Články&Eseje

Rezavý meč (díl I.) Hodnocení: Vítěz soutěže Vítěz ZD

Autor:
Přidáno:
Hlasovalo: 8

Kostky vyletěly z hliněného kalíšku a rozkutálely se po stole. Trojka, čtyřka a ještě jedna čtyřka. Jedenáct. Přesně tolik lidí sedělo okolo stolu, uvědomil si Jared Sten, uvelebený v pohodlné židli u krbu a hřející si záda po namáhavé cestě nočním městem. Jeho pozorovatelské schopnosti byly broušeny právě takovýmito drobnými hříčkami, často se bavil tím, že sledoval možné vztahy mezi věcmi ve svém okolí. To vše se mu mnohokrát hodilo v jeho poněkud nebezpečné profesi. Nyní si však užíval zaslouženého odpočinku. Se zájmem sledoval skupinku hráčů, šlo o pravidelné návštěvníky hospody U Úhoře.

„K čertu s tebou, dědku, podvádíš!“ přerušil Jaredovo rozjímání rázně jakýsi přiopilý řemeslník.

Své rozhořčení vyjádřil úderem kalíšku o stůl, až jeden ze střepů ozdobil účes barda u vedlejšího stolu, snažícího se konečně naladit loutnu. Další ze střepů Jared zachytil v letu. I tenhle trénink byl jeho dobrým zvykem, ztratit byť jen na chviličku pozornost se v jeho případě často rovnalo ohrožení života. Důstojný stařec v čele stolu se zlehka usmál a ledabylým gestem přešel výtku, zjevně adresovanou právě jemu. Všichni věděli, že nepodvádí. Vyhrával pravidelně.

V tu chvíli Jared pocítil nával nepřátelských myšlenek, tak silný, že se rozhlédl po lokálu. Jeho mysl byla vycvičená, aby sebemenší náznak nebezpečí zaznamenala včas. Ale v okolí nebylo nic, co by zkušenému muži, jako byl Sten, mělo nahnat strach. Skromná, ale útulná krčma bývala vždy plná řemeslníků, strážníků ve výslužbě a hazardních hráčů. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Nepříjemný pocit odezněl stejně rychle jako přišel. Jared ale cítil, že i starý pán, který právě opět obehrál řemeslníky, na okamžik ztratil svůj pověstný klid. Střelil totiž sotva znatelně pohledem do kouta, kde kdosi s mlaskáním dojídal kaši. Vteřina nejistoty v starcově tváři donutila otočit se i Jareda. V koutě seděl na rozvrzané lavici, na níž obvykle sedávali ti nejopilejší, protože ji již nebylo jak znečistit, chlap ve špinavém oblečení. Tak si ho Jared, zvyklý rychle hodnotit osoby, pro sebe označil – Šupák. Právě zanedbaný zevnějšek bil nejvíce do očí, samotné rysy muže vystupovaly až posléze, jakoby utopené mezi hadry, flekatou košilí a neupravenými delšími šedivými vlasy. Zlomený nos, četné jizvy a zapadlé tmavé oči, mlaskající rty schované pod mohutným knírem, strniště plné zbytků kaše. Chlap se zřejmě absolutně neobtěžoval s jakýmkoliv společenským chováním, hltal kaši, jako by to byla pověstná dračí kýta z hostin drakobijců. To vše v obdivuhodné rychlosti zvládal jednou rukou, druhou křečovitě svíral pod košilí na hrudi. Jared zaznamenal záblesk něčeho úchvatného mezi špinavými prsty a tenkou látkou seprané košile. Nějaký amulet, přívěšek. Asi stříbro. Jejich pohledy pronikaly kouřem, válejícím se v krčmě, až se střetly nad zpola prázdnou mísou kaše. Urostlý Jared Sten, muž krásného zevnějšku, jehož modré oči, hladce oholená tvář a lesklé černé vlasy, stažené do copu, slavily úspěch v mnoha záležitostech obchodních i milostných, nebyl zvyklý, aby se na něj lidé dívali tak, jako onen muž. S naprostým opovržením a nezájmem.

Museli se vzájemně sledovat dlouho, když Jared odvrátil zrak, stařík-hráč už tu nebyl a řemeslníci zasedli k další partii. Zbylo jich osm, tolik, kolik stolů bylo v lokálu.

Šupák do sebe naházel zbytek kaše, říhnul si a hodil s úšklebkem po hostinském zlaťák. Nešetřil. Ten muž začínal Stena zajímat. Sbalil svou tornu, překontroloval dokumenty, které dnes získal, a vyrazil do noci za neznámým. Šupák zřejmě nebyl tak chudý jak se zdálo, minimálně ta věc, co měl na krku, stála za bližší prozkoumání. U Úhoře Jared neplatil, jako Stínový pán ostatně neplatil nikde ve městě. To byla jedna z mnoha výhod jeho postavení ve zlodějské gildě. Chladný vítr mu ovál tvář, když otevřel dveře a vyšel na ulici. Nereagoval na urážky jakéhosi močícího opilce, opět se cítil jako vlk na stopě. Cítil, že dnes ještě jen tak spát nepůjde.

Sledoval siluetu vysokého trhana od Úhoře, jehož kroky neomylně vedly do chudinské čtvrti. Sem Sten příliš často nechodil, lidé v jeho pozici mnohem častěji trávili čas v okolí královského sídla či kupeckých paláců. Pleskání Šupákových bot v loužích chudinské čtvrti už Jareda nudilo, konečně se muž zastavil a zaklepal na dveře jedné z chatrčí, dá-li se dřevěná laťková deska na kožených pantech označit za dveře. Prasečí chlívek, napadlo Jareda další přirovnání. Šupák stál a čekal. Neslyšně, podél zdí, aby nepřitahoval pozornost místních otrapů, postupoval Sten vpřed. Byl ve svém živlu, proplétající se mezi stíny ulice, se zostřenými smysly hodnotící své okolí, připravený kdykoliv použít svou Tančící čepel. Ne, tohohle chlápka nikdo postrádat nebude, řekl si. Vložil sílu do posledního skoku, kterým se přenesl přes širokou louži něčeho, co smrdělo jako deset čertů. Útočil najisto.

Noční ulicí se rozlehla ozvěna úderu kovu o kov. Nepříjemný zvonivý zvuk se vzápětí slil s dalším,mlaskavějším, když Tančící čepel dopadla do louže. Kapky vody a směs bláta s kdoví čím přistávaly na černé kůži Jaredova šatu, zanechávajíce našedlé stopy. Medailon, problikávající pod tenkou košilí muže, tyčícího se v tmě uličky před Stenem, se lehce chvěl. To vše Jared vnímal. Nedokázal si však vybavit, co se stalo těsně po jeho útoku, natolik rychlá byla trhanova reakce. Další vteřina Jaredovi napověděla, jak je možné, že jeho soupeř stále stojí na nohou. Vytáhlý muž si odplivnul do louže před sebou, přitom se trochu natočil k Jaredovi bokem, takže Stínový pán konečně proti světlejší obloze zaznamenal rezavé železo v jeho ruce. Jared věděl, že muž je ozbrojen, už když opouštěli hospodu. K čemu ale zbraň, když ji nestihnete použít? Tenhle muž to ovšem stihnul. Znovu si odplivnul a zašklebil se na Stena:“Nic víc vás neučí? Jak zapíchnout špekatýho kupce, to znáte, to by šlo, he. Jak prolejzat stoky jako krysy, jak vybrat bábě žemli z kapsy, jak dělat voči na ženský vod dvora, to vám všechno rekli, to by vám snad i šlo. Ale proč, do hajzlu, nepoznáte, kdy se ztratit, to mi vážně hlava nebere. Nemám nic, co by se ti mohlo líbit, šperky nebo tak něco, ale zato tu mám něco, co se ti sakra líbit nebude,“ pokračoval trhan, blížící se s napřaženou paží k Jaredovi.

