Není úniku
| Autor: | Lyrie |
|---|---|
| Přidáno: | |
| Hlasovalo: | 17 |
Věnováno Darianovi
Po neudržované polní cestě cválali dva hnědí koně vzhůru do tajemných kopců Erdély. Imre Nadásdy a Erzsi Darvuliová, dva mladí osmnáctiletí potomci mocných rodů, využili jarního odpoledne a vypravili se z rodné Pitešti na odpolední výlet bůhvíkam. Chůvu, která měla dohlížet na Erzsiinu ctnost, a čtyři zbrojnoše, jenž je měli chránit, nechali dávno za sebou a nyní se radovali, jak je přelstili. Neměli žádný plán, občas zastavili na břehu úzkého potoku, aby napojili koně, vyjedli proutěný košík naplněný dobrotami z hradní kuchyně a vypili džbán lehkého červeného vína.
„U všech ďasů, to ale jsou kopce!“ volal Imre užasle a ukazoval před sebe.
Erzsi se zakousla do křehkého kuřecího křidélka a bez zájmu sledovala lomené linie vysokých strmých kopců pokrytých jehličnatým porostem a duby. Podle ní to byly prostě hloupé kopce zarostlé hloupými stromy. Nejradši by už obrátila koně a nasměrovala Imreho k nějaké zapadlé krčmě, kde by se konečně zbavila svého panenství a přinutila ho tak ke svatbě, ale Imre byl k těm kopcům přitahovaný jako můra k plamenu svíce. Tenhle výlet také navrhl on a to jen kvůli tomu, že chtěl prozkoumat lesy Erdély. Neznal to tu, neboť tu nikdy předtím nebyl, jeho slavný rod pocházel odněkud ze severu… Se svou rodinou přicestoval někdy před třemi měsíci a na její vkus se až příliš dlouho rozmýšlel, zda se s ní má oženit nebo jít o hrad dál. Teď však odbočil na úzkou rozbitou cestu na krajnicích pokrytou zbytky ztvrdlého černého sněhu.
„Zatraceně!“ vydechl obdivně, „vidíš tu řeku? To je Maruše! Jsme v samém středu Transylvánie! Já se z toho snad...!“
„Nemluv sprostě,“ napomenula ho, ale hned zmlkla. Imre po ní střelil pohledem, který jasně říkal, že má držet jazyk za zuby. Zachvěla se a na chvilku ji napadlo, jak bude vypadat jejich manželství, ale ta myšlenka byla ihned umlčena vidinou nezměrného bohatství, kterým rod Nadásdy oplýval. Přesto v nestřeženém okamžiku aspoň protočila panenky.
Jeli už takovou dobu! Nechápala, co je na těch lesích a kopcích tak úžasného, že je obdivuje jako dítě hračku. Podle ní to tu vypadalo dost děsivě a strašidelně. Změť kořenů, která prorůstala do cesty, obloha ztemnělá do hnusné modrošedé barvy… Vsadila by se, že kdyby zastavili koně, neuslyší ani cvrčka. Všechno tu bylo strnulé. Strnulé a mrtvé.
„Imre?“ Počkala, až se na ni podívá. „Co kdybychom se vrátili?“
„Nesmysl,“ odbyl ji. „Je tu krásně. To ticho! Víš co? Mám ohromný nápad. Přenocujeme tu.“
„Zbláznil ses?“ vytřeštila oči.
„Copak, bojíš se starého Napichovače? Húúú!“ zašklebil se, ale pak zastavil. Erzsi na jeho poznámce neshledávala nic zábavného. Stará legenda nebyla tak stará, aby se na ni v kraji kdy zapomnělo. Ale on nebyl zdejší, pocházel z opačné strany hor, možná mu legendu donesli pěvci, možná se zmínili vyslanci jejího otce… Ať tak či onak, myslela, že obrátí koně a vrátí se zpět domů nebo aspoň k nějaké té zapadlé krčmě, ale on pouze nasměroval neklidné zvíře k sotva postřehnutelné odbočce stoupající vysoko do kopců. Pak prudce pobídl hnědáka a vydal se vzhůru.
