Články&Eseje

Návrat - etudy Hodnocení: Geniální

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 6

Poznal jsem dlažbu Lórindelu. Zdála se zvláštně měkká, když jsem pomalu došlapoval.

Ustrašený dav mi vyklízel cestu.

Tušil jsem v zádech stíny špehů, kteří mne sledovali a možná i dohlíželi na mou bezpečnost.

Bylo to marné. Nikdo se ke mně neodvažoval přiblížit.

A mí nepřátelé? Byli někde poblíž?

Proč nevyužili příležitosti?
Vyčetli z mé tváře, že msta je zbytečná?

Užívají si mé dvojsečné výhry? Těší se z mého ortelu?


Bludištěm ulic jsem dospěl před tvůj dům.

Ještě před hodinou to byl náš dům.

Dům našich snů, vzpomínek, naší vzájemnosti.

Zaváhám před prahem.

Mám vstoupit?

Vím, že se ti neodvážím znovu pohlédnout do očí, ačkoli po ničem jiném netoužím.

Nečekáš mě ve vstupní hale, nesejdeš ke mně houpavým krokem po schodišti, nedáš mi ochutnat víno ze svých úst.

Paměť.

Tak ráda si vybírá, co uchová, co vynechá, čím potrápí.

Vstoupím a zavolám tvé jméno.

Kdo by měl odpovědět, milý?

Hrdlo stažené škrticí šňůrou ti nemůže odpovědět, proříznuté hlasivky nefungují, hlava oddělená od trupu je němá, bez hlasu, bez dechu.


Znovu a znovu si přehrávám jednotlivá dějství uplynulé hry, směšné frašky, tragédie, v níž hraje herec herci.

Toporné výkony účinkujících, shovívavost publika.

Otupělí diváci připravující si vlastní roli, neopouštějící vlastní roli, nepískají, nesoudí, nevidí.

Bez posměchu přehlíží klopýtnutí na scéně a doufají, že jejich chyb si také nikdo nevšimne.

Měním text, gesta, pohyby.

Křičím, zpovídám se, přiznávám se, vyznávám se.

Proč si toho nevšímá?

Jak jsme mohli být tak slepí?


Zaslechnu náš tichý rozhovor z jídelny, bojím se tam vstoupit, ale nedokážu se z obrazu vymanit.

Škvírou v oponě sleduji děj, snažím se napovídat, vkládat do úst jiné repliky v předtuše zlého konce.

Sedí u stolu s mou hlavou zabořenou v sukni. V herecké etudě předstírám zoufalý pláč, zatímco ona pláče, předstírajíc bolest. Slzy skutečné, cit falešný. Její tělo je dokonalé a připravené, to moje mě zrazuje a mohlo by mnohé prozradit. Proto ho skrývám.

Ctí mé soukromí, nebo si je jistá, že mě má ve své moci?

Ctná, úskočná, falešný, zákeřný, splétáme sítě pokoušejíce jeden druhého polapit. Budujeme sklopce, lákáme jeden druhého a přitom si nepřipouštíme smutný fakt, že jsme sami návnadou, která zůstane v kleci uvězněna i s úlovkem.

Tuto hru vyhraje jen jeden z nás. Poražený zemře, klec se uzavře navěky i s vítězem. Trofej pro vítěze.

Prchavý výjev paměti, detaily okamžiku, přízrační motýli falešných slov zdobení kudrlinkami se sosáčky od medu zakrouží v hypnotickém tanci, otráví mysl a než se rozplynou, uletí, navěky zmizí v dálce, postřehnu na jejich hřbetu kresbu smrtky.


Okvětní plátky r´ually - lesní růže uprostřed slavnostní tabule.
Nevím, jakým kouzlem je držela stále čerstvé, takové, jaké jsem jí je dal.

Nevím, jakým kouzlem nyní jako mávnutím proutku zvadly a rudé lístky opadaly na hedvábný ubrus.

Karmínové krůpěje na trnech a lístcích jsou snad ještě horké, jako by se o ně bílé prsty poranily před chvilkou.

