy a doufal, že tím je hovor o jeho ženě ukončen.

„Šíří se nějaké řeči, synu,“ řekl otec opatrně. „Musím se tě zeptat, co je na nich pravdy.“

„Jaký řeči?“

„Že nedáváš Lerain žádné jídlo…“ Chtěl se ohradit, že lidi lžou, třebaže mluvili pravdu, ale otec pokračoval: „…musí chodit k vojákům… Ty víš, Mathyasi, za co prodávají?“

„Cože?“ hlesl a zatmělo se mu přes očima. Samozřejmě, že to věděl. Celý tábor, celé ležení to vědělo! Všichni tedy ví, že Lerain… Ta… děvka babylónská!

Cítil, jak mu v rukách těžkne nová sekera. Cítil její tíhu, hladkost topůrka, které ještě nestačil poznamenat jeho pot. Cítil každý mozol, kterým se toho topůrka dotýkal. Otec cosi povídal, hučel jako roj včel doma za stodolou, vykládal řeči o Boží lásce a odpuštění… Nevnímal ho. Bez rozloučení vyšel ze stanu, přičemž ze sebe setřásl kněze, který se ho pokoušel zastavit. Neviděl nic než svůj stan uprostřed bláta a deště a tisíců jiných stanů. V ohradách hladově řvala vyhublá zvířata, v dálce projel průvod rytířů. Pak vše jako by utichlo, snad i déšť na ten okamžik přestal dotírat. Jediný děsivý výkřik protrhl kratičké ticho a pak… se znovu rozpršelo.



Vysvětlivky:

* Petr řekl: Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou.“ On jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“ ( Lukáš 18,28 – 30)

*… Sancta Maria, mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.: Svatá Marie, matko Boží, pros za nás hříšné dnes i v hodině smrti naší. Amen.

* On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi. (Lukáš 20,38)

* Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují.“ (Exodus 16,4)

Děkuji Darianovi za nezištnou pomoc s touto povídkou, hlavně za její rozbor, a za čas, který mi neustále věnuje.

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

Jen tak okrajem.

Měl jsem rozepsanou historickou fantasy v době renesance a o fiktivním souboji malířů a Girolamy Savonarolovy... možná by vás zajímalo že:

V jeho textu Výklad Ave Maria (Esposizione sopra l’Ave Maria) z roku 1495 se poprvé objevuje modlitba Zdrávas Maria v podobě, jakou římskokatolická církev užívá dodnes. Savonarola k ní přidal druhou část, obsahující prosbu o odpuštění hříchů: Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodině smrti naší. (V původní latinské verzi: sancta Maria mater Dei ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis Amen). Savonarolův dodatek byl oficiálně schválen tridentským koncilem v roce 1566.


 Uživatel úrovně 0

Po delší době jsem se rozhodla toto dílo okomentovat, protože jsem přemohla svou lenost :o). Tímto se, drahá Lyrie, omlouvám a jdu to napravit.

Tíseň. Bezmoc. Hlad. Utrpení. Smutek. Strach.

Tyto všechny výrazy figurují v mých pocitech na toto dílo. Znovu vidíme zakomponování latinských či nějakých jiných cizojazyčných textů v povídce + vysvětlivky. Tohle je jedna z věcí, která se mi líbí nejvíce.

Děj je poutavý, nemám co dodat. Snad jen že se sem tam trošku opakují slova, evidentně záměrně.

Takže opět udílím pět, plný počet hvězd. Jen tak dál, Lyrie.


 Uživatel úrovně 5

Ano. Lyrie v anotaci při schvalování příspěvku nic napsáno neměla. (Což naprosto chápu, sama to skoro nikdy nedovedu - a to nemluvím o svých potížích s názvy dílek - zlaté recenze - ale to už jsem se moc rozkecala).

Úvodní citaci je možno brát jako motto, nicméně možná skutečně by bylo správnější napsat zdroj.


 Uživatel úrovně 8

Anotácia - teda tá oficiálna - by bola v rámčeku a ešte označená, nie?
Pokiaľ viem, lebo som s Lyriou písal, keď dielko posielala na schválenie, nevypĺňala na to určené políčko.

Tiež to vidím ako prologickú citáciu - na akési vymedzenie ideí, s akými sa v dielku pracuje. Všimnime si, napríklad, aj kontrast tej citácie hneď s nasledujúcim odstavcom. Je vytvorený rámec.
V anotácii by sme hľadali akúsi generalizáciu pre celé dielko, takto je to kompaktnejšie a prudšie.


 Uživatel úrovně 0

Mgr. Holger: Já tu úvodní citaci opravdu nepovažuji za anotaci. Já totiž obecně anotace nemám moc ráda, protože nikdy nevím, co tam napsat.

Možná jsem k tomu měla přiřadit zdroj, odkud jsem čerpala, vypadalo by to lépe. Příště na to nezapomenu.


 Uživatel úrovně 8

Lyrie - ad 1. je možné, že by se to ořízlo i systémově (anotace). Netuším, na kolik znaků je omezena. Tvoje anotace má 225 znaků (274 s mezerami), trochu to nabourává mou tezi, že je anotace omezena 250 znaky, ale nějaké omezení tam asi bude.


 Uživatel úrovně 0

Lyrii:
2. Darianovi se podařilo tě s "Maríi" obhájit!:-D.
Dá se to samozřejmě považovat za genitiv (koho, čeho?). Jenže pak by se musela Maria psát María. To se nepíše.