„Imre!“ zaječela, ale jen z ní měl legraci.
„Neboj, ochráním tě,“ řehtal se. „Mám v brašně osikový kůl. Vaši vyslanci – ta banda omezených vyžírků – mi ho doslova vnutili!“
„Jsi velice hrubý, Imre!“ Urazila se a ostentativně se odvrátila. Pohled do stran jí začínal nahánět husí kůži. Tohle nebyly normální stromy, ty černé, pokroucené kmeny vrůstající do sebe s děsivou brutalitou. Jako by se navzájem požíraly a přitom tloustly jako nějaká nestvůrná bytost. Tlusté kořeny podobné zmrzačeným údům nadzvedávaly rozměklý lesní porost… Jako by tu zkameněly celé dynastie odporných hadů.
Stoupali dlouho, snad celou věčnost. Koně se nějakou chvíli zdráhali, lekali se a ržáli pokaždé, když měli překročit padlý zčernalý kmen, ale Imre je sotva slyšitelným hlasem uklidnil a oni mohli pokračovat dál. Začínalo se pomaloučku stmívat, ale Imre byl jak posedlý. Pořád mumlal cosi o tom, že cesta je vyježděná koly vozů, což znamená, že tam nahoře musí něco být. Erzsi si pomyslela, že tam zcela určitě nebude nic a proto překvapeně vyjekla, když před sebou spatřila padací most s hradem, který vypadal přesně jako v legendách opilých pěvců. Staré uherské sídlo vystavěné na vápencové skále tvořící ze tří stran prudký sráz… Hrad, ačkoli kdysi pevný, se však nyní rychle rozpadal. Byl volně postavený z neotesaného kamene drženého pohromadě zvětralou maltou a nekonečnou silou vůle. Slepé oči úzkých vysokých oken zíraly do houstnoucího ticha, které sem tam narušil tichý svist měkkých sovích křídel.
„Pane na nebi, to vypadá příšerně,“ špitla, když po příkladu Imreho seskočila z koně a uvázala ho na nádvoří plném kamenů, jenž čas a vítr vyrval ze zdí. Snažila se při tom zamaskovat plazivou hrůzu, která jako by se přelévala z hradu do jejího těla. „Jestli si myslíš, že tam vejdu, pak...“
Nedořekla, protože Imre jako tichý stín vešel vysokým lehce lomených portálem dovnitř. Pokud nechtěla čekat venku v té hrozivé plíživé tmě, musela za ním. Ocitla se v obrovské hodovní síni zcela ponořené do přízračného narudlého šera. Ze zatuchlého vzduchu se jí udělalo zle. Páchlo to tu starobou, hnilobou... smrtí. Přejížděla očima po valené klenbě stropu, ze kterého už dávno opadala namodralá freska, po silných sloupech držících tu klenbu jen nějakým zázrakem, na moment se zahleděla do zející tlamy dávno vyhaslého krbu…
„Imre..?“
Zachvěla se a objala si ztuhlá ramena zkřehlými prsty. Vysokým oknem pronikl vějíř ostrých paprsků měsíce, chladně se usadil na zaprášeném zbytku vyřezávaného stolu a donutil k prudkému vzletu několik malých netopýrů. Neslyšně prolétly kolem Erzsiny hlavy a zamířily vytlučeným oknem do noci. Erzsi v panice vběhla do zšeřelé komnaty.
„Imre..?“
Původně chtěla zlobně zakřičet, ale dostala ze sebe jen vyděšené zapípnutí. Na tohle neměla žaludek. Ježíši, tady to vypadá jako v nějakém zvráceném ohavném snu, ze kterého se člověk budí zpocený hrůzou. Začala se plížit podél stěn, přičemž v ní narůstal čím dál větší děs.
„Pojď, duše bláhová..."
Zařvala jako zabíjené zvíře a očima prozkoumala každičký koutek temné komnaty. Kdyby tu byla aspoň pochodeň, ale prastaré úchyty byly prázdné jako oči kostlivce. Nic tu nebylo, aspoň nic, co by viděla. A přece to slyšela. Tichý šelest, nepatrný závan vzduchu… Panebože, panebože! Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu…
„Pojď duše neklidná! Už dost marných snů jsi nasnila..."