Zrcadlí můj bledý obličej, bezkrevný a strhaný. Bez výrazu.

Zrcadlí společné viny, smutek, který si žádný z nás nemohl dovolit, city, které jsme si nepřipouštěli, city, které jsme si křivě přísahali, tak jak to vyžadovala hra.

Protože přiznat si je po pravdě by znamenalo prohrát a nedohrát.

Protože to hra nedovolila, protože to klec neumožnila.


Po večeři tančíme.

Učíš mě hirundaënu, já tebe menuet.

Raz-dva-tři-dva-dva-tři.

Uklonit se, pokleknout.

Raz-dva-tři-dva-dva-tři.

Přitisknout se, naposled, pod rukou podtočit.

Raz-dva-tři-dva-dva-tři.

Každým krokem jsi blíž svobodě, už brzy unikneš z klece tohoto dramatu.

Raz-dva-tři-dva-dva-tři.

Příští krok je smrt.

Změť hlasů, utichající kakofonie hudby, nechápavé obličeje.

Horkost krve na tváři, prozření, zděšení.

Osaměl jsem v prázdné jídelně s opadanou kyticí, mávnutím ruky zaplašil imaginární dav a prošel jím ke dveřím.

Usedám na první schod, dodávám si odvahy, propadám beznaději.

Nepřijdeš, nepohladíš mne po vlasech, nepolíbíš mě.


Tichý, plouživý, namáhavý výstup po schodech do prvního patra.

Pomalu se šourám s pohledem upřeným do prázdna, pohledem konsternovaným její dokonalou chůzí, když přes závoj času stoupá přede mnou.

Vlnící se had, kočičí hřbet, jazyk klevetné ženy, povívající roztržený závoj reality.

Letmo se dotýkám zábradlí, hladkého jak její ramena.

Utěšuji se tím dotykem, splynutím, představou.

Jen díky ní se snad dokážu vrátit do ložnice.

Přede dveřmi ji ztrácím.

Pokolikáté už?


Padla noc.

Tichý hovor z přízemí, zahlédnu mihnout se její ladnou siluetu postříbřenou měsíčními paprsky. Průsvitný pláštík její tělo spíš obnažuje, než aby je chránil před chtivými zraky.

Ale mysl zůstává zahalena, skryta.

Postřehnu zachvění hlasu, když mě prodává svým kumpánům?

Postřehnu zaváhání, když jí líčí, jakou roli pro mne připravili?

Zlomí se její hlas, když zjistí, jak má skončit jejich epický kus?

Vidím sám sebe plížit se zpět na lůžko, aby ona nic nepostřehla.

Prohlédne mou hru?

Vymaní se z objetí ex-přítele, spoluspiklence, který jí manipuluje do dalšího dějství, vybíhá po schodišti a zastavuje přede dveřmi pokoje.

Zašeptá cosi k mé postavě schoulené pod pokrývkou.

Řekla odpusť?
Slyšel jsem tu žádost, nebo se jen zhmotnilo mé přání?

Vrací se ke mně, vklouzne pod pokrývku a přitiskne se mi na záda hroty svých drobných prsů.

Sleduji nás, naši bezesnou noc, každý ztracen v myšlenkách, spánek jen naoko.

Pokouším se usnout, pravidelně oddechuji, únava mě tíží, ale nedopřává mi spát.

Ráda by spala, ale nemůže, nepředstírá, nemá proč.

Hryže se do rtů, vrtí hlavou, jako by vedla neslyšný dialog, jako by chystala další part.

Leskne se jí v koutku oka slza?

Měsíční svit?

Tak rád bych ji znovu objal!

Přilehnu a přitisknu se jí na záda.

Měsíční svit a chladivý satén.

Nic víc.

Ztichlá, prázdná, mrtvá ložnice.

Tak přece jsem došel až sem.


Vmáčklé důlky v prostěradle, v nichž ještě cítím tvé teplo.

Otisky na sklenkách, které chutnají po tvých rtech.
Dotyk hedvábí vláčného a měkkého jak tvé vlasy.