Švih zápěstím, zlomek vteřiny, kdy očarované lanko vyšlehne z Jaredova rukávu a přitáhne zpět jeho zbraň. Měkká kůže rukojeti dodává ztracenou jistotu, bojovat beze zbraně s někým, kdo se ukazuje jako zručný šermíř, nepatří mezi oblíbené kratochvíle Stínových pánů. Kapky vody zavíří, když rozbitá bota chlapíka s rezavým mečem dopadne do louže mezi oběma soupeři. Další krok. Zavlnění pláště a spěšně tasená otrávená dýka, dosud skrývaná v levici za zády. Bouchnutí okenice. Zasvištění ostří, prořezávajícího se smradlavým vzduchem noční chudinské čtvrti. A zase kovový třesk. A znovu. Rezavý meč vůbec neútočí, šklebí se na Stena, hledajícího Tančící čepelí skuliny v mistrovských krytech, jejichž razance se stále stupňuje. Za rohem kdosi zvrací. Opilecké „Aale, pánové, už se nenalejvá, kam jde-“, je utnuto tupým úderem. Sten zaznamená v ošklivé tváři soupeře náznak pochybnosti. Zkouší využít situace a vrhá dýku, míří na trup, aby neminul. Bojoval už s kdejakými soupeři, oslabit soka je sázka na jistotu, nebude riskovat. Rychlé kroky v uličce za rohem, zachmuřené obočí Rezavého meče a drtivý sek, po kterém Tančící čepel odletěla několik kroků od majitele. Blesknutí medailonu. Co se stalo s vrženou dýkou? Jako by byla pohlcena světlem šperku, ne hloupost, leží támhle u zdi. Jak? Další útok, příliš rychlý, než aby Jared mohl uhnout. Tupá bolest, letící lebkou, měnící okolní svět na blátivý sen, kde se obraz chudinské ulice vpíjí do potemnělého nebe, náhle ještě temnějšího ve světle luceren, vynořivších se zpoza rohu. Někdo vystřelil z kuše, jiný zachroptěl a padl do bláta. Napadli ho! Napadli toho hajzla. Než Jared omdlel, děkoval v duchu gildě, že si hlídá své věrné.

Zima. Všepronikající chlad, rozlézající se po celém těle a měnící končetiny v dřevěné kůly bez citu a možnosti pohybu. Jak dlouho tu už leží? Aha, tak navíc ještě provazy, jak procitá, vnímá zřetelně, jak pevně je spoután. Ještě je stále tma. A i ulička je povědomá. Zkouší zvednout hlavu. Na sudu u zdi sedí Rezavý meč a láduje se uzeným, vybaleným na nějaké zablácené bedně. Nohou si něco převaluje pod sebou, sem a tam, tam a sem. Jared se zděšením pozoruje, že to něco je tělo. A vedle něj ještě jedno. Celkem pět mužů. Tolik, kolik děr je ve zdi chatrče před ním. Kdyby radši místo počítání dával větší pozor předtím, nadává si Jared.

„Je nám líp?“ ozve se ode zdi. Jared přemýšlí, kdy mu naposledy bylo hůř. Asi když svedl dceru toho mága a pak unikal z jeho sídla, stíhán magovými myšlenkami, nutícími hlavu každou chvíli vybouchnout. Tehdy to zvládl. A zvládne to i nyní.

„Kdo jsi?“ dostane se ze sebe Jared konečně dlouho plánovanou otázku. „Já? Žádnej nóbl vašnosta, to teda ne, takže nevim, cos mi chtěl. Ale přece, k něčemu si mi byl, to tvý maso není zlý,“ mlasknul špinavý chlap a zakoulel očima. Jeho rezavějící zbraň odpočívala zaseknutá v kůlu u domku, na ní se sušila zakrvácená mužova košile, zřejmě důkladně vymáchaná v louži. Studený vítr Jareda ničil, ale druhý chlapík si z rozmarů počasí očividně nic nedělal. Nádherný amulet teď zářil na mužově obnažené hrudi v plné kráse. Stylizovaný obličej nějakého démona se zubatou tlamou, ověnčený květinami a ozdobnými písmeny, zřejmě z bílého zlata, „P.E.“ To vše působilo na tomto místě poněkud nepatřičně.

Jaredovi se během krátkého rozhovoru s mužem podařilo uvolnit si ruce, ležel teď na zádech a čekal na svou chvíli. Rezavý meč nebyl zrovna povídavý, ale zřejmě byl zvyklý při jídle poslouchat jiné. Jared mu nalhal, že si jej spletl s hledaným zločincem, po kterém už delší dobu jde, že nejde o nic osobního. I Rezavý meč se prý živil naháněním lidí a dalších bytostí, čemuž Jared zvolna začínal i věřit. Chlapík si Stena prohlížel: „Klidně si sedni sem na sud, vy chcípáci se nastydnete dřív, než bys řek meč.“ Rozvázal Jaredovi provaz na nohou, příležitosti zaútočit volnýma rukama a třeba muže i uškrtit však Stínový pán nevyužil. Něco ho varovalo, že by to mohla být osudová chyba. Až vestoje si Jared uvědomil děsivost celé situace. Je tu s chlápkem, který jej zesměšnil v souboji na čepele, a navíc, těla pod nohama toho šupáka vůbec nepatří Jaredovým druhům, jak zjistil se směsicí úlevy i nervozity. Kdo to byl a co chtěl?

Rezavý meč si všimnul Jaredova zkoumavého pohledu na mrtvoly. „Říšská služba, kancléřovo šmejdi,“ utrousil mezi dvěma sousty. „Špehové, neuměli bojovat. Ale věděli toho dost, aspoň ten poslední, co vydržel nejdýl. Hnusný městský krysy. Jako ty, zdá se. Ty taky budeš buďto vod kancléře nebo vod Černý kobry anebo ještě vod někoho jinýho,“ zakončil Rezavý meč duchaplně svůj tip. „No každopádně mi teď pomůžeš, když už sem si s tebou nešpinil nářadí.“

„Jakže?“

„No moc nečum, potřebuju, jak se ukázalo, někoho, kdo se takhlenc někam dostane mezi vlivný tohohle hnusnýho města. Mam krapec málo času, jasný? A je to i v tvym zájmu, ty chcípáci řikali pár věcí, co by tě asi celkem braly, jestliže jsi takovejhle jakože městskej šmejd a v lecčems šťouráš. De nám vo to samý,“ odplivnul si otrhaný šermíř a nakopnul kámen na ulici, který se odkutálel a zmizel dírou v rozlámané ohradě. Taky bych měl zmizet, napadalo Jareda.