6. Odpusť mi, prosím, můj cynismus a nevážení slova. Nechtěl jsem nijak snižovat Lerainino zoufalství... i když podvědomě... kdo ví. Jsem bídák.

Jistě, já jsem se posléze dovtípil, že ten muž pouze pochází z Calais, ale pokud napíšeš v takovéhle povídce "žena Evanse z Calais", svádí to automaticky k domněnce, že je to šlechtična, což ona není.

8. "...s takovými "náměty" se ženy potýkají neustále, třeba ne v tak vyhrocené podobě."
Právě ve vyhrocenosti té podoby jsem nacházel paralely s příběhy okolo holocaustu, protože je to nejstrašnější evropská kolektivní vzpomínka, a tak se zde ukázaná myšlenka v současné próze umísťuje často právě tam.


 Uživatel úrovně 0

Děkuji všem za kritiku a za hodnocení :-)

Sethem: Pár odpovědí na Tvé otázky:

1.Nejprv bych se chtěl zeptat, proč není citace z Bible v anotaci kompletní, i s udáním "souřadnic"? Nevešla se?

-> no, asi to bude tím, že to není anotace, jen jakýsi pokus o prolog. Dole pod čarou jsem vysvětlila, odkud citace pochází.

2."přesto jich několik vyklouzlo a dopadlo na bledé čelíčko malé Maríi."
Nemělo by tam být "malé Marie"?

-> Maria jako žena, takže správně, nemělo tam být Maríi, ale Maríe. Marie. Sama nevím, ups.:-)

3. "Drzá, odporná stvořená."
Další překlep?

-> rychtyk, překlep.

4. "Bylo třeba Pietrovi zapít oči."
Oči? Ztratil jen jedno oko, ne?

-> Ne, špatně jsi to pochopil. Je to ustálené rčení: Zapít mrtvému oči. Znamená to, že po pohřbu se jde na smuteční hostinu, kde se "zapijí oči mrtvému". Nevím, zda to znáte, u nás je to poměrně rozšířené. Tedy to rčení. No, vlastně i ta hostina. :-)

5. Další věc, která mi nesedla, bylo Thomasovo klení.

-> podle mne lidi klejí pořád, v jakékoliv době a na jakémkoli místě. Možná byl Thomas jen obyčejný pasáček či hlídač dobytka, ale i on toho měl už dost. Navíc klením si člověk aspoň tak nějak uleví. Víra nebo přítomnost na křížové výpravě s tím nemá nic společného.

6. Žena šlechtice nemá jídlo pro své dítě a musí se kurvit? Nebo to není žena šlechtice? Tak proč jméno jejího muže zní jako jméno šlechtice?

-> Tak předně se chci velice důrazně ohradit proti slovu "kurvení". Tímto slovem zcela degraduješ čin zoufalých matek, které se pro své dítě tak strašlivě poníží a jdou se prodat, protože jim nic jiného nezbývá. Kurvit se může žena či muž, kteří z toho májí nějaký prospěch - ať citový nebo finanční, nebo je to prostě baví. Myslíš, že se Lerain kurvila proto, že ji to bavilo? Nebo že nemohla být bez chlapů? Nebo že by si tím přilepšila? Šla za misku mléka, ne za peníze.

Žena Evanse z Calais - Byl muž, jmenoval se Evans. Pocházel z Calais. Vzal si za ženu Midley. Na výpravu se vydala celá města, celé národy. Půl Evropy se vylidnilo, částečně na výzvu papeže Urbana II pomoci schizmatickým ortodoxním Byzantincům, částečně proto, že kontinet stíhal jeden hladomor za druhým, války, nájezdy lupičů, epidemie, požáry, atd. Ale to odbočuji. Chtěla jsem tím jménem jen naznačit, že se v táboře pohybovali lidé z mnoha měst a zemí. Francie, Německo, částečně i Anglie... Takže Evans z Calais pocházel z Calais z města na severu Francie v departmentu Pas-de-Calais a regionu Nord-Pas-de-Calais.

7. Co se mi možná nelíbilo, je konec, který je kvůli přílišnému zaměření na hlavní postavu "nedopovězený".

-> ano, je to otázka vkusu a mého záměru. Konec je otevřený, protože mám ráda otevřené konce :-)

8. To je poměrně častý námět, nevztahující se ale většinou ke středověku, jako spíš k hrůzám nacismu a holocaustu.

-> kdepak, milý Setheme, s takovými "náměty" se ženy potýkají neustále, třeba ne v tak vyhrocené podobě. Jsou ochotny pro své děti udělat cokoli. Musí najít cestu i za cenu nejvyšší oběti. A neplatí to samozřejmě jen o ženách, všichni jsme denně vystavováni mnoha rozhodnutím, které nás pozitivně či negativně ovlivní. A nejen nás, i naše okolí.

Snad jsem Tvé otázky aspoň trochu srozumitelně zodpověděla. Mně nejde o nějaké hádání se, na druhou stranu přiznám, že debata s Tebou mne vždycky obohatí a diskutuji s Tebou velice ráda. :-)

Děkuji za Tvé hodnocení.

Nathaka: A kam mám psát, uááá?? :-D

Krtecek: Budu odpočívat a budu grafomanit. Děkuji Ti za tu analogii, ale zasejc nepřehánej. :-)
anarion: jsem ráda, pokud jsem se Ti trefila do vkusu.

Ještě jednou všem děkuji.

Lyrie


 Uživatel úrovně 0

Hezké dílko. Když jsem to četl, jako bych byl tam mezi nimi a všechno to viděl...


 Uživatel úrovně 1

o_O

nemám slov, výborná poviedka.