Pamatuji se na každý nádech, každé zdvihnutí tvé hrudi, na křivku tvých boků i chlad tvých kolenou před ranním rozbřeskem.

Na polštáři zbylo pár šupinek zaschlé krve, kterou jsem si odrolil z tváře.

Otáčím se a v úžasu hledím na výjev před zrcadlem.

Opět se nechávám unést tvou smyslnou hrou, vnímám vůni tvého těla, jeho žár.

Vstanu a přistoupím k zrcadlu.

Snažím se slíbat dotyky tvých úst na rtěnce - růž na tvářích, jazyku i rtech.

Zdvihnu flakónek s parfémem a jemně přivoním.

Růže, cedr, kouř, znovu se skloním před tvou rafinovaností.

Přistoupím ke stoličce naproti zrcadlu a prsty se snažím zachytit v kůži vmáčklé obliny tvých stehen.

V opěradlech hledám rýhy po nehtech, zaťatých v přívalech rozkoše našeho posledního milování.

Poklekám a zblízka se obdivuji skvrnce na sedadle, kde se ho dotkl tvůj vlhký klín.

Přičichnu a schovám obličej do dlaní.

Záchvěvy smutku beze slz.

Kořeněná vůně sexu, plného otevření, uspokojení, naprostého odevzdání, věků vzájemného sdílení.

Co víc potřebuji vědět?

Nepotřebuji slyšet tvé odpusť, stačí tato vůně, která tě usvědčuje.

Pošetilá, krutý.

Znovu prožívám uplynulé odpoledne, znovu ti navlékám drahokam, který si vezmeš na královnin ples, kterým tě potrestám, kterým ztrestám sebe sama.

Odlesky diamantu v rytmu milostného tance mne uvádějí do extatického vytržení, má mysl šílí.

Trhám zapínacím mechanismem při vyvrcholení, tvá tvář je tak bledá, rty stažené orgasmem, skrývanou vinou, prozřením.

Tenká stružka krve stékající od strunou proříznutého hrdla plní úžlabinu mezi ňadry, stéká po břichu k nádhernému, jíním ozdobenému klínu.

Krev a jinovatka, horkost a led.

Vytrhávám se z tvého nitra, zkrvavený, obličej zkřivený.

Pohlédneš na mě ze zrcadla, dřív než se hlava oddělí od těla.

Smutně, oči sklopené, tiše proneseš: "Žádné vysvětlení není."

Jsem pánem osudu, nedám si rozhřešení.

Marně hledám vysvětlení, ty mi ho nedáváš.

Těžko hledám ospravedlnění, stavím logické konstrukce, marně se pokouším smýt krev z rukou.

Mohu dál sdílet klec s tvou mrtvolou, mohu dál žít se sebou?

Dva kroky k posteli, ochabnutí nohou a pád, chladivý dotek saténu tiší bolest.

Už nezapláču, lásko. Všechny slzy jsem již dříve vyplakal do svého srdce. To mi je vehnalo do cév. Krevní řečiště zatuhlo a změnilo se na solný důl. Vyschl jsem. Stojím zde neschopen pohybu, neschopen konání, solný sloup bez ducha, života. Tvůj život se ve mně zrcadlil. Zmařen mi přinesl zmar.

Další z mnoha výher lindóren-dó (temnoty v nás).


Cítím cizí pohled.
Odporné horko zalévá mé údy, je den či noc?

Kolik uplynulo hodin, dní, roků?

Závěsy proniká odpolední slunce, na zdobeném stropě kouzlí nádhernými odstíny.

Kolikrát jsem to odpolední probuzení už prožil?

Vím, že před zrcadlem tě již neuvidím, nebudeš mi hrát další dechberoucí scénu.

Na tvém místě teď sedí někdo jiný.

Starostlivě mě sleduje.

Postřehl jsem v jeho očích náznak znepokojení?

Velitel kontrarozvědky.

Unaveně vydechnu a zavřu zase oči, tak rád bych spal a vracel se k tobě zpět do včerejšího dne, do minulého století, do věků před mýty.