„O co tedy jde, pane… jak se vůbec jmenujete?“ zkusil tentokrát Jared uctivě, jak mu jen drkotající zuby a zablácený oděv, srážející jeho důstojnost, dovolovaly.

„He, všichni se mě ptaj na mý blbý méno, až když dojde na železa, pak to najednou každýho zajímá. Do tý doby leda prd. Nijak mi neřikej, nejsem tvuj poskok, abych za tebou někde běhal. Ty seš pro mě taky jenom Chcípák, je mi to sakra jedno, co tvý blbý rodičové měli na jazyku, když tahle blbá země přivítala dalšího šmejda.“ Tak zůstal pro Jareda šupák nadále Rezavým mečem.

„Jo, a vo co že de? Je to prostý. Jak facka. No, spíš jako dvě facky, každá z jedný strany. Dou po mě bastardi z říšský, jakože služby myslim. Potřebuju zejtra večír klid na práci, ty je zabavíš, věděj, že se něco chystá, ale nevěděj kdo, co a kde. Sou podělaný až za ušima, prej, že v tom jedou Stínový páni nebo tak něco. Možná i Kobra.“ Jared zbystřil. „No, a voni si mysleli, že já pro ně dělam nebo co, jinak fakt už nevim, že po mě takhle šli. Prej mě sledovali už vod včera, co sem vyndal toho vojáka. No, prostě, ty si zejtra zahraješ na podělanýho Stínovýho pána, beztaks vo tom tajně snil, že bys s nějakym aspoň pokecal někdy. Sebereš ňákou bandu hlupáků a uděláte bordel. Já udělam svoje. Pak si rozeberte, co najdete ,až s ní skončim. Prachy dostanu svoje a drobný nepotřebuju. Hm?“

Jared se neubránil úsměvu, jakkoliv se mu plán jevil spíš než jako facka či dvě jako úder rytířskou rukavicí přímo do spánku. Tak on má hrát Stínového pána s nějakou partou hlupáků. On, jehož jméno budilo mezi zasvěcenými respekt, i když jen málokdo znal jeho pravou tvář. On, který strávil měsíce tvrdou dřinou ve prostorách Paláce Stínových pánů. Bohatý a vlivný, přesto teď má sloužit nějakému žebrákovi? Navíc kdyby Páni do něčeho velkého šli, jistě by o tom věděl a měl by své pokyny. Co zase ta říšská služba vyvádí? Asi si bude muset udělat čas na schůzku s obchodnickým cechmistrem a dát pár věcí do pořádku.

„Přijímám,“ překvapil po chvíli přemýšlení Jared sám sebe. Rej myšlenek v hlavě ho ničil, vize, které se objevovaly, nebyly nejpříjemnější. Co když se skutečně něco chystá a jeho z toho vynechali? Znelíbil se snad, protože ještě neodevzdal ty dokumenty? Nebo se někdo tlačí na jeho místo? Nebo ho jen představení jejich spolku zkouší, nakolik si udržuje přehled o dění ve městě? Očekávají jeho znalost situace, aniž by cokoliv napověděli? Nebylo by to poprvé. Práce Stínových pánů byla vysoce tajená, třeba nechtějí riskovat únik informací, když se okolo motá říšská služba. Jared si povzdychl. „Jdu do toho s vámi,“ přislíbil unaveně Rezavému meči, který si beze strachu zvolna natahoval košili.

„Já si řikal, že to nejdřív vemu naplocho, že se mi možná budeš hodit,“ pokusil se Rezavý o úsměv. Nepovedlo se mu to, protože si na konci věty opět odplivnul. Trefil se do oční jamky mrtvole v kožené zbroji s rozseknutou lebkou. Toho opravdu naplocho nevzal, skoro Jareda až zamrazilo…

Ráno, tedy spíš v poledne, se rozlámaný Sten konečně probral. Nový den okouzloval zákazníky hospůdky Ve Dvoře slunným počasím. Čas jako stvořený pro shánění party hlupáků, trpce si připomněl Jared události předešlého dne, které se nyní zdály tak vzdálené. Nikde žádné rezavé zbraně, žádné mrtvoly. Naopak hladký dřevěný stůl, plný jídla, a ještě hladší ruka přívětivé slečny krčmářky na jeho rameni.

Kde začít? Jared už dlouho pracoval jen se svými lidmi, odvykl si nahánění tuláků a zchudlých dobrodruhů po městských lokálech. Možná by mohl zkusit jedince, zevlující po sálech domu, zřízeného radním Markhamem, kde lidé poptávali služby všeho druhu, od výpomocí na výpravě za bohatstvím přes doprovod karavan po naprosto beznadějné záležitosti, jako byla třeba ztracená Dračí mapa lorda Alminstera. Jareda nejvíc štvalo, že Rezavý meč mu stále ještě neřekl, o co jde. Nevěděl tedy, jaké hlupáky konkrétně do své party nabrat. Jestli ke všemu odhodlané bijce, kterých se válelo po podlahách hospod a strážnic bezpočet, nebo spíše nejrůznější šejdíře a obecně lidi mluvné, s talentem leccos zařídit a leccos vyzvědět. Musel to být někdo ze dna, protože schopnější měli Stínoví páni často již zaměstnané jako pomocníky, členy všemožných sítí a skupinek, které jedna nevěděly o druhé, a přesto sloužily vysokým cílům samotného Krále zlodějů. Někdo ze dna nebo zdaleka. Ideálně obojí. Čím déle Sten přemýšlel, tím horší se mu situace zdála. Své vlastní lidi použít nemohl, kdokoliv z nich mohl být skrytý pozorovatel. A na lůzu se spoléhat nechtěl. Po celý den, strávený marným hledáním, v něm zrála myšlenka, že si asi nejlépe poradí sám. Na vlastní pěst jako za starých časů v Corentě, než ho cech vytáhl jako schopného adepta. Poslední kapkou byla partička trpaslíků, kteří do města přijeli coby bojovníci v aréně. Očekával, že slušné peníze udělají své, ale trpaslíci dali nakonec přednost sázení na kohoutí zápasy na dvorku jakéhosi dráteníka. Ne, tohle nebyli schopní pomocníci.

Rezavý meč seděl v nálevně „U Koz“, podniku nevalné pověsti na okraji chudinské čtvrti. V patře barabizny, vyspravované nakradeným materiálem z nedaleké opravované městské stoky, sídlilo hnízdo lásky, tedy bordel. Jak dům, tak blízká stoka se nehodlaly vzdát v souboji, kdo okolí zaplní větším množstvím všemožného zápachu. Nutno dodat, že náskok stoky byl po ubytování Rezavého meče poněkud snížen. Odpočíval teď s nohama na stole a břich si plnil hrachovkou. „To budou ale větry, co?“ pokoušel se navázat konverzaci tupý hospodský. „V přístavech by za ně platili zlatem, co?“ pokračoval, aby řeč nestála. Jeho host jen zvolna vytáhl rezavou čepel meče z pochvy a položil ji na stůl. „Snad jsem tolik neřek, pantáto, to je hrách, takzvaná luštěnina, prostě to tak pracuje v těle,“ zkoušel se omluvit tupec v zástěře svým přehledem v jediné oblasti, které rozuměl – zelenině. Rezavý meč křupnul páteří, narovnal se a polkl hrachovku:“Hehe, neboj se, todle nářadí dneska zkusí fajnovější maso, akorát mě to tlačilo do boku, jak sem tu tak dřepěl,“ zašklebil se Meč. Na potvrzení svých slov o čistých úmyslech s hospodským rezavou zbraň uchopil a začal si krájet maso. Nože a vidličky „U Koz“ nevedli.