„Ježíšikriste...“ zavyla v čiré hrůze, když se před ní zjevil vysoký tmavovlasý muž. V záři vycházejícího měsíce, která vpadala do tmavé komnaty vylomeným oknem, vypadal jako… jako nějaký padlý anděl. Byl nádherný, ale v těch rysech, v těch ledových modrých očích, ach panebože, v těch Erzsi četla příslib smrti.
„Ach, jen pojď, duše bláhová. Jak často jsi mě v bludištích hledala. A já zatím - ach, tušila‘s to?" Zavrtěl svou krásnou hlavou a pak se na ni podmanivě usmál: „To jsem nesložil já. Nevadí?“
„Kdo... kdo jste? A kde je Imre?“ V rostoucí panice si připomněla, že musí být opatrná a co nejrychleji utéct. Muž ale jako by jí četl myšlenky.
„Kdepak, ještě ne…“
Než se stačila pohnout, muž se na ni bez varování vrhnul a zabořil své ostré bílé zuby do jejího děsem staženého hrdla.
„Jdi od ní, ty nenažraná bestie!“
Sándor prudce trhnul hlavou a vycenil zahnuté tesáky potřísněné Erzsinou krví. Kdo se opovážil? Ale když spatřil, kdo na něj řve, přece jen od dívky odstoupil a nechal její téměř mrtvé tělo zhroutit na ledovou zem. Shýbnul hlavu a v jeho očích se nebezpečně zablýskly ledově modré hvězdy. Z hrdla se mu vydralo temné zvířecí zavrčení.
„Imrééééé!“
Erzsi zaslechla Imreho jméno a mátožně zatřepetala víčky. Ale to, co spatřila, ji uvrhlo do mdlob tak hlubokých, jako by ji Maruše pohltila do svých temných vod.
Sándor se ovšem jen usmál, krutým lstivým úsměvem, který odkrýval ostré špičaté zuby a měnil jeho tvář do zrůdné masky. Zdálo se, že se Sándor mění celý, že vyrůstá do nadlidské výšky, že tělo, které rve jeho šlechtický šat na cáry, sílí a mohutní, paže se prodlužují, z prstů vyrážejí drápy zahnuté jako osmanské meče… Vzbuzoval strach a nekonečný odpor, ale… To jeho protivník také.
Sándor bez překvapení nebo úžasu sledoval ohavnou přeměnu toho malého drzouna, toho písklete, které se mu nemohlo vyrovnat ani rodem, natož pak myslí a fyzickou silou a dříve, než se mladý Nadásdy stačil změnit v přihrbeného vrčícího lykana, sevřel jeho zvířecí krk do svých strupovitých pařátů. Vlče se zmítalo ve smrtícím stisku a Sándorovy drápy pomalu pronikaly skrz jeho kůži a rvaly mu krční svaly na cáry.
„Ubohý Imrééééé,“ oči se mu podlily krví, když zvedl škubající se mládě do jejich výše. „Vážně si tvůj ničemný rod usmyslel usídlit se tady, tady, v mých lesích? Zamořit můj domov svým pachem, tupostí, zlem ? Jak chytře jste si to vymysleli…“ Sándor zavadil pohledem o zhroucenou dívku a pak upřel své planoucí oči na lykana. Opravdu si chtěl vzít to děvče? Aby získal legitimní nárok na její území, aby získal právo tu žít, lovit, ničit, nahánět lidem strach a nekonečnou hrůzu? Tohle ale byla jeho odvěká privilegia!