"Nerad vás takhle vidím, příteli," pronese, "já jsem vás varoval, abyste si ji nepřipouštěl moc k tělu."

Znovu otvírám oči a okázale ho ignoruji.

"Jak chcete, ale neměl byste setrvávat v agónii zmařeného vztahu."

A zmařeného života? To nedodal, na tom mu nesejde.

A co mně? Záleží mi na životech? Na lásce?

Nemohl jsem ji prostě nechat jít? Nestačilo by ji potrestat pouze vyhnanstvím? Zapuzením?

"Odvedl jste dobrou práci, byl jste milosrdný," jako by mi četl myšlenky, "víte dobře, co by ji čekalo, pokud bychom ji zatkli."

Měl jsem... Co jsem vlastně měl udělat?

Desítky tisíc přehraných etud, změněných scén, závěrů dějství nezmění skutečnost, že ona již žádné dějství neodehraje.

Stále vymýšlím repliku, která by děj zvrátila a ona tu byla.

Se mnou nebo beze mne... prostě byla.

"Všichni spiklenci byli rozkryti, assassin v domácnosti knížete Meliana byl eliminován, nikdo důležitý díky vám nedošel úhony."

Ušklíbnu se. Nikdo důležitý.

"Královna nám zazlívá, že jsme ji o akci předem neinformovali, ale již podnikla patřičné kroky k uklidnění situace."

Jako by mluvil z veliké dálky, jako bych jeho hlas slyšel přes několik stop hlíny a pár coulů dřeva.

"Z rozhodnutí Arien r´hod, královny lórindelské byl osnovatelům zrady zabaven veškerý majetek. Elvířin majetek byl také konfiskován, a to včetně brože, kterou jste jí daroval těsně před popravou. Chápejte, že vám ji nemůžeme navrátit."

Jako bych se o to prosil!

Zvedl jsem se na jedné paži a úkosem pohlédl na plukovníka.

Chce mě snad urážet?

"Ozdobná kazeta, ve které jste měl královně předat bombu, je považována za doličný předmět a bude uložena v našem archivu. A dále zde mám pro vás královnin výnos. Váš čin na včerejším plese byl pečlivě zkoumán a na základě tohoto výnosu jste byl zproštěn viny. Usnesení lansraadu přijalo závažné důkazy nasbírané v průběhu akce a se zpětnou platností jste byl pověřen provedením hrdelního trestu vykonaného včera večer na Elvíře kol´t´rach. Lansraad konstatoval uspokojení z bezodkladného vykonání rozsudku. Královna rozkázala, že šperk, kterým byla Elvíra usmrcena, nemůže být považován za její majetek."

Třeští mi hlava, před očima mám mžitky.

Pokouším se pochopit politické kotrmelce. Dochází mi, že se nevykoupím žádným trestem, protože nebude ani žádné odsouzení mých činů.

Sám sebe soudím, viním, trestám, zabíjím. Nikdo jiný to neudělá. Snad budu mít štěstí a jednou přijde nějaký mstitel, pokrevně spřízněný, její obdivovatel z dětství a bude mít trochu soucitu - vezme spravedlnost do svých rukou, tak jako jsem to udělal já.

Přistupuje ke mně a podává mi pergamen ověnčený pečetěmi lórindelských rodů a sametku s masivním diamantem, z níž ještě trčí škrticí struna.

Ozdobu, která zničila krásné bílé hrdlo, zhasila svit hvězd v zasněných očích.

Zařízla se do mého krku, umlčela hlas, umrtvila zpěv, na křídlech vichru odnesla smích.

"Dle zvykového práva je tento šperk od tohoto výnosu považován za popravčí zbraň, která náleží vykonavateli. Přijměte proto Auru slzy zpět se ctí a funkcí, jež vám náleží. Ode dnešního dne budete nadále znám jako Vykonavatel."

Omámeně přijímám.

Promnu sametku mezi prsty a přitisknu si ji ke rtům.

Bezděky ji políbím.

Jako bych líbal její hedvábnou kůži, cítil pulzující žíly pod ní, něžně ji kousal, cítil záchvěvy vzrušení, když se jí dotýkám svým dechem.

