Šel jsem pouští už několik dní, vodou ve vacích šetřil - ale stejně došla. Žíznil jsem už hodně dlouho, připadalo mi to jako celá věčnost, kdy mé rty naposledy cítily chladnou vodu. Cesta byla úmorná - ústa vyprahlá, slunce žhnoucí nad hlavou, písek každou chvíli šlehal do tváře. Připadalo mi to jako nekonečná pouť mezi žlutými dunami. Procházel jsem zrovna průsmykem mezi dunami písku, když se najednou v dáli přede mnou něco objevilo. Zpočátku se to zdálo jen jako šedá tečka kdesi pod obzorem, ale se zkracující vzdáleností rostla, vypadalo to jako kdyby uprostřed pouště čněl ze země balvan. Když jsem byl jen na několik kroků daleko a doslova z posledních sil se plazil, chytila mne nová naděje – je to studna! Přepadla mne radost, vzchopil jsem se a pomalu se doplahočil až k ní, natáhl ruku před sebe a sáhl na ni. Kámen byl příjemně studený a chladil mou ruku. Vzduch kolem se tetelil. Přitiskl jsem se ke studni celým tělem, abych si ulevil od toho neskutečného žáru, který mě stále doprovázel na mé osamělé pouti.. Byl to skvělý pocit po takové době zase cítit chlad, skoro sem už zapomněl, jaký vlastně je. Mé tělo už zoufale potřebovalo být by jen jeden doušek, a tak se má ruka sama od sebe začala zvedat, až se zachytila za okraj studny. Ze všech sil jsem se snažil přitáhnout, ale nešlo to. Zachvátila mně panika - voda je téměř na dosah a já se k ní nemohu dostat. Ve strachu začal jsem se rozhlížet kolem sebe, jak bych si pomohl ke chladné vodě ve studni. Všude byl však jenom horký písek. Nikde ani živáčka. Jediné, co stálo za povšimnutí, byl dlouhý stín, který studna vrhala na rozpálenou zem. Stín! Za celou dobu, co se trmácím pouští, jsem viděl pouze ten vlastní, ale do něj se schovat nešlo. Pomalu jako ubožák jsem se sunul pískem k vytouženému cíli. Po úmorném boji samo se sebou mé tělo nakonec opravdu spočinulo na místě, kam na něj sluneční paprsky nedosáhly. Seděl jsem, bůh ví, jak dlouho, v těchto končinách čas plyne jinak, než jsem byl zvyklý. Slunce pomalu prodlužovalo stín, který mi poskytoval skrýš před jeho paprsky a já se cítil se silami trochu lépe, ale žízeň byla stále nesnesitelnější a mé tělo doslova prosilo o doušek studené vody. S námahou jsem se otočil a zvedl ruku k okraji studeného kamene, pomalu se přitahoval a přehoupl přes okraj studny. Pohled dolů mě zděsil – ona je prázdná! Začalo se pomalu šeřit a na dno už nebylo vidět. Už už jsem ztrácel naději na život, ale napadla mě skvělá myšlenka, která mi vrátila chut´ zase žít. Snad je voda dole! Jedinou možností, jak to ověřit, bylo hodit dolů něco. Potíž je v tom, že já u sebe nemám nic, napadlo mne, tak jsem rukou opatrně zvedl ze země malou hrudku slepeného písku. Se slabou dávkou naděje hodil jsem ji dolů a doufal. Ozval se slabý rachot, to se ten kousek pískovce roztříštil o kamenné dno studny. S tím zvukem se mi zbortil svět před očima. Nenávist přerostla ve strach, strach v úzkost. Nezemřu žízní, bezmocně, nebudu čekat na smrt uprostřed toho písečného pekla!

To byla jeho poslední myšlenka, než se s odhodláním přehoupl přes okraj té prokleté studny…