Rezavý meč hltal jako bezedný, to byl zvyk z mládí, kdy na jídlo příliš času neměl, a přesto stále potřeboval přísun živin, jinak by sotva přežil. I teď, když byl zvyklý brát zakázky za tisíce, stravoval se skromně. Pokud tedy jídlo nespojil s dalšími požitky, to pak zlaťáky lítaly na všechny strany a sluhové s tácy a amforami se sráželi ve dveřích. Další požitky nabízel ovšem i lokál „U Koz“, napadlo Rezavého. Z úvah o programu na odpoledne ho vytrhnul povědomý zvuk praskajícího dřeva. Za vyrušení mohly dveře hospody, tedy spíše rameno, které je vyrazilo. A ještě spíše chlap, jemuž rameno patřilo. Rameno vrazilo dovnitř a o chvíli později i hlava nezvaného hosta. Špinavými vlasy vymetl strop od pavučin, jak se řítil ke stolu, kde seděl právě Rezavý meč. Železný opasek, jaký nosili zápasníci, suknice a železná puklice připjatá popruhy na hrudi, vysoké boty, ušité dle armádního vzoru, akorát na větší nohu. Celý bijec byl vůbec poněkud větší a hrubé rysy ve tváři spolu s výraznýma ušima dávaly jasně na vědomí, že jde o krolla. Těch ve městě příliš nebylo, obvykle pracovali jako dělníci, strážci karavan nebo bojovníci v aréně. Tenhle byl opravdu urostlý i na zápasníka, hrozivě vypadal zejména obouruční meč, který monstrum třímalo. Když masivní zbraň rozsekla stůl, jemuž ještě před chvíli dominovala mísa horké hrachovky, stál již Rezavý meč vedle nového soupeře a bodl nahoru ze strany okolo puklice. V krollově boku se otevřela rudá propast, z níž se začala valit krvavá řeka. Přesto kroll znovu sekl, zeširoka a s rozmachem. Děsivá síla jeho úderu by musela smést půl hospody. Rezavý meč však stál neotřesen, jednu ruku na amuletu, který v daný moment až nadskočil na jeho hrudi, druhou pevně svíral své staré železo. Obě půlky krollovy zbraně ležely neškodně na podlaze, kde se k nim za okamžik připojil i jejich majitel. V souladu se svou zbraní také na dvě části, ruka, useknutá v rameni stále ještě bezmocně svírala pěst ve snaze zachytit ducha, unikajícího ze svého tělesného vězení k předkům.

„C…Co tohle by-lo,“ vykoktal hospodský. Přestože boj trval jen několik vteřin, tvářil se, jako by strávil minimálně měsíc v kobkách Morového řádu.

„Todle byl hlupák. Velkej hlupák. Pak sou tu eště malý hlupáci. Třeba trphajzlíci. Tak tendle byl velkej. Zvykej si. A koukej dovalit další polívku, ať to trochu zajim. Taková velká svině tlustá, co mi jako chtěl?“ rozčiloval se naoko Rezavý meč. Ve skutečnosti ho přesně tohle bavilo. Šla o něm po Království zvěst, že oběti jeho „práce“ by zaplnily celou lordamerskou arénu. Ty, které zabil za peníze. O obětech, padlých pro zábavu nebo z opilosti Rezavého meče se nikdo nezmiňoval. Ostatně z nich obvykle příliš nezbylo.

Kdysi dávno sloužil v armádě. Lákalo ho tajemství proslulého oddílu Vlčí spár, kam se podle mnohých i dokázal dostat. Barbaři si ho prý vážili pro jeho umění boje, ale stejně skončil. Hlasy hovořily i tom, že snad velitel Zarin Dagorray nesnesl konkurenci. No budiž, chodil tedy světem a pobíjel ty, co mu zkoušeli překazit oběd. A také všechny ostatní. Nevybíral si. Na univerzitě říkají, že život je jako pytlík bonbónů. Nikdy nevíš, jaký si zrovna vytáhneš. On sám měl radši námořnickou průpovídku, že lidi jsou jako děvky – nikdy neví, kdo jim co kam vrazí - a stejně je to jejich úděl. Další pravidlo, kterým se proto řídil, bylo to, že sotva ti někdo bodne kudlu do zad, když nemá ruce. Nebo když má kudlu v zádech sám. Vyberte si. Takto Rezavý meč rozjímal u druhé misky horké polévky, zatímco Jared přemýšlel, jak na sklonku dne zabaví říšskou službu. Šlo to těžce, protože trhan mu ještě stále neřekl nic dalšího ohledně plánů na večer.

„Vše v pořádku, má paní?“

„Samozřejmě, nechte mě chvíli o samotě, děkuji. A informujte kapitána Fostreda . No tak, běžte už.“

V šeré místnosti, osvětlené jen jedním zdobeným svícnem, seděla u okna útlá žena. Příjemné rysy a zlatá hříva vlasů kontrastovaly se zarudlýma očima a prostým, mužským oděvem příslušníků městské stráže. Ztěžka vstala a vyhlédla z okna. Ruch na náměstí pomalu ustával, kupci sklízeli své stánky, ptáci vyzobávali z dlažby zbytky potravin, upuštěné trhovci i nakupujícími měšťany. Stíny se dloužily, jak sluneční kotouč klesal za věž katedrály. Jeho narudlé světlo se přelévalo po obrysech soch v průčelí banky a dávalo jim tak nadpřirozený nádech. Renna se trpce usmála. Čekala ji další noc beze spánku. Vedení pátracích operací pro říšskou službu byla práce nevděčná. Plat městské stráže a povinnosti, vedoucí často k sebezničení, především vyčerpáním. Už dávno ji městské podsvětí dokázalo, že právo je ve městě věcí nechtěnou. Přesto dál vytrvale svolávala zvědy, rozdávala pokyny a přiváděla podvodníky před soud. Nabrala na svá bedra tolik úkolů, přesto se jí nějakých poct nedostávalo. Jen on, kapitán Fostred, velitel městských stráží, ji chápal. Osamělý muž, podobně jako ona. Lepšímu životu ve městě byl schopen obětovat mnoho. Možná i proto se tolik sblížili.

„Renno?“ zaznělo tlumeně z chodby. Kapitánův hlas zněl dnes nějak jinak, asi toho taky příliš nenaspal. V pohotovosti byli ostatně oba dva, povel mohl přijít každou chvíli. Vykročila otevřít.

Jakmile vzala za kliku, nabraly události rychlý spád.

Klapnutí, které napoví, že něco není v pořádku. Zasyčení. A pak záblesk. Bolest v zádech. Padla na lavici, oslepená výbuchem.

Jared Sten schoval obušek a sundal roušku. Zbytky výbušné směsi, kterou nastrkal do mechanismu dveří se již rozptýlily po místnosti ve věži. Renna, omráčená jeho úderem, ležela na podlaze jako hadrová panenka. Musel spěchat, nebyl si jistý, jak dlouho lektvar proměny působí. A Fostred se kdykoliv mohl vrátit. Nemohl si dovolit hluk, dole v síni pod schody vyčkávali na kapitána strážníci. Potichoučku prohledával šuplíky stolu pod oknem, jeden po druhém. Rovných šest šuplíků. Tolik strážníků stálo v hloučku u kašny v hovoru s nějakým rytířem. Tam zloděj zamířil, když vyřídil v Rennině pracovně vše potřebné.