Zaklonil hlavu a divoce se rozesmál. Jeho čelisti vypadaly jako dvě příšerné zbraně, nové a nové špičáky deroucí se ven rozdíraly jeho dásně do krve, rvaly maso z tváří, uši se mu prodlužovaly, nos zplošťoval. Řev, jaký vycházel z jeho hrdla, připomínal smečku zuřivých psů. Žíly na krku mu tepaly zběsilým vztekem, krev bušila ve spáncích, šílená touha usmrtit tohle mládě ho donutila k silnější stisku. Oh, jak bylo to vlče bezmocné, jak se svíjelo v jeho drtícím sevření! A hloupé, tak hloupé! Čím víc sebou mlátilo, tím víc si zarývalo jeho drápy do hrdla. Ale mládě – nemládě, byl to především netvor, odporné zvíře, druh, který se mu hnusil a kterým opovrhoval. Jeho utrpení v něm vzbuzovalo zvrácenou radost, smál se jeho pokusům vyprostit se ze smrtelného objetí, kterým drtil jeho silný vlčí krk, jako šílenec. Nakonec ho ta hra přestala bavit a mladý Nadásdy byl v mžiku rozerván. Sándor mu nedopřál lehkou smrt. Nakonec – snad z malichernosti – strhl ze zdi těžký zaprášený stříbrný meč a přibil rozdrásané mrtvé tělo, které se vracelo do své lidské podoby, ke špinavé podlaze.
„Aááááách.“
Ještě však neměl dost. Jeho zvíře v něm běsnilo, potřebovalo se vybít, potřebovalo plenit, ukojit svůj chtíč, svou šílenou potřebu mařit…
Znovu se zahleděl na Erzsi a pak z ní pomaličku stáhl zakrvácené šaty.
***
Erzsi se s výkřikem probudila v matčině uklidňujícím náruči. Bože, třásla se jako štěně, jako čerstvě narozené vlče, bezbranně se tiskla k matce a pološílenýma očima zírala přímo před sebe. Matka něco mumlala a Erzsi se musela moc snažit, aby vnutila svému vědomí, že to byl sen, sen, pouhopouhý děsivý sen…
„Už je to dobré, dobré,“ matka si ji strnulou, napjatou přitáhla do náruče a pak ji začala hladit po vlasech.
„Bylo to strašné, strašlivé,“ drkotala Erzsi zuby. Nemohla se uklidnit. Sen – nebo to nebyl sen – ji vyčerpal, cítila se jako rozlámaná pohozená hračka. Všechny hrůzy snu se přes ní převalily jako vody Maruše a ona tichounce vykřikla: „Imre…“
„Ach, chudinko moje…“ Matka jí začala třít ztuhlá ramena, v hlase se jí ozval pláč a když na ni Erzsi pohlédla, spatřila v jejích očích slzy.
„Co se stalo?“ šeptla se zlou předtuchou. „Co je s Imrem?“
„Je… je mrtvý,“ propukla matka v pláč a začala o překot vyprávět, co se přihodilo. Jak ujeli chůvě a zbrojnošům. Jak po nich pátraly oddíly vojáků. Jak se zničehonic objevili před hradní branou; dědic rodu Harkány je našel nedaleko svého nedávno zděděného sídla, ji v bezvědomí a nebohého Imreho… oh, můj bože, rozervaného na kusy! „Museli vás napadnou vlci, drahoušku… Je mi to tak líto! Když si představím, že to samé mohli udělat i tobě…“ Matka si zakryla hrůzou oči.
„Dědic rodu Harkány?“ hlesla Erzsi.
„Ano, má drahá,“ ze stínu u okna vystoupil usměvavý Sándor. „Obávám se, že jsem se nestačil představit.“
Diskuze
Přes víkend jsem byla na Slovensku a mrkla na nějaké své historické knihy, takže jen potvrzuji, co jsem psala jako dojem níže - Alběta (Ersébéth) Báthory měla v rodovém znaku odkaz na Transylvánii :-)
Pak je to opravdu zvláštní náhoda, protože tvá hrdinka je Erszi, a Alžběta Báthoryová se v originálu píše jako "Erzsébet Báthory" (- její muž pak Nádassdy, jinde v slovenských pramenech též Nádaždy, Nadáždy)... tím pouze objasňuji, proč mi to tak silně evokovalo fantasy alternativu ke Krvavé grófce... :-)
Výborné, originální a skvěle zpracované. V průběhu čtení jsem tak trochu přemýšlel, jaká bude pointa, ale tohle mě opravdu nenapadlo. Jedním slovem, nádhera.
