V Halvarathské kovárně bylo dnes rušno. Kovář Bango měl plné ruce práce - zakázky chodily jedna za druhou a on se nestačil otáčet. Tu měl okovat kobylu, tu zase spravit meč, jinde zase vykovat obruče pro sudy. Zkrátka práce až nad hlavu, a času málo. Začínalo se pomalu šeřit a den se chýlil ke konci, ale jelikož je kovárna na okraji města, pracoval nerušeně dál za světla své výhně.

K městu se za tmy kradly tři postavy. Byli to skřeti. Dva v ruce po tesáku, třetí palici a lano. Oblečeni byli po skřetím stylu - v orhaných špinavých hadrech a vycpávané zbroji, která už zažila své, na hlavě koženou čapku. Loukou, přes kterou si to pádili, se nesl šepot:

"Ty, Grabo, máš už nějakej plán? Musí se to povýst, jinak nás šéf zabije!"

"Jasně, že jo, Pelgu, je to jasný jak facka. Zezadu se připlížíme, potichounku omráčíme, svážeme a zdrháme…"

"No ty seš ale chytrej, to by mě asi nenapadlo"

"Drž hubu a krok! Negare, neloudej se za náma a koukej přichystat ten provaz, sme skoro u hradeb!"

"Jo, už kvačím…"

Dorazili k hradbám a počkali, až stráž zajde do pozorovací boudy, odkud je výhled na bránu.

"Ty, Grabo, stejně zme to vymysleli, strážný si hlídaj bránu a my jim pláchnem za zádama…"

"Hele, nemudruj a zkus rači čumět kolem sebe a dávat bacha. Tak co je s tím lanem, sakra?"

"Jo, jo. Je tady uzel jak hrom, ale už se na tom pracuje…"

"Proboha, co za banda tupců se to se mnou táhne, dej to sem než ti jednu vrazím…!"

"Pssssssssst, tišejc!"

Lano zasvištělo nočním vzduchem a kotvička se s cinknutím zachytila za okraj hradeb. Jeden ze skřetů zatahal za lano:

"Fajn, drží to. První poleze Pelg, pak ty Negare a nakonec já. Až skočíte dolů, koukejte se držet u kraje ve stínu, a hlavně zticha!"

"Ty máš co vykládat s tím tich…"

"Zmlkni a lez už!"

Tak se ty tři postavy pomalu soukaly po hradbách nahoru. Pelg s Negarem a už byli dole, když se najednou začaly dveře boudy pomalu skřípavě otevírat. Zevnitř se ozývaly bujaré hlasy a bylo jasné, že sráž jde na obchůzku. Graba rychle skočil dolů a jen tak tak se vyhnul zraku strážného. Provaz však zůstal nahoře. Všichni tři se namačkali pod římsu hradeb a ani nedutali. Byly slyšet rázné kroky a jejich divoký dech. Biřic si ihned všiml kotvičky a rozhlížel se dolů po obou stranách hradeb. Naslouchal. Ve skřetech by se krve nedořezal. Snad jsem tu nekalou návštěvu vyrušil, pomyslel si, sebral provaz a vrátil se zpátky k přátelům pokračovat v té bujaré noci… Těm třem spadl kámen ze srdce.

"Ufff. To bylo vo fous, eště vo chvilenku dýl a mohli sme do konce života bručet v chládku."

"Nebo viset!"

"Nemaluj čerta na…a vůbec držte hubu! Támhlenc je kovárna a náš úkol, takže do práce. Nejdřív všichni vlezem do dvora. Negar bude hlídkovat. Já udělám nějakej podezřelej zvuk a jak se kovář pude kouknout, co se děje - ty ho Pelgu zezadu zpoza tý dřevěnky máznež pěkně přes palici. Ale ne zas moc, víš, že ho máme donýst zdravýho. Je všem všechno jasný"

"Jo."

"Jasně."

"Tak fajn, to sem rád. Takže dem"

A s tím se kradmo plížili k zadní brance pozemku kolem kovárny. Každý svůj tesák ve střehu, Pelg palici. První šel Graba. Otvíral pomalu se skřípotem dvířka a pod rouškou tmy si to hnal přes zahradu ke kovárně.

Na zemi ležel pes, Grabův tesák od krve. Zvonění kovu, které se předtím ozývalo, náhle ustalo.

"Všichni na svý místa…"

Zpoza kovárny s ozývaly blížící se kroky.

"Co to tam zase máš, Astone?" Kovář se blížil. Zašel za roh.

"Probo…" Skácel se k zemi.

"Dobrá rána Pelgu…"

"Jo, jako za starejch časů."

"Ticho. Eště sme nevyhráli. Musíme se eště dostat ven, a bez lana to bude dost riskantní. Přes ty zatracený hradby už nemáme jak. Tak teda musíme malou dřevěnou brankou kousek odsud. Je bez strážnejch, ale zamknutá."

"Tak ji vyrazíme"

"Ty drž hubu! Vlastně proč ne. Rozruch naděláme, ale na ten už kašlem, protože než se srážný uráčej dostavit, budem už dávno v tahu. Negare, mazej dopředu a koukej tam splašit nějaký větší poleno, tím ty dvířka pěkně vyloupnem ze zdi"

"Už kvačím…"

"A ty mu koukej tomu kovářovi zavázat hubu, at´ po cestě moc nepindá, stačíte mi vy dva…"

"A čím? Lano zůsta…"

"Hlavo skopová, zkus urvat kus z těch hadrů, co máš na sobě!"

"Poleno je tu!"

"Neviděl tě nikdo?"

"Ne"

"Tak padáme. Pelgu, vem ho na záda"

"Proč já, dycky…"

"Protože sem řek. A nech si ty blbý kecy nadoma. Ted´ dem."

Co nejtišeji si to pádili za domy podél hradeb. Bylo slyšet jen Pelgovo skuhrání a odfukování - Bango nebyl žádná souška. Ale ted´ si to v mdlobách s roubíkem v ústech spokojeně hověl na skřetových zádech. Konečně došli k malým vratům širokým tak akorát pro jednoho statného muže. Byly skutečně bez stráží, ale zámek na nich byl pořádný.

"Pelgu, nech si ho na zádech a koukej se koukat kolem sebe a hlídkuj!"

"Ale já myslel, že mě vystřídá…"

"Ne! A dělej, co sem řek. My s Negarem tu mám práci. Na tři se rozběhnem a dáme těm vratům co proto. Takže raz, dva, tři…"

Konec polena tvrdě narazil do dveří a ty se s rachotem vylomily a vypadly ven. Za východem byla úzká lávka přez pomalu proudící říčku. Graba odkopl vyražené dveře do vody a zavelel k rychlému odchodu. Všichni tři si to pádili po lávce přes vodu. Pelg s kovářem klopýtl, ale dopadli oba na druhý břeh říčky.

"Blbče, co dybys spadl do tý vody, é?"

"Já nechtěl, vono to tak klejže a já…"

"Kecy! Seber ho a koukej mazat!"

"A nemohl by mně Negar vystří…"

"NE!"

A tak utíkali z podařeného únosu zpět do jeskyně, kde na kováře Banga čekala tvrdá práce ve skřetím dolu. Ale třeba se zachránil, kdo ví…