Pusto, ticho, chlad.

Železitá příchuť krve na jazyku.

Vykonavatel.

Královnin zabiják.

Krvavý nástroj moci.

Trestá mě za to, že jsem všechnu lásku nevěnoval jí?

Trestá mě za to, že jsem miloval zrádkyni?

Plukovník na něco čeká.

Nepoděkuji.

Pohlédnu mu přímo do očí.

"Vím, že je zbytečné cokoli říkat, ale přeci. Nesouhlasím s touto spravedlností. Odmítám Arienin trest, protože mne trestá za něco, za co mne trestat nemá. A trest za můj skutečný zločin mi odpírá. Vyřiďte jí jediné. Ty, které milujeme, budeme milovat stále, nehledě na bolest, kterou nám způsobí. I kdyby nás zradili, i kdybychom my zradili je. Oba víme, že by to měla sama vědět nejlépe."

Diskuze

 Uživatel úrovně 8

„Prchavý výjev paměti, detaily okamžiku, přízrační motýli falešných slov zdobení kudrlinkami se sosáčky od medu zakrouží v hypnotickém tanci, otráví mysl a než se rozplynou, uletí, navěky zmizí v dálce, postřehnu na jejich hřbetu kresbu smrtky.“

Túto vetu možno synekdochicky priložiť k celému textu. Pomôžem si Mukaťovským a jeho konceptom sémantického gesta, podľa ktorého štýlová a sémantická hodnota každého fragmentu textu predstavuje intenciu celého textu. S pomocou štrukturalistickej interpretácie sa teda pokúsim naznačiť, kde vidím problémy tejto poviedky. Citovaná veta je barokovo pôsobiaca perióda (dlhé rozvité súvetie), ktorej intonačný potenciál sa vyčerpáva množstvom synonymických kumulácií. Skúste si ju prečítať nahlas, a nebudete stačiť s dychom. Snaha niečo oznámiť sa stráca v monotónnosti, hromadením obrazných pomenovaní až extaticky narastá kŕčovitá expresívnosť výrazu. Kŕčovitosť a vnútorná ambivalencia výrazu sa prejavujú i vo voľbe slov, ktoré si akoby odporovali: detaily – přízrační, kudrlinky – sosáčky, zakrouží – rozplynou se, zmizí – postřehnu. Dojem, ktorý veta, a teda i text, vytvára je dojem grotesknosti, kŕčovitosti, ktorý je koniec koncov i jedným z kľúčových motívov diela. Neplynulosť v plynulosť a plynulosť v neplynulosti, to sú podľa mňa hlavné stavebné sily celého textu.

Neplynulosť, monotónnosť, ktoré možno stotožňovať s lyrickosťou, a plynulosť, časovo-priestorová súvislosť, ktorú možno chápať ako princíp epiky, produkujú ale v jednom texte dva rozličné výsledky, na ktoré už upozornili ostatní diskutujúci (najzreteľnejšie podľa mňa Ascella): text sa skutočne „láme“. Ornamentalistické a miestami samoúčelne pôsobiace lyrické pasáže, evokujúce stav medzi nabudeným libidom a smrteľnou až skepsou, v druhej časti vystrieda klasické epické rozprávanie. Čiže tu máme - metaforicky povedané - pohyb od bezčasového vanitas vanitatum k časovému rozprávaniu.

Na rozdiel od Ascelly si ja nemyslím, že by epická časť bola nadbytočná. To, že v texte je, podľa mňa ukazuje na bytostnú závislosť fantasy od príbehu. Fikčný svet potrebuje svoj príbeh. Keďže je odlišný od sveta reálneho, je potrebné naráciou vymedziť jeho základy – v opačnom prípade nie je možné hovoriť o fikčnom svete, a teda o fantasy. Holger nám tu – a nechcem hádať, či chcene, alebo nie – ukazuje vlastne hranice lyrizácie vo fantasy. Lyrizácia nemôže úplne potlačiť príbeh, a teda autorovi zostáva pohybovať sa malými (kŕčovitými) krôčikmi na hrane možností.