Nicméně jsem se při čtení dvakrát trochu zadrhnul.
Poprvé, když se úplně odnikud vynořilo jméno Sándor. Sice jsem to hned vzápětí pochopil, ale trochu mě to vyvedlo z míry.
Podruhé jsem se musel dokonce vrátit o odstavec zpět. Nejdřív píšeš: "Vzbuzoval strach a nekonečný odpor, ale… To jeho protivník také." A kousek pod tím: "...zvedl škubající se mládě...". Tohle se mi zdálo opravdu matoucí. Slovo "mládě" ve mě vzbuzovalo úplně jiné city než strach a odpor, ale na Sándora to asi působilo jinak.
No, celkový dojem to pokazilo jen málo a vzhledem ke zbytku díla je to opravdu jenom drobnost. Děkuji ti za to, že se s námi dělíš o tak pěkné povídky, opravdu dobře jsem si početl.
S pozdravem,
Legar
Děkuji všem za krásná slova, velice si jich vážím :-)
Maris: Volba jména Nadásdy byla čistě náhodná, snad proto, že mi to jméno znělo dost maďarsky. Spojitost s A. Bathoryovou tedy není žádná, za což se Ti dodatečně omlouvám. Přiznám, že mě nenapadlo, že by "mého" Nadásdyho mohl někdo spojovat s "jejím" Nadásdym. :-)
Shelagh: Netopýři prolétly... mno, to je tedy opravdu hezké, na co jsem při tom psaní myslela??:-D Omlouvám se, zdá se, že je v mém osudu vždycky nějaké ty chyby přehlédnout.
*
Lyrie
Nádhera.
Zasedl jsem k PC a rozhodl jsem se podívat na www.dracidoupe.cz. Bez větších nadějí na nějaký příspěvek nebo umělecké dílko. Přihlásím se, zadám novinky a vidím povídku Není úniku. Autor známý v dobrém slova smyslu a tak neváhám. Pouštím se do čtení.
Začátek mě vtahuje do příběhu jako vodní vír. Hltám slova a nevnímám svět kolem sebe. Fantazie pracuje a já mířím do Transylvánie. Sympatie ke dvěma hlavním hrdinům nabývá na síle. Čtu, oči jezdí po řádcích jako šicí stroj, který bez chyby vyšívá každé písmeno do mé paměti.
Obavy Erzsi a postupně její strach začíná něco naznačovat. Temný hrad jako bych měl na dosah ruky. Šepot a tajemný hrdina, který se začíná objevovat na scéně ve mě budí nervozitu a zároveň zvědavost. Jeho útok přišel znenadání. Husí kůže naskočila na mém těle. Prsty studí, jak svírají myš a celý mozek se upíná k jediné myšlence. Číst dál.
Drsný, krvavý akt. Podrobně popsaný do těch nejmenších detailů. Cítím snad i teplo a pach krve. Jako poslední tečka přichází meč. Jako vždy v nejlepší chvíli. Přibití na zeď jako symbol potupné smrti. Dokonalé! Výherce si vychutnává svou odměnu a já se těším jako malé dítě na strhující závěr.
Úchvatný a napínavý až do konce. Chladné překvapení na konec, jak má být.
Zamžourám očima. Dočetl jsem….. Krásné pocity z díla autorky Lyrie . Zpocený a stále s rukama teploty ledu mačkám písmena na tlačítkách. Píseň ohodnocení, kterou vydává klávesnice, je líbezná.
Hodně štěstí v dalších dílech, bylo to nadlidsky napínavé!!!
Zdravím,
Mal som tú česť sledovať toto dielo, ktoré bolo spočiatku postavené trochu inak, ako je teraz, a môžem len uveličene povedať, že autorka s ním urobila veľký kus práce.
Je to další upírsky príbeh z Lyriinej dielne, plný napätia, gradovaný a vypointovaný... až do poslednej vety, ak sa to tak vezme. Stačí si uvedomiť tú nádhernú súvislosť s názvom.