„Asi Kaya Vortrino,“ zaslechl Jared, předstírající zájem o městskou kašnu, na jejíž zídku se muži posadili. Muži mluvili tlumeně a rychle, s tmou padala na město i jistá nervozita, kterou Jared v jejich hlasech zřetelně cítil.

„Kaya? Nesmysl, ta se o sebe umí postarat,to spíš ta druhá, ta mladší, to právě po ní možná jde.“

„Taky bych po ní šel, to mi chlapi teda věřte,“ olíznul si rty rytíř. Jeho výzbroj a spona na plášti jasně hlásaly, že muž patří mezi elitní válečníky z Hromového palcátu.

„Mno každopádně noc bude dlouhá, pánové, posilníme se,co říkáte?“ navrhl menší strážník a vytáhnul měch. „Ten chlast tě jednou pošle na hřbitov, to ti povídám,“ smál se druhý.

Hlupáci. Naprosto neschopná banda, pomyslel si Jared. Postřílel by je ze stínů střech jak psy, kdyby chtěl. Jak tihle mají něco uhlídat? Že někdo slídí po Kaye Vortrino ho nepřekvapovalo, ostatně byla předmětem zájmu i jeho vlastních lidí. Ale stráže měly podezřele dobré informace, další hovor ukázal, že skutečně vědí, že se chystá vražda. A věděly i to, co Jared nevěděl. Hřbitov. Před půlnocí. Hrobka bezhlavého barona. Tak to říkali. Tam mají na Fostreda počkat.

No, uvidíme, pokud o všem ví i Hromový palcát, může tam být netradičně živo. Stenovi proletěla hlavou první povzbudivá myšlenka za dlouhou dobu: věděl, kdo na hřbitově najisto dnes nebude – říšská služba. Všechny agenty, kteří spadali pod Rennino velení, rozposlal falešnými příkazy na nejhloupější místa ve městě. Nebudou překážet, A ti další to asi neví. Podle Renniných poznámek byli jedině její lidé do případu zapojeni, ostatní se drželi běžné práce. Tak kde sakra strážníci sebrali tolik informací? Jared se mohl cítit spokojený, udělal Rezavému meči prostor pro práci, ale celé ho to začínalo natolik zajímat, že ještě skončit nehodlal. Hrobka bezhlavého barona. Dobře. Pro jednoho hosta navíc se místo vždycky najde.

Renna nutila třeštící hlavu přemýšlet. Proč leží na zemi, jak to, že už je tma, proč tu nikdo není?

A kde jsou trosky toho domu, co na ni spadnul? Sebrala se a prohlédla si dveře, u zámku zčernalé nedávným výbuchem. V místnosti nic nechybělo. Tak co se stalo? Snad není pozdě. Seběhla dolů do komory, kde dvojice hlídačů hrála páku. Byli to jediní muži v budově, jak se ukázalo. Všechny stráže i agenti pryč. A Fostred stále nikde. Ne, ještě není tak pozdě, nemohli začít bez ní. A cože? Fostred že tu byl? A že šel zase pryč? Kdo s ním mluvil? Rennu napadalo, jestli se neprobudila příliš brzo, do nějakého horšího světa, než znala. Hlídači na ni nechápavě civěli.

„Paní, kapitán se vo všecko postaral, klid, všichni jsou tam, kde maj bejt, prej.“

Už vůbec nechápala. Napověděla jí boule, rýsující se mezi bohatými kadeřemi. Špeh. Někdo se sem musel dostat. Že by Černá kobra nedala pokoj? Ale jak to, že nikdo o ničem neví? A jak má bez lidí, co zřejmě někam odtáhli s Fostredem, plnit svou povinnost. Nebála se, přesto ji dnešní noční akce plnila směsí nervozity a nejistoty. Potloukal se v okolí už nějaký ten den. A dnes v noci měla sklapnout past. Rezavá čepel mezi kladivem a kovadlinou. Po delší době opět velký úspěch. Její úspěch. Snad.

Co má Fostredovo chování znamenat? Proč zmizel? Dozvěděl se snad něco o dnešní akci? Neřekla mu nic, bála se, že by jí bránil tam jít. Kdyby mu řekla, koho se dnes v noci chystají konečně zbavit, nepustil by jí. A k čemu by městu byla zavřená za pevnými zdmi? K ničemu. Stejně jako ti strážníci tehdy, když lupiči přepadli tátu. Přišel tehdy po zranění o nohu. Pak o práci. A pak i o její mámu. O co všechno tím přišla ona sama, nechtěla Renna vypočítávat. Dnes v noci musí být silná. Nemá ale nikoho, s kým by mohla počítat. Půjde ale alespoň najít Fostreda a varovat ho, jestli ten blázen skutečně míří o půlnoci na hřbitov, setká se tam s kosou samotné Smrti. S rezavou kosou.

„Kšá! Táhni, potvoro!“ rozehnal se Rezavý meč po havranech, drze sedících na plotě u cesty. Několik otrhaných chudáků si vzalo jeho slova osobně a spěšně se soukali do svých chýší. Procházel chudinskou čtvrtí jako král, brodil se její tmou a v hlavě mu již hořel oheň zvědavosti. Prý bude na hřbitově, na nějaké zvrácené oslavě. Přímo v hrobce bezhlavého barona. Tam jí sejme. Každá pořádná oslava vyžaduje překvapení. Užije si to. Bude tam mít stráže, jinak by na hřbitov ani nedošla. Sama určitě ne. O to víc zábavy. Rezavý meč si pohvizdoval a neomylně kráčel cestou, na níž poslal už tolik soupeřů. Na hřbitov.

Fostred pokynul svým mužům. Skupinka sedmi dobře vyzbrojených chlapů přelezla v tichosti polorozpadlou zídku. Ani kamínek se nevydrolil. Všechno šlo podle plánu. Rezavý meč se blížil ulicí. Když prošel okolo zídky, zamrazilo Fostreda u srdce. Ne, nechtělo se mu riskovat. Radši ještě počká, přesně, jak Stínoví páni říkali. Oni se nikdy nepletou. Hřbitovní brána vrzla. Muži vyrazili za zvukem do noci. Jejich oběť už každou chvíli musí dojít k hrobce. Už jen pár okamžiků a bude hotovo, usmál se Fostred. Po tomhle už nikoho nenapadne, cpát na moje místo Roderika. Byl pryč dlouho a komu chyběl? Nikomu. A ta rezatá břitva se taky dobře prodá, amuletem ať se ti zlodějové třeba udáví, dohoda je dohoda… Fostred zaplašil myšlenky na věci příští a plně se soustředil na svůj úkol. Ještě pořád je tu prostor na to, aby se cokoliv zkazilo, připomněl si svou oblíbenou pravdu, když míjel zdobený náhrobní kámen jakéhosi kupce. Ani ve snu by ho nenapadlo, že o kus dál, u hrobu kupcova otce, se ve stínech krčí Renna s kuší, mířící na vchod do baronovy hrobky.