Poviedka sa mi zdá ornamentalistická až do tej miery, že na mňa pôsobí ťažkopádne. Na druhej strane je príbeh myšlienkovo veľmi bohatý, má silný existencialistický rozmer. Baroková kŕčovitosť, o ktorej som hovoril, tiež nie je len vedľajším produktom či nejakým nedostatkom štylizácie – je integrálnou súčasťou autorskej koncepcie. Ak by sa ešte dalo hodnotiť, hodnotil by som najvyššie. Jedným dychom však dodávam, že na mňa text pôsobí neprirodzene, akoby bol naozaj zahraný, zohraný, prehraný, no nie živý a prežitý.

Čo sa týka formátovania, ja by som sa priklonil skôr k [br], nie k [p], pretože aj keď s [p] text pôsobí vzdušnejšie, tag občas neposlúcha a nie všetky rozostupy medzi odsekmi sú na riadok. Okrem toho na mňa toľká vzdušnosť pôsobí skôr rušivo. Nazdávam sa tiež, že autorskej koncepcii (kde zrejme jednotlivé pasáže mali pôsobiť ako etudy, čiže mali pozostávať z replík) skôr zodpovedá pôvodne zamýšľané formátovanie.


 Uživatel úrovně 8

Ascella - odpověď na Tvou otázku zní ano, to je realplaying.


 Uživatel úrovně 5

Velmi pěkné, děkuji za počtení.
Osobně mi nesedí poslední vysvětlovací pasáž formou rozmluvy s rozvědčíkem. Forma naprosto odlišná od lyrického prožívání, pasáž i obsahově zbytečná, rozbíjející dílo. Trošku důvěry ve čtenáře… vše podstatné včetně vysvětlení je ukryto velmi hezky v předchozím textu, pozorný se dovtípí, byť detaily zůstanou skryty (což vůbec není na škodu, dává to trochu tajemna), důležité je řečeno natvrdo.
Přijde mi velmi zdařilá práce s detailem, s pocitem, letmou myšlenkou. Velice se mi líbí jazyk a bohatá slovní zásoba, vhodné je i občasné použití jmen – dodává živosti, přivádí nás do skutečného herního světa, na šachovnici intrik, piklí, spojenectví a zrad. Malé hry na tanečním parketu, mám ráda takovou tematiku, stejně jako Velké hry na parketu kontinentů a mystických světů myšlenek a bohů.
Neubráním se otázce: Je to na základě odehraného? Takhle vypadá vaše domácí 1 na 1? Intriky, těžká rozhodnutí, morální dilemata a vášeň? Cítím to tam, odehranost, skutečné prožitky herní postavy převedené do slov…a díky tomu se přikláním k pěti hvězdám po mírném váhání způsobeném závěrečnou pasáží.
Přečetla bych si víc ;-) Vzbudil jsi mou zvědavost – jaký má vztah Vykonavatel ke královně, co mezi nimi bylo, proč má ona o něj takový zájem, co byla zač ona zrádkyně…otázky na které odpověď není možná v zájmu plynulosti, dumavosti, poetičnosti díla.


 Uživatel úrovně 8

Dávám pouhé 4 hvězdy, protože se mi nelíbí rozbití "abstraktna" a "fantazírna" přímou řečí a "reálným" rozhovorem.

Pokud pominu tu poslední, vysvětlující část, tak jsem přečetl suprovou tajemnost, vzpomínky, zamilovanost... koukli jsme se do duše cizího člověka - což je pochvala, protože to je nelehké napsat, aby se člověk mohl podívat.


 Uživatel úrovně 8

Sccion - ale kdež - Žoldnéři fantazie - viz http://www.straky.cz/ to nemá s žoldnéřstvím nic společného.


 Uživatel úrovně 8

Původní tagování mám ještě zazálohované, kdyby jsi moc chtěl, můžu ho vyměnit pro porovnání. ;)

Jaké bylo vlastně téma soutěže? Měl bych takové tušení, že zrovna tato povídka moc koncepci žoldnéřství neodpovídá (tedy principu činnosti za mzdu) a tím bych si vysvětloval i její neúspěch.