Musím sa takisto pochvalne vyjadriť na adresu Sándora, Je to upír, ktorý v sebe spája patetickosť, miernu dávku arogancie a inteligenciu - smrteľne dobrá kombinácia. Takéto typy postáv súveľmi náročné. Spraviť totiž zloducha, keď je len jeden, ide celkom dobre. Ale pokiaľ sú dvaja, tak potrebujú byť obaja dobre a jedinečne vyhranení. Autorka toto zvládla výborne.
Dávam plný počet.
pekný večer
Darian
Dost mě zaváděla volba jména Nadásdy - stále jsem čekala nějaké spojení s Alžbetou Báthoryovou, která byla vdaná za muže tohoto rodu, a měla vazby na Sedmohradsko, možná i Transylvánii... A tento její manžel,bojovník proti Turkům prý taky rád týral služky...
Proč tahle volba jména, mohu-li se ptát?
Lahůdka.
Jak jazyk, tak děj s pointou. Nemám k tomu moc co dodat.
Tak tady máme další dílko, o kterém jsem vůbec nevěděl. Tušil jsem, že nějak přerušíš Janiku, ale nevěděl jsem o tomto díle. Možná je to lepší, aspoň mám teďka naprosto jiné představy.
Dílo je bezesporu kvalitní, dle mého sice není až takové, jako Janika, ale i takhle se mi naprosto líbí. Jsem strašně rád za to, co jsem si tady mohl přečíst. Můj dojem z díla? Trochu zmatený, ale oceňující kvalitu a posloupnost díla..
Dílo nádherně téměř bez gramatických chyb, bez nějakých větších problémů. Co na mě nejvíce zapůsobilo byla atmosféra a náhlý zlom ke konci, který by byl dost všední bez té konečné pointy (tak nějak jsem to čekal, že v posledních větách bude nějaká pointa), za to by sis zasloužila ocenění, protože zlom v příběhu (že se probudí a myslí, že to byl sen) je dost často používaná. Tam ale také skončí až na vyjímky všechny příběhy. Tu pointu, jak vystoupil ze stínu Sándor, dokážer naprosto zkvalitnit příběh a potvrdit tu správnou atmosféru.
Pokud bych to dílo četl v noci, zapůsobilo by to na mě dosti strašidelně. Takový příběh, jsem rád, že jsi jej uvedla na pravou míru a neudělala z něj nijakou hrdinnou záchranou akci.. Opravdu jsem naprosto spokojen s děním i vzhledem příběhu. Ne každý taky umí napsat příběh tak, aby se to dalo nejen číst, ale io koukat. Zajímavě vyřešené rozhovory a pocity z hlediska hlavní postavy (Erzsi). Jména jsou trošku špatně čtivá, ale po chvilce si na ně člověk určitě zvykne.
Postava Sándora pěkně popsána, aby dostatečně dokázala naladit tu správnou atmosféru a dojem z postavy. To se ti povedlo i z celkového díla. Myslím si, že to zapůsobí na všechny a odnesou si z toho hodně poučení o stylu psaní a hlavně pocitů z celkového děje. Víš, že rád čtu tvá díla a jsem rád za to, že jich píšeš dost a dost, aby jsi mě stále udržovala ve varu. Za to ti děkuju. Doufám, že mi na to zase budeš mít co říct, ať se ti pokusím vysvětlit své pocity z díla.
Velmi dobrá povídka, s barvitými popisy a neotřelou pointou. Je vidět, že autor(ka) je již zkušeným pisatelem, kromě předkládaného děje nám dokáže zprostředkovat i vnitřní monology postav, zajímavá jsou i některá přirovnání. Na druhou stranu se vyskytnou i nepříliš šťastné metafory, násilné mi přijde např. „Zařvala jako zabíjené zvíře“, resp. neodpovídající situaci a křehkosti křičící osoby.
Věřím, dvě hrubky v textu („Neslyšně prolétly kolem Erzsiny hlavy a zamířily... – netopýři) jsou spíše překlepem, protože jinak se dílko vyznačuje velmi dobrou češtinou.
Povídka si pro svou kvalitu zaslouží plný počet hvězd.