Renna proklínala své zpoždění. Její intuice byla přesná, samozřejmě, že tu Fostred je. Bála se teď ale na něj zavolat, ve vzduchu visela tíživá přítomnost něčeho, co čeká na svou šanci, aby sevřelo krk neopatrného drtivými pařáty. Stáhla si vlasy do ohonu a polkla hořkou kuličku, kterou našla v kapse. Svět se s ní zatočil, ale když přistála na zemi, jednolitá čerň okolí se vybarvila do odstínů šedé. Pokud bude muset střílet, nemůže minout. Druhou šanci by nemusela dostat.

Baronova hrobka se tyčila mezi hroby jako varovně zdvižený prst. Čert ví, kdo ji vlastně nechal postavit, baron přátele zřejmě neměl. Nicméně tu stála a její přesahující střecha skrývala ty, co by se chtěli schovat u zdí, v absolutní tmě. Rezavý meč proto Jareda nezaznamenal, když vstupoval do místnosti za dveřmi hrobky.

Všude ticho. To Meče překvapovalo. Čekal alespoň zvuky veselí a pitky, když ne přímo nějaké vyvolávání, typické pro zkažené pověrčivé dámy od dvora. Ticho, které neznamenalo prázdnotu. Ticho, sloužící spíše jako závoj. Něco tu bylo. Strhne ten závoj a uvidí se. „Hej, jsem tady, chcípáci,“ rozříznul chraplavý hlas Rezavého meče ponurou hřbitovní atmosféru na dvě půlky. Na jedné straně zůstali ti, co na něco podobného čekali jako na signál a lezavá blízkost rozkladu a hniloby jim ve studené noci nedělala dobře. Na druhé stál Rezavý meč.

Když Meč vzal za kliku a vešel, sevřel Jareda pocit blízkosti něčeho děsivého. Nebyl to otrhaný šermíř, z něj cítil strach surový, hrubý a prostý. Něco tu lezlo okolo kotníků, studilo za krkem a nutilo Jareda přemýšlet, co je asi za zdí. Něco odporného, rozkládajícího se. Jen ztěžka se ubránil rozkašlání se.

Tvrdý dopad těla na štěrk před hrobkou. Rezavý meč přistál na všech čtyřech, odhozen neviditelnou silou. Z úst chrlil nadávky a snažil se zklidnit medailon, zuřivě poskakující na hrudi a žhnoucí jasným světlem. Šouravé kroky a něco vyšlo z hrobky. Ve tmě Jared vidí potrhané černé roucho, obrovskou rozšklebenou jizvu na vyholeném temeni, v níž jako by se něco hýbalo. Zaplaví ho vlna hnusu a odporu.

„Přijmi bolest, smrtelníče, právě ona je cestou k Temné paní,“ syčí postava v rouchu a blíží se k Meči. Otře jednu dlaň o druhou a okrouží jí své tělo. Jared vnímá ve tmě jen jakési tmavší fleky, snad bubliny, objevující se z ničeho nic okolo odporné postavy. Rezavý meč je už ale na nohou. Jeho „Hajzle, vykucham tě jako krůtu!“ skoro zaniká v syčení čarovného štítu, obklopujícím soupeře. „Temná paní je děvka, co dá za pár měďáků. Táhni mi z cesty, šmejde!“ Rezavá čepel sviští vzduchem.

Fostred se rozhoduje okamžitě. „Střílet! Sundejte je oba!“ Zpoza hrobky vybíhají strážníci s kušemi. Renna vyskočí a letí směrem Fostredovi. „Je to Rezavý meč, pozor!“ obrací oči na kapitána. „Já vím, a za chvíli je po něm,“ přemůže kapitán překvapení, když Rennu v padající mlze rozpozná.

„Morový mnich, je to mnich, sakra chlapi, na něj miřte nebo je po nás,“ letí od hrobu k hrobu ozvěna. První šipky opouští kuše. Další a další kouzla jsou zastavena amuletem na hrudi Meče. Obličej Meče, pokrytý vředy a boláky od morové magie, se zašklebí do mnichovy tváře. Dostal se mu na tělo a teď to s ním skončí. Cáry košile, rozervané silou štítu, vlají na muži jako praporce. Zásah. Do ramene. Sice škrábnutí, ale stačí na vychýlení úderu. Ostatní strážníci nepochopitelně míjí, magické aury mnichů, jako je tenhle, působí i horší věci. Jeden muž zákona zvrací. Rezavá čepel projede rouchem a odporná bledá paže mnicha přistává na štěrku. Kopanec do břicha a úder pěstí do obličeje. „Chcípnete tu všichni, parchanti. Jeden po druhym!“ řve Rezavý po hřbitově, když se otáčí na střelce. Fostred i Renna křičí povely, jedna šipka proletí cárem košile okolo ramene, druhá je sražena čepelí.

„Je náš,“ zazní nečekaně z druhé strany prostranství před hrobkou. Ten hlas Jared, dosud se krčící u zdi hrobky, poznává. Stínoví páni! Tak přece měl pravdu. První salva zkosí několik strážníků, Fostred pohotově kryje střelu, hrozící změnit Rennino břicho na krvavou kaši, svým štítem. Rezavý meč proskočí mezi střelami, převalí se okolo škubajícího se mnicha a vkutálí se do hrobky. Jared děkuje svému úsudku, zůstat skrytý. Kroky a zvuky boje, chroptění raněných. Stínoví páni nestřílí. Prostě jen zabíjejí. Jestli někdo přežil, utekl. Teď bych snad mohl vylézt, napadá Jareda. Stínoví páni jsou již vedle hrobky, blíží se ke dveřím.

Žuch! Něco těžkého dopadlo mezi zloděje. Něco těžkého a smrtícího, s rezavou zbraní v ruce. Ani Jared nevěděl, že hrobka má průlez ven otvorem ve střeše. Ocel. Krev. Hodně oceli a ještě více krve. Protínané pláště a kůže zbrojí. Bleskotající amulet ve tmě. Všichni tři zabijáci, vycvičeni v umění boje. A jeden trhan. Rána za ranou, výkřik za výkřikem. Tři silné výkřiky. Pak jen ticho. Známý zvuk odplivnutí si, doprovozený dalšími nadávkami. Co je tohle za ďábla?

Za ty tři ale zaplatí. Jared pevně sevřel Tančící čepel. Pravidla byla pravidla.

Rezavý meč stojí opřený o náhrobní kámen poblíž vstupu do hrobky. V mlze je jeho silueta přízračná, nejasná. Stojí jako král všech padlých, u nohou těla strážníků. Trhá plášť jednoho z nich a ovazuje si rameno. Ne, schopnosti nás všech mají určité hranice, přemýšlí Jared. A tenhle zmetek musí být blízko té své. Špinavá košile zarudlá prolitou krví, pravá polovina tváře ve stejném odstínu, ranka pod okem není hluboká, ale přesto nepříjemně krvácí. Ztěžka oddychuje, rukou svírá amulet. Ještě chvíli, nějak to obejít, vpadnout mu do zad. Jared tohle zná. Tentokrát neudělá tu chybu, jako v uličce poblíž Úhoře.