 Uživatel úrovně 8

Sccion - za jednolitý text ve formuláři příspěvku se omlouvám, může za to má vlastní lenost (o členění vím, párkrát jsem to dělal.)
Brejky jsem užíval záměrně, protože se mi nelíbí tagování odstavce s odsazením prvního řádku. I původní záměr formátování v rámci soutěže byl takový - vzhledem k tomu, že na běžnou stranu A4 na řádek nedostanu tolik textu, co tady, odsazení prvního řádku by celkově bortilo text. Ale je pravda, že tu na servšeru to vypadá jinak, tedy celkem dobře. Není to sice můj původní záměr, ale vzhledem k médiu je to dobrý kompromis.


 Uživatel úrovně 8

K přečtení se nám dostává vcelku pěkný příběh o další duši ztracené ve víru ambicí a bezmocnosti.

Text samotný je velice členitý a plyne nadmíru pozvolna. Myslím, že je vhodné k němu i tak přistupovat, číst pomalu a nespěchat. Též mi přišlo vhod se k textu vrátit jednou i podruhé, až mi všechno začalo zapadat.

Formou mi dílo zpočátku připomnělo báseň v próze, ale přece jen mi v něm schází větší míra lyričnosti, nebo spíš lehkosti slov. Zde spíše těžce dopadají, což ale vzhledem k tématu není na škodu, jistou atmosféru to vytváří. Klíčovou v tomto případě se zdá být ona věčná otázka, "Proč? Proč se věci musí dít?"

K samotnému ději je zajímavé si uvědomit, že celý příběh nám je předkládán tříštěním vzpomínek, konkrétně vzpomínek vypravěče,jehož vnímání celého aktu návratu je rozmělněno v několik úrovní. Samotná realita (teď tu stojím a volám) je spíše vedlejším prostředkem k pro vyjádření všech pocitů a účelem pro vyvolání vzpomínek, které tvoří velice důležitou součást děje. Ke vzpomínkám jen připomenu a zmíním krátkou pasáž o paměti, ve které je vyjádřen povzdech nad tím, že neuchová vše. Samotný vypravěč nám totiž předkládá svůj příběh právě tak, jak si ho pamatuje, ne tak, jak se nutně doopravdy stal. V té jedné větě je to krásně vyjádřeno, pro mě osobně byla asi nejsilnějším momentem celého díla - zabití jeho milé se odehrálo teprve před krátkým časem, ale už v tu chvíli nedokáže v paměti udržet vše. Vzpomíná, ale ne vždy se daří. Proto sledujeme i jeho fantazie, například když vkládá své oběti poslední tichá slova do umírajících úst.

Divadlo a jeho scéna je pak nemilosrdným soukolím, která už vesměs jen symbolizuje fakt, že se hrdina příběhu stal loutkou na cizím jevišti. Není bezmocný, má své místo v místním theatru mundi, ale musí jít tam, kam mu určí cestu někdo jiný. Líbilo se mi, že jsem nezaznamenal žádnou lítost nad provedeným činem, žádné sebeobvinění, což příjemně podtrhuje právě ten pocit, že v dané situaci zkrátka neexistovala jiná volba.

Přiznám se, že zpočátku mi tam popisy divadla přišly až nadbytečné, ale mají tam své důležité místo.

V závěru mi ale také nedá nezmínit, že po celou dobu čtení mi o hlavním hrdinovi vyskakovala na jazyku prostá věta, že to "je prostě tragéd."


Ještě pár technických poznámek:

Změnil jsem tagování, snad se autor nebude zlobit, když si s tím dal takovou práci. Nicméně pro příště se mi zdá, že je, alespoň v rámci tohoto serveru, výhodnější používat tagy [p], ne [br]. Text je pak přece jen o něco vzdušnější.

Do odesílacího formuláře je také možné členit text takřka libovolně, není nutné nedělat oddělené řádky a posílat jednolitou masu textu (taky jsem to dělal, takže o tom něco vím). ;)