Teď nebo nikdy, blesklo hlavou Renně. Byla to největší chyba jejího života. Plíží se mlhou, před sebou stín vysokého muže. Pravá paže prodloužená o obrys meče. Renna útočí zprudka, na druhý bok. Šavle rozetne mlhu, vynoří se před tělem oběti. Tak přece jen úspěch nakonec, zdvihne koutky úst velitelka. Fostred neváhá a bodá z druhé strany. Teď nebo nikdy!

Letitá zkušenost vedla v tu hodinu čepel Rezavého meče. Ale možná to bylo jen obyčejné štěstí. Renninu ránu neviděl, ale slyšel, jak chuchvalce mlhy odletují z cesty šavle, vedené jistou rukou zákeřné útočnice. Stačil proto v poslední chvíli nastavit vlastní zbraň. Železo zakvílelo a ten zvuk doplnila Fostredova kletba, když hrot meče prosvištěl jen kousek od těla starého šermíře. Rezavý meč nemohl krýt dva údery najednou. Ale pohyb jeho pravice vytočil tělo o několik málo coulů do strany a to stačilo. Najednou to byl on, kdo čelil překvapivému útoku, stejně jako Stínoví páni před několika málo chvilkami. Ale dravec v jeho duši ještě nehodlal vzdát svou krvavou cestu životem. Rezavá šmouha víří vzduchem, vlající vlasy rozstřelují na všechny strany krůpěje potu. Cáry košile už na těle nic nedrží, medailon tak září ve tmách hřbitova jako světlo na cestu umírajícím.

Pozorovatel s horším postřehem než byl Jared by ze souboje příliš neměl. Rennina nenávist a Fostredova touha po slávě se slily do smršti úderů, kterým by snad ani Rezavý meč nedokázal dlouho čelit. Proto udeřil plnou silou. Z otočky po krytu zasáhnul Fostreda do štítu s takovou razancí, že kapitán klesl na jedno koleno. Rezavé ostří letí vzduchem jako posel smrti. Ne, tohle Fostred nezvládne, tohle nemůže stihnout vykrýt. V poslední možný okamžik střelila Renna paží před svého spolubojovníka a přítele. Síla úderu jí vyráží šavli z ruky. Štěrk pod šermířovýma nohama chřestí, Fostredův výkřik se snaží zabránit nejhoršímu. Z posledních sil se strážník odráží a překulí se přes náhrobek, kam čepel nemůže dosáhnout. Rána Rezavého meče ale nepatřila kapitánovi. Strašlivý rozmach a plynulá změna směru, doprovázená zhoupnutím v bocích. V Renniných očích spatřil Jared něco, co ho vyděsilo. Zoufalství, zklamání, strach. Ona musela vědět, že je konec. Němý pohled jako by prosil v tom zlomku vteřiny o slitování. Neprosil dlouho. Hladová rezavá zbraň se s chutí zabořila do masa tváře, pronikla čelistí a zanechala za sebou nic než zkázu. Renna se složila jako loutka bez loutkáře a její pád doprovodil rudý gejzír. Zlato jejích vlasů pohaslo v záplavě krve, uniforma dosloužila ve chvíli, kdy druhá rána smetla ženu naznak na náhrobek. Poslední úder Jared neviděl, neubránil se zavřeným očím. Přišel tak o důkaz ostrosti čepele, která změnila oblast vnitřních orgánů na něco velmi ošklivého. A ten šílenec se smál! Smál se smíchem člověka, který prošel něčím těžkým a teď nalezl ztracenou radost, jako tulák, navrátivší se z dlouhé cesty domů. Jak Jared toho muže nenáviděl! On sám také zabíjel a nehleděl přitom příliš na soucit, ale tohle bylo něco jiného. Zvrácená radost někoho, kdo si je vědom svých schopností a opájí se vlastní mocí. Zabije ho. Ne za své druhy, ale za tu ženu. A za desítky jiných. Sevřel pevně rty a vykročil potichu k Rezavému meči, oddychujícímu v předklonu u těla padlé členky říšské služby. Když Sten útočil, vzpomínal na lidi, které zabil. Představoval si mezi nimi rozcuchaného šupáka s břitvou v ruce. Jeden okamžik a je to!

Osud má někdy zvláštní smysl pro ironii. Muž, jehož schopnosti měly podle mínění Stínových pánů zastavit Rezavého meče, posloužil zabijákovi nečekaným způsobem. Morový mnich nebyl mrtvý. Useknutá paže neznamenala příliš pro zasvěcence bolesti a rozkladu. Když procitnul, temná magie jeho Paní nechala ožít oddělenou paži. Ohavný hnát spolu se svým bývalým majitelem teď zaútočili na nejbližší cíl, Jareda, překračujícího tělo, poseté mnoha skvrnami od nemocí a jizvami. Ruka křečovitě sevřela Jaredovo koleno a tahala Stínového pána k zemi. Vládla děsivou silou. Mnich samotný přitom proměnil své okolí v louži nechutností a hnusu, do této magicky vzniklé břečky byl Jared stále silněji stahován. Tohle nečekal ani v nejčernější noční můře.

Fostred utíkal. Děs ovládl jeho nohy a ty přeskakovaly hroby, vířily štěrk a nesly kapitána pryč, Kamkoliv, jen pryč. Pryč od toho ďábla a od Renny, které nebylo pomoci. Pryč z tohohle světa. Zoufalství dodalo unavenému tělu tolik potřebnou sílu. Nikdo Fostredovi později nevěřil, že skutečně přeskočil dělící zeď. Přeskočil, přelezl nebo prorazil, Fostredovi to bylo jedno. Byl na druhé straně a unikl vysokému katovi, který se neobtěžoval s pronásledováním příliš dlouho. Stínoví páni ho zradili. I kdyby Rezavého meče sejmuli, oni by mu poctu nedopřáli. Jak mohl být tak hloupý? Vidina slávy zaslepila jeho mysl. Nebýt jeho pýchy, mohla Renna žít. Ten plán byl dokonalý, vylákat Meče dobře placenou zakázkou někam, kde na něj čeká jistá smrt. Morový mnich byl fanatik a sázka na jistotu. Zrcadlo bolesti, které, jak Fostred věděl, dovedli mniši seslat na svou ochranu, by zahubilo útočníka, ať to byl kdokoliv. Mnich by padnul, ale ten démon také. Stínoví páni vždy mysleli dopředu. Fostred žasnul, o čem to přemýšlí, o intrikách svých nepřátel. Letěl nočním městem jako posedlý, jeho mozek zřejmě vytěsnil hrůzu předchozích chvil a zaměstnával kapitána čímkoliv jiným. Vzpomínka na Rennu, rozsekanou rezavou čepelí na kusy, se zdála příliš tvrdá, než aby si ji teď mohl dovolit. Když se pak vrátila, bylo to ještě mnohem horší. Ale v tuhle chvíli byl Fostred z přímého ohrožení venku.

Tančící čepel nakonec zdolala obludnou paži, lezoucí po zlodějově těle. Měsíce výcviku se zúročily, když Jared zázračným skokem uniknul vržené kouli prachu a nečistot, kouzlu, které by při zásahu znamenalo pro Stena konečnou. Rezavý meč nikde nebyl. Jared na nic nečekal. Nejkratší cestou uniknul do noci. Utěšoval se, že Meč o ničem nemůže vědět, že nezná jeho identitu. Možná ale věděl, jen mu to bylo jedno. Čert ví. Stínoví páni Rezavého zradili. To bylo jisté. Chtěli zřejmě amulet jen pro sebe, proto musela ze hry říšská služba. Proto přesvědčili Fostreda, aby akci vzal jen na svá bedra. A on, Jared Sten, jako vždy pomohl. Zdálo se to jako úděl Stínového pána, být veden svým instinktem tak, aby každý střípek skládačky zapadl přesně tam, kde bylo ve velikém plánu Krále zlodějů jeho místo. Co věděl jistě, bylo ovšem to, že tam někde venku je muž, který ví. Který je schopen skládačky rozházet a zničit, z pomsty i pro pobavení. Toho muže zradili. Hořká pachuť nemizela Jaredovi z mysli, i když mohl být rád. Přežil a nižší lupiči oberou těla padlých. Nic se neděje, uklidňoval se Sten. Vše bude v pořádku. Někde v hloubi duše ale věděl, že to není pravda.

Svítalo. Rezavý meč se překulil na druhý bok. Neudržovaný pokojík v hospodě „U Koz“ ostře kontrastoval s nádherou amuletu, položeného na polštáři. Pohaslý kov, vybledlé rysy v démonově tváři. Bude zapotřebí peněz. Hodně peněz. Jsou věci, které si sám nevyřeší. Proto potřebuje peníze. A ona platila dobře. Špinavý chlap se otočil na záda, plivnul do vzduchu a zase sliny zachytil do pusy. Dnes si ještě odpočine, ale zítra, zítra musí z města. Všichni máme své hranice. Rezavý meč to dobře věděl, i když den, kdy tuto pravdu na vlastní kůži pocítil, byl ještě daleko…

Někde venku zakokrhal kohout. Město se probouzelo do dalšího dne, chudší o některé občany a bohatší o nové problémy. Rezavého meče v tu chvíli ale zajímala mnohem více mísa horké hrachovky, kterou právě přinášel na pokoj onen tupý hospodský. Posadil se ke stolku a odstrčil stranou to, co překáželo. Starou koženou pochvu, z níž napůl trčela zašlá rezavá čepel.

Diskuze

 Uživatel úrovně 0

Působivé a věrohodné, postavy prostě sedí a jsou součástí světa. Přitom nejsou svými pány, ale obětí sítě intrik, která je stahuje, kam jinam než na páchnoucí hřbitov... Shelagh sice zmínila nějaké chyby, ale pokud tam jsou, tak já o nich nevím! - Zhltnul jsem to prakticky bez nadechnutí a přitom proletěl tím příběhem, takže mi nezbýval čas na nějaké klopýtání o čárky nebo nevhodná sousloví. Jen ke konci jsem byl trochu v nejistotě, kdo vlastně přežil a proč. Proč třeba nechal Rezavý meč žít Jareda? Stačil mu jediný úder, zatím co se potýkal s nemrtvou rukou... Ale nakonec stejně přežili jen ti, kdo včas stačili zdrhnout...

Skvělé čtení, už se těším na další nášup, který nám autor slibuje!


 Uživatel úrovně 5

Cesta: Tím "dark" míním "temné", nikoliv zlé. Příběh nám opravdu nepředstavuje kladné hrdiny, či kladné strany hrdinů - sám to popisuješ ve svém komentáři.


 Uživatel úrovně 0

[22.2.2010 19:40:19] Jan Doskocil: Takže shadowmage :) jako zaujatý čtenář říkám že toto dílo je perfektní ..toto dílo mě už zaujalo tím že se odehrává ve světe v kterym figuruje i moje postava a moju z vlastní zkušenosti říct.. že zněj jde respekt :). Toto dílo se mi jinak velice líbilo bylo krásně čtitelné a velice zajímavé jak už bylo níže řečeno je zde plno intrik.. jakoby okolí rezavého meče samo osobě vypovídalo o jeho sklonech k zabijení .. těšim se na další díl je zdemnoho otázek :) co je zač ten medailonek ? a co je sám osobně zač ten chlápek z kusem rezavého železa v ruce ... doufam že se otom dozvym v dalším díle.. . dále se mi moc líbilo dvou vyprávění .. :) zaujalo mě to jak na pohled tak na čtení název je správnný a vystihující .. a chlapovi co si maže máslo na chleba mečem ::D Hlavně byl zajímavý uvod až příliš náhod :D musím říct štěstí se kněmu naklonilo ve správnou chvíly.. Dílo bylo velice slušně a hodnotim jak jinak než 5 hvězdičkami ..

P.S : Shelang : je tam spousta intrik ale zlý ?? podle tebe je zlej velitel stráží v Hlavnim lidskem sidle ( pan radní Fostred ) ? bohužeel šlo mu spíš o slávu než o uspech a zaplatil nejvyší dan .. svou lásku ...
Dále co pak Kancléř. ten si hledí svýho a chce ve všem vytežiut co nejvíce pro sebe .. holt nezvládl situaci a podcenil soupeře ( jako větčina lidi ) kdo by si pomyslel že chlápek v otrhaný a zapachajících šatech a rezavym mecem a má věšně plnou hubu kecu jako většina opilcu :D bude tak nebezpečnym ?? Renna za nic nemohla konala svojí funkci a zaplatila dan za ochranu své lásky.. A co potom Jared sten Vychytralý zlodějíček tvrdě narazil hnala ho touha za dobrodrustvym nebo jen strach . to nikdo zatím neví ..


 Uživatel úrovně 5

Tak tu máme zase jednu akční povídku plnou špinavých intrik a nelítostných soubojů. Vše je takové „dark“, protože ani jednoho z hrdinů nemůžeme označit za kladného (možná tak Rennu, ale ta to dlouho nepřežije), samo prostředí je temné a smradlavé, prostě nikde ani kvíteček (kromě těch na Mečově medailonu).

Čte se to zpočátku trošičku těžkopádněji, než člověk pronikne do autorova stylu komplikovanějších vět s rozvitými přívlastky (které jsou často špatně odděleny čárkami, které tam nemají být), ale ke konci je to opět jízda, kde už se na nějaké to stylistické škobrtnutí nehledí.

Moc se mi líbila Jaredova počítací úchylka, tak nějak souzní s jeho povoláním, s nutností hledat souvislosti vždy a všude. Také je dobře pracováno s časy, které jsou v příběhu použity – přítomný čas při akčním souboji děj zrychluje, vtahuje čtenáře do bitky a nutí ho si vytvářet obrazy zrovna čtených scén.

O přílišném množství čárek jsem už psala, i některé věty by to chtělo zkrátit, či rozdělit – občas je nejasná návaznost hlavních a vedlejších a čtenář se musí vracet, aby si ujasnil, k čemu se daná věta váže (např:. „Urostlý Jared Sten, muž krásného zevnějšku, jehož modré oči, hladce oholená tvář a lesklé černé vlasy, stažené do copu, slavily úspěch v mnoha záležitostech obchodních i milostných, nebyl zvyklý, aby se na něj lidé dívali tak, jako onen muž.“). V některých případech by zase bylo lepší místo přídavných jmen slovesných použít slovesa a vytvořit celé věty (např.: „Byl ve svém živlu, proplétající se mezi stíny ulice, se zostřenými smysly hodnotící své okolí, připravený kdykoliv použít svou Tančící čepel.“).

I přes drobné připomínky jde o dílko výborné, tedy pětihvězdičkové.